ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.116.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 116/2021-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. Š., nar. XY v XY, k trvalému pobytu přihlášen na adrese XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. 68 To 103/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 6 T 105/2019, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. 68 To 103/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 6 T 105/2019, byl obviněný M. Š. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu byl uložen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen i trest propadnutí věci, a to expanzní zbraně zn. Smith and Wesson Corp., model Chief Special, ráže 9 mm, výrobního čísla XY, a 5 kusů nábojů ráže 9 mm RK PV německé výroby zn. WAIDE.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. 68 To 103/2020, podle §256 tr. řádu zamítl.
3. Obviněný se měl dopustit uvedených trestných činů vydírání a výtržnictví podle rozsudku soudu prvního stupně tím, že dne 27. 11. 2018 v době od 18:00 do 18:10 hodin na místě veřejnosti přístupném, tj. před Azylovým domem pro matky a ženy s dětmi v XY, (dále jen „azylový dům“) v době, kdy poškozený L. G., nar. XY, přicházel po chodníku z centra města za svou matkou M. G. na večeři, obviněný vystoupil z osobního vozidla, které před tím zaparkoval u chodníku před vchodem do azylového domu, nejprve zastoupil cestu poškozenému L. G. a řekl mu „pojď sem ty zmrde“, na to poškozený začal ustupovat před obviněným a oběhl několikrát zaparkované osobní vozidlo, přičemž obviněný utíkal za poškozeným a snažil se ho doběhnout, což se mu nepodařilo. Poté poškozený ze strachu utekl z místa a běžel kolem restaurace E. a po chvíli, když se poškozený vrátil a přišel na roh budovy azylového domu, reagoval na to obviněný sedící ve vozidle tak, že vytáhl expanzní zbraň zn. Smith and Wesson, model Chief, ráže 9 mm a na vzdálenost asi 5 metrů namířil na poškozeného a zařval „stůj, ty zmrde, nebo uvidíš, co s tebou udělám“, poškozený se ze strachu otočil a utíkal po chodníku zpět směrem na parkoviště za azylový dům. Tohoto jednání se obviněný dopustil přesto, že již byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 4 T 60/2001, mimo jiné pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců nepodmíněně, který vykonal dne 4. 8. 2002.
II. Dovolání obviněného
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle obviněného mu skutek tak, jak je popsán, nebyl prokázán a důkazní řízení vykazuje vážné procesní vady.
5. Obviněný v podaném dovolání podrobně zopakoval výhrady, které uplatnil i ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a které odvolací soud v napadeném rozhodnutí podle obviněného správně nevyhodnotil a nepřihlédl k nim. Jak dále obviněný zdůraznil, ve svém odvolání polemizoval i s hodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně a rovněž vysvětlil, proč považuje hodnocení důkazů za nesprávné a z jakých důvodů nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť chtěl jen domluvit poškozenému za jeho předchozí nevhodné chování ke svědkyni A. J., k němuž došlo prostřednictvím krátkých textových zpráv (SMS) mezi nimi. K tomu měl obviněný důvod, protože svědkyně byla jeho družkou, přičemž vytkl rozsudku soudu prvního stupně, že zcela pominul okolnost, že poškozený při návratu k azylovému domu přišel ozbrojen dřevěným hranolkem o rozměrech 4 x 3 cm a délce 96 cm, jímž se obviněný cítil být ohrožen.
6. Podle přesvědčení obviněného skutek, jímž byl uznán vinným, není vůbec trestným činem, protože soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích neuvedly, k jakému jednání měl obviněný nutit poškozeného pohrůžkou násilí, co měl poškozený konat v důsledku jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, neboť není zřejmé, v čem a jak měla být ovlivněna svobodná vůle poškozeného, zda a jak se toto jednání projevilo na chování poškozeného. Obviněný zpochybnil závěr odvolacího soudu, podle něhož je nutno skutkový děj posuzovat jako celek, nikoli jako dvě události, aniž vysvětlil, jakou má tato okolnost vliv na použitou právní kvalifikaci skutku. Přitom samotný popis skutku odlišuje dvě časově oddělené události, když po „honičce“ kolem vozidla si obviněný do něj sedl a dál čekal na svoji družku – svědkyni A. J., a kdyby se poškozený nevrátil, skutkový děj by nijak nepokračoval.
7. Obviněný opětovně připomněl, že když se poškozený vrátil, byl ozbrojen dřevěným hranolkem, což bylo v popisu skutkového děje pominuto a tato okolnost byla uvedena jen v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Odvolací soud se při svých právních úvahách nezabýval tím, zda následné jednání obviněného splňovalo podmínky nutné obrany ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, protože ze svého pohledu se cítil být ohrožen přicházejícím poškozeným, který se vracel ozbrojen uvedeným dřevěným hranolkem, jímž mohl udeřit a zranit obviněného nebo poškodit jeho vozidlo. Přitom míra obav z násilného jednání poškozeného byla zvýšena nedobrým zdravotním stavem obviněného po vážné dopravní nehodě, a navíc obviněný znal agresivní povahu poškozeného a věděl o něm, že užívá drogy. Jak dále obviněný zdůraznil, při prvním vystoupení z vozidla, když poškozený ještě nebyl ozbrojen, si ani sám nevzal svou zbraň, ale učinil tak až ve chvíli, když viděl, že poškozený je ozbrojen a jde k němu. Obviněný ovšem ani poté nebyl v takové blízkosti poškozeného, aby jej mohl ohrozit výstřelem z expanzní zbraně, a slova, která pronesl, svědčila o tom, že nepožadoval od poškozeného nic jiného, než aby se zastavil a nepokračoval v chůzi k němu.
8. Odvolací soud podle názoru obviněného vycházel jen ze subjektivního pohledu poškozeného, že nemohl vědět, jaký charakter má zbraň v ruce obviněného a zda jde o plynovou pistoli či střelnou zbraň, soud však nepřihlížel k obavám obviněného za situace, kdy proti němu šel o dvacet let mladší poškozený, který byl ozbrojen dřevěným hranolkem. Přitom obviněný se nedopustil žádného fyzického útoku proti poškozenému, pouze mu umožnil, když se přibližoval, aby viděl, že i obviněný je ozbrojen pro případ útoku ze strany poškozeného, jehož na to slovně upozornil. Obrana obviněného nebyla zjevně nepřiměřená způsobu hrozícího útoku a směřovala pouze k odvrácení možného útoku ze strany poškozeného. Obviněný považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož nejednal za podmínek nutné obrany, za nesprávné hmotně právní posouzení skutku, které naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Odvolací soud nezdůvodnil ani naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tj. spáchání činu se zbraní, z hlediska definice uvedené v §118 tr. zákoníku, tedy užití zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu. Podle skutkových zjištění obou soudů nižších stupňů totiž nedošlo k žádnému útoku, ani k překonání či zamezení odporu.
9. Podle názoru obviněného odvolací soud pochybil, když odmítl důkaz jak výslechem zasahujících policistů, kteří by prokázali nevěrohodnost tvrzení poškozeného, tak znaleckým posudkem k posouzení duševního stavu poškozeného. V tomto směru nelze pominout skutečnost, že soud prvního stupně uvěřil tvrzením poškozeného jen částečně, konstatoval řadu neodstranitelných rozporů v jeho výpovědi, proto závěr odvolacího soudu, že nemá důvod nevěřit poškozenému, jelikož jeho výpověď je v souladu s dalšími důkazy, je v extrémním rozporu s výsledky důkazního řízení.
10. Závěrem svého dovolání tedy obviněný M. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu a aby přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
11. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný nutil poškozeného, aby zastavil, přestal se hýbat, a to bylo jednání, které obviněný vyžadoval od poškozeného. Vůle poškozeného pak byla ovlivněna tak, že poškozený dostal strach a utíkal. Nástrojem ovlivnění poškozeného byla pohrůžka násilí, tj. vytažená zbraň a slova „uvidíš, co s tebou udělám“. V rozsudku sice není uvedeno, že poškozený měl v ruce klacek, ale tato okolnost je pak zmíněna v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu. Skutková zjištění nejsou vyčerpána obsahem skutkové věty, nýbrž jsou dále rozvedena v odůvodnění rozhodnutí. Pokud tedy ve skutkové větě není zmínka o tom, že poškozený měl v ruce klacek, nepovažuje to státní zástupce za vadu, která by měla vliv na naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, které obviněný spáchal.
12. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že soudy nevyhodnotily jeho jednání jako nutnou obranu ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, protože zde nebyl přímo hrozící či trvající útok vůči obviněnému ze strany poškozeného. Útočníkem byl obviněný, který se chopil zbraně a vystoupil z vozidla. Takové počínání obviněného vylučuje posouzení jeho jednání jako nutné obrany, neboť kdyby zůstal sedět ve vozidle, poškozený by mu stěží mohl klackem nějak uškodit.
13. Podle státního zástupce bylo prokázáno i spáchání daného zločinu se zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku, protože předmět použitý obviněným má povahu zbraně, a to dokonce střelné, byť pouze expanzní.
14. Pokud jde o námitky obviněného ohledně tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, porušení zásady presumpce neviny, opomenutí důkazů a nevypořádání se s argumenty obhajoby, v čemž obviněný spatřoval zásah do svého práva na spravedlivý proces, státní zástupce je neshledal důvodnými. Obviněný se zde jen snaží dosáhnout přehodnocení skutkových zjištění soudů nižších stupňů a učinění závěrů pro něj příznivějších. Soudy se pak věcně správně vypořádaly i s požadavky obviněného na doplnění dokazování, stejně jako s jeho dalšími uplatněnými námitkami.
15. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
16. Obviněný ve své replice k vyjádření státního zástupce zopakoval, že v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně není konkretizováno žádné jednání, k němuž by měl nutit poškozeného, s výjimkou toho, aby se k němu nepřibližoval s klackem, který držel v ruce. Podle názoru obviněného odvracel přímo hrozící útok, když z vozidla vystoupil a ukázal poškozenému, že má zbraň. Obviněný považuje výklad nutné obrany státním zástupcem za nepřiměřeně restriktivní, protože nebylo povinností obviněného čekat, zda poškozený zaútočí na něj nebo na jeho majetek, ale měl právo zahájit obranné jednání, adekvátní hrozícímu útoku, což učinil. Obviněný tedy setrval na podaném dovolání, jehož argumenty státní zástupce nevyvrátil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
18. Obviněný M. Š. opřel své dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. První z nich je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k vadám při použití hmotně právních norem, případně nejde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění z nich neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpis, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
20. Pokud jde o dovolací důvod uplatněný obviněným podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ten může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, přesto soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Obviněný uplatnil druhou z těchto variant, když podle jeho názoru napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který trpí vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
b) K důvodům zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu
21. Obviněný M. Š. ve svém dovolání v zásadě namítal, že svým jednáním nespáchal žádný trestný čin, protože nenutil poškozeného, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, za tímto účelem nepoužil pohrůžky násilí ani vlastního násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy a čin nespáchal se zbraní. Svobodnou vůli poškozeného nijak neovlivňoval, s poškozeným si chtěl pouze promluvit o jeho chování k družce obviněného A. J. Poškozený totiž zaslal této svědkyni dne 26. 11. 2018, tedy den před jednáním, které je obviněnému kladeno za vinu, výhrůžné a urážlivé textové zprávy na její mobilní telefon (tyto textové zprávy jsou založeny na č. l. 41 až 46 trestního spisu). O uvedené skutečnosti pak A. J. informovala obviněného, a proto, když v inkriminované době viděl přicházet poškozeného k azylovému domu, kde obviněný čekal na svoji družku, oslovil poškozeného, který však před ním utekl. Tím byl první kontakt obviněného s poškozeným ukončen. Po chvíli se však poškozený vrátil a byl ozbrojen výše popsaným dřevěným hranolkem, proto se obviněný obával, že ho může poškozený napadnout tímto předmětem, případně zaútočit na jeho vozidlo, tudíž z důvodu této obavy vystoupil z vozidla s expanzní zbraní, přičemž od poškozeného požadoval pouze to, aby se k němu dále nepřibližoval, na což poškozený opět reagoval útěkem.
22. Protože Nejvyšší soud neshledal důvody k odmítnutí dovolání obviněného, jak navrhoval státní zástupce, neboť námitky obviněného zčásti odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost usnesení odvolacího soudu napadeného dovoláním obviněného i předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné a že právní závěry soudů nižších stupňů nejsou správné, pokud byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
23. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin se zbraní. Za pohrůžku násilí je přitom nutno považovat jak pohrůžku bezprostředního násilí, tak i pohrůžku násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale s odstupem času, a to na rozdíl od zločinu loupeže ve smyslu §173 tr. zákoníku. Pohrůžkou násilí je pak vyslovená hrozba nejen proti osobní integritě oběti trestného činu vydírání, ale i vůči jiné osobě, případně proti majetku. Taková pohrůžka násilí ovšem musí směřovat k tomu, aby napadená osoba něco konala, tedy aktivně jednala, nebo se zdržela jednání, k němuž je jinak oprávněna, případně aby bez své aktivní obrany strpěla jednání pachatele či jiné osoby (s výjimkou sexuální oblasti). Tento čin je spáchán se zbraní za předpokladu, jestliže je zbraň použita ve smyslu §118 tr. zákoníku k překonání nebo zamezení odporu poškozeného, přičemž zbraní se rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Úmysl pachatele tedy musí směřovat k tomu, aby s pomocí této zbraně ovlivnil chování poškozeného k dosažení cíle, který pachatel sleduje svým jednáním, jímž naplňuje základní skutkovou podstatu trestného činu vydírání, tedy donutit poškozeného něco konat, opominout či strpět. Z hlediska trestnosti protiprávního jednání pachatele pak nelze pominout ani závažnost ovlivnění svobody vůle oběti tohoto protiprávního jednání, tedy to, k jakému konání, opominutí konání či strpění odmítaného jednání je oběť donucována.
24. Podle závěrů soudů nižších stupňů se měl obviněný dopustit pohrůžky násilí nejprve tím, že zastoupil cestu poškozenému L. G. a řekl mu „pojď sem, ty zmrde“, poté běžel za ustupujícím a následně utíkajícím poškozeným, který několikrát oběhl vozidlo obviněného, aniž by cokoli dalšího řekl poškozenému a bez toho, aby jej donucoval k nějakému konání, opominutí či strpění nějakého jednání. V této době navíc obviněný nebyl nijak ozbrojen.
25. Následně po útěku poškozeného se obviněný vrátil zpět do svého vozidla, čekal v něm na svou družku a po chvíli zaregistroval, že se poškozený vrací a jde k jeho vozidlu. Přitom v popisu skutkového děje v rozsudku soudu prvního stupně skutečně není zmíněna významná okolnost, tedy že se poškozený vracel ozbrojen dřevěným hranolkem o rozměrech 4 x 3 cm a délce 96 cm, a z logiky věci tudíž nelze dovodit jiný závěr než ten, že důvodem k tomu, aby poškozený nesl tento předmět, byl předchozí slovní konflikt s obviněným. Není zde ovšem bez významu, zda poškozený chtěl použít zmíněný předmět jen na obranu před případným útokem ze strany obviněného, nebo i proto, aby se pomstil obviněnému za předchozí již ukončený slovní konflikt mezi nimi. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se však touto skutečností nezabývaly, nevyslechly k ní ani poškozeného i s vědomím jeho předchozích vyjádření, ačkoli by z hlediska posouzení tvrzeného protiprávního jednání obviněného mohla mít tato okolnost zásadní význam.
26. Proto je nutno přisvědčit dovolací námitce obviněného, že se odvolací soud a předtím ani soud prvního stupně nevypořádaly s jeho tvrzením, podle něhož se při znalosti osoby poškozeného obával násilného jednání z jeho strany, proto vystoupil z vozidla ve snaze zabránit napadení své osoby či vozidla, a to s expanzní zbraní, kterou namířil na poškozeného přicházejícího k obviněnému a zařval „stůj, ty zmrde, nebo uvidíš, co s tebou udělám“. Přitom poškozený po celou dobu konfliktu s obviněným neprojevil jakoukoli snahu o omluvu za své jednání z předchozího dne ve vztahu k družce obviněného, ačkoli právě vulgární, urážlivé a výhružné textové zprávy byly podle obviněného důvodem, pro který si chtěl promluvit s poškozeným. Rozhodně z provedeného dokazování nevyplynula žádná jiná okolnost, která by odůvodnila jednání obviněného, jak bylo v zásadě správně uvedeno v popisu skutkového děje v rozsudku soudu prvního stupně. Ostatně ani poškozený nepoukázal na žádný důvod, s výjimkou shora zmíněných textových zpráv zasílaných družce obviněného předchozího dne, proč by jej měl obviněný zastavit při cestě za matkou a proč by měl mít strach z obviněného a utíkat před ním.
27. Pouhá okolnost z počátku skutkového děje spočívající v tom, že obviněný zastoupil cestu přicházejícímu poškozenému, a vyzval jej, byť výrazem hrubě urážlivým, ale nikterak neobvyklým v komunitě, v níž se pohybují obviněný i poškozený, k tomu, aby poškozený šel k obviněnému, ještě nemohla naplnit znaky ani základní skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Totéž platí o skutkové podstatě přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Z výsledků provedeného dokazování ani z popisu skutkového děje ohledně této části setkání obviněného a poškozeného totiž nevyplývá, že by obviněný usiloval o něco jiného, než promluvit si s poškozeným o obsahu textových zpráv adresovaných družce obviněného a vytknout mu jeho chování. Rozhodně nelze dovodit ani záměr obviněného fyzicky napadnout poškozeného, případně pohrůžkou násilí jej nutit k nějakému konkrétnímu konání či opominutí nebo ke strpění něčeho. Útěkem poškozeného bylo toto jednání obviněného v zásadě ukončeno.
28. Následný další konflikt, který je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, je již zcela novým skutkem, byť nepochybně má své příčiny v předchozím, shora popsaném jednání obou aktérů tohoto děje. Soud prvního stupně v bodě 11. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodě 10. odůvodnění svého usnesení nedokázaly přesvědčivě vyvrátit obhajobu obviněného, že měl důvodnou obavu z návratu poškozeného, který byl v této době již ozbrojen dřevěným hranolkem, a proto obviněný vytáhl expanzní zbraň a namířil ji na poškozeného s požadavkem, aby se k němu dále nepřibližoval. Argumentace obou soudů, podle níž obviněný ani za popsaných okolností neměl důvod bát se poškozeného, vytáhnout zbraň a namířit ji na poškozeného, je nepřesvědčivá. Přitom obviněný nepopírá, že vystoupil ze svého vozidla se zbraní a upozornil poškozeného, že má tuto zbraň, ale obviněný pouze popírá, že ji namířil na poškozeného, a použití zbraně vysvětluje právě obavou z poškozeného, který byl rovněž ozbrojen, ovšem cílem obviněného podle jeho obhajoby pouze bylo, aby k němu poškozený nešel blíž. Odvolací soud skutečně v bodě 12. svého usnesení nijak nevysvětlil, proč není dán prostor pro úvahy o nutné obraně ze strany obviněného proti přicházejícímu poškozenému. Ani tvrzení soudu prvního stupně, kterým zpochybňuje pouhý „kompenzační účel“ použití zbraně obviněným, není přesvědčivým vyvrácením obhajoby obviněného, že mohl jednat v nutné obraně. Stejně tak neobstojí argument soudu prvního stupně, podle něhož mohl obviněný ujet se svým vozidlem před přicházejícím poškozeným, protože za podmínek nutné obrany zásadně není povinností obránce útěkem se vyhnout hrozícímu útoku (nevyžaduje se tzv. subsidiarita). Navíc nelze pominout, že v případě snahy o útěk obviněného by poškozený, pokud by skutečně měl v úmyslu napadnout obviněného, mohl poškodit odjíždějící vozidlo obviněného, případně napadnout družku obviněného, která za ním měla přijít. V této souvislosti pak není bez významu ani následné jednání poškozeného. Pokud jde o jeho výpověď, nelze z ní bez dalšího vycházet, protože poškozený nejdříve uváděl, že mu obviněný držel zbraň u hlavy, což následně popřel, a nakonec ani soud prvního stupně neuvěřil dalšímu tvrzení poškozeného, podle něhož měl mít obviněný v ruce zmíněnou expanzní zbraň již při jejich prvním setkání.
29. Z výše konstatovaných skutečností a dosud učiněných zjištění tedy nelze jednoznačně a bez důvodných pochybností vyvrátit argumentaci obviněného, že skutečně mohl jednat v mezích nutné obrany, tedy že se bránil přímo hrozícímu útoku ze strany poškozeného, když jak soud prvního stupně, tak ani odvolací soud se nezabývaly záměrem poškozeného, pro který se ozbrojil zmíněným dřevěným hranolkem a vracel se na místo prvního setkání s obviněným.
30. Přitom ani z tohoto následného kontaktu mezi obviněným a poškozeným nelze bez dalších skutkových zjištění dovodit, že by obviněný jednal s cílem naplnit skutkovou podstatu zločinu vydírání, spáchaného dokonce se zbraní ve smyslu §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Z popisu skutkového děje v rozsudku soudu prvního stupně totiž není patrné, že by cílem obviněného bylo něco více, než aby ozbrojený poškozený k němu nešel blíže na vzdálenost, z níž by jej již mohl ohrozit na zdraví dřevěným hranolkem či způsobit mu škodu na vozidle. Zjištěný průběh a intenzita konfliktu mezi obviněným a poškozeným pak neodůvodňují ani spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
31. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy z napadeného rozhodnutí ve věci samé jednoznačně nevyplývá naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, které byly obviněnému kladeny za vinu. Navíc se soudy obou nižších stupňů přiléhavým způsobem nevypořádaly ani s poukazem obviněného na jednání v nutné obraně ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, protože takové jednání rozhodně nelze považovat za vyloučené a mohlo by znamenat beztrestnost obviněného i z tohoto důvodu. Výše zmíněné vady právního posouzení skutku se přitom vyskytují od samého počátku trestního stíhání obviněného a neodstranil je ani odvolací soud, který tak mohl a měl učinit z podnětu odvolání obviněného.
32. Proto Nejvyšší soud shledal námitky obviněného důvodnými, neboť na podkladě napadeného usnesení odvolacího soudu ani rozsudku soudu prvního stupně skutečně nelze učinit spolehlivý závěr, že by obviněný naplnil všechny znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jejichž spácháním byl uznán vinným.
V. Závěrečné shrnutí
33. Nejvyšší soud tedy z podnětu důvodného dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a dále podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl, neboť na podkladě odvolání obviněného mohl sám odstranit shora vytknuté vady a učinit rozhodnutí v souladu se zákonem.
34. Bude na odvolacím soudu, aby se v navazujícím řízení znovu důsledně zabýval trestní věcí obviněného ve shora naznačených směrech a za součinnosti státního zástupce, jehož úkolem je tvrdit a prokazovat vinu obviněného, případně doplnil dokazování, shledá-li to nezbytným, a následně učinil po řádném vyhodnocení všech důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků odůvodněné skutkové závěry ohledně toho, do jaké míry (pokud vůbec) obviněný svým jednáním naplnil skutkové podstaty trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu.
35. Nejvyšší soud upozorňuje, že usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno výlučně z podnětu dovolání obviněného, proto v dalším řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch, jak vyplývá z ustanovení §265s odst. 2 tr. řádu.
36. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu).
37. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký