ECLI:CZ:NS:2021:4.PZO.7.2020.1
4 Pzo 7/2020-
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podaný odsouzeným E. V. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2016, a rozhodl takto:
Podle §314n odst. 1 tr. ř. příkazem soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. V 49-2/2012 – Nt 4049/2012 nebyl porušen zákon .
Odůvodnění:
Dne 20. 9. 2020 byl Nejvyššímu soudu prostřednictvím zvoleného obhájce doručen návrh odsouzeného E. V. na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 21. 3. 2012 pod sp. zn. V 49-2/2012 – Nt 4049/2012, kdy v rámci později označené skupinové trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2016 rozsudkem tohoto soudu ze dne 19. 7. 2018, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019 sp. zn. 3 To 22/2019, byl jmenovaný uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností na deset let a k trestu propadnutí náhradní hodnoty (ve výroku uvedených motorových vozidel a finančních prostředků). Uvedená rozhodnutí soudů též zavazují obviněné včetně E. V. k povinnosti nahradit způsobenou škodu. Rozsudek soudu prvního stupně pak obsahuje i zprošťující část, týkající se rovněž E. V.
V odůvodnění tohoto svého návrhu odsouzený E. V. (dále také jen navrhovatel) nejprve zmínil, že mu Městským soudem v Praze byl zaslán informační dopis z 18. 8. 2020 o provedeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu tel. čísla XY podle příslušných ustanovení trestního řádu včetně poučení o jeho právu podat k Nejvyššímu soudu tento návrh. Dále poukázal na policejním orgánem dříve zahájené trestní stíhání proti jeho osobě (dne 6. 12. 2012) pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. A následně (dne 17. 2. 2014) na zahájení trestního stíhání jeho osoby pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. V další části se navrhovatel věnuje vylíčení zahájení podle §158 odst. 3 tr. ř. (13. 10. 2011) a průběhu trestního řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se měly dopustit osoby jednající za společnost P., nebo tuto společnost ovládající. Podle trestního oznámení Ministerstva financí takovými osobami měly být F. M., B. N., J. P. a P. H. Dne 15. 3. 2012 byl policejním orgánem podán návrh k postupu podle §88 tr. ř. V něm je mj. dán podnět k nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu kromě dalších zde uvedených tel. čísel a osob i na tel. číslo XY registrované na společnost S. C., uživatel E. V., nar. XY. K jeho osobě je v odůvodnění návrhu uvedeno, že „tuto osobu za pachatele organizátora označily dvě na sobě nezávislé osoby, viz úřední záznamy.“ Zároveň toto podezření potvrzují odposlechy zejména XY, XY, kdy E. V. komunikuje s M. B., nebo o něm B. v telefonu hovoří. Dne 20. 3. 2012 podala státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve věci spol. P. na tel. stanice uvedené v podnětu policie, tedy i na tel. stanici užívanou E. V. V tomto návrhu je též stručně popsána údajná objasňovaná trestná činnost, v podstatě kopírující policejní návrh. Kromě jiného zde státní zástupkyně uvádí, že prověřovanou trestnou činnost by měl řídit E. V. a s ním spolupracující M. B., což odůvodňuje nepodloženým konstatováním jehož výsledkem je nutný postup podle §88 odst. 2 tr. ř. Dne 21. 3. 2012 vydal soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. V 49-2/2012 – Nt 4049/2012 příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnických stanic, mj. i na tel. číslo XY uživatele E. V. Doba odposlechu byla stanovena od 21. 3. 2012 do 21. 7. 2012, tedy na dobu max. přípustnou. Navrhovatel pak cituje z odůvodnění uvedeného příkazu pasáž o poznatku, že se uživatelé předmětných telefonních stanic podílejí na prověřované trestné činnosti (tzv. bílí koně). K tomu poznamenává, že uvedené materiály byly do trestního spisu zařazeny až v září 2015, tedy nikoli v březnu 2012 a obhajoba se s nimi neměla možnost dříve seznámit. Ani v jednom případě v rámci nahlížení do spisu v něm nebyly shledány úřední záznamy o výpovědích uváděných dvou osob, na které se policie ve svém návrhu odvolává, a které měly být údajně pořízeny před 15. 3. 2012 a označovaly E. V. za organizátora trestné činnosti. V trestním oznámení ministerstva financí není rovněž uvedena žádná skutečnost, jež by s jeho osobou souvisela. Navrhovatel poté popisuje průběh a neúspěšný výsledek jeho žádosti, aby do originálu trestního spisu byly tyto úřední záznamy založeny. Poté klade řečnickou otázku, zda takové úřední záznamy k prověření podezření byly vůbec pořízeny a tudíž získány zákonným způsobem. Dále se vyjadřuje k otázce nezařazení dalších záznamů odposlechů telefonních hovorů do vyšetřovacího spisu a k reakci policejního orgánu na tento požadavek a opět pokládá formální otázku, zda v nich náhodou nebylo něco, co mohlo svědčit ve prospěch obhajoby. Z toho činí vlastní závěr o zjevném pochybení policejního orgánu. Dále uvádí, že na základě pokynu státní zástupkyně byly ony úřední záznamy do spisu založeny. Z nich pak dovozuje, že šlo o jednání s anonymními osobami, takže lze mít důvodné obavy ohledně pravdivosti jejich obsahu, když zcela jednoznačně a účelově podporují zájmy policie, vedoucí ke kriminalizaci E. V. Přitom došlo k omezení práv obhajoby, které nebylo jakkoli efektivně vykompenzováno. Byť tedy uvedené úřední záznamy i podle samotného vyjádření policie nemohou být v trestním řízení použity jako důkaz, přesto k jejich důkaznímu použití došlo a to v řízení o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na osobu navrhovatele. V příkazu soudce i předchozích návrzích státní zástupkyně a policejního orgánu se vždy uvádí, že se popsaného jednání měly dopustit osoby jednající za společnost P. a další společnosti v obchodním řetězci. Přitom E. V. nikdy nebyl osobou jednající nebo dokonce ovládající tyto společnosti. Ani další v příkazu tvrzené skutečnosti, konkrétně že na prověřované trestné činnosti se podílejí uživatelé uvedených tel. stanic, a to jako tzv. bílí koně, z důkazů, tedy z odposlechů XY, XY, nevyplývá. Jejich podrobnou analýzou nemohly být zjištěny žádné skutečnosti významné pro trestní řízení.
Pokud jde o další část učiněného návrhu na provedení přezkumu zákonnosti vydaného příkazu k odposlechu, tak v jeho bodech 14, 18 a 19, částečně 20, 21 až 23, 26 až 30, jsou vznášeny námitky, které směřují vůči postupu, případně odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 10/2016, který o podané obžalobě v této trestní věci následně rozhodoval. Takové námitky ale nejsou přezkoumatelné v rámci přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu v tomto řízení sui generis a proto zde ani nebudou zmiňovány.
Ostatní výtky spočívají např. v tom, že v návrzích policie a státní zástupkyně jsou uváděny rozdílné údaje ohledně registrace tel. stanice, jež by měla být odposlouchávána, v samotném příkazu soudu se uvádí stejné účastnické číslo, za jehož uživatele je označen E. V. Z toho navrhovatel činí závěr, že soud se při vydávání příkazu vůbec nezabýval otázkou, kdo je majitelem telefonní stanice XY a opět klade otázku, z čeho vyplynulo, že jmenovaný tuto tel. stanici užívá. Dále to, z jakých skutečností mělo být zjevné, že povolenými odposlechy budou zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení, když v té době trestní řízení proti jeho osobě nebylo vedeno. Z toho opět činí svůj závěr, že příkaz byl vydán, aniž by ve spisu byly materiály obsahující relevantní skutečnosti odůvodňující takový postup. O ryze formálním postupu v tomto ohledu mají svědčit i rozdílné formulace obsažené v návrhu státní zástupkyně a v samotném příkazu k odposlechu týkající se tzv. „bílých koní“. Další výhrady jsou vznášeny proti policistovi V., jenž měl osobu E. V., resp. jím užívané tel. číslo, účelově zahrnout mezi osoby, které byly z páchání trestné činnosti podezřelé a mělo tak dojít k jejich odposlouchávání. Dále navrhovatel poukazuje na právní úpravu, podle níž je provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obviněným a obhájcem nepřípustné. Navzdory tomu v tiskové sestavě XY jsou zaznamenány přepisy rozhovorů E. V. a jeho obhájce JUDr. Trundy, neboť v té době jej obhajoval ve věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 138/2010, přičemž doposud nebyly zničeny a jsou součástí spisového materiálu, čili se jedená o stav protizákonný. Podle navrhovatele vydaný příkaz k odposlechu nemá zákonem požadované náležitosti. Není z něj totiž zřejmé, jaké trestné činnosti se E. V. měl dopustit. Přitom trestní oznámení ministerstva financí směřují proti jiným osobám. Zastává názor, a opírá jej o nález Ústavního soudu II. ÚS 615/06, že příkaz musí být individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice. Podle něj, není-li taková osoba zároveň majitelem telefonní stanice, musí být zdůvodněno na základě jakých zjištění je dovozováno, že ji má v držení a že ji skutečně používá. To v příkazu zcela chybí včetně uvedení skutečností významných pro trestní řízení, které takto mají být zjištěny. V této souvislosti odkazuje na význam práva na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem a jinými telekomunikačními a elektronickými prostředky vyplývajícího z čl. 13 Listiny základních práv a svobod. Dále pak opakuje svůj výklad podmínek, za jakých lze příkaz k odposlechu vydat, včetně nezbytných obsahových náležitostí a to i ohledně návrhu státního zastupitelství a podnětu policejního orgánu. Soud se také před vydáním příkazu nezabýval tím, zda lze sledovaného účelu dosáhnout jinak, než nařízením odposlechu, čímž postupoval v rozporu s ustanovením §88 odst. 1 tr. ř. i čl. 4 Ústavy a tudíž nezkoumal zda navrhovaný zásah do ústavně chráněných práv a svobod jednotlivce je v souladu se zásadou proporcionality.
V závěru tohoto svého podání proto učinil návrh, aby pokud Nejvyšší soud shledá příkaz soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. V 49-2/2012 – Nt 4049/2012 za vydaný v rozporu se zákonem, aby ve smyslu §314m odst. 1 tr. ř. svým usnesením porušení zákona vyslovil.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v daném případě naplněny podmínky pro přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
Podle §314 l tr. ř. na návrh osoby uvedené v §88 odst. 8 Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přezkoumá zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
Podle §88 odst. 8 tr. ř. může takový návrh Nejvyššímu soudu podat osoba uvedená v §88 odst. 2, a to do šesti měsíců ode dne, kdy jí byla předsedou senátu soudu prvého stupně po pravomocném skončení věci doručena informace o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, včetně označení soudu, který příkaz vydal, délce trvání odposlechu a data jeho ukončení.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 10/2016 vyplývá, že předmětnou informaci od předsedkyně senátu odsouzený E. V. obdržel dne 1. 9. 2020 (vhozením do poštovní schránky). Jak již bylo zmíněno výše, uvedený návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl odsouzeným (prostřednictvím jeho obhájce) podán do datové schránky Nejvyššího soudu dne 20. 9. 2020. Lze tak vyslovit závěr, že E. V. je podle výše citovaných ustanovení trestního řádu osobou oprávněnou podat předmětný návrh u Nejvyššího soudu, neboť byl osobou odposlouchávanou a současně bylo shledáno, že jeho žádost byla podána v zákonné lhůtě.
Po přezkoumání dalšího obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 10/2016, dále spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 4049/2012 (V 49-2/2012), jakož i odpovědi Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru daní 2. oddělení z 8. 1. 2021 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že shora označeným příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 21. 3. 2012 zákon porušen nebyl.
Podle §88 odst. 1 věty prvé, odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 30. 9. 2012, mohl být v přípravném řízení vydán soudcem příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, bylo-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, dále pro zde vyjmenované trestné činy nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené.
V posuzovaném případě je z předloženého spisového materiálu zjevné, že dne 13. 10. 2011 bylo orgány Policie ČR, útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, odboru daní, výnosů a praní peněz, 2. oddělení, podle §158 odst. 3 tr. ř. zahájeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016. Pachateli tohoto zločinu přitom bylo možno uložit trest odnětí svobody na pět až deset let. Jednalo se tedy o trestný čin podřaditelný pod ustanovení §88 odst. 1 tr. ř. a použití opatření v podobě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bylo obecně přípustné.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 4049/2012 vyplývá, že dne 21. 3. 2012 byl u tohoto soudu podán státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze návrh na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a to mj. na telefonní stanici č. XY, registrovanou na společnost C. E. (dříve S. C.), IČ XY, se sídlem XY, užívanou E. V., nar. XY. V tomto návrhu se současně konstatuje, že policií byly zahájeny úkony trestního řízení na základě vlastního šetření a trestního oznámení Ministerstva financí ČR pro podezření ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se měly dopustit osoby jednající za společnost P., nebo tuto společnost ovládající, tím, že ve zdaňovacím období od 4. čtvrtletí roku 2010 do července 2011 v úmyslu zkrátit daňovou povinnost společnosti P. dovezly pro tuto společnost z jiného členského státu – Rakouska – od společnosti OMV Česká republika, s. r. o., minerální oleje. Dodávky byly dopravovány přímo odběratelům těchto olejů společnostem Tank ONO, s. r. o., KONT FUEL DISTRIBUTION, P. H., ABC TIP KONTAKT, s. r. o., JASA trans., s. r. o., FRIKON, s. r. o., případně dalším společnostem. Společnost P. sloužila při těchto dovozech pouze jako fakturační mezičlánek, na kterém mělo dojít k umělému snížení cen minerálních olejů následkem plánovaného a předpokládaného neuhrazení DPH, zatímco spotřební daň z uvedených minerálních olejů byla uhrazena prostřednictvím oprávněného příjemce. Z písemného dodatku zaslaného ministerstvem financí bylo dále zjištěno, že poté co společnost P. utlumila svoji činnost, na její místo nastoupila společnost V., k jejímž účtům má dispoziční oprávnění I. P., která pro účely komunikace s bankou a internetového bankovnictví uvedla uvedená tel. čísla. Z dosud provedeného šetření a vyhodnocení obsahu již povolených odposlechů telefonického provozu bylo zjištěno, že se trestná činnost vyvíjí, obměňuje, firmy, jejichž prostřednictvím dochází ke krácení daně, jsou postaveny na tzv. bílých koních. Prověřovanou trestnou činnost by přitom měl řídit E. V. a s ním spolupracující M. B., který jej zastupuje při bankovních transakcích. Dalším jeho spolupracovníkem by měl být B. N., dřívější jednatel společnosti P., který uzavřel smlouvu s OMV ČR, s. r. o. a krátce na to došlo ke změně statutárních orgánů této společnosti a ke zkrácení DPH. Další takovou osobou by měl být J. Š., jednatel společnosti V., která podle shromážděných důkazů měla nahradit v síti výše uvedených společností společnost P., která svou činnost s dovozy minerálních olejů ukončila. Vyhodnocením odposlechů také byly zjištěny kontakty mezi E. V. a M. B. a dosud neztotožněnou osobou, která komunikuje z telefonního čísla registrovaného na společnost P. K prověření jednotlivých personálních vazeb, rozkrytí fungování sítě společností, stanovení podílu jednotlivých osob na trestné činnosti, která se neustále vyvíjí a zejména k odhalení osob, které tuto trestnou činnost organizují, je nutný postup podle §88 odst. 2 tr. ř. Kromě jiného lze totiž předpokládat, že tímto postupem budou získány významné skutečnosti, které nelze získat jiným procesním způsobem, nebo by jejich dosažení bylo podstatně ztíženo.
Téhož dne, tedy 21. 3. 2012 byl soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4 vydán pod sp. zn. V 49-2/2012 – Nt 4049/2012 příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu několika účastnických stanic, mezi nimi XY uživatele E. V. a to na dobu od 21. 3. 2012 do 21. 7. 2012. Z odůvodnění příkazu lze zjistit v podstatě stejné informace jako z podaného a již citovaného návrhu státní zástupkyně. Kromě konstatování, že bylo zahájeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, je zde i popsána trestná činnost, k níž má docházet prostřednictvím osob jednajících za společnost P. a další společnosti v obchodním řetězci obchodujícím s pohonnými hmotami, přičemž ve sledovaném období 4. čtvrtletí 2010 až července 2011 mělo takto dojít v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty k dovozu pohonných hmot z Rakouska a k jejich následnému prodeji dalším obchodním společnostem, přičemž došlo ke zkrácení daňové povinnosti minimálně o 779.532.792 Kč. Na základě obsahu spisu a již provedených odposlechů bylo zjištěno, že uživatelé telefonních stanic (ohledně nichž byl podán návrh k jejich odposlechu, jemuž soudce vyhověl) se podílejí na prověřované trestné činnosti (tzv. „bílí koně“). Dále je konstatováno, že návrh je důvodný, neboť lze předpokládat, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu uvedených účastnických stanic mohou být zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, které je vedeno pro zvlášť závažný zločin (§88 odst. 1 tr. ř.). Doba odposlechu pak byla stanovena podle návrhu státní zástupkyně počínaje dnem rozhodnutí soudu a to v souladu s ustanovením §88 odst. 2 tr. ř.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shledal, že vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4 v této trestní věci neodporovalo podmínkám obsaženým v tehdy platném ustanovení §88 odst. 1, 2 tr. ř. V té době již byly policejním orgánem vedeny úkony trestního řízení, které bylo zahájeno pro podezření z trestného činu, jehož horní hranice trestní sazby dokonce překračovala hranici vyžadovanou zákonem. V příkazu bylo konkretizováno jak zařízení, tak i osoba jeho uživatele. Zde je třeba zdůraznit, že zákon hovoří jasně o osobě uživatele zařízení, a nikoli o jeho majiteli, takže pokud lze v postupně učiněných návrzích policejního orgánu a státní zástupkyně zaznamenat některé rozdílnosti v subjektu, na nějž byla tel. stanice zmíněného čísla registrována, nejedná se o žádný podstatný nedostatek. To dal také najevo soudce obvodního soudu ve svém příkazu k odposlechu, když se v něm správně omezil na uvedení osoby uživatele, jímž byl E. V. Za nepodstatnou pak lze označit určitou významovou nesrovnalost týkající se vyjádření účasti tzv. „bílých koní“ na prověřované trestné činnosti a to při učinění vzájemné konfrontace návrhu státní zástupkyně a vydaného příkazu k odposlechu. Pokud jde o dobu povoleného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, tak ta byla stanovena na čtyři měsíce, čili i v tomto ohledu byla litera zákona dodržena. Chybou ale jistě bylo, že maximální možná délka povoleného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu blíže zdůvodněna nebyla. S ohledem na rozsah a povahu šetřené trestné činnosti, jakož i větší, dosud neupřesněný počet na ní zainteresovaných osob, pak stanovenou čtyřměsíční lhůtu k provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nelze označit za neadekvátní. V odůvodnění příkazu nechybí ani konstatování, že prostřednictvím odposlechu mohou být zjištěny významné skutečnosti pro trestní řízení, absentuje zde ale vysvětlení, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinými prostředky, popř. že by to bylo možné jen za podstatně ztížených podmínek. Jsou v něm dále obsaženy v té době známé konkrétní skutkové okolnosti, které vydání příkazu odůvodňují, současně je ale pravdou, že v rámci šetřené trestné činnosti mohlo být blíže popsáno postavení a úloha uživatelů jednotlivých stanic, jejichž odposlech byl povolen, pokud to ale v té době již bylo možné. Ve spojení s obsahem návrhu státní zástupkyně a policejního spisu, který k němu byl v podobě neutajované přílohy přiložen, však nelze než konstatovat, že závažnost podkladů, které byly pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v přípravném řízení shromážděny a jež měl soudce při posuzování důvodnosti podaného návrhu k dispozici, nesporně odůvodňovala použití i takovéhoto svým způsobem invazivního prostředku vstupujícího do ústavně zaručeného práva jednotlivce v podobě práva na utajení dopravovaných zpráv, zde telefonní komunikace. Nejvyšší soud proto i při vědomí, že ačkoli některé formální atributy vážící se především k obsahu odůvodnění přezkoumávaný příkaz k odposlechu postrádá, konstatoval, že jeho vydáním zákon porušen nebyl, jelikož společenský zájem na odhalení a objasnění této závažné trestné činnosti a ztotožnění jejích pachatelů byl nanejvýš legitimním důvodem k vydání takového opatření.
K některým dalším konkrétním námitkám navrhovatele lze uvést následující. Jde zejména o námitku spočívající v tom, že povolení odposlechu telefonní stanice užívané E. V. bylo nezákonné, jelikož jmenovaný v žádných podkladech zaslaných ministerstvem financí v rámci jednotlivých trestních oznámení nefiguroval a tudíž ani trestní řízení vůči jeho osobě nebylo opodstatněné, případně že proti jeho osobě ani vedeno nebylo. S takovou výhradou nelze souhlasit. Je tomu proto, že v té době se věc nacházela ve stadiu zahájeného trestního řízení, a nikoli trestního stíhání. To jinými slovy znamená, že policejním orgánem bylo prováděno prověřování, jež teprve mělo potvrdit, zda a jakým způsobem k šetřené trestné činnosti skutečně dochází a koho z podezřelých osob lze označit za pravděpodobného pachatele. Čili úvaha navrhovatele, že již v té době bylo nutné mít postaveno najisto, že E. V. je jedním z pachatelů prověřované daňové trestné činnosti, včetně zjištění jakým konkrétním způsobem se na ní podílí, neodpovídá znění trestního řádu. Z ustanovení §158 odst. 1 tr. ř. též vyplývá, že policejní orgán je povinen učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele. K tomu pak využívá vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů. Mezi vlastní poznatky lze jistě zahrnout i takové, jež vyplynou z kontaktů s osobami v rámci tzv. operativního šetření, jež ale velmi často nechtějí a z taktických důvodů ani nemohou být otevřeně ztotožněny. O to větší odpovědnost pak ale na sebe bere policejní orgán, pokud z takovýchto informací hodlá při svém dalším postupu vycházet a dokonce o ně opřít svůj podnět k návrhu na povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Za takovou informaci, resp. poznatek pak lze označit výsledek jednání policejního orgánu s osobami, k nimž došlo ve dnech 22. 12. 2011, 12. 1. 2012 a 23. 1. 2012, přičemž z obsahu záznamu o těchto jednáních vyplývá, že osobou podílející se na šetřené trestné činnosti je E. V. Jestliže policejní orgán v daných souvislostech následně označil odposlech telefonní stanice užívané E. V. za nezbytný pro objasnění této závažné trestné činnosti včetně označení konkrétních pachatelů podílejících se na jejím páchání, nebyl důvod takový návrh, zjevně akceptovaný i státní zástupkyní, zamítnout. Okolnost, že takový poznatek sám o sobě nelze v rámci následného trestního řízení - stíhání použít jako důkaz, na věci nic nemění. K zamítnutí nemohla vést ani skutečnost, že z již dříve soudem povoleného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v této věci (XY, XY) přímou účast E. V. na páchané trestné činnosti nebylo v té době možné dovodit. Zde si je třeba uvědomit, že v přípravném řízení v jeho fázi prověřování, zejména ve složitějších skupinových věcech zpočátku často nelze najisto postavit, zda a případně jak se která z podezřelých osob na trestné činnosti podílí. Není dokonce vyloučeno, že postupným šetřením včetně povoleného odposlechu může být zjištěno, že konkrétní osoba, byť se v okruhu podezřelých osob vyskytuje, pachatelem či spolupachatelem trestné činnosti není, apod. Tudíž veškerý okruh námitek navrhovatele směřujících do této oblasti vedeného trestního řízení bylo třeba odmítnout.
Pokud navrhovatel dále tvrdí, že z tiskové sestavy odposlechů tel. stanice E. V. (XY) vyplývá, že docházelo k odposlechu hovorů mezi jmenovaným a jeho obhájcem (JUDr. Trundou) a přepisy těchto hovorů jsou stále obsažené ve spise, ačkoli měly být zničeny, tak k tomu lze uvést následující.
Podle §88 odst. 1 tr. ř. provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné. Zjistí-li policejní orgán při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam odposlechu bezodkladně zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít.
V tomto ohledu je ale nutné zdůraznit, že zákon má v daných souvislostech nesporně na mysli zničení záznamu odposlechu a nepoužití takových informací ve věci, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařízen. Tedy, jestliže navrhovatel sám uvádí, že se jedná o záznam hovorů mezi ním a jeho obhájcem, jenž ho v té době zastupoval ve věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 138/2010, tak se ve skutečnosti o odposlech a záznam telekomunikačního provozu mezi obviněným a jeho obhájcem nejedná. Pochopitelně cokoli, co mezi navrhovatelem a jeho obhájcem v rámci uskutečněné telefonní komunikace zaznělo a v důsledku nařízeného odposlechu bylo zaznamenáno, by v žádném případě nebylo možno použít v řízení ve výše zmíněné trestní věci obviněného vedené u Okresního soudu v Mělníku.
Ostatní, většinou zcela formální námitky, obsažené v podaném návrhu směřující proti vydanému příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pak nemají takovou míru závažnosti, aby v jejich důsledku bylo nutno označit předmětný příkaz za vydaný v rozporu se zákonem. Pokud jde o výhrady, jež jsou namířeny proti postupu soudu (soudů) rozhodujících v meritu věci, tedy o vině a trestu, tak těmito, ostatně jak již bylo naznačeno výše, se Nejvyšší soud v tomto řízení nezabýval a zabývat ani nemohl.
Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům pak Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaný příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán a jeho provedení bylo v souladu s podmínkami tehdy platného ustanovení §88 odst. 1, 2 tr. ř., a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu