ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.592.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 592/2021-926
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný O. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 11 To 345/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 150/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 2 T 150/2019, byl obviněný O. Š. uznán vinným pomocí k přečinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §210 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to byl obviněnému uložen podle §210 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1 a §68 tr. zákoníku i peněžitý trest v počtu 40 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy v celkové výměře 20 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Konečně bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. řádu i o povinnosti obviněných O. Š. a T. B. zaplatit společně a nerozdílně poškozené Allianz pojišťovně, a. s., jako náhradu škody částku ve výši 150 000 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočívá v tom, že poskytl pomoc obviněnému T. B., když oba jednali s úmyslem neoprávněně získat finanční prostředky za předstíranou pojistnou událost, nahlášenou Allianz pojišťovně, a. s., dne 19. 6. 2013 a evidovanou pod č. 2013083660, ke které mělo dojít dne 5. 6. 2013 a s níž bylo spojeno právo na plnění z pojistné smlouvy č. 111062593. Obviněný T. B. přitom s využitím internetového formuláře Allianz pojišťovny, a. s., předstíral vznik pojistné události spočívající ve vytopení rodinného domu na adrese XY, a to v rámci své pracovní činnosti u této pojišťovny, přičemž jako důkaz vzniklé pojistné události založil do optického archivu pojišťovny neodpovídající fotodokumentaci, pocházející z jiné pojistné události. V důsledku toho bylo dne 19. 6. 2013 vyplaceno pojistné plnění ve výši 150 000 Kč na bankovní účet č. XY pojistníka J. Š., od něhož získal číslo tohoto účtu obviněný O. Š. pod nepravdivou záminkou, že na jeho účet zašle své soukromé finanční prostředky za slíbenou odměnu. Následně J. Š. v blíže nezjištěné době před barem I. v XY předal obviněnému O. Š. částku ve výši 145 000 Kč, přičemž Allianz pojišťovně, a. s., byla způsobena škoda ve výši 150 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 11 To 345/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e) a f), odst. 2 tr. řádu zrušil ohledně obviněného výrok o náhradním trestu odnětí svobody za trest peněžitý a výrok o náhradě škody.
II. Dovolání obviněného
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný O. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ač v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněný především namítl, že skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje zákonné znaky pomoci k přečinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, a to pro nenaplnění subjektivní stránky a objektu skutkové podstaty tohoto trestného činu a formy účastenství. Obviněný vytkl i tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů a provedenými důkazy, z čehož dovodil porušení svých práv na spravedlivý proces. V tomto směru se dovolává judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, z níž podrobně cituje.
6. Dále obviněný shledal i nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o jeho odůvodnění, které podle jeho názoru neodpovídá požadavkům zákona ani rozhodovací praxi Ústavního soudu (např. jeho nálezu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, v němž se Ústavní soud vyjádřil k nezbytným náležitostem odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů). Podle obviněného na tato pochybení jím namítaná v odvolání nereagoval ani odvolací soud, jehož argumentace v usnesení ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 11 To 345/2020, je v rozporu se spisovým materiálem a ignoruje rozporná tvrzení ve vztahu k otázce jeho viny. V této souvislosti obviněný vytkl, že soudy nižších stupňů i při rozporných skutkových zjištěních nepostupovaly dostatečně pečlivě při hodnocení provedených důkazů a nevycházely z principu presumpce neviny. Oba soudy nižších stupňů měly velmi pečlivě hodnotit výpověď svědka J. Š. právě s vědomím, že šlo o jediný důkaz nasvědčující závěru o jeho vině, přičemž tento svědek byl osobně zainteresován na výsledku řízení. Tentýž závěr pak bylo nutno dovodit i ve vztahu k výpovědi svědkyně M. Š., neboť mezi zmíněným svědkem a touto svědkyní je řada sporů, na které obviněný upozornil již v předchozím řízení. Rovněž nebylo prokázáno, kdo a kdy založil a využíval e-mailovou adresu XY , přičemž svědek J. Š. uvedl, že nepoužíval tento e-mail a že mu nepatří. Nepochybně však osoba, která jej používala, musela znát číslo pojistné smlouvy svědka J. Š., ačkoli tento svědek tvrdil, že by ho nikomu nesdělil.
7. Obviněný rovněž namítl porušení principu presumpce neviny a ustanovení o rekognici, protože pracovníci Allianz pojišťovny, a. s., nejdříve ukázali svědkovi J. Š. fotografie, na kterých poznal obviněného, přitom není zřejmé, o jaké fotografie jde, pojišťovna tento postup popřela, ačkoli ho svědek ve své výpovědi potvrdil. Následně u hlavního líčení svědek uvedl, že pan O., o němž hovořil ve své výpovědi v přípravném řízení, není v jednací síni, a pokud by jej viděl, poznal by ho (on však byl přítomen vedle obviněného T. B.), takže takto provedená agnoskace vyzněla ve prospěch obviněného. Pokud poté státní zástupce žádal, aby se postavil, došlo tím k ovlivnění svědka a ten následně korigoval svoje tvrzení v neprospěch obviněného. Takto provedená agnoskace ovšem nemá kvalitu důkazního prostředku rekognice ve smyslu §104b tr. řádu (obviněný zde poukázal např. na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17, a na další jeho rozhodnutí, z nichž citoval). S ohledem na roli J. Š. v dané věci, neboť nelze vyloučit ani jeho možnou aktivní účast na protiprávním jednání, měly soudy nižších stupňů přistupovat k jeho tvrzením velmi obezřetně, v souladu se zásadou in dubio pro reo a s vědomím, že nepravdivou výpovědí mohl tento svědek zakrývat svou účast na trestné činnosti či zastírat osobu skutečného pachatele tím, že přenese trestní odpovědnost na jinou osobu. Právě v souvislosti s tím nemůže být výpověď svědka J. Š. postačujícím důkazem pro závěr o vině obviněného, zejména když i odvolací soud připustil, že jde o klíčový a nosný důkaz ve věci. Obviněný zde zopakoval svou obhajobu uplatňovanou v celém řízení, že nezná ani spoluobviněného T. B., ani svědka J. Š., přičemž v podaném dovolání zpochybnil závěr odvolacího soudu, že výpověď svědka J. Š. není jediným usvědčujícím důkazem, který prokazuje jeho vinu. Podle obviněného neexistuje žádný jiný důkaz o tom, že by převzal od tohoto svědka pojistné plnění, které mu bylo zasláno na jeho účet, ani žádný doklad o převzetí částky 145 000 Kč v hotovosti. Argumentace jinou trestní věcí, vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 8, je popřením principu presumpce neviny. Ostatně ani svědek J. H. P. nepotvrdil, že by došlo k předání peněz mezi obviněným a svědkem J. Š., a jak navíc vyplynulo z jeho výpovědi, s tímto svědkem se zná ještě ze školních let. Proto podle obviněného nelze vyloučit, že se zmínění svědci ve snaze přenést svou trestní odpovědnost na obviněného domluvili na společném postupu, jehož výsledkem je trestní stíhání obviněného.
8. Ve vztahu ke svědkovi J. Š. pak obviněný zdůraznil, že mu v minulosti jako pojišťovací agent nabízel a doporučoval pojištění, když krátkou dobu navštěvoval bar, který patřil tomuto svědkovi, a takto mohl svědek získat vizitku obviněného s jeho telefonním číslem. Podle obviněného tento svědek uhradil pojišťovně celou škodu, dobrovolně uznal dluh z vyplaceného pojistného plnění a následně ani nepožadoval vrácení částky zaplacené pojišťovně. Provedeným dokazováním pak nebyla prokázána ani žádná tvrzená dohoda mezi obviněným a spoluobviněným T. B. na stíhané trestné činnosti, z níž by bylo možno dovodit jeho úmyslnou pomoc na daném přečinu z hlediska naplnění subjektivní stránky jeho skutkové podstaty.
9. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nevysvětlily ve svých rozhodnutích, odkud se měl dozvědět číslo pojistné smlouvy svědka J. Š., který popřel, že by mu ho sdělil. Nebyl prokázán ani žádný telefonní kontakt mezi obviněným a zmíněným svědkem.
10. Obviněný označil skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů z výše uvedených důvodů za spekulativní a důkazně nepodložené. Popis skutku podle něj neodpovídá zjištěným skutečnostem ani zvolené právní kvalifikaci, přičemž není uvedeno, jakým konkrétním jednáním se měl obviněný jako pomocník podílet na trestné činnosti. Popis skutku naopak naznačuje, že oba obvinění měli jednat ve společném úmyslu získat finanční prostředky, tedy jednali spíše jako spolupachatelé, neboť společným jednáním měli naplnit skutkovou podstatu stíhaného přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku. I v tomto směru je podle obviněného dána nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně a následně i usnesení odvolacího soudu, přičemž obviněný zde dovodil, že jeho jednání by mohlo být posouzeno jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti.
11. Podle přesvědčení obviněného se soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích nezabývaly otázkou škodlivosti jeho jednání z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio . V této souvislosti obviněný poukázal na pracovněprávní odpovědnost spoluobviněného T. B. za způsobenou škodu, přičemž z hlediska odpovědnosti tohoto spoluobviněného by bylo nezbytné zohlednit občanskoprávní i pracovněprávní předpisy a z nich vyplývající povinnosti Allianz pojišťovny, a. s. V rámci trestního řízení nebyly tyto předpisy a jejich porušení ze strany poškozené pojišťovny zkoumány, čímž byla pojišťovna zvýhodněna, neboť nebylo přihlédnuto k jejímu spoluzavinění na způsobené škodě.
12. Závěrem svého dovolání obviněný ve vztahu k uloženému peněžitému trestu, který byl dosud nepravomocně zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 33 T 96/2018, poukázal na změnu svých poměrů, protože matka jeho nezletilých dětí zemřela, a obě děti tak má ve své péči, musí sám zajistit jejich základní potřeby a zaplacením peněžitého trestu by mohla být ohrožena výživa nezletilých dětí, proto požádal o odklad výkonu peněžitého trestu. Z výše uvedených důvodů pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a na ně obsahově navazující další rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
13. K dovolání obviněného O. Š. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru dovolacímu důvodu, který uplatnil obviněný, neodpovídají skutkové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiných skutkových závěrů soudů, které uplatňuje v rámci své obhajoby. Nepřijatelné jsou námitky týkající se způsobu a rozsahu dokazování, které jsou výlučně procesního charakteru. Obviněný v zásadě jen opakuje již dříve uplatňovanou obhajobu, vycházející z jeho vlastní verze skutkového děje. Přitom soudy nižších stupňů zcela respektovaly ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu.
14. Soud prvního stupně i odvolací soud se pečlivě zabývaly provedenými důkazy a vyvodily z nich správné skutkové i právní závěry, které promítly do svých rozhodnutí, jež také řádně odůvodnily. Vysvětlily, proč uvěřily výpovědi svědka J. Š. a na podkladě jakých dalších důkazů nemají pochybnosti o věrohodnosti jeho výpovědi. V tomto směru nepominuly ani výpověď svědka Z. Š., pracovníka Allianz pojišťovny, a. s., který jako první kontaktoval J. Š., jemuž tento svědek uvedl v zásadě shodné skutečnosti, jako ve své pozdější svědecké výpovědi. Státní zástupkyně poukázala i na výpověď svědka J. Š., že poté, co si spojil skutečnosti, sdělené mu pojišťovnou ve vztahu k fiktivní pojistné události, v souvislosti s níž mu na účet bylo zasláno pojistné plnění, s jednáním obviněného, opakovaně obviněnému telefonoval, ale bezvýsledně, takže svědek se snažil řešit danou situaci.
15. Ve vztahu k agnoskaci provedené u hlavního líčení a okolnostem, za nichž svědek J. Š. ztotožnil obviněného jako osobu, která jej požádala o převod peněz na jeho účet za odměnu 5 000 Kč a které následně předal peníze, státní zástupkyně poukázala na další důkazy, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, přičemž nelze pominout, že i tento svědek uvedl telefonní číslo používané obviněným, uvedl jeho křestní jméno, přičemž obviněný navštěvoval jím provozovaný bar a nabízel mu i možnost uzavření pojištění. Svědectvím M. Š. byla vyvrácena i obhajoba, že se obviněný neznal se spoluobviněným T. B. Podle státní zástupkyně z výpovědi J. H. P. ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 81/2017 vyplynulo, že i v tomto případě jej obviněný požádal, aby na jeho účet byly poukázány peněžní prostředky z důvodu, že se rozvádí, v tomto případě bez dohody o nějaké odměně.
16. Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného se státní zástupkyně ztotožnila se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný se podílel na jednání obviněného T. B. v postavení pomocníka, neboť umožnil tomuto spoluobviněnému získat dispozici s vylákaným pojistným plněním pocházejícím ze spáchaného pojistného podvodu, a to s využitím zinscenované pojistné události, když pod falešnou záminkou vylákal od svědka J. Š. číslo jeho účtu a následně převzal vyplacené pojistné plnění od tohoto svědka. Takovéto jednání má charakter pomoci k přečinu pojistného podvodu hlavního pachatele T. B.
17. Ani námitku obviněného o nutnosti užít zásadu subsidiarity trestní represe neshledala státní zástupkyně důvodnou. Trestní odpovědnost nelze uplatnit jen za situace, že posuzovaný skutek neodpovídá svou závažností běžně se vyskytujícím případům konkrétní trestné činnosti. V této souvislosti odkázala na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, které bylo uveřejněno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
18. Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné.
19. Obviněný nevyužil své právo na repliku k vyjádření státní zástupkyně.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
21. Obviněný O. Š. opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, přesto soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Obviněný uplatnil druhou z uvedených variant, když podle jeho názoru napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který trpí vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
22. Podle názoru obviněného tedy již rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, protože došlo k chybnému výkladu a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zejména pak to, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí i o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
23. Vada odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nemůže spočívat v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k nesprávnému použití hmotně právních norem, případně nejde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění z nich neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpisy, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
b) K uplatněným námitkám obviněného
24. S ohledem na výše uvedené nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ty námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, jimiž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněného k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou. Přitom soudy v nyní posuzované věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině pomocí k přečinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku. V tomto směru nelze přisvědčit argumentaci obviněného o údajné nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to i s vědomím rozhodovací praxe Ústavního soudu, které se obviněný dovolává a z níž ve svém dovolání cituje. Jak již bylo výše uvedeno, dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu, který obviněný uplatnil, na jehož podkladě ani nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný ve svém dovolání domáhal.
25. Pod uplatněný ani pod žádný jiný dovolací důvod nespadají ani námitky obviněného, jimiž brojil proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů a proti hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Snaha obviněného zpochybnit věrohodnost svědků J. Š. a M. Š., případně pravdivost jejich výpovědí, totiž nemůže být úspěšná. Totéž platí ohledně poukazu obviněného na údajné rozpory ve výpovědi svědka J. Š., např. pokud jde o využívání e-mailové adresy XY, neboť svědek v přípravném řízení při svém výslechu jednoznačně uvedl, že zmíněnou e-mailovou adresu nezaložil, logicky ji tedy ani nepoužíval. Jak totiž tento svědek potvrdil, používal výlučně e-mailovou adresu XY. Shodně vypovídal i u hlavního líčení dne 18. 10. 2019, kde výslovně uvedl, že e-mailovou adresu XY nikdy nepoužil a o její existenci se dozvěděl až při svém výslechu na Policii České republiky. Svědek rovněž logicky zodpověděl i další otázky, kterými se snažil obviněný zpochybnit jeho svědeckou výpověď, a zmínil i důvody, proč následně neplatil pojištění, jak se dozvěděl o tom, že z daného pojištění byl uplatněn nárok na fiktivní pojistné plnění, jaké byly kontakty mezi ním a obviněným O. Š., co sdělil zaměstnanci Allianz pojišťovny, a. s., v souvislosti se šetřením, zda došlo k pojistné události, přičemž všechny tyto svědkem sdělené skutečnosti jsou potvrzovány mimo jiné i svědeckou výpovědí zaměstnance pojišťovny Z. Š.. Je nutno připomenout i časový odstup mezi jednáním, které je obviněnému kladeno za vinu (červen 2013), a dobou konání hlavního líčení (18. 10. 2019), při němž svědek J. Š. poznal obviněného až poté, co byl obviněný vyzván státní zástupkyní, aby povstal, přičemž nepřesný popis osoby obviněného, který uvedl svědek, mohl být ovlivněn touto časovou prodlevou, stejně jako skutečností, že kontakt mezi tímto svědkem a obviněným v průběhu roku 2013 nebyl nijak četný (svědek uvedl asi 10 setkání v baru, který provozoval). Při větším počtu osob pohybujících se na takovémto místě a s vědomím značného časového odstupu je proto vysvětlitelné nepoznání obviněného. Podstatné z hlediska prokázání viny obviněného jsou pak další skutečnosti uvedené svědkem J. Š., a to křestní jméno obviněného, telefonický kontakt na něj i skutečnost, že do baru jej přivedl svědek J. H. P., kterého svědek znal od dětství. Ve vztahu ke ztotožnění obviněného svědkem pak nelze pominout ani to, co svědek uvedl k dotazu na vysvětlení, proč mezi přítomnými v jednací síni hned nepoznal obviněného, tedy že obviněný si nechal narůst vousy, přibral na váze a změnil se i v obličeji atd. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, kde je vysvětleno, proč i přes neprovedenou rekognici a omezenou důkazní hodnotu agnoskace nemá odvolací soud pochybnosti o správnosti závěrů soudu prvního stupně, týkajících se spáchání protiprávního jednání, které je kladeno za vinu obviněnému. V této souvislosti nelze pominout ani výpověď svědkyně M. Š., která potvrdila přátelské vztahy mezi obviněným a T. B. v dané době. Přitom postavení obviněného T. B. v Allianz pojišťovně, a. s., nepochybně umožňovalo zjistit i skutečnost, že pojištěncem pojišťovny je též svědek J. Š. Rozhodně tedy nelze přisvědčit argumentaci obviněného, uplatněné v podaném dovolání, kterou se snaží zpochybnit skutkové závěry soudu prvního stupně, potvrzené rozhodnutím odvolacího soudu. Výpověď obou výše uvedených svědků je totiž logická a odpovídá i dalším důkazním prostředkům, z nichž – stejně jako z těchto svědeckých výpovědí – byl zjištěn skutkový děj.
26. Neobstojí ani námitky obviněného ve vztahu k popisu skutku a zvolené právní kvalifikaci jeho protiprávního jednání. Pokud obviněný tvrdil ve svém dovolání, že jeho jednání má spíše charakter spolupachatelství než pomoci ke spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, je nutno připomenout, že spolupachatelství trestného činu je závažnější než účastenství ve formě pomoci ke spáchání trestného činu a z podnětu dovolání pouze obviněného nelze změnit rozhodnutí soudů nižších stupňů v jeho neprospěch. Jednání, které je ve skutkové větě kladeno za vinu obviněnému, má skutečně charakter pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, směřovalo k tomu, aby umožnil, resp. usnadnil hlavnímu pachateli, tj. obviněnému T. B., spáchat trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, konkrétně obviněný O. Š. podle skutkových zjištění vyplývajících z provedených důkazů získal od svědka J. Š. číslo jeho účtu, na který tak mohlo být pojišťovnou zasláno pojistné plnění z fiktivní pojistné události, dále obviněný zajistil to, aby mu svědek J. Š. předal podstatnou část tohoto pojistného plnění (ve výši 145 000 Kč), když k tomuto účelu použil smyšlené tvrzení, že jde o jeho soukromé peněžní prostředky, které se snaží s ohledem na rozvodové řízení s manželkou skrýt před ní. Takovéto jednání má jednoznačně charakter pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, takže nepřichází v úvahu ani obviněným zmíněná legalizace výnosů z trestné činnosti. Stejně tak není pochyb ani o tom, že obviněný si byl po subjektivní stránce vědom, že peněžní prostředky zaslané na účet svědka vyplatila Allianz pojišťovna, a. s., z titulu fiktivní pojistné události v důsledku jednání hlavního pachatele, tj. obviněného T. B., přičemž znal i výši neoprávněně vyplaceného pojistného plnění a byl obeznámen se všemi významnějšími okolnostmi, za nichž došlo ke spáchání dané trestné činnosti. Obviněný se nikoli nezištně, tedy s úmyslem opatřit sobě nebo jinému prospěch, podílel ve formě pomoci na předstírání události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, a to s cílem způsobit tímto jednáním na majetku poškozené Allianz pojišťovny, a. s., větší škodu [ve smyslu §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 nejméně 100 000 Kč, v době spáchání činu nejméně 50 000 Kč]. Ve skutkových zjištěních jsou přitom uvedeny všechny rozhodné okolnosti nezbytné pro odpovídající právní posouzení skutku, a ani v tomto směru tedy nejsou námitky obviněného důvodné. Ostatně obviněný uplatnil obdobné námitky již v předchozím řízení a soudy nižších stupňů se s nimi náležitě vypořádaly i s poukazem na zjištěné skutkové podklady.
27. Rozhodně nelze přisvědčit ani dovolacím námitkám obviněného o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a „způsobem jejich hodnocení“ soudy nižších stupňů, resp. o takovém rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jež byly následně právně posouzeny. Stejně tak shledal Nejvyšší soud jako nedůvodné výhrady obviněného týkající se porušení práva na spravedlivý proces. Takové tvrzení samo o sobě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a ani dodržení práva na spravedlivý proces, k jehož zpochybnění v dané věci nebyly shledány žádné důvody, nezaručuje obviněnému takový výsledek trestního řízení, jaký by si sám přál na základě vlastní interpretace důkazů a skutkových zjištění.
28. Přitom prakticky všechny své námitky obviněný uplatnil již před soudy nižších stupňů, které se jimi náležitě zabývaly, zcela dostačujícím způsobem se s nimi vypořádaly, a proto je možné odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
29. Konečně ve spojitosti s uplatněním zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze odkázat především na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle něj zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím (nejméně závažným), běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
30. V nyní posuzované trestní věci však nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by mohlo odůvodnit závěr, že by se neměla uplatnit trestní odpovědnost obviněného O. Š.. Argumentace obviněného pracovněprávní odpovědností spoluobviněného T. B. pak rozhodně nemůže být důvodem, a to i s vědomím celkového podílu obviněného O. Š. na trestné činnosti i na výši způsobené škody, pro nevyvození jeho trestní odpovědnosti s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe, byť se podílel na trestném činu jen jako pomocník. Nelze tedy dovodit, že by jednání obviněného bylo z hlediska skutkových okolností tak málo významné a závažné, aby to vylučovalo uplatnění trestní represe.
31. Pokud se obviněný s ohledem na změnu svých osobních a rodinných poměrů domáhal zrušení uloženého peněžitého trestu s poukazem na ohrožení výživy svých nezletilých dětí, je nutno konstatovat, že tato námitka vůbec neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, a to i s vědomím výše peněžitého trestu, který byl obviněnému uložen. Navíc zmíněnou situaci může obviněný řešit žádostí o odklad výkonu tohoto trestu nebo o povolení jeho splátek (§342 tr. řádu), případně žádostí o upuštění od výkonu peněžitého trestu [§342a odst. 1 písm. b) tr. řádu].
V. Závěrečné shrnutí
32. Nejvyšší soud tedy vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že obviněný O. Š. opřel své dovolání zčásti o námitky, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, a ve zbytku o takové námitky, které činí jeho dovolání zjevně neopodstatněným. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký