ECLI:CZ:NS:2021:33.ICDO.73.2021.1
KSPH 62 INS XY
75 ICm XY
sp. zn. 33 ICdo 73/2021-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Provisto Invest a. s. , se sídlem v Praze, Olštýnská 607/1, identifikační číslo osoby 094 37 355, zastoupené JUDr. Janem Szewczykem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 15/11, proti žalovanému P. K. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Veronikou Plickovou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. K., bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 62 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 75 ICm XY, 103 VSPH XY, (KSPH 62 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Szewczyka, advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 75 ICm XY, 103 VSPH XY, (KSPH 62 INS XY), potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, č. j. KSPH 75 ICm XY, (62 INS XY), ve znění, že se určuje pravost pohledávky žalobkyně za dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. 62 INS XY před Krajským soudem v Praze ve výši 7.719.772,06 Kč z titulu příslušenství jistiny v částce 3.652.228 Kč a ve výši 365.222,80 Kč z titulu smluvní pokuty; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že se odvolací soud v otázce posouzení smlouvy o úvěru coby smlouvy uzavřené mezi podnikateli odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1861/2010, v němž Nejvyšší soud dovodil, že rozhodující pro závěr, zda jde o podnikatelský úvěr, je jeho účel, nikoliv pouhý údaj o identifikačním čísle uvedený ve smlouvě o úvěru); současně - bez konkretizace podle jeho mínění kontradiktorních rozhodnutí - má za to, že jde o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Odvolacímu soudu žalovaný dále vytýká, že při rozhodování nezohlednil, že smlouvu o úvěru uzavřel v tísni, že na něj byl v přítomnosti bývalé manželky I. K. vyvíjen nátlak, že měl na přečtení smlouvy pouze dvacet minut a že v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I ÚS 3308/16, nebylo zohledněno, že se nacházel v „mnohonásobně slabší pozici“ . V této souvislosti připomíná i rozhodnutí ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že spotřebitelem může být i fyzická osoba - podnikatel uzavírající mimo rámec svého podnikání smlouvu s jiným podnikatelem a může mu náležet ochrana slabší smluvní strany ve smyslu §433 o. z.; nadto, korektiv dobrých mravů není vyloučen ani mezi podnikateli. Dovolatel prosazuje, že uzavřená smlouvu o úvěru je ve světle „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4665/2019“ smlouvou lichevní.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolávaje se rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1861/2010, a ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, žalovaný nastolil k dovolacímu přezkumu zejména otázku aplikovatelnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), na posuzovaný vztah účastníků řízení. Z argumentace použité v dovolání je však zřejmé, že v tomto směru nevystihl způsobilý dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jeho uplatněním totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Námitkami, že smlouvu o úvěru neuzavíral jako podnikatel, neboť sice podniká v oboru vydávání knih, periodických publikací a ostatní vydavatelské činnosti a v oboru výroby, obchodu a služeb neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, avšak nikdy nic nevydával, s ničím neobchodoval, ani nikoho nezaměstnával, žalovaný nenapadl žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávném zjištění, že účelem smlouvy o úvěru byl rozvoj jeho podnikání a refinancování závazků, resp. že smlouvu neuzavřel mimo souvislost s vlastním podnikáním (mimo rámec své podnikatelské činnosti). Skutkový stav věci zjištěný odvolacím soudem je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost, a způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Nad rámec uvedeného se sluší připomenout, k závěru, že šlo o podnikatelský úvěr, odvolací soud nedospěl pouze z údaje o identifikačním čísle uvedeném ve smlouvě o úvěru, nýbrž se zabýval (ve shodně se závěry dovozenými Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1861/2010) právě i účelem, pro který žalovaný smlouvu o úvěru uzavřel.
Co se týče otázky aplikace §433 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a námitky, že smlouva o úvěru je smlouvou lichevní, dovolatel opět vychází z vlastní (od odvolacího soudu odlišné) skutkové verze, že byl při uzavření smlouvy znevýhodněn a v pozici slabší smluvní strany, že se nalézal v palčivé a bezvýchodné finanční tísni a že na něj byl věřitelem vyvíjen nátlak. Právní posouzení odvolacího soudu tak napadá procesně neregulérním způsobem a jeho odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I ÚS 3308/16, je bezpředmětný.
Domáhá-li se žalovaný - bez bližší konkretizace - aplikace korektivu dobrých mravů, pak nelze než uzavřít, že v řízení nevyšly najevo žádné skutkové okolnosti, které by uplatnění tohoto výjimečného zásahu do autonomie vůle smluvních stran odůvodňovaly.
Lze uzavřít, že žalovaný nepředložil k dovolacímu přezkumu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by založila přípustnost dovolání; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu