ECLI:CZ:NS:2021:4.TZ.7.2021.1
4 Tz 7/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti v neprospěch obviněného O. K. , nar. XY, bytem XY, proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 4 PP 126/2013, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 4 To 215/2019, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá .
Odůvodnění:
1. Ministryně spravedlnosti dne 10. 2. 2021 pod č. j. MSP-754/2019-ODKA-SPZ/9 podala podle §266 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného O. K. (dále jen obviněný) stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 4 PP 126/2013, a proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 4 To 215/2019.
2. Ve stížnosti stěžovatelka v prvé řadě zrekapitulovala řízení předcházející napadeným rozhodnutím. Tedy, že usnesením ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 4 To 450/2013, Krajský soud v Ústí nad Labem ke stížnosti státního zástupce zrušil podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 4 PP 126/2013, a sám rozhodl, že podle §88 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody v trvání osm let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 To 107/2010. Podle §89 odst. 1 tr. zákoníku krajský soud stanovil obviněnému zkušební dobu na sedm let s dohledem, a podle §89 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku uložil obviněnému přiměřenou povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy v Centru sociálních služeb Praha.
3. Následně bylo usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 4 PP 126/2013, podle §91 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnuto, že obviněný vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání osmi let rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 To 107/2010, z jehož výkonu byl původně podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 4 PP 126/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 4 To 450/2013. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 4 To 215/2019, pak byla jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 4 PP 126/2013.
4. Podle stěžovatelky Okresní soud v Lounech při rozhodování nesprávně specifikoval soud, který uložil trest, jehož zbytek má obviněný vykonat. Obviněný byl totiž odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, nikoliv rozsudkem Městského soudu v Praze, přičemž tuto naznačenou vadu nezhojil ani Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozhodoval o podané stížnosti obviněného. V daných souvislostech poukazuje na to, že vyhotovené usnesení Okresního soudu v Lounech je v souladu s jeho vyhlášeným zněním (viz protokol o veřejném zasedání), a proto nepřichází v úvahu ani oprava zřejmé nesprávnosti podle §131 ve spojení s §138 tr. ř.
5. V předmětné věci považuje ministryně spravedlnosti za stěžejní posouzení otázky vykonatelnosti výroku usnesení Okresního soudu v Lounech navzdory předmětné chybě v označení soudu. Podle stěžovatelky se v posuzované věci nabízí dvě možná řešení. První řešení dané situace předpokládá závěr, že výrok usnesení Okresního soudu v Lounech je s ohledem na další údaje v něm uvedené, především pak na správně specifikovaný rozsudek vrchního soudu, dostatečně určitý, a tudíž vykonatelný, neboť z něj lze s dostatečnou mírou jistoty dovodit zbytek, jakého trestu má obviněný vykonat. V takovém případě by byla podaná stížnost neúčelná.
6. Druhou možností je závěr Nejvyššího soudu, že vada ve výroku usnesení Okresního soudu v Lounech je natolik zásadní, že uložený trest odnětí svobody na osm let nemůže být na obviněném vykonán. V případě tohoto závěru vyslovila ministryně spravedlnosti stanovisko, že její stížnost byla podána v neprospěch obviněného, neboť pak by směřovala proti pochybení, v jehož důsledku obviněný unikl výkonu trestu.
7. V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že v řízení předcházejícím vydání usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 4 To 215/2019, byl usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 4 PP 126/2013, porušen ve prospěch obviněného zákon v ustanovení §91 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Stížnost pro porušení zákona byla zaslána Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství na tuto reagoval vyjádřením ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 1 NZZ 2006/2021, ve kterém nejprve rekapituluje obsah podané stížnosti a následně v tomto směru uvádí následující. Předně připomíná cíle právní úpravy stížnosti pro porušení zákona a zdůrazňuje, že porušením zákona se proto rozumí vážnější nesoulad rozhodnutí s ustanoveními tr. zákoníku, tr. ř. nebo jiných zákonů. Pro vyhovění stížnosti pro porušení zákona musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí. Takový postup se proto uplatní pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a když není možno trvat na jeho právní moci.
9. V posuzovaném případě neexistují pochybnosti o tom, že Okresní soud v Lounech v rozhodnutí ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 4 PP 126/2013 nesprávně označil soud rozhodující v prvním stupni o vině a trestu, jehož zbytek má obviněný nyní vykonat. Tento nedostatek převzal do svého rozhodnutí ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 4 To 215/2019 i Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž rozhodoval o stížnosti obviněného. Podle státního zástupce však na rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl v usnesení Okresního soudu v Lounech sp. zn. 4 PP 126/2013 nesprávně označen soud prvního stupně, který uložil trest, jehož zbytek má obviněný vykonat, nahlížel izolovaně. Podstatné je, že obviněnému byl pravomocně uložen trest nikoli již rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, ale stalo se tak až ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 To 107/2010, který byl naproti tomu v rozhodnutí Okresního soudu v Lounech sp. zn. 4 PP 126/2013 označen správně.
10. Vadu usnesení Okresního soudu v Lounech tak sice nelze považovat za prostou písařskou chybu, kterou by bylo možné odstranit opravným usnesením, ale ve vzájemné souvislosti a závislosti navazujících rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008 a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 To 107/2010 je nepochybné, zbytek jakého trestu má obviněný vykonat. V daném případě je stěžejní, možnost logicky dovodit, a to s dostatečnou mírou jistoty, jaký trest má obviněný O. K. vykonat. V závěru svého podání státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
11. Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 4 PP 126/2013 bylo rozhodnuto o žádosti obviněného a občanského sdružení o podmíněné propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody spojené s nabídkou převzetí záruky tak, že soud podle §88 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku obviněného podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání 8 let rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, č. j. 48 T 8/2008-9536, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 To 107/2010, za současného přijetí záruky občanského sdružení Liberty People za dovršení jeho nápravy. Okresní soud v Lounech uložil podle §89 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému zkušební dobu v trvání 7 let s dohledem.
12. Proti citovanému usnesení Okresního soudu v Lounech podal státní zástupce stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 4 To 450/2013 tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a rozhodl tak, že podle §88 odst. 1 tr. zákoníku obviněného podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen ve výměře 8 roků rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, č. j. 48 T 8/2008-9536, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 To 107/2010. Soud podle §89 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněnému zkušební dobu v trvání 7 roků s dohledem, a současně obviněnému podle §89 odst. 2 tr. zákoníku a §48 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku uložil přiměřenou povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy v Centru sociálních služeb Praha. Zde je nezbytné zdůraznit, že v citovaných rozhodnutích byl správně označen jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, kterým byl obviněnému uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu byl obviněný podmíněně propuštěn, a to včetně data vyhlášení rozsudků a spisové značky a čísla jednacího (usnesení soudu prvního stupně).
13. Dále se ze spisového materiálu podává, že Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 4 PP 126/2013, rozhodl ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody tak, že podle §91 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost vykonat zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání 8 let rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2010, č. j. 48 T 8/2008-9536 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 To 107/2010 a z jehož výkonu byl původně podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 9. 2013, č. j. 4 PP 126/2013-129 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2013, č. j. 4 To 450/2013-143.
14. Proti rozhodnutí o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody podal obviněný stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 4 To 215/2019 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnul.
15. Nejvyšší soud na podkladě zjištěných okolností sděluje následující skutečnosti.
16. Je třeba přisvědčit stěžovatelce, že Okresní soud v Lounech v usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 4 PP 126/2013, kterým rozhodl o výkonu zbytku trestu odnětí svobody u obviněného, nesprávně specifikoval rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen trest odnětí svobody, jehož zbytek má obviněný vykonat. Obviněný byl totiž k trestu odnětí svobody v délce 8 let odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, nikoli rozsudkem Městského soudu v Praze. Okresní soud v Lounech tak při rozhodování o neosvědčení obviněného ve zkušební době podmíněného propuštění nesprávně označil soud, který jako soud prvního stupně uložil trest, jehož zbytek má obviněný povinnost vykonat, přičemž tuto vadu převzal do svého usnesení i Krajský soud v Ústí nad Labem (usnesení ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 4 To 215/2019), jenž rozhodoval o stížnosti obviněného proti napadenému usnesení. Jak již bylo ovšem naznačeno shora, soud prvního stupně správně uvedl datum vyhlášení rozsudku včetně čísla jednacího a správně označil rozsudek soudu druhého stupně, kterým bylo znovu rozhodnuto o vině obviněného a uloženém trestu, když dále správně citoval obě rozhodnutí o podmíněném propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody, ve kterých byly správně citované rozsudky, kterými bylo rozhodnuto o vině a uloženém trestu u obviněného.
17. Na tomto místě je ještě vhodné uvést, že Okresní soud v Lounech v odůvodnění usnesení ze dne 29. 4. 2019, uvádí, že trest odnětí svobody v délce 8 let byl obviněnému uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2010, č. j. 48 T 8/2008-9536. Rovněž Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého usnesení ze dne 10. 6. 2019, uvádí, že trest odnětí svobody byl obviněnému uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2010, č. j. 48 T 8/2008-9536. Nesprávné označení soudu, jenž uložil obviněnému trest odnětí svobody, ze kterého byl podmíněně propuštěn, a následně mu byl výkon tohoto trestu uložen, tak oba soudy převzaly i do odůvodnění svých rozhodnutí.
18. V daných souvislostech je nutno současně zdůraznit, že vyhotovené usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 4 PP 126/2013 je v souladu s jeho vyhlášeným zněním (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 215), a proto lze dát stěžovatelce za pravdu, že nepřichází v úvahu oprava zřejmé nesprávnosti podle §131 ve spojení s §138 tr. ř., když ta přichází v úvahu jen za situace, že došlo k písařských chybám či jiným zřejmým nesprávnostem mezi vyhlášeným usnesením a jeho písemným vyhotovením.
19. Proto bylo nutno vyřešit otázku, jaké důsledky má nesprávné označení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu na vykonatelnost rozhodnutí o výkonu zbytku trestu odnětí svobody, ze kterého byl obviněný podmíněně propuštěn. Předně je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že není pochyb o tom, že okresní soud pochybil, když nesprávně označil prvostupňový soud, který ve věci obviněného rozhodoval o vině a trestu, ze kterého byl obviněný podmíněně propuštěn. V tomto směru je ovšem třeba akcentovat, že datum rozhodnutí (4. 6. 2010) a číslo jednací (48 T 8/2008-9536) označil správně, když také správně citoval rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o podaných odvoláních proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, včetně všech dalších rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o podmíněném propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody. Současně je třeba zdůraznit, že v dané věci nelze pominout a je nutno považovat za stěžejní skutečnost, že uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (chybně označený jako rozsudek Městského soudu v Praze) ze dne 4. 6. 2010, č. j. 48 T 8/2008-9536 byl ohledně obviněného O. K. a dalších spoluobviněných (F. K., J. W., L. Š. a L. Č.) podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 To 107/2010, přičemž odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl o vině i trestech u obviněných. Fakticky tak byl trest odnětí svobody v délce osmi let uložen obviněnému O. K. podle §173 odst. 3 tr. zákoníku až rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 To 107/2010, přičemž tento rozsudek byl v posuzovaném usnesení Okresního soudu v Lounech specifikován správně. Již z tohoto pohledu je možno mít za to, že v dané věci není žádných pochyb o tom, z jakého rozsudku má obviněný vykonat zbytek trestu odnětí svobody, ze kterého byl podmíněně propuštěn.
20. Nejvyšší soud považoval za nutné se dále především zabývat tím, jaké náležitosti by měl obsahovat výrok usnesení (viz blíže §134 tr. ř.) a jaké důsledky z hlediska vykonatelnosti má nesplnění všech těchto náležitostí. Zde je namístě zdůraznit, že jde o to, co přesně musí obsahovat výrok rozhodnutí [viz §134 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Předně je třeba akcentovat, že výrok obou napadených rozhodnutí obsahuje zákonné ustanovení, podle kterého bylo rozhodováno. Současně je nezbytné uvést, že náležitosti výroku rozhodnutí budou vždy záviset na předmětu rozhodování. Z pohledu toho, co bylo předmětem rozhodování soudu v dané věci (§91 odst. 1 tr. zákoníku) lze mít za to, že aby bylo předmětné rozhodnutí určité a vykonatelné, tak by postačilo, pokud by v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů byla jen citována rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody, když tato citovaná rozhodnutí ve výroku přesně a správně specifikovala rozsudky, kterými bylo rozhodnuto o vině a trestu u obviněného a z jejichž výkonu byl podmíněně propuštěn. Jinak vyjádřeno, pokud soud prvního stupně citoval rozsudky, kterými bylo rozhodnuto o vině a trestu u obviněného, tak se v podstatě nejednalo o rozhodnutí, která by musela být ve výroku usnesení výslovně uvedena, když jejich uvedení nebylo nezbytně nutné, proto aby rozhodnutí byla určitá a vykonatelná, byť takový postup je možno považovat v praxi za vhodný a žádoucí. Navíc je třeba zdůraznit, že pokud soud prvního stupně citoval rozsudky, kterými bylo rozhodnuto o vině a trestu u obviněného, tak je důležité a rozhodující, že správně citoval rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto znovu pravomocně o vině a trestu u obviněného, když právě z výkonu tohoto trestu byl obviněný podmíněně propuštěn. Jinak řečeno, proto aby byl výrok rozhodnutí určitý a vykonatelný postačilo konstatovat rozsudek, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu u obviněného, nebylo tedy nutno konstatovat rozsudek, který byl odvolacím soudem celý zrušen.
21. Z pohledu shora naznačených východisek bylo přistoupeno k řešení naznačeného problému. Především je třeba opětovně konstatovat, že v usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 4 PP 126/2013, byl správně označen nejen rozsudek soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu u obviněného, ale zejména rozhodnutí, na základě kterých byl obviněný podmíněně propuštěn z výkonu uloženého trestu, tj. usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 9. 2013, č. j. 4 PP 126/2013-129 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2013, č. j. 4 To 450/2013-143, ve kterých bylo rozsudky, jímž byl obviněnému uložen trest, z jehož výkonu jej soudy podmíněně propouštěly, specifikovány správně, a to jak soudu prvního stupně (Krajský soud v Ústí nad Labem), tak soudu druhého stupně (Vrchní soud v Praze), včetně dat rozhodnutí i spisových značek. Navíc je třeba uvést, že obviněný byl přítomen u veřejného zasedání, u kterého bylo rozhodováno o tom, zda bude nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody, ze kterého byl podmíněně propuštěn, takže věděl, co je předmětem řízení a k věci se vyjadřoval, takže obviněný neměl pochyb o tom, že předmětem řízení je nařízení výkonu zbytku z rozsudků, které mu byly uloženy rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, č. j. 48 T 8/2008-9536 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 To 107/2010.
22. Z uvedeného se podává, že byť posuzované usnesení Okresního soudu Lounech ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 4 PP 126/2013, obsahuje chybu spočívající v nesprávném označení soudu prvního stupně, jenž rozhodl o vině a trestu u obviněného, jehož výkon zbytku byl obviněnému zmiňovaným rozhodnutím nařízen, tak ze samotného rozhodnutí je dostatečně patrné, o výkon jakého zbytku trestu odnětí svobody se jedná, když je zřejmé, kterým pravomocným rozsudkem mu byl trest uložen, jakožto i to, kterými usneseními byl z výkonu tohoto trestu propuštěn. Nelze proto pochybovat o tom, že obviněný má na základě uvedeného usnesení vykonat zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen podle §173 odst. 3 tr. zákoníku za spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku pravomocně rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 To 107/2010. Napadené rozhodnutí je tedy vykonatelné, neboť je dostatečně určité.
23. Proto Nejvyšší soud po přezkumu napadených usnesení i předcházejícího řízení podle §267 odst. 3 tr. ř. shledal stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou, a tudíž ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnul. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu