ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1184.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1184/2021-1358
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2021 o dovoláních, která podali obviněný T. H. , nar. XY v XY, bytem XY, a obviněná právnická osoba – obchodní společnost V. , IČ: XY, se sídlem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2020, sp. zn. 5 To 145/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 188/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 3 T 188/2015, byli obvinění T. H. a právnická osoba – obchodní společnost V., uznáni vinnými přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Za to byl obviněnému T. H. uložen podle §254 odst. 1 a §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 20 000 Kč. Pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Spoluobviněná právnická osoba byla podle §254 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku za použití §18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „TOPO“), odsouzena rovněž k peněžitému trestu, a to ve výměře 20 denních sazeb po 1 500 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání. Krajský soud v Ostravě z jejich podnětu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že ohledně obou obviněných korigoval znění tzv. skutkové věty, aby byla v souladu s právní větou. Po úpravě skutkových zjištění, resp. jejich popisu ve výroku o vině krajský soud uznal oba obviněné vinnými zcela shodně, jak to učinil soud prvního stupně a oběma uložil stejné peněžité tresty včetně náhradního trestu obviněnému T. H.. Protože je procesním stranám dostatečně znám způsob, jakým se obvinění dopustili přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, nebude Nejvyšší soud opakovat ani ve stručnosti průběh skutku.
II. Dovolání a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněných
3. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění T. H. a obchodní společnost V., prostřednictvím svých obhájců dovolání, která opřeli o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu. Jejich obsahem učinili takřka totožnou dovolací argumentaci, bude proto níže shrnuta společně.
4. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění namítli, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Přitom zejména poukázali na znalecká zkoumání, nejprve na znalecký posudek vypracovaný doc. Ing. Ivetou Vozňákovou, kterým podle jejich přesvědčení nebylo vyvráceno, že by obvinění „nevedli“ účetní knihy, v takových knihách „uváděli nepravdivé údaje nebo takové údaje změnili, poškodili či zničili“. V této souvislosti obvinění doslovně citovali závěry, k nimž znalkyně dospěla, a upozornili na to, že korespondují se znaleckým posudkem, který na žádost obhajoby vypracovala Ing. Markéta Volkmerová. Vzhledem k tomu, že účetnictví obviněné právnické osoby zobrazovalo skutečný stav hospodaření, zjevně nemohlo dojít k ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Obvinění dále shledali nesoulad tzv. skutkové věty výroku o vině a právní věty s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu. Ačkoli je jim oběma ve výrokové části rozsudku kladeno za vinu nevedení zápisů nebo jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a k jejich kontrole, z dokazování pouze vyplynulo, že neměli vést doklady, podle kterých by bylo možné tyto záznamy přezkoumat. Stejně se vyjádřil odvolací soud i v odůvodnění napadeného rozsudku. Obvinění jsou přesvědčeni o zmatečnosti skutkové věty, která se zabývá výší majetkových práv, jejichž ohrožení mělo nastat, v tomto ohledu jsou v ní obsaženy většinou jen spekulativní úvahy. Újma, kterou mělo utrpět město XY, je podle obviněných pouhou fikcí, odmítli její výpočet jako pouhou domněnku bez opory v dokazování. Další výhradou obvinění namítali nedodržení totožnosti skutku, neboť obžaloba byla podána pro jednání právně kvalifikované jako přečin §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku, avšak následně byli odsouzeni pro spáchání přečinu podle alinea první téhož ustanovení. V tom rovněž obvinění spatřují porušení svého práva na obhajobu. Obvinění vyjádřili přesvědčení, že ani znak úmyslného zavinění není podpořen důkazy a nevyplývá ani z charakteru a způsobu jejich jednání. Obvinění totiž byli ujišťováni účetním, že příjmové pokladní doklady ke vstupnému nejsou pro plnění zákonných povinností významné, a že systém k evidenci vstupného, jak byl nastaven, je v souladu se zákonem. Z toho plyne, že nemohli znát všechny rozhodné okolnosti, ale ani si nemohli být vědomi možných následků v podobě ohrožení včasného či řádného vyměření daně. Soudy rovněž podle obviněných nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Přestože po dobu takřka pěti let jim nebyla vytýkána chybná účetní evidence a jednání tak mohlo být právně posouzeno jako přestupek podle §37 zákona o účetnictví, bylo „ihned“ přistoupeno k vyvození jejich odpovědnosti podle norem trestního práva.
5. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je podle obviněných naplněn nesprávným postupem soudu prvního stupně ohledně znaleckého zkoumání účetní evidence. Soud totiž pochybil, pokud považoval za platný posudek vypracovaný znalkyní Ing. Markétou Volkmerovou a přesto následně přibral k vypracování dalšího znaleckého posudku podle §105 tr. řádu doc. Ing. Ivetu Vozňákovou. Podle obviněných měl soud prvního stupně před jejím přibráním nejprve jasně vyslovit, v čem shledal pochybnosti o správnosti obhajobou předloženého znaleckého posudku a pokusit se případné vady sám odstranit. Až teprve tehdy, pokud by doplňující vysvětlení znalkyně Ing. Markéty Volkmerové nepřispělo k objasnění věci, byly by splněny podmínky pro přibrání jiného znalce ve smyslu §109 tr. řádu. Došlo tím k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Obviněný T. H. navíc porušení téhož práva spatřoval ve skutečnosti, že v posuzované trestní věci rozhodovaly osoby, které byly v minulosti příslušníky KSČ, případně jiných politických skupin, jimž je v nynější době podle tzv. lustračního zákona zastávání určitých vysoce postavených postů zakázáno.
6. Závěrem svých dovolání oba obvinění učinili totožný návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním obviněných
7. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K argumentaci obviněných, kterou podřadili pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedl, že s jistou mírou benevolence lze za odpovídající považovat výhrady proti znaku zavinění, objektivní stránky přečinu a nesprávnému použití zásady subsidiarity trestní represe. Žádná z uplatněných námitek však není podle státního zástupce opodstatněná. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky přečinu státní zástupce odkázal na bod 20. rozsudku soudu druhého stupně a doplnil, že skutková zjištění lze v tomto směru hodnotit jako věcně správná, úplná, logická a přesvědčivá. Totéž platí o naplnění znaku objektivní stránky. Za zcela neopodstatněné státní zástupce označil tvrzení obviněných o nesouladu právní věty v rozsudku odvolacího soudu s tzv. skutkovou větou výroku o vině. Z ní je totiž zjevné, že obvinění nepochybně nevedli nejen účetní zápisy, ale ani účetní doklady, které měly sloužit nejenom k přehledu o stavu hospodaření V., ale i k jeho kontrole. Skutková věta tak podle všeho odpovídá požadavkům vysloveným mimo jiné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, uveřejněném pod T 1135 ve svazku 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008. Ke správnosti kvantifikace minimálního rozsahu, v jakém oba obvinění svým jednáním ohrozili majetková práva města XY, státní zástupce poukázal na bod 16. napadeného rozsudku ve spojení s bodem 29. rozsudku soudu prvního stupně, v nichž se soudy dostatečně vypořádaly s obhajobou obviněných. Státní zástupce poznamenal, že prostřednictvím těchto argumentů obvinění ve skutečnosti zpochybňují správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, tím se však ocitli mimo meze důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K údajnému nerespektování zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce konstatoval, že se otázkou míry společenské škodlivosti důsledně zabývaly soudy obou stupňů, odkázal zejména na bod 21. rozsudku odvolacího soudu, s jehož závěrem se ztotožnil. Pouze pro úplnost státní zástupce upozornil na to, že zásadu subsidiarity trestní represe nelze chápat jako požadavek na odkládání možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatele trestné činnosti do doby, než budou fakticky vyčerpány jiné v úvahu přicházející formy právní odpovědnosti. Hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídá ani ničím nepodložená námitka obviněných o porušení zásady totožnosti skutku. K domnělému porušení práva na spravedlivý proces obviněných státní zástupce uvedl, že tento argument neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, jak jsou uvedeny v §265b odst. 1, 2 tr. řádu, navíc je neopodstatněný. Zpochybňovali-li obvinění přibrání znalce podle §105 odst. 1 tr. řádu, je státní zástupce přesvědčen, že soud neměl jinou možnost, než postupovat právě tímto způsobem. Soud prvního stupně totiž dospěl k závěru o potřebě zodpovězení širšího okruhu otázek, než k jakým se ve svém znaleckém posudku vyjadřovala Ing. Markéta Volkmerová, která své zkoumání zpracovala na žádost obhajoby. Za zcela zásadní přitom státní zástupce označil skutečnost, že i podle samotných obviněných vyzněly oba znalecké posudky v jejich prospěch, tudíž je nemyslitelné, že by přibrání znalkyně doc. Ing. Ivety Vozňákové mělo za následek porušení jejich práva na obhajobu. Konečně ani námitky obviněného T. H., podle kterých mělo dojít k dotčení jeho práva na spravedlivý proces i tím, že se na rozhodování této trestní věci podílely osoby, jež byly v minulosti členy KSČ či SNB, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. řádu a citoval některé závěry z rozhodnutí č. 40/2013 Sb. rozh. tr.
8. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek obou obviněných ve vztahu k namítaným dovolacím důvodům.
10. Shodně obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze relevantně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, které nastane zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat také v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Uvedený dovolací důvod ovšem nelze shledat v případech procesních pochybení soudů nižších stupňů, ani pokud se obviněný domáhá použití norem hmotného práva na skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které přitom soudy nižších stupňů vyhodnotily odlišně. Stejně tak tento dovolací důvod nelze zakládat na námitkách směřujícím zejména proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, proti tomu jaké skutkové zjištění z nich vyvodily, jak jednotlivé důkazy prováděly, případně v jakém rozsahu dokazování provedly.
11. Svá dovolání oba obvinění výslovně opřeli také o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V posuzovaném případě obvinění nepřípustnost trestního stíhání shledali v zásahu do jejich práva na spravedlivý proces.
12. Pokud jde o poslední dovolací důvod uplatněný obviněnými podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ten může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, přesto soud rozhodl o jeho zamítnutí nebo odmítnutí. Obvinění však uplatnili tento dovolací důvod nesprávně, odvolací soud totiž z podnětu jejich odvolání v celém rozsahu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a znovu o jejich vině a trestech rozhodl.
b) K dovolací argumentaci obviněných
13. Pouze s velkou mírou tolerance bylo možné považovat za výhradu nesprávného použití hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tvrzení obviněných o nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio . Ostatní vznesené námitky neodpovídají uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, jak jsou taxativně vyjmenovány v §265b odst. 1, 2 tr. řádu, pouze formálně směřují proti naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, ale jejich podstatou tvoří jiný výsledek hodnocení provedených důkazů a mají proto procesní povahu. Nejvyšší soud se k nim přesto ve stručnosti rovněž vyjádří.
14. Přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku se dopustí, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Objektem tohoto přečinu je zájem na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Jde o delikt ohrožovací, jehož následkem je ohrožení majetkových práv konkrétních osob, ustanovení má tedy i předmět útoku (majetková práva dalších osob) a účinek na něm se projevující v podobě ohrožení tohoto předmětu útoku. Musí přitom dojít k ohrožení majetkových práv nejméně jedné konkrétní osoby odlišné od pachatele („jiného“), dokonce může jít i o účetní jednotku, za niž pachatel jednal a v níž se dopustil některého z jednání popsaných v alternativách v §254 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k včasnému a řádnému vyměření daně je zde postihováno v podstatě jednání přípravného charakteru, které může směřovat ke zkrácení daně ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 57/2003 Sb. rozh. tr.). Ustanovení §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku postihuje nekonání, tedy opomenutí povinnosti konat, ač k tomu byl pachatel podle zákona povinen. Jde tak o omisivní delikt, neboť je jím postihováno porušení povinnosti konat plynoucí ze zákona. Povinnost vést účetnictví je stanovena v §1 a v §2 a násl. zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „zákon o účetnictví“). Účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady přitom nevede ten, kdo si takové knihy nebo doklady vůbec neopatří nebo si je nevyhotoví, anebo si je sice opatří či vyhotoví, ale buď je vůbec nevyplňuje, tedy zápisy neprovádí, anebo je vyplňuje nedostatečně, takže nemají příslušné náležitosti a nedávají přehled o stavu hospodaření a majetku či nemohou sloužit k jejich kontrole (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2582.). V případech, kdy daňový subjekt (též fyzická osoba jednající jeho jménem) úmyslně nevede zákonem předepsanou účetní evidenci a příslušný správce daně nemá k dispozici úplné a správné účetní údaje, na základě kterých by mohl zjistit a stanovit daň a zajistit její zaplacení, pak je vždy ohroženo včasné a řádné vyměření daně ve smyslu znaku objektivní stránky přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 15/2009 Sb. rozh. tr.). Zákonným znakem tohoto trestného činu není způsobení škody na cizím majetku, ale z popisu skutku, kterým byl tento trestný čin spáchán, musí být patrné, čím konkrétně byl ohrožovací následek naplněn, přičemž právě i míra a závažnost ohrožení je významná pro posouzení principu subsidiarity při uplatňování trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, citované již v bodě 7. tohoto usnesení). Nicméně do popisu skutku musí být zahrnuta příslušná skutková zjištění tak, aby bylo zřejmé, že uvedený znak objektivní stránky byl naplněn.
15. Z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a v jeho následném odůvodnění mimo jiné vyplývá, že obvinění v době od 1. 4. 2009 do 31. 12. 2014 neprováděli řádnou evidenci prodaných vstupenek , ač věděli, že v rámci vybírání vstupného na věž XY ve XY byly vystavovány příjmové pokladní doklady i v situacích, v nichž nebyly předávány návštěvníkům evidované vstupenky, přičemž oba obvinění byli seznámeni s tím, že pro účely vybírání vstupného na tuto historickou památku bylo zaměstnanci obviněné právnické osoby V., vystavováno tzv. pravidelné měsíční hlášení o poplatku ze vstupného, které bylo předkládáno vedení města XY Účetní dokumentace obviněné nebyla proto zcela průkazná, účetní záznamy byly totiž průběžně likvidovány, tzv. pravidelná měsíční hlášení o poplatku ze vstupného byla přitom jediným podkladem pro vyúčtování příjmů ze vstupenek na XY. Z účetnictví nebylo možné zpětně ověřit ani správnost výpočtu výše 60% odvodů ze vstupného, které podle smlouvy o nájmu nemovitosti uzavřené dne 31. 3. 2009 náleželo městu XY, jako pronajímateli. Účetní evidence nebyla rozhodně vedena v intencích zákona o účetnictví, nebyla průkazná ani pro pronajímatele, který neměl přehled o skutečném prodeji hromadného vstupného a byla tím ohrožena jeho majetková práva v rozsahu nejméně 738 000 Kč, tedy v částce odpovídající nevyplaceným odvodům. Současně tak bylo ohroženo řádné a včasné vyměření daně z přidané hodnoty a daně z příjmu právnických osob v letech 2012 až 2013.
16. Skutkové okolnosti, k nimž soudy dospěly po provedeném dokazování, rozhodně odpovídají výsledkům dokazování a obsahu jednotlivých důkazních prostředků. Zjištění soudů obou stupňů o způsobu, jímž docházelo k neprůkazným dispozicím se vstupenkami tak, aby nebyly evidovány ve skutečně prodaném množství, následně pak takové prodeje nebyly řádně zahrnuty do účetní evidence, rozhodně nelze považovat za spekulace. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně vyložily, o kterou skupinu důkazů opřely svůj výrok o vině obviněných a rovněž se dostatečným způsobem vypořádaly s obhajobou obviněných. Skutek zjištěný již soudem prvního stupně, jak je popsán ve výroku o vině jeho rozsudku, resp. jak byl přiléhavě korigován odvolacím soudem a zachycen ve výroku o vině napadeného rozsudku tohoto soudu, jasně svědčí o naplnění všech zákonných znaků přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, jímž byli obvinění T. H. a obchodní společnost V., uznáni vinnými, a to včetně znaků pokrývajících objektivní i subjektivní stránku této skutkové podstaty. Obvinění ve svých dovoláních sice tvrdili, že „[p]rovedenými důkazy nebylo prokázáno, resp. vyvráceno, že by nevedli účetní knihy, v takových knihách uváděli nepravdivé údaje nebo takové údaje změnili, poškodili či zničili.“ , nutno je však v prvé řadě upozornit na to, že jejich trestní odpovědnost byla podle právní věty odsuzujícího rozsudku vyvozena výlučně za „nevedení“ účetní dokumentace, nikoli pro jiné, alternativní způsoby jednání citovaného přečinu, jak vyplývá i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Lze tak pouze ve stručnosti připomenout, že obviněným nebylo vytýkáno nevedení účetní evidence obviněné právnické osoby jako celku, ale výhradně v části týkající se hromadného vstupného. Z účetních dokumentů, konkrétně tzv. hlášení, která byla ze strany obviněných předkládána vedení města XY, totiž nebylo možné zpětně ověřit, že jejich obsah odpovídal skutečnosti (srov. bod 29. rozsudku soudu prvního stupně a body 9. až 13. rozsudku odvolacího soudu), příjmové doklady k hromadnému vstupnému neměly evidenční posloupnost a výpravám, které nakupovaly vstupenky na památku XY ve městě XY, nebyly vydávány vstupenky, které měly být řádně evidovány i archivovány, jak předpokládají ustanovení §6, §7 a §31 zákona o účetnictví. Nejvyšší soud tudíž ve shodě se soudy obou stupňů nemá důvod pochybovat tom, že zmíněná část účetní evidence není průkazná ve smyslu §33a zákona o účetnictví. V důsledku takto zjištěného nesprávného prodeje, resp. evidování prodeje vstupenek docházelo též k neprůkaznému vykazování tržeb, k jejichž odvodu byli obvinění povinni. Bylo smluveno, že mají odpovídat 60 % z tržeb z hromadných vstupů, a to právě podle záznamů v pravidelných hlášeních, která však nebyla zaznamenána ani v daňové evidenci, na jejímž podkladě by bylo možné stanovit odpovídající výši daně z přidané hodnoty i daně z příjmu právnických osob. Zavinění obviněných v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vyplývá nejen ze způsobu protiprávního jednání, ale též z výpovědí některých svědků o pokynech obviněného, jimiž se řídili. Na uvedeném (správném) závěru soudů nemůže nic změnit ani snaha obviněných zbavit se vlastní trestní odpovědnosti poukazem na osobu účetního, který měl zpracovávat účetnictví obviněné právnické osoby. Byl to právě obviněný, kdo byl ze své pozice jednatele obchodní společnosti podle §135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [nyní §196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů], odpovědný za zajištění řádného vedení předepsané evidence a účetnictví obviněné obchodní společnosti. Zejména je však v tomto ohledu významné to, že účetní zpracovával pouze ty podklady, které mu byly zaměstnanci obviněné předkládány. Pouze pro úplnost lze připomenout, že se obviněný spolupodílel na vypracování interního pokynu pro evidenci vstupenek a tržeb ze vstupného na věž XY (srov. bod 25. rozsudku soudu prvního stupně). Nepochybně tak věděl, jak mělo být o hromadném vstupném účtováno a následně v podobě tzv. hromadných hlášení předkládáno městu XY. Trestní odpovědnost obviněné právnické osoby bylo možné vyvodit proto, že jednání obviněného, kterého se dopustil v rámci činnosti obviněné jako její statutární orgán, bylo možné této obchodní společnosti přičítat, a současně se obchodní společnost V., trestní odpovědnosti nezprostila ve smyslu §8 odst. 5 TOPO. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je rovněž patrno, že se zejména soud prvního stupně (srov. body 25. až 28. rozsudku soudu prvního stupně) snažil o stanovení alespoň minimálního rozsahu trestné činnosti obviněných, tak aby vyhověl požadavkům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008. Výpočet velmi pečlivě provedený tímto soudem, z něhož následně vycházel i odvolací soud, Nejvyšší soud považuje za logický a dostačující, nikoli spekulativní, jak míní oba obvinění, a to i s ohledem na dobu, která od spáchané trestné činnosti uplynula.
17. Obviněným nelze přisvědčit v tom, že Krajský soud v Ostravě nesprávně užil zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku v posuzované trestní věci. Obecně platí, že použití zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu teprve poté, kdy je najisto postaveno, že pachatel naplnil všechny obligatorní znaky některé ze skutkových podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. Jak již bylo konstatováno, obviněný T. H. i obviněná obchodní společnost V., zjištěným jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně naplnili všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Nelze proto pochybovat o tom, že soudy správně vyložily ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio , neboť jednání obviněných odpovídá svým charakterem běžně se vyskytujícím případům tohoto typu trestné činnosti. Bylo nutné mít na zřeteli též délku protiprávního jednání přesahující tři roky (od 1. 4. 2009 do 31. 12. 2014) a skutečnost, že došlo k ohrožení jak majetkových práv jiného, tak k ohrožení řádného vyměření dvou druhů daní. Při formálním pojetí trestného činu, na němž je založen trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky určité skutkové podstaty některého z trestných činů zařazených do trestního zákoníku, je takovým trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost pachatele za jeho spáchání. Soud druhého stupně pečlivě zvažoval všechny okolnosti významné pro rozhodnutí o vině a provedené důkazy správně vyhodnotil tak, že obviněné je nutné postihnout prostředky trestního práva (srov. bod 21. rozsudku krajského soudu). Uvedený závěr bylo přitom možné vyvodit i beztoho, aniž by byla nejprve konstatována vina obviněných za spáchání přestupku, jak se obvinění mylně domnívají. Právě doba páchání trestné činnosti stejně jako nastalý následek v podobě poškození majetkových práv města XY (nedošlo tedy pouze k ohrožení) svědčí o vyšší společenské škodlivosti skutku, nelze proto jakkoli zpochybnit správný výklad zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku odvolacím soudem, který je v souladu s názory přijatými ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
18. Bez jakéhokoli opodstatnění je také další argument obviněných, jehož prostřednictvím prosazovali nedodržení totožnosti skutku. Obvinění poukazovali na to, že skutek, pro který byla v posuzované věci podána obžaloba, byl právně kvalifikován jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku a soud prvního i druhého stupně skutek posoudily jako tentýž přečin avšak podle §254 odst. 1 alinea první. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že totožnost skutku se váže na obžalovací zásadu (§2 odst. 8 tr. řádu) dále rozvedenou v ustanovení §220 odst. 1 tr. řádu, podle níž lze rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §220 odst. 1, 3 tr. řádu se vázanost soudu obžalobou týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání popis skutku bez jakýchkoli změn a rovněž soud může změnit právní kvalifikaci téhož skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. řádu totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem, samozřejmě s tím souvisí i logická změna právního posouzení skutkových zjištění. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, je totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr., č. 9/1972 Sb. rozh. tr., č. 52/1979 Sb. rozh. tr., nebo č. 17/1993 Sb. rozh. tr). Totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. řádu je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku (srov. rozhodnutí č. 21/2010 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v obžalobě nebo výroku rozsudku musí být úplná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku, resp. jejich částí.
19. Je zřejmé, že výhrady obviněných nemají opodstatnění, pokud se nedostatek totožnosti skutku vztahoval k tomu, že nejprve Okresní soud v Novém Jičíně po provedeném dokazování skutek oproti podané obžalobě upravil, přičemž v následném odvolacím řízení též Krajský soud v Ostravě učinil jeho korekci. Je však třeba uvést i to, že při porovnání znění obžalob státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 2 ZT 199/2015 (srov. č. l. 983 a násl. trestního spisu; obžaloba na obviněného T. H.), a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 2 ZT 163/2016 (srov. č. l. 153 a násl. trestního spisu; obžaloba na obviněnou V.) v posuzované věci a tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (srov. bod 2. tohoto usnesení), je nepochybné, že soudy skutečně rozhodly o stejném skutku, pro který byla na oba obviněné podána obžaloba, resp. bylo vedené jejich trestní stíhání. Shoda je zřejmá jak v jednání, tak i ve způsobeném následku. Z hlediska zachování totožnosti skutku provedl odvolací soud nepodstatné a nevýznamné změny v popisu skutku, nově formuloval, resp. upřesnil tzv. skutkovou větu ve výroku o vině, avšak jím doplněné skutkové okolnosti byly výsledkem procesu dokazování již před soudem prvního stupně, jak bylo již uvedeno, šlo o preciznější popsání skutkových zjištění, která soudy podřadily správné alternativě základní skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku.
20. Zcela mimo rámec účelu a smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je námitka obviněných, podle níž došlo k porušení jejich práva na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces tím, že soud prvního stupně podle §105 tr. řádu přibral jako znalkyni doc. Ing. Ivetu Vozňákovou, aniž by vyslovil, v čem konkrétně shledal pochybnosti ve znaleckém posudku předloženém obhajobou a vypracovaném Ing. Markétou Volkmerovou. Jak přiléhavě naznačil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovoláním obviněných, uvedený argument nejenže neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, který je určen k nápravě vady spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné, ale ani žádnému jinému z důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že na tutéž námitku již vyčerpávajícím způsobem reagoval krajský soud v bodě 14. napadeného rozsudku, nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné znovu na tomto místě opakovat jeho správné úvahy. Oba obviněné proto na tuto část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, zejména se zřetelem k jejich postoji, v němž žádným způsobem nezohlednily argumenty odvolacího soudu a jen bez dalšího zopakovali svou odvolací námitku i v dovoláních, odkazuje.
21. Na rozdíl od obviněné obchodní společnosti V., uplatnil obviněný T. H. ještě námitku, podle které bylo jeho právo na spravedlivý proces dotčeno též tím, že osoby, které se podílely na rozhodování v této trestní věci, byly v minulosti členy KSČ, SNB, anebo STB. Tato námitka nemá žádný racionální základ, obviněný ji ani nespojil s konkrétní výhradou proti konkrétní osobě a jejímu postoji k věci nebo osobě obviněného. Rovněž je vhodné ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství upozornit na rozhodnutí č. 40/2013 Sb. rozh. tr., v němž bylo jasně deklarováno, že dřívější politická příslušnost soudců není sama o sobě okolností, která by mohla vést k pochybnostem o jejich způsobilosti projednávat a rozhodovat věci nezávisle a nestranně bez ohledu na osobu obviněného, včetně jeho projevů, politických názorů, postojů apod. Navíc lze obviněného upozornit na to, že předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, nebyl v minulosti členem žádné ze jmenovaných politických skupin. Závěrem lze snad jen doplnit, že pokud obviněný mínil prostřednictvím uvedené námitky vytýkat podjatost soudců ve smyslu §30 tr. řádu, měl správně uplatnit jiný dovolací důvod, a to podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Musel by však splnit podmínku uplatnění stejné námitky v předchozím stadiu trestního řízení do doby, než odvolací soud rozhodl o jeho řádném opravném prostředku.
IV. Závěrečné shrnutí
22. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněných T. H. a právnické osoby – obchodní společnosti V., jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu