ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1353.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1353/2020- 514
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 1. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného K. D. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. 7 To 103/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 61/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. D. byl rozsudkem Krajského v Praze ze dne 4. 11. 2019 sp. zn. 3 T 61/2019 uznán vinným zločinem zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že „dne 18. dubna 2019 v době kolem 20:40 hodin v bytové jednotce v domě č.p. XY v XY ulici v XY, poté co jej poškozený P. C., narozený XY, fyzicky napadl ve společně užívaném obývacím pokoji, a to tím způsobem, že jej zaklekl na pohovce, nejméně pětkrát jej udeřil do oblasti hlavy a obličeje a silně mu kroutil nosem, a poté co poškozený z místnosti odešel, přičemž vyslovil, že se vrátí a ve fyzickém napadání bude pokračovat, odešel obžalovaný do vedlejšího jím užívaného pokoje, kde vzal vlastní nůž s čepelí dlouhou 13,1 centimetru, a přibližně jednu minutu po odchodu poškozeného, když se poškozený vrátil do obývacího pokoje, směřoval k pokoji obžalovaného a dával najevo, že hodlá ve fyzickém útoku pokračovat, jej obžalovaný stojící u dveří do svého pokoje, srozuměn s tím, že jej může usmrtit, postupně a v přesněji nezjištěném časovém intervalu dvakrát bodl zmíněným nožem velkou intenzitou do trupu jednak na přední straně břicha a jednak z boku, čímž mu způsobil bodnou ránu přední stěny břicha délky tři centimetry, pronikající v hloubce přibližně pět centimetrů do dutiny břišní, jejíž bodný kanál probíhal podkožím v délce 12 centimetrů zepředu směrem dozadu, ke střední čáře těla a nahoru, přičemž v případě jen mírně odlišného sklonu bodného kanálu by došlo k zasažení a poškození ledviny včetně jejího cévního zásobení, nebo střevní kličky, případně sleziny, což by jinak vedlo k masivnímu vnitřnímu krvácení s rozvojem hemoragického šoku a ke smrti, v tomto případě však bylo zranění poškozeného, které samotné nemuselo vést k jeho úmrtí, a pooperační stav poškozeného komplikovány hnisavým zánětem břišní stěny a vmetením krevní sraženiny do plicní tepny, tedy plicní embolií, vedoucí k zástavě srdeční činnosti poškozeného, také k nezvratnému hypoxickému poškození mozku z nedostatečného okysličení, v důsledku čehož poškozený ve 13:15 hodin dne 27. 4. 2019 zemřel“. Za to byl obviněný podle §141 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože specifikovaného ve výroku rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice, částku 251.074 Kč.
Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. 7 To 103/2019 podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného na nezměněném skutkovém základě (viz výše) nově uznal vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Za to ho podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil také trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože zn. KDS s oranžovou rukojetí o celkové délce 26,5 cm, s délkou čepele 15 cm a šířkou čepele 2,5 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému znovu uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice, částku 251.074 Kč. Odvolání obviněného bylo samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu poté napadli obviněný a nejvyšší státní zástupce dovoláními , o nichž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 7. 2020 sp. zn. 4 Tdo 607/2020 tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, zatímco z podnětu relevantně a důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek vrchního soudu podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil v celém výroku o trestu, podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. bylo rozhodnuto, že se obviněný bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. O nabídce převzetí záruky za obviněného bylo rozhodnuto podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contrario tak, že se nepřijímá.
Dovolací soud tehdy přisvědčil nejvyššímu státnímu zástupci v názoru, že vrchní soud opřel své rozhodnutí obviněnému mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby o úvahy, které zcela nereflektovaly ani obecně uznávanou právní teorii ani ustálenou soudní judikaturu. Závěr, že u obviněného byly splněny veškeré obligatorní podmínky pro takový postup podle ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, neměl za přesvědčivý. Odvolací soud po jeho výtce odůvodnil své rozhodnutí do značné míry zjednodušeně, když jako mimořádnou okolnost případu stroze zmínil pouze „psychický stav obžalovaného v době spáchání trestného činu“, který však blíže nepopsal, a dále „skutečnost, že trestný čin obžalovaného byl ze strany poškozeného zčásti vyprovokován“. Na straně druhé však neuvážil povahu a typovou závažnost trestného činu, o němž se řízení vedlo, nepřihlédl ke způsobu jeho provedení, ponechal bez povšimnutí, co bylo objektem trestné činnosti, a nezabýval se ani pohnutkou obviněného. Zhodnocení osoby pachatele a jeho dosavadního života rovněž nevěnoval patřičnou pozornost, ačkoli obecně jde o kritéria, která mají pro zodpovědné posouzení existence podmínek podle §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadní význam. V kasačním rozhodnutí proto Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby se věcí v rozsahu zrušení znovu zabýval a při úvahách o možnosti použití §58 odst. 1 tr. zákoníku v posuzovaném případě napříště věnoval mnohem větší pozornost zkoumání a podrobnému zhodnocení všech podmínek, za nichž lze k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby přistoupit, a to jednotlivě i v jejich souhrnu.
Vrchní soud v Praze poté ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. 7 To 103/2019, jímž za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem vraždy odsoudil podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému znovu uložil také trest propadnutí věci, konkrétně kuchyňského nože zn. KDS s oranžovou rukojetí o celkové délce 26,5 cm, s délkou čepele 15 cm a šířkou čepele 2,5 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena i povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice, částku 251.074 Kč. Odvolání obviněného bylo výrokem podle §256 tr. ř. opětovně zamítnuto jako nedůvodné.
Na posledně uvedené rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval dovoláním obviněný K. D. s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Zvlášť také zdůraznil, že vrchní soud nesplnil závazné pokyny, které mu Nejvyšší soud uložil v předcházejícím rozhodnutí ve věci, a už proto jsou podle jeho mínění založeny důvody dovolacího přezkumu. V dané souvislosti připomněl, že vrchní soud nedostal přímý závazný pokyn k tomu, aby mu uložil přísnější trest, jak si mylně vyložil stanovisko dovolacího senátu, nýbrž pouze k tomu, aby se pečlivěji zabýval splněním podmínek pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku v posuzované věci. Možnost, aby i tak přistoupil k mimořádnému snížení trestu, mu tedy i navzdory kasaci jeho původního rozsudku nadále zůstala otevřená. Jeho povinností bylo takový postup pouze pečlivěji odůvodnit. Na to však zcela rezignoval a od uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby nakonec bez dalšího ustoupil. Namísto vlastního zhodnocení podstatných skutkových okolností případu pouze použil v písemném vyhotovení rozsudku pasáže převzaté z usnesení Nejvyššího soudu a tím ještě více zvýraznil nedostatek spočívající v ležérním odůvodňování svých rozhodnutí. Zcela tak rezignoval na významná zjištění, že poškozený, který vážil 142 kg (tedy cca dvakrát tolik), byl agresorem a iniciátorem celého konfliktu, obviněný se pouze bránil jeho útoku a zranil ho v momentě, kdy sám stál ve dveřích svého pokoje a poškozený přicházel směrem k němu. Bodl ho pouze proto, že se obával dalšího útoku z jeho strany. Rozhodně ho s nožem v ruce nepronásledoval a nesnažil se mu pomstít za předcházející fyzické napadení. Bez povšimnutí zůstala i skutečnost, že nebylo zjištěno pořadí bodných ran ani dopad útoku poškozeného na psychický stav obviněného. A konečně, vyvrácena nebyla ani obhajoba obviněného, že se poškozený mohl na nůž nabodnout sám vlastním pohybem.
Dovolatel shrnul, že napadený rozsudek „nemůže obstát z důvodu absence obecně předpokládaných kritérií na kvalitu jeho odůvodnění“, a navrhl, aby jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v úvodu svého vyjádření v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. podotkl, že pokud v dovolání byly označeny důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., obviněný na podporu tvrzené opodstatněnosti jejich uplatnění neuvedl zhola nic. Jeho argumentace se tudíž s obsahovým vymezením těchto důvodů zcela míjí. Označil je pouze formálně, což k případnému dovolacímu přezkumu nepostačuje. Nejvyšší soud se totiž může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi stanovenými v §265f odst. 1 tr. ř. K vlastním důvodům, proč odvolací soud u obviněného nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, státní zástupce připustil, že zdůvodnění jeho rozhodnutí v tomto směru skutečně mohlo být obsáhlejší. Na straně druhé však podle jeho názoru nelze tvrdit, že by se z rozsudku nedalo vyčíst, z jakých důvodů vrchní soud dovolateli trest pod hranici zákonné trestní sazby nakonec nesnížil. Podstatné přitom je, že v posuzovaném případě jednoduše nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Minimálně nebyl dán žádný důvod k závěru, že by použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody mělo být pro pachatele nepřiměřeně přísné a že by jeho nápravy bylo možno dosáhnout i trestem kratšího trvání.
Závěrem státní zástupce konstatoval, že argumentace obviněného navíc směřovala výhradně do odůvodnění napadeného rozsudku, což je podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný K. D. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřovalo proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému uložen trest a současně samostatným výrokem zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda námitky, o něž obviněný opřel své dovolání, lze podřadit pod uplatněné důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které odkázal. Přitom zjistil, že tomu tak není.
V obecné rovině je nutno zdůraznit, že prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze – pokud jde o výrok o trestu – namítat pouze nesprávný hmotněprávní právní závěr o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu vymezené v ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §43 odst. 2 tr. zákoníku, nebo podmínky pro uložení společného trestu za pokračování v trestném činu stanovené v §45 odst. 1 tr. zákoníku (k těmto otázkám srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je primárně určen k nápravě vad výroku o trestu, pak v tomto ohledu postihuje pouze dvě nejzávažnější pochybení soudu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Ani jednu z výše uvedených vad dovolatel napadenému výroku o trestu z rozsudku vrchního soudu nevytkl a relevantně ani vytýkat nemohl. Nebyl mu uložen úhrnný či souhrnný trest a ani společný trest za pokračující trestný čin, když byl odsuzován toliko za zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od deseti do osmnácti let. Pokud mu tedy odvolací soud uložil trest odnětí svobody ve výměře deseti let, tj. na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, evidentně se nejednalo o nezákonnou sankci ani co do druhu, ani co do výměry.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu současně platí, že obviněný se v dovolání zásadně nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí příslušné trestní sazby stanovené zákonem . Jinými slovy, pokud soud nevyužije reklamovaného moderačního oprávnění, ale trest vyměří v rámci zákonné trestní sazby, nejde o pochybení, jež by bylo možno napravit cestou tohoto mimořádného opravného prostředku. Jen nesprávné použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku při výměře trestu odnětí svobody, které dříve v projednávané věci úspěšně ve svém dovolání namítl nejvyšší státní zástupce, může založit dovolací přezkum. Naproti tomu nepoužití §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) hranice trestní sazby žádný z dovolacích důvodů nenaplňuje (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, svazek 17/2002, č. 416, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 3 Tdo 311/2012 nebo ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. 3 Tdo 1735/2016 aj.).
Obviněný nadto použil vesměs stejné argumenty, které vtělil již do svého prvního dovolání ve věci a s nimiž se dovolací senát již jednou vypořádal s tím, že jde o námitky skutkového charakteru, které rovněž žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají (viz str. 6 až 8 odůvodnění usnesení ze dne 15. 7. 2020 sp. zn. 4 Tdo 607/2020). Toto stanovisko nemá důvod měnit ani v nynější fázi řízení.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat. Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Ve věci obviněného K. D. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jeho námitky vůči uloženému trestu ve skutečnosti věcnému zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídají a proto rozhodl, že se podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Návrh státního zástupce na odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy že je nepřípustné, akceptován být nemohl, jelikož dovolání obviněného napadalo jiné rozhodnutí odvolacího soudu, než to, které dovolací soud v předchozím řízení již posuzoval, byť s podobnou argumentací. Nejvyšší soud takto rozhodl za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 1. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu