ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1325.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1325/2020- 293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Benešov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020 č. j. 10 To 200/2020-262, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 4/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 6. 2020 č. j. 1 T 4/2020-240 byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 7. 1. 2019 v době kolem 14:00 hodin v obci XY, okres Benešov, na křižovatce silnice III. třídy 1098 a místní komunikace vedoucí z osady XY na statek XY, před pozemkem rodinného domu čp. XY, po předchozí vzájemné slovní hádce, úmyslně fyzicky napadl poškozeného M. V., kterého udeřil pěstí do oblasti úst a nosu, když po tomto úderu poškozený upadl na zem, pokračoval ve svém útoku proti němu, na zemi ho nejméně dvakrát kopl do horní poloviny těla, poté z místa odjel směrem na statek XY, tímto jednáním způsobil poškozenému zranění, a to otok a tržnou ránu horního rtu, tržnou ránu na nose a poškození chrupu spočívající ve vylomení prvního zubu vlevo nahoře, odlomení korunky druhého zubu vpravo nahoře a úrazového uvolnění závěsu prvního zubu vpravo a prvního zubu vlevo dole, kdy toto zranění si vyžádalo prvotní ošetření dne 7. 1. 2019 na ambulanci Oddělení chirurgie Nemocnice R. a S., v XY s následnou hospitalizací na Oddělení chirurgie v době od 7. 1. do 8. 1. 2019 a dále stomatologickou léčbu vylomených a poškozených zubů spočívající v náhradě poškozených zubů pomocí implantátů, kdy poškozený byl podstatně a citelně omezen na běžném způsobu života po dobu nejméně jednoho týdne“. Za to byl obviněný podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil vzniklou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud obviněnému zároveň uložil povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, částku 5.127 Kč.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 8. 2020 č. j. 10 To 200/2020-262 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný M. K. dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť míní, že rozhodnutí krajského soudu „o zamítnutí odvolání spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Pokud jde o přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, dovolatel připomněl, že podle ustálené judikatury i obecně uznávané právní teorie při něm musí v důsledku poruchy zdraví dojít k omezení poškozeného v obvyklém způsobu života nejméně po dobu sedmi dní. Tato podmínka však po jeho výtce v posuzovaném případě splněna nebyla a jeho jednání tak nenaplnilo jeden z formálních znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Poškozený M. V. nebyl upoután na lůžko, neměl omezenou pohyblivost a jeho tvrzením o zdravotních problémech zcela neuvěřily ani soudy obou stupňů. I znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Olga Plocková Tatičová po provedeném šetření konstatovala, že poskytnutá zdravotnická dokumentace je vágní, je v ní toliko popsáno, že poškozený utrpěl otok, tržné rány na horním rtu a na nose a poškození chrupu, kdy fakticky došlo k vylomení jednoho zubu, odlomení korunky druhého zubu a uvolnění závěsu dvou zubů, které podle ní mohlo být navíc způsobeno již předchozím nevalným stavem chrupu poškozeného. Za klíčový však dovolatel označil především závěr znalkyně, podle nějž podstatná a citelná omezení spojená se zraněním, které utrpěl poškozený, zpravidla netrvají déle než týden. Soudy se podle přesvědčení dovolatele dostatečně nevypořádaly ani s otázkou naplnění všech zákonných předpokladů pro právní posouzení jeho jednání jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že takový čin musí být spáchán veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, přičemž současně musí jít o útok závažnější povahy, jímž je narušen veřejný klid a pořádek. Předmětné zákonné ustanovení totiž primárně nechrání individuální zájmy jednotlivců, ale šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. V daném případě podle jeho názoru především nedošlo k veřejnému spáchání přečinu. V uvedené souvislosti dovolatel podotkl, že policejní orgán neohledal místo údajného spáchání trestného činu, které tak ve skutečnosti zůstalo neznámé. Nejkonkrétněji je popsal on sám při podání vysvětlení s tím, že k jeho konfliktu s poškozeným došlo v XY na křižovatce u dětského hřiště. Obec XY je přitom malá vesnice o 28 domech a 77 obyvatelích a jediné dětské hřiště je až na jejím okraji u silnice III. třídy č. 1098. V jeho nejbližším okolí se nachází pouze dům, kde bydlí poškozený. Vpravo od silnice je pak ještě jeden dům, který je od místa vzdálen několik desítek metrů a který je ze tří stran obklopen poli. Závěr odvolacího soudu, že se obviněný dopustil posuzovaného jednání v obci mezi několika rodinnými domy v časných odpoledních hodinách, takže se v bezprostředním okolí jen náhodou nenacházeli další lidé, je tudíž zcela nepodložený. Hmotněprávní podmínka pro posouzení skutku jako přečinu výtržnictví, tj. aby „hrubá neslušnost nebo výtržnost mohla být postřehnuta více lidmi“, tedy splněna nebyla. Na daném místě žádní lidé nebyli a ani se zde nezdržují, tj. nebyl tam nikdo, kdo by čin vnímal nebo jej mohl vnímat. Dovolatel zároveň s odkazem na ustálenou soudní judikaturu podotkl, že ne každé napadení občana, byť k němu došlo veřejně, musí být nutně výtržnictvím. Při posuzování činů výtržnické povahy je nutno vždy uvážit i intenzitu, rysy a průběh útoku, posoudit okolnosti, za nichž byl spáchán, a také zjišťovat pohnutku pachatele a jeho povahové vlastnosti a dosavadní způsob života. Jednání dovolatele podle daných měřítek intenzity potřebné k naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví nedosáhlo. V souladu s principem „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ na ně tak původně nahlížel i policejní orgán, který v přípravném řízení věc odevzdal Obecnímu úřadu XY k projednání přestupku.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020 č. j. 10 To 200/2020-262 zrušil a věc tomuto soudu „vrátil“ k novému projednání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že po právní stránce posoudily soudy obou stupňů jednání obviněného věcně správně. Odkazy obhajoby na judikaturu a odbornou literaturu podle jeho názoru na daný případ vztáhnout nelze. Obviněným zpochybněný znak ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku a §146 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na učiněná skutková zjištění bezpochyby naplněn byl, když u poškozeného byla jednoznačně prokázána porucha zdraví a potřeba lékařského ošetření, které dokladují lékařské zprávy, znalecký posudek i výpověď samotného poškozeného. Zároveň z těchto důkazů bylo možno dovodit znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného po dobu nikoli jen krátkou, tedy podstatně přesahující sedm dnů. K dalším námitkám dovolatele státní zástupce zdůraznil, že upoutání na lůžko ani omezená pohyblivost oběti nejsou znakem ublížení na zdraví ve smyslu shora citovaných zákonných norem. Za nepřípadný označil i jeho odkaz na závěr znaleckého posudku, podle nějž podstatná a citelná omezení spojená se zraněním, jaké utrpěl poškozený, zpravidla netrvají déle než sedm dnů. Dovolatel při něm totiž mylně vycházel z předpokladu, že porucha zdraví poškozeného musí představovat právě podstatné a citelné omezení ve způsobu života, ačkoliv u přečinu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku postačuje, pokud je obvyklý život poškozeného v důsledku poruchy zdraví toliko znesnadněn. Ono znesnadnění obvyklého života poškozeného po dobu delší jednoho týdne v daném případě z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nepochybně vyplývá a zároveň odpovídá i prosté lidské zkušenosti. Vylomení zubu, odlomení korunky dalšího zubu a uvolnění závěsů dalších dvou zubů zcela jistě komplikuje život každému takto postiženému člověku, a to minimálně při příjmu potravy a ústní hygieně, přičemž je evidentní, že takové komplikace v průběhu sedmi dnů odstranit nelze.
K námitkám obhajoby vůči právní kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce předně připomněl, že podle výroku odsuzujícího rozsudku se měl obviněný deliktu dopustit na místě veřejnosti přístupném. Takovým místem je podle ustálené judikatury prostor, kam má v době činu přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi. Není tak podstatné, že v době, kdy obviněný poškozeného napadl, na daném místě zrovna nikdo nebyl. Důležité je, že místo činu bylo přístupné širokému okruhu osob bez omezení. Pokud jde o výtku, že nikoliv každé fyzické napadení může být výtržnictvím v trestněprávním smyslu, státní zástupce podotkl, že řešený případ je naopak typickou ukázkou útoku, který znaky výtržnosti vykazuje, a to minimálně s přihlédnutím k jeho následku a zlostné pohnutce obviněného, který poškozeného vlastně „trestal“ za nezvládnuté chování jeho psa. Přitom zbil člověka o téměř dvacet let staršího. Žádné okolnosti, které by závažnost útoku zeslabovaly, zde dány nebyly. K námitce, že nebylo přesně identifikováno místo činu, státní zástupce oponoval, že jeho identifikace naopak byla dostatečná k tomu, aby bylo možno učinit závěr, že jde o místo veřejnosti přístupné. Výtka, že soudy nerespektovaly princip v pochybnostech ve prospěch obviněného, pak podle jeho poukazu vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť míří do oblasti procesní a nikoli hmotněprávní. Kromě toho není důvodná ani v obecné rovině, protože skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a ani sám obviněný nezmínil žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat existenci vzájemného extrémního nesouladu mezi nimi.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je třeba zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Optikou výše uvedených výkladových východisek bylo možno výhrady obviněného označit za právně relevantní jen se značnou dávkou tolerance. Formálně sice namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ovšem na straně druhé nebylo možno přehlédnout, že východiskem jeho dovolací argumentace byly i výhrady, jimiž brojil proti procesu shromažďování důkazů a jejich následnému hodnocení soudy, tedy námitky procesní, které pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze.
Tak například pokud dovolatel zdůrazňoval, že poškozenému nezpůsobil zranění, které lze kvalifikovat jako újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, a jeho útok tudíž nenaplnil příslušný obligatorní znak přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, pokoušel se primárně prosadit myšlenku, že soud má (zjednodušeně řečeno) vždy bezvýhradně vycházet z toho, co je uvedeno v lékařském posudku, protože na rozdíl od jeho zpracovatele sám není vybaven potřebnou odbornou erudicí ke správnému uchopení příslušné otázky či problematiky. Obhajobě je jistě známo, že taková idea jednak odporuje zákonné zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), i tomu, že posouzení, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví poškozeného, není otázkou znaleckou nýbrž otázkou právní, jejíž vyřešení je úkolem soudu. Ten je tedy oprávněn a současně povinen podrobit znalecký posudek kritickému hodnocení a prověrce jeho korektnosti, tak jak je tomu u každého jiného provedeného důkazu. Obsah posudku resp. v něm obsažené lékařské závěry pro něj nepředstavují dogma, od kterého by se za žádných okolností nesměl odchýlit.
Posouzení, zda obviněný svým úmyslným jednáním naplnil znak „ublížení na zdraví“ ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku, se soudy obou stupňů věnovaly s maximální pečlivostí. Oba přitom vysvětlily, z jakých důvodů nepovažovaly zranění poškozeného za malicherná a v tomto smyslu za pouhé „uškození na zdraví“ v kvalitě nedosahující parametrů předpokládaných v §122 odst. 1 tr. zákoníku. Jejich úvahám (viz str. 5 odůvodnění rozsudku okresního soudu a str. 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) dovolací senát nemá co vytknout. Stejně tak bylo třeba přisvědčit vyjadřujícímu se státnímu zástupci v tvrzení, že porucha zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku nemusí poškozeného podstatně či dokonce citelně omezovat v obvyklém způsobu života, jak neustále zdůrazňuje dovolatel, ale postačí, pokud je obvyklý způsob života poškozeného v jejím důsledku toliko znesnadněn. Náhlá násilná ztráta resp. poškození několika zubů spolu s bolestivým otokem a tržnou ránou na horním rtu nepochybně člověku život znepříjemňují minimálně při přijímání potravy a lze si docela dobře představit, že takový stav může trvat i po dobu delší než jeden týden. V tomto směru není důvod vnímat vyjádření poškozeného jako mimořádné zveličování jeho obtíží, které by nemělo oporu v realitě. Z pohledu právní kvalifikace není podstatná ani poznámka odvolacího soudu k nevalnému stavu chrupu poškozeného před útokem, které se nyní dovolatel přidržel ve snaze zpochybnit příčinnou souvislost mezi jeho násilným jednáním a zákonem předvídaným trestně relevantním následkem (účinkem). Bylo totiž zjištěno, že poškozenému zasadil poměrně prudkou ránu pěstí do obličeje, po níž poškozený ztratil rovnováhu a upadl na zem. Zjevně tedy nešlo o symbolický výchovný políček, který by obecně nebyl způsobilý poškodit i zcela zdravý chrup mladšího člověka. Případný horší stav dutiny ústní u poškozeného tak rozhodně nepředstavoval okolnost, která by příčinný vztah mezi posuzovaným zaviněným protiprávním jednáním obviněného a vzniklým následkem přerušovala či zcela vyloučila. Ke spontánní ztrátě resp. poškození hned čtyř zubů najednou u poškozeného nedošlo přirozeně, ale v důsledku fyzické agrese ze strany obviněného. Ten byl tedy přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným po právu.
Zjištěné skutkové okolnosti popsané ve výroku rozsudku nalézacího soudu pak plně odůvodňovaly i právní posouzení projednávaného skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Především není pochyb o tom, že obviněný na poškozeného zaútočil na „místě veřejnosti přístupném“, jímž zcela jistě veřejná cesta v obci je. Hypoteticky se na ní totiž v kritickou chvíli mohl pohybovat blíže neurčený počet lidí, případně mohla být neurčeným počtem lidí bez omezení pozorována. Bez významu v tomto směru není fakt, že obviněný inzultoval poškozeného v brzkých odpoledních hodinách, tedy takříkajíc „za bílého dne“, kdy mohl počítat i s přítomností dalších kolemjdoucích osob, které tak budou proti své vůli vizuálně konfrontovány s výjevem způsobilým vyvolat v člověku přinejmenším pocity úzkosti, strachu a znechucení. Tím zřetelně projevil sklony k bezohlednosti vůči svému okolí a současně hrubou neúctu k elementárním pravidlům slušného občanského soužití. Z hlediska charakteru, intenzity a průběhu útoku se dopustil jedné z nejzávažnějších forem výtržnického jednání, když fyzicky napadl jiného člověka, navíc o mnoho staršího, přičemž nešlo jen o ojedinělý úder v psychicky vypjaté situaci. Poté, co překvapený a bezbranný poškozený po první ráně pěstí do obličeje upadl na zem, totiž dokončil jeho „ztrestání“ dvěma kopy směřujícími do horní poloviny těla. Závažnost jeho výtržnosti pak zvyšuje právě fakt, že vyústila v krvavé zranění druhého účastníka konfliktu, které si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgii a následně i nezbytné stomatologické zákroky. Tedy ani v tomto ohledu nemohl dát dovolací soud výhradám obviněného za pravdu.
Na shora uvedeném základě pak Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný M. K. ve svém dovolání uplatnil dílem námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem výhrady, jež z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly potřebné opodstatnění. Proto bylo jeho dovolání (jako celek) odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak bylo učiněno za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. František Hrabec předseda senátu