ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.593.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 593/2021-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný G. H. (dříve J. U.), nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 10 To 6/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod
sp. zn. 1 T 118/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 1 T 118/2019, byl obviněný G. H. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206
odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento přečin a dále za s ním se sbíhající přečin podvodu podle §209 odst. 1
tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 2 T 53/2018, který nabyl právní moci dne 7. 3. 2019, byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 3, §43 odst. 2, §62 odst. 1, 3, §63 odst. 1, 2 a §64 tr. zákoníku k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle §48 odst. 4 písm. i), j) tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby nahradil poškozenému J. M. škodu způsobenou trestným činem ve výši 222 000 Kč a aby se mu veřejně omluvil. Obviněnému byl dále podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a §68 odst. 1 až 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 75 000 Kč. V souvislosti s uložením souhrnného trestu obviněnému byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 2 T 53/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 10 To 19/2019, jímž byl obviněnému za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 75 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. M. částku ve výši 222 000 Kč jako náhradu škody a podle §229 odst. 2 tr. řádu byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora citovanému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou podal odvolání obviněný, a to proti všem jeho výrokům, a dále v jeho neprospěch podal odvolání státní zástupce, a to proti výroku o trestu. Z podnětu odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 10 To 6/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3, 4 tr. řádu nově uložil obviněnému za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, a dále za s ním se sbíhající přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 2 T 53/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 10 To 19/2019, podle §206 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) a §68 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 75 000 Kč. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud zrušil výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 2 T 53/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 10 To 19/2019, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Konečně odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný G. H. podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 10 To 6/2021, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. K němu obviněný zdůraznil, že v posuzované věci je zřejmý extrémní rozpor mezi skutkovým stavem v podobě dovozované soudy a provedenými důkazy, protože některá zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí a nejsou nijak prokázána a některá jsou dokonce zjevným opakem toho, co vyplynulo z provedených důkazů. Podle obviněného výrok o vině ve spojení s odůvodněním rozsudku neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která by přesvědčivě naplňovala všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Uplatněnými námitkami obviněný zpochybnil také naplnění subjektivní a objektivní stánky posuzovaného přečinu.
6. Obviněný odmítl svou trestní odpovědnost za přečin, jímž byl uznán vinným, a vyslovil přesvědčení, podle něhož v trestním řízení došlo ohledně jeho viny k porušení stěžejní trestně právní „zásady in dubio pro reo “. Zatímco nebyl proveden žádný relevantní důkaz o vině obviněného, v hlavním líčení byla provedena celá řada důkazů, které obviněného zcela vyvinily a prokázaly, že se nedopustil trestného činu a subjektivně ani dopustit nemohl. Podle obviněného v posuzovaném případě šlo o tvrzení jeho osoby proti tvrzení poškozeného, ale bez možnosti jiným objektivním způsobem prověřit pravdivost každého z nich. V této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001.
7. Podle názoru obviněného jeho odsouzení fakticky stojí pouze na podání vysvětlení údajného poškozeného J. M., jehož důvěryhodnost obviněný zpochybnil. Obviněný vytkl soudům nedostatečné odůvodnění toho, proč kvalifikovaly jeho jednání jako naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu, a zdůraznil, že z provedeného dokazování nevyplynuly skutečnosti, které by tomu nasvědčovaly. Obviněný dále popsal vztah s poškozeným, který byl zpočátku čistě profesionální, po několika letech společné spolupráce však přešel ve vztah přátelský, proto většina obchodů byla realizována ústně. Kdykoli poškozený něco potřeboval, obviněný mu vyhověl. I po podání trestního oznámení poškozený s obviněným dále obchodoval, jeho chování tedy obviněný považuje za obojaké a nevyzpytatelné.
8. Obviněný dále vyslovil přesvědčení, podle něhož orgány činné v trestním řízení zcela pochybily, pokud se při hodnocení trestnosti jednání obviněného neřídily zásadou subsidiarity trestní represe. Podle obviněného v obžalobě popsané jednání nepatří do trestně právní roviny, přičemž v souladu s principem ultima ratio je stát povinen uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. jen v případě, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. K tomu obviněný uvedl, že pokud mezi ním a poškozeným vznikly v rámci obchodních vztahů nějaké problémy, měly být vyřešeny prostředky civilního práva.
9. Jak dále obviněný ve svém dovolání zdůraznil, odvolací soud v rozporu s právními předpisy a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (ale i Ústavního soudu) nesprávně uplatnil právní úpravu týkající se hodnocení důkazů v rámci trestního řízení, přičemž jde především o právní úpravu spojenou s povinností soudu vypořádat se odpovídajícím způsobem s klíčovými námitkami obviněného. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nepřihlédl k podstatným argumentům obviněného, ten považuje rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný v celém svém rozsahu, čímž došlo i k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
10. Obviněný vyslovil přesvědčení, podle něhož právní závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Podle obviněného se totiž odvolací soud nikterak nevypořádal s jeho obhajobou, v rámci níž obviněný popsal okolnosti uzavření smluv s poškozeným. K tomu obviněný uvedl, že si u něj poškozený objednal opravy hudebních nástrojů zn. VIGNONI, WELTMEISTER a SCANDALI, ke kterým se vztahuje i faktura č. 11/2018. O veškerých opravách byl poškozený předem informován. Obviněný rovněž podrobně rozvedl, v čem spočívaly konkrétní opravy u jednotlivých nástrojů, a konstatoval, že šlo o úkony náročné, neboť zmíněné nástroje jsou stavbou i provedením komplikované. Proto podle obviněného byla faktura č. 11/2018 vystavena oprávněně a všechny položky v ní uvedené jsou cenově přiměřené. Předaná peněžní částka ve výši 93 000 Kč v restauraci P. pak byla zálohou na opravu nástroje zn. VIGNONI. V případě objednávky hudebního nástroje zn. BRANDONI obviněný zdůraznil, že ho započal obstarávat (prokazuje to e-mailová komunikace vedená v anglickém jazyce se stejnojmennou společností sídlící v Itálii), nicméně nákup nebyl realizován z důvodu neuhrazení kupní ceny ze strany poškozeného. Zmíněné skutečnosti byly podle obviněného prokázány řadou důkazů a mimo jiné i svědeckou výpovědí manželky obviněného Z. D. a jejího syna V. D. a dále zakázkovým listem vlastnoručně podepsaným poškozeným. Obviněný rovněž zpochybnil ustanovení kupní smlouvy ze dne 9. 7. 2015 týkající se plné úhrady kupní ceny a dále blíže rozvedl důvody, pro které byla kupní smlouva takto formulována. Obdobně se obviněný vyjádřil ke znění čestného prohlášení ze dne 4. 10. 2018 ve vztahu k doplatku kupní ceny.
11. Obviněný má za to, že soudy vyčíslily vzniklou škodu nepodloženě a neodůvodněně. I v případě jejího vyčíslení totiž podle jeho názoru došlo k porušení stěžejní trestně právní „zásady in dubio pro reo “, tedy rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného, protože je povinností soudu rozhodovat ve prospěch obviněného, pokud o jeho vině existují pochybnosti, které nelze odstranit.
12. Obviněný vyjádřil nesouhlas i se závěrem soudu, podle kterého rodinný vztah obviněného ke svědkyni Z. D. a jejímu synovi V. D. by měl snižovat jejich věrohodnost jako svědků, a dále též s konstatováním soudu, že obhajoba obviněného je účelově nepravdivá. Ohradil se i proti tvrzení soudu, podle něhož většina zásahů na hudebním nástroji byla smyšlená, neboť to nevyplynulo z provedeného dokazování. Pokud jde o výpověď svědka A. K., který se vyjadřoval k telefonickému rozhovoru mezi obviněným a poškozeným, označil ji obviněný za nerelevantní, neboť uvedený svědek nemohl vědět, kdo je na druhé straně telefonického spojení a neslyšel vlastní rozhovor. Za právně nerelevantní označil obviněný i výpověď svědka P. Z.
13. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a následně rozhodl. Alternativně učinil návrh, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl a zprostil obviněného obžaloby, neboť nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že by se dopustil jednání popsaného v obžalobě.
14. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se nebude vyjadřovat k dovolání obviněného.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
16. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Východiskem pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních odvětví.
b) K námitkám obviněného
17. Obviněný G. H. však v podstatné části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný sice ve svých námitkách zpochybnil naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného přečinu, tyto své výhrady ovšem založil na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Obviněný zde vychází z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodil z vlastní interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení. Obsahem dovolání obviněného jsou rovněž námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a v nichž vyslovil nesouhlas v podstatě jen s procesem dokazování, zejména s hodnocením některých svědeckých výpovědí, a se skutkovými zjištěními, která byla ve věci učiněna. Tím obviněný zpochybnil výsledky dokazování a shledal existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se však nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
18. Po pečlivém provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů soud prvního stupně při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) dospěl ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz §265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud nemůže být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
19. Mimo rámec přezkumu napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení Nejvyšší soud na podkladě spisového materiálu v nyní posuzované trestní věci obviněného G. H. konstatuje, že soudy nižších stupňů se řádně zabývaly skutkovým stavem věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, provedly dokazování v potřebném rozsahu, jejich hodnocení důkazů nijak nevybočuje z požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, soudy ničím nedeformovaly důkazní prostředky a svá zjištění opřely o logický výsledek dokazování. V tomto směru nemohlo dojít ani k údajnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), jak obecně namítl ve svém dovolání. Ostatně dodržení tohoto práva obviněného mu nijak nezaručuje takový výsledek trestního stíhání, jaký by si sám přál.
20. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespadá ani námitka obviněného, jejímž prostřednictvím vytýká porušení „pravidla in dubio pro reo “, tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného, vyplývajícího ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 2 tr. řádu). I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc soudy nižších stupňů nemohly mít na podkladě provedených důkazů žádné důvodné pochybnosti o tom, že se posuzovaný skutek stal a že pachatelem trestného činu je právě obviněný, takže nebylo možné, aby rozhodly jinak, tj. ve prospěch obviněného.
21. Totéž se týká námitky, jejímž prostřednictvím obviněný vytkl existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud zde připomíná shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž ze zmíněného tvrzení obviněného není zřejmé, jak se měl takový rozpor projevit v nesprávnosti právního posouzení jím spáchaného skutku podle norem hmotného práva nebo na jaké jiné nesprávné hmotně právní posouzení měl vliv. Navíc v uvedené výhradě obviněný nijak nekonkretizuje, mezi kterým skutkovým zjištěním a kterým důkazem existuje rozpor a proč jde o rozpor extrémní povahy. Samotný odlišný názor obviněného na hodnocení jednotlivých důkazů a na to, jaká skutková zjištění z nich vyplývají, nezakládá žádný rozpor v uvedeném smyslu, tím méně pak rozpor extrémní.
22. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného, která sice zčásti odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu a podle níž byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako ultima ratio . Trestným činem je totiž obecně každý protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání (viz stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr.). Proto ani pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze obecně sankcionovat též mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Navíc v nyní posuzované věci skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, kterou obviněný naplnil. Naopak, obviněný spáchal trestný čin zpronevěry v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a způsobil větší škodu.
IV. Závěrečné shrnutí
23. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný G. H. podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež do jisté míry odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Ostatní námitky obviněného zaměřené proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů pak neodpovídají citovanému ani jinému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření obviněného či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uplatnil námitky, s nimiž se už náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích.
24. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu