ECLI:CZ:NS:2021:4.TZ.52.2021.1
sp. zn. 4 Tz 52/2021-65
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2021 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Marty Ondrušové a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného J. V. , nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 1991 sp. zn. 1 Rtv 124/91, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 1991 sp. zn. 1 Rtv 124/91 byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. V.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Dne 17. 8. 2021 podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného J. V. u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 1991 sp. zn. 1 Rtv 124/91.
V této stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti v prvé řadě poukázala na znění ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb, o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., jakož i na znění tehdy platného ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. o trestném činu nenastoupení služby v ozbrojených silách. Dále pak i na platnou judikaturu týkající se této problematiky vyplývající z celé řady rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 285/97, I. ÚS 671/01 a dalších), ale i Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 6 Tz 144/98, 7 Tz 17/99 a dalších). V daném případě podle stěžovatelky obviněný svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, jak má na mysli ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948 a rovněž čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (uveřejněn pod 120/1976 Sb.), které zaručují právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Současně připomněla nemožnost legálního řešení situace obviněného v dané době, jemuž náboženské přesvědčení bránilo nastoupit k výkonu vojenské služby, přičemž si až do 14. 3. 1990, kdy nabyl účinnosti zák. č. 73/1990 Sb., o civilní službě, nemohl zvolit alternativní službu beze zbraně. Nemohl tak dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím. Předmětné jednání obviněného, jak vyplývá z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci, tak z těchto důvodů nebylo a není trestným činem pro absenci znaku protiprávnosti, a tudíž k uznání jeho viny došlo nedůvodně. V rámci rehabilitačního řízení pak býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci porušení zákona zcela nenapravil, když v rozporu se smyslem a účelem zákona o soudní rehabilitaci jím vydaný rozsudek ze dne 7. 12. 1977 sp. zn. T - 148/77 (správně 3 T – 148/77) zrušil pouze ve výroku o trestu a výrok o vině ponechal v platnosti, čímž porušil zákon v neprospěch obviněného.
Ministryně spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 1991 sp. zn. 1 Rtv 124/91 byl v neprospěch obviněného J. V. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak aby toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek téhož soudu ze dne 9. 1. 1992 sp. zn. 1 Rtv 124/91 a poté aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a učinil závěr, že zákon byl porušen.
K tomu současně zjistil, že rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 7. 12. 1977 sp. zn. 3 T – 148/77 byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.).
Tohoto trestného činu se obviněný dopustil tím, že dne 6. 10. 1977 na OVS Karviná, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, odmítl převzít povolávací rozkaz řady C čís. 083895, podle kterého byl povinen nastoupit vojenskou základní službu u VÚ 6578 Brno dne 10. 10. 1977 do 12.00 hodin a přesto, že byl s obsahem povolávacího rozkazu seznámen a upozorněn na trestní následky, vojenskou službu do 24 hodin po stanovené lhůtě ani v dalších dnech nenastoupil.
Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 26 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny.
O odvolání obviněného proti výše cit. rozsudku rozhodl býv. Vyšší vojenský soud Tábor rozsudkem ze dne 2. 2. 1978 sp. zn. 1 To 229/77 tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a obviněnému sám uložil trest odnětí svobody v trvání 19 měsíců, k jehož výkonu jej zařadil do druhé nápravně výchovné skupiny.
Uvedený trest obviněný vykonal se zápočtem vazby od 20. 10. 1977 do 2. 2. 1978 a dne 20. 5. 1979 byl z výkonu tohoto trestu propuštěn na svobodu.
Na základě žádosti obviněného ze dne 11. 11. 1991 o soudní rehabilitaci rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci ve veřejném zasedání usnesením ze dne 10. 12. 1991 sp. zn. 1 Rtv – 124/91 tak, že se podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci v rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 7. 12. 1977 sp. zn. T - 148/77 (správně 3 T -148/77), ve spojení s rozsudkem VVS Tábor ze dne 2. 2. 1978 (správně sp. zn. 1 To 229/77) ruší výrok o trestu odnětí svobody v délce 19 měsíců a současně také všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 17. 12. 1991. Soud v jeho odůvodnění mj. konstatoval, že pokud jde o výrok o vině, tak nalézací soud učinil po skutkové a právní stránce správné a jednoznačné závěry a proto nebyly zjištěny důvody pro zrušení rozsudku ohledně tohoto výroku. K jinému zjištění ale soud dospěl při přezkoumání výroku o uloženém trestu odnětí svobody. Ten se ve zjištěných souvislostech jeví jako zcela nepřiměřený, jestliže se obviněný dopustil trestné činnosti výlučně z důvodů náboženského přesvědčení. Proto bylo rozhodnuto o jeho zrušení.
Následně pak býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci v hlavním líčení konaném dne 9. 1. 1992 rozhodl rozsudkem sp. zn. 1 Rtv 124/91 tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977 sp. zn. T - 148/77 (správně 3 T – 148/77), kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., se podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upouští od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 24. 1. 1992.
Výše uvedené okolnosti byly zjištěny jednak ze spisu býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci sp. zn. 1 Rtv – 124/91, který byl Nejvyššímu soudu postoupen ministerstvem spravedlnosti v rámci podané stížnosti pro porušení zákona (viz níže), a dále z ověřených kopií jednotlivých rozhodnutí a dalších písemností shora uvedených býv. vojenských soudů, zaslaných na základě dožádání Nejvyššího soudu Vojenským ústředním archivem v Praze, jelikož ministerstvo spravedlnosti na obdobné dožádání Nejvyššího soudu k opatření těchto potřebných písemností nereagovalo.
Trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, v části pod písmenem e) mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. Býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě žádosti obviněného jeho původní odsouzení a konstatoval, že výrok o vině je správný, pouze při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně vzhledem k situaci, kdy se obviněný činu dopustil výhradně v souvislosti se svým náboženským přesvědčením. Soud proto uzavřel, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu, který je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Zde je ale na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003 v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval tehdejší Ústavou z 9. 5. 1948 zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Takto vyslovené závěry lze bezpochyby aplikovat i v projednávaném případě ve věci obviněného J. V. odsouzeného v roce 1977, neboť i Ústava ČSSR vyhlášená pod č. 100/1960 Sb. stavěla v Čl. 32 a 37 deklarovanou náboženskou svobodu do přímého protikladu s povinností vykonávat službu v ozbrojených silách, bez zjevné a neproblematické možnosti tuto povinnost splnit jiným náhradním způsobem a to i v situaci, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud tudíž pochybil, když při aplikaci §14 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež kromě mezinárodních dokumentů, na něž poukázala již stěžovatelka, nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01).
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je takto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Další okolností, kterou býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci v rámci rehabilitačního řízení nezohlednil, a nepoukázala na ni ani stěžovatelka v rámci podané stížnosti pro porušení zákona, byla skutečnost, že obviněný J. V. byl za obdobné jednání (trestný čin podle §269 odst. 1 tr. zák.) již dříve odsouzen (k 15 měsícům odnětí svobody nepodmíněně) rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu Bánská Bystrica ze dne 28. 5. 1975 sp. zn. 1 T 66/75. Vyplývá to jak z ověřené kopie rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 7. 12. 1977 sp. zn. 3 T – 148/77, tak z neověřené kopie rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Bánská Bystrica ze dne 4. 12. 1991 sp. zn. 3 Rtv 48/91, zaslané Nejvyššímu soudu obhájcem obviněného. Z této kopie je tak mj. zjevné, že ohledně obviněného u jmenovaného soudu probíhalo v téže době rehabilitační řízení pro stejný trestný čin spáchaný dne 27. 3. 1975. Zároveň z postoupených ověřených kopií rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Bánská Bystrica ze dne 11. 5. 1981 sp. zn. 1 T 63/81 a usnesení býv. Vyššího vojenského soudu Trenčín ze dne 10. 6. 1981 sp. zn. To 130/81 vyplývá, že obviněný byl též pravomocně odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil dne 13. 3. 1981, a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody na 30 měsíců s výkonem ve druhé nápravně výchovné skupině.
S ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu v otázce totožnosti skutku v obdobných věcech (např. viz IV. ÚS 81/95, IV. ÚS 82/97), podle níž je nutno další odsouzení obviněného pro shodnou trestnou činnost, tj. setrvání na své již projevené vůli vojenskou činnost nevykonávat, hodnotit jako jeden skutek, je nutno vyslovit oprávněný předpoklad, že odsouzením obviněného rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 7. 12. 1977 ve věci sp. zn. 3 T – 148/77 mohlo dojít i k porušení zásady „ne bis in idem“, na což mělo být v rehabilitačním řízení též reagováno.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem tak lze uvést, že z konfrontace napadeného rozhodnutí s veškerými uvedenými závěry vyplývajícími mj. i z rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. za správný. Usnesením tohoto vojenského obvodového soudu ze dne 10. 12. 1991 sp. zn. 1 Rtv 124/91 tak byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. V., což Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud dále podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen toto napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to zejména následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 1992 sp. zn. 1 Rtv 124/91. Nejvyšší soud pak podle §270 odst. 1 tr. ř. věc obviněného přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, jako nástupnickému soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená, že kromě nového posouzení důvodnosti žádosti obviněného o soudní rehabilitaci ve světle výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu, bude třeba zaměřit dokazování též na zjištění, zda byl obviněný pravomocně odsouzen pro „totožný“ skutek již býv. Vojenským obvodovým soudem Bánská Bystrica ve věci sp. zn. 1 T - 66/75, ohledně níž mělo proběhnout rehabilitační řízení pod sp. zn. 3 Rtv 48/91, a zda tudíž ve věci býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci sp. zn. 1 Rtv 124/91 ohledně posuzovaného skutku v konečném výsledku místo zprošťujícího výroku připadá v úvahu zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Že se v současnosti jedná o předchozí odsouzení soudem nynější Slovenské republiky, tedy soudem cizozemským, nemůže být při předmětném posuzování věci na překážku, neboť v kritické době oba uvedené bývalé vojenské soudy byly soudy federálními, působícími v rámci jednoho společného státu (ČSSR, později ČSFR).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu