ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1284.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1284/2020- 352
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2021 o dovolání obviněného J. A. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2020 č. j. 6 To 171/2020-316, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 159/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. 5. 2020 č. j. 2 T 159/2019-281 byl obviněný J. A. uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 28. 5. 2019 v blíže nezjištěné době od 14:00 do 14:45 hodin v obci XY č. p. XY, okres Domažlice, v areálu farmy provozované obžalovaným, v době, kdy zde poškozená E. W., narozená XY, jako pracovnice Krajské veterinární správy pro Plzeňský kraj, územní pracoviště XY, prováděla veterinární kontrolu, tuto po vstoupení do prostoru přívěsného vozíku zn. Maro, RZ: XY, s nástavbou, který slouží pro přepravu živých zvířat, a v době, kdy se veterinární lékařka E. W. nacházela v přepravním prostoru a byla otočena zády ke vstupu, uzavřel obžalovaný poškozenou v přepravním prostoru a při tom řekl: „Já s Vámi dám jedno kolečko, ať vidíte, jak se v tom jede.“
Následně se s poškozenou, uzavřenou v přepravním prostoru, který byl bez oken a vysoký 170 cm, plynule rozjel a objel budovu farmy. Po zastavení otevřel zadní dveře přepravního prostoru a umožnil poškozené vystoupit, což komentoval slovy „takový zvíře jsem v tom ještě nevezl“, když od uzavření poškozené v přepravním prostoru do chvíle, kdy bylo poškozené umožněno přepravní prostor opustit, uplynulo 83 vteřin.
V důsledku prožité události poškozená trpěla úzkostmi, plačtivostí a nespavostí, kdy s problémy vyhledala lékařskou péči a byla jí medikována antidepresiva“.
Za to byl obviněný podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 100 Kč, tj. v celkové výši 5.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu nalézací soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Plzeň, částku 9.305 Kč. Poškozená E. W. pak byla s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání státní zástupkyně podanému v neprospěch obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 8. 2020 č. j. 6 To 171/2020-316 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněných výrocích o vině, náhradě škody a náhradě nemajetkové újmy nově odsoudil podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 400 Kč, tj. v celkové výši 20.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, pak podle §69 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Odvolání obviněného samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný J. A. dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Je přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Připomněl, že od počátku trestního řízení poukazoval na řadu okolností skutku, které podle jeho mínění nebyly patřičně vzaty v úvahu při posouzení jeho společenské škodlivosti. Odvolací soud se po jeho výtce vůbec nezabýval argumentací, že šlo o recesi, jejímž prostřednictvím projevil svůj postoj k nesmyslné, protiprávní, šikanózní a vrchnostenským způsobem vyžadované a prováděné veterinární kontrole. Ačkoli šlo o otázku, jejíž zodpovězení bylo nezbytné pro komplexní a spravedlivé rozhodnutí ve věci, žádný z orgánů činných v trestním řízení se jí nezabýval. Dovolatel trvá na tom, že v rámci kontroly došlo minimálně k porušení §7 zákona č. 166/1999 Sb., §8a a násl. zákona č. 246/1992 Sb. a §2, §9 zákona č. 255/2012 Sb. Právě neoprávněná kontrola vozíku ho podnítila k recesi. Vše ale proběhlo ve slušné a klidné atmosféře. Poškozená byla ve vozíku uzavřena jen po dobu 83 vteřin a dovolatel jí přitom sdělil, že s ní „dá jedno kolečko, ať vidí, jak se v tom jede“, takže se neměla čeho obávat. Ostatně po otevření vozíku na celý incident reagovala s úsměvem, znovu do něj vstupovala a pokračovala v kontrole, po jejímž skončení se oba rozloučili podáním ruky. Dovolatel z celého průběhu kontroly pořídil videozáznam, z nějž je patrné, že poškozená před soudem lhala, když tvrdila některé skutečnosti, které byly v rozporu s natočenou realitou. Také krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku například nepravdivě uvedl, že poškozenou do přepravního vozíku vlákal a tím ji dehonestoval. Naproti tomu nijak nezohlednil jeho dosavadní bezúhonnost a osobní přispění k objasnění věci poskytnutím zmíněného videozáznamu.
Závěrem dovolatel shrnul, že napadený rozsudek odporuje zásadě subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil, dále zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl, že se trestní věc vedená u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 159/2019 postupuje k rozhodnutí příslušné komisi pro projednávání přestupků, anebo ho eventuálně zprostil obžaloby, jestliže v době před rozhodnutím již došlo k zániku přestupkové odpovědnosti pro uplynutí promlčecí doby.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h tr. ř. poukázala na to, že obviněný svým jednáním, kdy poškozenou zavřel do přepravního vozíku pro zvířata a objel s ní farmu, především zcela nepřípustným způsobem projevoval své nesouhlasné stanovisko s prováděnou veterinární kontrolou. Postupem veterinární správy a jmenovitě poškozené se totiž cítil dotčen, protože požadavek poškozené na kontrolu přívěsného vozíku vyžadoval jeho zprovoznění, což pokládal za ztrátu času. Byť poškozenou neomezil na svobodě po výrazně dlouhou dobu, na celou věc je nutno nahlížet optikou jejich vzájemného vztahu, který rozhodně neumožňoval uchopit jeho počínání jako pouhou recesi nebo legraci. Pokud obviněný poškozenou svévolně uzavřel do přívěsného vozíku pro přepravu zvířat a podnikl s ní cestu kolem farmy, nepochybně ji tím nejen dehonestoval, ale zároveň zjevně naplnil veškeré zákonné znaky přečinu podle §171 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislostech, za kterých se jeho jednání odehrálo, zároveň nabylo rysů kriminálního činu, a pokud se jím poškozená cítila dotčena, je v zásadě vyloučeno, aby věc byla případně řešena jako přestupek. Není totiž možné přistoupit na verzi obviněného, že nesouhlas s postupem státního orgánu lze vyjádřit svévolným omezením úředníka vykonávajícího kontrolu podle právních předpisů na jeho osobní svobodě. K obraně proti nezákonnému postupu úřadu slouží různé legální nástroje. Intenzitu a míru, se kterou posuzované jednání zasáhlo do osobní sféry poškozené, pak nelze bagatelizovat ani tím, že šlo pouze o legraci. Obecně tedy nebyl dán důvod k tomu, aby na počínání obviněného bylo pohlíženo shovívavěji s tím, že se jednalo toliko o přestupek.
Z výše uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání i v případě předpokládaném v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. A. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřovalo proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému uložen (zpřísněn) trest a současně samostatným výrokem zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Plzni projednal odvolání obviněného i státní zástupkyně ve veřejném zasedání a rozhodl o nich po provedeném přezkumu. Druhá alternativa, kterou označil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně (ve vztahu k výroku o vině) bylo skutečně zatíženo namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Jsou-li výše uvedená výkladová východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že námitka obviněného, podle níž jeho jednání nedosáhlo potřebné míry společenské škodlivosti a bylo tak v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) zbytečně kriminalizováno, zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá, Nejvyšší soud jí však zároveň nepřiznal žádné opodstatnění.
V obecné rovině je třeba zdůraznit, že případná existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem sama o sobě ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Stále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jinými slovy, byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, stát nemůže rezignovat na svou roli garanta účinné ochrany oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Jak v odůvodnění napadeného rozsudku výstižně poznamenal již krajský soud, úvaha o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, se uplatní pouze výjimečně , a to tehdy, jestliže posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve pak lze uvažovat o uplatnění odpovědnosti podle jiné právní normy.
Ani dovolací senát nesdílí názor obhajoby, že se skutek dovolatele svým charakterem a závažností zřetelně vymyká z běžného rámce přečinů omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a v tomto smyslu na něj nemělo být pohlíženo jako na čin soudně trestný. Předně je nutno odmítnout tvrzení, že takový přístup odůvodňovala nezákonnost prováděné veterinární kontroly. Obviněný sice vyjmenoval některá ustanovení veterinárního zákona, zákona na ochranu zvířat proti týrání resp. kontrolního řádu, které měla poškozená údajně porušit, ovšem bez bližšího vymezení, v čem konkrétně tyto jím tvrzené nezákonné excesy při kontrole měly vlastně spočívat. Kromě toho je třeba přisvědčit soudům nižších stupňů v dílčím závěru, že jeho subjektivní přesvědčení o neoprávněnosti postupu veterinární správy nejenže nemohlo žádným způsobem ospravedlnit jeho „odvetné opatření“ vůči poškozené jakožto úřední osobě, ale současně nepředstavovalo ani faktor významně oslabující společenskou škodlivost jeho protiprávního počínání. Byť se dovolatel snaží svůj čin bagatelizovat a prezentovat jen jako nevinnou recesi, nebylo možno odhlédnout od zjištěné skutečnosti, že jeho „žertovný kousek“ měl v konečném důsledku negativní dopad na psychiku poškozené a její sociální a profesní život. Jako dospělý a intelektově dostatečně vybavený jedinec mohl a měl počítat i s eventualitou, že taková nečekaná projížďka může poškozenou nejen vyděsit a vzbudit v ní pocity úzkosti a obavy z dalšího dění, ale že zároveň hazarduje i s jejím fyzickým zdravím. Poškozená se totiž podle své výpovědi během tzv. projížďky udeřila do hlavy a bylo tak více měně dílem náhody, že neutrpěla vážnější zranění. Za daných okolností tedy vůči obviněnému byla trestněprávní odpovědnost uplatněna po právu.
Lze tudíž uzavřít, že obviněný J. A. své dovolání zdůvodnil výhradami, které z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. postrádaly potřebné opodstatnění, a proto je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 1. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu