ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.513.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 513/2021-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání obviněného P. V. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 1. 2021 č. j. 6 To 360/2020-126, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 109/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 1. 2021 č. j. 6 To 360/2020-126 a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 10. 2020 č. j. 4 T 109/2020-94 zrušují .
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Zlíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 10. 2020 č. j. 4 T 109/2020-94 byl obviněný P. V. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„v XY, okres Zlín, dne 13. 3. 2020 v 18:43 hodin na ul. XY v supermarketu Albert v úmyslu se neoprávněně obohatit odcizil z prodejních regálů 1 ks pánského deodorantu zn. Old Spice Whitewater v hodnotě 101,90 Kč, 1 ks deodorantu zn. Fa Fresh & Dry Pink Sorbet v hodnotě 39,90 Kč, zubní kartáčky zn. Colgate ZigZag 1+1 v hodnotě 49,90 Kč, 4 ks čokolády zn. Milka Triple à la caramel v celkové hodnotě 131,60 Kč a 1 ks rumových pralinek zn. Orion v hodnotě 34,90 Kč, a to tak, že si toto zboží vložil do kapes bundy a poté prošel s tímto zbožím přes pokladnu č. 1, aniž by za něj zaplatil, přičemž při východu z prodejny byl zadržen bezpečnostním pracovníkem prodejny. Tímto jednáním společnosti Albert Česká republika, s. r. o., IČ 44012373, se sídlem Radlická 520/117, 158 00 Praha 5 - Jinonice, způsobil škodu odcizením zboží v celkové výši 358 Kč.
Tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 6. 2013 č. j. 3 T 135/2013-41, který nabyl právní moci dne 10. 7. 2013, odsouzen za přečin krádeže dle §205 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, kdy tento trest mu byl dne 4. 5. 2015 změněn na nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 1 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a tento trest vykonal dne 12. 4. 2018,
a dále se uvedeného jednání dopustil za situace, kdy byl dne 12. 3. 2020 usnesením Vlády České republiky č. 194, v souladu s článkem 5 a 6 zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlášen pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví nebo života lidí v souvislosti s prokázáním výskytu pandemie koronaviru označovaného jako SARS CoV-2, způsobujícího onemocnění COVID-19, nouzový stav“.
Za to byl obviněný podle „§205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku“ (správně podle §205 odst. 4 tr. zákoníku), za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 19. 1. 2021 č. j. 6 To 360/2020-126 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný P. V. dovoláním, v němž uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění předně namítl, že svým jednání nenaplnil kvalifikační znak zločinu krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Nalézacímu soudu vytkl, že takové právní posouzení skutku odůvodnil zcela nedostatečně prostým odkazem na fakt, že k projednávané krádeži došlo v době vyhlášeného nouzového stavu pro celé území České republiky. V uvedené souvislosti však dovolatel poukázal na právní závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. 9 To 208/2020 v obdobné trestní věci, podle nichž musí být každý nouzový stav z hlediska naplnění znaků kvalifikovaných skutkových podstat vybraných trestných činů vyhodnocován vždy individuálně, přičemž aby mohl být posuzován jako jiná událost vážně ohrožující život a zdraví lidí např. ve smyslu §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, musel by se mírou závažnosti podobat stavům, které dané ustanovení zákona výslovně pojmenovává (tj. stav ohrožení státu, válečný stav, živelná pohroma). V případě nouzového stavu vyhlášeného usnesením Vlády České republiky č. 194 ze dne 12. 3. 2020 v souvislosti s epidemií onemocnění COVID-19 tomu tak podle názoru dovolatele nebylo. Krádeže spáchané během jeho trvání nebyly výrazně společensky škodlivější, nikomu nebylo přikázáno opustit své majetky a nikdo v ochraně svého majetku nebyl jakkoli omezen. I bezpečnostní složky státu, včetně Policie ČR, nadále plnily při ochraně majetku všechny své úkoly vyplývající z příslušných právních předpisů. Vyhlášený nouzový stav zde tedy nevystavil majetky jiných osob zvýšenému ohrožení. Ostatně dovolatel odcizil zboží poměrně nízké hodnoty v supermarketu, který fungoval v podstatě ve stejném režimu jako předtím. Soud prvního stupně přitom neřešil, zda mu nouzový stav nějakým způsobem spáchání trestné činnosti usnadnil. Stejně tak se nevypořádal s jeho námitkou uplatňovanou od samého počátku trestního řízení, a sice že o vyhlášení nouzového stavu v době spáchání skutku (tj. 13. 3. 2020) neměl vůbec tušení a ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku tak u něj zcela absentovala potřebná forma zavinění (subjektivní stránka trestného činu). Dovolatel s oporou v závěrech vyplývajících z usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2020 Pl. ÚS 8/2020-2 trvá na tom, že vyhlášení nouzového stavu nebylo vládou publikováno maximálně účinným způsobem tak, aby se o něm mohl každý dozvědět okamžitě. Podotkl, že sám bydlí na ubytovně, na níž nemá k dispozici funkční televizor, a vlastní pouze mobilní telefon bez připojení k internetu. Nemá tedy běžný přístup ke sdělovacím prostředkům a zpráva o aktuálním dění a nově upraveném režimu na území státu, který byl v platnosti teprve jeden den, se k němu před spácháním žalované majetkové trestné činnosti nedonesla.
Dovolatel zároveň usuzuje, že při nízké škodě, kterou svým činem způsobil, neměla být celá věc s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) řešena s použitím trestněprávních norem. Současně namítl, že i kdyby jeho jednání mělo nalézt odezvu v uplatnění trestněprávní odpovědnosti, byl mu uložen zjevně nepřiměřený nepodmíněný trest odnětí svobody. K tomu uvedl, že se zařadil do pracovního procesu, prostředky k živobytí si tedy obstarával prací a v zaměstnání byl přitom hodnocen kladně. Uložený trest tak pokládá za dané situace za neúčelný a kontraproduktivní.
Své dovolání doplnil obviněný ještě podáním ze dne 6. 4. 2021, v němž poukázal na závěry velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 15 Tdo 110/2021, podle nichž je možnost naplnění zákonného znaku podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spočívajícího ve spáchání trestného činu krádeže za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, třeba podmínit existencí nejen časové a místní souvislosti s takovou událostí, ale též souvislostí věcnou. To se však podle jeho názoru v posuzované věci nestalo.
Z výše rekapitulovaných důvodů tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 1. 2021 č. j. 6 To 360/2020-126, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 10. 2020 č. j. 4 T 109/2020-94, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, anebo aby postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř. a ve věci rozhodl sám.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že námitka obviněného vůči právní kvalifikaci skutku podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejen právně relevantní, ale také důvodná, neboť v podstatě odpovídá argumentaci Nejvyššího soudu obsažené v odůvodnění rozsudku ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 15 Tdo 110/2021. Naproti tomu úvahy soudů obou stupňů obsažené v odůvodněních jejich rozhodnutí tomuto judikátu zjevně odporují. Pokud se obviněný domáhal užití zásady subsidiarity trestní represe a brojil tak proti možnému posouzení skutku jako přečinu krádeže alespoň podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, státní zástupce již v této části jeho dovolání za opodstatněné nepovažuje. Posuzované jednání bylo podle jeho názoru do té míry společenský škodlivé, že jako čin soudně trestný bylo kvalifikováno zcela po právu. K výhradám obviněného směřujícím do výroku o uloženém trestu pak státní zástupce odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž otázka přiměřenosti trestu a případného podmíněného odkladu jeho výkonu žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Nadto podotkl, že úvahy o trestu jsou v dané fázi řízení předčasné, neboť dovolání obviněného je částečně důvodné již ve vztahu k výroku o vině.
Své vyjádření tak státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, pokud ovšem nerozhodne ve věci sám. Též z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný P. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady rozhodnutí soudu druhého stupně spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy byl řádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl zamítnut přesto, že již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu byla v předložené trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněným namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ve světle výše popsaných výkladových východisek bylo zřejmé, že obviněný uplatnil zvolený dovolací důvod právně relevantně již první námitkou vztahující se k právní kvalifikaci stíhaného skutku jako zločinu krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud ji zároveň z níže rozvedených důvodů přiznal i věcné opodstatnění.
Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku okresního soudu se podává, že obviněný se odcizením toaletních potřeb, čokolád a rumových pralinek v supermarketu Albert v XY dopustil trestného činu krádeže dne 13. 3. 2020, tj. den poté, co vláda České republiky v reakci na výskyt koronaviru, označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu na území České republiky, vyhlásila svým usnesením ze dne 12. 3. 2020 č. 194, publikovaným pod č. 169/2020 Sb., v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, na celém území státu nouzový stav na dobu 30 dní a následně přijímala řadu omezujících a regulačních opatření. V takovém jednání pak oba soudy bez dalšího spatřovaly naplnění všech formální znaků trestného činu krádeže i podle odst. 4 písm. b) §205 tr. zákoníku, tedy včetně znaku, že obviněný spáchal čin „za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“.
Dne 16. 3. 2021 byl nicméně pod sp. zn. 15 Tdo 110/2021 vydán velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu rozsudek, v němž byl vyjádřen právní názor, že naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spočívajícího v tom, že čin byl spáchán za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, nelze dovozovat výhradně z faktu, že pachatel se dopustil krádeže v době vyhlášeného nouzového stavu v souvislosti s výskytem koronaviru způsobujícího epidemii onemocnění COVID-19. Nejvyšší soud zdůraznil, že vedle časové a místní souvislosti je zásadně nezbytné zjišťovat i věcnou souvislost spáchaného činu s takovou událostí, tedy zda se tato událost konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu. Uvedený vztah přitom bude založen například tehdy, jestliže zmíněná událost nebo omezení či jiná opatření přijatá v jejím důsledku a k jejímu řešení umožnily či usnadnily pachateli spáchání trestného činu, dále pokud pachatel počítal s tím, že mu to umožní uniknout odhalení a dopadení, anebo svůj čin zaměřil přímo proti těmto opatřením a omezením, aby je mařil či ztěžoval. Pouhé zjištění, že skutek byl spáchán za trvání nouzového stavu, pro závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku samo o sobě nepostačuje. Vyhlášení nouzového stavu, důvody, které k němu vedly, a veřejně dostupné informace o něm mohou mít pouze podpůrný význam pro závěr, že v dané době a na daném místě došlo k určité „události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ a že pachatel o tom alespoň měl a mohl vědět (§17 písm. b/ tr. zákoníku).
Obviněnému i vyjadřujícímu se státnímu zástupci bylo třeba přisvědčit potud, že soudy obou stupňů se z výše naznačených hledisek věcí dosud nezabývaly . Už jen z tohoto důvodu dovolací senát považuje nalézacím soudem zvolenou právní kvalifikaci stíhaného skutku jako zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku za minimálně předčasnou. Proto z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1. 2021 č. j. 6 To 360/2020-126 i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 10. 2020 č. j. 4 T 109/2020-94 zrušil, podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl uvedeným způsobem v neveřejném zasedání.
Věc se tím vrací do stadia, kdy se jí bude opětovně zabývat soud prvního stupně. Ten bude v dalším řízení vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby znovu a ze všech shora naznačených hledisek důsledně zvážil, zda lze žalovaný skutek, jinak naplňující formální znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kvalifikovat i jako přísnější zločin krádeže v důsledku naplnění některého ze zákonných znaků podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Při novém právním posouzení přihlédne k výše zmíněnému stanovisku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, vyjádřenému v rozsudku ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 15 Tdo 110/2021. Zda bude před dalším meritorním rozhodnutím ve věci třeba doplnit dokazování, nebo je bude možno učinit na podkladě důkazů již provedených, ponechává dovolací senát na jeho úvaze. V každém případě bude v reakci na nové právní posouzení věci v rozsudku třeba upravit znění skutkové i právní věty tak, aby byly v souladu s výslednými závěry učiněnými nalézacím soudem. Jestliže soud přistoupí k mírnějšímu právnímu posouzení jednání obviněného, logicky tuto skutečnost promítne i do nově ukládaného trestu v rámci příslušné (nižší) trestní sazby.
Pokud jde o ostatní dovolací námitky obviněného, těmi se Nejvyšší soud nezabýval, neboť to s ohledem na jejich obsahovou náplň vzhledem k důvodům svého kasačního rozhodnutí pokládá za zcela nadbytečné.
V obecné rovině však nicméně podotýká, že nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku či v §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, na něž poukazoval obviněný , v dovolání obecně namítat nelze (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Stejně tak se v dovolání nelze domáhat toho, aby jinak zákonný nepodmíněný trest odnětí svobody byl korigován na trest s podmíněným odkladem jeho výkonu. Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v jiném nesprávném právním posouzení, též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. To zajisté úmyslem zákonodárce nebylo.
Pokud jde o dovolatelem reklamovanou zásadu subsidiarity trestní represe, je třeba zdůraznit, že ji nelze zjednodušeně interpretovat tak, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio, bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Stále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) s pouhým poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního nebo občanského práva). Je třeba mít stále na zřeteli smysl a účel trestního řízení, který zákonodárce vyjádřil v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je přitom nutno zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy by se mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy, např. podle zákona o přestupcích. Posuzované jednání obviněného se však podle názoru dovolacího senátu nijak zřetelně z rámce běžně se vyskytujících přečinů krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku nevymykalo.
Závěrem je třeba připomenout, že součástí dovolání učinil obviněný i podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně k postupu podle §265h odst. 3 tr. ř. Předseda senátu Okresního soudu ve Zlíně tomuto podnětu vyhověl a příslušný návrh adresoval dovolacímu soudu dne 24. 3. 2021. Ten o něm rozhodl usnesením ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 4 Tdo 302/2021 tak, že na dobu, než bude rozhodnuto o podaném dovolání, výkon rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 10. 2020 č. j. 4 T 109/2020-94, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1. 2021 č. j. 6 To 360/2020-126, odložil. Vzhledem k tomu, že obviněný v důsledku tohoto rozhodnutí není v řešené trestní věci omezen na svobodě, nebylo třeba rozhodovat o vazbě ve smyslu §265 l odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu