ECLI:CZ:NS:2021:4.TZ.63.2021.3
8
9
sp. zn. 4 Tz 63/2021-271
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. K. , nar. XY, bytem XY, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 72 T 156/2020, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 72 T 156/2020, byl porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného R. K.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Ostravě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 72 T 156/2020, byl obviněný R. K. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„ačkoliv byl trestním příkazem Okresního soudu ve Fr ýdku-Místku ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 3 T 15/2020, jenž nabyl právní moci 28. 2. 2020, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu o délce 22 měsíců,
přesto
1. dne 14. 10. 2020 v době kolem 08:55 hodin v XY na ulici XY č. XY v prodejně dm drogerie odcizil ze sortimentu vystaveného tam k prodeji 5 balení make-upu různých značek, kteréžto zboží si uschoval do svého batohu a takto bez jeho zaplacení odešel ven z prodejní plochy uvedené provozovny, takže tímto jednáním způsobil poškozenému majiteli daných předmětů společnosti dm drogerie markt s. r. o., IČ 47239581, škodu v celkové výši 941 Kč,
2. dne 15. 10. 2020 v době kolem 19:10 hodin v XY na ulici XY č. XY v prodejně Albert odcizil ze sortimentu vystaveného tam k prodeji 26 balení žvýkaček zn. Orbit a 1 roli alobalu o celkové délce 10 m, kteréžto zboží si uschoval do svého batohu a tak to bez jeho zaplacení odešel ven z prodejní plochy uvedené provozovny, takže tímto jednáním způsobil poškozenému majiteli daných předmětů společnosti Albert Česká republika, s. r. o., IČ 44012373, škodu v celkové výši 999,30 Kč, načež byl zastaven pracovníkem tamní bezpečnostní služby, jemuž vydal batoh obsahující odcizené věci, avšak vzápětí nato mu unikl pryč ze zmíněného objektu, když při tomto útěku narazil tělem zezadu do jeho vstupních dveří, jejichž skleněnou výplň přitom rozbil, čímž zapříčinil jmenovanému poškozenému subjektu další škodu dosahující 3 940 Kč,
3. dne 23. 10. 2020 v době kolem 19:35 hodin v XY na ulici XY v prodejně Albert odcizil ze sortimentu vystaveného tam k prodeji 1 ks dámských kalhotek zn. Bellinda a 2 různ é stavebnice zn. Lego , kteréžto zboží si uschoval do svého batohu a takto bez jeho zaplacení odešel ven z prodejní plochy uvedené provozovny, takže tímto jednáním způsobil poškozenému majiteli daných předmětů společnosti Albert Česká republika, s. r. o., IČ 44012373, škodu v celkové výši 1 237 Kč,
přičemž
shora popsaným způsobem se choval v době, kdy bylo všeobecně známo, že na celém území České republiky probíhala epidemie nakažlivé lidské nemoci COVID-19 způsobená prokázaným výskytem koronaviru (označovaného jako SARS CoV-2) na tomto jejím území, pročež byl usnesením Vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky vyhlášen nouzový stav pro území České republiky z důvodu o hrožení zdraví lidí touto nemocí na celém jejím území,
a to od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů.“
Za uvedené jednání byl obviněný R. K. odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 2 měsíce . Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Albert Česká republika, s. r. o., IČ 44012373, částku ve výši 3 940 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Albert Česká republika, s. r. o., IČ 44012373, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Po vyhlášení rozhodnutí se obviněný R. K. i státní zástupce výslovně vzdali práva odvolání (obviněný tak učinil i za osoby blízké) a netrvali na písemném vyhotovení odůvodnění rozhodnutí, proto byla vyhotovena zjednodušená verze rozsudku bez odůvodnění výroku o vině a trestu (§314d odst. 3 tr. ř.).
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 72 T 156/2020, podala ministryně spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. K. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti shrnula dosavadní řízení a dále uvedla, že podle rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, platí, že „k tomu, aby mohly být ty případy krádeží, které jsou jinak pouhými přečiny (§205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku), posouzeny jako zločiny v důsledku naplnění některého ze zákonných znaků podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a postiženy podstatně přísnější m treste m odnětí svobody (se sazbou od 2 roků do 8 let), musí zde být určitá věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.“ O takový vztah se ve smyslu tohoto rozhodnutí jedná zejména tehdy, usnadnila- li zmíněná událost pachateli spáchání trestného činu či se jinak významněji projevila v jeho prospěch, anebo pokud se spáchaný čin týkal konkrétních předmětů, které mají zvláštní důležitost pro řešení dané události.
V předmětné věci se sice ob vině ný dopusti l trestné činnosti ve dnech 14., 15. a 23. 10. 2020, tedy „za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ ve smyslu §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, konkrétně v době výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV -2 a z působujícího onemocnění COVID -19 v pandemickém rozsahu , nicméně věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí absentuje. S ohledem na způsob a okolnosti spáchání trestného činu – odcizení akumulátorové vrtačky z volného prodeje – nelze dospět k závěru, že by obviněný pandemické situace jakkoli využil či zneužil ke spáchání trestného činu nebo že by mu existující omezení či opatření spáchání trestného činu nějakým způsobem umožnila nebo usnadnila ; stejně tak trestná činnost nesměřovala proti předmětům, které by z důvodu pandemické situace zasluhovaly zvýšenou ochranu. Ze shora uvedeného vyplývá, že v předmětné trestní věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku bylo dovozeno pouze z časové souvislosti tohoto činu s událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí. Jednání obviněného mělo být kvalifikováno pouze jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a trest tak měl být obviněnému ukládán podle trestní sazby v rozmezí šesti měsíců až tří let. Z tohoto důvodu je uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců trest em excesivním, který svou výměrou sice nepřekračuje zákonnou trestní sazbu stanovenou pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, je však nesprávně vyměřen v horní polovin ě hranice zákonné trestní sazby, a to právě proto, že jednání bylo nesprávně posouzeno i jako zločin krádeže dle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a trest byl ukládán podle §205 odst. 4 tr. zákoníku.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 72 T 156/2020, byl porušen zákon v neprospěch obviněného R. K. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, aby dále zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., příp. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k vedení řízení o stížnosti pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je stížnost pro porušení zákona přípustná.
V uvedené věci došlo v řízení před soudem prvního stupně k postupu podle §206c odst. 1 tr. ř. (zařazeného do zákona novelou, provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů a některé další trestní předpisy, s účinností od 1. 10. 2020), neboť obviněný v hlavním líčení dne 14. 12. 2020 po poučení podle §206a odst. 1 tr. ř. prohlásil podle §206c odst. 1 tr. ř., že je vinný spácháním skutků tak, jak jsou popsány v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací uvedenou v obžalobě. Okresní soud v Ostravě usnesením jeho prohlášení viny přijal a uvedl, že dokazování se v doposud neprovedeném rozsahu provádět nebude.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zastává názor, že druhá věta ustanovení §206c odst. 7 tr. ř. představuje limit přípustnosti též pro stížnost pro porušení zákona, neboť dosah této výluky není vázán toliko na opravný prostředek řádný, ale jakýkoli opravný prostředek bez dalšího. Uvedené ustanovení se tak nutně vztahuje i na mimořádný opravný prostředek, jímž je právě stížnost pro porušení zákona.
Podle §206c odst. 1 tr. ř. pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě.
Podle §206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem.
Ohledně mimořádného opravného prostředku – dovolání se lze s názorem státního zástupce ztotožnit. Pokud by obviněný chtěl v dané věci napadnout odvoláním rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v rozsahu, v jakém prohlásil vinu, nemohl by proti tomuto výroku opravný prostředek podat. Mohl by ho podat pouze do výroků ostatních, než na které se vztahovalo jeho prohlášení viny. Vzhledem k těmto skutečnostem by nemohl být výrok o vině obviněného odvolacím soudem podle §254 tr. ř. přezkoumán. Dovoláním pak lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Není tedy přípustné dovolání obviněného v rozsahu, v němž napadá výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, resp. užitou právní kvalifikaci.
O jinou situaci však jde v případě stížnosti pro porušení zákona.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Nestanoví-li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V tomto ustanovení zákon jasně (a poměrně široce) uvádí, proti jakým rozhodnutím soudu nebo státního zástupce je možno podat stížnost pro porušení zákona. Zpravidla to bude proti konečným meritorním rozhodnutím těchto orgánů, tedy zejména rozsudku odsuzujícímu (včetně rozsudku, jímž se schvaluje dohoda o vině a trestu – srov. §314r odst. 4) i zprošťujícímu apod.
Na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků upravených v trestním řádu jen stížnost pro porušení zákona přísluší pouze jedné procesní straně – státu. Stát jako procesní strana v trestním řízení disponuje (oproti obviněnému) dalším procesním prostředkem zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, a to v případě zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a když není možno trvat na jeho právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování.
Obecně lze uvést, že stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí o jejím vyhovění je průlomem do právní moci rozhodnutí , a zpravidla proto narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, (v některých případech i již vykonaného) rozhodnutí soudu a státního zástupce. V konkrétním případě tedy musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí (srov. NS 2/2001).
Ministr spravedlnosti může podat stížnost pro porušení zákona, ale také ji podat nemusí ; podání stížnosti pro porušení zákona je tedy fakultativní a záleží jen na uvážení ministra spravedlnosti. Tím zákon naznačuje, že má být použita jen tehdy, jestliže je to třeba k dosažení některého z jejích dvou klíčových cílů: buď je zde nutnost nápravy vadného rozhodnutí při zásadních a podstatných vadách v zájmu dodržení zákonnosti, nebo potřeba usměrnit soudní praxi.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné zmínit institut vzdání se odvolání. V případě institutu vzdání se odvolání se může oprávněná osoba vzdát odvolání a musí tak učinit výslovným prohlášením, přičemž prohlášení o vzdání se odvolání je neodvolatelné. Pokud se obviněný vzdal výslovně odvolání, nemůže ho podat ani prostřednictvím svého obhájce ani jménem svého nezletilého dítěte. Pokud nebylo rozhodnutí učiněno ve druhém stupni (nabylo právní moci u soudu prvního stupně), nelze v daném případě podat následně ani dovolání. Naproti tomu v takovém případě podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona možné je.
V případě institutu prohlášení viny nelze skutečnosti uvedené v prohlášení viny napadat opravným prostředkem. S tím dále souvisí oprávnění podat odvolání, když podle §246 odst. 1 písm. b) tr. ř. může rozsudek odvoláním napadnout obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. Zákonodárce v tomto ustanovení specifikoval, za jakých okolností nelze podat odvolání proti výroku o vině, tedy řádný opravný prostředek. V souvislosti s tím pak lze napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Pokud bychom v tomto případě aplikovali tento výklad také na stížnost pro porušení zákona (tj. nemožnost podat tento opravný prostředek), jednalo by se o nerovné postavení obviněného.
Pokud obviněný prohlásí, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě (§206c odst. 1 tr. ř.), výrazně se zjednoduší a urychlí průběh řízení před soudem. Prohlášení ve smyslu §206c odst. 1 tr. ř. představuje kvalifikovanější formu pozitivní aktivní účasti obviněného na konečném objasnění jeho trestné činnosti a rozhodnutí o ní (dokazování v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil vinu, se neprovádí – viz §206c odst. 6 tr. ř.), za současné možnosti i intenzivnějšího zohlednění takového přístupu ve výroku o trestu.
Je však nutné uvést, že se jednotlivé soudy mohou výrazně názorově lišit, co se týká právní kvalifikace skutku, o čemž svědčí právě případ rozhodování trestných činů krádeže a posuzování, zda byl čin spáchán za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ a následné posouzení jako zločinu krádeže dle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, přičemž rozhodování sjednotil až Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu trestního kolegia ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021.
V posuzovaném případě si lze těžko představit, že by obviněný za situace, kdy by mu byl znám rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, prohlásil svou vinu.
V případě nemožnosti podat proti skutečnostem uvedeným v prohlášení viny mimořádný opravný prostředek (stížnost pro porušení zákona) by nebylo možné napravit zásadní a podstatné vady, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát. Záměrem zákonodárce zcela jistě nebylo v případě takových vad soudního rozhodnutí odejmout obviněnému jakoukoli možnost podat opravný prostředek a domoci se zákonného a spravedlivého rozhodnutí v konkrétní věci.
Za této situace by byla znevýhodněna ta skupina osob, která usnadní svým přístupem objasnění trestné činnosti a zjednoduší řízení před soudem, avšak oproti těm, kteří absolvovali „klasické“ trestní řízení by nemohli žádným způsobem dosáhnout změny nezákonného rozhodnutí.
Proto Nejvyšší soud shledal stížnost pro porušení zákona jako přípustnou.
Následně Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla ministrem spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Podle §205 odst. 2 tr. zákoníku kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odso uzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá- li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.
Možností aplikace okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se Nejvyšší soud zaobíral v rozsudku velkého senátu trestního kolegia ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021. Zde uvedl, že zákon s naplněním tam stanovených podmínek počítá ve čtyřech případech. První dva jsou vázané na formální akt příslušného orgánu státu v podobě vyhlášení určitého stavu (stavu ohrožení státu nebo válečného stavu), podmíněného přesně definovanými předpoklady, další dva naopak nejsou podmíněné žádným formálním aktem státní moci, ale jen faktickou situací, která existuje v daném místě a čase (živelná pohroma nebo jiná událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek). Jinou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí je přitom bezpochyby i ohrožení života a zdraví lidí související s výskytem koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu, vyskytující se na území České republiky od měsíce března 2020.
Dále Nejvyšší soud doplnil, že za „jinou událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ nelze považovat nouzový stav jako takový, protože jednak není událostí, ale zejména neohrožuje život nebo zdraví lidí, neboť jeho vyhlášení směřuje naopak k tomu, aby bylo takové ohrožení eliminováno nebo aby se na ně odpovídajícím způsobem reagovalo právě v zájmu ochrany života a zdraví lidí. Nouzový stav může mít nicméně podpůrný význam pro závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže obsaženého v §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to ve dvou směrech. Jednak podle důvodu, který vedl vládu k vyhlášení nouzového stavu, bude možné dovodit, že v době, na kterou byl vyhlášen nouzový stav a v níž se pachatel dopustil trestného činu krádeže, a na daném místě, kde došlo k tomuto činu, existovala určitá událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Druhý význam vyhlášeného nouzového stavu a veřejně dostupných informací o něm spočívá v možnosti dovozovat i z toho potřebné zavinění pachatele též k této zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku, tj. že pachatel minimálně mohl a měl vědět o zmíněné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, která vedla k vyhlášení nouzového stavu.
V právní větě rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu je uvedeno, že zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže spočívající v tom, že čin byl spáchán za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ [§205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku], může být naplněn tím, že pachatel se dopustil krádeže v době výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího epidemii onemocnění COVID-19. Nestačí zde ovšem jen časová a místní souvislost spáchaného činu s takovou událostí, ale je nutná i určitá věcná souvislost s ní, tedy že se tato událost konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu krádeže. Uvedený vztah bude dán např. tehdy, jestliže zmíněná událost nebo omezení či jiná opatření přijatá v jejím důsledku a k jejímu řešení umožnily či usnadnily pachateli spáchání trestného činu, nebo pokud pachatel počítal s tím, že mu to umožní uniknout jeho odhalení a dopadení, anebo svůj čin zaměřil přímo proti těmto opatřením a omezením, aby je mařil či ztěžoval apod.
Samotné vyhlášení nouzového stavu (čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb.) a spáchání činu za tohoto stavu není znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Vyhlášení nouzového stavu, důvody, které k němu vedly, a veřejně dostupné informace o něm však mohou mít podpůrný význam pro závěr, že v dané době a na daném místě došlo k určité „události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ a že pachatel o tom alespoň měl a mohl vědět [§17 písm. b) tr. zákoníku].
Z výše uvedeného vyplývá, že aby případy krádeží mohly být posouzeny jako zločiny v důsledku naplnění některého ze zákonných znaků podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, musí zde být – kromě výše uvedené místní a časové – také určitá věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Přitom může jít o různou souvislost spočívající např. v tom, že pachatel přímo využije či zneužije ke spáchání trestného činu existující událost, která vážně ohrožuje život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, anebo mu taková událost umožní či usnadní spáchání trestného činu, případně pachatel počítá s tím, že v důsledku této události či opatření vyvolaných k jejímu řešení nebo zvládání nebude odhalena jeho trestná činnost, resp. pachatel nebude zjištěn a dopaden apod. Uvedená souvislost je pak zřejmá zejména v případě, jestliže je trestný čin pachatele zaměřen přímo proti opatřením či omezením učiněným k řešení zmíněné situace, anebo bude mařit či ztěžovat její zvládnutí nebo odvrácení atd. Nejvyšší soud v této souvislosti dodal, že popsaný výklad odpovídá i zásadě subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a tomu, jak byla tato zásada vyložena ve stanovisku uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle něj má uvedená zásada místo i tam, kde je sice nutné uplatnit trestní odpovědnost a trestní represi z ní vyplývající, ale míra této represe musí být jen skutečně nezbytná a odpovídající všem rozhodným okolnostem, zejména pak povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, který je základem trestní odpovědnosti pachatele.
Vezmeme-li v úvahu naznačené výklady v trestní věci obviněného R. K., je zřejmé, že se útoků (dne 14. 10. 2020, 15. 10. 2020 a 23. 10. 2020) dopustil v době jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, a to v období výskytu koronaviru SARS CoV-2 na území České republiky, přestože v posuzovaném případě nikoli zvlášť intenzivního, přesto natolik významného, že vyvolal reakci vlády České republiky, která vyhlásila podle čl. 5 a 6 zákona o bezpečnosti ČR nouzový stav na území České republiky, a poté nadále přijímala celou řadu omezujících a regulačních opatření.
Současně však Nejvyšší soud konstatuje, že mezi zmíněným útokem posouzeným jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku, a událostí v podobě výskytu koronaviru, není dána žádná věcná souvislost ve smyslu výše shrnutých požadavků. Jak vyplývá z učiněných zjištění, obviněný se dopustil jednání proti cizímu majetku, a to v prodejně DM drogerie (kde odcizil kosmetiku) a v prodejně Albert (kde odcizil žvýkačky, prádlo, alobal a hračku). Je tudíž zřejmé, že obviněný nijak nevyužil ani nezneužil výše zmíněnou událost v podobě výskytu koronaviru SARS CoV-2, ani mu její existence spáchání deliktu neusnadnila, a také nemohl reálně počítat s tím, že mu výskyt koronaviru nebo přijetí navazujících opatření pomohou v nezjištění či neodhalení trestné činnosti. Obviněný v podstatě jednoduchým, běžným a jiným případům podřazovaným pod tutéž právní kvalifikaci podle §205 tr. zákoníku odpovídajícím způsobem učinil jednání, kterým se zmocnil cizí věci tím, že si ji přisvojil. Jednalo se současně o věc, která nesouvisela s řešením události (výskytu koronaviru), ani nemohla být užita při její eliminaci.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nelze přisvědčit soudu prvního stupně, pokud jednání obviněného posoudil jako zločin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí byla totiž naplněna jen stran časové a místní souvislosti (v danou dobu a na daném místě taková událost existovala), avšak nikoli již stran souvislosti věcné, protože předmětný útok obviněného tuto událost či související dopady nijak nevyužil, nezneužil, nezvýšil apod.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil nesprávné právní posouzení skutku v případě trestného činu krádeže, pokud u obviněného dovodil naplnění znaku jeho kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku pouze z důvodu časové a místní souvislosti tohoto činu s událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 72 T 156/2020 , byl porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného R. K., podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu