ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1248.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 1248/2020-4712
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný O. Z., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rapotice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 5 To 20/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 11/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného O. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný O. Z. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 9 T 11/2018, uznán vinným v bodě I. přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), v bodě II. 1. až 26. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a v bodě III. přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen podle §209 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy obchodní korporace, družstva a spolku na dobu 6 let [Nejvyšší soud upozorňuje, že podle §1 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“) patří družstvo mezi obchodní korporace] . Poškozené, kteří jsou vyjmenováni v adhezním výroku rozsudku, soud odkázal podle §229 odst. 1 tr. řádu s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro dva dílčí útoky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (body II. 1. a 2. obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 2 KZV 9/2017), které měly být spáchány ke škodě F. M. a obchodní společnosti MIRUMA EXPORT, s. r. o., byl obviněný podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn této obžaloby. Krajský soud rozhodl rovněž podle §226 písm. e) tr. řádu o zproštění obviněné E. Z. obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře za jednání pod bodem III., ve kterém byl spatřován zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, neboť trestnost činu zanikla. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená ÚniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody ve věcech občanskoprávních.
2. Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se obviněný ve stručnosti dopustil tím, že v období od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015 v XY, jako jednatel obchodní společnosti Z., IČ: XY, která je od 16. 10. 2017 v konkursu, rozhodl o poskytnutí opakovaných půjček z majetku této obchodní společnosti své manželce E. Z. jako podnikající fyzické osobě, a to v celkové výši 10 214 700,77 Kč včetně úroků, z nichž E. Z. vrátila pouze 4 060 000 Kč, ačkoli obviněný věděl, že takto poskytnuté peníze nebudou použity na jí provozovanou obchodní činnost, nýbrž na rekonstrukci nemovitosti ve vlastnictví E. Z., rovněž věděl, že jako podnikající fyzická osoba je E. Z. v úpadku z důvodu platební neschopnosti již od 30. 6. 2014, a že E. Z. má ke dni 31. 12. 2013 dluh celkem 7 300 000 Kč z předchozích půjček poskytnutých obchodní společností Z., a z předchozích obchodních vztahů ještě dluží této obchodní společnosti 2 485 827,50 Kč, přičemž obviněný také věděl o omezené platební schopnosti obchodní společnosti Z., již v průběhu roku 2014, neboť ke dni 31. 12. 2013 činily její neuhrazené závazky po splatnosti 21 032 071,81 Kč, k datu 30. 6. 2014 činily 28 367 504,89 Kč, což vedlo obchodní společnost Z., na konci roku 2014 k pořízení kontokorentního úvěru ve výši 6 000 000 Kč k běžnému účtu u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., který byl použit k úhradě části závazků po lhůtě splatnosti, ekonomická situace obchodní společnosti Z., se dále zhoršovala i v důsledku neuskutečnění obchodu s obchodní společností Evergrain ATE GmbH se sídlem ve Vídni, čímž obviněný způsobil obchodní společnosti Z., škodu celkem 6 154 700,77 Kč. Zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že jako jednatel obchodní společnosti Z., která byla od 16. 10. 2017 v konkursu, v podvodném úmyslu obohatit tuto obchodní společnost na úkor jejích obchodních partnerů, v období od ledna 2015 do 22. 7. 2016 při vědomí nepříznivé ekonomické situace obchodní společnosti Z., kterou před obchodními partnery tajil, objednal od jednotlivých poškozených zboží a služby, ačkoli věděl, že sjednanou cenu za ně nezaplatí, v jednom případě vylákal zálohu na dodání komodit s vědomím, že je nedodá, přičemž vždy přijaté zboží prodal, služby použil pro potřeby a činnost obchodní společnosti Z., poté ke dni 25. 7. 2016 převedl svůj obchodní podíl na tzv. bílého koně P. Š., který se stal jediným společníkem Z., ke dni 22. 7. 2016 i jediným jednatelem, který rozhodl dne 10. 11. 2016 o zrušení této obchodní společnosti s likvidací, obviněný tak vylákal zboží nebo služby na základě faktur uvedených v této části výroku o vině pod bodem II., přičemž pokud dodatečně uhradil nějakou částku, případně i s využitím zápočtu pohledávek, bylo to z důvodu snahy vylákat od jednotlivých poškozených další zboží a služby a takto celkem jednotlivým poškozeným způsobil škodu 33 234 828,27 Kč. Přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, podrobně popsaném pod bodem III. výroku o vině se obviněný dopustil tím, že s cílem získat úvěr od UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., na financování provozních potřeb obchodní společnosti Z., při sjednání úvěrové smlouvy č. 1353/14T-MTL VL ze dne 15. 12. 2014, na jejímž podkladě byl obchodní společnosti Z., touto bankou poskytnut kontokorentní úvěr 6 000 000 Kč k běžnému účtu č. XY na financování provozních potřeb, při jeho sjednávání úmyslně zamlčel existenci ve výroku vyjmenovaných osobních závazků, přičemž prohlásil i s manželkou, že jimi uvedený přehled majetku a závazků je správný a úplný, přitom tyto údaje byly pro banku podkladem pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru i pro akceptaci blankosměnky vystavené obchodní společností Z., která představovala jediné zajištění poskytnutého kontokorentního úvěru.
3. Z podnětu odvolání obviněného O. Z. a poškozené obchodní společnosti AGROSPOL Czech, spol. s. r. o., rozhodoval Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 5 To 20/2020, obě odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný O. Z. podal proti usnesení soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle jeho názoru byl již rozsudek soudu prvního stupně zatížen vadami v právním posouzení skutku, které soud druhého stupně neodstranil. Obviněný zpochybnil naplnění skutkových podstat trestných činů, kterými byl uznán vinným jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní, dále namítl extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů z nich vyvozených a uložení nepřiměřeně přísného trestu. Vytkl rovněž porušení svého práva na obhajobu, když soudy nevzaly v úvahu výhrady, které uplatnil k výši způsobené škody, rovněž provedené důkazy hodnotily jednostranně a nesprávně.
5. Obviněný, bohužel, ve svém podání vytýkal vady výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, aniž by však oddělil jednotlivé skutky, které soudy právně posoudily jako tři různé trestné činy. Nejvyšší soud se tedy pokusí námitky rozčlenit odpovídajícím způsobem podle vlastní úvahy. Zjevně k přečinu podle §221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku obviněný namítl, že nedošlo k protiprávnímu jednání a rovněž chybí příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a škodlivým následkem. V této souvislosti se dovolává usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. 47 INS 15374/2018-P10-2, a, č. j. 47 INS 15374/2018-P1-2, vydaných v rámci insolvenčního řízení, jehož předmětem je úpadek dlužníků manželů O. Z. a E. Z., jimiž bylo rozhodnuto, že přihlášky pohledávek věřitelů AgriStar - agrochemicals, s. r. o., a Z., se odmítají. V této souvislosti namítl, že přihlášená pohledávka insolvenčního správce obchodní společnosti Z., L. D., která byla podstatou trestního oznámení na počátku posuzovaného trestního řízení, nebyla důvodná. Podle obviněného tato usnesení insolvenčního soudu, která nabyla právní moci až po rozhodnutí odvolacího soudu, představují nové důkazy, které mají zásadní význam na výrok o jeho vině. Byla jimi potvrzena obhajoba obviněného, podle níž v částce 6 154 700,77 Kč (bod I. výroku o vině) nejde o protiprávní jednání. Tento závěr podle obviněného zpochybňuje i správnost výroků o vině ohledně další trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen.
6. Ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku obviněný poukázal na zásadu poctivého obchodního styku užívanou v „obchodním soudnictví“, která má význam i při hodnocení možného uvedení v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti za účelem vlastního obohacení. Obviněný jednal v souladu s uvedeným principem, proto nemohl ani v hrubé nedbalosti porušit podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost (jde však o znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, nikoli podvodu; pozn. Nejvyššího soudu) . V této souvislosti obviněný připomněl i zásadu subsidiarity trestní represe a na ni navazující zásadu ultima ratio , které nebyly soudy správně aplikovány stejně jako principy presumpce neviny a in dubio pro reo . Dále se obviněný domáhal snížení výše způsobené škody, neboť některé pohledávky částečně uhradil, v této souvislosti v zásadě ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně uvedl, jaké částky a kterým poškozeným byly zaplaceny a z toho dovodil rozdíl škody u zvlášť závažného zločinu podvodu o 4 139 292 Kč ve svůj prospěch. Dále obviněný i přes rozdílné skutkové podstaty, to znamená i odlišnost vzniku škodlivého následku, shrnul, že rozdíl mezi výší škody, jak ji stanovily soudy nižších stupňů, činí 10 293 992 Kč (součet částky 6 154 700,77 Kč představující škodu v bodě I. výroku o vině a částky 4 139 292 Kč, kterou dodatečně vrátil některým poškozeným v bodě II. výroku o vině), tudíž se měla škoda snížit přibližně o 1/3 celkové částky. Tato skutečnost by se měla projevit nejen ve výroku o vině, ale též ve výroku o trestu. Z tohoto důvodu obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. Obviněný dále poukázal i na nevydařený obchod s rakouskou obchodní společností Evergrain ATE GmbH, a dále zdůraznil, že pohledávky obchodní společnosti Z., převyšovaly její závazky o 12 milionů Kč. S vědomím této skutečnosti se proto mohl domnívat, že zhoršená ekonomická situace, jak této obchodní společnosti, tak i E. Z. jako podnikající fyzické osoby, je jen přechodná.
7. K zavinění z hrubé nedbalosti u přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a nejméně v eventuálním úmyslu u zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku obviněný nejprve nepřípustně odkázal na bližší zdůvodnění této námitky ve svém odvolání (srov. rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.; pozn. Nejvyššího soudu) a poté znovu poukázal na citovaná usnesení Krajského soudu v Brně o odmítnutí pohledávek ve výši 6,5 mil. Kč v insolvenčním řízení. Obviněný z této skutečnosti dovodil zpochybnění naplnění znaku úmyslného zavinění u zvlášť závažného zločinu podvodu a hrubé nedbalosti u přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti. Přestože v předešlé části svého dovolání potvrdil, že výše zmíněná rozhodnutí insolvenčního soudu nabyla právní moci až po rozhodnutí odvolacího soudu v trestní věci, vrchnímu soudu ve vztahu k posouzení zavinění vytkl, že je nezohlednil.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněného O. Z. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který připomněl, že jde o mimořádný opravný prostředek určený k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně a k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Mimo meze uplatněných dovolacích důvodů jsou proto námitky obviněného, kterými se snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů a změny skutkových zjištění soudů obou stupňů. V dané věci nedošlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jak obviněný namítá. Obviněný v dovolání pouze opakuje námitky, které uplatnil již v předchozím řízení, s nimiž se jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací ve svých rozhodnutích dostatečně a správně vypořádaly. Ve vztahu k výhradám o nenaplnění subjektivní stránky u trestných činů podle §221 odst. 1, 2 písm. b) a §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, o nesprávném určení výše škody a nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, státní zástupce přitom poukázal na konkrétní body odůvodnění jak usnesení odvolacího soudu, tak rozsudku soudu prvního stupně, v nichž lze nalézt odpovídající argumenty vyvracející tuto opakovanou obhajobu obviněného.
10. Takto učiněné závěry o vině obviněného nemohou podle státního zástupce zpochybnit ani dovolatelem zmiňovaná usnesení Krajského soudu v Brně vydaná v insolvenčním řízení, která s poukazem na §9 tr. řádu nijak nesouvisí s trestním řízením proti obviněnému. Navíc jde o rozhodnutí do značné míry formální, neboť pouze schvalují postup insolvenčního správce, který popřel přihlášené pohledávky, avšak podstata nároku není těmito usneseními meritorně řešena. Přitom z přípisu insolvenčního správce obchodní společnosti Z., je zřejmé, že pohledávky nebyly uznány z důvodu uplatněné námitky promlčení, což potvrzuje správnost závěrů soudů prvního a druhého stupně ve vztahu k výroku o vině přečinem podle §221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Ostatně i s těmito námitkami, které obviněný uplatnil již v podaném odvolání, se odvolací soud vypořádal v bodě 12. usnesení.
11. Rovněž námitku týkající se výše způsobené škody zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku shledal státní zástupce nedůvodnou, neboť oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích vysvětlily, proč nemohly akceptovat obranu obviněného o nutnosti započtení uhrazených částek jednotlivým poškozeným (srov. bod 32. usnesení odvolacího soudu). Státní zástupce vyslovil souhlas se soudy, které úhrady dluhu považovaly za částečnou náhradu škody, k tomu poukázal na judikaturu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1204/2008.
12. K námitce týkající se použití zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce vyzdvihl intenzitu, s jakou byly naplněny znaky skutkových podstat trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. Míra společenské škodlivosti jednání obviněného jednoznačně potvrzuje závěr, že v jeho případě nemůže stačit uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ostatně i s touto výhradou se odvolací soud dostatečně a přesvědčivě vypořádal v bodě 37. usnesení.
13. Rozsah dokazování spadá do výlučné kompetence soudů prvního a druhého stupně, je tak na jejich úvaze, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost významnou pro zjištění skutkového stavu. Oba soudy tak učinily i ve vztahu k neuskutečněné obchodní spolupráci s rakouskou společností Evergrain ATE GmbH i s pohledávkami obchodní společnosti Z., a jejich dalším osudem (srov. bod 38. rozsudku a bod 22. usnesení odvolacího soudu).
14. Výtky obviněného ve vztahu k výši uloženého trestu rovněž podle státního zástupce neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze namítat podle tohoto a ani žádného jiného dovolacího důvodu, a to zejména za situace, kdy námitce o nesprávném stanovení výše škody nelze přisvědčit.
15. Státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
17. Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však není v žádném případě určen k nápravě procesních pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jejich důsledku nedošlo k vadám při použití hmotněprávních norem, případně nejde o některé z taxativně vyjmenovaných pochybení, k jejichž nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvození skutkových zjištění neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpis, zejména v §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
19. Druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněný uplatnil v jeho druhé variantě, která dopadá na situace, v nichž bylo soudem druhého stupně rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k), konkrétně obviněný poukázal na důvod pod písm. g). Obviněný tedy tvrdil, že již v rozsudku soudu prvního stupně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a to v rozsahu výroku o vině i o trestu, které soud druhého stupně nenapravil.
b) K uplatněným námitkám obviněného
20. Ze stručné reprodukce obsahu dovolání vyplývá, že obviněný O. Z. v něm v podstatě znovu zopakoval svoji obhajobu, kterou předkládal již v řízení před soudy prvního a druhého stupně a oba tyto soudy se s ní vypořádaly ve svých rozhodnutích, jak správně konstatoval ve svém vyjádření i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejvyšší soud považuje argumenty soudů obou stupňů za přiléhavé, věcně správné i dostatečně přesvědčivé, proto jen stručně připomene ty zásadní úvahy, o něž soudy nižších stupňů opřely výrok o vině obviněného třemi trestnými činy a s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil.
21. Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se podle tzv. právní věty výroku o vině obviněný dopustil tím, že z hrubé nedbalosti porušil podle zákona mu uloženou důležitou povinnost při správě cizího majetku, a tím jinému způsobil škodu velkého rozsahu. Soud prvního stupně zdůvodnil právní kvalifikaci zjištěného jednání obviněného v bodech 70. a 71. rozsudku, soud odvolací pak v bodě 28. usnesení. Není přitom pochyb o povinnosti obviněného vystupujícího jako jednatele obchodní společnosti Z., opatrovat a spravovat majetek této obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře ve smyslu zejména ustanovení §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném pozdějších předpisů, i ve smyslu ustanovení §51 až §53 zákona o obchodních korporacích. Obviněný skutečně neprojevil dostatečnou a nezbytnou pečlivost o svěřené hodnoty, pokud opakovaně poskytoval půjčky z majetku obchodní společnosti Z., své manželce E. Z., podnikající fyzické osobě, ačkoli znal účel, na který budou finance skutečně využity. Podle zjištění soudů jmenovaná investovala půjčené peníze do vlastního nemovitého majetku, nikoli na svou podnikatelskou činnost, z čehož nakonec získával osobní prospěch i sám obviněný. To znamená, že finanční prostředky nesloužily k podpoře podnikatelské činnosti a dosažení zisku tak, aby byla E. Z. schopna nejen vrátit ve výroku vyjmenované částky, ale také půjčky, které jí byly poskytnuty obviněným rovněž z majetku obchodní společnosti Z., v době předcházející protiprávnímu období vymezenému ve výroku o vině pod bodem I. V nepříznivé ekonomické situaci se přitom nacházela nejen E. Z. jako podnikatelka, nýbrž rovněž sama věřitelská obchodní společnost, a to nejen v důsledku neuskutečněného obchodu s rakouským partnerem Evergrain ATE GmbH, o čemž byl obviněný dostatečným způsobem informován. Rozhodně nelze mít žádné pochybnosti o tom, že soudy zjištěný naprosto nezodpovědný a velmi riskantní způsob nakládání s finančním majetkem obchodní společnosti Z., který postrádal jakékoli záruky možného navrácení poskytnutých peněz, posoudily jako porušení důležité povinnosti při opatrování a správě cizího majetku. V důsledku popsaného jednání obviněného pak došlo i k vyvolání zákonem [§221 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] předpokládaného následku (účinku) v podobě škody velkého rozsahu. Z hlediska naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu po stránce subjektivní oba soudy dovodily hrubou nedbalost ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, neboť přístup obviněného k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným tímto zákonným ustanovením. Obviněný přitom znal své povinnosti ve vztahu k obchodní společnosti Z., právě z důvodu blízkých rodinných vazeb mezi věřitelem a dlužníkem si obviněný byl vědom obtížné, spíše vyloučené návratnosti půjček, neboť obchodní podnikatelskou činnost E. Z. v podstatě převzala obchodní společnost Z. Rovněž nelze přehlédnout, že obviněný neučinil ani žádné právní kroky k vrácení půjček poskytnutých jeho manželce z majetku obchodní společnosti, naopak svůj obchodní podíl převedl na tzv. bílého koně, čímž se zbavil veškeré vlastní odpovědnosti za plnění podnikatelských závazků obchodní společnosti Z., v podstatě ji tak dovedl k likvidaci. Zavinění z hrubé nedbalosti lze tedy dovodit nejenom ve vztahu k jednání obviněného včetně porušení zákonem uložené důležité povinnosti při opatrování a správě cizího majetku, ale i ve vztahu k následku, resp. účinku spočívajícímu ve vzniku zákonem předpokládané škody (srov. rozhodnutí č. 14/2009 Sb. rozh. tr.). Naopak podle názoru Nejvyššího soudu bylo v posuzovaném případě možné uvažovat i o přísnější právní kvalifikaci tohoto skutku jako úmyslného porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, neboť na straně obviněného lze shledat atributy nepřímého úmyslu jako formy zavinění ke všem znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu. Soudy užité právní posouzení lze proto považovat za mírné a pro obviněného výhodnější.
22. Ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku je vhodné připomenout, že k naplnění jeho základní skutkové podstaty je třeba úmyslného zavinění a k okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby postačí zavinění z nedbalosti. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích správně učinily závěr o tom, že obviněný vědomě zatajil před dodavateli, v posledním případě před odběratelem (Hrotovická obchodní, s. r. o.), nepříznivou ekonomickou situaci obchodní společnosti Z., která jí neumožňovala hradit splatné závazky z obchodních vztahů. S tímto vědomím obviněný odebíral od svých dodavatelů zboží a služby konkretizované v bodě II. výroku o vině, v posledním případě od odběratele zálohu na dodání zboží, takto vylákané komodity prodal, služby využil ve prospěch jím ovládané obchodní společnosti stejně jako vyplacenou zálohu na dodání zboží. Následně obviněný převedl svůj obchodní podíl na svědka P. Š., který se rovněž stal jednatelem Z., a učinil tak s vědomím, že svědek nebude nadále pokračovat v podnikání a nebude vykonávat řádně funkci jednatele. Obviněný předpokládal, že dojde ke zrušení této obchodní společnosti s likvidací, aniž by majetek obchodní společnosti umožnil úhradu jejích závazků. Z provedeného dokazování zejména ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky odvětví účetní evidence vypracovaného znalcem Ing. Vladimírem Bečkou bylo zjištěno, že obviněný věděl, že pohledávky obchodní společnosti Z., jsou v řadě případů fiktivní, nedobytné, vycházejí z nepravdivě vedeného účetnictví, které ani novému jednateli nebylo řádně předáno, přičemž fiktivnost obviněným tvrzených pohledávek obchodní společnosti Z., potvrdil i její insolvenční správce L. D. (k tomu lze dodat, že obviněný nebyl vůbec stíhán pro přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku, ačkoli účetní dokumentace obchodní společnosti Z., nebyla evidentně vedena v souladu s platnými předpisy; pozn. Nejvyššího soudu) .
23. S vědomím všech zjištěných skutečností ve vztahu k tomuto zvlášť závažnému zločinu podvodu tedy není pochyb o správnosti právního posouzení skutku včetně zavinění, jak správně konstatovaly soudy obou stupňů. Obviněný uvedl zástupce poškozených obchodních společností v omyl, když jim předstíral, že obchodní společnost Z., řádně podniká, je schopna dostát svým závazkům z obchodních vztahů, do nichž na základě smluvních ujednání s jednotlivými poškozenými vstoupila. Podváděné osoby jednající za dodavatele, v posledním případě za odběratele, přitom nebyly seznámeny s reálnou ekonomickou situací obchodní společnosti, uvěřily ubezpečování obviněného o splnění přijatých závazků s cílem vylákat od nich další plnění, ať již v podobě poskytnutí zboží či služeb, nebo v posledním případě záloh na slíbené zboží, které měla jeho obchodní společnost dodat (srov. zejména body 18. až 20. a 29. až 33. usnesení odvolacího soudu). Obviněný si přitom byl vědom nereálnosti svých slibů, jeho jednání směřovalo k vylákání dalšího plnění od některých poškozených, jimž za tímto účelem částečně uhradil kupní cenu, šlo však pouze o náhradu části již způsobené škody, k jejímuž vzniku došlo samotným podvodným odběrem zboží či služeb. Soudy prvního i druhého stupně proto správně stanovily výši škody částkami, které představovaly smluvené ceny za vylákané a odebrané zboží a služby (srov. rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). Nelze tedy přisvědčit námitkám obviněného, pokud zpochybňoval naplnění znaků skutkové podstaty tohoto zvlášť závažného zločinu jednáním, pro které byl uznán vinným, a to i ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020.
24. Skutkovou podstatu přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným v bodě III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný naplnil tím, že při sjednání úvěrové smlouvy č. 1353/14T-MTL VL ze dne 15. 12. 2014 s UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., na základě níž získal kontokorentní úvěr až do výše 6 mil. Kč, zamlčel podstatné údaje významné pro uzavření této úvěrové smlouvy, konkrétně skutečnost, že je se svojí manželkou dlužníkem v souvislosti se Smlouvou o poskytnutí meziúvěru a úvěru č. 0567227401 ze dne 5. 9. 2007, který jim byl poskytnut Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., ve výši 5 000 000 Kč a dále, že je sám dlužníkem ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 33573013 ze dne 31. 5. 2011 v celkové výši 194 000 Kč na úhradu kupní ceny vozidla, kterou uzavřel s obchodní společností GE Money Auto, s. r. o. (od 1. 5. 2016 pod obchodní firmou MONETA Auto, s. r. o.). Ve vztahu k základní skutkové podstatě pak podmínkou trestnosti není způsobení škody, jak soud prvního stupně nesprávně uvedl v právní větě, nicméně v bodě 65. rozsudku konstatoval, že po provedeném dokazování nezjistil, že by obviněný byl srozuměn s tím, že by v důsledku zamlčení shora uvedených skutečností mohla vzniknout UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., nějaká škoda, tím spíše škoda velkého rozsahu tvrzená v obžalobě. Není pochyb o tom, že zamlčením uvedených závazků obviněný naplnil skutkovou podstatu stíhaného přečinu po stránce objektivní i subjektivní. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání neoznačil v podstatě žádný konkrétní argument, jímž by vytýkal pochybení soudů obou stupňů ohledně těchto skutkových zjištění i jejich odpovídající právní kvalifikace, lze jen obecně odkázat na přiléhavé úvahy soudů v napadených rozhodnutích, jež vyústily ve správné právní posouzení jednání týkajícího se kontokorentního úvěru.
25. Je možno konstatovat, že téměř všechny uplatněné námitky obviněného směřují proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem odsuzujícího výroku o vině. Namísto toho obviněný prosazuje svoji vlastní verzi průběhu jednotlivých skutků především ohledně půjček poskytovaných manželce a objednávání zboží a služeb, resp. schopnosti uhradit smluvené ceny ve snaze zbavit se své trestní odpovědnosti. Formálně sice popíral naplnění znaků příslušných skutkových podstat trestných činů, nicméně tak činil výhradně za pomoci skutkových argumentů bez odpovídajících odkazů na porušení ustanovení hmotného práva. Přitom, jak již bylo konstatováno, soudy prvního i druhého stupně se ve svých rozhodnutích pečlivě zabývaly všemi zjištěnými okolnostmi a věnovaly velkou pozornost i hodnocení provedených důkazních prostředků. Vysvětlily, na podkladě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům a také dostatečně zdůvodnily, proč považovaly za nadbytečné doplnění dokazování podle představ obviněného. Hodnocení provedených důkazů soudy je přitom založeno na obecných principech logického uvažování a navazuje na obsah důkazních prostředků, soudy do svých úvah zahrnuly i ty důkazy, které měly potvrzovat verzi předkládanou obhajobou a přesvědčivě vysvětlily, proč neuvěřily tvrzením obviněného, jeho manželky a syna. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací vyčerpávajícím způsobem reagoval na veškeré odvolací námitky obviněného a vypořádal se s jeho výhradami proti znaleckému posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence (srov. bod 12. usnesení). Tento soud se rovněž odpovídajícím způsobem vyjádřil k neuskutečněné obchodní transakci s rakouskou společností Evergrain ATE GmbH, což s ohledem na časové souvislosti nemohlo významným způsobem ovlivnit podvodné jednání obviněného, jak se snažil tvrdit (srov. bod 22. usnesení).
26. Obviněný O. Z. v dovolání v podstatě využil mezitímní rozhodnutí insolvenčního soudu k tomu, aby z jejich obsahu prosazoval nesprávnost rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v trestním řízení, aniž by však zohlednil skutečný smysl a okolnosti vydání těchto rozhodnutí v průběhu insolvenčního řízení. Rovněž nejde o úplně nové důkazy, neboť obviněný na ně poukázal již ve svém odvolání a Vrchní soud v Praze se k této námitce stručně vyjádřil v závěru bodu 12. usnesení. Rozhodnutími Krajského soudu v Brně ve věci insolvenčního řízení proti dlužníkům O. Z. a E. Z., č. j. 47 INS 15374/2018-P10-2, a, č. j. 47 INS 15374/2018-P1-2, ze dne 4. 3. 2020, byly odmítnuty pohledávky věřitele AgriStar - agrochemicals, s. r. o., ve výši 900 000 Kč a Z., ve výši 12 842 272,42 Kč. Obviněný z této skutečnosti mylně dovozuje neexistenci samotného závazkového právního vztahu, z nichž tito věřitelé svůj nárok dovozují, v návaznosti na to pak i nesprávnost závěru o jeho protiprávním jednání ohledně částky 6 154 700,77 Kč (bod I. výroku o vině). Přitom však obviněný přehlíží důvody tohoto procesního postupu insolvenčního soudu, které se nijak netýkají podstaty vzniku a trvání těchto pohledávek vůči dlužníkům O. Z. a E. Z. Insolvenční správce popřel obě přihlášené pohledávky a poučil věřitele podle §197 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), že podle §198 odst. 1 tohoto zákona mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle §410 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona, přičemž lhůta k podání žaloby neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle §197 odst. 2 nebo §410 odst. 2 insolvenčního zákona. Pokud není v této lhůtě žaloba proti insolvenčnímu správci u insolvenčního soudu podána, k takto popřené pohledávce se nepřihlíží. Oběma věřitelům lhůta k podání žaloby marně uplynula dne 17. 10. 2019, proto insolvenční soud ve smyslu §185 insolvenčního zákona shora uvedenými usneseními v zásadě formálně rozhodl o odmítnutí těchto přihlášených pohledávek a o skončení účasti těchto věřitelů v předmětném insolvenčním řízení. Uvedený postup však nelze vykládat tak, že insolvenční soud již rozhodl o tom, že obě přihlášené pohledávky nevznikly, a že by tím byla vyloučena odpovědnost obviněného za porušení povinnosti opatrovat a spravovat majetek obchodní společnosti Z., jak byla zjištěna skutkem popsaným pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně skutkem popsaným pod bodem II. téhož výroku. Soudy rozhodující v posuzované trestní věci si tak naprosto správně vyhodnotily jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu, že v obou citovaných částech tzv. skutkové věty jsou ve stručnosti uvedena protiprávní jednání obviněného týkající se vzniku závazkových právních vztahů mezi obchodní společností Z., na jedné straně a E. Z. jako podnikající fyzickou osobou a označenými dodavateli zboží a služeb na straně druhé. Obviněný v dovolání ani nepředložil bližší úvahu, z níž by bylo možné dovodit opak, jen povrchně poukázal na rozhodnutí insolvenčního soudu a bez odpovídajících hmotněprávních argumentů trval na své nevině. Nejvyšší soud proto nemá důvod se blíže vyjadřovat k jeho nepřesvědčivým námitkám, jež ani nemají oporu v předložených faktech.
27. Stejně tak nebylo možné přisvědčit výtce obviněného o nesprávném použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se v této souvislosti dovolával především svého tvrzení o nižším rozsahu způsobené škody a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal tuto jeho námitku důvodnou, v podstatě nebylo možné ani akceptovat snahu obviněného neuplatnit k jeho postihu prostředky trestního práva. Obviněný kromě výše škody neoznačil žádné konkrétní důvody, které by výraznou měrou snižovaly společenskou škodlivost protiprávního jednání, které u každého z trestných činů odpovídá běžně se vyskytujícím případům tohoto typu trestné činnosti. Je nutné poznamenat, že o uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu v méně společensky škodlivých případech je vždy možné uvažovat až poté, co soud najisto zjistí, že skutek naplňuje všechny formální znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. V tomto ohledu jsou tedy úvahy obviněného mylné, pokud nejprve odmítá naplnění subjektivní i objektivní stránky trestných činů, kterými byl uznán vinným a současně se domáhá postihu podle jiného právního předpisu než trestního zákona. Nejvyšší soud vyložil zásady pro uplatnění ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Přijal výklad, podle něhož zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Pouze u méně závažných trestných činů je tento závěr korigován použitím této zásady, avšak vždy je třeba společenskou škodlivost zvažovat v konkrétním případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu. Jak správně dovodil soud druhého stupně ve svém usnesení (srov. bod 37. usnesení) o takovou situaci u obviněného O. Z. nejde. Jeho trestná činnost rozhodně nemá bagatelní povahu, dopustil se celkem tří trestných činů, u jednoho z nich poškodil téměř 30 subjektů, protiprávní jednání páchal po delší dobu. Soudy zjištěné skutkové okolnosti i jejich právní posouzení svědčí naopak o vyšší společenské škodlivosti protiprávního jednání obviněného a v zásadě vylučují možnost, že by u obviněného neměla být uplatněna trestněprávní odpovědnost a uložena trestněprávní sankce.
28. Poslední výhrada obviněného mířila proti výroku o trestu odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který označil za nepřiměřeně přísný. Taková námitka rozhodně neodpovídá uplatněným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům včetně speciálního důvodu dovolání uvedeném v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jak bylo Nejvyšším soudem vyloženo v rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., proto je nadbytečné se k ní podrobněji vyjadřovat zejména s ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání obviněného (srov. §265i odst. 2 tr. řádu).
V. Závěrečné shrnutí
29. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Část dovolacích námitek obviněného byla s určitou tolerancí podřaditelná dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu a Nejvyšší soud tak mohl učinit jen na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bohuslav Horký