ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.786.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 786/2021-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václavy Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně R. N. , bytem XY, zastoupené Mgr. Kristýnou Machovou Zoufalou, LL.M., advokátkou se sídlem v Liberci, Papírová 123/12, proti žalovanému M. H. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, o zaplacení 400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 25/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 12. 2020, č. j. 30 Co 274/2020-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení 400.000 Kč z titulu nadužívání rodinného domu, který je ve spoluvlastnictví účastníků.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 10. 2020, č. j. 17 C 25/2019-130, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 17. 6. 2020, č. j. 17 C 25/2019-116, jímž zamítl její žalobu o zaplacení 400.000 Kč s příslušenstvím a zavázal jí k úhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 86,394 Kč, neboť žalobkyně zaplatila soudní poplatek za odvolání až po marném uplynutí lhůty pro jeho zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Krajský soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 12. 2020, č. j. 30 Co 274/2020-138, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v rovině právního posouzení zdůraznil, že poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti. Nebyl-li poplatek za odvolání v dané věci zaplacen, soud správně žalobkyni jako poplatníka vyzval k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určil v délce alespoň 15 dnů. Po marném uplynutí této lhůty řízení správně zastavil, neboť k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Odvolací soud odkázal na usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, v němž Nejvyšší soud dovodil, že nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání, a soud ho proto musel vyzvat k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určil, je lhůta zachována jen, když předepsaná částka - ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu - je nejpozději v poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu. Nestane-li se tak, soud řízení (nejde-li o některou z výjimek stanovených v zákoně č. 549/1991 Sb.) zastaví. Připomněl, že rovněž Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity. Odvolací soud akcentoval, že žalobkyně měla možnost v soudem určené lhůtě k zaplacení soudního poplatku namísto jeho zaplacení požádat o osvobození od soudních poplatků nebo o prodloužení lhůty k jeho zaplacení. Žalobkyně však ve lhůtě k zaplacení poplatku soudu nesdělila, že by u ní nastaly okolnosti osvědčující nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by ji jako poplatníkovi mohla vzniknout újma. Vzhledem k tomu, že žalobkyně soudem stanovenou lhůtu k zaplacení soudního poplatku zmeškala, neboť soudní poplatek uhradila 15. 9. 2020, ačkoliv poslední den patnáctidenní lhůty k úhradě soudního poplatku připadl na 9. 9. 2020, bylo na místě řízení zastavit.
Usnesením ze dne 15. 1. 2021, č. j. 17 C 25/2019-141, pak soud prvního stupně rozhodl, že se žalobkyni vrací soudní poplatek ve výši 4 000 Kč.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobkyně z toho, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. “ I přesto, že v dovolání právní otázku, kterou má za dovolacím soudem dosud neřešenou, nespecifikovala, z obsahu dovolání se podává, že jde o otázku, zda je možné aplikovat ustanovení §156 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, podle něhož je poplatník oprávněn požádat správce daně nebo poplatku o povolení posečkání s úhradou daně nebo poplatku, i na případ placení soudních poplatků. Dovolatelka dovozuje, že soudu nic nebrání, aby s ohledem na citované ustanovení daňového řádu povolil posečkání s úhradou soudního poplatku zpětně. Svou argumentaci podpořila odkazem na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 825/2019, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou placení soudních poplatků, a připomněla, že v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2338/18, Ústavní soud dovodil, že při aplikaci práva je třeba dát přednost výkladu, který umožní věcné projednání žaloby. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že se nevypořádal s její žádostí o povolení posečkání s úhradou soudního poplatku zpětně, a připomíná, že poplatek za odvolání uhradila hned, jakmile to bylo v jejích finančních možnostech.
Podle §9 odst. 1, 3 a 4 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZoSP“), nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (odstavec 1). Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (odstavec 3). Pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit (odstavec 4 písmeno c). O tom, že jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 4 písm. c), rozhodne soud usnesením, které není třeba doručovat (odstavec 5).
Podle §57 odst. 3 o. s. ř. lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, dospěl (s podrobnější argumentací) k závěru, že „lhůta k zaplacení soudního poplatku na základě výzvy soudu je lhůtou procesní a takto ji lze i uplatňovat“. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu je však třeba aplikovat ve skutkově obdobných věcech (tzv. precedenční závaznost se uplatní jen tehdy, je-li nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu - srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
V usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2095/2020, Nejvyšší soud formuloval závěr, že žádost o prodloužení lhůty k uhrazení soudního poplatku je soudu doručena včas, pokud je poslední den lhůty odevzdána k poštovní přepravě. Žalobkyně ve lhůtě k zaplacení poplatku soudu nesdělila, že by u ní případně nastaly okolnosti osvědčující nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by jí jako poplatníkovi mohla vzniknout újma, resp. ani v jednom ze svých podání, která učinila po uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku, soudu nesdělila žádné okolnosti, které by jí objektivně znemožnily požádat o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku včas. Názor prosazovaný žalobkyní, že soud má v kontextu ustanovení §156 odst. 1, 4 daňového řádu možnost lhůtu k úhradě soudního poplatku prodloužit, resp. povolit zpětně posečkání s úhradou soudního poplatku, není správný. Žalobkyně nastalou situaci poměřuje právní normou, která na danou věc nedopadá.
Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že právní otázka, kterou nastolila k dovolacímu přezkumu, tedy, zda lze zpětně povolit posečkání s úhradou soudního poplatku, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Příkladmo lze uvést již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2095/2020, případně nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, v nichž se soudy k této otázce vyjádřily; odvolací soud se od zde přijatých závěrů v dané věci neodchýlil.
Formulace, že „ vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak “, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř., neboť – jak vyplývá z obsahu dovolání – žalobkyně požaduje, aby Nejvyšší soud posoudil předestřenou právní otázku odlišně („jinak“) od odvolacího soudu, neboť se domnívá, že závěry odvolacího soudu jsou nesprávné. Významově tudíž neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla jím nyní posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu