ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1138.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1138/2021-633
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. W. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 9 To 144/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 142/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. W. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 1 T 142/2019, byl obviněný J. W. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle §254 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Adhezním výrokem soud prvního stupně odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky podle §229 odst. 1 tr. řádu s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného přečinu se obviněný dopustil skutkem podrobně popsaným v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, který je procesním stranám dostatečně znám.
2. Zmíněný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 9 To 144/2021, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
3. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu.
4. Obviněný úvodem vyslovil své přesvědčení, že soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku v důsledku chybného úsudku, že opožděné podání daňového přiznání „samo o sobě“ znamená nikoli řádné vedení účetní evidence, které naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Z toho obviněný dovodil, že u daňových přiznání podaných včas se automaticky presumuje pravdivost informací v nich obsažených. Ke způsobu, jakým obviněný vedl účetní dokumentaci, přiznal, že účetní doklady uchovával u sebe doma a nepředával své účetní, neboť k tomu nebyl povinen. Proto obviněný odmítl názor soudů, které fakticky vyloučily možnost vedení účetnictví samotným subjektem daně. Prosazoval své přesvědčení o správnosti svého počínání, pokud shromažďoval účetní dokumenty, což v trestním řízení doložil, tudíž nebylo prokázáno, že by účetnictví nevedl. Soudy odmítly přezkoumat jím předložené doklady znalcem, přičemž v tzv. skutkové větě výroku o vině nevyjádřily ani to, že dodatečně podal daňová přiznání. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, podle kterého se informace z příslušných daňových přiznání „ke správci vůbec nedostaly“, obviněný upozornil na to, že chybějící daňová přiznání podal. Dále poukázal na ustanovení §85 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je správce daně oprávněn provést daňovou kontrolu účetnictví u jednotlivých daňových subjektů. Ačkoli se tedy realizace tohoto procesního úkonu nabízela, příslušný finanční úřad ji nevyužil. Obviněný rovněž soudům vytkl, že rezignovaly na posouzení obsahu účetnictví, které jim obviněný předložil, a vyjádřily neprokázanou domněnku, že daňová přiznání nepodal proto, že účetnictví „neexistovalo“. V řádném plnění daňových povinností mu bránily pouze rodinné důvody, avšak po celou dobu disponoval všemi účetními doklady.
5. Závěrem svého dovolání obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného a replika obviněného
6. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“). Podle jeho názoru lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitky proti naplnění znaku skutkové podstaty podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, který spočívá v tom, že „nevedl jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač byl k tomu podle zákona povinen“. Státní zástupce současně ale upozornil, že orgány činné v trestním řízení samotnou existenci účetnictví nevyloučily. V rámci obecného výkladu k přečinu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku státní zástupce vyslovil, že z hlediska objektivní stránky citované skutkové podstaty postačí, že pachatel svým jednáním ohrozí majetková práva jiného nebo ohrozí včasné a řádné vyměření daně. Nemusí dojít k porušení majetkových práv jiného nebo k opožděnému a nesprávnému vyměření daně (srov. rozhodnutí č. 7/2009 Sb. rozh. tr.). Podle státního zástupce proto nelze pochybovat o tom, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění tím, že v průběhu zdaňovacích období let 2016 a 2017 v místě svého podnikání, ani nikde jinde jako osoba samostatně výdělečně činná nevedl řádně daňové doklady konkrétně specifikované ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupce dále upozornil na nepřípadnou argumentaci obviněného, neboť skutečně není vyloučeno, aby daňové subjekty vedly své účetnictví tak, že je budou mít uložené na jiném místě, než v sídle jejich podnikání, současně se jim neukládá ani povinnost, aby shromažďování, vedení účetnictví a následné podání daňových přiznání realizovaly prostřednictvím daňových poradců či jiných třetích osob. Obviněnému však není vytýkáno nevyužití účetního či daňového profesionála, nýbrž to, že daňovou evidenci vůbec nevedl a vůbec nepodával daňová přiznání. Na stejné výhrady přitom výstižně reagovaly soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích. Státní zástupce se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v bodě 7. rozsudku, že je skutečně absurdní názor obviněného, podle něhož řádně splnil svou povinnost vést účetnictví tím, že shromažďoval jednotlivé doklady. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je totiž významné, že pokud tak skutečně v rozhodném období let 2016 a 2017 obviněný činil, nesplnil povinnost řádného vedení daňové evidence, která má sloužit k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole. Rovněž dodatečné podání daňových přiznání za uvedená daňová období nemohla mít žádný vliv na trestnost stíhaného jednání. Argumentace soudu prvního stupně je podle státního zástupce v tomto směru zcela dostačující, neshledal ani vadu tzv. opomenutých důkazů ve vztahu ke znaleckému zkoumání obsahu obviněným předloženého účetnictví. Závěrem svého vyjádření státní zástupce ještě konstatoval, že většina námitek obviněného je pouhým opakováním obhajoby známé z předchozích fází trestního řízení, s níž se přitom soudy prvního i druhého stupně náležitě vypořádaly. Pokud jde o obviněným druhý uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, státní zástupce se k němu nemohl vyjádřit, neboť obviněný nepředložil v dovolání žádnou námitku, která by mu odpovídala.
7. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
8. Obviněný využil svého práva repliky k vyjádření státního zástupce, ve které zdůraznil, že své dovolání považuje za důvodné a nadále na něm trvá. Vzhledem k tomu, že se s názory státního zástupce neztotožnil, ve stručnosti znovu zopakoval svou dovolací argumentaci.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k namítaným dovolacím důvodům.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předpokladem úspěšného uplatnění tohoto důvodu je proto nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, ať jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Uvedený důvod dovolání je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
11. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, lze ho uplatnit, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
12. V posuzované trestní věci měl obviněný správně uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, resp. podle obviněného právě důvod uvedený pod písm. g) citovaného ustanovení. Toto pochybení však samo o sobě nemělo vliv na možné přezkoumání napadeného rozhodnutí a na samotný výsledek dovolacího řízení.
b) K dovolací argumentaci obviněného
13. Jak přiléhavě poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, skutečně jen s velkou mírou tolerance lze považovat za výhradu nesprávného použití hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jeho tvrzení o chybějícím znaku objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a to že „nevedl“ jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo jejich kontrole. Ostatní vznesené námitky neodpovídají uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, jak jsou taxativně vyjmenovány v §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
14. Přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku se dopustí, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Objektem tohoto přečinu je zájem na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku je deliktem ohrožovacím, jehož následkem je ohrožení majetkových práv konkrétních osob, ustanovení má tedy i předmět útoku (majetková práva dalších osob) a účinek na něm se projevující v podobě ohrožení tohoto předmětu útoku. Musí přitom dojít k ohrožení majetkových práv nejméně jedné konkrétní osoby odlišné od pachatele („jiného“), dokonce může jít i o účetní jednotku, za niž pachatel jednal a v níž se dopustil některého z jednání popsaných v alternativách v §254 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k včasnému a řádnému vyměření daně je zde postihováno v podstatě jednání přípravného charakteru, které může směřovat ke zkrácení daně ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí pod č. 57/2003 Sb. rozh. tr.). Ustanovení §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku postihuje nekonání, tedy opomenutí povinnosti konat, ač k tomu byl pachatel podle zákona povinen. Jde tak o omisivní delikt, neboť je jím postihováno porušení povinnosti konat plynoucí ze zákona. Povinnost vést účetnictví je stanovena v §1 a v §2 a násl. zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady přitom nevede ten, kdo si takové knihy nebo doklady vůbec neopatří nebo si je nevyhotoví, anebo si je sice opatří či vyhotoví, ale buď je vůbec nevyplňuje, tedy zápisy neprovádí, anebo je vyplňuje nedostatečně, takže nemají příslušné náležitosti a nedávají přehled o stavu hospodaření a majetku či nemohou sloužit k jejich kontrole (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2582.). V případech, kdy daňový subjekt (též fyzická osoba jednající jeho jménem) úmyslně nevede zákonem předepsanou účetní evidenci a příslušný správce daně nemá k dispozici úplné a správné účetní údaje, na základě kterých by mohl zjistit a stanovit daň a zajistit její zaplacení, pak je vždy ohroženo včasné a řádné vyměření daně ve smyslu znaku objektivní stránky přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 15/2009 Sb. rozh. tr.). Judikatura dospěla i k právnímu názoru, podle něhož k ohrožení včasného a řádného vyměření daně tak zásadně objektivně dochází i samotným nevedením účetnictví ve smyslu §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, byť by v části rozhodného období nedocházelo k faktickému výkonu činnosti, jež je předmětem příslušné daně, pokud je pak správce daně nucen v daňovém řízení stanovovat výši daňové povinnosti za použití daňových pomůcek (srov. rozhodnutí č. 48/2020-II. Sb. rozh. tr.).
15. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a v jeho následném odůvodnění, obviněný J. W. jako samostatně podnikající fyzická osoba, zapsaná v obchodním rejstříku, se sídlem svého podnikání umístěným v místě svého bydliště, v průběhu zdaňovacích období let 2016 a 2017 navzdory opakovaným upozorněním a výzvám ze strany jeho účetní, nepředložil příslušné daňové doklady, řádně nevedl evidenci příjmů, výdajů, majetku, závazků a zakázek aj., v důsledku čehož nemohly být provedeny ani daňové závěrky a daňová evidence se tak stala neprůkaznou, nebylo možné provést kontrolu její správnosti a úplnosti, a za zmíněná daňová období tak obviněný nepodal v řádném termínu (§135 a §136 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů) ani daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Současně obviněný jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty (vždy do 25. dne v měsíci) za období let 2016 a 2017 porušil také povinnost řádného vedení daňových dokladů, v řádném termínu nepodal ani daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, ačkoli v těchto zdaňovacích obdobích vykonával podnikatelskou činnost a uskutečňoval zdanitelná plnění na výstupu s povinností přiznat daň a ačkoli byl k tomu správcem daně vyzýván. Jako osoba provozující samostatně výdělečnou činnost již od roku 2001, přitom musel být minimálně srozuměn s tím, že správci daně neposkytl podklady pro správné a včasné vyměření daně z přidané hodnoty a daně z příjmu fyzických osob, v důsledku čehož Finanční úřad pro Plzeňský kraj, dosud vůbec nevyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2016 a 2017 a daň z přidané hodnoty vyměřil z moci úřední platebními výměry za zdaňovací období září až prosinec 2016.
16. Podle názoru Nejvyššího soudu výše popsané skutkové okolnosti jasně svědčí o naplnění všech zákonných znaků přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, a to včetně znaků pokrývajících objektivní stránku této skutkové podstaty. Námitku obviněného, podle níž splnil veškeré požadavky proto, aby bylo účetnictví vedeno v souladu s požadavky zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, neboť doklady „shromažďoval“ v prostorách svého obydlí, které bylo současně i místem jeho podnikání, Nejvyšší soud ve shodě se soudy prvního i druhého stupně shledal neopodstatněnou. Jak totiž vyplývá ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu, též i z komentářů k trestnímu zákoníku, nevedením účetních dokladů není rozuměno pouze jejich nevyhotovování nebo neopatřování tím, kdo je povinen je vyhotovovat nebo opatřovat, ale i jednání spočívající v tom, že si je taková osoba sice opatří, vytvoří, ale vůbec je nevyplňuje, nedoplňuje nebo do nich neprovádí příslušné zápisy, anebo to činí tak nedostatečným způsobem, že nemohou plnit příslušnou funkci, tedy neposkytují přehled o stavu hospodaření a majetku a nemohou sloužit k jejich kontrole (srov. dále např. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2015, s. 1912.). Pokud tedy bylo prokázáno, že obviněný účetní doklady za roky 2016 a 2017, které byly nezbytnými podklady pro odvod daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané hodnoty, po jejich vystavení (nebylo jakkoli zpochybňováno, že by obviněný byť alespoň určitými fragmenty daňové evidence vztahující se k daňovým obdobím 2016 a 2017 nedisponoval) pouze hromadil v prostorách svého obydlí, bez toho, aniž by je zapracoval do daňové evidence, nelze tento způsob jeho jednání považovat za takový, kterým by řádně plnil své povinnosti vést úplnou, správnou a průkaznou daňovou evidenci, jak mu ukládají zákony č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Navíc, jak vyplynulo z provedeného dokazování, obviněný nedbal výzev a upozornění na možné důsledky svého nekonání od účetní I. P., nespolupracoval s ní, účetní doklady jí předával pouze některé, později již žádné a z důvodu nesoučinnosti s obviněným jmenovaná svědkyně ukončila s obviněným v roce 2018 spolupráci. Bez reakce obviněného zůstaly také opakované výzvy správce daně, aby obviněný v náhradní lhůtě podal přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září až prosinec 2016 a duben 2017. O způsobu, jakým obviněný přistupoval k vedení svého účetnictví, svědčí též to, že za roky 2016 a 2017 musela být provedena jeho rekonstrukce, přičemž Vladimír Bečka, znalec z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, konstatoval, že daňové údaje jsou nekontrolovatelné, neprůkazné, daňová evidence je nesprávná, tudíž nemůže být známa ani skutečná výše daňových povinností obviněného a nemohlo být provedeno ani včasné a řádné vyměření daně z příjmu fyzických osob a daně z přidané hodnoty. Daňová přiznání k dani z příjmu z fyzických osob za roky 2016 a 2017 obviněný podal až po čtyřech, resp. třech letech (ve dnech 5. 12. 2020 a 10. 12. 2020), ale neučinil tak vůbec ohledně daně z přidané hodnoty za zdaňovací období září až prosinec 2016. Stanovení daně z přidané hodnoty tak byl správce daně nucen učinit náhradním způsobem, tj. za použití daňových pomůcek, to znamená, že si sám musel zajistit i důkazní prostředky (bankovní výpisy, faktury, zakázkové listy od daňových subjektů). Jak správně a dostatečně srozumitelně vysvětlily již soudy prvního a druhého stupně, v důsledku jednání obviněného nesloužila daňová evidence týkající se jeho podnikatelské činnosti k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole, konkrétně neprováděl inventarizaci majetku, a závazků, řádně nevedl evidenci příjmů, výdajů, majetku, závazků, zakázek, nedaňových příjmů a výdajů ve smyslu §7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů a §100 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, jak bylo uvedeno i v tzv. skutkové větě výroku o vině, jak obviněný zjevně přehlíží.
17. Stejně tak nahlíží Nejvyšší soud na odmítavý postoj soudů obou stupňů k požadavku obviněného na odborné přezkoumání dokumentů, které předložil v průběhu trestního řízení. Jak již bylo výše uvedeno, přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku je deliktem ohrožovacím. To znamená, že byl dokonán v okamžiku, kdy nastalo ohrožení včasného a řádného vyměření daně, k němuž vedlo právě nevedení účetní evidence řádně tak, jak stanoví zákon. Nejvyšší soud je přesvědčen, že přezkum těchto důkazů (shodně lze nahlížet též na požadavek obviněného na realizaci daňové kontroly) soudy obou stupňů správně vyhodnotily jako nadbytečný, jejich provádění by prodlužovalo trestní řízení, aniž by měly vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněného. Svůj význam by tento dodatečný úkon obviněného měl snad pouze tehdy, pokud by u skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku existoval zvláštní případ účinné lítosti, jako je tomu u některých trestných činů (např. §197, §242, §248a a §362 tr. zákoníku), ta se zde ovšem neuplatní, na což byl obviněný odvolacím soudem upozorněn (srov. bod 17. usnesení). Pro úplnost Nejvyšší soud ještě připomíná princip soudní nezávislosti, jak je zakotven v čl. 82 Ústavy České republiky, z něhož mj. vyplývá právo soudu rozhodnout, který z opatřených či navržených důkazů v trestním řízení provede, přitom není vázán návrhy stran. Při zamítnutí návrhů na doplnění dokazování je však nezbytné, aby soud svůj postup srozumitelně zdůvodnil, což v posuzované věci soudy nižších stupňů učinily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, uveřejněný pod č. 122 ve svazku 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11).
18. Bez jakéhokoli opodstatnění je také další argument obviněného, jehož prostřednictvím prosazoval neexistenci zákonné povinnosti dopadající na daňové subjekty svěřovat vedení účetnictví odborníkům, jakými jsou daňoví poradci či účetní. Vzhledem k vyčerpávajícím reakcím soudů obou stupňů na tutéž námitku obviněného (srov. bod 7. rozsudku a bod 16. usnesení), které obviněný v dovolání zcela přehlédl, lze pouze zopakovat, že to byl výhradně on, kdo byl odpovědný za řádné vedení účetnictví vlastní podnikatelské činnosti. Pokud nebyl schopen vlastními silami zajistit jeho řádné vedení, a to i poté co jím sjednaná účetní odmítla pokračovat pro nespolupráci obviněného, a v důsledku toho ohrozil včasné a řádné vyměření daně, nutně musí čelit následku v podobě trestní odpovědnosti za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku.
19. Zcela mimo rámec účelu a smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který je určen k nápravě vady spočívající v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, se obviněný ocitl tvrzením, podle něhož je neúplný výrok o skutku v rozsudku soudu prvního stupně. Jak přiléhavě naznačil státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, lze se domnívat, že obviněný prostřednictvím tohoto důvodu s největší pravděpodobností mínil vytýkat, že tzv. skutková věta výroku o vině nezachycuje skutkové okolnosti, spočívající v tom, že obviněný dodatečně podal daňová přiznání a předložil účetní dokumenty, přičemž schází vysvětlení soudu, proč jím doplněné účetnictví neodpovídá zákonným požadavkům. Těmito argumenty však obviněný pouze zpochybňoval skutková zjištění soudů a fakticky se domáhal akceptování své obhajoby, jež by vyvrátila naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. V této souvislosti je nutno upozornit, že samotný nedostatečný či nepřesný popis skutku, jak tvrdil obviněný v dovolání, nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, neboť v takovém případě žádný výrok rozsudku nechybí ani není neúplný, neboť obsahuje tzv. skutkovou větu, právní větu a zákonné označení odpovídající užité právní kvalifikaci skutku, jde-li o výrok o vině. Konkrétní výhrady obviněného by totiž mohly být obecně podřaditelné pod první z jím uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými, jak již bylo vyloženo právě v reakci na námitky obviněným uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu.
IV. Závěrečné shrnutí
20. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného J. W. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu