ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.281.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 281/2021-4236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovoláních, která podaly obviněné T. T. , nar. XY, trvale bytem XY, K. Ch. , nar. XY, trvale bytem XY, a A. J. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 53/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 114/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání obviněných T. T. a K. Ch. odmítají.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné A. J. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, byly obviněné T. T., K. Ch. a A. J. uznány vinnými trestným činem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustily skutkem podrobně popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Týmž rozsudkem byla uznána vinnou obviněná K. Ch. trestným činem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustila skutky podrobně popsanými pod body 2., 3. a 4. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněné T. T. a A. J. byly podle §251 odst. 1 tr. zákoníku uloženy tresty odnětí svobody každé v trvání 12 měsíců, jejichž výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Zároveň jim byly podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uloženy i tresty zákazu činnosti, spočívající v zákazu živnostenského podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), v platném znění, na dobu 3 roků. Obviněné K. Ch. byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Zároveň jí byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu živnostenského podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), v platném znění, na dobu 3 roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o tom, že obviněná K. Ch. je povinna zaplatit jako náhradu škody poškozené České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží č. 390/42, Praha 2, částku ve výši 756 191 Kč. Poškozená Raiffeisenbank, a. s., IČ: 49240901, se sídlem Hvězdova č. 1716/2b, Praha 4, pak byla podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného O. P.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, podaly všechny obviněné odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, a to tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podaly obviněné T. T. a K. Ch. (společně s obviněným O. P.) dovolání, o kterých rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 562/2019, tak, že z podnětu dovolání obviněných T. T., K. Ch. a O. P. podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu ohledně těchto obviněných a s přiměřeným použitím §261 tr. řádu také ohledně spoluobviněné A. J. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, a to pouze v té části, v níž byla zamítnuta odvolání obviněných proti výrokům o trestech, které jim byly uloženy rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na podkladě podaných dovolání shledal Nejvyšší soud vadu pouze v neprávně (příliš široce) vymezeném výroku o trestu zákazu činnosti, ve zbytku (ve vztahu k výrokům o vině a ostatním výrokům) považoval dovolání zčásti za neopodstatněná a zčásti neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Na podkladě citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu projednal trestní věc obviněných T. T., K. Ch., A. J. a O. P. opětovně Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání a rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 53/2018, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu zrušil u všech obviněných napadený rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, pouze ve výrocích o trestech. Postupem podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu pak odvolací soud nově rozhodl o trestech všech obviněných. Obviněné A. J. uložil podle §251 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a dále jí byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování sociálních služeb a úkonů sociálních služeb ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), a dále v zákazu poskytování zdravotních služeb včetně úkonů zdravotní péče ve smyslu zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“), na dobu 3 roků. Obviněné T. T. uložil odvolací soud podle §251 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, a dále jí byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování sociálních služeb a úkonů sociálních služeb ve smyslu zákona o sociálních službách a dále v zákazu poskytování zdravotních služeb včetně úkonů zdravotní péče ve smyslu zákona o zdravotních službách na dobu 15 měsíců. Obviněné K. Ch. uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců, a dále jí byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování sociálních služeb a úkonů sociálních služeb ve smyslu zákona o sociálních službách a dále v zákazu poskytování zdravotních služeb včetně úkonů zdravotní péče ve smyslu zákona o zdravotních službách na dobu 3 roků.
II. Dovolání a vyjádření k nim
6. Zmíněný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 53/2018, napadly obviněné T. T., K. Ch. a A. J. dovoláními podanými prostřednictvím svých obhájců.
a) Dovolání obviněných T. T. a K. Ch.
7. Obviněné T. T. a K. Ch. podaly prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně obsahově zcela shodná dovolání (v jednom podání), která opřely o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tato dovolání jsou z velké části doslovnou kopií již dříve podaných dovolání týchž obviněných ze dne 13. 11. 2018, o nichž rozhodl Nejvyšší soud v původním dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 562/2019. Obviněné opětovně namítly, že jejich jednání nevykazuje potřebnou společenskou nebezpečnost a soudy měly postupovat v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. K tomu poukázaly na trestní věc vedenou u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 169/2016 a domáhaly se toho, aby byl jejich čin posouzen jen jako správní delikt. Současně s tím obviněné vytkly i porušení práva na spravedlivý proces a nerespektování požadavku předvídatelnosti a jednotné rozhodovací praxe trestních soudů. Obě obviněné zopakovaly svou dřívější argumentaci zaměřenou proti výrokům o vině v rozsudku soudu prvního stupně a s poukazem na obsah svých dovolání navrhly zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně v celém rozsahu a současně i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tento rozsudek. Dále obviněné navrhly, aby Nejvyšší soud podle §265m tr. řádu ve věci sám rozhodl tak, že obviněné budou v celém rozsahu zproštěny obžaloby, případně aby postupem podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí se svým závazným právním názorem.
b) Dovolání obviněné A. J.
8. Obviněná A. J. podala prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné došlo ze strany soudu k nesprávnému právnímu posouzení celé věci, když neexistuje soulad mezi skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry. Na základě zjištěné důkazní situace nelze podle obviněné hmotně právně podřadit její jednání pod znaky trestného činu, jak to dovodily soudy nižších stupňů, a to i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Dále obviněná zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť v jejím jednání není možné shledat znaky úmyslného jednání.
9. Jak dále obviněná zdůraznila, soudům se nepodařilo prokázat bez důvodných pochybností to, co jí bylo kladeno za vinu, proto měly postupovat v souladu se „zásadou in dubio pro reo “. Podle obviněné jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky, jsou zcela nelogická, nepřezkoumatelná a nepředvídatelná. Dále je přesvědčena, že v uloženém trestu nebyla zohledněna délka trestního řízení, čímž mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť mezi tvrzeným spácháním trestného činu a vynesením konečného rozhodnutí uplynula dlouhá doba, ke které však soudy ve svých rozhodnutích žádným způsobem nepřihlédly.
10. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Blansku a aby věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním
11. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 562/2019, jímž bylo zrušeno předchozí usnesení odvolacího soudu „pouze v té části, v níž byla zamítnuta odvolání obviněných proti výroku o trestu“, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výrok o vině tedy zůstal v právní moci a odvolací soud pak správně omezil své další rozhodování toliko na výroky o trestech. Podle státního zástupce obviněné T. T. a K. Ch. brojí ve svých dovoláních proti správnosti skutkových zjištění a namítají pouze nesprávnost výroku o vině, jejich dovolání jsou tak podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu nepřípustná, neboť jsou podána proti rozhodnutí, které neučinil soud ve druhém stupni (§265a odst. 1 tr. řádu), když o vině již nijak nerozhodoval.
12. Státní zástupce považuje za přípustné pouze dovolání obviněné A. J., pokud tato obviněná ve svém dovolání namítá, že odvolací soud nezohlednil v uloženém trestu délku trestního řízení a že mezi spácháním tvrzeného trestného činu a vynesením konečného rozhodnutí uplynula dlouhá doba, ke které soudy žádným způsobem nepřihlédly. Po obsáhlé argumentaci stran judikatury týkající se nepřiměřené délky trestního stíhání má však státní zástupce za to, že dovolání obviněné není opodstatněné. V případě této obviněné nepřichází v úvahu kompenzace délky trestního řízení a navíc z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že odvolací soud podle §39 odst. 3 tr. zákoníku přihlédl i k časové prodlevě od spáchání činu.
13. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl dovolání obviněných T. T. a K. Ch., neboť jsou nepřípustná, a aby podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné A. J., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
1. Obecná východiska
14. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas a oprávněnými osobami, dospěl k následujícím závěrům.
15. Předně je třeba poukázat na skutečnost, že odvolací soud vydal rozsudek nyní napadený dovoláními po zrušení jeho předchozího rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 562/2019. Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, a to pouze v té části, v níž byla zamítnuta odvolání obviněných proti výrokům o trestech, které jim byly uloženy rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016. Výroky o vině v tomto rozsudku soudu prvního stupně tak již zůstaly v právní moci, protože Nejvyšší soud v nich neshledal žádné pochybení, a neměl tedy důvod k jejich zrušení ani ke zrušení dřívějšího rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k nim.
16. Za uvedené situace rozhodoval odvolací soud opětovně již pouze o té části odvolání obviněných, která směřovala proti výrokům o trestech v rozsudku soudu prvního stupně, a nemohl jakkoli přezkoumávat výroky o vině týkající se všech obviněných, a to ani postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu. Proto i dovolatelé mohli napadnout dovoláními nové rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn nebo povinen přezkoumávat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. řádu a neměl povinnost jej přezkoumávat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
2. Nepřípustnost dovolání obviněných T. T. a K. Ch.
17. Obviněné T. T. a K. Ch. opřely svá dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž tato dovolání jsou z velké části doslovnou kopií již dříve podaných dovolání ze dne 13. 11. 2018. Obviněné uplatnily výhrady pouze ve vztahu k výrokům o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozhodnutím obou soudů nižších stupňů vytýkaly výhradně pochybení při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že taková dovolání nejsou přípustná. Po předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovoláních týchž obviněných, po částečném zrušení dřívějšího napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a poté, co mu byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, se totiž odvolací řízení vedlo již jen ohledně oddělitelné části týkající se výroků o trestech uložených obviněným. Jestliže tedy obviněné v nyní podaných dovoláních přesto zpochybnily pouze správnost a zákonnost výroků o vině, které odvolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat ani o nich jakkoli rozhodovat, aniž cokoli vytkly výrokům o trestech v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, vůči nimž vůbec nezaměřily svá dovolání, jde o nepřípustná dovolání, kterými se obviněné v podstatě domáhají i nepřípustné revize shora zmíněného předchozího dovolacího rozhodnutí Nejvyššího soudu.
3. K námitkám obviněné A. J.
18. Pokud jde o dovolání obviněné A. J., Nejvyšší soud ho sice pokládá za přípustné, ovšem pouze v té části, v níž je napadán nový výrok o trestu učiněný v nyní napadeném rozsudku odvolacího soudu. V této části obviněná vytkla, že nebyla zohledněna délka trestního řízení a že mezi tvrzeným spácháním trestného činu a vynesením konečného rozhodnutí uplynula dlouhá doba, k níž soudy žádným způsobem nepřihlédly při ukládání trestu. Pokud jde o tu část dovolání této obviněné, která směřuje proti výroku o vině, je v ní rovněž dovolání nepřípustné z týchž důvodů jako u obviněných T. T. a K. Ch.
19. Obviněná A. J. opřela své dovolání v té části, v níž napadá výrok o trestu, o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že námitky proti druhu trestu a jeho výměře s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat zásadně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a polehčujících a přitěžujících okolností uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně namítat.
21. Pokud tedy byl obviněné A. J. uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce jeho zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat celkovou nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k tomu viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se použití hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které je dovolacím důvodem jiné nesprávné hmotně právní posouzení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 572/2019). Navíc, jak jednoznačně vyplývá z bodu 11. odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, odvolací soud se zabýval časovou prodlevou od spáchání trestné činnosti a tuto skutečnost zahrnul do svých úvah o ukládaných trestech. Přitom trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu a trest zákazu činnosti jsou přípustnými druhy trestů, které mohl odvolací soud uložit obviněné za spáchaný trestný čin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, výměra těchto trestů včetně zkušební doby podmíněného odsouzení respektuje zákonem vymezené hranice a odvolací soud napravil dřívější pochybení týkající se trestu zákazu činnosti a správně konkretizoval obsah a druh zakázané činnosti, která již odpovídá spáchané trestné činnosti obviněné.
22. Uplatněnému dovolacímu důvodu (ale ani žádnému jinému) pak neodpovídají ani námitky obviněné, které se týkají údajného nezohlednění délky řízení a porušení jejího práva na spravedlivý proces. Délka trestního řízení a případný větší časový odstup od spáchání trestného činu mohou mít význam v rámci úvah o výběru druhu trestu a jeho výměře. Podle §39 odst. 3 tr. zákoníku totiž soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne též k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posuzování přiměřenosti délky trestního řízení pak soud zvažuje složitost věci, postup orgánů činných v trestním řízení, význam trestního řízení pro pachatele a jeho jednání, kterým případně přispěl k průtahům v trestním řízení. V nyní posuzované trestní věci se ovšem odvolací soud zcela nepochybně řídil těmito pravidly a zohlednil je, jak vyplývá z bodu 11. odůvodnění jeho rozsudku. Opačné tvrzení obviněné tedy nejenže neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani není důvodné. Námitky obsažené v dovolání obviněné proto nenaplňují uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod a zčásti jde navíc o námitky proti výroku o vině, které nejsou přípustné.
IV. Závěrečné shrnutí
23. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl podaná dovolání obviněných T. T. a K. Ch. jako nepřípustná, aniž by mohl z jejich podnětu přezkoumat napadené usnesení a řízení mu předcházející. Obviněná A. J. pak i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podala dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů a zčásti rovněž proti výroku o vině, který už nebyla oprávněna opětovně napadat. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání této obviněné, takže z jeho podnětu rovněž nebyl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
24. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o všech dovoláních obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu