ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.2.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 2/2021-4711
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. K. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 5 To 18/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 26/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 3 T 26/2019, tak, že nejprve podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil ohledně obviněného P. K. výrok o vině v bodě 1., celý výrok o trestu a výrok náhradě škody z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2018, sp. zn. 44 T 85/2018, a dále ohledně obviněných P. K. a K. T. výroky o vině v bodě I., výroky o trestu a o náhradě škody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 3 T 118/2018, a poté znovu rozhodl o vině a trestu obou spoluobviněných. Obviněného P. K. uznal soud pod bodem I. vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku (skutky popsané pod body I. 1 až 9 výroku o vině), přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (skutky popsané pod body I. 1 až 4, 6, 8, 9 výroku o vině) a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem I. 6 této části výroku o vině). Dále pod body II. a IV. výroku o vině soud uznal obviněného P. K. vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným (skutky pod body II. 2 až 4, 5, 7, 8, 10, 11, 16, IV. 1 až 3, 6 až 8), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku (skutky pod body II. 5, 6, 9, 10, 12, 13, IV. 5), přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (skutky pod body II. 2 až 10, 12, 13, 16, IV. 1 až 3, 5 až 8), dále přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (skutky pod body II. 2, 3), a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (skutek pod bodem II. 4). Pod bodem V. výroku o vině tohoto rozsudku Obvodní soud pro Prahu 7 uznal obviněného P. K. vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku (pod body V. 1 až 4), a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (skutky pod body V. 1 až 4), pod bodem VI. výroku o vině byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným (pod body VI. 3 až 5, 8, 10), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku (pod body V. 2, 6, 7) a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (skutky pod body VI. 2 až 10). Nakonec pod body VIII. a IX. uznal soud obviněného vinným dvěma přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za pokračující přečiny uvedené pod bodem I. výroku o vině a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2018, sp. zn. 44 T 85/2018, dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 1 T 90/2018, byl obviněnému P. K. pod bodem I. výroku o trestu podle §205 odst. 3, §43 odst. 2 a §45 odst. 1 tr. zákoníku uložen souhrnný společný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 1 T 90/2018, jakož i všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému byl za pokračující přečiny krádeže, poškození cizí věci, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, porušování domovní svobody specifikované pod body II., IV., V., VI., VIII. a IX. výroku o vině a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 2 T 168/2018, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 61 To 118/2019, pod bodem II. výroku o trestu uložen podle §205 odst. 3, §43 odst. 2 a §45 odst. 1 tr. zákoníku další souhrnný společný trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to za současného zrušení výroku o trestu z posledně citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, jakož i všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku Obvodní soud pro Prahu 7 obviněnému uložil také trest propadnutí věci specifikované ve výroku rozsudku. Současně tento soud rozhodl o vině a trestu spoluobviněného K. T. V adhezním řízení rozhodl tento soud tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil povinnost jednak obviněnému P. K. samostatně, jednak společně a nerozdílně s obviněným K. T. zaplatit vyjmenovaným poškozeným konkrétní částky na náhradu škody. Podle §229 odst. 1, resp. §229 odst. 2 tr. řádu byli jmenovaní poškození odkázáni s jejich nároky, případně se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem rovněž obvodní soud podle §226 písm. c) tr. řádu zprostil obviněného P. K. obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku a dílčí útok přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek obviněný spáchal.
2. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 jako soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 5 To 18/2020, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
3. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu podal již jen obviněný P. K., a to prostřednictvím svého obhájce, jehož rozsah sice výslovně neomezil na výrok o trestu, avšak uplatněné námitky o tom nepochybně svědčí.
4. V dovolání podaném dne 24. 8. 2020 obviněný neoznačil paragrafovým zněním žádný dovolací důvod, usnesení odvolacího soudu napadl s tím, že „spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“. Podle názoru obviněného měl odvolací soud zrušit veškeré rozsudky počínaje rozsudkem (správně trestním příkazem) Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2018, sp. zn. 44 T 85/2018, dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 1 T 90/2018, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 8 T 84/2018, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 102 T 59/2018, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 2 T 168/2018, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 3 T 118/2018, a měl mu uložit jeden souhrnný trest. Obviněný poukázal na to, že ode dne 20. 5. 2018 soustavně páchal trestnou činnost kvalifikovanou podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to až do doby jeho posledního zadržení dne 8. 3. 2019.
5. V zákonné dvouměsíční lhůtě obhájce obviněného soudu zaslal ještě doplnění dovolání, ve kterém označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jehož znění ponechal v obou alternativách. Vlastní výhrady proti usnesení odvolacího soudu však obviněný znovu uvedl tím, že toto „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“, což odpovídá druhé alternativě důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Další obsah doplnění dovolání byl zcela totožný jako v prvním podání, přičemž v obou chyběl návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
6. Opis dovolání obviněného a jeho doplnění byly zaslány nejvyššímu státnímu zástupci, který se k nim vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Státní zástupce nejprve upozornil na to, že obviněným označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je možné uplatnit tehdy, pokud byl obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Obviněnému byl však v posuzované věci uložen trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby a trest propadnutí věci za splnění zákonných podmínek, a jde také o druhy trestů, jejichž uložení za spáchané přečiny zákon připouští uložit. Státní zástupce doplnil, že výrok o trestu je možné napadnout i prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak v případech, když namítaná vada napadeného rozhodnutí spočívá v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, mezi které se řadí i použití ustanovení trestního zákona upravující podmínky ukládání úhrnného, souhrnného či společného trestu. Podle státního zástupce však Obvodní soud pro Prahu 7 respektoval příslušná ustanovení trestního zákoníku při ukládání souhrnného trestu za sbíhající se trestnou činnost obviněného a společného trestu za jeho pokračující trestnou činnost.
7. V další části svého vyjádření státní zástupce reagoval na tvrzení obviněného, jímž poukazoval na páchání trvajícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což mělo být zřejmě důvodem pro uložení jediného souhrnného trestu, jak se obviněný v dovolání domáhal. Zmiňovaný přečin je z povahy věci trvající, přičemž obviněný se nedopustil jednoho takového trvajícího přečinu, neboť jeho pobyt v Praze byl opakovaně přerušován sdělením obvinění, resp. doručením návrhu na potrestání. Poté bylo namístě posoudit další takové jednání vždy jako nový trvající přečin podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti ještě státní zástupce poukázal na to, že v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 byl obviněný uznán vinným těmito přečiny pouze v bodě VIII. za protiprávní jednání od 9. 11. do 19. 11. 2018, a v bodě IX. za jednání trvající od 20. 11. do 12. 12. 2018.
8. Státní zástupce však z hlediska důvodnosti argumentace obviněného považoval za významné posoudit správnost uložení souhrnného trestu, v další části svého vyjádření se proto zabýval obecnými podmínkami souběhu trestných činů, resp. vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Státní zástupce pak vyjmenoval konkrétní soudní rozhodnutí, jimiž byl obviněný postupně u různých soudů odsuzován jednak za sbíhající se trestnou činnost, jednak za trestnou činnost posuzovanou jako pokračující přečiny. Při respektování obecných pravidel ukládání souhrnného i společného trestu podle státního zástupce proto nedošlo k obviněným vytýkané vadě a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 mu byly správně uloženy dva souhrnné společné tresty, neboť trestnou činnost, za niž byl obviněný odsouzen rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 8 T 84/2018, a Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 102 T 59/2018, nebylo možné posoudit jako vícečinný souběh, ale šlo o recidivu. V dovolání označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 3 T 118/2018, byl navíc v posuzovaném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušen v rámci nového rozhodování o vině pod bodem I. tohoto rozsudku.
9. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, neboť je zcela zjevné, že dovolání ani jeho doplnění nemají všechny náležitosti, které jsou vyjmenovány v §265f odst. 1 tr. řádu. V dovolání obviněného ze dne 24. 8. 2020 není označen žádný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. řádu, obviněný pouze uvedl, že usnesení soudu druhého stupně „spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“, což odpovídá slovnímu vyjádření důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V doplnění svého dovolání ze dne 30. 9. 2020 obviněný již označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak ocitoval znění jeho obou alternativ, tj. že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Přesto v navazující části podání obviněný zopakoval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud tedy při respektu ke konkrétní argumentaci obviněného vycházel z toho, že obviněný svým dovoláním mínil napadnout rozhodnutí soudu druhého stupně proto, že na podkladě jeho odvolání ponechal beze změny výrok o uložení dvou souhrnných společných trestů vyslovených rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, což obviněný považoval za vadu výroku o trestu a domáhal se uložení pouze jediného souhrnného trestu (nijak se přitom nezabýval uložením společného trestu) stejně jako ve svém dovolání. Jak správně připomněl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, nesprávné posouzení souběhu trestných činů, které má za následek nesprávné uložení souhrnného trestu, představuje pochybení v použití ustanovení trestního zákoníku jako normy hmotného práva (§43 odst. 2 tr. zákoníku). Nápravu takové vady proto nelze dosáhnout v řízení o dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu vzhledem k jasné formulaci dvou již citovaných alternativních vad, ale jen odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, a ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je totiž určen k odstranění chybného použití normy či ustanovení hmotného práva, a to i ve vztahu k výroku o trestu, a obviněný použil v dovolání alespoň slovní vyjádření tohoto dovolacího důvodu. Nadto je důležité konstatovat, že obviněnému byly rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 7 ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 3 T 26/2019, za spáchanou trestnou činnost uloženy zákonem přípustné tresty odnětí svobody (v obou tzv. patrech výroku o trestu) ve výměře stanovené trestním zákonem a trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl vysloven ohledně věci, u které pro to byly splněny zákonné podmínky. Nejvyšší soud tedy nepřihlížel k uvedeným nedokonalostem obou podání obviněného, přestože dovolání bylo v souladu s ustanovením §265d odst. 2 věta první tr. řádu vypracováno obhájcem obviněného, tedy osobou s právnickým vzděláním, což je záměrem této právní úpravy, neboť jde o mimořádný opravný prostředek s přesně vymezenými pravidly. Dovolání obviněného je navíc velmi strohé a není v něm obsažen ani návrh na způsob rozhodnutí dovolacího soudu, tudíž i v tomto ohledu bylo třeba vycházet z obsahu podání, jímž se obviněný dožadoval změny výroku o trestu, jak byl vysloven rozsudkem soudu prvního stupně. Přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného byť formálně odpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nejsou opodstatněné. To vše při toleranci toho, že obviněný své dovolání nepodal rovněž z důvodu uvedeného ve druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ačkoli je směřoval proti usnesení soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a zamítl je jako nedůvodné. Vytčená nesprávnost však neměla žádný vliv na vlastní posouzení dovolání obviněného.
b) K argumentaci obviněného
11. Protože se obviněný ve svém dovolání nijak neohradil proti konkrétnímu porušení zásad pro ukládání souhrnného a společného trestu, o který se v posuzované trestní věci jednalo, nemá Nejvyšší soud prostor reagovat na jím předložené námitky týkající se hmotněprávní úpravy obsažené v §43 tr. zákoníku (ukládání úhrnného a souhrnného trestu) a §45 tr. zákoníku (ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu). Proto lze jen obecně a stručně konstatovat, že soud uloží souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku podle zásad uvedených v §43 odst. 1 tr. zákoníku tehdy, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.
12. Souhrnný trest lze přitom uložit pouze tehdy, pokud je mezi trestnými činy dán vztah souběhu (srov. rozhodnutí č. 46/1998 Sb. rozh. tr.). Souběhem (konkurencí) trestných činů je nazýván případ, kdy pachatel spáchal dva nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý z nich odsouzen, tj. než byl za takový čin vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvního stupně, nebo dříve než byl obviněnému doručen trestní příkaz (srov. např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 333; dále Tolar, J. Trest úhrnný a souhrnný. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963, s. 126). Souhrnný trest tak lze uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z časového hlediska dán tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z trestných činů a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku (resp. nebyl doručen trestní příkaz; srov. rozhodnutí č. 29/2000 Sb. rozh. tr.) za jiný trestný čin téhož pachatele, a to takového rozsudku, který byl jako první odsuzující rozsudek v trestním řízení pro onen trestný čin vyhlášen a pak nabyl právní moci (srov. rozhodnutí č. 27/1971-III. Sb. rozh. tr.), přičemž k němu lze dosud přihlížet (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 598 a násl.). Jestliže soud znovu ukládá pachateli souhrnný trest, který mu byl uložen již dřívějším rozsudkem za některé sbíhající se trestné činy, je třeba vyslovit zrušení výroků o trestech obsažených ve všech dřívějších rozsudcích, jimiž byly uloženy tresty za ostatní trestné činy spáchané v souběhu (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. Tpjn 301/2010, uveřejněné pod č. 48/2010 Sb. rozh. tr.).
13. Jak již Nejvyšší soud naznačil, obviněný konkrétně nepoukázal na porušení pravidel pro ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. Jeho obhajoba je postavena na tvrzení, že souhrnný trest (přitom zcela opomněl, že šlo o souhrnný společný trest) mu měl být uložen proto, že od 20. 5. 2018 soustavně páchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný přitom neposuzoval souběh jednotlivých trestných činů, ani se nezabýval podmínkami pro uložení této formy trestu. Z hlediska rozhodování Nejvyššího soudu je vhodné ještě připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a konkrétními námitkami předloženými dovolatelem (§265f odst. 1 tr. řádu), není přitom povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
14. V podstatě jediným právním argumentem, jehož prostřednictvím obviněný vytýkal soudu druhého stupně, resp. soudu prvního stupně uložení dvou souhrnných (správně i společných) trestů, bylo „soustavné“ páchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Tento přečin patří mezi trvající trestné činy, jimiž pachatel vyvolá protiprávní stav a pak jej udržuje, anebo udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej také vyvolal. Podstatné je, že se tu postihuje právě ono udržování protiprávního stavu, které pachatel stále obnovuje, přičemž z hlediska hmotného práva se trvající trestné činy stejně jako pokračování v trestném činu a trestné činy hromadné posuzují jako jeden skutek a jeden trestný čin, nejde tak o vícečinný souběh. Obviněný však pominul, že změnou právní úpravy provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., účinným od 1. 1. 2002, platí nová procesní pravidla pro posuzování skutku mimo jiné též u trvajících trestných činů. Přestože se obviněný v rozhodné době pohyboval na území hl. m. Prahy, ačkoli mu byl pobyt v tomto místě zakázán, byla jeho trestná činnost spočívající v takovém jednání opakovaně přerušována sdělením obvinění, případně doručením návrhu na potrestání, a proto k datu této události došlo k ukončení trvajícího přečinu podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Tomu odpovídá závěr soudu prvního stupně, který obviněného uznal v bodech VIII. a IX. výroku o vině vinným dvěma přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jichž se dopustil v době od 9. 11. 2018 do 19. 11. 2018 a od 20. 11. 2018 do 12. 12. 2018. Dne 19. 11. 2018 bylo totiž obviněnému sděleno obvinění nejen pro přečin krádeže, ale též pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 118/2018. Tím došlo k ukončení páchání tohoto trvajícího přečinu od 9. 11. 2018 (skutek pod bodem VIII. výroku o vině) a jelikož se obviněný dál neoprávněně zdržoval na území hl. m. Prahy, započal naplňovat znaky uvedeného přečinu ihned od 20. 11. 2018 (skutek pod bodem IX. výroku o vině). Z těchto důvodů tak nebylo možné přiznat žádné opodstatnění v zásadě jediné a ničím nevyargumentované námitce, jíž se obviněný snažil prosadit změnu výroku o trestu, o němž rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 a Městský soud v Praze jako soud odvolací jej posoudil jako správný.
15. Nejvyšší soud považuje za dostatečné poukázat na pečlivé posouzení všech okolností, které bylo nutné zohlednit při právním hodnocení povahy a charakteru trestné činnosti obviněného, pro kterou na něho byla podána obžaloba ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 26/2019, a současně trestné činnosti, za niž byl již pravomocně odsouzen v dalších řízeních. Jak opět přiléhavě zmínil státní zástupce, Obvodní soud pro Prahu 7 v odůvodnění svého rozsudku pečlivě, srozumitelně a přehledně vyložil všechna základní pravidla hodnocení souběhu trestné činnosti, recidivy i zásad pokračujícího trestného činu, jimiž se v rámci úvah o vině a trestu obviněného P. K. řídil (srov. zejména body 55. až 61. rozsudku). Nejvyšší soud, stejně jako předtím odvolací soud, neshledal žádné pochybení při hodnocení všech významných skutečností Obvodním soudem pro Prahu 7, který jak při řešení otázek pokračující trestné činnosti popsané pod body I. a II. výroku o vině, tak při ukládání trestu obviněnému P. K. respektoval odpovídající hmotněprávní úpravu a přes poměrně komplikovanou trestní minulost tohoto obviněného mu správně uložil dva souhrnné společné tresty. Tento výrok spočívající v uložení tzv. patrového trestu není zatížen žádnou vadou, pro kterou by nemohl obstát. Nejvyšší soud není třetí soudní instancí povolanou k nápravě jakékoli vady rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, není ani oprávněn revidovat tato rozhodnutí mimo rámec taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů a konkrétních námitek dovolatele, které jim odpovídají, současně Nejvyšší soud vždy přihlíží též k tomu, zda v posuzované věci byla zachována všechna procesní práva obviněného zaručená základními normami ústavního práva. Žádné pochybení v tomto smyslu však v trestní věci obviněného P. K. nebylo shledáno.
IV. Závěrečné shrnutí
16. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného P. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, přitom tak mohl učinit jen na podkladě obsahu trestního spisu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu