ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.375.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 375/2021-541
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. F. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 68 To 187/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 16/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. F. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 1 T 16/2020, byl obviněný P. F. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle §222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený M. M. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že dne 23. 7. 2018 v XY převedl na svou dceru K. F. družstevní podíl v hodnotě 2 100 000 Kč v družstvu B., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen jako „B.“ nebo „stavební bytové družstvo“), spojený s právem nájmu družstevního bytu č. XY o velikosti 3+1 ve 4. podlaží budovy v ulici XY. Přitom si obviněný byl vědom, že měl neuhrazené závazky po splatnosti a uvedeným převodem majetku zmařil uspokojení pohledávek svého věřitele M. M. v celkové výši 2 603 820 Kč, které sestávaly z dílčích pohledávek podrobně popsaných ve výroku rozsudku (2 333 820 + 115 000 + 155 000). Tímto jednáním tak věřiteli způsobil škodu ve výši 2 100 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 68 To 187/2020.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení soudu druhého stupně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný nejprve zrekapituloval rozhodnutí soudů nižších stupňů, která považoval za nesprávná, neboť podle něj spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (výslovně přitom uváděl, že dovoláním napadá výrok o vině i trestu z rozsudku soudu druhého stupně, ač tento soud rozhodl usnesením o zamítnutí odvolání obviněného, jak bylo uvedeno shora).
6. Ačkoliv obviněný uváděl, že si je vědom, že Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání nepřísluší hodnotit důkazy, přesto rozhodnutím soudů nižších stupňů (jež označoval za rozsudky) vytýkal v tomto směru ve značné části takové procesní vady, které měly podle něj vliv na úvahy o vině a trestu. Podle obviněného skutek popsaný ve výroku rozsudku (soudu prvního stupně) neodpovídá všem znakům přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný především zpochybnil naplnění znaků objektivní stránky v podobě zmaření uspokojení pohledávky a v důsledku toho vzniku škody, jakož i zavinění coby znaku subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného přečinu.
7. Obviněný namítl, že poškozeného M. M. nepoškodil ani zčásti, dovolával se rozhodnutí č. 41/1990 Sb. rozh. tr., podle nějž pouhé oddálení či ztížení uspokojení věřitele nenaplňuje znaky trestného činu poškození věřitele. Věřitel M. M. měl v době prodeje družstevního podílu k dispozici dva osobní automobily obviněného v celkové hodnotě 850 000 Kč, avšak nevyužil smluvního zajišťovacího převodu vlastnického práva k uspokojení svých pohledávek, ač mu byla obviněným pro případ nesplnění jeho závazků udělena plná moc k prodeji těchto vozidel.
8. Dále obviněný zpochybňoval naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, který mu byl kladen za vinu. Soudy nižších stupňů se podle obviněného nezabývaly jeho motivací k činu, nezkoumaly náležitě složku vědění. Nesouhlasil se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, že v době převodu družstevního podílu si byl vědom neuhrazených závazků po splatnosti vůči M. M. Obviněný k tomu poukázal na jejich vzájemnou komunikaci přes aplikaci WhatsApp. Věděl sice, že má závazky vůči poškozenému, ale poškozený vrácení půjčky od listopadu 2015 nepožadoval, k vypovězení smlouvy o půjčce ke konci roku 2016, resp. dalších let, nedošlo, smlouva se tak vždy automaticky prodloužila o další rok.
9. Obviněný nesouhlasil ani se zjištěnou výší škody, neboť poškozenému k zajištění dluhu převedl do jeho vlastnictví 2 osobní automobily v celkové hodnotě 850 000 Kč, které poškozený obviněnému následně pronajímal. V uvedené době hodnota automobilů přesahovala výši zapůjčených finančních prostředků. V notářském zápisu o uznání dluhu byla započítána též částka 160 000 Kč jako dlužné nájemné za užívání těchto vozidel.
10. V další části obviněný polemizoval s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, vytýkal nedostatečnost a nepřesvědčivost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména pokud jde o vyhodnocení vzájemné spolupráce obviněného a poškozeného v letech 2017 až 2018. Soud prvního stupně náležitě nevyhodnotil a opomněl zejména listinné důkazy v podobě komunikace mezi obviněným a poškozeným přes aplikaci WhatsApp, která měla vyvrátit tvrzení poškozeného, že 6 měsíců před podpisem notářského zápisu jednali o uhrazení půjčky. Obviněný také odmítl tvrzení odvolacího soudu, že nedisponoval téměř žádnými finančními prostředky, což dokládal svými obchody s L. L.
11. Obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání obviněného
12. Dovolání obviněného bylo zasláno nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle něj námitky obviněného uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu v podstatné části vůbec neodpovídají, neboť jsou pouhou polemikou se skutkovým stavem řádně zjištěným soudy nižších stupňů. Také se vypořádal s jednotlivými námitkami obviněného směřujícími především proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, ale zčásti i proti učiněným právním závěrům. Námitky obviněného však považoval za zjevně neopodstatněné, a proto navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. K dovolání obviněného státní zástupce v jednotlivostech uvedl následující.
13. Námitky ohledně absence znaků subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele (nezpůsobení škody vlastnímu věřiteli zmařením jeho pohledávek a úmysl) lze jen s notnou dávkou tolerance považovat za námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, jimiž obviněný zpochybňoval nesprávné právní posouzení skutku. Státní zástupce je však považoval za zjevně neopodstatněné. Státní zástupce nesouhlasil ani s tvrzením obviněného, že poškozený mohl v době „prodeje“ podílu ve stavebním bytovém družstvu svou pohledávku uspokojit z prodeje 2 osobních automobilů v hodnotě 850 000 Kč, které mu byly k zajištění dluhu obviněným převedeny. Předně státní zástupce upozornil, že obviněnému byl kladen za vinu bezúplatný převod družstevního podílu v uvedeném stavebním bytovém družstvu, nikoli jeho „prodej“, jak obviněný opakovaně uváděl. Při kalkulaci výše škody proto bylo nutno zohlednit celou hodnotu tohoto družstevního podílu ke dni převodu, tedy 2 100 000 Kč, aniž by bylo třeba započítávat protihodnotu, kterou by obviněný v případě prodeje obdržel, a zvažovat, jak s takto případně nabytou hodnotou obviněný naložil. Dále státní zástupce uvedl, že hodnota obviněným zmíněných vozidel sice v době jejich zajišťovacího převodu poškozenému (tj. 30. 11. 2015) mohla být tvrzených 850 000 Kč (mohla tím být účinně zajištěna pohledávka ve výši 800 000 Kč), avšak z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin poškození věřitele byl rozhodující skutkový stav v době, kdy mělo dojít ke zcizení části majetku, tedy k datu 23. 7. 2018. Podle registru motorových vozidel byl k uvedenému datu evidován obviněný jako majitel pouze jednoho osobního automobilu, a to tovární značky Nissan 350Z, přičemž jeho hodnota podle odborného vyjádření činila 195 000 Kč, zatímco druhý osobní automobil tovární značky Lancia Delta byl již registrován na jiného majitele. V tu dobu ovšem byla výše dluhu obviněného vůči poškozenému přes 2,6 milionu Kč. Proto ani hypotetické částečné uspokojení věřitele z prodeje zmíněného vozidla by nemohlo mít vliv na celkovou zjištěnou výši škody způsobenou jednáním obviněného ke dni 23. 7. 2018.
14. Státní zástupce nesouhlasil ani s další námitkou obviněného, že pro naplnění subjektivní stánky trestného činu poškození věřitele musí být zjištěn motiv pachatele a že se soudy nezabývaly složkou zavinění v podobě vědění obviněného o vlastním dluhu. Podle státního zástupce se soudy nižších stupňů intelektuální složkou zavinění zabývaly, a to i otázkou, zda si obviněný byl vědom svého dluhu, správně se s ní také vypořádaly. K tomu odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i odůvodnění usnesení soudu druhého stupně (oboje v bodě 9.). Zásadní význam nemůže mít ani ujednání o trvání smlouvy, neboť při určení lhůty ke splnění dluhu konečným datem je dluh splatný po celou dobu trvání závazku a dlužník je oprávněn dluh splnit kterýkoliv den v průběhu uvedené lhůty. Jestliže tedy pachatel v průběhu lhůty ke splnění dluhu převedl svůj majetek či jeho část na třetí osobu, učinil tak za situace, kdy pohledávka věřitele byla již splatná. Je zřejmé, že dluh obviněného vůči poškozenému nevznikl až při podpisu notářského zápisu sp. zn. N 107/2018, NZ 96/2018, stejně tak je zřejmé, že obviněný si existenci svého dluhu a řádově i jeho výši neuvědomil až současně s podpisem notářského zápisu, jak se zcela nesprávně obviněný snažil obhajovat, ale dávno předtím, uvědomoval si jej jak v okamžiku vzniku závazku, tak i v průběhu jeho trvání, a to i s ohledem na výši smluvního úroku.
15. Další námitky obviněného týkající se nesprávného hodnocení listinných důkazů o tvrzené vzájemné spolupráci obviněného a poškozeného v roce 2018 a o jejich komunikaci přes aplikaci WhatsApp a z nich obviněným vyvozovaných závěrů o jeho nevědomosti dluhu považoval státní zástupce za čistě skutkové, a tedy obsahově neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Není ani pravdou, že by uvedené důkazy byly opomenuty. Komunikací přes aplikaci WhatsApp se soud prvního stupně zabýval, podle něj však nemohla nijak ovlivnit právní posouzení jednání obviněného, který až následně při vědomí svých závazků bezúplatně převedl na jiného svůj jediný hodnotný majetek, z jehož výtěžku by jinak mohl uspokojit svého věřitele (k tomu dále odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu v bodě 9.).
16. Státní zástupce odmítl také tu námitku obviněného, kterou brojil proti závěru soudů nižších stupňů, že v době převodu družstevního podílu nedisponoval téměř žádnými finančními prostředky. Jeho majetkovými poměry v době, kdy se dopustil inkriminovaného jednání, se soud prvního stupně zevrubně zabýval v odůvodnění svého rozsudku v bodě 8., na který státní zástupce odkázal. Po bezúplatném převodu družstevního podílu již obviněný neměl žádný majetek, z něhož by pohledávku věřitele mohl uspokojit, musel být srozuměn i s tím, že tak vysokou částku, o niž poškozený očividně od počátku roku 2018 usiloval, nebude mít možnost ani sehnat.
17. Nad rámec uvedeného státní zástupce obviněnému vytkl, že své dovolání měl opřít též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť napadal usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání. Ze všech shora uvedených důvodů pak navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
18. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který této možnosti do konání neveřejného jednání nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
21. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný tak správně neoznačil ani dovolací důvod, pro který by měl Nejvyšší soud přistoupit k přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu, které navíc obviněný opakovaně v dovolání označoval za rozsudek a o němž současně nesprávně tvrdil, že obsahuje výrok o vině i trestu (to ovšem vyplývá z toho, že při koncepci svého mimořádného opravného prostředku vycházel z řádného opravného prostředku – odvolání). Uvedené nedostatky ovšem nebyly samy o sobě důvodem pro odmítnutí dovolání.
22. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Námitky neodpovídající uplatněnému ani jiným dovolacím důvodům
23. Obviněný svým dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný z velké části vytýkal rozhodnutím soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu na základě nesprávného hodnocení důkazů, některé důkazy měly soudy dokonce opominout (zejména pokud jde o vzájemnou spolupráci obviněného s poškozeným věřitelem M. M. v roce 2018, o komunikaci s poškozeným přes aplikaci WhatsApp, o snaze poškozeného získat půjčené peníze zpět) . Zčásti pak obviněný vycházel ze zcela jiného skutkového stavu, než k jakému na základě provedeného dokazování dospěly soudy nižších stupňů, žádal tak aplikovat předpisy hmotného práva na odlišný skutkový děj (tak např. pokud jde o otázku zajištění dluhu, vlastnictví dvou automobilů v době převodu družstevního podílu a jejich ceny, vědomost obviněného o existenci dluhu a jeho výše apod.).
24. Žádná z předestřených námitek, které tvořily jádro dovolání obviněného, však nespadá pod jím uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [a to ve spojitosti s neuplatněným důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jak bylo zmíněno výše], jak vyplývá též ze shora uvedeného nástinu jeho výkladu. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces, jak obviněný též namítal, stejně tak nezjistil žádný, natožpak extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými, nedošlo ani k vytýkanému opomenutí některých důkazů.
25. Obviněný ve svém dovolání opětovně uváděl argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud je posoudil a náležitě se s nimi vypořádal (viz zejména bod 9. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Zejména v uvedených bodech, ale i v bodech předcházejících, se soudy nižších stupňů zabývaly také otázkou komunikace mezi obviněným a poškozeným přes aplikaci WhatsApp i dalšími listinami předloženými obviněným, na tyto pasáže tak lze plně odkázat. V tomto ohledu tak nejde o tzv. opomenutý důkaz, jak tvrdil obviněný, neboť byl před soudy nižších stupňů proveden, jakož i následně vzat v úvahu při utváření skutkových zjištění, což se též promítlo do odůvodnění jejich rozhodnutí, nezůstal tak mimo zorné pole soudů nižších stupňů, tedy nebyl jimi opomenut. Ve skutečnosti se obviněný domáhal jiného hodnocení těchto důkazů a učinění na jejich základě odlišných závěrů o skutkovém ději, ač soudy nižších stupňů dostatečně srozumitelně vysvětlily, proč obhajobě obviněného neuvěřily.
26. Zároveň se tak jedná o opakované námitky obviněného. Nejvyšší soud přitom zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
27. Obviněný se také dovolával případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
28. Dokazování je totiž doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání (srov. §265r odst. 7 tr. řádu). Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy pak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „ quod non est in foro, non est in mundo “ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „ quod non est in actis, non est in mundo “ (co není ve spise, není na světě).
29. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže . Přesto se Nejvyšší soud vyjádří k některým skutkovým otázkám i dále v rámci vypořádání námitek obviněného, které s notnou mírou tolerance akceptoval jako výhrady zpochybňující naplnění uvedených zákonných znaků skutkové podstaty přečinu poškození věřitele.
c) K námitkám odpovídajícím uplatněnému dovolacímu důvodu
30. Za takové námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu tak bylo možno označit nesouhlas obviněného s tím, že byly naplněny některé znaky subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně znak zavinění ve formě úmyslu, znak škody a jednání v podobě zmaření uspokojení vlastního věřitele.
31. Nejvyšší soud k tomu v obecné rovině připomíná, že přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku a způsobí takovým činem značnou škodu. V uvedeném ustanovení je více znaků základní skutkové podstaty uvedeno ve více variantách, soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný „zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil část svého majetku, a způsobil takovým činem značnou škodu“, jak uvedl v právní větě výrokové části svého rozsudku.
32. Trestný čin poškození věřitele se zpravidla řadí mezi tzv. trestné činy úpadkové, ač úpadek není jeho znakem. Jeho objektem je ochrana majetkových práv věřitelů, jeho podstatou pak poškozovací jednání směřující sice vůči majetku dlužníka, avšak poškozující v konečném důsledku majetek jeho věřitelů. Základním předpokladem pro naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele je existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem. V prvním odstavci §222 tr. zákoníku se přitom postihuje případ, kdy pachatelem je výlučně dlužník (jde tak o konkrétní subjekt), zatímco v případě odstavce druhého téhož ustanovení se postihuje případ, kdy je pachatelem osoba odlišná od dlužníka.
33. V daném konkrétním případě podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů byl obviněný dlužníkem poškozeného věřitele M. M. Obviněný ani ve svém dovolání nezpochybňoval, že by byl jeho dlužníkem, a to zejména na základě úročené smlouvy o zápůjčce označené ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale i na základě dalších titulů (z důvodu neuhrazení nájemného za užívání motorových vozidel, resp. i na základě dalších ústních smluv o zápůjčce) – viz k tomu též č. l. 37 a násl. trestního spisu. Obviněný především zpochybňoval, zda v době jednání, jež mu bylo v tomto řízení kladeno za vinu, byly uvedené pohledávky poškozeného splatné, resp. dovozoval, že pohledávka ze smlouvy o zápůjčce nebyla splatná, neboť se smlouva vždy automaticky prolongovala o jeden další kalendářní rok, pokud nebyla ke konci kalendářního roku vypovězena (viz k tomu č. l. 38 trestního spisu).
34. S uvedenou námitkou se správně vypořádal již státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání. Důvodně totiž poukázal na dřívější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1312/2015, v němž Nejvyšší soud k obdobné otázce zaujal názor, že dluh je splatný po celou dobu závazku a dlužník je oprávněn jej splatit kterýkoli den v průběhu stanovené lhůty ke splnění dluhu určené konečným datem, do kterého je třeba dluh splnit. Pokud pachatel v průběhu takové lhůty uskuteční jednání v podobě převodu majetku na třetí osobu, kterým znemožní pozdější uspokojení pohledávky, zmaří tím uspokojení splatné pohledávky. Konec stanovené lhůty má pak význam jen z hlediska běhu promlčecí doby k uplatnění nároku poškozeného v civilním řízení. Nejvyšší soud nemá důvod se od uvedeného vlastního přístupu v této jiné věci odchylovat ani v tomto případě, který je třeba posoudit stejně.
35. Nadto je možno zdůraznit, že obviněný měl vlastní dluh vyplývající ze smlouvy o úročené zápůjčce původně uhradit do 31. 12. 2016, což neučinil, neučinil tak ani ke konci následujícího roku 2017. Ve své podstatě pak jen v reakci na jednání poškozeného, který opakovaně obviněného vyzýval k zaplacení dluhu v první polovině roku 2018, se zbavil jediného hodnotnějšího majetku v podobě družstevního podílu ve stavebním bytovém družstvu, který bezúplatně převedl (daroval) své dceři, aby se tak vyhnul jeho postižení k uspokojení pohledávky poškozeného a uchoval jej tak pro svou rodinu. Je zřejmé, že šlo prakticky o jediný cennější majetek obviněného, z něhož by jinak mohly být částečně uspokojeny pohledávky poškozeného. Je také z již výše uvedeného patrné, že pohledávky poškozeného v souhrnu výrazně převyšovaly hodnotu bezúplatně převedeného družstevního podílu. Dokonce soudy nižších stupňů učinily skutkový závěr, že hodnota tohoto družstevního podílu ani spolu s hodnotou jediného vozidla (ve výši 195 000 Kč), kterým obviněný v té době zajišťoval své pohledávky (zatímco druhé v mezidobí převedl), by nepostačovala k uspokojení všech pohledávek poškozeného. Tím je též zcela odůvodněn závěr soudů nižších stupňů, proč za škodu způsobenou inkriminovaným jednáním obviněného spočívajícím v převodu družstevního podílu na vlastní dceru považovaly celou hodnotu bezúplatně převáděného družstevního podílu, protože o tuto částku tak obviněný svého věřitele M. M. poškodil. Obviněný tím zmařil uspokojení pohledávek poškozeného a způsobil mu tak škodu odpovídající hodnotě takto vyvedeného družstevního podílu, tedy 2 100 000 Kč, což odpovídá škodě značné podle §138 odst. 1 tr. zákoníku (a to i po novelizaci uvedeného ustanovení zákonem č. 333/2020 Sb.). S těmito námitkami se ovšem již zcela vypořádaly i soudy nižších stupňů, na jejichž rozhodnutí a jejich odůvodnění tak lze odkázat, neboť je i dovolací soud považuje za správná.
36. Nejvyšší soud nemůže souhlasit ani s opakovanou námitkou obviněného, podle níž poškozený věřitel M. M. měl využít smluvního zajišťovacího převodu vlastnického práva ke dvěma vozidlům v hodnotě 850 000 Kč a výtěžek použít k alespoň částečnému uspokojení věřitele. I v tomto směru obviněný vycházel z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Soud prvního stupně správně uvedl (viz bod 8. odůvodnění jeho rozsudku), že v době převodu družstevního podílu, tedy ke dni 23. 7. 2018, disponoval pouze jediným osobním automobilem tovární značky Nissan 350Z, jehož hodnota byla stanovena odborným vyjádřením na 195 000 Kč, zatímco druhým osobním automobilem tovární značky Lancia Delta, který předtím též k zajištění svého dluhu převedl poškozenému, již nedisponoval, protože jej převedl další osobě.
37. Stejně tak nemohl Nejvyšší soud akceptovat ani námitky obviněného, že není pravdou, jak uzavřely soudy nižších stupňů, že nedisponoval téměř žádnými finančními prostředky. V tomto směru jde ze strany obviněného primárně o zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, což nemůže naplnit uplatněný dovolací důvod, jak bylo zdůvodněno shora. Kromě toho se soud prvního stupně majetkovými poměry obviněného řádně zabýval a konstatoval, že kromě již uvedeného osobního motorového vozidla tovární značky Nissan 350Z v hodnotě 195 000 Kč a finančních prostředků na bankovních účtech v řádech desetitisíců Kč, obviněný nedisponoval žádným hodnotnějším majetkem. Zde Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho bod 8.). S těmito závěry soudů nižších stupňů lze též souhlasit.
38. Pokud jde o subjektivní stránku, obviněný namítl, že soudy nižších stupňů se náležitě nevypořádaly s otázkou, zda o dluhu vůči poškozenému věděl, navíc nebyl podle něj náležitě zjištěn ani motiv, který pachatel svým jednáním sledoval. I v tomto případě však jde o opakovanou námitku, kterou se zabývaly oba soudy nižších stupňů a také se s ní náležitě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je možno odkázat (viz zejména body 9. odůvodnění obou rozhodnutí a též bod 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
39. Zde je na místě připomenout, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Úmysl se od nedbalosti odlišuje především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy. Předpokladem právního závěru o formě zavinění jsou vždy náležitá skutková zjištění týkající se obou uvedených složek, na nichž je zavinění založeno, a to ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem, které musí být zaviněním kryty – především k tzv. deskriptivně-objektivním znakům skutkové podstaty, ale též ke znakům normativním, u nichž postačí laická představa pachatele.
40. Soudy nižších stupňů důvodně dospěly k závěru, že znak zavinění byl naplněn ve formě úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zde soud prvního stupně učinil jasné skutkové závěry (viz body 9. a 10. odůvodnění jeho rozsudku), že obviněný chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit a také porušil zájem chráněný tímto zákonem, a to majetkových práv věřitele. Obviněný si byl velmi dobře vědom, že měl vůči poškozenému M. M z let 2015 až 2018 finanční závazky vzniklé na základě smluv uvedených ve výroku rozsudku v celkové souhrnné výši znatelně převyšující hodnotu družstevního podílu ve stavebním bytovém družstvu, také je pouhý měsíc po převodu tohoto podílu na svou dceru uznal ve formě notářského zápisu ve výši 2 636 020 Kč. Stejně tak si byl dobře vědom i toho, že poškozený v průběhu první poloviny roku 2018 činil aktivní kroky směřující k vymožení svých pohledávek. Obviněný si byl také dobře vědom toho, že neměl fakticky žádné finanční prostředky ani žádný jiný cennější majetek, který by mohl být použit alespoň k částečnému splacení pohledávek poškozeného M. M. Přesto dne 23. 7. 2018 bezúplatně převedl na svou dceru družstevní podíl ve zmíněném stavebním bytovém družstvu (spojený s právem nájmu družstevního bytu), jehož hodnota byla ve výši 2 100 000 Kč. Obviněný tento podíl převedl bezúplatně, aniž by za to získal jakoukoli relevantní protihodnotu použitelnou k uspokojení pohledávek svého věřitele poškozeného M. M. Z uvedeného je zřejmá i motivace obviněného, kterou bylo naložit s touto jedinou majetkovou hodnotou tak, aby nebyla postižena ve prospěch poškozeného M. M, cílem jeho jednání tak bylo uchování uvedeného majetku pro vlastní rodinu za cenu toho, že nebude mít z čeho uspokojit pohledávky svého věřitele. Není tak pravdou, že by se soudy nižších stupňů motivací činu obviněného nezabývaly, protože ta vyplývá z podstaty jednání kladeného mu za vinu s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu, což je i v souladu s jejich závěry o formě zavinění.
41. Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodů souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, na něž může odkázat, neboť se uplatněnou obhajobou obviněného důsledně zabývaly , provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i v zamítavém usnesení soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy poté soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména bod 8. až 9.), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení (bod 9.). I s právními závěry soudů nižších stupňů lze vyslovit souhlas, naproti tomu námitky obviněného proti němu byly shledány zjevně neopodstatněnými.
V. Závěrečné shrnutí
42. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu