ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.3.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 3/2021-544
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. V. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 8 To 159/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 32/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 3 T 32/2019, byl obviněný P. V. uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za něž mu byl uložen podle §146 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků, zároveň mu bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu a nemajetkovou újmu, které trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Uvedených trestných činů se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněný dopustil dne 4. 8. 2018 v době od 21:30 hodin do 21:40 hodin v XY, na zahrádce restaurace K. v XY. Obviněný nejprve poškozeného direktivně žádal, ať po sobě uklidí rozbitý půllitr od piva, na což poškozený nereagoval, proto jej otevřenou dlaní dvakrát razantně strčil do hrudníku, čímž ho zatlačil nejméně 3 metry k rohu restaurace, kde se poškozený oprávněně začal bránit z obavy před dalším napadáním stříkáním pepřovým sprejem. Na to reagoval obviněný za přítomnosti nejméně tří dalších osob tím, že poškozeného srazil k zemi, kde ho dvakrát udeřil pěstí velkou intenzitou do obličeje, čímž mu způsobil pohmoždění hlavy, krevní výron levé tváře a periokulární krajiny, oděrku zevně levého obočí, tříštivou zlomeninu spodní plochy levé očnice, zlomeninu boční plochy levé očnice, pohmoždění levého oka, zlomeninu tří ploch dutiny horní čelisti vlevo, zakrvácení do této dutiny a dvojnásobnou zlomeninu levého jařmového oblouku, tedy zranění, které poškozeného omezovalo v běžném způsobu života po dobu nepřevyšující 5 týdnů pro svou bolestivost, omezené vidění a pohyb horní čelisti při komunikaci a přijímaní potravy, a pro nutnost dodržování klidového režimu a dalších režimových opatření.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškozený odvolání, která Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 8 To 159/2020, podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [byť v dovolání uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak dále citoval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný zopakoval svou dosavadní obhajobu, že jeho jednání mělo být vyhodnoceno jako nutná obrana, neboť poškozený byl agresor, který útok vyvolal, a obviněný se bránil útoku pepřovým sprejem. Dále obviněný namítal, že odvolací soud zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, zaměřený na věrohodnost účastníků a zejména na osobnostní poruchy poškozeného.
6. Obviněný si byl vědom omezené možnosti přezkumu skutkového stavu v dovolacím řízení, avšak i přesto poukázal, že v řízení nevzaly soudy nižších stupňů v potaz důkazy svědčící v jeho prospěch a některé důkazy, jež by mohly prokázat jeho nevinu, nebyly provedeny. Dovolatel upozornil, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví na poškozeného sice byl v trestním řízení pořízen, ale toliko za účelem posouzení rozsahu poranění poškozeného, nikoliv za účelem posouzení jeho poruchy osobnosti. Z tohoto znaleckého posudku pouze okrajově vyplynulo, že poškozený je tzv. pasivně agresivní osobou mající tendenci vyvolávat konflikty a že trpí narcistní poruchou osobnosti. Rovněž byl konstatován neléčený alkoholismus poškozeného. Obviněný proto vyjádřil své přesvědčení, že kombinace opilosti a prokázaných osobnostních poruch poškozeného mohla být příčinou vzniku konfliktu a mohla prokázat, že obviněný jednal v nutné obraně. Zdůraznil, že nelze vyloučit, že by právě tento důkaz nepotvrdil verzi obviněného. Podotkl, že žádný ze slyšených svědků neviděl celý průběh konfliktu.
7. Závěr soudů nižších stupňů, že osobnostní porucha poškozeného (nedostatečně zjištěná) ve spojení s jeho opilostí neměla vliv na posouzení viny obviněného, považuje dovolatel za nesprávné právní hodnocení. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že soud není dostatečně odborným subjektem, který by tuto otázku mohl posoudit. Nelze totiž vyloučit, že po provedení znaleckého posudku by soudy musely rozhodnout podle pravidla in dubio pro reo ve prospěch dovolatele.
8. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně.
9. Do data konání neveřejného zasedání se k podanému dovolání nejvyšší státní zástupce nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
12. Na úvod je třeba zmínit, že obviněný zřejmě svou písařskou chybou označil za dovolací důvod ten, který je uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ač dále citoval a vzhledem k obsahu svého dovolání také zřejmě skutečně mínil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [tj. nikoli §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu].
13. Obviněný tak neoznačil správně ani dovolací důvody, na jejichž základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat. Tato pochybení však sama o sobě nebyla natolik závažná, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
14. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Námitky neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
15. Obviněný napadl svým dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou dovolatelem spatřovány především v tom, že soudy nižších stupňů jej považovaly za útočníka, zatímco on se považoval za obránce, a proto podle jeho přesvědčení mělo být na daný případ aplikováno ustanovení o nutné obraně. Jde tak zdánlivě o námitku nesprávné aplikace trestního práva hmotného, konkrétně nevyužití ustanovení o nutné obraně, ve skutečnosti ale obviněný ve svém dovolání polemizoval se závěry soudů nižších stupňů o skutkovém stavu, které podpořil též námitkami ryze procesními, spočívajícími v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy, některé navíc zcela opominuly (konkrétně pak tím, že se nezabývaly duševním stavem poškozeného).
16. Dovolatel tak sice zdánlivě formálně namítal chybnou aplikaci hmotněprávního ustanovení (nevyužití ustanovení §29 tr. zákoníku), avšak dožadoval se jeho použití na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, z níž vycházela předtím i obžaloba, jež byla založena na výpovědích svědků (jednak poškozeného, jednak svědkyně K. V.). Tuto verzi skutkového děje soudy nižších stupňů také podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily, především vysvětlily, proč verzi obviněného, kterou se zevrubně zabývaly, neuvěřily a proč vycházely z verze obžaloby. K tomu náležitě rozvedly důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, které hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to požaduje §2 odst. 6 tr. řádu. V tomto směru lze odkázat zejména na zevrubné hodnocení důkazů soudem prvního stupně na str. 4 až 7 jeho odůvodnění, a to v bodech 5. až 10., se závěry jako logickými a odpovídajícími obsahu důkazních prostředků souhlasil i odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení (viz jeho str. 3 až 5, body 6. až 10.).
17. Obviněný ve své podstatě tak v dovolání jen opakuje svou obhajobu uplatňovanou již před soudy nižších stupňů, které se s jeho obhajobou beze zbytku vypořádaly. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 3 - 5 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
18. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
19. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Nejvyšší soud může konstatovat, že posouzení věrohodnosti a pravdivosti tvrzení svědkyně K. V., z jejíž výpovědi především dosud vycházely orgány činné v trestním řízení při utváření skutkových zjištění, zejména soud prvního stupně věnoval velkou pozornost a důkladnou péči. Její výpověď je vnitřně souladná, zároveň je též plně v souladu s ostatními objektivními důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků, jak na to poukázal soud prvního stupně. Soud prvního stupně také zcela logicky vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného a verzi svědkyně D. J., přítelkyně (družky) obviněného, stejně tak, proč plně nesouhlasil ani s výpovědí svědka - poškozeného D. K. (srov. bod 6. na str. 4 odůvodnění jeho rozsudku).
20. Na základě učiněných skutkových zjištění soudy nižších stupňů zcela důvodně považovaly za útočníka obviněného, neboť to byl on, kdo jako první na poškozeného zaútočil, a to nejprve opakovaným silným strčením, čemuž se v obavě z pokračování v napadání poškozený bránil pepřovým sprejem. To posléze vyprovokovalo obviněného k razantnímu útoku na poškozeného jeho sražením na zem a následujícími opakovanými údery pěstí do hlavy, která spočívala na pevné podložce (zemi), čímž byly takové údery ještě razantnějšími a více devastující účinky projevující se dokonce ve zranění obličejového skeletu. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že s útokem započal obviněný, že poškozený se jeho útoku pepřovým sprejem jen (neúspěšně) bránil. Obviněný se tak domáhá změny skutkových zjištění spočívající v nesmyslném obrácení rolí obou na konfliktu zúčastněných osob, chtěl totiž, aby soudy dospěly k závěru, že on se jen bránil bezdůvodnému napadení poškozeným pepřovým sprejem (i při takové hypotetické verzi by přitom šlo o úmyslný zcela zjevný intenzivní exces z podmínek nutné obrany ve smyslu §29 odst. 2 tr. zákoníku, čímž by se na právní kvalifikaci ničeho neměnilo). Zcela důvodně tak soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že jednání obviněného nelze za daných skutkových zjištění považovat za jednání v nutné obraně ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, které by vylučovalo protiprávnost jeho činu, neboť jejich skutkové závěry jsou zcela odlišné, jak bylo rozvedeno shora. Správně uváděl soud prvního stupně, že je nezbytné zabývat se skutkovým dějem komplexně, neboť rozhodující je iniciativa na počátku celého skutkového děje, nikoli uprostřed, z počátku skutkového děje je zapotřebí usuzovat na to, kdo je útočníkem a kdo obráncem. V daném případě zcela důvodně soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok poškozeného, naopak sám byl útočníkem, sám začal do poškozeného strkat takovým způsobem, že se tomu poškozený bránil v obavě z pokračování v agresi a zvýšení její intenzity použitím pepřového spreje, což ovšem z jeho strany nebyla obrana dostatečně účinná, naopak vyprovokovala obviněného k razantnějšímu fyzickému útoku na poškozeného. Uplatnění ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku tak zde nemá žádné místo, neboť nebyly splněny jeho základní podmínky (odvracení přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem).
21. Lze tak uzavřít, že v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudu prvního stupně k deformaci jejich obsahu a závěr o vině obviněného vychází z logického vyhodnocení všech důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Nejvyšší soud v tomto směru pro stručnost odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 4 - 7), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení (str. 3 - 5).
22. K dovolatelově námitce nedůvodného zamítnutí návrhu na provedení obviněným navrženého důkazu v odvolacím řízení lze uvést následující. Je třeba upozornit, že je věcí soudu (v daném případě odvolacího), v jakém rozsahu dokazování provede, rozhodně není vázán návrhy stran ohledně provádění konkrétních důkazních prostředků, musí však o takovém návrhu, pokud mu z aprobovaných důvodů nevyhoví, rozhodnout a své rozhodnutí náležitě odůvodnit, a to v intencích uznávané judikatury obecných soudů a především Ústavního soudu, která se týká tzv. opomenutých důkazů.
23. V tomto směru tak rozhodně nejde o tzv. opomenutý důkaz, tedy důkaz, jímž se soudy řádně nezabývaly, čímž by byla založena nepřezkoumatelnost a tedy i protiústavnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. Důkazní prostředky, jejichž provedení soudy řádně zamítnou a takové rozhodnutí náležitě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní, nelze totiž hodnotit jako opomenuté důkazy. Jedním z důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu je jeho zjevná nadbytečnost, a to vzhledem ke stávající důkazní situaci. K tomu srov. rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, uveřejněný ve svazku 8 pod č. 76/1997 na str. 231 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“), nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný ve svazku 28 pod č. 127/2002 na str. 95 Sb. n. a u., nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný ve svazku 32 pod č. 26/2004 na str. 239 Sb. n. a u.
24. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který by byl zaměřený na obecnou věrohodnost poškozeného, na jeho poruchu osobnosti, jeho tzv. pasivní agresivitu a na jejich možný vliv na vznik konfliktu. Svůj závěr, proč s ohledem na jednoznačné závěry o průběhu celého incidentu, který vyvolal sám obviněný, odvolací soud také dostatečně a logicky vysvětlil v bodě 11. odůvodnění svého usnesení. Odvolací soud upozornil, že již soud prvního stupně nechal vypracovat znalecký posudek na duševní stav poškozeného D. K. (viz č. l. 354 až 364 trestního spisu a dále výslech znalkyně v hlavním líčení na č. l. 432 až 434 trestního spisu). Soud druhého stupně tedy považoval další zkoumání duševního stavu poškozeného a jeho vlivu na vznik konfliktu s obviněným za nadbytečné, neboť již byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí, nebylo tak třeba oddalovat rozhodnutí ve věci samé, neboť na něj zjištění o případné poruše osobnosti poškozeného nemohlo mít vliv. S tímto závěrem souhlasí i soud dovolací. Městský soud v Praze se tak neprovinil proti právu obviněného na spravedlivý proces, neboť o návrhu obviněného na doplnění dokazování rozhodl a své rozhodnutí v intencích uznávané judikatury zdůvodnil.
25. Nejvyšší soud tak nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak snad též obviněný zamýšlel namítat (aniž by to však výslovně uvedl). Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné ve svazku č. 72 pod st. č. 38/14 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými a procesními otázkami, zejména hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
26. V daném případě dovolací soud neshledal takový nesoulad, natožpak extrémní, ostatně ani sám obviněný se jej ani nedovolával (již jen proto by se jím Nejvyšší soud ani neměl zabývat – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1058/2017). Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.
27. Proti právní kvalifikaci zjištěných skutků a naplnění jednotlivých znaků trestných činů, které byly soudy nižších stupňů v jednání obviněného shledány, obviněný v dovolání nevznesl žádnou konkrétní námitku, kterou by se dovolací soud mohl zabývat a na jejím podkladě přezkoumat napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. řádu. Obviněným uplatněné námitky vycházejí ze zcela jiné verze skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů, nenaplňují tak uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod.
IV. Závěrečné shrnutí
28. Protože obviněným uplatněné námitky v jím podaném dovolání neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného P. V. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 1. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu