ECLI:CZ:NS:2021:4.TZ.18.2021.1
sp. zn. 4 Tz 18/2021- 557
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného P. P. , nar. XY v XY, bytem XY, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 2 T 78/2015 a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá .
Odůvodnění:
Ministryně spravedlnosti podala podle §266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve prospěch obviněného P. P. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 2 T 78/2015, pokud jím byl v rámci ukládaného souhrnného trestu obviněnému nesprávně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. 1 T 67/2015, ačkoli správně měl být zrušen výrok o trestu z rozsudku tohoto soudu ze dne 14. 5. 2015 sp. zn. 1 T 67/2015.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku stěžovatelka poukázala na časový průběh odsouzení obviněného trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 26. 3. 2015 ve věci sp. zn. 1 T 67/2015 pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný dne 18. 2. 2015, k podmíněnému trestu odnětí svobody na pět měsíců, jenž byl obviněnému doručen dne 20. 4. 2015, k jehož zrušení ale došlo v důsledku včas podaného odporu ze strany obviněného. Následovalo proto hlavní líčení, v němž byl obviněný P. P. rozsudkem ze dne 14. 5. 2015 sp. zn. 1 T 67/2015 znovu uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody na pět měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu jednoho roku. Následné odvolání obviněného bylo Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích usnesením ze dne 17. 5. 2016 sp. zn 13 To 107/2016 zamítnuto jako nedůvodné a tímto dnem nabyl odsuzující rozsudek nalézacího soudu právní moci.
Obviněný byl následně rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 2 T 78/2015 v hlavním líčení uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustili se spoluobviněným J. Z. jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku jednáním v období od 15. 4. 2014 do 9. 6. 2014. Za to a za sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl odsouzen dříve citovaným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 26. 3. 2015 sp. zn. 1 T 67/2015, byl obviněný P. odsouzen podle §206 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně došlo ke zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. 1 T 67/2015. Dále byl učiněn i výrok o náhradě škody vůči poškozené L. K. Tento rozsudek v důsledku opakovaného prodlužování lhůty pro jeho vyhotovení byl obviněnému P. doručen až dne 30. 4. 2018, takže vůči jeho osobě nabyl právní moci dne 10. 5. 2018, jelikož obviněný proti němu odvolání nepodal (poznámka NS).
V další části odůvodnění stížnosti pro porušení zákona pak stěžovatelka poukázala na znění ustanovení §43 odst. 1, 2 tr. zákoníku a dovodila z něj, že pokud jde o obviněného P. P., tak Okresní soud v Uherském Hradišti pochybil, pokud mu při ukládání souhrnného trestu za sbíhající se přečiny výtržnictví a zpronevěry nesprávně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, když tento již neexistoval, jelikož byl zrušen v důsledku jeho odporu, přičemž správně tak měl učinit vůči výroku o trestu v následně vydaném rozsudku téhož soudu, tedy Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. 5. 2015 sp. zn. 1 T 67/2015. V důsledku toho byly obviněnému uloženy v části za totožnou trestnou činnost (výtržnictví) dva tresty, a to jednak podmíněný trest odnětí svobody na pět měsíců a zároveň souhrnný podmíněný trest odnětí svobody na osmnáct měsíců. Výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti z 9. 10. 2017 sp. zn. 2 T 78/2015 tak je nezákonný a splňuje i podmínku stanovenou v §266 odst. 2 tr. ř.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 2 T 78/2015 byl v neprospěch obviněného P. P. porušen zákon ve výroku o trestu v ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu v části týkající se tohoto obviněného, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. pak aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Nejvyšší soud musel v prvé řadě reagovat na skutečnost, že stížnost pro porušení zákona v rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 2 T 78/2015 napadá výhradně výrok o trestu. Zde je třeba připomenout, že podle §266 odst. 2 tr. ř. lze stížnost pro porušení zákona proti výroku o trestu podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Stěžovatelka přitom ve stížnosti pro porušení zákona přímo neoznačila, který (resp. které) ze tří zmíněných důvodů pokládá za naplněný, pro nějž lze trest (tresty) označit za uložený (uložené) v rozporu se zákonem a tudíž odůvodňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
V dané souvislosti je třeba připomenout, že pokud jde o důvod spočívající ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu, tak za takový lze označit každý trest, pokud je uložen nad horní hranicí trestní sazby (srov. NS 1/2001- T 7). Trest uložený pod dolní hranicí trestní sazby jím naopak nutně být nemusí. Hlediska pro posuzování povahy a závažnosti trestného činu vyplývající z ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku, nelze přesně vymezit a kvantifikovat, a proto zřejmý nepoměr uloženého trestu k povaze a závažnosti trestného činu bude dán, jen když druh nebo výměra trestu podstatně nerespektuje tato hlediska vymezená trestním zákoníkem. Zřejmý nepoměr je třeba posuzovat i ve vztahu k trestní sazbě stanovené za konkrétní posuzovaný trestný čin v trestním zákoníku. Půjde tedy o případy, kdy byl např. trest uložen při horní hranici trestní sazby namísto správně uloženého trestu při dolní hranici trestní sazby a naopak, nebo jako podmíněný trest odnětí svobody, ač měl být vyměřen trest nepodmíněný, a naopak apod. O zřejmý nepoměr může jít i v těch případech, kdy měl být vyměřen kromě uloženého trestu ještě další trest a naopak, nebo kdy byl uložen v rozporu se zákonem souhrnný trest, který uložen být neměl, či tento trest naopak uložen nebyl, ač správně měl být podle zákona uložen. Spadají sem i případy spojené s upuštěním nebo naopak neupuštěním od potrestání atd.
O zřejmý nepoměr k poměrům pachatele jde pak tehdy, když uložený trest zásadně nerespektuje individualitu obviněného jako objekt trestu a další okolnosti, pro které je stejný trest pro různé pachatele různě citelný. Poměry pachatele a to osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, se totiž týkají pachatele, ale přímo nesouvisejí se spácháním trestného činu, avšak ovlivňují úvahy o trestu. V podstatě u fyzické osoby jde o osobní, rodinné a majetkové poměry, které existují nikoli v době spáchání trestného činu, nýbrž v době rozhodování o trestu. Význam těchto okolností pro individualizaci trestu je tak třeba posuzovat z hlediska trestu, který byl uložen konkrétnímu obviněnému. O zřejmý nepoměr uloženého trestu k poměrům pachatele půjde např. v případě, kdy bude uložen vysoký peněžitý trest bez možnosti přiměřených splátek nemajetnému obviněnému, který má např. sníženou pracovní schopnost a z tohoto důvodu výrazně zúženou možnost zaměstnání s dobrým výdělkem.
Zřejmý rozpor s účelem trestu nelze jednoduše odvodit od nějaké definice účelu trestu. Ten totiž není v trestním zákoníku výslovně vyjádřen. Jeho vymezení je ponecháno trestněprávní nauce a soudní judikatuře a v trestním zákoníku je nahrazeno formulací obecných zásad sankcionování přímo aplikovatelných na konkrétní případ, které jsou určeny pro všechny sankce (§36 až §38) a navíc speciálně pro tresty (§39 až §45). Účel trestání je nutno dovozovat nejen z těchto obecných zásad, které vytvářejí základní právní prostředí pro ukládání sankcí, ale i z jednotlivých ustanovení upravujících ukládání trestních sankcí a z celkového pojetí trestního zákoníku. Přestože tedy trestní zákoník nemá výslovné ustanovení o účelu trestu, obecná ustanovení o ukládání trestních sankcí (§37, §38), obecné zásady pro ukládání trestů (§39 a násl.) i ustanovení upravující ukládání jednotlivých trestů dobře umožňují vymezit účel trestu, na základě vzájemné kombinace všech těchto hledisek. Hlavním účelem trestu je ochrana společnosti před trestnými činy a jejich pachateli, která se uskutečňuje prostřednictvím speciální (individuální) a generální prevence. Ve smyslu speciální prevence má trest jednak zabránit pachateli páchat další trestné činy, jednak usilovat o jeho nápravu, o jeho znovuzačlenění do společnosti, v níž by měl v budoucnu žít jako její plnohodnotný člen. K tomu má přispět trest zohledňující dosavadní způsob života pachatele, možnost jeho nápravy, jeho chování po činu, zejména jeho snahu nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, a v neposlední řadě i účinky a důsledky, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele (§39 odst. 1). S působením trestu je nutno spojovat i generálně preventivní účinek. Společnost má být spravedlivě a včas ukládanými tresty utvrzována v představě, že právo skutečně slouží k ochraně společenských zájmů a zároveň upozorňována na to, jaké právní následky lze při porušení zákazu nebo příkazu stanoveného normou očekávat. Potenciální pachatelé pak mají být od páchání trestných činů odvráceni zjištěním, že spravedlivý trest je neodvratný nebo alespoň pravděpodobný. Za generálně preventivní účel trestu je možno považovat i to, že trest je formou sociální kontroly sloužící k vyřešení společenského konfliktu způsobeného spácháním trestného činu a jako takový zajišťuje obnovení společenského klidu a pořádku, k jehož narušení trestným činem došlo. Negativním projevem nesprávného poměru mezi generální a individuální prevencí je tzv. exemplární trestání, které představuje přehnaně přísné trestání pachatelů, a proto je takové nepřiměřené exemplární potrestání zásadně ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Je jím též uložení druhu trestu, který vůbec nelze uložit, nebo trest který vůbec nelze uložit vedle jiného trestu anebo trest, pro jehož uložení nebyly splněny podmínky stanovené konkrétním ustanovením obecné části trestního zákoníku (např. trest zákazu činnosti, ačkoli se odsouzený nedopustil trestného činu v souvislosti s touto činností apod.).
Z výše uvedeného je možné dovodit, že jestli stěžovatelka označila za nezákonné uložení dvou podmíněných trestů odnětí svobody obviněnému za sbíhající se přečiny, ačkoli mu za ně měl být uložen jediný trest souhrnný, tak zjevně pokládá takové potrestání za nepoměrné k povaze a závažnosti k spáchaným trestným činům. Dříve, než se Nejvyšší soud k vznesené výhradě stěžovatelky v konečném výsledku vyjádří, je nutné ještě uvést následující.
Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné povinnosti zjistil jiné závažné pochybení, jehož se Okresní soud v Uherském Hradišti při ukládání souhrnného trestu obviněnému P. P. dopustil. Z podané stížnosti pro porušení zákona i obsahu spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 2 T 78/2015 vyplývá, že odsuzující rozsudek vůči obviněnému P. P. byl vyhlášen v hlavním líčení dne 9. 10. 2017, tj. v době, kdy obviněnému již uplynula jednoroční zkušební doba podmíněného odsouzení stanovená rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ve věci sp. zn. 1 T 67/2015, k němuž byl právě souhrnný trest Okresním soudem v Uherském Hradišti ukládán. Konkrétně tato zkušební doba obviněnému uplynula dne 17. 5. 2017. Podle §43 odst. 4 tr. zákoníku se ustanovení o souhrnném trestu neužije mj. tehdy, kdy dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen. Samosoudce Okresního soudu v Uherském Hradišti tak byl v rámci projednání věci sp. zn. 2 T 78/2015 povinen kromě jiného též zodpovědět předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.), zda se na obviněného P. P., pokud jde o jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 67/2015, stále ještě hledí jako na osobu odsouzenou, či nikoli. V odůvodnění jeho rozsudku ze dne 9. 10. 2017 se ale ohledně této otázky nelze nic dovědět, kromě závěru, že obviněnému bylo na místě uložit souhrnný trest.
Nejvyšší soud má na základě obsahu spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 2 T 78/2015 a dodatečně vyžádaného spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 1 T 67/2015 za to, že pro uložení souhrnného trestu obviněnému P. P. v řízení před Okresním soudem v Uherském Hradišti ve věci sp. zn. 2 T 78/2015 již zákonné podmínky nebyly dány. Jak již bylo zmíněno shora, obviněnému totiž jednoroční zkušební doba podmíněného odsouzení stanovená rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ve věci sp. zn. 1 T 67//2015 v době rozhodování Okresního soudu v Uherském Hradišti uplynula, a z ničeho v rámci konání hlavního líčení u Okresního soudu v Uherském Hradišti nevyplynulo, že by osvědčení obviněného ve zkušební době podmíněného odsouzení cokoli bránilo. Rozhodně tím nemohla být okolnost, že obviněný P. zde byl souzen za skutek spáchaný v době od 15. 4. do 9. 6. 2014, tedy ještě před tím, než byl odsouzen za jiné jednání trestním příkazem (byť posléze zrušeným) a poté rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 67/2015. I když v citovaném spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě nebylo v kritické době založeno vyslovení soudu, že se obviněný osvědčil (§83 odst. 1 tr. zákoníku), a v té době se v něm ani nemohl nacházet záznam o tzv. fikci osvědčení (§83 odst. 3 tr. zákoníku), přesto zde bylo povinností Okresního soudu v Uherském Hradišti tuto otázku řešit a správně ji před vlastním rozhodnutím ve věci zodpovědět, což se ale nestalo. Na podporu výše vysloveného názoru Nejvyššího soudu pak lze uvést, že do spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 1 T 67/2015 byl dne 28. 5. 2019 učiněn záznam o osvědčení obviněného P. P. ze zákona (tedy tzv. fikcí) ke dni 17. 5. 2018, který je založen na č. l. 139 uvedeného spisu.
Jestliže tedy Okresní soud v Uherském Hradišti při rozhodování ve věci sp. zn. 2 T 78/2015 při ukládání trestu obviněnému P. P. v něčem chyboval, tak to bylo především v samotné otázce ukládání souhrnného trestu, a nikoli jen v tom, že při jeho ukládání nesprávně zrušil výrok o trestu v neexistujícím trestním příkazu, namísto v rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ve věci sp. zn. 1 T 67/2015.
K vyřešení pak zde zůstává otázka, zda trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 10. 2017 ve věci sp. zn. 2 T 78/2015, byť nesprávně označený jako souhrnný, může v podobě, jak byl obviněnému P. P. uložen, obstát.
Nejvyšší soud je toho názoru, že trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce tří roků, ukládaný v sazbě přečinu zpronevěry podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, která činí od jednoho do pěti roků odnětí svobody, přičemž zkušební dobu lze stanovit na jeden rok až pět let, v žádném případě není trestem, který by naplňoval kterékoli z výše popsaných kritérií obsažených v ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. a bylo by jej tak třeba napravovat cestou stížnosti pro porušení zákona. To celé v situaci, kdy Okresním soudem v Uherském Hradišti stanovená zkušební doba podmíněného odsouzení obviněnému ke dni 10. 5. 2021 uplynula, přičemž nelze zcela odhlédnou od jeho osoby, kdy z opisu RT je zjevné, že jeho jednání z doby minulé, ale i z doby zcela nedávné, se vícekrát ocitlo v rozporu s trestním zákoníkem. Tudíž za těchto okolností zde převažuje zájem na stabilitě soudního rozhodování, byť v přezkoumávaném případě je konkrétní rozhodnutí soudu poznamenáno určitou (kosmetickou) vadou spočívající v uložení trestu nesprávně označeného jako souhrnný, ovšem bez ostatních s tím spojených důsledků vůči osobě obviněného.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministryně spravedlnosti podala ve prospěch obviněného P. P. proti výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 2 T 78/2015, zamítl jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz §274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu