ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.300.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 300/2021-569
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 v řízení o dovolání, které podala obviněná M. H. , roz. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 12 To 201/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 22/2020, takto:
Podle §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněné M. H. postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 4 T 22/2020, byla obviněná M. H. uznána vinnou pomocí k přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §24 odst. 1 písm. c), §227 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za to jí byl podle §227 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Tímto rozsudkem byl uznán vinným také K. A. H.
2. Uvedeného trestného činu se obviněná podle rozsudku soudu prvního stupně dopustila (zjednodušeně uvedeno) tak, že po předchozí domluvě s obviněnou N. V. pro účely podání návrhu na oddlužení s ní obviněná M. H. jménem občanského sdružení D., podepsala fiktivní pracovní smlouvu, aby tak N. V. mohla doložit budoucí příjem a splnila podmínky pro povolení oddlužení, ač obě současně věděly, že N. V. u občanského sdružení D., zaměstnána fakticky nebude a nebude pro ně vykonávat žádné práce. Následně mezi lety 2013 a 2017 postupně obviněný K. A. H., který v nich uvedený nápad vzbudil, podal za N. V. ke Krajskému soudu v Praze celkem 4 návrhy na povolení oddlužení dlužníka N. V. Všichni přitom věděli, že tato uvedená fiktivní pracovní smlouva bude předložena společně s návrhy na povolení oddlužení v řízení před soudem. Poslední návrh na povolení oddlužení byl soudem akceptován a N. V. bylo na základě nepravdivých dokladů schváleno oddlužení formou splátek.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění M. H. a K. A. H. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 12 To 201/2020, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněné M. H.
4. Obviněná podala proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Obviněná nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení. Podle názoru obviněné jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná. Rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, zejména pokud jde o posouzení protiprávnosti jejího jednání. Namítla, že soudy nesprávně dospěly k závěru o vině v případě skutku, který byl soudem prvního stupně kvalifikován jako účastenství ve formě pomoci k přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku. Obviněná vyjádřila přesvědčení, že uzavřením pracovní smlouvy s N. V. nemohlo dojít k zastření pravé majetkové situace pro účely povolení oddlužení a věřitelé nebyli kráceni v přímé souvislosti s uzavřenou pracovní smlouvou. Soud prvního stupně také nesprávně dovodil úmyslné zavinění, neboť zde nebyl úmysl obcházet podmínky insolvenčního řízení a nedošlo ke zkrácení věřitelů. Existoval zde totiž dostatek finančních prostředků na pokrytí měsíčních splátek oddlužení, byť nemusely pocházet z pracovního poměru, za což obviněná nemohla odpovídat. Soudy nižších stupňů nezohlednily prohlášení N. V. ohledně trvání pracovního poměru učiněné na schůzi věřitelů u Krajského soudu v Praze a potvrzení vystavené Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky, že pracovní poměr prokazatelně trval. V tomto směru obviněná odkázala na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 7 To 337/2001, podle kterého sdělení nepravdivých údajů o tom, zda a od koho pobírá obviněný mzdu nebo jiný pravidelný příjem a u kterého peněžního ústavu má účet a jaké je číslo tohoto účtu, učiněné na základě výzvy soudu podle §260 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (a to v tehdy účinném znění; dále ve zkratce jen „o. s. ř.“ pro nyní platné a účinné znění), není prohlášením o majetku, a proto obviněný takovým sdělením nepravdivých údajů nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle §256 odst. 1 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákona“).
6. Podle obviněné její jednání nebylo společensky škodlivé, neboť podepsáním pracovní smlouvy nebyla naplněna skutková podstata žádného trestného činu. Obviněná pouze poskytla zaměstnání N. V. a nebylo prokázáno, že by se nějak podílela na podání insolvenčních návrhů za N. V. Tento fakt potvrdil i obviněný K. A. H. Proto měla být v plném rozsahu zproštěna obžaloby .
7. Obviněná s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud vyhověl jejímu dovolání a zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně též vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III. Vyjádření k dovolání
8. Dovolání obviněné bylo zasláno nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a základní námitky obviněné. Uvedl, že námitky obviněné uplatněnému dovolacímu důvodu v podstatné části neodpovídají, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není naplňován námitkami, které představují polemiku se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů apod. Obviněná ve svém dovolání předkládala vlastní verzi skutkového děje a snažila se o prosazení skutkových hodnocení, které by negovaly její podíl na spáchání trestného činu v souvislosti s insolvenčním řízením vedeným proti N. V. Dílem šlo také o opakování námitek, kterými se již soudy nižších stupňů v předchozích řízeních zabývaly.
9. S jistou mírou tolerance by se daly pod uplatněný dovolací důvod formálně podřadit námitky obviněné, které se vztahovaly k účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku, avšak při respektování zjištěného skutkového děje soudem prvního stupně. Jejich opodstatněnost však státní zástupce neshledal. Uvedeným ustanovením §227 tr. zákoníku se sankcionuje nesplnění nebo nikoli řádné splnění zákonem uložené povinnosti určitých osob, aby soud či jiný orgán veřejné moci mohl řádně zjistit jejich majetkové poměry. Ve vztahu k prohlášení o majetku v rámci insolvenčního řízení, resp. podání návrhu na povolení oddlužení, poukázal státní zástupce na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 29 NSCR 47/2013, publikovaného pod č. 24/2016 Sb. rozh. obč., z něhož mimo jiné vyplývá, že jednou z nejdůležitějších povinností dlužníka podávajícího insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení je připojit k insolvenčnímu návrhu seznam svého majetku obsahující všechny předepsané náležitosti. Státní zástupce konstatoval, že význam, jaký má splnění této povinnosti pro insolvenční řízení je zdůrazněn i požadavkem, aby se dlužník tzv. osobně zaručil za správnost a úplnost takového seznamu tím, že jej podepíše a výslovně uvede, že seznam majetku je správný a úplný. Úmyslné porušení této povinnosti je sankcionováno též normami trestního práva. Při předpokládaném zásahu do majetkových práv věřitelů, k němuž dochází v důsledku podání insolvenčního návrhu, je třeba mít k dispozici úplné, nezkreslené a pravdivé informace od dlužníka, který je soudu stvrzuje.
10. Dále státní zástupce uvedl k námitkám obviněné týkajících se omezení významu podílu obviněné ve spojitosti s insolvenčními návrhy, že k trestnosti účastníka na trestném činu jiného ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se nevyžaduje, aby svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu spáchaného hlavním pachatelem, k němuž pomoc směřovala. Podstatné je, aby pomocník přispěl ke spáchání úmyslného trestného činu hlavního pachatele a k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1354/2019, publikované pod č. 35/2020 Sb. rozh. tr. Jestliže obviněná podepsala s dlužnicí (jako hlavní pachatelkou) N. V. fiktivní pracovní smlouvu vztahující se k jejímu zaměstnání v občanském sdružení D., coby její zástupkyně, resp. jednatelka, za účelem jejího předložení v rámci insolvenčního řízení před Krajským soudem v Praze, jak vyplývá z dostupného materiálu, vykazovalo toto jednání znaky pomoci. Smysl fiktivní pracovní smlouvy lze vyložit jako uzavření vztahu, jehož obsah následně nebyl naplňován po právu. Předstíral se potenciál výplaty mezd ze zaměstnání, tedy majetková situace dlužníka předepsaným způsobem striktně neodpovídající skutečnosti. Tímto byla mařena možnost soudu náležitě ji zjistit. Případná oznámení o trvání pracovního poměru např. Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky mohla znamenat pouhé deklarování administrativního stavu vzniklého v návaznosti na předložení fiktivní pracovní smlouvy. Státní zástupce odmítl námitky obviněné, kterými brojila proti způsobení následků, resp. poškození věřitelů. Ty rovněž neobstály potud, pokud skutková podstata přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku je vybudována jako tzv. abstraktně ohrožovací delikt. K jeho dokonání se nevyžaduje materiální výsledek, škodlivý následek nebo účinek. Ve shodě s názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 5 Tdo 294/2020, není nutné, aby došlo ke zmaření uspokojení pohledávky věřitele dlužníka ani k jakékoli jiné škodě na cizím majetku.
11. Státní zástupce z uvedených důvodů uzavřel, že ty námitky obviněné, které byly částečně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, byly zjevně neopodstatněné. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva dosud nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání a stanovisko 5. senátu Nejvyššího sodu
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
15. Obviněná M. H. uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který je možno dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
16. Ve skutečnosti ale měla obviněná na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle jejího přesvědčení v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Toto pochybení ovšem není samo o sobě důvodem pro odmítnutí dovolání obviněné.
b) K vlastním námitkám obviněné
17. Jak bylo uvedeno, obviněná svým dovoláním napadla usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněná zčásti zpochybňovala skutková zjištění soudu prvního stupně, v tomto směru její námitky zásadně neodpovídaly uplatněnému, avšak ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jak též správně poukázal ve svém vyjádření státní zástupce. Nicméně zčásti obviněná zpochybňovala, že by vůbec došlo k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku. Je sice pravdou, že příliš nerozlišovala mezi pachatelstvím a účastenstvím jako formou trestné činnosti, jak poukazoval státní zástupce, nicméně (byť s poněkud odlišnou argumentací) zpochybnila, že by vůbec došlo k učinění nepravdivého prohlášení o majetku, resp. že by označené jednání bylo protiprávní a postižitelné prostředky trestního práva. V tomto naznačeném směru je třeba se námitkami obviněné zabývat.
18. Podle §227 tr. zákoníku (v účinném znění) se přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku dopustí, kdo „ v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje “. Novelizací provedenou zákonem č. 55/2017 Sb. s účinností od 18. 3. 2017 přitom bylo nahrazeno původní sousloví „ zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat “, souslovím „ zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku “, nicméně z hlediska obsahového z pohledu nyní řešeného problému je tato změna bez významu. V daném případě byla za pachatelku označena N. V., proti níž bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno, měla se přitom dopustit uvedeného přečinu v jeho třetí alternativě, tj. měla v řízení před soudem uvést v prohlášení o majetku nepravdivé nebo (sic!) hrubě zkreslené údaje. Obviněná M. H. jí tento čin měla umožnit ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (aniž by v právní větě byla tato pomoc podle uvedeného ustanovení specifikována některou z demonstrativně vypočtených alternativ), a to tím, že s ní jménem občanského sdružení D., uzavřela fiktivní pracovní smlouvu.
19. Jak již státní zástupce ve svém vyjádření vysvětlil, postup soudů nižších stupňů, které v nepravdivé deklaraci o majetku, resp. o příjmech a zaměstnavateli, v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení podle §104 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „InsZ“ nebo „insolvenční zákon“), spatřovaly znaky uvedeného přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku, odpovídal názoru uvedenému v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 29 NSCR 47/2013, publikovaném pod č. 24/2016 Sb. rozh. obč. V uvedeném rozhodnutí se totiž uvádí: „ Jednou z nejdůležitějších povinností dlužníka podávajícího insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení je připojit k insolvenčnímu návrhu seznam svého majetku (§104 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) obsahující všechny předepsané náležitosti (§104 odst. 2 insolvenčního zákona). Význam, jaký má splnění této povinnosti pro insolvenční řízení, je zdůrazněn i požadavkem, aby se dlužník tzv. „osobně zaručil“ za správnost a úplnost takového seznamu tím, že jej podepíše a výslovně uvede, že seznam majetku je správný a úplný (§104 odst. 4 insolvenčního zákona). Úmyslné porušení této povinnosti dlužníkem spočívající v tom, že dlužník tuto povinnost odmítne splnit, vyhýbá se jejímu splnění nebo v seznamu majetku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, je sankcionováno též normami trestního práva (srov. ustanovení §227 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, upravující skutkovou podstatu přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku). Odtud se podává, že neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to (ve shodě se závěry obsaženými především v R 86/2013) podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§395 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). “
20. Pátý senát Nejvyššího soudu ovšem dospěl k jinému závěru. V ustanovení §104 InsZ jsou upraveny náležitosti tzv. dlužnického insolvenčního návrhu a jeho přílohy. Jednou z těchto příloh je též v §104 odst. 1 písm. a) InsZ uvedený seznam vlastního majetku dlužníka, jehož náležitosti jsou blíže specifikovány v §104 odst. 2 InsZ. Je sice pravdou, že zde dlužník svým podpisem stvrzuje správnost svého podání včetně jeho příloh, nicméně jde „jen“ o podání dlužníka, které činí z vlastní vůle, bez předchozí ingerence orgánu veřejné moci a bez poučení o případných následcích řádného nesplnění uvedené zákonné povinnosti. Navíc tento seznam majetku jako povinná příloha insolvenčního návrhu ani samotným insolvenčním zákonem není označen pregnantně jako „prohlášení o majetku“, což je terminus technicus užívaný trestním zákoníkem v §227 tr. zákoníku (a ve spojitosti s tím, jak bude níže poukázáno, i dalšími právními předpisy). Ve své podstatě to samé platí i o přílohách návrhu na oddlužení podle §392 InsZ, zejména pak o seznamu majetku ve smyslu §392 odst. 1 písm. a) InsZ (takový návrh, jako tomu bylo v daném případě, se podle §391 odst. 3 InsZ podává na formuláři).
21. Přitom uvedené slovní spojení „prohlášení o majetku“ zná i samotný insolvenční zákon, který jej užívá v §214 až §216 InsZ. Tento institut se též v řadě ohledů znatelně odlišuje od předložení pouhého seznamu majetku dlužníkem spolu s insolvenčním návrhem. Podle §214 InsZ je to insolvenční soud, který na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru je oprávněn předvolat dlužníka nebo osoby jednající za dlužníka k výslechu a vyzvat je k „prohlášení o majetku“. Předvolání k prohlášení o majetku pak musí obsahovat účel výslechu a především i poučení o následcích odmítnutí prohlášení nebo uvedení nepravdivých, neúplných nebo hrubě zkreslujících údajů, čímž se jednoznačně míní poučení o trestních následcích, tj. o tom, že v případě nesplnění by se dlužník mohl dopustit právě přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku . I proto se předvolání doručuje předvolanému do vlastních rukou, a to nejméně 10 dnů před výslechem, předvolaný je povinen se osobně k výslechu dostavit, jinak může být předveden, před započetím výslechu je třeba vyslýchaného znovu poučit i o trestních následcích (viz zejména §214 odst. 2 a 3 InsZ). O prohlášení o majetku se sepisuje protokol (§216 odst. 1 InsZ), jehož případnou přílohou může být seznam majetku sepsaný dlužníkem. Přitom takový protokol obsahuje též obsah poučení poskytnutého insolvenčním soudem podle §214 InsZ a výslovné prohlášení předvolaného o tom, že v prohlášení uvedl jen úplné a pravdivé údaje o majetku dlužníka, dlužník musí protokol podepsat. Úkony insolvenčního soudu v takovém případě musí činit jen soudce (tj. nikoli pomocný administrativní aparát). Přejímá se tak podoba tzv. přísežného výslechu dlužníka či jeho statutárního orgánu z §260a a násl. o. s. ř. (viz níže).
22. Z uvedeného jsou patrné jednoznačné rozdíly mezi seznamem majetku jako přílohy insolvenčního návrhu podle §104 odst. 1 písm. a) InsZ, resp. návrhu na oddlužení podle §392 odst. 1 písm. a) InsZ, a prohlášením o majetku podle §214 až §216 InsZ. Předně je třeba uvést, že samotný insolvenční zákon zná institut prohlášení o majetku, sám zákonodárce odlišuje i slovním označením „prohlášení o majetku“ a „seznam majetku“ (kvůli zákonodárce ovšem srov. níže). Dále je třeba uvést, že aktivita při získání prohlášení o majetku vychází od orgánu veřejné moci, nikoli od soukromé osoby, která podává insolvenční návrh nebo návrh na oddlužení. S tím je spojeno i to, že dlužník (případně jiná osoba) je při předvolání k prohlášení o majetku a následně před započetím výslechu (tedy dokonce dvakrát) poučen o trestních následcích nesplnění výzvy, zatímco v případě podání insolvenčního návrhu či návrhu na oddlužení se mu takového poučení nedostává. O prohlášení o majetku sepisuje insolvenční soud protokol (jde o veřejnou listinu), jejíž součástí musí být i obsah podaného poučení, úkony činí soudce. Naproti tomu seznam majetku jako součást insolvenčního návrhu a návrhu na oddlužení sepisuje dlužník sám (popř. za pomoci dalších osob), jde o listinu soukromou.
23. Na druhou stranu je třeba přiznat, že civilní soudy přiznávají seznamu majetku ve smyslu §104 odst. 1 písm. a) InsZ určitou specifičnost a vyšší závažnost, než je pouhé tvrzení obsažené v samotném insolvenčním návrhu nebo jiném podáním adresovaném insolvenčnímu soudu, neboť musí podle §104 odst. 4 InsZ in fine obsahovat prohlášení, že je správné a úplné a musí být podepsáno, byť se ověření podpisu (na rozdíl od dalších právních úprav prohlášení o majetku v jiných právních předpisech – viz níže) nepožaduje (viz k tomu rozhodnutí č. 111/2011 Sb. rozh. obč.). Pokud by insolvenční návrh takové prohlášení neobsahoval, dlužník by svou povinnost předložit seznam majetku řádně nesplnil (viz též rozhodnutí č. 26/2011 Sb. rozh. obč.).
24. Ani při užití metody historického výkladu není řešení zcela jednoznačné. Již bylo uvedeno, že zákonodárce od samého počátku i terminologicky rozlišoval označení „prohlášení o majetku“ v §214 až §216 InsZ od seznamu majetku v §104 odst. 1 písm. a) InsZ a §392 odst. 1 písm. a) InsZ. Z důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu vyplývá, že právě ustanoveními §214 až §216 InsZ má být pro insolvenční řízení „nahrazena“ úprava obsažená v §260a až §260k o. s. ř., tedy institutu, který byl pro uvedenou úpravu též vzorem a který jednoznačně má povahu „prohlášení o majetku“ ve smyslu §227 tr. zákoníku. To v případě §104 InsZ důvodová zpráva neuvádí, ovšem (na rozdíl od pasáže k §214 až §216 InsZ) se výslovně dovolává trestněprávní ochrany prostřednictvím tehdejšího trestného činu poškození věřitele podle §256 odst. 1 písm. d) tr. zákona, kterým byla tehdy poskytována ochrana před nesplněním povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (uvedené ustanovení znělo: „ Kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že … v řízení před soudem odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat, nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje “.). I zde se kladl důraz na požadavek, aby dlužník předložené seznamy podepsal a tímto podpisem stvrdil povinné prohlášení o jejich správnosti a úplnosti, což mělo být též důvodem pro možný trestněprávní postih uvedení nepravdivých informací. V případě §392 InsZ nic takového důvodová zpráva neuváděla.
25. Odborná literatura z oblasti trestněprávní v případě insolvenčního zákona výslovně označuje za prohlášení o majetku ve smyslu §227 tr. zákoníku zpravidla jen institut uvedený v §214 až §216 InsZ – viz zejména Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2278 a násl.; Jelínek, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 7. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 359; Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Svazek 2. §205 až 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1856 a násl.; Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 704. Výjimečně lze nalézt označení za prohlášení o majetku i seznam majetku ve smyslu §104 odst. 1 písm. a) InsZ – viz zejména Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2015, s. 1460 a násl.
26. Ani v odborné literatuře k insolvenčnímu právu se zpravidla neuvádí, že nepodání úplného a pravdivého seznamu majetku jako přílohy insolvenčního návrhu či návrhu na oddlužení by mělo být sankcionováno jako trestný čin podle §227 tr. zákoníku. Tak např. v jednom komentáři ( Hásová, J., Moravec, T. a kol. Insolvenční zákon. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 370) se uvádějí v rámci trestněprávních konsekvencí podání nepravdivého seznamu majetku dva tzv. úpadkové trestné činy – uvedené v §222 a §223 tr. zákoníku, kterých by se nepoctivý navrhovatel mohl dopustit, o ustanovení §227 tr. zákoníku se komentář nezmiňuje. V jiném velmi podrobném komentáři od téhož nakladatele ( Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 249 a násl.) autor Tomáš Jirmásek velmi podrobně rozebírá na několika stranách následky nepředložení řádných příloh (odmítnutí insolvenčního návrhu, odpovědnost za škodu nebo jinou újmu, odmítnutí návrhu na vyhlášení moratoria, ne povolení reorganizace a na povolení oddlužení, nepoctivý záměr dlužníka a jeho následky, domněnka platební neschopnosti dlužníka), stejně tak se podrobně věnuje seznamu majetku, nikde se však nezmiňuje o tom, že by nepředložení řádného seznamu majetku mělo být trestným činem podle §227 tr. zákoníku (a to ani v pasáži o následcích nepředložení řádného seznamu majetku v bodě III.3., marg. č. 42-43 na str. 254 uvedeného komentáře); takový důsledek neuvádějí ani autoři Petr Sprinz a Petr Chytil v pasáži k §392 (str. 1020 a násl. cit. díla), kde přitom výslovně zmiňují i rozhodnutí č. 24/2016 Sb. rozh. obč. Zmíněné důsledky, že by mělo jít o trestný čin podle §227 tr. zákoníku, nebude-li podán řádný seznam majetku podle §104 odst. 1 písm. a) InsZ, resp. §392 odst. 1 písm. a) InsZ, neuvádí ani další dva komentáře ( Kozák J., Brož, J. Dadam A., Stanislav A., Strnad Z., Zrůst L., Žižlavský, M. Insolvenční zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 353 a násl. k §104 InsZ, resp. s. 1370 a násl.; Maršíková, J. a kol. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 174 a násl., resp. s. 698 a násl.).
27. Institut prohlášení o majetku nalezneme i v dalších právních předpisech, s nimiž je možno učinit stručné porovnání sledovaných základních parametrů.
28. Předně je možno uvést již výše zmíněné ustanovení §260a a násl. o. s. ř. Tento institut byl do zákona zaveden velkou novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., navazovalo se přitom na tzv. vyjevovací přísahu, která byla upravena v rakouském exekučním řádu (§47-49 zákona č. 79/1896 ř. z.). Mělo jít podle důvodové zprávy o prostředek sloužící věřitelům k umožnění výkonu rozhodnutí (byť jeho účinnost bývá zpochybňována). K prohlášení o majetku v tomto případě může dojít jen na základě návrhu věřitele s peněžitou pohledávkou přiznanou vykonatelným rozhodnutím před samotným podáním návrhu na nařízení výkonu takového rozhodnutí. Povinného pak soud předvolává k prohlášení o majetku, předvolání musí podle §260d odst. 1 o. s. ř. mimo jiné obsahovat vedle účelu výslechu i poučení o následcích, jestliže prohlášení bude odmítnuto nebo jestliže v něm budou uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Uvedené ustanovení přitom výslovně odkazuje na trestní předpisy, byť na již neplatnou právní úpravu obsaženou v §256 odst. 1 písm. d) tr. zákona. I v tomto případě se předvolané osobě dostává opětovného poučení před započetím výslechu – viz §260e odst. 1 o. s. ř. Stejně tak i v tomto případě se pořizuje o prohlášení o majetku protokol (§260e odst. 3 o. s. ř.), v němž se uvede i obsah poučení, které se dostalo vyslýchanému, který protokol též musí podepsat. I v tomto případě může úkony činit jen soudce (§260e odst. 4 o. s. ř.). Je tak zřejmé, že tato obecná úprava byla vzorem pro institut prohlášení o majetku upravený v §214 až §216 InsZ (nikoli však pro pouhý seznam majetku jako součásti insolvenčního návrhu, resp. návrhu na oddlužení).
29. Dále lze odkázat na další právní předpis týkající se výkonu rozhodnutí, konkrétně na zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „EŘ“), upravující exekuční řízení. Podle §50 odst. 2 EŘ může exekutor (tj. úřední osoba), považuje-li to za účelné, předvolat povinného a vyzvat ho k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou mu ukládá exekuční titul, a k prohlášení o majetku povinného. Podle §50 odst. 3 EŘ je exekutor také oprávněn nahlédnout do soudního spisu o prohlášení o majetku povinného. Podle §52 odst. 1 EŘ se pro exekuční řízení použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, tedy pro prohlášení o majetku se přiměřeně užijí ustanovení §260a až 260h o. s. ř., jen úkony, které jsou svěřeny soudci, v tomto řízení podle §52 odst. 2 EŘ provádí soudní exekutor. I v tomto případě tak platí, že iniciativa vychází od soudního exekutora jako úřední osoby nadané k tomu svěřenou pravomocí [srov. §127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku], i v tomto případě se povinnému dostává dokonce dvojího poučení o případných trestních následcích nevyhovění výzvě, sepisuje se o úkonu protokol jako veřejná listina etc.
30. Zmínit je možno též právní úpravu prohlášení o majetku obsaženou v §180 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „DŘ“). I v tomto případě vychází aktivita od orgánu veřejné moci, konkrétně správce daně může daňového dlužníka, jehož dluh nebyl a nemohl být uhrazen daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, vyzvat, aby ve stanovené lhůtě, která nesmí být kratší než 15 dnů od doručení výzvy, podal prohlášení o majetku. Ve výzvě musí podle §180 odst. 1 DŘ správce daně poučit dlužníka o povinnostech spojených s doručením výzvy a případných následcích spojených s nepodáním prohlášení nebo uvedením nepravdivých anebo hrubě zkreslených údajů, čímž se opět jednoznačně míní důsledky v rovině trestněprávní. Výslovně se též uvádí, že ohledně nesplnění této povinnosti není správce daně vázán povinností mlčenlivosti pro účely trestního řízení. Prohlášení o majetku přitom může daňový dlužník učinit více způsoby, o čemž je též poučen (písemně s ověřeným podpisem, ústně do protokolu, prostřednictvím datové zprávy s uznávaným elektronickým podpisem, nebo prostřednictvím datové schránky), tedy způsobem, kterým lze ověřit, že takové prohlášení o majetku skutečně učinil osobně on sám. I v případě prohlášení o majetku v daňovém řízení vychází aktivita od orgánu veřejné moci, který též poskytuje povinné osobě poučení o případných trestních následcích neuposlechnutí výzvy.
31. Z daňového práva lze uvést dále institut prohlášení o majetku podle §38zc až §38ze zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. I podle uvedených ustanovení vyzývá v zákonem předvídaných případech k podání prohlášení o majetku správce daně (tedy orgán veřejné moci). Podle §38zc odst. 3 citovaného zákona přitom poučí poplatníka o povinnostech spojených s oznámením výzvy a případných následcích spojených s nepodáním prohlášení o majetku nebo uvedením nepravdivých anebo hrubě zkreslených údajů; ohledně nesplnění této povinnosti není správce daně vázán povinností mlčenlivosti pro účely trestního řízení. Prohlášení o majetku podává poplatník ústně do protokolu, písemně s úředně ověřeným podpisem nebo prostřednictvím datové zprávy. I v tomto případě je tedy osoba podávající prohlášení o majetku předem poučena o případných trestních následcích.
32. V neposlední řadě je třeba zmínit institut prohlášení o majetku obsažený v trestněprocesním předpisu, a sice v §7a tr. řádu, do něhož byl novelizací provedenou zákonem č. 55/2017 Sb. přenesen a zároveň modifikován ze zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Pro účely trestního řízení se u tohoto institutu zvláště upravují s ohledem na princip nemo tenetur se ipsum accusare (tzv. princip zákazu sebeobviňování) případy, kdy vyzvaná osoba nemusí výzvě k prohlášení o majetku vyhovět. Jinak i v tomto případě podává označená osoba prohlášení o majetku na výzvu orgánu veřejné moci, konkrétně předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce nebo policejního orgánu, ve výzvě je třeba upozornit osobu, která má učinit prohlášení o majetku, vedle práva odepřít učinění prohlášení o majetku na následky nevyhovění této výzvě, čímž se též rozumí poučení o možnosti trestněprávního postižení. I zde se jí tak dostává předem poučení o trestněprávních následcích neoprávněného nevyhovění výzvě, resp. podání nepravdivého či hrubě zkresleného prohlášení (které jinak vyzvaná osoba podává v písemné podobě, v případě nesrovnalostí může být k němu vyslechnuta – viz §7a odst. 4 tr. řádu).
33. Z podaného přehledu je patrné, že institut prohlášení o majetku je známý ve více právních předpisech, především procesních, v nichž jej zákonodárce standardně takto výslovně označuje, zároveň stanovuje v zásadě podobný procesní postup orgánů veřejné moci, resp. úředních osob vykonávajících státem svěřenou pravomoc, při němž mohou žádat po určitých osobách prohlášení o majetku. Vždycky vychází iniciativa od orgánu veřejné moci, resp. úřední osoby, vždycky se v rámci výzvy k učinění prohlášení o majetku dostává vyzvané osobě nejméně jednou (mnohdy i vícekrát) poučení o trestních následcích nevyhovění výzvě. Podává-li se prohlášení o majetku ústně (ať obligatorně, jako např. v civilním soudním řízení, nebo fakultativně, jako např. v daňovém řízení), sepisuje se o takovém prohlášení protokol, tj. veřejná listina. V tom všem se uvedený procesní postup odlišuje od prostého sepsání seznamu majetku, podává-li dlužník insolvenční návrh podle §104 InsZ nebo návrh na oddlužení podle §392 InsZ, kdy iniciativa vychází výlučně od něho samého, nedostává se mu předem poučení o trestních následcích podání nepravdivého či hrubě zkresleného seznamu majetku, resp. při jeho nepodání, nadto takový seznam je pouze soukromou listinou, přílohou podání (byť v tomto ohledu by to mohlo být do určité míry srovnatelné s případy prohlášení o majetku, které se podává písemně – např. v daňovém řízení, pak se ale zase zpravidla žádá vyšší standard autentizace podání ověřením podpisu, popř. podáním prostřednictvím datové zprávy – viz §180 odst. 2 DŘ).
34. Insolvenční zákon přitom má vlastní sankce uplatňované přímo v insolvenčním řízení pro případ uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů o vlastním majetku dlužníka, jak ostatně vyplývá i z rozhodnutí č. 24/2016 Sb. rozh. obč., které v této rovině ani pátý senát Nejvyššího soudu nechce zpochybňovat. Pátý senát nesouhlasí výlučně s tou pasáží odůvodnění uvedeného rozhodnutí, v níž bylo konstatováno, že uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů v seznamu majetku jako příloze insolvenčního návrhu (resp. návrhu na oddlužení) může být trestným činem podle §227 tr. zákoníku.
35. Rozhodující pro zaujetí zmíněného stanoviska jsou především první dva základní aspekty zmíněné shora. Jde o to, že ve všech ostatních srovnatelných případech je osoba, jíž je uloženo učinit úplné a pravdivé prohlášení o majetku, k takovému prohlášení vyzvána orgánem veřejné moci, resp. úřední osobou, přičemž je jí předem poskytnuto poučení o možných trestněprávních důsledcích nevyhovění takové výzvě. Tak tomu ovšem v případě seznamu majetku podle §104 odst. 1 písm. a) InsZ a §392 odst. 1 písm. a) InsZ není. V tom pátý senát Nejvyššího soudu spatřuje nejvýznamnější deficit při porovnání jinak srovnatelných institutů podřaditelných pod ustanovení §227 tr. zákoníku.
36. To je též zcela v souladu s principem subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio , které má mít na paměti již zákonodárce, následně ji musí aplikovat v souladu s §12 odst. 2 tr. zákoníku i soudy rozhodující v trestních věcech. Pátý senát vycházel z toho, že nesmí docházet k zapovězenému přepínání trestní represe, že trestní odpovědnost má být uplatňována jen v případech, kdy jiné prostředky se jeví jako neúčinné, nedostatečné, tedy jako ten nejzazší nástroj pro nápravu závažného bezpráví (princip ultima ratio ). Především tyto principy musí být zvažovány v těch případech, které i sám zákonodárce považuje za méně společensky závažné a škodlivé, což vyjadřuje i relativně nižší trestní sazbou trestu odnětí svobody (v případě §227 tr. zákoníku v rozpětí 6 měsíců až 3 let), navíc u trestného činu vlastně ryze formálního, abstraktně ohrožovacího, jehož znakem není nějaký právem zapovězený výsledek (účinek). V tomto směru lze odkázat na bohatou odbornou literaturu k danému tématu (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 135 a násl.) , jakož i na judikaturu Nejvyššího soudu. Především je možno odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 3001/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., zejména pak jeho větu II., podle níž princip „ subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý “, a třetí, podle které „ kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. “ V daném případě se přitom konkrétní sankce za neposkytnutí pravdivého a úplného seznamu majetku ve smyslu §104 odst. 1 písm. a) InsZ a §392 odst. 1 písm. a) InsZ uplatnitelné přímo v insolvenčním řízení, popř. v samostatných civilních řízení (např. o náhradě škody), jeví jako dostačující.
37. Z výše uvedených důvodů má pátý senát za to, že o trestný čin podle §227 tr. zákoníku se při porušení podat věrný a pravdivý seznam majetku podle §104 odst. 1 písm. a) InsZ, resp. §392 odst. 1 písm. a) InsZ, jednat nemůže, protože nejde o srovnatelný institut s případy zákonodárcem výslovně označenými jako „prohlášení o majetku“, jak byly popsány výše.
V. Závěrečné shrnutí
38. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl senát č. 5 Nejvyššího soudu k jinému právnímu názoru, než který byl vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 29 NSCR 47/2013, publikovaném pod č. 24/2016 Sb. rozh. obč., podle nějž odmítnutí sepsat seznam majetku podle §104 odst. 1 písm. a) InsZ, resp. obdobně §392 odst. 1 písm. a) InsZ, nebo uvedení v něm nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů je přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku. Pátý senát Nejvyššího soudu má za to, že o uvedený trestný čin v takových případech nejde.
39. Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Z těchto důvodů byla věc pátým senátem postoupena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššímu soudu. Zákon o soudech a soudcích nemá výslovnou úpravu, kterou by rozlišoval právní názory zaujaté různými senáty Nejvyššího soudu v různých kolegiích, neobsahuje úpravu nějakého konfliktního senátu společného pro obě (všechna) kolegia Nejvyššího soudu. Proto je třeba užít úpravy obecné, senát trestního kolegia může věc předložit pouze velkému senátu trestního kolegia, byť se chce odchýlit od právního názoru zaujatého v rozhodnutí senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Věc zároveň nebyla řešena ve stanovisku Nejvyššího soudu (viz §20 odst. 3 cit. zákona a contrario).
40. Pro úplnost je třeba dodat, že toto rozhodnutí má ve své podstatě jen procesní a mezitímní povahu, nijak se jím nenaznačuje, jak bude o dovolání nakonec rozhodnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu