ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1273.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 1273/2020-9057
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovoláních, která podali obvinění P. V., nar. XY v XY, bytem XY, a J. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 7 To 100/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 7/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných P. V. a J. S. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 3 T 7/2011, byli obvinění P. V. a J. S. (společně s J. M., jehož věc byla v odvolacím řízení projednána samostatně s ohledem na skutečnost, že dne 20. 3. 2020 zemřel) uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákon“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za tento trestný čin byl obviněným P. V. a J. S. uložen podle §256 odst. 4 tr. zákona shodný trest odnětí svobody ve výměře 2 let, jehož výkon byl oběma obviněným podmíněně odložen podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byly poškozené obchodní společnosti Moravský lihovar Kojetín, a. s., Potio, a. s., CAC Leasing, a. s., Sklárny Moravia, a. s., Nordson CS, s. r. o., a Státní zemědělská a potravinářská inspekce, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání proti všem jeho výrokům obvinění P. V. a J. S. a v neprospěch těchto obviněných proti výroku o trestu i státní zástupce. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 7 To 100/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu odvoláními napadený rozsudek zrušil pouze ohledně obviněného J. S. ve výrocích o vině a trestu, a zároveň sám podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněného J. S. uznal vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona, za nějž mu podle §256 odst. 4 tr. zákona uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Odvolání obžalovaného P. V. a státního zástupce podle §256 tr. řádu zamítl. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný (tzn. nezrušil ani výrok o náhradě škody ohledně obviněného J. S., ač ten měl ve zrušeném výroku o vině svůj podklad, neučinil v tomto směru ani rozhodnutí nové).
3. Skutková zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího, na jejichž základě byli obvinění uznáni vinnými shora uvedeným trestným činem, jsou podrobně konkretizována v citovaných rozsudcích a účastníkům řízení jsou známa, v tomto směru lze na výroky o vině z obou těchto rozsudků odkázat.
II. Dovolání obviněných
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění P. V. a J. S. prostřednictvím svých obhájců dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť závěry o jejich vině spočívají podle nich na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
a) Dovolání obviněného P. V.
5. Obviněný P. V. namítl extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů nižších stupňů s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a též nesprávnou aplikaci ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. Vytkl odvolacímu soudu, že nekriticky přijal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně s tím, že rozpor tohoto skutkového stavu s provedeným dokazováním dosáhl ústavněprávních rozměrů, neboť bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, byla porušena zásada presumpce neviny i z ní vycházející princip in dubio pro reo . Podle obviněného přetrvávají pochybnosti, že se stal skutek, že se jej dopustil právě on. Soudy nižších stupňů jen domýšlely celkový skutkový stav věci.
6. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by jednal ve spolupachatelství s dalšími obviněnými, nelze dovodit jejich dohodu na spáchání činu ani jejich společné jednání směřující k vyvolání trestněprávního následku. Obviněný odkázal na publikovaná rozhodnutí č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh. tr. a namítl, že nebylo prokázáno, že by jejich úmyslem bylo spáchání trestného činu, taková provázanost jejich jednání nebyla prokázána.
7. Dále obviněný namítl, že odvolací soud se dostatečně nezabýval tím, jakým majetkem disponovaly obchodní společnosti P., C., Hobe Groupe, s. r. o. a V., tudíž nelze dospět k závěru, zda došlo k naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele, tedy ke zmenšení majetku dlužníka a vzniku škody na straně věřitele. Nebylo totiž zjištěno, zda vůbec a případně do jaké míry by věřitelé dosáhli uspokojení svých pohledávek bez vyvedení prostředků z obchodní společnosti P., prostřednictvím advokátní úschovy a šeků, tudíž nelze spolehlivě prokázat vznik škody na straně věřitelů obchodní společnosti V. Nelze ani dovodit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona. Nebylo tak prokázáno, že částka 112 300 175 Kč představuje hodnotu zcizeného majetku dlužníka V., který by věřitelé této obchodní společnosti obdrželi v případě, že by obchodní společnost P., řízená obviněným J. M., neučinila převod majetku do advokátní úschovy s následnou anonymní výplatou. Obchodní společnost V., se již ke dni 1. 8. 2004 nacházela v úpadku. Odvolací soud proto pochybil, pokud nezjistil, jakého uspokojení by dosáhli věřitelé této obchodní společnosti, pokud by nedošlo k převodu prostředků obchodní společnosti P., do advokátní úschovy s následnou anonymní výplatou.
8. Podle obviněného ani nebylo zjištěno, zda popisovaná transakce zmenšila majetek obchodní společnosti V., nebyl ani zjištěn stav majetku všech na transakci zúčastněných obchodních společností před a po transakci ani to, jaký vliv měly tyto skutečnosti na míru uspokojení věřitelů V.
9. Obviněný rovněž polemizoval se závěrem soudů nižších stupňů o svém vědomí, že po převodu finančních prostředků nebude mít obchodní společnost V., dostatek majetku pro uspokojení věřitelů v konkursním řízení. Samotná „přefakturace“ vyrobeného alkoholu není trestná, trestné je až vyvedení majetku s využitím advokátní úschovy obchodních společností P., a C. Nebylo prokázáno jeho vědomí o zamýšleném vyvedení majetku J. M., a to ani v podobě nepřímého úmyslu vyhnout se takto plnému uspokojení věřitelů V. Nebylo ani prokázáno, že by byl srozuměn s vyvoláním tohoto následku. Podle obviněného odvolací soud pouze dovodil, že vědomí obviněných o dluzích společnosti V., bylo jediným logickým vysvětlením pro zastření jejich účasti na trestné činnosti časově koordinovanými převody. Šlo o pouhou dedukci. Mezi jednáním obviněného a zmařením uspokojení věřitelů V., nebyla prokázána ani příčinná souvislost.
10. V rubrice označené vady právního posouzení skutku obviněný P. V. namítl, že pouhé vyvedení majetku z obchodní společnosti P., a C., jak je popsal soud prvního stupně v rámci řetězce přeprodejů, lze hodnotit jako majetkové dispozice zkracující uspokojení věřitelů, ale pouze ve vztahu k těmto obchodním společnostem, nikoli vůči obchodní společnosti V. Rovněž pouhá změna její vlastnické struktury a výroba lihu studenou cestou ještě nenaplňuje znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Rozhodně pouhá vědomost dluhů obchodní společnosti V., neukládala obviněnému jako vlastníku obchodních podílů v této společnosti povinnost v ní setrvávat až do skončení konkursního řízení. Odvolací soud se podle obviněného mýlil, pokud se domníval, že nebylo důležité, „zda dlužník je či není v úpadku ve smyslu absence údajů o neúplném účetnictví“. Za relevantní označil skutečnost, že společnost něco dluží a že byla záměrně provedena taková majetková dispozice, tj. převod majetku do advokátní úschovy s následnou anonymní výplatou s využitím šeků, jejímž účelem bylo vyloučit či alespoň omezit schopnost splnění závazků.
11. Obviněný zdůraznil, že pachatelem trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zákona může být pouze dlužník, tedy konkrétní subjekt. Za situace, kdy dlužníkem byla obchodní společnost V., může být pachatelem fyzická osoba, oprávněná jednat za právnickou osobu. Převodem obchodního podílu na obchodní společnosti na nového nabyvatele a změnou v osobě jednatele společnosti ztratil postavení tohoto konkrétního subjektu, nesplňoval proto zákonné požadavky pro osobu pachatele tohoto trestného činu a nemohl ani naplnit skutkovou podstatu tohoto trestného činu, neboť nezmařil svým jednáním uspokojení věřitele společnosti tím, že by zcizil část svého majetku.
12. Dále namítl i vnitřní rozpory rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným, že převedl obchodní podíl v obchodní společnosti V., s nepřímým úmyslem a vědomím, čeho se dopustí J. M. Současně však soud prvního stupně dovodil, že podstatou trestné činnosti byly převody finančních prostředků obchodních společností P., a C., do advokátní úschovy a následné vyvedení těchto peněžních prostředků s pomocí šeků neznámo kam. Přitom dispozice s šeky realizoval výlučně J. M. Obviněný namítl, že nemohl předpokládat, že závazky obchodní společnosti V., nebudou uhrazeny. Převodem obchodního podílu na této společnosti nedošlo ke zničení, poškození, zatajení, zcizení, učinění majetku neupotřebitelným či k odstranění části majetku obchodní společnosti V.
13. V závěru svého odvolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a zprostil jej obžaloby.
b) Dovolání obviněného J. S.
14. Obviněný J. S. popřel svoji účast na trestném činu, kterým byl uznán vinným. Pokud nějakým majetkem obviněný disponoval, pak šlo o majetek obchodní společnosti P., která zboží nabyla kupní smlouvou od obchodní společnosti C. Totéž zboží předtím prodala obchodní společnost V., obchodní společnosti Hobe Groupe CZ, s. r. o. On neměl povědomí o majetkové situaci obchodní společnosti V., ani o majetkových poměrech dalších společností v řetězci „přeprodejů“ předmětného zboží. Stejně tak neměl ani dispoziční právo k účtu obchodní společnosti P., aby mohl splnění dluhu z předmětného obchodu ovlivnit. Podle obviněného skutková zjištění soudů, které rozhodovaly v jeho věci, jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Poukázal i na přílišnou délku trestního řízení.
15. Obviněný namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen a jeho popis neodpovídá právní kvalifikaci. Dále rozvedl znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele. Podle něj nebylo prokázáno, že obchodní společnost P., nebyla schopna uspokojit svůj dluh vůči dodavateli zboží. Ačkoliv odvolací soud trval v předchozích rozhodnutích na objasnění majetkových poměrů P., C., a Hobe Groupe, s. r. o., jasné závěry učiněny nebyly. Stejně tak nebyla zjištěna ani výše škody, tedy jaká část pohledávky věřitelů obchodní společnosti V., nemohla být v důsledku tvrzeného protiprávního jednání obviněných uspokojena.
16. Podle rozsudku odvolacího soudu se trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona měl dopustit sám, jako samostatný pachatel, nikoli ve spolupachatelství, jak původně dovodil soud prvního stupně, tomu však neodpovídá skutková věta uvedená ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, podle které měl převést finanční prostředky z výnosu z prodeje lihovin obviněný J. M., do advokátní úschovy JUDr. Vladimíra Zavadila, tedy nikoli on. Za této situace má právní kvalifikaci svého jednání za chybnou. Nebylo totiž prokázáno, že by dispozice s majetkem obchodní společnosti P., realizoval právě on. Navíc odvolací soud kupní smlouvy na zboží označil za fiktivní právní úkony, které byly neplatné, nedošlo tedy ani k převodu vlastnického práva ke zboží na základě neplatných kupních smluv. Odvolací soud ve svém rozhodnutí směšoval zdánlivost právního jednání a neplatnost právního jednání, přitom ani jeden z těchto právních pojmů není použitelný pro posuzované kupní smlouvy, neboť z pouhého neuhrazení kupní ceny nelze dovozovat fiktivnost právního jednání. O vůli obchodní společnosti V., převést vlastnické právo ke zboží na nabyvatele svědčí i skutečnost, že se přihlásila k dani pro uvedení tohoto zboží do daňového oběhu. Obviněný J. S. odmítl, že by svým jednáním zcizil část majetku dlužníka, tomu podle něj ani neodpovídá provedené dokazování, ani skutková věta rozsudku odvolacího soudu.
17. Dále namítl tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by převedl obchodní podíly v obchodní společnosti P., s cílem dosáhnout takto vyloučení uspokojení pohledávek věřitelů obchodní společnosti V. Obviněný zopakoval svoji obhajobu, že prodej obchodního podílu mu nabídl J. M., stejně jako předání funkce jednatele obchodní společnosti P., s tím, že bude nadále působit v pozici ředitele společnosti, přitom nevěděl o existenci věřitelů obchodní společnosti V., nebylo mu ani prokázáno, že jednal v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení jejích věřitelů, nebyl ani srozuměn, že převod obchodního podílu a změna v osobě jednatele obchodní společnosti P., bude mít takovýto následek. Důkazy o opaku provedeny nebyly. Sice věděl, že peněžní prostředky z prodeje lihovin dodaných obchodní společností V., přes další obchodní společnosti neplynou zpět výrobci lihovin, že byly uloženy J. M., do advokátní úschovy k JUDr. Zavadilovi, nevěděl však, že v důsledku toho obchodní společnost V., nemůže hradit dluhy svým věřitelům. Z pouhého odvolacím soudem tvrzeného vědomí o transformování finančních prostředků do cenných papírů, nelze dovozovat trestní odpovědnost za poškozování věřitele obchodní společnosti V. Zdůraznil, že neměl dispoziční právo k účtu obchodní společnosti P., za tuto společnost neprováděl platby. Generální plnou moc za ni jednat měl J. M., který také jemu dával e-mailem pokyny, jež on realizoval. Tento obviněný mu také pohrozil vypovězením smlouvy, ukončením výkonu funkce v obchodní společnosti P., pokud by jeho pokyny nerespektoval. Přitom obchodní spolupráce s obchodní společností C., nebyla nijak nestandardní.
18. Obviněný J. S. dále namítl, že výhradně zajišťoval obchodní styk mezi obchodní společností P., a odběrateli lihovin, zajišťoval fakturaci za dodávané zboží, neznal důvody uložení výtěžku z prodeje do advokátní úschovy ani nevěděl o návaznosti prováděných operací na obchodní společnost V., což soud prvního stupně dovozoval z e-mailové komunikace. Nedopustil se žádného jednání, kterým by mohl zmařit uspokojení věřitelů V., pouhé povědomí o jednání J. M., jeho trestní odpovědnost nemůže založit. Navíc i faktury související s dodáním zboží obchodní společnosti P., svědčily pro závěr, že daňová povinnost spojená s prodejem zboží byla splněna. Přitom ani soud prvního stupně ani odvolací soud neřešily otázku splatnosti pohledávek věřitelů obchodní společnosti V., stejně tak neřešily, kdy tyto pohledávky vznikly, zda lze dovodit, že obvinění jednali v úmyslu vyloučit uspokojení těchto věřitelů a za tímto účelem převedli obchodní podíly jednotlivých společností v řetězci „přeprodejů“ lihovin a odstoupili z funkcí jednatelů těchto obchodních společností. Nebyla ani prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zmařením uspokojení věřitelů obchodní společnosti V., odvolací soud pouze konstatoval, že příčinná souvislost je dána.
19. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že řádně nezjistily majetek obchodních společností P., a C., to, zda jejich majetek postačoval či nepostačoval k vyrovnání jejich závazků, nebyli zjištěni ani věřitelé těchto obchodních společností ani míra uspokojení jejich pohledávek. Nebylo zjištěno, jakým majetkem všechny obchodní společnosti v řetězci „přeprodejů“ lihovin disponovaly, ačkoli původně tato zjištění odvolací soud požadoval. Následnou rezignací na tato zjištění se odvolací soud odchýlil od vlastního právního názoru, který uvedl opakovaně v předchozích rozhodnutích. Stejně tak odvolací soud zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně z e-mailové komunikace mezi dovolatelem a J. M., když uvedl, že soud může přihlížet jen k těm důkazům, které byly v řízení provedeny a vzhledem k tomu, že tato e-mailová komunikace jako důkaz nebyla provedena, nemůže jí obviněný v podaném odvolání argumentovat.
20. Konečně pak obviněný upozornil na nedostatky týkající se odůvodnění rozsudku o jeho vině. Soudu prvního stupně vytkl, že nedostatečně odůvodnil, že si obvinění museli být vědomi, že obchodní společnost V., svým věřitelům dluží nemalé finanční částky, závěr o jeho vině opřel o skutečnost, že obviněný P. V. převedl obchodní podíl v této společnosti na V. H. a on obchodní podíl v obchodní společnosti P., na M. H., tedy pouze z převodu obchodních podílů v těchto obchodních společnostech byl soudy nižších stupňů dovozován úmysl zmařit uspokojení věřitelů obchodní společnosti V. Přitom žádná z těchto skutečností nesvědčí o jeho povědomí, že obchodní společnost V., má dluhy a pokud obchodní společnost P., neuhradí fakturu dodavatelské obchodní společnosti C., bude to mít za následek neschopnost společnosti V., hradit své závazky vůči věřitelům. Obviněný namítl, že takové informace neměl a ani nemohl mít a závěry soudů porušují zásadu in dubio pro reo .
21. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů i navazující rozhodnutí a přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl soud prvního stupně.
III. Vyjádření k dovolání
22. K dovolání obou obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Za námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze podle něj považovat námitku, že podkladem pro právní posouzení skutku jako trestného činu poškozování věřitele je zjištění, jaký majetek měly všechny obchodní společnosti zúčastněné ve fakturačním řetězci. Od takového zjištění se podle obviněných odvíjí závěr, zda a v jakém rozsahu došlo ke zmaření uspokojení věřitele a způsobení škody, což jsou znaky objektivní stránky tohoto trestného činu. Tato námitka je podle státního zástupce zjevně neopodstatněná, založená na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, které soudy nižších stupňů učinily o majetku obchodní společnosti V. Státní zástupce zdůraznil, že dlužníkem, s jehož majetkem bylo nakládáno, byla obchodní společnost V., jejíchž věřitelé nemohli být se svými pohledávkami uspokojeni. Zjišťování majetku dalších obchodních společností v řetězci „přeprodejů“ lihovin by bylo nadbytečné, což konstatoval jak soud prvního stupně na straně 36. svého rozsudku, tak i soud odvolací na straně 15. svého rozsudku. Skutkový stav byl tedy rozsudky soudů nižších stupňů zjištěn správně a v potřebném rozsahu, námitky obviněných neodpovídaly v tomto směru uplatněnému dovolacímu důvodu.
23. Státní zástupce dále poukázal na závěry znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové o majetku obchodní společnosti V., i na konstatování soudu prvního stupně, že pohledávky jejích věřitelů nemohly být uspokojeny, neboť došlo k vyvedení v podstatě celého majetku této obchodní společnosti. Podle seznamu majetku a závazků připojeného k návrhu na prohlášení konkursu podaného dne 19. 11. 2004 činila hodnota majetku 3,3 milionu Kč, byť tento seznam lze jen stěží považovat za spolehlivý při vědomí, že jej sestavil nastrčený jednatel V. H. Soudy nižších stupňů přitom zjistily výši pohledávek obchodní společnosti 136,5 milionů Kč, výše zcizeného majetku činila 112,3 milionů Kč. Míra případného uspokojení pohledávek věřitelů z majetku obchodní společnosti v tvrzené výši 3,3 miliony Kč by byla velmi nízká a na naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele by neměla vliv. V této době přitom ještě probíhaly transakce s výtěžkem z prodeje lihovin z majetku obchodní společnosti V., byl prohlášen konkurs na její majetek, v němž pro nedostatek majetku nebylo možno žádného z věřitelů ani částečně uspokojit. Konkursní správce vyčíslil příjmy z majetku obchodní společnosti pouze na 150 098 Kč, po uspokojení pracovněprávních nároků a nákladů spojených s konkursem, nezbyly k rozdělení mezi věřitele žádné prostředky. Zákonem stanoveným způsobem se cíle konkursu nepodařilo dosáhnout. Reálně tedy nebylo možno dosáhnout uspokojení věřitelů z jiného majetku obchodní společnosti V.
24. Uplatněnému dovolacímu důvodu rovněž odpovídá námitka, že ze změny vlastnické struktury či osoby jednatele obchodních společností V., a P., nelze dovozovat právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Je nutno akceptovat i námitku, že výroba lihu ani přefakturace nemůže být trestná, trestné může být jen vyvedení majetku prostřednictvím advokátní úschovy. Tyto dovolací námitky jsou však zjevně neopodstatněné, neboť zmíněné personální změny a přefakturace spáchání předmětného trestného činu připravovaly a jeho spáchání zakrývaly. Objektivní význam pro úspěšné provedení činu a oddálení jeho odhalení toto jednání mělo, byť žádný ze znaků skutkové podstaty nenaplnilo, proto i popis tohoto jednání ve výrocích o vině byl nadbytečný.
25. Státní zástupce nesouhlasil s obviněným P. V., že trestné mohlo být jen vyvedení majetku z obchodních společností P., a C. Soud prvního stupně sice toto jednání označil za podstatu jednání obviněných, ale současně zdůraznil, že se jednalo o majetek vyvedený z obchodní společnosti V. Tedy jednalo se o majetek dlužníka, který mohl sloužit k uspokojení věřitelů, pokud by se peněžní prostředky představující prodejní cenu lihovin nedostaly do advokátní úschovy, z níž byly vybírány způsobem vylučujícím jejich navrácení do majetkové sféry obchodní společnosti V.
26. Znaky trestného činu poškozování věřitele spočívající ve zmaření uspokojení věřitele zmařením majetku dlužníka jsou ve výroku o vině vyjádřeny tak, že vyrobené lihoviny byly převáženy z výrobny přímo do skladu obchodní společnosti P., aniž by obchodní společnost V., inkasovala za dodané zboží jakékoli likvidní plnění. Námitky obou obviněných tuto podstatnou skutečnost pomíjejí a vycházejí z jiného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy nižších stupňů. Dodáním zboží obchodní společnosti P., vyšlo toto zboží z majetkové dispozice dlužníka, fakturace tuto skutečnost zakrývala. Následně získané peněžní prostředky prodejem lihovin byly převáděny či vypláceny osobám, které s obchodní společností V., neměly právní ani faktický vztah. Přitom částka 112 300 175 Kč odpovídala výtěžku z prodeje lihovin a představovala hodnotu majetku, který mohl být použit na úhradu splatných dluhů obchodní společnosti V. Uspokojení jejích věřitelů tak bylo v tomto rozsahu zmařeno, neboť jiný majetek k uspokojení věřitelů reálně neexistoval.
27. Obviněný P. V. sice formálně správně v rámci deklarovaného dovolacího důvodu namítl, že pachatelem nemůže být jiná osoba než ta, která byla oprávněna jednat za dlužníka, právnickou osobu. Nicméně jeho námitka, že nemůže být pachatelem, neboť byl z funkce jednatele společnosti odvolán, pomíjí učiněná skutková zjištění soudů nižších stupňů a je proto zjevně neopodstatněná. Ostatně s touto námitkou se v rámci odvolacího řízení na straně 13. rozsudku vypořádal odvolací soud, podle něhož postačovalo, že tato zvláštní vlastnost byla dána u právnické osoby, jejímž jménem jednal. Obviněný P. V. sice byl odvolán z funkce jednatele společnosti, čímž zaniklo jeho právo za obchodní společnost jednat jako statutární orgán, avšak pominul, že byl jmenován ředitelem společnosti, kterou tak i nadále řídil. To potvrdil i její zaměstnanec L. D., který uvedl, že nového jednatele nikdy neviděl a pokyny mu nadále dával obviněný. Obviněný P. V. tedy nadále jednal jménem společnosti, která byla dlužníkem. Proto je závěr, že byl konkrétním subjektem a pachatelem trestného činu poškozování věřitele, opodstatněný.
28. Neobstojí ani námitka obviněného J. S., že skutková věta výroku o vině není podkladem pro právní závěr, že jeho jednání naplnilo znak zcizení majetku dlužníka. I tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť zcizením se rozumí převod vlastnického práva na základě právního jednání zcizitele, např. právě kupní smlouvou. Smluvní zcizení předpokládá právní jednání zcizitele a nabyvatele, bez jehož jednání není zcizení možné. Rovněž obviněný J. S. po zániku funkce jednatele nadále obchodní společnost P., řídil, což potvrdila i svědkyně L. S. Ostatně i sám obviněný připustil, že od obchodní společnosti C., odebíral zboží. Na zcizení majetku obchodní společnosti V., se tak i on aktivně podílel a znak objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele naplnil.
29. Rovněž neopodstatněná je námitka obviněného, že spáchání trestného činu poškozování věřitele předpokládá, že pohledávka věřitele vznikla a je splatná, neboť obviněný J. S. pomíjel zjištění soudů nižších stupňů, že pohledávky věřitelů obchodní společnosti V., vznikly a byly splatné v době spáchání činu. Jenom daňové pohledávky spojené s uvedením lihu na trh (spotřební daň z lihu a daň z přidané hodnoty) byly ve výši 119 417 956 Kč. Spotřební daň byla splatná do 40. dne po skončení měsíčního zdaňovacího období (§17 a §18 odst. 5 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 6. 2005). Daň z přidané hodnoty byla splatná ve lhůtě po podání daňového přiznání k této dani do 25 dnů po skončení zdaňovacího období (§101 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2004). Splatnost těchto pohledávek tedy vznikla ještě v době, kdy bylo nakládáno s výrobky obchodní společnosti V., nebo s výtěžkem z jejich prodeje. Nejpozději byly všechny pohledávky obchodní společnosti V., splatné prohlášením konkurzu na majetek společnosti dne 24. 3. 2005 – viz §14 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 28. 9. 2005. I po tomto datu bylo s výtěžkem z prodeje zboží nakládáno ke škodě věřitelů obchodní společnosti V.
30. Řada dalších námitek obviněných, zejména ke znaku zavinění, je vlastně jen vyjádřením jejich nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, které se odrazilo i v popisu skutku ve výrocích o vině, z nichž dostatečně vyplývá i úmyslné zavinění obou obviněných ve vztahu k jednotlivým znakům objektivní stránky předmětného trestného činu. Tyto své závěry soudy nižších stupňů logicky dovodily zejména z faktického nakládání s lihovinami, jemuž neodpovídala fakturace, jejímž účelem bylo zastření převodu majetku. Oba obvinění si přitom zachovali vedoucí postavení v obchodních společnostech, měli přehled o dodání zboží a směřování plateb mimo sféru dodavatele. Obviněný J. S. sice nejednal za dlužníka, avšak pro naplnění subjektivní stránky u něj postačovalo, že měl hrubou představu o daňových povinnostech spojených s dodávkami lihovin, jejichž odběr zajišťoval. Zjištěné okolnosti prodeje, zastírání skutečného pohybu zboží a zneužití osob neschopných vykonávat funkci statutárního orgánu obchodních společností a plnit zákonné povinnosti spojené s jejím výkonem přitom vyvrátily jeho obhajobu, že daňové povinnosti považoval za splněné.
31. Obviněnými deklarovaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nenastal, soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly s libovůlí, naopak jejich skutková zjištění jsou logická a vyplývají z provedených důkazů. K porušení ústavně chráněných procesních práv obviněných nedošlo.
32. Dovolání obou obviněných tedy státní zástupce závěrem svého vyjádření označil za zjevně neopodstatněná a navrhl je za podmínek §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněných
a) Obecná východiska
33. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který oba obvinění uplatnili.
34. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
35. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
36. Nejprve je třeba zmínit, že obviněný P. V. sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti měl patrně na mysli dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který zamítl jeho řádný opravný prostředek, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle obviněného v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Byť obviněný P. V. neoznačil správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, toto pochybení samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání tohoto obviněného odmítl.
37. O odmítnutí dovolání obou obviněných Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněnými vznesené námitky zčásti neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu a zčásti se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
b) K uplatněným námitkám obviněnými
38. S ohledem na výše uvedené, lze souhlasit se státním zástupcem, že pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ty námitky obviněných obsažené v jejich dovoláních, jimiž zpochybňovali skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněných k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jejich obhajobou.
39. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněných a jejich tvrzením, z jakých důvodů dospěly k závěru o jejich vině v případě P. V. trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona, v případě J. S. trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona.
40. K uplatněným námitkám obviněnými je nutno konstatovat, že prakticky obdobné argumenty obvinění uplatnili již v řízení před soudem prvního stupně a následně i před soudem odvolacím, tyto soudy se jimi náležitě zabývaly, zcela dostačujícím způsobem se s nimi vypořádaly a na odůvodnění jejich rozhodnutí je tak možno odkázat. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obvinění pouze opakují tytéž námitky, jimiž se snažili zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
41. Soudy nižších stupňů podrobně a přesvědčivě vysvětlily, na podkladě jakých důkazů byl učiněn závěr o vině obviněných, včetně prokázání jejich úmyslného zavinění, rozhodně nelze přisvědčit dovolacím námitkám obviněných o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a „způsobem jejich hodnocení“ soudy nižších stupňů, resp. extrémním rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jež byly následně také správně právně posouzeny. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné ve svazku č. 72 pod st. č. 38/14 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými a procesními otázkami, zejména hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud neshledal takový nesoulad, natožpak extrémní. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.
42. Na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně i soud odvolací důvodně dospěly k závěru, že rozhodně nebylo náhodou, že prakticky ve stejné době obvinění P. V. a J. S. převedli obchodní podíly v obchodních společnostech V., resp. P., na V. H., resp. M. H., tedy osoby, které rozhodně neměly ani odborné ani finanční předpoklady pro převzetí těchto společností, přičemž i z výpovědi obou svědků jednoznačně vyplynula účelovost nejen převodu obchodních podílů, ale i převzetí funkce jednatelů obou společností. Ani jeden z těchto svědků neměl zájem za společnosti jednat a fakticky vykonávat povinnosti spojené s výkonem funkce jednatele. Z výpovědi svědků vyplynulo, že převod obchodních podílů i funkce jednatele realizovali za finanční odměnu, stejně jako jejich společná známá D. M., která po J. Č. převzala funkci jednatele a společníka obchodní společnosti H., další ze společností zapojených do fakturačního řetězce postupných prodejů lihovin od obchodní společnosti V. Oba obvinění tak fakticky nadále ovládali obě zmíněné obchodní společnosti a obviněný J. M., jako daňový poradce ovládal další obchodní společnost C. Přes uvedenou obchodní společnost se také měl prodej lihovin fakturačně uskutečnit, ačkoliv byly lihoviny obchodní společností V., dodány přímo obchodní společnosti P. Všechny tyto zjištěné skutečnosti také dokládají a potvrzují závěr o vzájemné dohodě obviněných o všech podstatných parametrech vyvedení finančních prostředků utržených z prodeje lihovin tak, aby je v konečném důsledku nezískala obchodní společnost V., a nemohli z nich být uspokojeni její věřitelé. Z toho zcela důvodně soudy nižších stupňů vyvodily závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona v případě obviněného P. V. a podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona v případě obviněného J. S. Z výsledků provedeného dokazování totiž není pochyb, že cílem jednání obviněných bylo zmařit uspokojení věřitelů obchodní společnosti V., a to především České republiky, zastoupené příslušným správcem daně (spotřební daně a daně z přidané hodnoty), neboť největší pohledávkou byla částka odpovídající neodvedené spotřební dani a dani z přidané hodnoty (s ohledem na podaná dovolání a princip zákazu reformationis in peius je nadbytečné uvažovat o případné jiné právní kvalifikaci jejich jednání). Lze zároveň vyjádřit souhlas vedle odůvodnění soudů nižších stupňů i s argumentací státního zástupce obsaženou v jeho vyjádření a na ni též odkázat. Nejen obviněný P. V., ale i obviněný J. S. si tak museli být vědomi s ohledem na objem prodávaných lihovin, výši spotřební daně i daně z přidané hodnoty spojené s tímto prodejem lihovin, že obchodní společnost V., bez toho, že jí bude poukázána finanční částka představující cenu těchto lihovin, nebude schopna své daňové, ale i další splatné závazky uhradit. V tomto směru uplatňované námitky obviněného J. S., že neznal majetkovou a finanční situaci obchodní společnosti V., při vědomí, jakou částku představují jen daňové závazky spojené s prodejem lihovin, nemohou obstát, zejména když v oblasti nákupu a prodeje lihovin aktivně delší dobu působil.
43. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nemůže obstát ani námitka, že nebylo zjišťováno, jakým majetkem disponovaly obchodní společnosti P., i H., a C., tedy jakési mezičlánky při postupném prodeji lihovin. Oba obvinění si museli být vědomi, že při výši nejméně splatných daňových závazků obchodní společnosti V., nemůže být tato společnost schopna je splnit bez úhrady prodejní ceny lihovin. Záměrné tzv. odklonění finančních prostředků, které se neměly dostat do dispozice v konečném důsledku poškozených věřitelů, dokládají i společenstevní změny v obchodních společnostech ovládaných obviněnými. Zmínit je třeba především převod obchodních podílů v těchto společnostech spolu s předáním funkce jednatele dalším fyzických osobám, které byly ve skutečnosti tzv. bílými koňmi (viz zejména rozhodnutí č. 47/2019 Sb. rozh. tr.), tedy osobami, které se staly se svým souhlasem formálně bezvadným způsobem statutárním orgánem, ačkoliv samy neměly zájem reálně vykonávat takovou funkci, neměly k tomu ani základní odborné předpoklady a znalosti pro výkon takové funkce, činily tak za drobnou úplatu, jejich aktivita však odpovídala jen formálnímu podepsání dokumentů, jinak se o činnost obchodních společností nezajímaly, a to ani o účetnictví uvedených obchodních společností. Není tak pochyb o tom, že obvinění učinili vše proto, aby ani majetkové poměry obchodních společností zapojených do řetězce prodejů lihovin od obchodní společnosti V., až po P., nemohly být náležitě zjištěny. I způsob, jakým bylo naloženo s výnosem z prodeje lihovin obchodní společností P., nevyvolává pochybnost o tom, že všichni obvinění jednali se společným úmyslem vyvést jedinou reálnou majetkovou hodnotu z obchodní společnosti V., tak, aby se obohatili bez toho, že splatné závazky této obchodní společnosti budou uhrazeny. Zároveň není pochyb ani o tom, že to byli oba dovolatelé, kteří za obchodní společnosti V., a P., nadále jednali i poté, co se formálně postavení jednatelů jako statutárního orgánu těchto společností zbavili, převedením této funkce na „bílé koně“. Jednání obviněných tedy směřovalo k trestněprávnímu následku, který soud prvního stupně i soud odvolací správně zjistily, s nímž je spojena trestní odpovědnost jednajících obviněných za poškození věřitelů obchodní společnosti V. Závěr soudů nižších stupňů, že převod obchodních podílů v obchodních společnostech zapojených do prodeje lihovin z majetku obchodní společnosti V., stejně jako změny v pozici statutárních orgánů těchto společností, byl jen účelový, motivovaný snahou obviněných vyhnout se povinnosti splnění splatných závazků této obchodní společnosti a zároveň cílem se obohatit, odpovídá provedenému dokazování a je jediným reálně možným.
44. S obviněnými je sice možno souhlasit s tím, že organizátorem a osobou, která trestnou činnost řídila a oba dovolatele propojila, byl obviněný J. M., daňový poradce obchodních společností C., a P., nicméně ani tato skutečnost obviněné P. V. a J. S. nijak nevyviňuje z vědomé účasti na protiprávním jednání, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudcích soudů nižších stupňů. Přitom není pochyb o tom, že tyto soudy nepochybily, pokud nadále oba obviněné označily za osoby, které obchodní společnosti V., a P., fakticky řídily, rozhodně tedy obviněný P. V. účelovým převodem funkce statutárního zástupce společnosti V., na „bílého koně“ neztratil postavení konkrétního subjektu se zvláštní vlastností, ve vztahu k němuž je možno dovodit trestní odpovědnost za trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona. P. V. tedy fakticky nadále vystupoval jako osoba oprávněná jednat za dlužníka, obchodní společnost V., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Obviněný J. S., jednající za obchodní společnost P., si byl také vědom toho, že obchodní společnost V., jako dlužník, nebude schopna své splatné závazky uhradit, neboť se jí nedostalo výtěžku z prodeje převedených lihovin. Podílel se tak zcela vědomě na poškození cizího věřitele a naplnil tím všechny zákonné znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného J. S. je nerozhodné, zda spoluobviněný P. V. o jeho jednání věděl či nikoli. Není ani pravdou, jak se snad domnívali obvinění, že by oba dovolatelé nemohli být spolupachateli, pokud jednání každého obviněného bylo posouzeno podle jiného odstavce §256 tr. zákona. Pokud totiž jeden pachatel poškozuje vlastní věřitele (a to i při užití pravidla o jednání za jiného podle §90 odst. 2 tr. zákona) a naplňuje tak znaky skutkové podstaty trestného činu podle §256 odst. 1 tr. zákona, zatímco druhý věřitele jiné osoby a naplňuje znaky trestného činu podle §256 odst. 2 tr. zákona, může i tak jít o jejich spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, jsou-li splněny předpoklady tohoto ustanovení (viz rozhodnutí č. 36/2010 Sb. rozh. tr., na něž ovšem s odkazem na jeho publikaci v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného C. H. Beck v roce 2009, sešit č. 56, pod č. T 1194., se odvolával i soud druhého stupně; shodně srov. rozhodnutí č. 40/2017 Sb. rozh. tr.). Proto odvolací soudy nepochybil, pokud jednání obviněného J. S. kvalifikoval podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona, zároveň mohl být i spolupachatelem podle §9 odst. 2 tr. zákona, jednal-li s druhým obviněným ve vzájemné součinnosti a se shodným záměrem, jak konstatoval odvolací soud v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku. Obhajobě uplatňované tímto obviněným v průběhu trestního řízení, na které setrval i v rámci podaného dovolání, pak důvodně soudy nižších stupňů neuvěřily, odmítly a také se s ní náležitě vypořádaly. Proto lze na odůvodnění jejich rozsudků plně odkázat.
45. V posuzované věci nelze přijmout ani názor dovolatelů, že jednotliví věřitelé obchodní společnosti V., mohli být uspokojeni jinak, neboť z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že tato společnost nedisponovala žádným jiným majetkem, z něhož by tito věřitelé mohli být uspokojeni. Ostatně tato skutečnost je zřejmá již z objemu uskutečněného prodeje lihovin a závazků, které obchodní společnosti V., z tohoto prodeje vyplynuly. Tato nemožnost je doložena a není o ní pochyb také vzhledem k účelovým převodům obchodních podílů i v dalších obchodních společnostech zapojených do řetězce postupných prodejů lihovin spojených se změnami v obsazení jejich statutárních orgánů, jakož i vzhledem k nemožnosti získat jejich účetnictví.
46. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkových větách jejich rozsudků. Své hodnotící úvahy poté oba soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o vině obviněných vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení a veřejném zasedání provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, v nichž se tyto soudy také náležitě vypořádaly s obhajobou obou dovolatelů, kteří v dovoláních v podstatě jen opakovali svou argumentaci uplatněnou před soudy nižších stupňů. Zabývat se podrobněji jednotlivými obranami obviněných proto není třeba, protože se jim odpovědi na jejich obranu dostalo v řízení před soudy nižších stupňů. Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněných za zjevně neopodstatněná, a proto je odmítl. Podle §265i odst. 2 tr. řádu má Nejvyšší soud takové rozhodnutí jen stručně odůvodnit.
V. Závěrečné shrnutí
47. Lze tak konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněných ohledně nesprávného právního posouzení skutku i jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, vycházely převážně z jiného skutkového základu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů, a neodpovídaly tak deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Ty jejich námitky, které bylo možno (s jistou benevolencí) označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto obě dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký