ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.117.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 117/2021-812
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný D. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 7 To 116/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 27 T 29/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného D. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 27 T 29/2018, byl obviněný D. M. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost, aby zaplatil poškozené obchodní společnosti H., jako náhradu škody částku ve výši 994 560 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Opavě podal obviněný odvolání, a to proti výroku o vině, výroku o trestu i výroku o přiznané náhradě škody. O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 7 To 116/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil v napadeném rozsudku výrok o náhradě škody a podle §265 tr. řádu nově rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozenou obchodní společnost H., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný D. M. podal prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jímž napadl citované rozhodnutí v celém rozsahu.
5. Obviněný předně vytkl, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazně podložené skutkové okolnosti, které vylučují trestnou činnost obviněného, ačkoli ohledně skutkových zjištění zůstávají zcela zásadní pochybnosti. Podle obviněného byla porušena zásada „ultima ratio“, neboť skutek popsaný v obžalobě se nikdy nestal a jeho jednání není od počátku trestným činem, přičemž orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání v obchodní záležitosti dvou podnikatelů.
6. Podle názoru obviněného soud prvního stupně porušil „pravidlo in dubio pro reo“, nebral v úvahu důkazy svědčící ve prospěch obviněného a všechny důkazy hodnotil v jeho neprospěch. Obviněný má za to, že se soud prvního stupně nevypořádal s jeho obhajobou, a proto ji v dovolání zopakoval a zároveň poukázal na nesrovnalosti ohledně předání zboží ve skladu. Podle obviněného mu svědkyně L. R., která pracovala jako skladnice, vydala veškeré zboží dobrovolně, což dokládá zejména podepsaný předávací protokol, v němž jsou spočítané všechny kusy odebraného produktu. Také skutečnost, že tato svědkyně ani v druhém případě, kdy si obviněný přijel pro zboží dne 17. 7. 2017, nepřivolala Policii České republiky, svědčí o dobrovolnosti vydání zboží ze skladu, když obviněnému nebránila v převzetí daného zboží. Obviněný namítl nevěrohodnost svědkyně D. K., jejíž výpověď považuje za účelově zaměřenou na podporu svého zaměstnavatele.
7. Obviněný dále rozvedl své tvrzení, že došlo k uzavření kupní smlouvy převzetím zboží, neboť nepotřeboval souhlas jednatele obchodní společnosti H., R. K. s uzavřením kupní smlouvy, přičemž podle obviněného nebylo prokázáno, že by využil nepřítomnosti zmíněného jednatele. Dokazováním byla prokázána cena produktu H2 Recovery a obviněný počítal s touto cenou, ovšem čekal na vystavení faktury k její úhradě. Obviněný poukázal na účelovost podaného trestního oznámení, které shledal neobvyklým za obdobné situace a mezi dlouholetými obchodními partnery. Obviněný také připomněl historii obchodních vztahů mezi ním a R. K. a skutečnost, že celá obchodní společnost H., byla vedena na bázi gentlemanských dohod. Jak vyplynulo ze způsobu komisního prodeje a z výpovědi svědka T. K., při komisním prodeji bylo nejdříve zboží odebráno a až následně byla vystavena faktura, přičemž k daným obchodům neexistovala žádná další písemná smlouva. Jediný rozdíl mezi touto praxí a posuzovaným případem spatřuje obviněný v tvrzení svědka R. K., že nedal obviněnému souhlas s odběrem zboží. Podle obviněného však jde o názor nevěrohodného svědka a obviněný zdůraznil skutečnosti, z nichž vyplývá jeho nevěrohodnost a ohledně kterých tento svědek lhal. Obviněný rovněž poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu, od nichž se podle jeho názoru soudy nižších stupňů odklonily.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem a podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Opavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného D. M. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nesouhlasí s tím, že by soudy vycházely pouze z výpovědi svědka R. K. Jednání obviněného naopak vyplývá zejména z výpovědí zaměstnanců poškozené obchodní společnosti, a to především z výpovědi skladnice L. R. Pokud obviněný poukazuje na výpovědi svědků T. K., Z. P. M., L. B. a G. M., pak tyto výpovědi neuvádí nic podstatného. Státní zástupce se dále podrobně vyjádřil k jednotlivým výpovědím a k tomu, co z nich vyplývá. Zároveň připomněl, že trestní oznámení nebylo podáno ihned poté, co obviněný odvezl dané produkty ze skladu, ale až po návratu jednatele R. K. z ciziny. Podle státního zástupce obviněný v dovolání prosazuje vlastní skutkovou verzi, na níž založil svou obhajobu už v předchozím průběhu řízení. Tato verze je však nelogická a v rozporu se zavedenými vztahy v obchodní společnosti H. Naopak skutkový závěr učiněný soudy, podle něhož obviněný neodebral zboží jako kupující na základě uzavřené kupní smlouvy, ale zmocnil se ho v rozporu s vůlí poškozené obchodní společnosti, je podle státního zástupce správný a logicky odvoditelný z provedeného dokazování. Ani námitku porušení zásady presumpce neviny, resp. pravidla „in dubio pro reo“, nepokládá státní zástupce za relevantní a věcně s ní nesouhlasí, protože v případě obviněného nelze vůbec hovořit o důvodných pochybnostech. Tato námitka navíc není způsobilá naplnit dovolací důvod, o který obviněný opírá své dovolání.
10. Pod uplatněný dovolací důvod je podle státního zástupce podřaditelná jen námitka týkající se subsidiarity trestní represe, když obviněný vytkl, že soudy nepostupovaly v souladu s pojetím trestního práva jako „ultima ratio“. Jak ovšem v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, soudy zde nepochybily, a přestože obviněný namítal, že poškozený měl uplatnit své nároky v civilním řízení a neučinil tak, není tato okolnost sama o sobě důvodem pro nepoužití prostředků trestního práva, jestliže byla beze zbytku naplněna skutková podstata trestného činu. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že obviněný jednal úmyslně, jeho jednání vykazovalo znaky předem připraveného postupu, čin spáchal dvěma dílčími skutky a výše škody není zanedbatelná, což zvyšuje společenskou škodlivost. Způsob jednání obviněného a jeho záměr charakterizují skutek jako čin, který výrazně překročil rámec soukromoprávního vztahu a nabyl kriminální povahy.
11. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
13. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný D. M. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
14. Obviněný však ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně i sám obviněný zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k nesprávnému zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů. Obsahem dovolání obviněného jsou námitky, v nichž vyslovil nesouhlas s tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy a jak postupoval při dokazování. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Přitom obviněný ve svém dovolání opětovně uvádí argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Ty byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud tyto námitky posoudily a náležitě se s nimi vypořádaly (viz s. 7 a 8 rozsudku soudu prvního stupně a s. 5 usnesení odvolacího soudu). Zároveň obviněný v podstatě požaduje, aby Nejvyšší soud dal soudům nižších stupňů pokyny, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je ovšem v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
15. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný D. M., znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož soud prvního stupně (a i soud odvolací, pokud dal soudu prvního stupně za pravdu) pochybil, když ve vztahu k souzenému skutku založil své závěry zejména na výpovědi R. K., kterého obviněný považuje za nevěrohodného svědka, a na výpovědích L. R. a D. K., byť podle názoru obviněného tyto výpovědi byly účelové ve prospěch jejich zaměstnavatele. Podle obviněného tak došlo k porušení pravidla „in dubio pro reo“, neboť v řízení před soudy obou stupňů nebyly odstraněny pochybnosti o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu, za nějž byl obviněný odsouzen. Také mělo dojít k porušení zásady subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako „ultima ratio“, neboť jde o obchodní záležitost dvou podnikatelů. Taková argumentace se ovšem vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením jimi provedených důkazů. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a jaké skutkové závěry se staly podkladem jejich právního posouzení spáchaného skutku.
16. Obviněný se snaží prosadit vlastní verzi skutkového děje, podle níž měl údajně uzavřít kupní smlouvu s poškozenou obchodní společností ohledně dodávky produktu H2 Recovery, a na základě této vlastní verze se domnívá, že se poškozená společnost měla domáhat zaplacení kupní ceny v civilním řízení, což je však v přímém rozporu se skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Soudy nižších stupňů tedy neměly pochybnosti o spáchání posuzovaného skutku obviněným, proto nemohly mít ani důvod postupovat podle pravidla „in dubio pro reo“ (tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného). Totéž obdobně platí o námitce obviněného týkající se zásady subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako „ultima ratio“. Obviněný ji totiž opírá o vlastní skutkovou verzi, že nespáchal posuzovaný skutek ani trestný čin krádeže a že poškozená obchodní společnost měla využít jen prostředky civilního práva. Soudy nižších stupňů ovšem dospěly k důvodnému závěru o spáchání trestného činu krádeže obviněným, takže neměly důvod neuplatnit trestní odpovědnost, zejména když obviněný naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu typově závažnějšího trestného činu v podobě zločinu se sazbou trestu odnětí svobody stanovenou na 2 roky až 8 let.
17. Nejvyšší soud dále nad rámec uplatněného dovolacího důvodu zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného D. M. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž tímto skutkem naplnil všechny zákonné znaky zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a úvahami soudů při hodnocení těchto důkazů. Soudy obou stupňů zároveň náležitě a přesvědčivě odůvodnily, proč neprovedly další důkazy navrhované obviněným (viz bod 25. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 10. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu). Proto v uvedených směrech nemohlo dojít k namítanému porušení práva obviněného na nestranné posuzování věci ani k údajnému jednostrannému a nesprávnému hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Ostatně dodržení práva na spravedlivý proces obviněnému nijak nezaručuje takový výsledek trestního stíhání, jaký by si sám přál.
V. Závěrečné shrnutí
18. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný D. M. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc shodnými námitkami obviněného, jaké uplatnil ve svém dovolání, se již zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly soudy nižších stupňů v podrobném odůvodnění svých rozhodnutí.
19. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu