ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1088.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1088/2021-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného J. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 11 To 169/2021, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 157/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 3 T 157/2020, byla podle §222 odst. 2 tr. řádu trestní věc obviněného J. Š. postoupena Městskému úřadu v Trutnově, neboť skutek, v němž byl podle obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Trutnově ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 1 ZT 171/2020, spatřován přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.
2. Skutek vymezený v obžalobě měl ve stručnosti spočívat v tom, že obviněný při projednávání dopravních přestupků ze dne 5. 2. 2018, ze dne 24. 10. 2018 a ze dne 15. 1. 2019 pro nesprávné parkování motorového vozidla tov. zn. Toyota Prius, reg. zn. XY, na místech, na kterých je parkování zakázáno, opakovaně sdělil Městskému úřadu v Trutnově písemně datovou zprávou ze své datové schránky XY
1. dne 5. 11. 2018 ve 21:34:50 hodin, že řidičem vozidla reg. zn. XY v době spáchání přestupku byla M. K., nar. XY, bytem XY,
2. dne 20. 12. 2018 v 08:02:51 hodin, že totéž vozidlo řídila a na daném místě zaparkovala M. K., nar. XY, bytem XY, přičemž dne 24. 10. 2018 v 10:02 hodin odmítl podepsat strážníkovi městské policie oznámení přestupku a odmítl se vyjádřit,
3. dne 12. 3. 2019 v 18:26:52 hodin, že řidičem vozidla tov. zn. Toyota Prius, reg. zn. XY, byla v době spáchání přestupku M. K., nar. XY, bytem XY, přičemž dne 15. 1. 2019 odmítl podepsat strážníkovi městské policie oznámení přestupku motorového vozidla a odmítl se vyjádřit.
Přitom další neustanovená osoba podílející se na uvedeném jednání, která disponovala přístupovými hesly k datové schránce XY na jméno poškozené M. K., bez jejího vědomí ve dnech 10. 11. 2018 v 19:48:27 hodin, 11. 1. 2019 v 07:39:10 hodin a 15. 3. 2019 v 09:31:58 hodin přijala jejím jménem datovou zprávu od Městského úřadu v Trutnově týkající se výzvy k podání vysvětlení ohledně uvedených přestupků a jejím jménem ve dnech 23. 11. 2018 v 08:31:15 hodin, 22. 1. 2019 v 07:51:36 hodin a 22. 3. 2019 v 19:16:59 hodin sdělila Městskému úřadu v Trutnově, že „vozidlo jsem řídila a na místě zaparkovala“, „Vozidlo reg. zn. XY jsem dne 24. 10. 2018 a na ulici XY u domu č. XY v XY zaparkovala. Přestupku jsem si vědoma, se zaviněním souhlasím a jsem ochotna zaplatit pokutu příkazem, aby nebyl zbytečně řešen majitel vozidla“ a „Vozidlo jsem řídila a na místě zaparkovala já. Pokutu jsem ochotna uhradit“.
Na základě výše uvedených skutečností vydal Městský úřad v Trutnově dne 30. 11. 2018 příkaz sp. zn. 2018/1825/SPR/NOH a dne 15. 4. 2019 příkaz sp. zn. 2018/8628/SPR/SEV o uznání poškozené M. K. vinnou spácháním tří přestupků podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, kterých se dopustila tím, že ve dnech 5. 2. 2018, 24. 10. 2018 a 15. 1. 2019 jako řidička motorového vozidla tov. zn. Toyota Prius, reg. zn. XY, neoprávněně zaparkovala v XY na místech za dopravní značkou IZ 8a „Zóna s dopravním omezením“ s vyobrazením dopravní značky B 29 „Zákaz stání“ a nápisem „Mimo vyhrazené parkoviště“, s uložením pokut ve výši 1 500 Kč a 2 000 Kč, přičemž tyto příkazy byly odeslány a doručeny do datové schránky na jméno „K.“ XY, které přihlášením do datové schránky převzala jejím jménem opět neznámá osoba, a po nabytí právní moci rozhodnutí došlo k zapsání přestupků do evidenční karty řidiče – poškozené M. K.
3. Proti shora citovanému usnesení Okresního soudu v Trutnově podala státní zástupkyně v neprospěch obviněného stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 11 To 169/2021, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
4. K tomu je třeba dodat, že Okresní soud v Trutnově rozhodl ve věci obviněného J. Š. poprvé odsuzujícím rozsudkem ze dne 1. 2. 2021, sp. zn. 3 T 157/2020. Ten byl následně z podnětu odvolání obviněného usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 11 To 95/2021, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. řádu byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V návaznosti na to pak Okresní soud v Trutnově výše citovaným usnesením ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 3 T 157/2020, rozhodl podle §222 odst. 2 tr. řádu o postoupení věci Městskému úřadu v Trutnově.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
5. Nejvyšší státní zástupce podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 11 To 169/2021, v neprospěch obviněného J. Š. dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. řádu.
6. V dovolání nejvyšší státní zástupce připomněl, že skutečnost, zda jde o vážnou újmu na právech, která je znakem přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je nutno posoudit se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, jaký význam měl zasažený oprávněný zájem, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů šlo, jaká byla intenzita zasažení práva a jaké následky to mělo pro poškozeného, zda šlo o škodlivý následek na právech lehce nebo obtížně odstranitelný, popřípadě již zcela neodstranitelný, a pokud měla újma na právech určité trvání, i jak dlouho trvala. Podle názoru nejvyššího státního zástupce se soudy nižších stupňů v posuzovaném případě neřídily těmito zásadami při hodnocení intenzity zásahu do práv poškozené M. K., přestože na ně odkázaly na podkladě komentáře k trestnímu zákoníku a vybraných soudních rozhodnutí. Okolnostmi týkajícími se intenzity, s jakou přistoupila poškozená k odstraňování důsledků neoprávněného zásahu do jejích osobních práv, se navíc soudy nijak blíže nezabývaly a tyto zůstaly zcela nevyhodnoceny.
7. Podle nejvyššího státního zástupce nepravdivé obvinění z přestupku je především postihováno jako přestupek proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „zákon o některých přestupcích“), přičemž lze připustit i to, že prakticky každé takové jednání má za následek poškození či ohrožení práv jiného. Pokud však toto nepravdivé obvinění z přestupku představuje újmu na právech jiného ve vyšší intenzitě, jež je v trestním zákoníku charakterizována jako újma vážná, je nutno takové jednání posoudit již jako trestný čin podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Bez povšimnutí pak nemůže zůstat ani skutečnost, že v trestním zákoníku je zohledněno způsobení újmy na nemajetkových právech v různých stupních intenzity zásahu v kvalifikovaných skutkových podstatách uvedeného trestného činu, protože jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je označeno způsobení značné újmy na právech a újmy na právech velkého rozsahu. To tedy znamená, že ona vážná újma na právech ani zdaleka nemusí být újmou té nejvyšší intenzity.
8. Soudy nižších stupňů se podle přesvědčení nejvyššího státního zástupce zjevně snažily v odůvodnění svých rozhodnutí vymezit vůči závěrům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1315/2013, a to odlišením tohoto případu od věci obviněného J. Š. Přehlédly však, že skutek v nyní posuzované věci je v několika ohledech naopak závažnější a pozice poškozené M. K. byla znatelně nevýhodnější než situace poškozeného v uvedené dříve rozhodnuté věci. Zmíněná poškozená se totiž poprvé dozvěděla o několika přestupcích, které nespáchala, až při podání vysvětlení na policii v trestní věci, tedy mnohem později než poškozený v porovnávané věci. Ten se také mohl ve správním řízení bránit řádným opravným prostředkem, což nelze tvrdit o postavení poškozené M. K. Obviněný J. Š. totiž spáchal skutek výrazně sofistikovanějším způsobem, jelikož jeho nepravdivé a opakované označení pachatele přestupku bylo podpořeno tím, že neustanovená osoba ovládala datovou schránku evidovanou na poškozenou, jež byla omezena v možnosti přijmout doručení příkazů Městského úřadu v Trutnově. Je nepřípustné přenášet odpovědnost za výsledek správního řízení na poškozenou, která sama zřejmě nedisponuje přístupem k uvedené datové schránce, patrně nevykazuje vyšší právní vědomí, nevyvolala svým jednáním správní řízení a ani o něm nevěděla. Je to také sám správní orgán, kdo disponuje dostatečnými právními prostředky k tomu, aby z moci úřední napravil nezákonná rozhodnutí např. podle §94 nebo §100 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „správní řád“). Stejně tak je nepřijatelné na základě skutečnosti, že poškozená nenapadla vydané příkazy odvoláními, činit závěr o nižší závažnosti způsobené újmy. K té totiž objektivně došlo v důsledku jednání obviněného a na něj navázaných rozhodnutí o údajném vícenásobném přestupkovém jednání poškozené ještě před tím, než se poškozená vůbec dozvěděla o celé věci.
9. Nyní projednávaná věc se liší od věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 1315/2013 dále v tom, že v důsledku jednání obviněného J. Š. došlo k záznamu o přestupcích do evidenční karty řidiče – poškozené M. K. V té se od konce roku 2018 začaly hromadit zápisy o přestupcích spáchaných hned na několika místech České republiky, jichž se dopustili jiní pachatelé, kteří museli být navzájem propojeni minimálně ve spolupracující neustanovené osobě, jež ze zahraničí vstupovala neoprávněně do datové schránky evidované na poškozenou a od níž s největší pravděpodobností pocházela i informace o osobních údajích poškozené. Naopak oba případy mají společné to, že při neuhrazení uložené pokuty by mohlo dojít k jejímu exekučnímu vymáhání. Podle názoru nejvyššího státního zástupce stížnostní soud zde zbytečně zdůraznil skutečnost, že poškozená vůbec neuhradila pokuty, protože kdyby tak učinila, šlo by o majetkovou újmu poškozené bez jejího přímého vlivu na posouzení vážnosti nemajetkové újmy. Poškozená není lhostejná ke své situaci, pouze neví, jakým způsobem by měla řešit uložení pokut.
10. Jak dále ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce zdůraznil, jednání obviněného J. Š. je závažnější oproti jednání obviněného věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 1315/2013 i z důvodu spáchání činu nikoli jednotlivým jednáním, nýbrž více dílčími útoky po určitou dobu, přičemž obviněný porušoval dopravní předpisy přímo před kamerami městské policie a své přestupky neváhal následně bezostyšně řešit se zneužitím identity nic netušící poškozené. Ve věci sice nebylo přesně zjištěno, jak či od koho se obviněný dozvěděl osobní údaje poškozené M. K., z provedeného dokazování a všech okolností případu lze nicméně učinit závěr, že obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že poškozená se ve správním řízení nebude účinně bránit, a také z tohoto důvodu opakovaně uváděl správnímu orgánu právě její osobní údaje. V důsledku neoprávněného použití osobních údajů pak došlo k nikoli zanedbatelnému poškození dobrého jména a pověsti poškozené, tedy hodnot chráněných v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru nejvyššího státního zástupce takové jednání ani z hlediska principu subsidiarity trestní represe rozhodně nevykazuje jen znaky přestupku.
11. Podle nejvyššího státního zástupce nelze souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že vydaná rozhodnutí o spáchání přestupků neměla pro poškozenou žádný faktický dopad, což je z logiky věci vyloučeno jejím uznáním viny z vícečetného přestupkového jednání, přičemž skutečnost, zda poškozená reálně řídí motorová vozidla, či nikoliv, nemá žádný podstatný význam. V rozporu se zájmem na ochraně jiných než majetkových práv jednotlivce chráněným v §181 tr. zákoníku je tedy závěr soudů, podle něhož vážnost újmy na právech způsobená neoprávněným zásahem podvodného charakteru by měla být odvislá výlučně od toho, s jakou aktivitou poškozený přistoupí či je vůbec schopen vzhledem ke svým osobním vlastnostem a možnostem přistoupit k ochraně svých práv v mimotrestní rovině.
12. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za splnění podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 11 To 169/2021, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 3 T 157/2020, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu a přikázal věc Okresnímu soudu v Trutnově k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
13. Obviněný J. Š. využil svého práva a prostřednictvím obhájce se vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce. Podle jeho názoru správní orgán projednávající delikt v přestupkovém řízení nemůže být subjektem, který by bylo možno uvést jednáním účastníka v omyl ve smyslu §181 tr. zákoníku, neboť jeho úkolem je objasnit a zjistit skutkový stav bez jakýchkoli pochybností, přičemž v případě, že se mu nepodaří prokázat projednávaný přestupek, je namístě, aby postupoval ve smyslu pravidla in dubio pro reo. Přestože judikatura prezentuje případy, kdy i soud či správní orgán může být uveden v omyl (např. v dědickém řízení při projednávání dědictví notářem jako soudním komisařem, v řízení ve věcech obchodního rejstříku nebo v řízení před katastrálním úřadem), jde výlučně o řízení, kde příslušný orgán vychází z podstaty daného řízení pouze z předložených listin, typově tedy jde o zcela odlišná řízení. Nemůže-li být správní orgán uveden v omyl, pak nemůže dojít ani k naplnění znaků přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
14. Jak dále obviněný zdůraznil, vysvětlení ve smyslu §137 správního řádu slouží k prověření oznámení (např. k prověření došlého oznámení o přestupku), ostatních podnětů a vlastních zjištění, které by mohly být důvodem k zahájení řízení z moci úřední. Jde tedy o předběžnou informaci správního orgánu, která pro něj může být nanejvýš podkladem nikoli pro rozhodnutí ve věci samé, ale k tomu, zda vůbec zahájit přestupkové řízení. Podané vysvětlení ve správním (resp. přestupkovém) řízení podle §137 odst. 4 správního řádu nelze použít jako důkazní prostředek, a tedy již z podstaty věci nemůže být použito (pokud jde o otázku meritorního rozhodnutí v přestupkovém řízení) k tíži obviněného. Může vést toliko k jinak nedůvodnému zahájení přestupkového řízení, přičemž správní orgán je vázán zásadou vyšetřovací a z úřední povinnosti postupuje tak, aby nemohlo dojít k újmě údajného přestupce. Podle názoru obviněného jednání, kterého se dopustil, naplňuje skutkovou podstatu přestupku ve smyslu §2 odst. 2 písm. f) zákona o některých přestupcích, jehož o bjektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jako osoba podávající před správním orgánem vysvětlení o přestupku spáchaném jiným uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nebo takovou okolnost zamlčí. Zákon tedy výslovně označuje jednání obviněného za přestupek.
15. Jde-li o znak přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívající ve způsobení vážné újmy na právech, obviněný z odborné literatury dovodil, že vážná újma by měla být srovnatelná s určitou výší škody u majetkových práv, a to někde na úrovni větší škody. O takovou újmu v jeho věci však nejde, a to ani ohledně nemajetkové újmy, která by v případě majetkové újmy dosahovala hranice nutné pro trestný čin.
16. K usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1315/2013, na něž odkazuje v dovolání nejvyšší státní zástupce, obviněný uvedl, že řešilo zcela jinou situaci. Je totiž zásadní rozdíl mezi situací, kdy se někdo před příslušníkem Policie České republiky vydával za jinou osobu a kdy jinou osobu přípisem správnímu orgánu označil za možného pachatele přestupku. Zatímco sdělení identifikace dané osoby Policií České republiky správnímu orgánu je prakticky nezpochybnitelné (údajný obviněný prakticky nemá prostředky, kterými by mohl dokázat ex post ve správním řízení, že se v danou chvíli a na daném místě, kde byl identifikován, nenacházel, a správní orgány budou k takovému tvrzení nanejvýš skeptické), totéž rozhodně nelze říct o písemném sdělení k identifikaci nějaké osoby správnímu orgánu, který by naopak měl být prakticky vždy skeptický k takovému sdělení (v souladu se zásadou vyšetřovací). Dále se ve výše citovaném rozhodnutí uvádí, že charakter újmy by mělo mít již to, že poškozený byl nucen situaci (v přestupkovém řízení) řešit. V projednávaném případě je však odlišnost minimálně do té míry, že poškozená vůbec neřešila danou situaci, naopak svým chováním dala zjevně najevo, že jí žádná újma nevznikla. Podle obviněného i příklady uvedené v jím citované odborné literatuře (ztráta zaměstnání, ztráty v podnikání v důsledku poškození dobré pověsti atd.) jsou výrazně vážnější vzniklou újmou, než o jaké může být řeč v jeho trestní věci. I s přihlédnutím k neveřejnosti jednání v přestupkových věcech zde nemůže nastat jakákoli forma společenské újmy, neboť veřejnost se nemá jak dozvědět o řízení a o jeho výsledku. Pokud jde o otázku pověsti poškozené, podle názoru obviněného soudy nižších stupňů neprovedly prakticky žádné dokazování, z dostupných informací však obviněný zjistil, že proti poškozené je vedeno devět exekucí, s nejvyšší pravděpodobností byla poškozená pravomocně odsouzena pro trestné činy nejméně ve třech řízeních vedených u Okresního soudu v Teplicích a má dluhy na veřejném zdravotním pojištění. O osobní cti a dobré pověsti poškozené tedy nelze mluvit.
17. Jak dále obviněný zdůraznil, tvrzení nejvyššího státního zástupce ohledně vědomosti poškozené o údajně jí spáchaných přestupcích až při podání vysvětlení u Policie České republiky je nepravdivé. Z trestního spisu totiž vyplývá, že poškozená se dozvěděla o tom, že měla řídit nějaká vozidla, nejpozději dne 22. 7. 2019 při ústním jednání na Magistrátu města Plzně, kterého se osobně zúčastnila. Navíc poškozená postupovala v rozporu s ustanovením §9 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších přepisů (dále v textu jen „zákon o elektronických úkonech“), podle kterého je osoba oprávněná k přístupu do datové schránky povinna zacházet s přístupovými údaji tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Svým vlastním jednáním se tak značnou mírou podílela na vzniku vlastní újmy. Nepochybně však není porušením zákona samotné předání údajů třetí osobě [na základě pověření podle §8 odst. 6 písm. a) zákona o elektronických úkonech], tedy i jednání učiněné neznámou osobou z datové schránky poškozené nemusí znamenat žádné zneužití. V tomto směru se tedy jeví tvrzení poškozené jako zjevně účelové, navíc takové sdělení vychází výlučně z její výpovědi.
18. Tvrzení nejvyššího státního zástupce o tom, že se poškozená nedozvěděla o uložení pokut ve lhůtě stanovené pro podání řádného opravného prostředku a že se tímto způsobem v podstatě ani nemohla bránit, je podle názoru obviněného v přímém rozporu se zněním zákona. Pokud totiž uživatel datové schránky pozbude její přístupové údaje, může si požádat o jejich obnovu stejným způsobem, jakým si zřídil datovou schránku, tj. na pracovišti Czechpoint, které se nachází prakticky v jakékoli větší obci – tím spíše v okresním městě, v němž poškozená žije. Jestliže byla poškozená intelektuálně schopna zřídit si datovou schránku, nepochybně musela být způsobilá znovu získat i přístupové údaje, kterými nedisponovala, a to na počkání. Naopak nebylo ničím kromě tvrzení poškozené prokázáno, že by neovládala datovou schránku právě ona. Navíc, i kdyby poškozená promeškala lhůtu k odvolání v červenci 2019, kdy se dozvěděla o spáchání přestupků, mohla iniciovat zahájení přezkumných řízení podle §100 odst. 1 a 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „přestupkový zákon“). Podle názoru obviněného takovou jednoduchou iniciativu (postačil by jednoduchý přípis se zevrubným vysvětlením situace doplněný kopií jí dostupného materiálu) lze předpokládat od každého rozumně smýšlejícího člověka, který se cítí nevinen. Poškozená však nevyvinula žádnou iniciativu k řešení nastalé situace a dokonce ani sama netvrdí, že by utrpěla – kromě majetkové újmy (která však nemá význam u trestného činu podle §181 tr. zákoníku) – jakoukoli jinou újmu. Také samotné zaevidování přestupku do evidenční karty řidiče za situace, kdy poškozená tvrdí, že nedisponuje řidičským oprávněním, nemůže poškozené způsobit jakoukoliv újmu na jejích právech.
19. Dále obviněný vyjádřil nesouhlas s námitkami nejvyššího státního zástupce, podle nichž obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že poškozená se ve správním řízení nebude účinně bránit, jelikož toto tvrzení nebylo nijak prokázáno. Naopak bylo prokázáno, že se obviněný s poškozenou neznají, takže jen stěží mohl předpokládat její konkrétní jednání. Podle obviněného křivé obvinění z přestupku je rovněž přestupkem ve smyslu §7 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o některých přestupcích, přičemž jde o přestupek nikoli trvající, tedy každé takové opakované jednání by vykazovalo znaky uvedeného přestupku. Závěr nejvyššího státního zástupce, podle kterého jednání obviněného z hlediska principu subsidiarity trestní represe rozhodně nevykazuje toliko znaky přestupku proto, že k němu došlo opakovaně, je zcela mimo rámec zákona. Obviněný také odmítl tvrzení nejvyššího státního zástupce, že se poškozená musela dostavit na policii či k soudu za účelem podání vysvětlení, resp. výpovědi, kde se musela obhajovat, že přestupky nespáchala, ani se nepodílela na jejich krytí či schvalování, což ohrozilo její důstojnost a čest. Dostavit se na policii, případně k soudu za účelem podání vysvětlení totiž není újma, ale zákonná povinnost jakékoli fyzické osoby. Poškozená se navíc nemusela nijak obhajovat, že přestupky nespáchala, pouze se musela vyjádřit k takovému dotazu ze strany orgánů činných v trestním řízení. Jak rovněž obviněný připomněl, případné exekuční vymáhání pokut po poškozené by bylo zcela neúčelné, když je proti ní vedeno devět exekucí, nejstarší z roku 2010 na částku 7 000 Kč, a to u devíti různých exekutorských úřadů. Pokud devět různých soudních exekutorů nevypátralo v průběhu 11 let žádný majetek poškozené jako povinné, který by mohl vést ke skončení exekuce, jen stěží by další vymáhání mohlo dospět k jakémukoli výsledku, a tím i k nějakému zásahu do práv poškozené.
20. Závěrem svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce, případně ho zamítl.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
22. Nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. řádu . První z těchto dovolacích důvodů je naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto mimo jiné o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí; druhý z nich lze uplatnit tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení; poslední z uvedených dovolacích důvodů je dán, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
23. Argumentace, kterou uplatnil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, svým obsahem spadá pod jím uplatněné dovolací důvody, neboť soudům nižších stupňů vytýká nesprávnost právního posouzení skutku, konkrétně že neshledaly naplněným zákonný znak objektivní stránky přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívající ve vzniku vážné újmy na právech jiného. V souladu se zákonným vymezením, tj. aniž by dovozovaný odlišný právní závěr stavěl na jiném skutkovém základě, dovolatel zpochybňuje svými námitkami právní závěr ohledně viny obviněného, který učinily soudy v napadených rozhodnutích, v důsledku čehož mělo být nesprávně rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu.
b) K přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
24. Nejvyšší soud připomíná, že přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl. Naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty tohoto přečinu je tedy podmíněno způsobením vážné újmy a podvodným jednáním. Dotčenými právy se zde rozumějí jakákoli nemajetková práva (majetková práva jsou chráněna před podvodnými jednáními v ustanoveních §209 až §212 tr. zákoníku), a to jak jednotlivých osob (fyzických i právnických), tak i kolektivních orgánů nebo státu. Otázku, zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů šlo, jaká byla intenzita újmy na zasaženém právu či právech a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek na právech lehce nebo obtížně odstranitelný a jaká byla intenzita takového následku. Podvodné jednání může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, popřípadě instituci či orgánu, apod. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1800).
25. S ohledem na uplatněné dovolací námitky nejvyššího státního zástupce se tedy posouzení nyní projednávané věci omezuje na zhodnocení závěru, zda důsledky vzešlé z jednání obviněného J. Š. pro poškozenou M. K., jak byly zjištěny a vyjádřeny v rozhodnutích soudů nižších stupňů, je možno vyhodnotit jako vážnou újmu na jejích právech ve smyslu §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
26. Podle skutkové věty obsažené ve výroku usnesení soudu prvního stupně spočíval následek jednání obviněného stručně řečeno v tom, že Městský úřad v Trutnově vydal příkazy o uznání poškozené M. K. vinnou ze spáchání tří přestupků podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, kterých se namísto ní dopustil obviněný, přičemž jí byly uloženy pokuty ve výši 1 500 Kč a 2 000 Kč, písemné vyhotovení těchto příkazů bylo odesláno a doručeno do datové schránky poškozené, které přihlášením do datové schránky převzala jejím jménem neznámá osoba, a po nabytí právní moci rozhodnutí došlo k zapsání přestupků do evidenční karty řidiče, tj. poškozené. V návaznosti na to pak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vylíčil, z jakých důvodů neměl za prokázané, že by obviněný svým jednáním způsobil poškozené újmu na právech takové intenzity, aby byla naplněna objektivní stránka přečinu poškození cizích práv ve smyslu §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jak soud v této souvislosti zdůraznil, poškozená dlouhodobě neřídí motorová vozidla, o pokuty, které jí byly uloženy, se nijak nezajímala, nezaplatila je a nevyvinula ani minimální úsilí, aby byly zmíněné příkazy jako neoprávněné zrušeny, přestože by toho byla schopna i jako právní laik. Odstranění následku (tj. podání opravného prostředku) by v případě jakékoli aktivity poškozené pak bylo snadno proveditelné (viz s. 3 a 4 usnesení soudu prvního stupně). Soud druhého stupně v reakci na stížnost státního zástupce ve svém zamítavém usnesení uvedl, že soud prvního stupně správně zdůraznil výše zmíněné skutečnosti, tj. že poškozená dlouhodobě neřídila motorová vozidla, nijak se nezajímala a nestarala o uložené pokuty, neplatila je, s nikým o nich nejednala, nebyla vystavena exekuci ani nutnosti bránit se soudně. Jedinou obtíž pro ni představovalo vypovídat na policii, resp. u soudu. To neznamenalo pro poškozenou zásah do jejích práv v intenzitě předpokládané u stíhaného přečinu a soud prvního stupně správně vyložil podmínky pro uplatnění trestního práva jako ultima ratio a věc postoupil příslušnému správnímu orgánu (viz bod 8. na s. 3 usnesení soudu druhého stupně).
27. Nejvyšší soud na základě těchto zjištěných skutkových okolností rovněž neshledal, že by jednáním obviněného byla poškozené způsobena újma na právech takové intenzity, která by svědčila o naplnění znaků přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V projednávané věci je totiž především nutno přihlédnout ke skutečnosti, že poškozená se poté, co zjistila, že jí byly nezákonně uloženy peněžité sankce, o tyto nezajímala, nezaplatila je a ani se proti jejich uložení nesnažila bránit správní či soudní cestou. Z charakteru tohoto chování poškozené nelze usuzovat na způsobení vážné újmy na jejích právech, ať už majetkových či nemajetkových, přičemž pokud se poškozená musela dostavit k orgánu činnému v trestním řízení za účelem podání vysvětlení, resp. svědecké výpovědi, kde se musela obhajovat, že přestupky nespáchala ani se nepodílela na jejich krytí či schvalování, nemohlo tímto dojít k újmě na jejích právech, neboť jde zásadně o zákonnou povinnost jakékoli fyzické osoby (viz §97, resp. §158 odst. 7 tr. řádu). Tak tomu je na rozdíl od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1315/2013, na které odkazuje nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, jelikož v uvedené trestní věci se poškozený vůči nezákonně uložené pokutě bránil zákonnými opravnými prostředky a navíc podal na obviněného trestní oznámení.
28. Charakter vážné újmy na právech poškozené zcela jistě neměl ani zápis přestupků, které poškozená M. K. nespáchala, do její evidenční karty řidiče. Z povahy evidenční karty řidiče jako neveřejné evidence údajů lze usuzovat, že zásah do práv poškozené (která, jak sama vypověděla u hlavního líčení, motorová vozidla dlouhodobě neřídí) nenastal v takové intenzitě, aby odůvodňoval naplnění objektivní stránky přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Navíc jde o nikoliv neodstranitelný či obtížně odstranitelný následek jednání obviněného, který však úzce souvisí se skutečností, že poškozená se nezajímala o jí udělené pokuty v přestupkovém řízení a ani se proti jejich uložení nijak nebránila. Přitom byla zneužita její datová schránka, ohledně níž měla poškozená dbát na to, aby přístupové údaje k ní a k její obsluze nesdělovala žádné neoprávněné osobě, tj. aby nemohlo dojít k jejich zneužití (viz zejména §9 odst. 2 zákona o elektronických úkonech).
29. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s argumentem nejvyššího státního zástupce obsaženým v jeho dovolání, podle něhož by jednání obviněného J. Š. mělo být významně závažnější oproti činu ve věci posuzované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 4 Tdo 1315/2013, protože šlo o spáchání činu nikoli v jednotlivém případě, nýbrž více úmyslnými dílčími útoky a po určitou dobu. Tak tomu totiž být vždy nemusí ani z hlediska míry závažnosti újmy na právech poškozeného, protože na jednání pachatele přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je nutno při posuzování způsobení vážné újmy na právech poškozeného nahlížet i se zřetelem k okolnostem konkrétního případu jako na celek. Přitom není vyloučeno, aby jednáním pachatele, které spočívá v jednom útoku, byla způsobena větší újma na právech poškozeného, než jednání spočívajícím ve více dílčích útocích. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě neshledal v jednání obviněného naplnění znaku skutkové podstaty přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku záležejícího ve způsobení vážné újmy na právech poškozené, byť obviněný postupoval opakovaně protiprávně a se záměrem svést spáchání přestupků na jinou osobu.
30. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že v případech, kdy v řízení o přestupku fyzická osoba uvede správnímu orgánu při své svědecké výpovědi nebo při podání vysvětlení o přestupku spáchaném jiným nepravdivé či neúplné údaje, je namístě postihovat takové jednání zásadně jako přestupek proti pořádku ve státní správě vyskytující se na více úsecích státní správy podle §2 odst. 2 písm. e) nebo f) zákona o některých přestupcích, případně jako přestupek proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. c) bodu 2. téhož zákona. Proto není namístě vyvozovat u takové fyzické osoby trestní odpovědnost, a to i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž má být primárně zkoumána možnost dostatečného postihu podle jiných právních předpisů, která právě zde přichází v úvahu. Navíc jednání obviněného v nyní projednávané věci nelze právně kvalifikovat jako přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mimo jiné i s ohledem na pochybnost, zda lze vůbec uvést správní orgán projednávající přestupek v omyl (nebo využít jeho omylu) poskytnutím nesprávného či neúplného údaje. Podle §1 odst. 2 a §3 správního řádu totiž správní orgán postupuje v přestupkovém řízení tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tomu pak odpovídá jeho povinnost shromáždit tolik důkazních prostředků, kolik je třeba k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny najisto (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 1 As 96/2008). Pokud při tomto zjišťování stavu věci fyzická osoba podá nepravdivou nebo neúplnou svědeckou výpověď nebo jako osoba podávající před správním orgánem vysvětlení o přestupku spáchaném jiným uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nebo zamlčí takovou okolnost, dopustí se příslušného přestupku postihujícího právě toto jednání. Obdobně tomu je i v trestním řízení, v němž se fyzická osoba, která úmyslně uvede nepravdu o okolnosti mající podstatný význam pro rozhodnutí nebo zamlčí takovou okolnost při podání vysvětlení u orgánu činného v trestním řízení, dopustí přestupku křivého vysvětlení podle §6 zákona o některých přestupcích, resp. fyzická osoba v postavení svědka se uvedením nepravdy o okolnosti (či jejím zamlčením) mající podstatný význam pro rozhodnutí dopustí trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 tr. zákoníku. Rozhodně však nelze takové jednání právně kvalifikovat jako trestný čin poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku.
V. Závěrečné shrnutí
31. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nejvyšší státní zástupce podal proti napadenému usnesení stížnostního soudu dovolání, které sice vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
32. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu