ECLI:CZ:NS:2021:33.ICDO.89.2020.1
KSOS 14 INS XY
14 ICm XY
sp. zn. 33 ICdo 89/2020-267
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně D. T. , bytem XY, proti žalované Inter Support, s. r. o. se sídlem v Ostravě-Hulvákách, Varšavská 1101/80, identifikační číslo 28653637, zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, o určení neexistence vykonatelné pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm XY (KSOS 14 INS XY), o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2019, č. j. 14 ICm XY, 17 VSOL XY, (KSOS 14 INS XY), ve znění opravných usnesení ze dne ze dne 29. 1. 2019, č. j. 14 ICm XY, 17 VSOL XY, (KSOS 14 INS XY) a ze dne 31. 3. 2020, č. j. 14 ICm XY, 17 VSOL XY, (KSOS 14 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2019, č. j. 14 ICm XY, 17 VSOL XY, KSOS 14 INS XY, ve znění opravných usnesení ze dne 29. 1. 2019, č. j. 14 ICm XY, 17 VSOL XY, KSOS 14 INS XY a ze dne 31. 3. 2020, č. j. 14 ICm XY, 17 VSOL XY, KSOS 14 INS XY, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 14 ICm XY, KSOS 14 INS XY, (když předtím rozhodl usnesením ze dne 30. 1. 2017, č. j. 14 ICm XY, KSOS 14 INS XY, tak, že zastavil řízení ve vztahu k dalšímu původnímu žalobci E. T., zemřelému dne 13. 1. 2017), zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalované, přihlášená jí v celkovém objemu 1.665.881,09 Kč do insolvenčního řízení dlužníků D. T. a E. T. vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS XY a dosud zjištěná v částce 6.000,- Kč, není co do částky 1.659.881,09 Kč pohledávky po právu; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 14 ICm XY, 17 VSOL XY, KSOS 14 INS XY, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že „se určuje, že pohledávka žalované ve výši 1.665.881,09 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice D. T. vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS XY, zjištěná v částce 6.000,- Kč, není ohledně částky 1.075.884,90 Kč po právu. Ve zbytku, tj. ohledně částky 583.997,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že smlouva o spotřebitelském úvěru č. 00072011 ze dne 18. 3. 2011 (dále též „smlouva“ či „předmětná smlouva“), kterou uzavřela jako původní věřitel společnost Finanční agentura s. r. o. se sídlem ve Hlučíně, IČO 28615581, s žalobkyní a E. T. (dále též „dlužníci“), není neplatná v rozsahu závazku vrátit jistinu úvěru ve výši 722.000,- Kč. Co do jistiny ve výši 583.997,- Kč (po odečtení částky 6.000,- Kč, ohledně níž byla pohledávka zjištěna, a částky 132.000,- Kč, která byla dlužníky zaplacena) tak závazek v době uznání (viz notářský zápis sp. zn. NZ 102/2011, N 111/2011 sepsaný dne 22. 3. 2011 notářkou Mgr. Petrou Vlčkovou) existoval, a v této výši je pohledávka po právu. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, a ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dospěl k závěru, že ujednání o úrocích z úvěru obsažená ve smlouvě jsou neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Sjednaná výše úroků 25 % je zjevně nepřiměřená v situaci, kdy roční úroková sazba bankovních úvěrů v roce 2011 činila od 11,26 % do 14,31 %; neodpovídá tak výši, která je ve společnosti vnímána jako adekvátní, a zakládá zjevnou nerovnost v právech a povinnostech účastníků. Jestliže výše úroku odporuje základní funkci tohoto institutu, pak ji lze označit za nepřiměřenou tvrdost vůči dlužníkovi, což na druhé straně staví věřitele do nepřiměřeně výhodnějšího postavení. Z těchto důvodů odvolací soud neshledal pohledávku ve výši 1.075.884,90 Kč představující úrok z úvěru po právu. V okamžiku uznání tak závazek dlužníků v tomto rozsahu neexistoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné, neboť se podle jejího přesvědčení odvolací soud odchýlil při řešení otázky platnosti smluvního ujednání o výši úroku ze spotřebitelského úvěru od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005. Otázku rozporu výše smluvených úroků z úvěru s dobrými mravy posoudil odvolací soud v rozporu se závěry shora uvedených rozhodnutí dovolacího soudu. Podle jejího přesvědčení úroková sazba ve výši 25 % ročně podstatně nepřesahuje úrokovou míru v době jejího sjednání obvyklou za bankovními úvěry, neboť podle citované judikatury nepřesahuje hranice mravnosti roční úrokové míry, tj. trojnásobek úrokové míry obvyklé v dané době u bank při poskytování úvěrů a půjček. V nyní projednávané věci úroková míra nepřekročila bankovní sazby ani o jednonásobek.
Usnesením ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. KSOS 14 INS XY, byla přihláška pohledávky P1 věřitele č. 1: Inter Support s. r. o., IČO 28653637, odmítnuta, s tím, že právní mocí tohoto usnesení končí účast věřitele uvedeného ve výroku I. v insolvenčním řízení.
Usnesením ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. KSOS 14 INS XY, vzal soud na vědomí splnění oddlužení dlužnice D. T. splněním splátkového kalendáře, během něhož byly zcela uspokojeny všechny zjištěné nezajištěné pohledávky (srovnej výrok I.), zprostil JUDr. Martina Frische funkce insolvenčního správce (viz výrok III.), a dlužnici osvobodil od pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a od pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužnici pro tyto pohledávky právo postihu (srovnej výrok IV.).
Se zřetelem na ustanovení §159 odst. 1 písm. a), §159 odst. 4 a §159 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), podle nichž incidenčními spory jsou spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek, ve kterých lze pokračovat po (…) rozhodnutí, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení. Incidenční spory podle odstavce 1 písm. a) se v takovém případě považují za spory o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, s tím, že účastníkem těchto incidenčních sporů, v nichž lze pokračovat podle odstavce 4, se dnem skončení insolvenčního řízení stává místo insolvenčního správce dlužník.
Ze shora uvedených důvodů dovolací soud v řízení o dovolání JUDr. Martina Frische, insolvenčního správce dlužnice D. T. pokračoval s touto dlužnicí.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (platnosti ujednání o výši úroku ze spotřebitelského úvěru), kterou odvolací soud posoudil v rozporu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání je tudíž přípustné podle §237 o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „ [Ú]roky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny (…) Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení §3 odst.1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“ [k pojmu „dobré mravy“ viz například rozsudek ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), a rozsudek ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky, které jsou konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Na stejném místě Nejvyšší soud dodal, že „[N]emohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky současně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (srov. §253 trestního zákona). Dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná (§39 obč. zák.), a to buď pro rozpor se zákonem (představuje-li naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy podle ustanovení §253 trestního zákona, popřípadě jiného trestného činu) nebo pro rozpor s dobrými mravy (v ostatních případech) (…) V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce „spokojí“ - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá „zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce „lichvářské“ úroky (…) za „nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení §658 odst.1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V situaci, kdy soudy zjistily, že „úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5% ročně,“ přičemž „dohodnutá výše úroků (ve výši 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry,“ byl odůvodněn právní závěr, že „šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatné.“
Na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 navázal jeho rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, v němž Nejvyšší soud dodal, že „ [O]bčanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz mezi fyzickými osobami. Soud může s ohledem na okolnosti konkrétního případu s poukazem na §3 odst. 1 obč. zák. nepřiznat věřiteli nepřiměřeně vysoký úrok sjednaný s dlužníkem. Určitým vodítkem zde může být srovnání s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů. (…) Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle §39 obč. zák.“ Dovolací soud neopomenul, že „[V]zhledem k tomu, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může soud rozhodnout o tom, zda právní úkon je neplatný pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák. ve spojení s §3 odst. 1 obč. zák.), až po pečlivém zvážení všech rozhodných okolností případu.“
Odvolací soud úsudek o tom, že ujednání o úroku z úvěru je ve smyslu §39 obč. zák. neplatné pro rozpor s dobrými mravy, založil pouze na srovnání výše dohodnuté sazby úroků z úvěru (25 %) a minimálních (11, 26 %) a maximálních (14,31 %) bankovních úrokových sazeb v roce 2011. Z toho dovodil, že „sjednaná výše úroků je (…) zjevně nepřiměřená (…) a zakládá tak zjevnou nerovnost v právech a povinnostech účastníků.“ Takový přístup ovšem odporuje shora uvedeným judikatorním závěrům, podle nichž:
- nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček,
- v situaci, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti,
- v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů,
- není možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem,
- při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné,
- jen konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem.
Promítnuto do poměrů nyní souzené věci lze pochybovat o tom, zda úroková míra ve výši 25 % ročně z úvěru ve výši 722.000,- Kč splatného po dobu 10 let podstatně přesahuje úrokovou míru obvyklou při poskytování bankovních úvěrů.
Jestliže sjednaná roční výše úroku ze spotřebitelského úvěru (25 %) nedosahuje ani dvojnásobku maximální roční sazby úroků z bankovních úvěrů v roce 2011 (14,31 %), pak nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že dohodnutý úrok z úvěru podstatně přesahuje úrokovou míru obvyklou při poskytování bankovních úvěrů.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud založil právní posouzení platnosti ujednání o úrocích ze spotřebitelského úvěru na nesprávném výkladu §3 odst. 1, §39 a §658 odst. 1 obč. zák.
Jelikož se žalované podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2, věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu