ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1084.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1084/2021-1293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný L. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 10 To 117/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 T 23/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 7 T 23/2020, byl obviněný L. V. uznán vinným pod body 1. až 8. přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 7. ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod body 1., 3. a 10. až 13. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem byl též obviněný L. V. částečně podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně pro blíže vymezené skutky pod body 9. a 13. až 15.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 10 To 117/2021, tak, že pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pod body 1., 3., 10., 11. a 13., ve výroku o trestu a ve zprošťujících výrocích pod body 13. až 15. Podle §259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pod bodem 12) výroku napadeného rozsudku, nezměněném zprošťujícím výroku pod bodem 9) a nezměněném výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výroky o vině a trestu trestního příkazu Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 1 T 26/2019, ze dne 27. 5. 2019, který byl obviněnému doručen dne 21. 6. 2019 a nabyl právní moci dne 2. 7. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a zároveň uznal obviněného vinným pod body 1. až 7. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (šlo o původní útoky pod č. 1., 3., 10., 11. a 13. spolu se dvěma útoky ze zmíněného trestního příkazu). Za tento přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za pokračující přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně kterých zůstal výrok o vině napadeného rozsudku nezměněn, jakož i za sbíhající se přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 2 T 62/2019, který mu byl doručen dne 16. 7. 2019, byl obviněnému podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen společný a souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud zrušil výrok o trestu trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 2 T 62/2019, který byl obviněnému doručen dne 16. 7. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pod bodem II. výroku rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému za přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uvedeným pod bodem 12. rozsudku soudu prvního stupně, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Pod bodem III. výroku rozsudku soudu druhého stupně bylo podle §259 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ohledně skutků pod body 13., 14. a 15., pro něž byl obviněný soudem prvního stupně původně zproštěn obžaloby.
3. Protože jsou stranám oba rozsudky soudů nižších stupňů známy, lze ohledně popisu skutků kladených obviněnému v tomto řízení za vinu na ně zcela odkázat.
II. Dovolání obviněného
4. Proti výrokům pod body I. a II. uvedeného rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný L. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, protože napadené rozhodnutí soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním hodnocení a protože mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na jiný trestný čin, jímž byl uznán vinným. Zejména vytkl, že mu byl odvolacím soudem uložen trest odnětí svobody, aniž by byly respektovány zásady pro odvolací řízení.
5. Obviněný nejprve uvedl, že si je vědom, že úkolem dovolacího soudu není přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, nicméně měl za to, že v jeho případě je k tomu oprávněn. S poukazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu spatřoval extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, čímž podle něj došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a do principu presumpce neviny. Závěry soudů nižších stupňů podle něj neměly podklad v provedeném dokazování vzhledem k absenci příslušných důkazů, došlo podle něj i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Podle obviněného nebyl správně zjištěn skutkový stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí. K tomu obsáhle citoval z judikatury zejména Ústavního soudu, aniž by ovšem konkrétně uvedl, v čem onen rozpor má spočívat.
6. Pod bodem třetím svého dovolání postupu odvolacího soudu vytkl, že jeho rozsudek byl ve vztahu k ukládanému trestu odnětí svobody nedostatečně odůvodněn, není z něj zřejmé, zda bylo doplněno dokazování spisy Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 62/2019 a Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 26/2019. Na to opět navázal obsáhlou citací z judikatury. Pod bodem 4. svého dovolání pak odvolacímu soudu vytkl pochybení spočívající v tom, že obviněnému uložil přísnější tresty v rozporu s rozsahem podaného odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Tím podle obviněného překročil své „zákonné oprávnění druhoinstanční instituce při přezkumu rozsudku“. Podle obviněného si totiž nesprávně vymezil rozsah své přezkumné činnosti, neboť si nevyjasnil, zda byl odvoláním napaden celý rozsudek nebo pouze jeho část, podle něj totiž státní zástupkyně nenapadala svým odvoláním výrok o vině, který proto odvolací soud neměl přezkoumávat, a to ani podle §254 odst. 2 a 3 tr. řádu. Státní zástupkyně totiž svým odvoláním nebrojila proti nesprávnosti výroku o trestu v tom směru, že by nebyl nesprávně uložen trest souhrnný či společný.
7. S ohledem na uvedené obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
8. Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného do konání neveřejného jednání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
10. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. O bviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
11. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
12. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K vlastním námitkám obviněného
13. Na úvod lze ve stručnosti uvést, že obviněný z velké části vytýkal rozhodnutím soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu, a to aniž by navíc jakkoliv konkretizoval, v čem ono údajné nesprávné zjištění skutkového stavu má spočívat, co se událo jinak, než jaké závěry učinily soudy nižších stupňů. Obviněný tyto námitky formuloval pouze obecně, převážná část jeho dovolání spočívá v citacích z rozhodnutí Ústavního nebo Nejvyššího soudu. Prakticky jediné konkrétní námitky se týkaly jeho nesouhlasu s postupem odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že je namístě uložit souhrnný a společný trest. Obviněný v této spojitosti vytkl odvolacímu soudu, že jednak pro tyto účely nedoplnil dokazování o příslušný spisový materiál, jednak své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a jednak nebyl oprávněn z podnětu podaného odvolání státní zástupkyně jakkoliv zasahovat do výroku o vině.
14. Již na první pohled je zřejmé, že žádná z námitek uplatněných obviněným formálně uplatněným dovolacím důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, jak byly vymezeny shora neodpovídá. Nejvyšší soud přitom nezjistil ani deklarované porušení principu presumpce neviny a práva na spravedlivý proces, stejně tak nezjistil, že by konečné skutkové závěry soudů nižších stupňů byly v jakémkoliv, natožpak tzv. extrémním, rozporu s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Ostatně ani sám obviněný, který zpochybňoval mnohem spíše způsob řízení vedoucího k těmto skutkovým závěrům, neuváděl, v čem by takový extrémní rozpor měl spočívat.
15. Přestože se ani jedna z uvedených námitek obsahově neshoduje s uplatněnými dovolacími důvody, a proto z takového podnětu ani nemůže dojít k přezkoumání věci dovolacím soudem, Nejvyšší soud se k nim i přesto stručně vyjádří.
16. Nejvyšší soud nepovažuje rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný z důvodu úplné absence či zcela nedostatečného odůvodnění, jak namítal obviněný. Naopak odvolací soud se věcí zabýval, vysvětlil, proč přistoupil k částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně, stejně tak vysvětlil, jaké úvahy ho vedly při ukládání trestu za trestnou činnost, pro kterou byl v této věci obviněný stíhán. Pochopitelně přitom navazoval i na řízení před soudem prvního stupně, který se parametry pro výběr druhu trestu a jeho výměry též zabýval. Soud druhého stupně přitom náležitě vysvětlil i důvody, které jej vedly k tomu, aby se zabýval i výrokem o vině ve smyslu §254 odst. 2 tr. řádu z důvody potřeby ukládat společný trest za pokračující trestnou činnost. Napravil tak pochybení soudu prvního stupně, který nezohlednil dřívější odsouzení pro některé dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu. Takové rozhodnutí je jednoznačně ve prospěch obviněného, neboť namísto dvou samostatných trestů je celkově obviněnému uložen trest jediný – společný trest ve smyslu §45 odst. 1 tr. zákoníku. V daném případě ovšem odvolací soud rozhodoval z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, byl tak oprávněn za tuto trestnou činnost trest zpřísnit, k porušení zákazu reformationis in peius tak ani nemohlo dojít (ostatně, jak odvolací soud uváděl, ohledně samotného výroku o vině nedocházelo k žádným změnám ve skutkových zjištěních či právní kvalifikaci, které by znamenaly zhoršení postavení obviněného, byť odvolací soud měl oprávnění i toto přezkoumat ve smyslu §254 odst. 2 tr. řádu, neboť vytýkaná vada nesprávně vyměřeného trestu měla svůj původ i ve výroku o vině). Odvolací soud dostatečně srozumitelně vysvětlil, proč ukládal trest společný a souhrnný a proč jeden z útoků (po bodem 12.) původně řazených do jednoho pokračujícího trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku sem nepatří. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz zejména jeho body 11. až 13. a 21. a 22.), byť je možno uznat, že odůvodnění výroku o trestu mohlo a mělo být zevrubnější, tato vada nedosáhla takové intenzity, že by bylo možno hovořit o závažném porušení základních lidských práv a svobod, pro které by rozhodnutí nemohlo obstát.
17. V tomto směru je možno též připustit výhradu obviněného, že odvolací soud měl za účelem ukládání souhrnného a společného trestu doplnit náležitě dokazování celými předmětnými trestními spisy a nespoléhat se jen na samotná rozhodnutí těchto soudů založená ve spisu, která navíc sám k důkazu ani neprovedl, ač z nich činil skutková zjištění odlišná od zjištění soudu prvního stupně (viz §263 odst. 7 tr. řádu). K povinnosti provést k důkazu celý trestní spis a nikoli jen konečné rozhodnutí srov. zejména rozhodnutí č. 12/1994 a č. 33/1997 Sb. rozh. tr., z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 3 Tdo 6/2018. Ovšem toto pochybení nedostatečného rozsahu dokazování, resp. neprovedení některých důkazních prostředků, není samo o sobě způsobilé naplnit žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů, jak bylo rozvedeno shora (jen některá vybraná procesní pochybení zmatečnostního charakteru odůvodňují kasační zásah dovolacího soudu). Nicméně ve spojitosti se závaznou judikaturou Ústavního soudu (viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a v zájmu neponechat v platnosti zjevně nespravedlivé a nezákonné rozhodnutí zasahující základní lidská práva a svobody dovolací soud v rámci neveřejného zasedání provedl k důkazu některé potřebné listiny (rozhodnutí soudů nižších stupňů, výpisy z příslušných databází), předtím též rozhodné informace ověřil u jednotlivých okresních soudů, aby mohl posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru není zjevně excesivní, tedy zda není založeno na skutkovém stavu neodpovídajícím obsahu důkazů vyplývajících z důkazních prostředků v dané věci provedených též soudem prvního stupně. Přitom zjistil, že rozhodnutí soudu odvolacího je v napadených výrocích věcně správné.
18. Odvolací soud správně určil, že předělem v případě pokračujícího trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo skutečně doručení soudní obsílky obsahující jednak návrh na potrestání a jednak trestní příkaz ve věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 26/2019 dne 21. 6. 2019. Doručením této obsílky došlo jednak k tzv. sdělení obvinění, neboť součástí obsílky byl návrh na potrestání, tedy nastaly vůči obviněnému účinky zahájení trestního stíhání, jak s nimi počítá §12 odst. 11 tr. řádu, jednak tím došlo též k účinkům spojovaným s vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku ve věci soudem prvního stupně, jak je předvídáno v §43 odst. 2 tr. zákoníku (viz k tomu rozhodnutí č. 29/2000 Sb. rozh. tr.). Protože pak odvolací soud správně shledal podmínky §116 tr. zákoníku (podobně jako je shledal i soud prvního stupně), považoval jednotlivé případy řízení motorového vozidla obviněným do 21. 6. 2019 za jediný skutek spáchaný v pokračování, zatímco jednu jízdu ze dne 11. 7. 2019 (tj. po dni 21. 6. 2019) uvedenou pod bodem 12. rozsudku soudu prvního stupně správně vyčlenil jako samostatný skutek spáchaný v recidivě ve vztahu k případům, pro něž byl obviněný odsouzen zmíněným trestním příkazem Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 1 T 26/2019, ze dne 27. 5. 2019, který nabyl právní moci dne 2. 7. 2019. Správně proto odvolací soud z podnětu státní zástupkyně přezkoumal nejen výrok o trestu, který neměl být za uvedené útoky popsané v rozsudku soudu prvního stupně samostatný a jediný, ale i výrok o vině, neboť i v něm měla vytýkaná vada přílišné mírnosti trestu svůj původ (§254 odst. 2 tr. řádu), musela totiž být napravena nesprávnost spočívající v chybném samostatném posouzení všech dílčích útoků, ač samostatně měl být posouzen jen útok č. 12. Naproti tomu ostatní měly být přiřazeny ke dvěma útokům z věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 26/2019, za něž proto správně měl být ukládán společný trest, který je pro obviněného ve výsledku navíc výhodnější (nemá za trestnou činnost z daného období uloženy dva samostatné tresty, ale jediný trest společný). Kromě toho opomněl soud prvního stupně ukládat trest souhrnný ve vztahu k trestné činnosti projednávané v jeho vlastní věci a ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 62/2019. I v tomto případě správně odvolací soud zasáhl a obviněnému uložil vedle společného trestu také souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 2 T 62/2019. I v tomto směru jde o postup pro obviněného zřetelně výhodnější, protože již dále nebude muset vykonat trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin (resp. v případě přeměny na nepodmíněný trest odnětí svobody takový trest v trvání 300 dní).
19. Odvolací soud tedy ohledně výroku o trestu a ve spojitosti s tím (za užití §254 odst. 2 tr. řádu) i ve výroku o vině napravil zjevná pochybení soudu prvního stupně, která na základě podaných odvolání napravit mohl. Jen na okraj lze uvést, že řadu dalších pochybení v rozsudku soudu prvního stupně z podnětu podaných odvolání napravovat nemohl, především je ale následně nemohl nijak přezkoumávat a napravovat v dovolacím řízení Nejvyšší soud, protože jednak nebyly předmětem řádného opravného řízení (a proto by jakékoliv takové výhrady byly nepřípustné) a jednak ani nebyly vytknuty obviněným v jím podaném dovolání (tak např. v právní kvalifikaci o přečinu krádeže nebylo nikterak vyjádřeno, že byla v souhrnu způsobena škoda nikoli nepatrná, že krádež byla dílem dokonaná a dílem zůstala ve stadiu pokusu, že v některých případech nebyla spáchána vloupáním, ale šlo o krádež prostou etc.). Odvolací soud tak mohl napravit jen vytýkané vady ve výroku o trestu, resp. ve výroku o vině jen ty, které v něm měly svůj původ. Proto mohlo dojít k nápravě pochybení soudu prvního stupně, který jednak ze všech v úvahu přicházejících ustanovení neukládal trest podle toho, které je stanoveno na nejpřísnější ze všech trestných činů (§337 odst. 1 tr. zákoníku), ale nesprávně podle mírnějšího ustanovení (§205 odst. 1 tr. zákoníku), jakož i to, že neměl být ukládán úhrnný trest, ale trest společný a souhrnný, jak to správně učinil soud odvolací. Odvolacímu soudu zase lze vytknout (kromě výše uvedeného pochybení spočívajícího v neprovedení trestních spisů k důkazu), že výslovně neuvedl, zda přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku z podnětu obou podaných odvolání nebo jen některého z nich, resp. zda tak v případě odvolání státního zástupce činil ve prospěch, v neprospěch či jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného. Z obsahu rozhodnutí je však zřejmé, že přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku z podnětu obou odvolání, tedy jak z podnětu odvolání obviněného do výroku o trestu, tak i z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, jednak do výroku o vině ohledně zprošťující části rozsudku soudu prvního stupně, jednak do výroku o trestu (neboť uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců za skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, se jevil státnímu zástupci příliš mírným). Výsledný uložený trest odvolacím soudem proto mohl být přísnější než ten, který byl uložen soudem prvního stupně, přitom ale ve skutečnosti byl nakonec odvolacím soudem uložený trest zčásti ve prospěch a zčásti v neprospěch obviněného. Obviněnému totiž byly uloženy dva nepodmíněné tresty odnětí svobody ve výměrách 21 měsíců a 6 měsíců, a to spolu s trestem propadnutí věcí, avšak současně byly zrušeny dva další výroky o trestu ze dvou jiných rozhodnutí (jednou šlo o trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, jednou o podmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců se stanovenou zkušební dobou v trvání 3 let, spolu s vedlejšími tresty zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 3 let a peněžitým trestem ve výměře 30 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců).
20. Obviněný sice zpochybňoval správnost výroku o trestu odvolacího soudu, uváděl však spíše procesní výhrady proti jeho postupu a nezpochybňoval jeho věcnou správnost, ohledně níž neuvedl žádnou konkrétní výhradu, kterou by se měl dovolací soud zabývat a která jediná by mohla naplnit uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud by spočívala v tom, že byl chybně v rozporu s hmotněprávní úpravou obsaženou v trestním zákoníku ukládán společný a souhrnný trest. Jakákoliv jiná výhrada proti výroku o trestu nemůže naplnit ani tento a ani jiný dovolací důvod, nejde-li o úzce vymezenou výhradu uložení nezákonného druhu trestu nebo jeho nezákonné výměry mimo stanovenou zákonnou sazbu, které odpovídá dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (viz k tomu rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Posledně zmíněný dovolací důvod obviněný sice též zmínil, ovšem vůbec neuvedl, v čem by ona nezákonnost měla spočívat, zda byl podle něj vybrán nezákonný druh trestu, nebo zda byl trest uložen v nezákonné výměře. Přitom shora bylo vysvětleno, že ani jedna z těchto dvou případných výhrad by nebyla opodstatněná (tresty odnětí svobody byly přípustným druhem trestu a byly uloženy ve výměrách do dvou let, což je horní hranice zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody za danou trestnou činnost, jak vyplývá z §337 odst. 1 tr. zákoníku).
21. Nejvyššímu soudu ani s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Nutno navíc podotknout, že trest uložený obviněnému se nejeví být zjevně excesivním, nepřiměřeným jeho osobě a povaze a závažnosti jeho mnohých trestných činů, jimiž byl uznán vinným, jakož i možnostem jeho nápravy, jak stanovují základní vyměřovací pravidla obsažená v §39 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba totiž vnímat, že rozsáhlé trestné činnosti se obviněný dopouštěl krátce po výkonu trestu odnětí svobody, z něhož byl naposledy propuštěn dne 20. 1. 2019, prakticky hned poté se opětovně dopouštěl četné různorodé trestné činnosti, takže proti němu bylo vedeno více trestních řízení zpravidla pro více skutků či útoků. Nyní byl v této trestní věci odsuzován jako mnohonásobný a zároveň i speciální recidivista pro celkem tři trestné činy spáchané více útoky (krádež, poškození cizí věci a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání), nadto mu byl ukládán tzv. patrovým rozsudkem trest za další úmyslný trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání spáchaný v recidivě k předchozí trestné činnosti. Proto nepodmíněný trest odnětí svobody ukládaný v prvním případě v horní polovině zákonné trestní sazby (21 měsíců) a spíše při její horní hranici (a v podstatě ve stejné výměře jako soudem prvního stupně a za současného zrušení dalších dvou výroků o trestu z jiných rozhodnutí) spolu s dalším trestem za trestnou činnost z jiného časového období ukládaným v ¼ trestní sazby (6 měsíců) se rozhodně nejeví jako trestání zjevně nepřiměřené, a to jak vzhledem k osobě pachatele, tak i k povaze a závažnosti činů jím spáchaných, tak i vzhledem k nepříznivé predikci jeho možné nápravy. Nejvyšší soud je tak přesvědčen, že ani uložením zmíněných trestů odnětí svobody nedošlo k uložení zjevně nepřiměřených trestů obviněnému.
22. Ve zbytku ke zvolenému postupu lze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (a zčásti i rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud tak může konstatovat, že ty konkrétní výhrady, které obviněný ve svém dovolání uvedl, neodpovídají ani jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádným jiným dovolacím důvodům. Přesto dovolací soud posoudil podané dovolání i z dalších hledisek, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, jíž se obviněný dovolával, přitom zjistil, že nekonkrétní výhrady obviněného proti údajně chybně zjištěnému skutkovému stavu, který má být v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a na základě něhož měly být ukládány zjevně nepřiměřené tresty odnětí svobody, jsou kromě toho zjevně neopodstatněné.
IV. Závěrečné shrnutí
23. Ze shora uvedených důvodů lze shrnout, že dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu byly obviněným uplatněny jen formálně, ve skutečnosti jeho dovolací námitky neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Obviněný totiž napadal především způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jejich skutkové závěry na základě takového hodnocení učiněné, jejich chybný procesní postup, nedostatky odůvodnění, což vše mělo vést k uložení nepřiměřeně přísného trestu. Takové námitky ale zmíněným důvodům neodpovídají. Nedošlo ani k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Obviněný většinu svých námitek uváděl pouze obecně a nijak své námitky nekonkretizoval, takže se k nim ani dovolací soud nemohl konkrétněji vyjádřit.
24. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného L. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 10. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu