ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.468.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 468/2021-768
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. P., nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 2 To 93/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 170/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný M. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 4 T 170/2019, uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za tento přečin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 4 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním obviněný M. P. i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci. Z podnětu těchto odvolání Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 2 To 93/2020, podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu sám rozhodl tak, že uznal obviněného M. P. vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 1 roku a 8 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let a 6 měsíců.
3. Uvedených přečinů se obviněný M. P. měl dopustit ve stručnosti tím, že jako příslušník Policie ČR zařazený u OK, ÚO, OHK Olomouc v trestní věci vedené pod č. j. KRPM-147857/TČ-2017-140581 proti podezřelé J. H., v níž jako zpracovatel vedl podle §158 a násl. tr. řádu prověřování, zda nedošlo ke spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, na podkladě informací poskytnutých O. H., se kterým udržoval kontakt a který byl v předmětné věci v postavení poškozeného, postupoval v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a v rozporu s §65 tr. řádu pro nahlížení do spisu, když v přesně nezjištěné době od 22. 5. 2018 do 1. 6. 2018 umožnil O. H. nahlédnout do pracovního konceptu usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. řádu, který vytiskl nikoli ze systému ETŘ, ačkoli byl upraven do podoby odpovídající výstupu z ETŘ, opatřen datem 21. 5. 2018 a č. j. KRPM-113953-192/TČ-2014-140581-33, bez uvedení jména zpracovatele, podpisu a otisku úředního razítka. Obviněný umožnil O. H. pořídit si fotokopii tohoto konceptu usnesení do mobilního telefonu, přičemž tento koncept usnesení obviněný zpracoval pro M. M., jemuž byla věc přidělena po zranění zpracovatelky P. K., a to částečně s využitím dat uložených v počítačovém systému, k nimž měl přístup, částečně na základě listin vytisknutých z počítačového systému M. M., v přesvědčení, že by takové usnesení mělo být ve věci vydáno, toto své stanovisko i prezentoval všem zpracovatelům i nadřízeným, ačkoli jejich stanovisko bylo opačné. Takto obviněný postupoval přesto, že věděl, že není k vydání rozhodnutí ve věci ani k umožnění nahlédnutí do spisu oprávněn, přitom i věděl, že je souběžně vedeno občanskoprávní řízení týkající se sporu o určení vlastnického práva k družstevnímu podílu v bytovém družstvu, v němž již bylo doručeno písemné vyhotovení nepravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 50 Cm 146/2016. Na tomto řízení byl přitom O. H. kvůli svým aktivitám zainteresován na opačném výsledku sporu a vedené trestní řízení i vědomí, že by se mělo chystat zahájení trestního stíhání J. H., přinášelo O. H. informační výhodu, mohlo posílit jeho vyjednávací pozici pro případné řešení předmětného sporu mimosoudní cestou v neprospěch J. H. O. H. následně informaci o chystaném zahájení trestního stíhání J. H. použil v podání adresovaném Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, ve snaze zvrátit vydané usnesení ze dne 29. 6. 2018 č. j. KRPM-147857112/TČ-2017-140581-19, jímž bylo rozhodnuto o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. řádu. Obviněný shora popsaným způsobem jednal v rozporu s výše uvedenými ustanoveními trestního řádu a principy stanovenými interními předpisy o služební kázni, profesionálním, nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností, oproštěném od jakéhokoli možného střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrožením důvěry v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby, kteréžto principy pro něj vyplývaly z ustanovení §45 odst. 1 písm. a), b) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný M. P. podal proti rozsudku soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce obsáhlé dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný ve shodě s obhajobou uplatněnou již v předchozím řízení uvedl, že jednání, které je mu kladeno za vinu nenaplňuje všechny znaky přečinů, kterými byl odvolacím soudem uznán vinným, neboť neporušil objekt u těchto přečinů předpokládaný a nebyla mu prokázána ani subjektivní stránka u těchto přečinů požadovaná.
5. Obviněný namítl, že operoval s listinou, která nenesla podstatné znaky pro to, aby mohla být považována za úřední listinu, tím méně za veřejnou listinu. Úmyslně totiž provedl na této listině takové změny, aby nemohla být jakkoli použita, jednalo se o „paakt“, schválně dovolatelem pozměněnou a tím i znehodnocenou listinu, s níž nebyly spojeny žádné právní účinky, šlo o listinu zcela nepoužitelnou. Takováto listina nemohla naplnit objektivní stránku skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nejednalo se o „úřední listinu“. Listinou, do které umožnil O. H. nahlédnout, nemohl tento ničeho dosáhnout, tato listina neměla žádné právně relevantní účinky.
6. V souvislosti s takovýmto charakterem listiny se obviněný v dovolání dovolával i principu subsidiarity trestní represe a zásady „ultima ratio použití prostředků trestního práva“ s tím, že na jeho jednání postačovalo použití mimotrestních prostředků, kázeňské projednání, neboť jak on, tak i O. H. si byl vědom nicotnosti předmětné listiny.
7. S ohledem na charakter listiny nelze podle obviněného ani dovodit naplnění subjektivní stránky, úmyslu zneužít svého postavení ke škodě nebo ku prospěchu třetí osoby, neboť takovouto nicotnou listinou nebylo možno ničeho ve vnějším světě dosáhnout. Nelze tedy dovodit v jeho jednání ani nepřímý úmysl způsobit někomu škodu či opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Vyzrazením „paaktu“ nelze ničeho dosáhnout, nelze proto dovodit, že by jednal v úmyslu zákonem předpokládaném u skutkové podstaty přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný dále namítl, že listinu vyhotovil v souladu s pokynem svého nadřízeného. Jím vyhotovená listina nemohla být nijak použita ve vedeném občanskoprávním řízení, neboť pouze pravomocným výrokem soudu o spáchání trestného činu a o tom, kdo jej spáchal, je soud v občanskoprávním řízení vázán. Sama J H. uvedla, že tato listina jí nikdy nebyla doručena, ani O. H. jí o existenci této listiny neinformoval. Předmětná listina se neobjevila ani v řízení vedeném před Krajským soudem v Brně vedeném pod sp. zn. 50 Cm 146/2016.
8. Obviněný rovněž zpochybnil, že by vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, v tomto případě by muselo jít o porušování či obcházení konkrétního zákona nebo právní normy vydané na podkladě zákona. V této souvislosti znovu zopakoval svoji dosavadní obhajobu, že O. H. chtěl získat jako informátora, o čemž informoval i své nadřízené. S vědomím tohoto cíle ani neporušoval jiný právní předpis.
9. S poukazem na výše uvedené obviněný namítl, že usnesení o zahájení trestního stíhání J. H., které za jeho pomoci vypracoval M. M., reálně existovalo až do okamžiku jeho zneplatnění dne 4. 6. 2018 zpracovatelem věci svědkem M. P. Pokyn k tomu, aby s jeho vypracováním zpracovateli M. M. pomohl, mu dal jeho nadřízený J. F., což ani jeden z těchto svědků nepopřel. Byl tedy pověřen tím, aby zpracovateli věci s vyhotovením usnesení o zahájení trestního stíhání pomohl, proto koncept takového rozhodnutí připravil a M. M., předal na USB flash disku. Obviněný poukázal na skutečnost, že vyšetřování v předmětné věci bylo jím konzultováno se státní zástupkyní, která mu dala nějaké rady, stejně jako na skutečnost, že zpracovatelé ve věci se postupně vystřídali a až třetí zpracovatel věc stíhat odmítl. Všichni tři zpracovatelé stejně jako jeho nadřízení přitom uvedli, že je nijak netlačil k tomu, aby J. H. byla stíhána, ostatně ani na jejím stíhání žádný zájem neměl, nelze proto dovodit, že by měl v úmyslu někoho poškodit nebo zvýhodnit, pouze vykonával své služební povinnosti.
10. Obviněný namítl, že orgány činné v tomto trestním řízení se o existenci „paaktu“ od poškozeného dozvěděly, když si stěžoval, že nový zpracovatel věci připravené usnesení o zahájení trestního stíhání nepoužil a věc odložil, což svědčí o tom, že tato připravená listina nebyla nijak zneužita. Připravené usnesení o zahájení trestního stíhání tedy nemohlo přinést O. H. žádnou výhodu při podání trestního oznámení na postup ve věci u Vrchního státního zastupitelství v Praze.
11. Ve vztahu ke spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, je nutno podle obviněného vycházet z námitek jím uplatněných ohledně spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud by „paakt“ nepředal O. H., byl by jeho přístup do informačního systému ETŘ shledán legálním, přičemž z hlediska spáchání tohoto přečinu je nutno dovodit jeho úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Obviněný zdůraznil, že byl pověřen nadřízeným J. F. pomoci vyšetřovateli M. M., při vypracování konceptu usnesení o zahájení trestního stíhání. Takovýto pokyn považoval za rozkaz, který byl povinen uposlechnout.
12. Neexistuje žádný časový okamžik, v němž by neoprávněně přistupoval k počítačovému systému. Stejně tak nebylo prokázáno, že by O. H. pomáhal s podáním trestního oznámení u Vrchního státního zastupitelství v Praze, nebo že by jej k tomuto naváděl. Pokud měl legální přístup k počítačovému systému ETŘ, mohl v něm legálně vypracovat jakýkoli dokument, tedy i usnesení o zahájení trestního stíhání. Nebylo ani prokázáno, že by k vypracování konceptu tohoto usnesení využil data obsažená v tomto systému. Pokud mu odvolací soud v bodě 55. odůvodnění rozsudku vytýkal, že od 1. 3. 2018 do 25. 4. 2018, než mu byl přístup ukončen, vstoupil do ETŘ ve věci J. H. 65x, prováděl editaci deliktu, formulářů a souborů, rovněž po ukončení přístupu do ETŘ vstoupil dne 27. 4. 2018 do dokumentu nazvaného „členský podíl u SBD – předchozí souhlas k zajištění“, poté dne 3. 5. 2018 vstupoval do úředních záznamů o podání vysvětlení osob P. Š., L. K. i do výše uvedeného dokumentu, obviněný k tomuto uvedl, že z výpovědi jeho nadřízených vyplynulo, že i do odebraného spisu může pověřený policista nahlížet prostř. tzv. formuláře. Do systému nahlížel proto, že jej zajímalo, jak v jím prověřované věci je dále postupováno. Takové jednání považoval za normální, stejně jako odvolacím soudem vytýkanou skutečnost, že se věci věnoval v jeden den po dobu delší devíti hodin. K námitce odvolacího soudu, že obsah usnesení začal tvořit již dne 27. 4. 2018 v 11:05 hod., v době, v níž k tomu ještě neměl oprávnění ani zmocnění, přičemž s tímto datem korespondují i první přístupy do ETŘ, stejně jako zjištění, že k vytvoření dokumentu použil data uložená v ETŘ, znovu zopakoval tvrzení o možnosti přístupu do ETŘ přes tzv. formulář. Obviněný byl přesvědčen o správnosti svého postupu, navíc pokud by využil možnosti přístupu do ETŘ nežádal by M. M., o listinné podklady k vypracování usnesení o zahájení trestního stíhání. Neoprávněný přístup k počítačovému systému mu nebyl prokázán. Navíc vytvořený „paakt“ nepožívá ochrany trestního práva. Žádný právní předpis mu ostatně zpracování takovéhoto konceptu rozhodnutí nezakazoval.
13. Závěr odvolacího soudu, že připravoval půdu pro vydání usnesení o zahájení trestního stíhání J. H., není pravdivý, ani jeho nadřízený J. F. ani M. M., ani ostatní svědci nepotvrdili, že by na ně vyvíjel nějaký tlak v tomto směru. Rovněž P. K. nic takového neuvedla, pouze sdělila, že před rozhodnutím chtěla doplnit některé listiny. Tvrzení odvolacího soudu je v rozporu s výsledky provedeného dokazování.
14. Ve vztahu k jeho záměru získat O. H. jako informátora, což byla pohnutka jeho jednání, které je mu vytýkáno, obviněný uvedl, že jmenovaný se mu jevil jako vhodná osoba, jeho spjatost s určitým prostředím svědčila o jeho možnostech podat relevantní informace potřebné při operativně pátrací činnosti. Obviněný rovněž uvedl, že soudy nižších stupňů nehodnotily některé důkazy, resp. jejich podstatné části, aniž by však konkretizoval, o jaké důkazy se jedná a dovodil, že došlo k jejich opomenutí při hodnocení provedeného dokazování.
15. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
16. K dovolání obviněného M. P. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že polemika obviněného o provedených důkazech a následných skutkových zjištěních soudů není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný realizoval cílené a jednostranné kroky v parciálním prospěchu O. H., a to v rozporu s pravidly platnými pro vedení trestního procesu. Zvolenou aktivitou nedostál svým povinnostem příslušníka Policie ČR, jednal v rozporu s §45 odst. 1 písm. a), b) a §46/1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů.
17. Námitky obviněného ohledně interpretace výpovědi svědků, kolegů obviněného, se týkaly provádění a hodnocení důkazů, směřovaly k revizi skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Obviněný si takto vytvářel vlastní náhled na stíhaný skutek. Uplatněný dovolací důvod tak nezaložil na hmotně právních vadách, nýbrž na procesním základě. Námitkám obviněného o extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů nelze přisvědčit. Skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů lze označit za stabilizovaná, nedošlo k deformaci provedených důkazů, ani k jinému vybočení z mezí volného hodnocení důkazů. Námitky obviněného nedosahují úrovně tzv. extrémního rozporu a nelze je pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
18. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídá námitka zpochybňující naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud obviněný namítl, že koncept usnesení o zahájení trestního stíhání nemohl vyvolat právní účinky a následky z hlediska této právní kvalifikace jeho jednání. S takto uplatněnou námitkou obviněného se státní zástupce neztotožnil. Obviněný se svým jednáním ocitl mimo zákonné mantinely předepsaného výkonu pravomoci výše citovanými ustanoveními zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, porušil zájem na řádném výkonu služebních povinností. Koncept usnesení o zahájení trestního stíhání J. H., který vyhotovil, prezentoval tak, že budil zdání originálu. Z takto navozené situace vycházel i O. H., který si pořídil fotokopii dokumentu s použitím fotoaparátu mobilního telefonu pro vlastní soukromé účely. Úmysl obviněného opatřit jinému neoprávněný prospěch směřoval ke zvýhodnění O. H. v podobě získání informační výbavy, na kterou neměl žádné právo a na ni navazujícího zvýšení vyjednávací pozice v probíhajícím sporu s J. H.
19. Další relevantní námitkou obviněného, která odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, je tvrzení o nutnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, tedy že jeho jednání mělo být řešeno kázeňsky. V této souvislosti státní zástupce poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. S ohledem na závěry v něm přijaté nelze uplatněné námitce obviněného přiznat důvodnost. V případě obviněného byly zjištěny okolnosti odůvodňující právní kvalifikaci jeho jednání i podle ustanovení §220 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť se činu dopustil v úmyslu získat jinému neoprávněný prospěch. Nelze proto jeho jednání považovat za běžné porušení služebních povinností příslušníka bezpečnostního sboru, které by bylo možno vyřešit mimo rámec trestního postihu. Ve vztahu k obviněným tvrzené pohnutce zavázat si budoucí informační zdroj, státní zástupce namítl, že obviněný se takto jen snažil ospravedlnit svoji nezákonnou aktivitu vyvíjenou ve prospěch O. H., která se příčí byť jen obecně uvažovaným mezím přípustné spolupráce příslušníka bezpečnostního sboru s osobou informátora. Zákonné omezení ustanovení §73 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o PČR“) navíc umožňuje osobě informátora poskytnout jen evidovanou finanční nebo věcnou odměnu.
20. Pokud obviněný namítal, že nebyl prokázán jeho neoprávněný přístup do ETŘ, napadal takto učiněná skutková zjištění soudy nižších stupňů. Obviněnému přitom bylo z hlediska viny vytýkáno porušení chráněného objektu ustanovením §230 odst. 2 tr. zákoníku, tedy porušení ochrany integrity a dostupnosti počítačových dat, konkrétně v alternativním znaku „neoprávněného užití dat“. Přinejmenším k části přípravy konceptu usnesení o zahájení trestního stíhání J. H., který začal tvořit již dne 27. 4. 2018, obviněný neoprávněně použil v systému uložená data, když od M. M., potřeboval některá doplnění výslechů, která mu tento svědek vytiskl a předal. Uplatněné námitce obviněného o neprokázání skutečnosti, že do systému nepřistupoval neoprávněně, proto nelze přisvědčit, stejně jako tvrzení obviněného, že mohl legálně vypracovat kdykoli a jakýkoli dokument, včetně usnesení o zahájení trestního stíhání. Informační systém ETŘ plní funkcionalitu evidence dokumentů o úkonech prováděných v trestním řízení, ke spisu v systému mají přístup jen vybraní policisté, kteří se na zpracování případu podílí. Administrativní možnost přístupu do ETŘ není a nemůže být nadřazena požadavku řádného zákonného procesu.
21. Námitky obviněného podle státního zástupce dílem neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
22. Obviněný ve své replice k vyjádření státního zástupce zpochybnil, že by informační výbava či výhoda představovala neoprávněný prospěch. Obviněný připustil, že jím vytvořený „paakt“ byl v ETŘ uložen, je však otázka zda jeho předáním O. H., který měl práva poškozeného, došlo k poskytnutí tomuto neoprávněné informační výhody za situace, v níž žádný spor mezi O. H. a J. H. neexistoval, takže ani O. H. žádnou informační výhodu a v ní spatřovaný neoprávněný prospěch, nemohl získat. Obviněný namítl, že postupoval v souladu s tím, co jej naučili na policejní akademii, a v souladu s jemu známými právními předpisy. Při jednání s informátorem O. H. užil podpůrný operativně pátrací prostředek podle §72 písm. d) zákona o PČR. Takovýto výkon pravomoci neodporoval jinému právnímu předpisu z hlediska ustanovení §329 tr. zákoníku. Z hlediska zavinění přitom jeho úmysl musel zahrnovat i snahu opatřit svým jednáním sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, představující každé neoprávněné zvýhodnění ať již materiální či imateriální, na které pachatel nebo jiná osoba neměla právo. Obviněný zdůraznil, že na základě poznatku o podezření z trestné činnosti J. H., o němž dne 30. 11. 2017 sepsal záznam, mu byly vyplaceny zvláštní finanční prostředky ve výši 2 000 Kč jako náhrada za jím vynaložené prostředky v restauračních zařízeních, které mu nechal proplatit koordinátor ÚO PČR J. K., přičemž souhlas s jejich vyplacením udělili i další jeho nadřízení. Obviněný setrval na svém závěru, že se nedopustil trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, věc byla uměle vykonstruovaná.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
23. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
24. Obviněný opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a to v rozsahu výroku o vině. Jednání, kterého se dopustil, nenaplňuje skutkovou podstatu přečinů, jimiž byl uznán vinným.
25. Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není v žádném případě určen k nápravě procesních pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jejich důsledku nedošlo k vadám při použití hmotněprávních norem, případně nejde o některé z taxativně vyjmenovaných pochybení, k jejichž nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvození skutkových zjištění neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpis, zejména v §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
b) K uplatněným námitkám obviněného
27. Z reprodukce obsahu dovolání vyplývá, že obviněný M. P. v něm v podstatě znovu zopakoval svoji obhajobu, kterou uplatňoval již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, s níž se tyto soudy dostatečně vypořádaly a rovněž vysvětlily, proč ji považují za vyvrácenou. V takových případech Nejvyšší soud zpravidla dovolání odmítne jako zjevně neopodstatněné, jak bylo konstatováno například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikovaném pod č. T 408. ve Svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002. Nejvyšší soud považuje argumenty soudů nižších stupňů za přiléhavé, věcně správné i dostatečně přesvědčivé, proto jen stručně připomene zásadní úvahy, z nichž jejich skutkové i právní závěry o vině obviněného vycházely.
28. Obviněný M. P. se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, dopustil podle zjištění soudů nižších stupňů jako příslušník Policie ČR, služebně zařazený na pozici komisaře u Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, Oddělení hospodářské kriminality, přičemž v této služební pozici byl povinen podle §45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, dodržovat služební kázeň, která ve smyslu §46 odst. 1 tohoto zákona spočívá v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů. Dále byl obviněný podle §45 odst. 1 písm. b) tohoto zákona povinen zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmů služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody. Pominout nelze ani jeho povinnost vyplývající z §45 odst. 1 písm. c) téhož zákona zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby, která výslovně napadeným rozsudkem zmíněna nebyla, tuto povinnost však obviněný rovněž porušil. Odvolací soud stejně jako předtím i soud prvního stupně dovodil, že obviněný vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu v úmyslu způsobit jinému škodu a jinou závažnou újmu a opatřit jinému neoprávněný prospěch.
29. Obviněný M. P. v podaném dovolání zpochybňoval naplnění subjektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a činil tak zejména ve vztahu k naplnění tzv. druhého úmyslu, také označovaného jako úmysl přesahující objektivní stránku. V posuzované věci však jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací správně dovodily, že obviněný byl při páchání zjištěného skutku veden úmyslem způsobit jinému (J. H.) škodu (újmu materiální, vyčíslitelnou v penězích) a jinou závažnou újmu (újmu imateriální, za níž je nutno považovat škodu na právech, na zdraví, morální škodu, poškození v rodinném životě nebo v zaměstnání apod.). Není pochyb ani o tom, že obviněný jednal s úmyslem opatřit jinému (O. H.) neoprávněný prospěch, který představuje jakékoli neoprávněné zvýhodnění ať již materiální nebo imateriální povahy, na které by zvýhodněná osoba neměla právo. V daném případě protiprávní zvýhodnění spočívalo v poskytnutí informace, že Policie ČR se jednáním J. H. zabývá a směřuje k jejímu trestnímu stíhání v podobě vyhotoveného usnesení o zahájení jejího trestního stíhání. Neoprávněným prospěchem se rozumí neoprávněné zvýhodnění materiální nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba jinak nedosáhli. Škoda pak je představována materiální újmou vyčíslitelnou v penězích a jinou závažnou újmou pak je újma nemajetková, např. škoda na právech, na zdraví, morální škoda, poškození v zaměstnání, v rodinném životě apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3147 a násl.). Je vhodné připomenout, že k dokonání činu není třeba, aby škoda nebo jiná závažná újma skutečně vznikla, postačuje, že obviněný jednal s vědomím, že může tuto škodu nebo jinou závažnou újmu způsobit a pro případ, že ji způsobí, byl s tímto srozuměn. Současně naplnění skutkové podstaty §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vyžaduje, aby úřední osoba vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, čímž je myšleno porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Z povahy věci se bude zpravidla jednat o aktivní konání. Jde samozřejmě o úmyslný trestný čin, avšak stejně jako u tzv. druhého úmyslu, postačí i zde úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 1/2020 Sb. rozh. tr.). Oba soudy nižších stupňů rovněž správně dovodily, v rozporu s jakým jiným právním předpisem obviněný vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím tomuto jinému právnímu předpisu. Obviněný si přitom byl vědom skutečnosti, že jeho jednání je v rozporu jak s ustanoveními trestního řádu upravujícími nahlížení do spisu, tak i se zákonem o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
30. K námitkám obviněného, kterými zpochybňoval naplnění skutkové podstaty přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy lze odkázat na správné a přesvědčivé závěry soudů nižších stupňů, jak je vyjádřily ve svých rozhodnutích. Jednání obviněného v tomto směru nemůže ostatně ani ospravedlnit jeho obhajoba, že O. H. si poskytnutím informací o stíhání J. H. chtěl zavázat, neboť jej chtěl získat jako informátora. Takový postup je v rozporu s ustanovením §73 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jak správně konstatoval ve svém vyjádření státní zástupce. Přitom nelze pominout zjištění soudů nižších soudů, že obviněného nadřízení již předtím jednoznačně odmítli jeho návrh, aby se O. H. stal policejním informátorem. Obviněný tedy nejen vykonával pravomoc úřední osoby závadným způsobem, ale bylo možno dovodit jeho zavinění ve formě úmyslu, přičemž subjektivní stránka tohoto přečinu nebyla vyčerpána pouze jeho úmyslem vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, ale současně bylo jeho jednání vedeno i tzv. druhým úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou značnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (srovnej přiměřeně TR NS 63/2010-T 1263).
31. Neobstojí ani argumentace obviněného, že jím vytvořená listina, usnesení o zahájení trestního stíhání, do kterého O. H. umožnil nahlédnout a pořídit si její kopii, byla „paaktem“ bez právních účinků, tudíž nemohla vést k naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku po objektivní stránce. V této souvislosti je nutno připomenout, že obviněný předloženou listinu vydával O. H. za tzv. koncept rozhodnutí, které má být vydáno a doručeno oprávněným osobám, ostatně s tímto vědomím si O. H. pořídil jeho fotokopii, která měla být jeho informační výhodou ve vztahu k J. H. Je nutno zdůraznit, že obviněný na vyhotovení tohoto usnesení začal pracovat ještě dříve, než byl tímto úkolem pověřen svými nadřízenými, přičemž jím zpracovaný koncept tohoto rozhodnutí vyvrací jeho obhajobu, že na stíhání J. H. neměl žádný zájem, neměl v úmyslu ji poškodit. Ostatně i obviněným realizované kontakty s O. H., okolnosti, za nichž mu umožnil s konceptem rozhodnutí se seznámit a pořídit jeho fotokopii, prokazují opak. Takovéto jednání obviněného bylo jednoznačně v rozporu nejen s ustanoveními trestního řádu upravujícími nahlížení do spisu, ale i s výše zmíněnými ustanoveními služebních předpisů. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je nerozhodné, že O. H. získanou informační výhodu v důsledku protiprávního jednání obviněného vůči J. H. nevyužil a že protiprávní jednání obviněného bylo zjištěno až v souvislosti se stížností O. H. na postup policejního orgánu u Vrchního státního zastupitelství v Praze.
32. Ani v této souvislosti obviněným uplatněná námitka nesprávného použití zásady subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nemohla obstát, neboť ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze obecně sankcionovat též mimotrestními prostředky. Nelze vytýkat soudům obou stupňů, že by nesprávně vyhodnotily skutečnosti významné z hlediska potřeby využít prostředků trestního práva k postihu obviněného za spáchaný skutek při respektu k zásadě subsidiarity trestní represe. Rozhodně v jednání obviněného nelze spatřovat výjimečné okolností, které by svědčily o natolik nízké míře společenské škodlivosti, jež by neodpovídala ani běžně se vyskytujícím případům téhož druhu. Soudy správně zohlednily okolnosti, za nichž ke spáchání trestné činnosti obviněným došlo, aplikovaly s ohledem na okolnosti případu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ve shodě s jeho výkladem přijatým ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
33. Ve vztahu k námitkám uplatněným v dovolání obviněného ohledně spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nelze pominout skutečnost, že citovaným zákonným ustanovením je postihováno neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Za neoprávněné užití dat se v souladu s judikaturou soudů i komentářovou literaturou považuje jakákoli manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací, která je v rozporu s právní normou upravující jejich využití nebo je činěna v rozporu s účelem, k němuž je počítačový systém vytvořen, popřípadě pokud dochází k jeho užití bez souhlasu oprávněné osoby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 731/2015). Za neoprávněné užití je třeba považovat i nedovolené kopírování dat či informací z nich vyplývajících na jiný nosič informací, tedy i tisk dokumentu z počítačového systému, který obsahuje chráněná data a z nich vyplývající informace. Z hlediska trestní odpovědnosti za toto protiprávní jednání přitom není rozhodné, zda pachatel byl oprávněn k přístupu k počítačovému systému či nikoli, postačuje neoprávněné užití dat uložených v takovémto počítačovém systému nebo na nosiči informací. Elektronický systém Evidence trestního řízení je z hlediska ustanovení §230 odst. 2 tr. zákoníku počítačovým systémem, kterému je tímto ustanovením poskytována ochrana mimo jiné i proti neoprávněnému užití dat v něm uložených, tedy proti jednání, jehož se obviněný M. P. dopustil. Obviněný přitom po subjektivní stránce jednal s vědomím těchto skutečností o charakteru ETŘ a se znalostí podmínek, za nichž data i informace v něm obsažená může z tohoto informačního systému čerpat. Okolnost, že při vytváření konceptu usnesení o zahájení trestního stíhání J. H., který pak zpřístupnil O. H., obviněný čerpal z informací obsažených v tomto informačním systému a učinil je součástí jím vytvořeného konceptu rozhodnutí, byl provedeným dokazováním prokázán, ani nebyl samotným obviněným zpochybněn.
34. Ve vztahu k tzv. druhému úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch ve smyslu §220 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pak lze odkázat na skutečnosti uvedené již v bodech 29. a 30. tohoto rozhodnutí. Opět je nutno připomenout, že obviněný začal koncept usnesení o zahájení trestního stíhání J. H. zpracovávat ještě předtím, než mu byl dán nadřízeným pokyn pomoci novému zpracovateli věci, přičemž data i informace obsažené v tomto informačním systému neoprávněně zpřístupnil O. H., který znalostí těchto dat získal neoprávněný prospěch v podobě informační výhody o skutečnostech souvisejících s možným trestním stíháním J. H. Zda tento neoprávněný prospěch O. H. skutečně využil či nikoli, je již z hlediska trestní odpovědnosti obviněného nerozhodné.
35. Z důvodů vysvětlených v bodech 25. a 26. tohoto usnesení nemohl Nejvyšší soud přihlížet ani k námitkám obviněného, které směřovaly proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, jaký skutkový závěr přijaly, neboť jde o výlučně skutkové výhrady mimo rámec možností dovolacího přezkumu. Obviněný pokračoval i v podaném dovolání ve způsobu své obhajoby, prosazoval svou vlastní verzi skutkového děje a odmítal verzi předloženou v obžalobě, která však byla v trestním řízení prokázána. Nejvyšší soud se v tomto ohledu přiklonil k postupu i názorům soudů prvního i druhého stupně, jak je ve svých rozhodnutích vyložily, včetně argumentů, pro něž odmítly obranu obviněného a na podkladě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině. Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal žádný rozpor mezi obsahem provedených důkazů, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů prvního a druhého stupně, ostatně ani obviněný výslovně neoznačil konkrétní důkazní prostředky, které by se vzájemně vylučovaly, resp. neodpovídaly by skutkovému stavu, jak byl zjištěn soudy.
36. Na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu nemohl mít jakýkoli vliv s touto trestní věcí přímo nesouvisející občanskoprávní spor vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 77/2018, jehož nepravomocného rozsudku ze dne 27. 10. 2021 se obviněný dovolával.
V. Závěrečné shrnutí
37. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Část dovolacích námitek byla sice s určitou tolerancí podřaditelná uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bohuslav Horký