ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.406.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 406/2021-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. M., nar. XY ve XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 6 To 328/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 110/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 34 T 110/2020, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to byl podle §227 tr. zákoníku uložen obviněnému trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
2. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočívá ve stručnosti v tom, že obviněný jako jediný jednatel obchodní společnosti H., s vědomím, že je po této obchodní společnosti vymáháno správcem daně uhrazení nedoplatku na daních ve výši 494 550 Kč, nereagoval na výzvu Finančního úřadu pro Zlínský kraj, územní pracoviště ve Zlíně (dále též jen „finanční úřad“ nebo „správce daně“) ze dne 27. 5. 2019, č. j. 1321488/19/3301-80541-712174, učiněnou podle §180 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), aby do 15 dnů od doručení této výzvy podal prohlášení o majetku zmíněné obchodní společnosti, ačkoli tuto výzvu osobně převzal dne 1. 7. 2019, ve lhůtě do 16. 7. 2019 nepodal požadované prohlášení o majetku, přestože byl o této povinnosti v uvedené výzvě poučen a byl upozorněn i na případné trestněprávní následky spojené s jejím nesplněním.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně svým usnesením ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 6 To 328/2020, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených jednak v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jednak v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný především namítl, že soudy nižších stupňů dovodily jeho trestní odpovědnost za opomenutí, přičemž povinnost učinit prohlášení o majetku obchodní společnosti nemohl přenést na jinou osobu (zmocněnce, daňového poradce nebo jiného zástupce), takže již pouhá jeho nečinnost vedla k naplnění skutkové podstaty přečinu podle §227 tr. zákoníku, neboť jde o tzv. ohrožovací delikt. Při tomto závěru podle obviněného odvolací soud rezignoval na prokázání subjektivní stránky zmíněného přečinu, neboť použité pojmy „nereagování“ a „opomenutí“ bez prokázání úmyslného zavinění jsou výkladem rozšiřujícím trestnost a nemají oporu v hmotném právu. K trestnosti posuzovaného jednání je nezbytné zavinění minimálně v eventuálním úmyslu, ale u obviněného soudy presumovaly jeho zavinění pouze na základě skutečnosti, že ve výzvě správce daně byly uvedeny následky nesplnění této výzvy. V souvislosti s naplněním subjektivní stránky daného přečinu obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1114/2020, v němž je obsažen podrobný výklad skutkové podstaty tohoto přečinu, a to jak jeho objektivní, tak i subjektivní stránky.
6. Obviněný dále vytkl soudům nižších stupňů, že jako nadbytečný odmítly jeho návrh na výslech provozní hotelu Š. T. jako svědkyně, která mohla potvrdit, že obviněný zadal zpracování odpovědi na výzvu správce daně účetnímu obchodní společnosti – svědkovi P. B. (obviněný uvedl příjmení svědka nepřesně jako B., správně má být B.) a že s tímto svědkem byl ukončen pracovní poměr pro jeho špatnou pracovní morálku. Podle obviněného si soudy ve svých závěrech odporují, protože na jedné straně odvolací soud konstatoval, že podle svědka P. B. ho obviněný nepověřil zpracováním odpovědi na výzvu správce daně, na druhé straně podle soudu prvního stupně tentýž svědek zpracoval prohlášení o majetku a zaslal je obviněnému. Obviněný v tom shledává nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a dovolává se v této souvislosti zásady in dubio pro reo a svého práva na spravedlivý proces, neboť svědectví P. B. je ve věci stěžejní, byl to tento svědek, kdo mu poslal výzvu od finančního úřadu, opět tento svědek mu zaslal zpracované prohlášení o majetku, které správce daně označil za neúplné, přitom tento svědek tvrdil, že obviněný jej nepověřil zpracováním prohlášení o majetku obchodní společnosti. Rozpory v těchto tvrzeních svědek nevysvětlil.
7. Jak dále obviněný zdůraznil, v praktickém podnikatelském životě zpracovává prohlášení o majetku účetní, který má správné a úplné informace o účetních i mimoúčetních evidencích a údajích v nich. Obviněný je přesvědčen, že splnil svou povinnost prostřednictvím jiných zaměstnanců, úmyslně neodmítl splnění výzvy k učinění prohlášení o majetku obchodní společnosti, ani se úmyslně nevyhýbal splnění této výzvy, pouze není technický typ, neumí ovládat datovou schránku, proto deleguje činnosti na ostatní zaměstnance, kterým důvěřoval. Podle obviněného soudy nižších stupňů interpretovaly hmotné právo způsobem, který je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, resp. tento extrémní nesoulad dovodil z toho, že soudy nižších stupňů na základě nezákonné interpretace právních norem neprovedly navržený důkaz. Dále obviněný poukázal i na zásadu ultima ratio , a to s vědomím bagatelnosti jeho provinění.
8. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, a vzhledem k tomu, že jej trestně stíhá stále stejná státní zástupkyně, navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265l odst. 3 tr. řádu o přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému soudu a jiné státní zástupkyni.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněného J. M. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru pod uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podřadit námitky obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku. K naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu tedy dojde i v případě, že obviněný navzdory výzvě k prohlášení o majetku neučiní žádnou další aktivitu vůči správnímu orgánu v daňovém řízení, tj. zůstane nečinný. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, šlo o osobní povinnost obviněného jako jednatele obchodní společnosti, kterou měl vykonat podle daňového řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1354/2019). Státní zástupce dovodil u obviněného jeho lhostejnost, protože prohlášení o majetku podal správci daně až dne 16. 9. 2019 a teprve pod hrozbou trestního stíhání, a to v nezměněné podobě, v níž mu ho připravil již dne 30. 8. 2019 P. B. Státní zástupce tedy dospěl k závěru o existenci nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný byl srozuměn s hrozícím následkem vzhledem ke své nečinnosti. Zbylé námitky obviněného jsou podle státního zástupce skutkové povahy a neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům.
10. Státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
12. Obviněný J. M. opřel své dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. První z nich je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k vadám při použití hmotně právních norem, případně nejde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění z nich neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpisy, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
14. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ten může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, přesto soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Obviněný uplatnil druhou z uvedených variant, když podle jeho názoru napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který trpí vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
b) K uplatněným námitkám obviněného
15. S ohledem na výše uvedené nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody ty námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, jimiž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněného k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou a s jeho důkazními návrhy. Přitom soudy v nyní posuzované věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku. Jak již bylo výše uvedeno, dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky, jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) resp. písm. l) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal.
16. Pod uplatněný ani pod žádný jiný dovolací důvod nespadají ani námitky obviněného, jimiž brojil proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů, pokud odmítly jeho návrh na doplnění dokazování výslechem provozní hotelu paní Š. T. Snaha obviněného s poukazem na výslech této svědkyně zpochybnit věrohodnost, případně pravdivost výpovědi svědka P. B. totiž nemůže být úspěšná, stejně jako poukaz obviněného na údajné rozpory ve výpovědi tohoto svědka, neboť k žádným takovým tvrzeným rozporům v jeho výpovědi nedošlo, výpověď svědka je logická a odpovídá i dalším důkazním prostředkům, z nichž byl stejně jako z této svědecké výpovědi zjištěn skutkový děj.
17. Jak je zcela zřejmé z výpovědi zmíněného svědka, výzvu správce daně ze dne 27. 5. 2019, č. j. 1321488/19/3301-80541-712174, učiněnou podle §180 daňového řádu, která byla doručena téhož dne do datové schránky obchodní společnosti H., přeposlal na e-mailové adresy obviněného i ředitele hotelu R. K. dne 7. 6. 2019, na což obviněný nijak nereagoval ani po dni 1. 7. 2019, kdy si obviněný osobně převzal výzvu příslušného finančního úřadu zaslanou poštou. Obviněný uložil svědkovi P. B. zpracovat odpověď pro finanční úřad až poté, co jej kontaktovala Policie České republiky a byl vyzván k podání vysvětlení dne 2. 9. 2019. Svědek zpracoval prohlášení o majetku dne 30. 8. 2019 a předložil je obviněnému, který ho odeslal finančnímu úřadu až dne 16. 9. 2019, přičemž správce daně je vyhodnotil jako neúplné a zaslal výzvu obchodní společnosti k jeho doplnění dne 25. 9. 2019. Tvrzení obviněného o údajné špatné pracovní morálce svědek popřel jako nepravdivé, ostatně obviněný ani toto tvrzení nijak nedoložil. Pokud s ohledem na všechny zmíněné skutečnosti dospěly soudy nižších stupňů k závěru o nadbytečnosti výslechu Š. T. jako svědkyně, nelze rozhodně dojít k závěru, že by její nevyslechnutí bylo nějakým svévolným opomenutím důkazního prostředku významného pro rozhodnutí.
18. Rozhodně není možno přisvědčit ani dovolacím námitkám obviněného o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a „způsobem jejich hodnocení“ soudy nižších stupňů, resp. o takovém rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jež byly následně právně posouzeny. Stejně tak shledal Nejvyšší soud jako nedůvodné výhrady obviněného týkající se porušení práva na spravedlivý proces. Takové tvrzení samo o sobě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a ani dodržení práva na spravedlivý proces, k jehož zpochybnění v dané věci nebyly shledány žádné důvody, nezaručuje obviněnému takový výsledek trestního řízení, jaký by si sám přál na základě vlastní interpretace důkazů a skutkových zjištění.
19. Neobstojí rovněž poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1114/2020, které se týká skutkově zcela odlišné věci. V ní byl trestně stíhán sice také jednatel obchodní společnosti (cizinec), který však po obdržení výzvy k učinění prohlášení o majetku podle §180 daňového řádu pověřil zaměstnance obchodní společnosti, která pro něj zpracovávala účetnictví, přípravou odpovědi, přičemž zaměstnanci účetní společnosti se na základě žádosti obviněného zabývali zpracováním odpovědi na výzvu správce daně, ale vzájemně se spoléhali na to, že odpověď zpracuje ten druhý z nich. Ve vztahu k obviněnému tedy nebylo možno bez důvodných pochybností dovodit úmyslnou formu jednání (opomenutí povinného konání) směřujícího k naplnění skutkové podstaty přečinu podle §227 tr. zákoníku.
20. Situace obviněného J. M. je ovšem zcela odlišná. Bez ohledu na to, zda obviněný převzal výzvu k prohlášení o majetku obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem, od příslušného finančního úřadu elektronicky po dni 7. 6. 2019, kdy mu ji poslal svědek P. B. do e-mailové schránky, nebo se o této výzvě dověděl až z písemného doručení výzvy dne 1. 7. 2019, není pochyb o tom, že obviněný nijak nereagoval na danou výzvu i přes poučení o možných trestněprávních následcích v podobě trestního stíhání pro přečin podle §227 tr. zákoníku, a to až do doby, kdy byl vyzván policejním orgánem k podání vysvětlení na základě trestního oznámení finančního úřadu ze dne 25. 7. 2019. Skutkovou podstatu stíhaného přečinu přitom pachatel naplní tím, že odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku, nebo se takové povinnosti vyhýbá, anebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Odmítnutím se přitom rozumí nejen výslovné odepření povinnosti učinit prohlášení o majetku, ale též jednání spočívající v pouhé nečinnosti pachatele, který po doručení výzvy k učinění prohlášení o majetku neuvede příslušnému orgánu veřejné moci žádné údaje o svém majetku nebo majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat. Ke vzniku trestní odpovědnosti za tento přečin se nevyžaduje opakovaná výzva či jakákoli další aktivita ze strany příslušného orgánu veřejné moci (viz rozhodnutí pod č. 7/2017 Sb. rozh. tr.). V daném případě daňového dlužníka – obchodní společnosti H., byl obviněný jednatelem této obchodní společnosti, tedy osobou povinnou k učinění prohlášení o jejím majetku. Uvedenou povinnost učinit prohlášení o majetku byl obviněný povinen splnit osobně, nebylo možno ji přenést na jinou osobu, tj. na daňového poradce, účetního apod. (viz rozhodnutí pod č. 35/2020 Sb. rozh. tr.).
21. Obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty stíhaného přečinu již v předchozím řízení a soudy nižších stupňů se i s těmito námitkami náležitě vypořádaly s poukazem zejména na učiněná skutková zjištění, prokazující přinejmenším eventuální úmysl obviněného [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], který zcela ignoroval výzvu správce daně učiněnou podle §180 daňového řádu a začal se jí zabývat až v okamžiku, kdy se dozvěděl o podaném trestním oznámení ze strany správce daně. Přitom již s ohledem na poučení, kterého se mu dostalo společně s výzvou k učinění prohlášení o majetku obchodní společnosti, byl nepochybně srozuměn s hrozícími trestněprávními následky, pokud nebude včas a řádně reagovat na výzvu správce daně.
22. Prakticky všechny své námitky tak obviněný uplatnil již před soudy nižších stupňů, které se jimi náležitě zabývaly, zcela dostačujícím způsobem se s nimi vypořádaly, a tak je možno odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
23. Konečně ve spojitosti s uplatněním zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze odkázat především na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle něj zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji ani řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím (nejméně závažným), běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
24. V nyní posuzované trestní věci však nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by mohlo odůvodnit závěr, že by se neměla uplatnit trestní odpovědnost obviněného. Obviněný vycházel z toho, že dodatečně zareagoval na výzvu správce daně a příslušnému finančnímu úřadu zaslal prohlášení o majetku. V této souvislosti však nelze pominout jak výši daňového dluhu (494 550 Kč), tak ani skutečnost, že obviněný učinil prohlášení o majetku až pod hrozbou trestního stíhání, do té doby zcela ignoroval výzvu finančního úřadu. Přitom přečin podle §227 tr. zákoníku je typickým formálním deliktem, který spočívá v určitém jednání (opomenutí), aniž by se současně vyžadovalo způsobení nějakého účinku, resp. škodlivého následku. Již v rozhodnutí publikovaném pod č. 7/2017 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud připomněl, že postup podle citovaného zákonného ustanovení není přehnaně tvrdý, zákon zde umožňuje uplatnění ustanovení o účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku v případě dodatečného splnění povinnosti učinit takové prohlášení za předpokladu, že pachatel dobrovolně učiní prohlášení o majetku, což ovšem není případ obviněného, který změnil svůj postoj až pod hrozbou trestního stíhání, a navíc věděl o nemalém daňovém dluhu obchodní společnosti, za niž jednal, tento dluh nijak neřešil a naopak jeho řešení oddaloval i svým liknavým přístupem k povinnosti učinit prohlášení o majetku obchodní společnosti jako daňového dlužníka. Proto nelze dovodit, že by nyní posuzovaný skutek spáchaný obviněným byl z hlediska skutkových okolností natolik výjimečný, aby to vylučovalo uplatnění trestní represe. V této souvislosti není možné opomenout ani zjištění vyplývající z výpovědi svědka P. B., že obviněný dlouhodobě nekomunikoval se zaměstnanci příslušného správce daně a vyhýbal se jednání s nimi. Obviněný tedy až do zjištění, že bylo na něj podáno trestní oznámení ze strany finančního úřadu, neprojevil jakoukoliv snahu po nápravě protiprávního stavu, který vyvolal, a dokonce ani poté nezaslal neprodleně správci daně příslušné prohlášení o majetku obchodní společnosti, navíc jeho dodatečné prohlášení o majetku nebylo bezvadné a muselo být doplněno. Za popsaného stavu proto nic nebránilo tomu, aby soudy nižších stupňů uplatnily trestní odpovědnost obviněného, a pokud tak učinily, postupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Přitom menší konkrétní závažnost spáchaného přečinu a ostatní okolnosti svědčící ve prospěch obviněného našly výraz v uloženém trestu, který byl obviněnému vyměřen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby.
V. Závěrečné shrnutí
25. Nejvyšší soud tedy vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že obviněný J. M. opřel své dovolání zčásti o námitky, které neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a ve zbytku o takové námitky, jež činí jeho dovolání zjevně neopodstatněným. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 2. 6. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký