ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1382.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1382/2020- 249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 1. 2021 o dovolání obviněného K. Š. , nar. XY v XY, bytem XY, okr. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2020 č. j. 5 To 30/2020-215, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 41/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 1. 2020 č. j. 9 T 41/2019-144 byl obviněný K. Š. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě obsaženém ve výroku tohoto rozsudku, za což byl podle §274 odst. 1, §67 odst. 1, 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve 100 denních sazbách po 200 Kč, celkem 20 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč, splatných do 5. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 týdnů. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 30 měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku okresního soudu rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 5. 2020 č. j. 5 To 30/2020-215 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že „dne 5. 1. 2019 kolem 10:25 hodin v XY na XY, okr. Kroměříž, ve směru na obec XY řídil osobní motorové vozidlo zn. ŠKODA Octavia, reg. zn. XY, přitom při policejní kontrole, ke které bylo přistoupeno v obci XY, okres Hodonín z důvodu jeho předchozí jízdy neosvětleným vozidlem, po orientační zkoušce ke zjištění užití návykových látek pomocí testeru Drugwipe 5S (která byla pozitivní na nález návykových látek amfetamin/metamfetamin) a následném lékařském vyšetření, spojeném v 11:45 hodin s odběrem vzorků krve a moči, bylo znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, zjištěno v jeho krevním séru 173 ng/ml metamfetaminu a 79 ng/ml amfetaminu, čímž bylo prokázáno, že se v době řízení vozidla nacházel pod aktuálním vlivem těchto návykových látek, když jejich účinky na sobě mohl jako jejich pravidelný uživatel pozorovat, zejména když u vyšetřujícího lékaře jevil známky užití návykových látek, neboť vykazoval otupělé vědomí, dysforické chování, špatně artikuloval a měl úzké zornice, přičemž mu s ohledem na jeho předchozí opakovaná potrestání rozhodnutím Městského úřadu Bučovice č. j. MUB/ÚDA-1095/2013-Svo ze dne 14. 1. 2013 a rozhodnutím Městského úřadu Vyškov č. j. MV-56206/2016-OD/8-Ba ze dne 30. 11. 2016 za obdobná jednání bylo známo, že metamfetamin a amfetamin jsou návykové látky, zařazené dle zákona č. 167/1998 Sb. a přílohy č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. mezi psychotropní látky, když při jejich požití může dojít k podstatnému negativnímu ovlivnění řidičských schopností, přičemž řízení motorového vozidla takto ovlivněnou osobou se stává jako rizikové, bez příslušných zábran, a to s přeceněním vlastních schopností, vedoucí až ke stavu vylučujícímu schopnost řízení motorového vozidla.“
V tomto jednání pak spatřoval pokus přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §21 odst. 1, §274 odst. 1 tr. zákoníku. Za to obviněnému uložil podle §274 odst. 1, §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, když jedna denní sazba činí 200 Kč (tj. celkem 20 000 Kč). Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč, splatných do 5. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, na dobu 30 měsíců.
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný K. Š. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V jeho odůvodnění pak předesílá, že napadá výrok o vině v celém rozsahu. Následně cituje, resp. parafrázuje závěry odvolacího soudu, jež vyústily v právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokusu přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §21 odst. 1, §274 odst. 1 tr. zákoníku, což je ale změna oproti posouzení okresním soudem, který uvedený přečin označil ve svém rozsudku jako dokonaný. Krajský soud tak zjevně nedospěl k závěru, že obviněný se v době řízení vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost a snažil se argumentačně podložit, že mělo dojít ke spáchání tohoto přečinu alespoň ve formě pokusu. Obviněný ale ani s tímto závěrem odvolacího soudu nesouhlasí. Dále pak vyjadřuje svůj názor na to, za jakých okolností a podmínek by se mohlo o pokus přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky jednat a to z hlediska stavu vylučujícího způsobilost. Jelikož obviněný se v takovém stavu nenacházel, nemohl se dopustit nejenom dokonaného přečinu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, ale ani jeho pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V další části dovolatel polemizuje se závěrem soudu, že jednání obviněného směřovalo k dokonání předmětného přečinu, což dokládá klesající hladinou návykových látek v jeho krvi i tím, že před řízením žádné účinky návykové látky nepociťoval. V tomto poukazuje i na vyjádření znalce, který měl vyloučit nezpůsobilost obviněného k řízení motorových vozidel. Následně dovolatel komentuje důkazy v podobě znaleckých posudků z toxikologie a psychiatrie a dospívá k vlastnímu závěru, že je krajský soud nesprávně posoudil a tudíž dospěl i k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Na podporu svých názorů pak obviněný argumentuje některými dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu a opětovně vyslovuje názor, že se u obviněného nemohlo jednat o pokus trestného činu. V poslední části dovolání obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jednání dopustil v nepřímém úmyslu, jelikož zavinění se v tomto smyslu v řízení neprokazovalo, přičemž v dané souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 26/2013 týkající se subjektivní stránky. V úplném závěru obviněný poukazuje na pochybení policejního orgánu stran smazání kamerového záznamu, jenž mohl přispět k prokázání skutečnosti, že obviněný nejevil v rámci policejní kontroly žádné známky ovlivnění návykovou látkou a současně vytýká soudům, že se s tímto faktem nevypořádaly.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbydou svého podkladu, a věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve zopakoval průběh předchozího řízení i obsah dosud vydaných rozhodnutí soudů, jakož i podaného dovolání obviněného. Dále pak stručně zmínil, že pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze reklamovat pouze hmotněprávní otázky, a nikoli procesní. To se vztahuje především k údajnému policejnímu pochybení stran smazání kamerového záznamu, když se navíc touto problematikou krajský soud zabýval ve svém rozhodnutí. Naopak výhradu k právní kvalifikaci jednání obviněného lze pod výše citovaný důvod dovolání podřadit. Navíc státní zástupce ve shodě s obviněným zastává názor, že skutková zjištění soudů neodůvodňují závěr o pokusu přečinu podle §21 odst. 1, §274 odst. 1 tr. zákoníku, což ale v žádném případě neznamená, že by oba rozsudky předchozích soudů měly být zrušeny. Státní zástupce poté poukázal na stěžejní poznatky vyplývající ze skutkových zjištění učiněných nižšími soudy v předchozím řízení a vyjádřil k nim i své vlastní názory podporující závěr o řízení vozidla obviněným pod vlivem návykových látek. Dále z hlediska adekvátního posouzení této věci poukázal na stěžejní dokument, jímž je stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu z 21. 10. 2020 sp. zn. Tpjn 300/2020. Podle něj se řidič nachází ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku, pokud řídí motorové vozidlo po užití jiné návykové látky než alkoholu, jejíž koncentrace v jeho krevním séru dosáhne, pokud jde o metamfetamin, hodnoty nejméně 150 ng/ml. Státní zástupce pak poukázal i na další závěry vyslovené Nejvyšším soudem v dané souvislosti, z čehož pak dovodil, že obviněný se v průběhu řízení automobilu prokazatelně nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti. Proto právní závěr odvolacího soudu o tom, že se obviněný dopustil pouze pokusu přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky je chybný, když obviněný ve skutečnosti spáchal tento přečin jako dokonaný. Případné nápravě však brání zákaz reformationis in peius.
Státní zástupce tak shledal dovolání obviněného neopodstatněným a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný K. Š. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jeho rozsudkem byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Tedy pouze pokud obviněný namítl, že jednáním, jak bylo popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, nenaplnil veškeré znaky skutkové podstaty pokusu přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §21 odst. 1, §274 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zjištěná koncentrace návykových látek v jeho krvi neumožňovala přijmout právní závěr o tom, že v důsledku jejich požití řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti, uplatnil zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice právně relevantně, ale Nejvyšší soud nicméně této jeho argumentaci nepřiznal žádné faktické opodstatnění . Pokud pak obviněný ve svém dovolání uplatňoval i jiné námitky, jako např. vůči dokazování, resp. hodnocení jednotlivých důkazů či důkazů jako celku a z nich vyvozenému skutkovému stavu, jedná se o námitky procesního rázu, které pod uplatněný důvod dovolání nespadají, a nelze k nim tak přihlížet.
Na tomto místě je též vhodné připomenout, že po poměrně dlouhou dobu neexistovala žádná obecně přijímaná definice zákonného znaku „stav vylučující způsobilost“ ve smyslu ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku a to u tzv. nealkoholových návykových látek. Stav vylučující způsobilost bylo proto podle dříve platné judikatury nutno vždy zjišťovat a dokazovat v každém konkrétním případě a při posuzování této otázky bylo třeba důsledně přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem té které návykové látky vykonával, neboť není pochyb o tom, že různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho také ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti. Proto bylo nezbytné v každém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost pachatele vykonávat tu kterou provozovanou činnost.
Obecně platí, že naplnění skutkové podstaty přečinu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo například vůbec není schopen komunikovat. Postačí takové ovlivnění jeho fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při nichž by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Pokud jde o požití alkoholu, podle poznatků lékařské vědy i judikatury není žádný ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, jestliže hladina alkoholu v jeho krvi dosáhne nejméně 1,00 g/kg. V případech tzv. nealkoholové toxikomanie, tedy u jiných návykových látek než alkoholu, bylo třeba zjišťovat konkrétní stav ovlivnění takovou látkou a porovnat ho s ustáleným posuzováním stavu vylučujícího způsobilost, který byl přivozen alkoholem, a to zpravidla za pomoci znalce (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 2012, s. 2791).
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti standardně vycházel z judikatorního názoru, podle nějž pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačovalo pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu ohrožení pod vlivem návykové látky. V takových případech bylo zásadně třeba, aby byl stanoven druh a množství takové návykové látky a míra ovlivnění pachatele jejím požitím v době řízení motorového vozidla. Přitom se zpravidla nelze obejít bez odborného vyjádření či posudku znalce toxikologa, jehož závěry se opírají o výsledky laboratorního zkoumání odebraného vzorku krve nebo moči vyšetřované osoby. Dříve pak na základě poznatků o druhu a množství (eventuelně koncentraci) návykové látky, kterou měl pachatel v těle, a o zjištěných reakcích a jeho jednání například během prováděné silniční kontroly, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určil, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového vozidla (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publ. pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr).
Takový procesní postup se však ukázal jako těžkopádný, komplikovaný a pro potřeby trestního řízení málo efektivní. Ve spolupráci s celou řadou odborných připomínkových míst a to z oboru zdravotnictví, právní vědy i praxe ale i ostatních oblastí pak bylo ve svém konečném výsledku přijato trestním kolegiem Nejvyššího soudu dne 21. 10. 2020 pod sp. zn. Tpjn 300/2020 stanovisko (bude publ. v sešitu 9 Sb. rozh. tr. pod č. 2/2020), které umožňuje prohlásit, zda se řidič nachází ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku, pokud řídí motorové vozidlo po užití jiné návykové látky než alkoholu, jejíž koncentrace v krevním séru dosáhne u zde jednotlivě uvedených návykových látek stanovené minimální hodnoty. Závěr o vině takového řidiče přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky lze proto učinit již na podkladě zjištění o výši koncentrace příslušné návykové látky obsaženého ve znaleckém posudku nebo odborném vyjádření z oboru zdravotnictví odvětví toxikologie, aniž by v takovém případě bylo v zásadě nutné ke zjištění stupně ovlivnění řidiče návykovou látkou opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Pokud jde o návykovou látku metamfetamin (stejně tak amfetamin), byla za takovou minimální hranici stanovena hodnota 150 ng/ml.
Jestliže tedy v předchozím řízení bylo znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie prokázáno, že obviněný měl v odebraném vzorku krve zjištěn metamfetamin v množství 173 ng/ml a současně i amfetamin v množství 79 ng/ml, tak je naprosto evidentní, že motorové vozidlo řídil ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti. Jakékoli další polemiky o této otázce jsou zcela bezpředmětné, jako např. zda se hladina návykové látky v krvi obviněného zvyšovala či snižovala apod. Kromě toho je totiž zřejmé, že v době řízení motorového vozidla musela krev obviněného obsahovat ještě vyšší koncentraci uvedených návykových látek, než tomu bylo v době odběru jeho krevního vzorku, jelikož sám obviněný prohlásil, že pervitin užil předchozího dne a toto jeho tvrzení nebylo ničím vyvráceno.
Pokud jde o námitku obviněného směřující proti formě zavinění v podobě nepřímého úmyslu, tak nelze než prohlásit, že ta směřuje primárně proti dokazování, když prohlašuje, že v jeho průběhu nebylo zjišťováno, jaké povědomí měl a mohl mít o tom, že v době řízení vozidla je pod vlivem návykové látky. Podpůrná argumentace rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 26/2013 pak není na místě, jelikož uvedené rozhodnutí se týká pokusu trestného činu vraždy a předmětnou problematiku nepřímého úmyslu řeší vůči nastalému následku a to na základě úplně odlišných skutkových okolností a souvislostí. V nyní posuzované věci problematika následku řešena není, neboť stav vylučující způsobilost není následkem trestného činu, nýbrž jedním ze znaků jednání, jež má ohrožující povahu. Obviněný Š. si nepochybně byl vědom, že si aplikoval návykovou látku (podle jeho verze pervitin) a že následné řízení motorového vozidla je v takovém stavu podle platných dopravních předpisů zakázáno. Jestli se tedy následujícího dne přesto rozhodl, že bude řídit motorové vozidlo, byl povinen se přesvědčit, že tak může učinit bez nebezpečí pro ostatní účastníky silničního provozu, případně majetkové hodnoty. Tím samozřejmě nelze mít na mysli pouze jeho subjektivní názor, že se ovlivněn návykovou látkou necítil. Pokud se obviněný přesto pouze spolehl na svůj vlastní, v tomto případě nedostatečně relevantní úsudek, že je schopen řídit motorové vozidlo bezpečně a s jistotou, tak za situace, kdy bylo důkazy prokázáno, že tomu tak nebylo, jelikož se naopak nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k bezpečnému řízení motorového vozidla, o nepřímém úmyslu obviněného nelze mít žádnou pochybnost. Obviněný totiž nejen věděl, že svým jednáním může zákon porušit, ale pro případ, že se tak stane, byl s tím i srozuměn /§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku/. Podle odst. 2 citovaného ustanovení zákona se totiž srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
S ohledem na výše uvedené tak správným a zákonným bylo nyní již neexistující meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, který na základě provedených důkazů a zjištěného skutkového stavu uznal obviněného vinným dokonaným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli nyní dovoláním obviněného napadený rozsudek soudu odvolacího, který v jeho jednání spatřoval pouze pokus citovaného přečinu. Na jeho omluvu lze ale připomenout, že výše zmíněné stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu bylo přijato až poté, co v této věci odvolací soud rozhodoval. Zároveň je třeba zmínit, že vzhledem k nezbytnému respektování zásady zákazu reformationis in peius (nejvyšší státní zástupce dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně v neprospěch obviněného nepodal), nelze stávající výsledné rozhodnutí v meritu věci jakkoli změnit v neprospěch obviněného.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 1. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu