ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.226.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 226/2021-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný F. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 7 To 289/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 28/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného F. N. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 48 T 28/2020, byl obviněný F. N. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 7 To 289/2020, následovně. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil z podnětu podaného odvolání státního zástupce výrok o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle §205 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
3. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil podle zjištění soudu prvního stupně tím, že dne 23. 7. 2020 v 11:20 hodin v XY, v prodejně OBI, odcizil volně vystavené zboží, a to 5 kusů párů pracovních rukavic v hodnotě 379 Kč za kus a 12 kusů párů pracovních rukavic v hodnotě 169 Kč za kus, které ukryl do tašky, s tímto zbožím pak prošel pokladním prostorem bez zaplacení, čímž poškozené obchodní společnosti OBI Česká republika, s. r. o., IČ: 60470968, způsobil celkovou škodu ve výši 3 923 Kč, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2020, č. j. 48 T 1/2020-145, jenž nabyl právní moci dne 3. 2. 2020, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, který vykonal dne 1. 7. 2020.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný F. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, konkrétně chybném posouzení zavinění, resp. trestněprávní odpovědnosti.
5. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že v době spáchání činu byl stižen duševní poruchou, pro kterou byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti zcela vymizelé ve smyslu §26 tr. zákoníku, případně byly podstatně snížené ve smyslu §27 tr. zákoníku. Uvedl, že se u něj dlouhodobě projevují příznaky psychiatrického onemocnění (schizofrenie), což soud podle něj musel rozpoznat i z jeho chování a vyjadřování při jednání.
6. Podle dovolatele měl být vypracován znalecký posudek k posouzení odborné otázky, zda byl v době spáchání činu stižen duševní poruchou, která mohla ovlivnit jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Odvolací soud, vůči němuž jej uplatnil, však takový návrh na doplnění dokazování zamítl, ač si byl vědom předchozího omezení svéprávnosti obviněného a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 6 T 81/2014, kterým došlo ke změně formy ochranného léčení z ambulantní na ústavní z důvodu zhoršení psychického stavu obviněného. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že z výpovědi svědka F. F. ohledně popisu chování obviněného v době činu nelze dovodit ovlivnění psychickou poruchou, i když de facto soud připustil, že uvedenou duševní poruchou obviněný trpí. Soud druhého stupně podle dovolatele postupoval v rozporu s ustanovením §105 odst. 1 tr. řádu, když sám posoudil otázku, k jejímuž objasnění je potřeba odborné znalosti, chybně tak zamítl návrh na provedení znaleckého posudku. Dovolatel k tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11, a ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 1414/16. Z výpovědi svědka F. F. odvolací soud sice dovodil, že se při páchání činu měl chovat sofistikovaně, měl se plně orientovat a dobře vědět, co dělá, avšak zároveň z jeho výpovědi vyplývalo, že se obviněný choval roztěkaně a nestandardně. V tom spatřoval obviněný rozpor.
7. Dále dovolatel zpochybnil uložený trest, podle jeho přesvědčení mu neměl být ukládán trest odnětí svobody. Byl tak uložen v rozporu s §37 a násl. tr. zákoníku. S ohledem na předchozí uložené tresty a na jeho duševní poruchu je zřejmé, že tresty odnětí svobody na něj neměly požadovaný výchovný vliv. Proto navrhoval uložení ochranného opatření v podobě ochranného léčení.
8. S ohledem na výše uvedené obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jednak napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, jednak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci dovolání a dosavadního průběhu trestního řízení se státní zástupkyně vyjádřila ke vzneseným dovolacím námitkám. S námitkou potřeby zkoumání duševního stavu obviněného znaleckým posudkem vyjádřila souhlas, neboť o něm existují pochybnosti. Ty dovodila především z rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 6 T 81/2014, kterým bylo ochranné léčení uložené obviněnému v ambulantní formě změněno na ochranné léčení formou ústavní, byť toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci.
10. Z uvedeného důvodu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyjádřila souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
11. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolateli, který však tohoto práva nevyužil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
14. Na úvod bylo třeba zmínit, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neoznačil tak správně ani dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky nebyly dovolacím soudem shledány opodstatněnými, příp. nenaplnily žádný z taxativně uvedených dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu.
15. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
16. Nejvyšší soud připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 3 - 5 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
b) K vlastním dovolacím námitkám
17. Obviněný F. N. svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, jímž byl z podnětu podaného odvolání státního zástupce zrušen rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o němž zároveň odvolací soud sám rozhodl (výrok o vině zůstal nedotčen), současně bylo zamítnuto odvolání obviněného. Soudu druhého stupně dovolatel vytkl, že nenechal vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zaměřený na zkoumání jeho duševního stavu v době činu, aby mohla být posouzena jeho příčetnost v době činu, neboť měl za to, že mohly být jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti vymizelé nebo podstatně snížené. Dále obviněný vyjádřil své námitky ohledně uloženého trestu.
18. Jen s velkou mírou tolerance lze uplatněnou námitku nesprávného posouzení otázky příčetnosti obviněného označit jako námitku právní odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení skutku, neboť dovolatel ji staví převážně na jiném posouzení skutkového děje, než ke kterému dospěly soudy nižších stupňů. Námitka absence znaku příčetnosti jako nezbytného obecného znaku trestného činu uvedenému dovolacímu důvodu odpovídá, nicméně mu neodpovídají další námitky obviněného, jimiž obviněný zpochybňoval skutkové okolnosti případu, z nichž bylo splnění této podmínky soudy nižších stupňů vyvozeno.
19. Nejvyšší soud k tomu pro úplnost připomíná následující obecné poznatky. Příčetnost je obecným znakem trestného činu, nicméně trestní zákoník ji jinak nedefinuje, v něm je upravena toliko nepříčetnost (§26 tr. zákoníku) a zmenšená příčetnost (§27 tr. zákoníku). Příčetnost je obecným znakem trestného činu výlučně pachatelů fyzických osob, neboť je vázána na duševní stav fyzické osoby. Nepříčetnost je založena na tzv. biologicko-juristickém pojetí, protože se kombinuje hledisko biologické (duševní porucha) a juristické (neschopnost ovládací nebo rozpoznávací), která musejí být naplněna obě současně v době činu pachatele (aby byla trestní odpovědnost pachatele pro nepříčetnost vyloučena), musí mezi nimi být dána příčinná souvislost. Na tomto základě formuloval zákonodárce nepříčetnost v §26 tr. zákoníku takto: „ Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. “ Soud nezjišťuje nepříčetnost pachatele obecně, ale vždy jen ve vztahu k určitému činu. Prvotním předpokladem je zjištění existence duševní poruchy ve smyslu §123 tr. zákoníku v době činu pachatele, tato duševní porucha pak musí být příčinou buď neschopnosti rozpoznat protiprávnost pachatelova jednání, anebo neschopnosti jej ovládnout. O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde v případě, pokud pachatel vůbec nedokázal rozpoznat protiprávnost svého činu, byť třeba vnímal rozhodné okolnosti svého činu, nebyl však v důsledku duševní poruchy schopen rozpoznat jeho protiprávnost, dříve (za tzv. materiálního pojetí činu) se uvádělo jeho nebezpečnost, jeho společenské souvislosti, vlastní smysl a dopad (např. osoba trpící určitou psychózou nebo mentální retardací dobře reprodukuje skutkové okolnosti svého činu, ale není schopna pochopit jeho protiprávnost, tedy že jde o čin nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný). Nedostatek schopnosti ovládací, neboli určovací (volní kritérium), je spatřován v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, není způsobilá své jednání ovládat, třebaže jeho protiprávnost rozpozná. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice může uvědomovat protiprávnost svého činu (byť to není podmínkou), ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout (typické pro manické stavy). Postačí absence jedné z uvedených neschopností (rozpoznávací či ovládací), některá z nich musí u pachatele zcela absentovat, musí být tzv. vymizelá, pouhé její omezení by nestačilo (v případě podstatného snížení některé ze schopností, tj. nadpolovičního, by mohlo jít o zmenšenou příčetnost ve smyslu §27 tr. zákoníku, která ovšem trestní odpovědnost nevylučuje). Posouzení nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž vyřešení náleží orgánům činným v trestním řízení. Zásadně se vychází z přístupu, že příčetnost pachatele se předpokládá a zvláště se nedokazuje, dokazování se k této otázce provádí jen v případě pochybností. Více k tomu je možno odkázat na odbornou literaturu [viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 369 a násl.; Císařová, D., Vanduchová, M. Nepříčetný pachatel. Příručky ministerstva spravedlnosti. Sv. 55. Praha: SEVT, 1995, např. str. 30 až 50; Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, str. 212 a násl.].
20. Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku nijak konkrétně nespecifikoval, jak, z jakého důvodu a do jaké míry by měly být jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti vymizelé, pouze konstatoval, že mu bylo v minulosti uloženo ochranné léčení formou ambulantní, které posléze v průběhu tohoto trestního řízení bylo (dosud nepravomocně) přeměněno na ochranné léčení ústavní (aniž by zmínil důvody zmíněné v tomto rozhodnutí, s nímž navíc obviněný nesouhlasil). Ze samotného tohoto rozhodnutí vyvodila pochybnosti o duševním stavu obviněného i státní zástupkyně ve svém vyjádření, aniž by se ovšem zabývala otázkou, nakolik vznikají pochybnosti o příčetnosti obviněného v době činu. Samotná existence duševní poruchy, omezená svéprávnost nebo dřívější uložení ochranného léčení není sama o sobě nutně a bez dalšího důvodem pro znalecké zkoumání obviněného, jak vyplývá z četné judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz níže).
21. Je třeba uvést, že odvolací soud se uvedenou otázkou, nakolik je zde pochybnost o příčetnosti obviněného v době činu, který mu byl v tomto řízení kladen za vinu, zevrubně zabýval. Doplnil ve vztahu k této otázce dokazování výslechem svědka a dospěl k závěru, že taková pochybnost není namístě. Tato pochybnost byla obhajobou uplatněna v podaném odvolání, v řízení před soudem prvního stupně vůbec nevyvstala. Dokonce ani v dovolání obviněný jednoznačně neuplatňoval námitku, že by byl trestně neodpovědný pro nepříčetnost, zmiňoval též, že mohl být zmenšeně příčetný, což by se bývalo mohlo projevit jen v sankcionování, tj. v otázce, která zásadně není předmětem dovolacího řízení s ohledem na omezené dovolací důvody (viz §265b odst. 1 a 2 tr. řádu).
22. Soudy nižších stupňů (zejména odvolací soud) vycházely z níže uvedených závěrů, které též vyplývají ze spisového materiálu. Obviněný nebyl v době činu pod vlivem návykových látek, soudy nižších stupňů přitom vycházely z jeho vlastní výpovědi, ale též z faktického průběhu trestného činu prokázaného jinými důkazy. Ostatně obviněný toto nezpochybňoval ani v žádném svém opravném prostředku proti rozhodnutím ve věci samé. Důvodem pro rozhodnutí o přeměně ochranného léčení psychiatrického ve formě ambulantní na ochranné léčení psychiatrické formou ústavní usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 6 T 81/2014, bylo především to, že obviněný se v průběhu ochranného léčení psychiatrického formou ambulantní opakovaně dopouštěl trestné činnosti, byl ve výkonu trestu, popř. vazby, což narušovalo též léčebný režim, který nedodržoval, takže ochranné léčení v uvedené podobě již přestalo plnit svůj léčebný i ochranný účel. Roli sehrálo také to, že obviněný se nedostavoval k ošetřujícímu lékaři T. K., nenastoupil ani k léčení do XY nemocnice, resp. Psychiatrické léčebny XY, což bylo důvodem pro podání podnětu ke změně formy ochranného léčení uvedeným ošetřujícím lékařem. Ani tento lékař neviděl v roce 2019 žádný důvod pro omezování svéprávnosti obviněného (viz uvedené usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 6 T 81/2014, v bodě 6. jeho odůvodnění), k lékaři se následně po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 2. 7. 2020 dostavil opakovaně čtyřikrát, naposledy dne 22. 7. 2020, tj. den před předmětným skutkem projednávaným v tomto řízení, nesouhlasil s medikací zvolenou lékařem, která by umožnila pokračovat v ochranném léčení ambulantním, což bylo pro lékaře důvodem konstatování, že toto neplní svůj účel (viz tamtéž v bodě 9.). Dále soudy nižších stupňů vycházely z toho, že obviněný své jednání doznal, rozuměl přitom tomu, co udělal, dokázal svůj čin přesně popsat, nikdy nezmínil, že by byl k němu jakkoliv (třeba vnitřně) nucen, ovlivnění návykovými látkami v době činu popřel. Z jeho výpovědí (srov. protokol o vazebním zasedání na č. l. 47 trestního spisu, protokol o hlavním líčení na č. l. 56 trestního spisu a protokol o veřejném zasedání o odvolání na č. l. 87 trestního spisu) nevyplývala žádná pochybnost o tom, že by v době činu nevěděl, co činí, případně, že by nemohl ovládnout své jednání. Nebylo zde pochybností o jeho příčetnosti ve vztahu k předmětnému činu.
23. Námitku pochybnosti o své příčetnosti vznesl až v rámci odvolání. Odvolací soud proto za tímto účelem ještě doplnil dokazování o výslech svědka F. F. (vedoucího ochranky supermarketu OBI, který obviněného při krádeži sledoval od jeho vstupu do prodejny až do zadržení, byl s ním až do jeho předání policejní hlídce). Svědek popsal chování obviněného při činu (viz protokol o veřejném zasedání o odvolání na č. l. 86-87 trestního spisu). Z toho důkazního prostředku pak odvolací soud získal (podle svého přesvědčení) důkaz o vině obviněného, který logicky a srozumitelně zhodnotil tak, že obviněný se při činu nechoval nijak podivně, nestandardně či takovým způsobem, že by z jeho chování vyvstaly pochybnosti o jeho příčetnosti, naopak při páchání protiprávního jednání postupoval zcela cíleně, sofistikovaně a s rozmyslem (ohlížel se po kamerách, nechal projít ostatní nakupující, snažil se působit nenápadně, zamaskoval ukradené zboží pod dalšími svými vnesenými věcmi apod.).
24. Z toho vyplývá, že pochybnosti vznesené obviněným v jeho odvolání považoval odvolací soud za zcela vyvrácené provedeným doplněním dokazování, a proto považoval zkoumání duševního stavu obviněného v době činu znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za zcela nadbytečné. Vycházel totiž z toho, že z výsledků dokazování provedených v trestním řízení (soudem prvního i druhého stupně) objektivně nevyvstaly pochybnosti, že by obviněný v době spáchání činu neměl zcela zachovány rozpoznávací i určovací schopnosti. Je to soud, který určuje rozsah dokazování. Pokud soud zamítne provedení navrženého důkazu z některého z důvodů aprobovaných judikaturou (zejména Ústavního soudu), nejde o tzv. opomenutý důkaz. Jedním z těchto důvodů je i jeho zjevná nadbytečnost. K opomenutým důkazům srov. rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, uveřejněný pod č. 76 ve svazku 8 na str. 231 Sb. n. a u., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný pod č. 127 ve svazku 28 na str. 95 Sb. n. a u., nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve svazku 32 na str. 239 Sb. n. a u.
25. Ve spojitosti s potřebou znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného lze odkázat též na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Pokud v trestním řízení není zjištěno, že jednání pachatele v době činu vykazovalo znaky abnormálnosti, není ani důvod provádět znalecké dokazování týkající se jeho duševního stavu – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1582/2018. Z dalšího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014, zase vyplývá (jak již bylo shora naznačeno), že otázka nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů; povinnost orgánů činných v trestním řízení vypracovat znalecký posudek k posouzení nepříčetnosti pachatele obecně nenastává, neboť příčetnost se presumuje (dále se rozvádějí případy intoxikace pachatele); nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 či §116 tr. řádu. Především je ale možno připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019, proti němuž směřovala i ústavní stížnost, jež ale byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 3060/19. Podle tohoto posledně uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu přibrání znalce z oboru psychiatrie (§105 odst. 1 tr. řádu) je nutné, pokud důvodně vzniknou pochybnosti o tom, že obviněný není plně příčetný ve vztahu ke konkrétnímu činu (§26, §27 tr. zákoníku). Proto není důvodný požadavek na to, aby v každé trestní věci obviněného, v níž sám nepříčetnost namítá, byl znalec přibírán. Potřeba přibrání znalce se váže k pochybnostem, které objektivně vyplývají z výsledků provedeného dokazování a nasvědčují tomu, že obviněný v době činu neměl zachovány rozpoznávací a určovací schopnosti. Musí proto existovat na základě provedených důkazů jednotlivě i v souhrnu konkrétní reálná pochybnost vycházející ze zhodnocení chování i projevů obviněného. Pro závěr o nutnosti přibrat znalce nepostačuje ani zjištění, že byl obviněný opakovaně psychiatricky léčen (k tomu se odkazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 3/1983-23), nebo že po určitou dobu užíval antidepresivní léky, nebo že vykonával činnosti, které se obecně nepovažují za zcela běžné apod. Jak již bylo uvedeno, tento názor, který je zcela použitelný i v nyní projednávané věci, akceptoval ve zmíněném usnesení i Ústavní soud.
26. Od uvedených závěrů zmíněných již v předešlých rozhodnutích nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci. Bylo především na soudech nižších stupňů, aby náležitě objasnily skutkový stav, který dovolací soud zásadně nepřezkoumává. Soudy nižších stupňů přitom uzavřely, že zde nejsou žádné pochybnosti o příčetnosti obviněného v době činu, resp. tyto pochybnosti byly doplněním dokazování ve veřejném zasedání o odvolání rozptýleny. Tyto skutkové závěry, které nijak zásadně nevybočují z obsahu provedených důkazů, jak bylo též zmíněno shora, je třeba akceptovat i pro řízení o dovolání.
27. Pokud dovolatel dalšími námitkami brojil proti uloženému trestu odnětí svobody, šlo vesměs o námitky neodpovídající uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Samotný výrok o trestu lze z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil, avšak evidentně v posuzované věci nepřichází ani v úvahu, neboť obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a to v zákonem stanovené výměře. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jako tomu bylo v předmětné věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný, resp. jaký druh trestu (není-li nepřípustný). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Proto tyto výhrady obviněného jsou mimo zákonné dovolací důvody stanovené v trestním řádu, kromě toho jsou i zcela nedůvodné. Výroku o trestu totiž věnoval odvolací soud patřičnou pozornost (viz body 10. a 11. na str. 5 a 6 odůvodnění jeho rozsudku), přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč vybral právě trest odnětí svobody, proč zvolil stanovenou výměru i způsob výkonu trestu.
IV. Závěrečné shrnutí
28. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného, které bylo možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (a nikoli námitky ryze skutkové či procesní nebo námitky nepřiměřenosti trestu, které neodpovídaly deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu), Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné ze shora rozvedených důvodů, aniž by podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
29. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu