ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1299.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1299/2021-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. B. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2021, sp. zn. 6 To 236/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 42/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 3 T 42/2020, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to byl obviněnému uložen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Konečně bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného zaplatit jako náhradu škody poškozené RBP, zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická č. 967/108, Ostrava, částku ve výši 22 293 Kč. Poškozený M. G. byl podle §229 odst. 3 tr. řádu (správně mělo být citováno ustanovení §229 odst. 1 tr. řádu) odkázán s nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval ve stručnosti v tom, že dne 31. 5. 2019 kolem 17:30 hod. v XY obviněný jako řidič nákladního vozidla tov. zn. Peugeot Boxer, reg. zn. XY, s přívěsem typu BOB 1R, reg. zn. XY, přijíždějícího od ulice XY po vedlejší silnici vedoucí ulicí XY nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě“ umístěnou před křižovatkou s hlavní silnicí – rampou z ulice XY, přičemž zastavil před touto křižovatkou, a ačkoli mohl vidět motocykl Yamaha YZF R1, reg. zn. XY, přijíždějící zprava od ulice XY po této hlavní silnici ke zmíněné křižovatce, nedal mu přednost v jízdě, rozjel se se svým vozidlem do křižovatky a plynule pokračoval v přímé jízdě ve směru k ulici XY, čímž porušil svou zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení §4 a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), takto vytvořil tzv. kritickou situaci, na kterou řidič motocyklu M. G., nar. XY, ve snaze zabránit střetu reagoval brzděním a stržením řízení vpravo, v důsledku toho došlo k pádu motocyklu i jeho řidiče a spolujezdce na vozovku. Poškozený M. G. tím utrpěl nedislokovanou zlomeninu horního konce holenní kosti pravé dolní končetiny s dobou léčení přesahující 6 týdnů, a došlo tak k významnému omezení způsobu života poškozeného.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě, obviněný J. B. i poškozený M. G. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 17. 5. 2021, sp. zn. 6 To 236/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného zrušil v napadeném rozsudku výrok o náhradě škody ohledně poškozeného M. G. a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu sám rozhodl o uložení povinnosti obviněného zaplatit jako náhradu nemajetkové újmy spočívající ve ztížení společenského uplatnění částku ve výši 507 767 Kč poškozenému M. G. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
II. Dovolání obviněného
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a trpí i extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Obviněný namítl, že skutek byl posouzen jako trestný čin, ačkoli vůbec nešlo o trestný čin, neboť byla mylně dovozena jeho odpovědnost za zranění poškozeného, přestože nezavinil výše popsanou dopravní nehodu.
5. Podle obviněného soudy nižších stupňů řádně nevyhodnotily vadnost závěrů znaleckého posudku z oboru dopravy podaného znalcem Ing. Miroslavem Škanderou, MBA, ačkoli obviněný na ni upozornil. Znalec ve svém posudku vycházel z předpokladu, který obviněný považuje za nesprávný, že po projetí cyklisty setrval v místě zastavení ještě 8 – 10 sekund a poté se rozjel do křižovatky. Nic takového ovšem obviněný neuvedl a tento mylný předpoklad znalce ovlivnil technickou přijatelnost výpovědí aktérů dopravní nehody. Pokud následně znalec, jak sám uvedl, vycházel z toho, že obviněný stál 8 sekund v místě zastavení před projetím cyklisty, je toto tvrzení v rozporu se závěrem z hlediska technické přijatelnosti jeho výpovědi, podle kterého výpověď obviněného nekoresponduje s výpovědí řidiče motocyklu, neboť ten by nemohl vidět, že automobil se otáčel v křižovatce, kdyby zároveň po otočení a projetí cyklisty vyčkával ještě 8 – 10 sekund. Není proto zřejmé, z jakého stavu znalec vycházel, a navíc soud ani nevyslechl spolujezdce poškozeného a cyklistu projíždějícího křižovatkou. Jak dále obviněný zdůraznil, znalec se opíral rovněž o tvrzení poškozeného, který měl vidět vozidlo řízené obviněným, jak se otáčí, ačkoli poškozený u hlavního líčení popřel takové tvrzení a uvedl, že netuší, co dělalo vozidlo obviněného před nehodou, a viděl ho, až když vjelo do křižovatky.
6. Dále obviněný spatřuje vadné právní posouzení i v tom, že soudy nižších stupňů shledaly jeho zavinění na dané dopravní nehodě v důsledku porušení dopravních předpisů, k němuž mělo dojít z jeho strany. Podle přesvědčení obviněného řidič motorového vozidla jedoucí po hlavní silnici nemá absolutní a neomezenou přednost v jízdě, tento řidič se v souladu s ustanovením §4 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu musí plně věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v provozu. Řidič jedoucí z vedlejší komunikace nesmí vjet do křižovatky, pokud by řidič s právem přednosti v jízdě v důsledku toho musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Tato skutečnost však neznamená, že by řidič jedoucí po hlavní silnici nemusel zpomalit, brzdit či dokonce zastavit, aby umožnil vozidlu vjíždějícímu na hlavní silnici z vedlejší silnice odbočit či dokončit odbočovací manévr, což platí zejména u nákladních vozidel. Podle názoru obviněného v souvislosti s posuzovanou dopravní nehodou nebyly zjištěny žádné intenzivní brzdné stopy, přičemž sám dal přednost cyklistovi jedoucímu po hlavní silnici v protisměru z pohledu poškozeného. Kdyby byl poškozený se svým motocyklem skutečně v bezprostřední blízkosti křižovatky a místa jeho následného pádu, měl by dostatek času k projetí křižovatky bez rizika střetu s vozidlem řízeným obviněným. Podle obviněného jeho verze více odpovídá průběhu nehodového děje, tedy že v okamžiku vjezdu do křižovatky neviděl motocykl poškozeného, a když vjel do pravého jízdního pruhu hlavní silnice, přiblížil se motocykl řízený poškozeným, který se dostatečně nevěnoval situaci v silničním provozu, lekl se a aniž by brzdil, strhl řízení, upadl a zranil se. Pro tento závěr svědčí nejen výpověď obviněného, ale i zjištěné stopy a výpověď poškozeného, že vozidlo řízené obviněným uviděl, až když jelo před ním. Jak dále obviněný zdůraznil, při rychlosti 30 km/hod. (resp. 22 km/hod.) by byl na suché vozovce motocyklista schopen zastavit na 12 metrech jízdní dráhy, což byla kratší vzdálenost, než na jakou by musel poškozený vidět vozidlo řízené obviněným při řádném sledování situace v silničním provozu. Soudy nižších stupňů nevyhodnotily závěr znalce, podle něhož za situace, kdyby řidič motocyklu nestrhl řízení a nespadl pravou stranou na povrch vozovky, ale pouze by brzdil, zastavil by a nedošlo by ke střetu. Tento závěr přitom znalec učinil za situace, kdy vycházel z chybných premis v neprospěch obviněného. Jinak by znalec musel dospět k závěru, že poškozený nemusel zastavit a stačilo, kdyby mírně přibrzdil, a to za předpokladu, pokud by řádně sledoval provoz na pozemní komunikaci, což by poškozenému umožnilo adekvátně reagovat na dopravní situaci.
7. Podle obviněného soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily, že poškozenému nedal přednost v jízdě, a vytvořil tak situaci, v níž řidič motocyklu musel náhle změnit směr jízdy či rychlost motocyklu. Právní závěr o nedání přednosti v jízdě je tedy v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť obviněný nevytvořil překážku, na kterou by musel poškozený reagovat. Kdyby poškozený brzdil, zastavil by ještě před místem možného střetu obou vozidel, ale jeho reakce byla podle názoru obviněného neadekvátní ve vztahu k dopravní situaci, přičemž i znalec konstatoval, že jedním z faktorů, že řidič motocyklu upadl, mohlo být jeho nevhodné brzdění, neboť kdyby nestrhl řízení vpravo na zem, zastavil by a ke střetu by nedošlo.
8. Jak dále obviněný zdůraznil, z hlediska jeho nedbalostního zavinění nebylo řádně zjištěno, zda zachoval potřebnou míru opatrnosti, a to s vědomím principu omezené důvěry v dopravě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 143/2021). Pokud vina účastníka dopravní nehody nebyla bezpečně prokázána, nemůže být odsouzen za její způsobení.
9. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby jej podle §265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného J. B. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají skutkové námitky, na které poukázal v rámci své obhajoby a jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiných skutkových závěrů soudů. Těmito námitkami obviněný míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění, prosazuje vlastní verzi skutkového děje, a to odlišnou od té, z které vycházely soudy prvního a druhého stupně, přičemž zcela respektovaly ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu.
11. Státní zástupce neshledal žádné extrémní vnitřní rozpory v rozhodnutích soudů nižších stupňů, které jim vytýká obviněný. Z hlediska skutkového děje není pochyb o tom, že obviněný vjel poškozenému do jízdní dráhy z vedlejší silnice, byl tedy primárním zdrojem vytvořeného nebezpečí. Obviněný ve svém dovolání v zásadě jen nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a neztotožňuje se s jejich skutkovými zjištěními. Pouze tyto námitky nemohou naplnit uplatněný dovolací a ani existence extrémního rozporu nemůže být založena pouze na tom, že obviněný předložil vlastní hodnocení důkazů odlišné od hodnocení těchto důkazů soudy a dovodil z něj jiné skutkové i právní závěry.
12. Ve vztahu ke spoluzavinění či dokonce výlučnému zavinění poškozeného, na které obviněný poukazuje, podle názoru státního zástupce je nutno odlišovat technickou a právní stránku věci, přičemž nikoli každé pochybení v technice jízdy implikuje porušení práva, resp. právní odpovědnost. Nebyl totiž proveden žádný důkaz, který by svědčil pro závěr o porušení nějaké právní povinnosti ze strany poškozeného a ze žádného důkazu nevyplývá ani to, že by se dostatečně nevěnoval řízení. Jak bylo prokázáno, příčinou nehody bylo nedání přednosti v jízdě obviněným, který přehlédl motocykl poškozeného jedoucí po hlavní silnici. Pokud poškozený nezvládl úhybný manévr poté, co obviněný vytvořil nebezpečnou situaci, neznamená to bez dalšího porušení povinnosti poškozeným. Nelze proto ani tvrdit, že by poškozený spoluzavinil danou dopravní nehodu či ji dokonce výlučně zavinil.
13. Pokud jde o námitku obviněného, podle níž řidič jedoucí po hlavní silnici nemá „absolutní přednost“ a váže jej řada povinností, rozsudky soudů nižších stupňů podle státního zástupce nestojí na závěru o „absolutní přednosti“, přičemž nebylo zjištěno, že by poškozený jakkoli porušil své zákonné povinnosti. Tvrzení obviněného, že zachoval potřebnou míru opatrnosti, neodpovídá realitě, obviněný totiž vjel z vedlejší silnice do jízdní dráhy poškozenému, který jel po hlavní silnici. Tato jeho neopatrnost nevylučuje fakt, že přehlédl motocykl poškozeného, ale naopak svědčí pro tento závěr. Příčinou nehody byla neopatrná jízda obviněného, přehlédnutí poškozeného a na toto nedbalostní jednání obviněného nemá vliv princip omezené důvěry v dopravě. Nelze proto dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
14. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné.
15. Obviněný nevyužil své právo na repliku k vyjádření státního zástupce.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k dovolacímu důvodu, na němž obviněný založil své dovolání.
17. Obviněný J. B. opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože správně měl uplatnit dovolací důvod uvedený ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť napadl rozsudek soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné. Obviněný přitom dovodil ve svém dovolání, že již v řízení předcházejícím odvolacímu řízení byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný tedy tvrdil, že v rozsudku soudu prvního stupně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a to v rozsahu výroku o vině, které odvolací soud nenapravil. Tato vada dovolání však sama o sobě nemá zásadní vliv na možnost jeho projednání Nejvyšším soudem.
18. Podle názoru obviněného došlo k chybnému výkladu a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zejména pak to, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí i o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
19. Vada odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nemůže spočívat v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k nesprávnému použití hmotně právních norem, případně jde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění z nich neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpisy, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
b) K uplatněným námitkám obviněného
20. S ohledem na výše uvedené nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ty námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, jimiž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněného k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou. Přitom soudy v nyní posuzované věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
21. V tomto směru nelze přisvědčit argumentaci obviněného o zavinění či spoluzavinění poškozeného na posuzované dopravní nehodě, a to s odkazem na údajně chybné předpoklady, z nichž měl vycházet znalecký posudek z oboru silniční dopravy, jak jsou výše uvedeny. Ze závěrů tohoto znaleckého posudku je zřejmé, že v okamžiku vjezdu vozidla řízeného obviněným do křižovatky k ní přijížděl poškozený na svém motocyklu po hlavní silnici rychlostí 29,5 km/hod., s odchylkou 5 %, tedy rychlostí výrazně nižší, než byla rychlost v místě povolená (50 km/hod.). Obviněný před tím, než vjel do křižovatky z vedlejší silnice, měl nejméně 3 sekundy na to, aby zpozoroval přijíždějící motocykl poškozeného. Tento závěr znalce koresponduje i s výpovědí poškozeného, podle níž poškozený zpozoroval vozidlo řízené obviněným v okamžiku, kdy vjelo do jeho jízdního pruhu. Z této okolnosti ani z dalších zjištěných skutečností, jak jsou konstatovány v rozsudcích soudu prvního i druhého stupně, nelze dovodit pravdivost tvrzení obviněného, že poškozený nevěnoval dostatečnou pozornost situaci v silničním provozu, což mělo mít zásadní vliv na následnou dopravní nehodu. Ostatně i znalecký posudek potvrdil, že pokud by poškozený nereagoval na situaci v silničním provozu, která nastala vjezdem vozidla řízeného obviněným do jízdního pruhu, v němž jel poškozený, došlo by ke střetu obou vozidel. I kdyby poškozený nezvolil nejvhodnější reakci na situaci v silničním provozu, samo o sobě by to nemohlo zbavit obviněného odpovědnosti za nerespektování jeho povinností řidiče vyplývajících z ustanovení §4 písm. b), c) a §22 odst. 1 zákona o silničním provozu. Poškozený ani neměl důvod reagovat na vozidlo řízené obviněným dříve, než mu toto vozidlo vytvořilo překážku, na kterou musel okamžitě reagovat. Okolnost, že jeho reakce (brzdění a stržení řízení motocyklu vpravo, což vedlo k pádu motocyklu a ke zranění poškozeného) se při pozdějším znaleckém zkoumání ukázala méně vhodnou, než jiná v úvahu přicházející reakce (brzdění motocyklu až do zastavení, k němuž by zřejmě došlo ještě před případným místem střetu), nezbavuje obviněného viny za posuzovanou dopravní nehodu. Byl to totiž prokazatelně obviněný, kdo nevěnoval situaci v silničním provozu dostatečnou pozornost, přehlédl přijíždějící motocykl poškozeného, vjel do křižovatky z vedlejší silnice, aniž by dal přednost v jízdě motocyklu řízenému poškozeným, který jel po hlavní silnici.
22. Jak vyplývá z povahy dovolacího řízení a charakteristiky dovolacích důvodů, dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu, který uplatnil obviněný ve svém dovolání a na jehož podkladě nelze přezkoumávat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný ve svém dovolání domáhal.
23. Pod uplatněný ani pod žádný jiný dovolací důvod nespadají ani námitky obviněného, jimiž brojil proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů a proti hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Snaha obviněného zpochybnit věrohodnost a správnost znaleckého posudku z oboru silniční dopravy a výpovědi poškozeného totiž nemůže být úspěšná. Totéž platí ohledně poukazu obviněného na údajné rozpory ve znaleckém posudku, které navíc nemohly mít vliv na správnost zjištění ve vztahu k následnému jednání obviněného, které vedlo k dopravní nehodě a ke zranění poškozeného. Ani výpovědi spolujezdce obviněného a cyklisty, jichž se obviněný mimo rámec hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu domáhal, by nemohly mít v tomto směru vliv na skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů.
24. Soud prvního stupně i odvolací soud tedy správně dovodily odpovědnost obviněného za zranění poškozeného v důsledku nerespektování zákonných povinností obviněného jako řidiče motorového vozidla, který zjevně přehlédl motocykl řízený poškozeným a jedoucí po hlavní silnici s právem přednosti v jízdě. Z hlediska nedbalostního zavinění obviněného bylo rozhodné, že v okamžiku vjezdu jím řízeného vozidla na hlavní silnici obviněný mohl vidět motocykl řízený poškozeným a přijíždějící po hlavní silnici a nedal mu přednost v jízdě, ač tak měl a bez problémů i mohl učinit. K porušení povinností řidiče, které dovodily oba soudy nižších stupňů, přitom jednoznačně došlo a okolnost, že poškozený mohl zvolit jinou, vhodnější reakci, nemůže mít vliv na trestní odpovědnost obviněného, a to ani z hlediska principu tzv. omezené důvěry v dopravě, kterého se obviněný dovolával.
25. Neobstojí ani námitky obviněného ve vztahu k právní kvalifikaci posuzovaného skutku. V tomto směru lze zcela odkázat na závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu (viz např. body 12. a 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), s nimiž se Nejvyšší soud zcela ztotožnil. Ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně jsou přitom uvedeny všechny rozhodné okolnosti nezbytné pro odpovídající právní posouzení skutku. Ani v tomto směru tedy nejsou námitky obviněného důvodné. Ostatně obviněný uplatnil obdobné námitky již v předchozím řízení a soudy nižších stupňů se s nimi náležitě vypořádaly i s poukazem na zjištěné skutkové podklady.
26. Rozhodně nelze přisvědčit ani dovolacím námitkám obviněného o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a způsobem jejich hodnocení soudy nižších stupňů, resp. o takovém rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajícím z provedených důkazních prostředků a skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Z tohoto obecného tvrzení obviněného přitom není zřejmé, které ustanovení hmotného práva tím mělo být porušeno, v čem toto porušení spočívá a jaký vliv má na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení. Navíc obviněný nijak nespecifikoval, mezi kterým důkazem a kterým skutkovým zjištěním je rozpor a proč by mělo jít o rozpor extrémní povahy. Samotný odlišný názor dovolatele na hodnocení důkazů a na skutkové závěry z nich vyvozené nezakládá žádný rozpor v uvedeném smyslu, natož rozpor extrémní.
27. Soudy nižších stupňů se náležitě zabývaly všemi uplatněnými námitkami obviněného, které v zásadě zopakoval i v podaném dovolání, zcela dostačujícím způsobem se s nimi vypořádaly, proto je možné odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
28. Ve vztahu k výroku odvolacího soudu o náhradě škody a povinnosti obviněného zaplatit poškozenému náhradu nemajetkové újmy v penězích za ztížení společenského uplatnění poškozeného, obviněný žádné námitky ve svém dovolání neuplatnil, proto se tímto výrokem odvolacího soudu Nejvyšší soud nemohl ani zabývat.
V. Závěrečné shrnutí
29. Nejvyšší soud tedy vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že obviněný J. B. opřel své dovolání zčásti o námitky, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, a ve zbytku o takové námitky, které činí jeho dovolání zjevně neopodstatněným. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký