ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.606.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 606/2021-3364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. M. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, okres XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 4 To 53/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 149/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 3 T 149/2015, byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem poškození ( správně poškozování ) věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále též „tr. zákon“), za který byl podle §256 odst. 4 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu 4 roků. Podle §49 odst. 1, 3 tr. zákona mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání výroba nemotorových vozidel a zemědělských strojů, zámečnictví, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej (vyjma zboží podléhajícího speciální úpravě), silniční motorová doprava nákladní – nákladní, vnitrostátní, silniční motorová doprava provozovaná vozidly do 3,5 t celkové hmotnosti – nákladní, mezinárodní, silniční motorová doprava provozovaná vozidly do 3,5 t celkové hmotnosti, a to na dobu 2 roků. V adhezním řízení soud podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozené konkrétně vyjmenované ve výroku o náhradě škody odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 4 To 53/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu per analogiam napadený rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o vině obviněného přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 1. 2010 (dále též „tr. zákoník“), za který mu podle §222 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále krajský soud obviněnému uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, který vymezil zcela shodně se soudem prvního stupně, a to včetně doby trvání tohoto trestu. Podobně jako okresní soud i krajský soud odkázal poškozené vyjmenované v adhezním výroku s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. řádu.
3. Trestné činnosti se obviněný podle výroku o vině rozsudku krajského soudu dopustil stručně uvedeno tím, že jako podnikající osoba zapsaná v obchodním rejstříku pod obchodním jménem P. M., IČ: XY, s vědomím, že se nachází v nepříznivé finanční situaci a má neuhrazenou řadu závazků déle než tři měsíce po splatnosti a v úmyslu odstranit svůj majetek z dosahu svých věřitelů jednak dne 10. 4. 2009 převedl nemovitosti specifikované v tzv. skutkové větě v celkové hodnotě 6 620 000 Kč na V. M. za kupní cenu 6 210 000 Kč, kterou však neobdržel, protože měla být uhrazena započtením údajné pohledávky kupujícího ve výši 6 350 000 Kč za prodávajícím z titulu půjček, avšak tato pohledávka kupujícího byla ve skutečnosti fiktivní, dále obviněný v přesně nezjištěné době od 10. 3. 2009 do 13. 5. 2009 v XY bez právního důvodu předal ze svých finančních prostředků 3 000 000 Kč svému tehdejšímu zaměstnanci D. P., který tyto peníze dne 13. 5. 2009 na základě pokynu obviněného vložil jménem obchodní společnosti O., v XY na pobočce České spořitelny na bankovní účet č. XY majitele V. M. jako první splátku kupní ceny za nemovitosti, které kupovala O., od prodávajícího V. M. a které předtím V. M. zakoupil od obviněného. Uvedeným jednáním obviněný znemožnil svým věřitelům domoci se uspokojení splatných pohledávek výtěžkem z prodeje uvedených nemovitostí a finančních prostředků obviněného, na jehož majetek byl následně dne 22. 1. 2010 prohlášen konkurs, přičemž pohledávky věřitelů, jejichž výčet včetně uvedení jejich splatných pohledávek je obsažen v tzv. skutkové větě, zůstaly zcela nebo zčásti neuspokojeny, čímž v konečném důsledku obviněný poškozeným věřitelům způsobil celkovou škodu ve výši 9 620 000 Kč odpovídající hodnotě z majetku obviněného převedených nemovitostí a uvedených finančních prostředků, přičemž neuhrazeny zůstaly i nesplatné pohledávky dalších ve výroku o vině vyjmenovaných věřitelů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný P. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) a e) tr. řádu.
5. Úvodem obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, připomněl, že soudy obou stupňů rozhodovaly již dvakrát. Upozornil na důvod zrušení prvního odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Břeclavi, jímž bylo rozhodování nezákonným soudcem. Krajský soud ve svém zrušujícím rozhodnutí uvedl, že podle tehdy platného rozvrhu práce měla být věc přidělena senátu 2 T, jehož předsedkyní je Mgr. Petra Wolfová. Ta však byla v rámci nového řízení před soudem prvního stupně z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného vyloučena podle §30 odst. 1 tr. řádu. Věc tedy rozhodoval senát ve složení – předseda senátu JUDr. Oldřich Rezek a přísedící Eva Fojtová a Martin Florus. V této okolnosti však obviněný spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, protože oba jmenovaní přísedící patřili podle rozvrhu práce k senátu, resp. soudnímu oddělení 3 T (dále jen „senátu“) a nikoli 2 T. Z vykonávání úkonů v trestní věci byla vyloučena pouze předsedkyně senátu 2 T Mgr. Petra Wolfová, nikoli přísedící přidělení zařazeni podle rozvrhu práce k senátu 2 T. V podstatě se obviněný domáhal toho, aby jeho věc v prvním stupni byla projednána senátem ve složení JUDr. Oldřich Rezek (předseda senátu) a dva libovolní přísedící z vyjmenovaných osob: Ivona Formánková, David Jeřábek, Jana Laubová, Ing. Bohuslav Mareš, Ing. Zlatuše Máčelová, Olga Miklínová nebo Josef Říha. Obviněný byl přesvědčen, že senát byl ohledně přísedících obsazen svévolně, žádný z přísedících přidělený senátu 2 T nebyl vyloučen podle §30 odst. 1 tr. řádu. Obviněný k tomu odkázal na ustanovení §42c odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZOSS“), podle něhož se v souladu s rozvrhem práce věci přidělují tak, aby byla vyloučena možnost ovlivňování přidělení věcí, a po přidělení konkrétního senátu není možné již senát svévolně měnit. Vyloučení celého senátu není podle judikatury Nejvyššího soudu přípustné, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 7 Td 9/2018. Pokud podle obviněného byla vyloučena pouze soudkyně Mgr. Petra Wolfová, nelze totéž vztahovat i na ostatní členy senátu 2 T. Rozvrh práce tedy podle přesvědčení obviněného nebyl dodržen a v prvním stupni rozhodoval nezákonně obsazený senát, což vedlo k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž porušena byla i ustanovení §35, §42b a §42c ZOSS.
6. Na námitky proti nezákonnému složení senátu obviněný navázal dovolací argumentací k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Obviněný předchozí text dovolání shrnul konstatováním, že v prvním řízení před soudem prvního stupně rozhodoval nezákonný soudce JUDr. Oldřich Rezek a v druhém řízení před okresním soudem nebyl senát správně obsazen. Tyto závažné procesní vady podle obviněného způsobily, že k rozsudkům Okresního soudu v Břeclavi nebylo možné vůbec přihlížet, což znamená, že s nimi nelze ani spojovat přerušení běhu promlčecí doby. Obviněný k tomu doplnil, že od 7. 10. 2015 ( pozn. Nejvyššího soudu: k tomuto dni byla podána obžaloba ) nedošlo k žádné další skutečnosti, která by vedla k opětovnému přerušení běhu promlčecí doby, která podle trestního zákona činila 5 let a marně již tedy podle názoru obviněného uplynula. Z toho důvodu mělo být trestní stíhání obviněného zastaveno již soudem druhého stupně.
7. Zbývající část argumentace obviněného směřovala proti právnímu posouzení časové působnosti trestního zákona. Obviněný vzhledem k právní úpravě délky promlčecí doby považoval za pro něj příznivější zákon účinný v době spáchání trestného činu. Zákon č. 140/1961 Sb., tr. zákon, stanovil promlčecí dobu v délce 5 let, zatímco zákon č. 40/2009 Sb., tr. zákoník, ji za daný přečin podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) stanoví v délce 10 roků.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a ve věci sám rozhodl tak, že se trestní stíhání obviněného zastavuje z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu ( aniž by současně navrhl zrušení rozsudku okresního soudu ). Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal podmínky pro navrhované rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, alternativně navrhl po zrušení rozsudku krajského soudu věc přikázat soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
9. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten se nejprve zabýval námitkami obviněného uplatněnými pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, jimž nepřiznal opodstatnění. Připomněl, že tento dovolací důvod v obviněným zvolené alternativě, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, se vztahuje na případy, kdy obsazení soudu neodpovídá ustanovením §27, §31 a §35 ZOSS. Tedy tehdy, pokud rozhodoval samosoudce namísto senátu, nebo když byl senát složený ze soudce a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem, nebo soudce, který byl v době přidělení dočasně přidělen k jinému soudu. Poukázal také na judikaturu Ústavního soudu, zejména jeho nález ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 26 Sb. n. a u. Ústavního soudu, v rozporu s nímž obviněný podle státního zástupce postupoval. Připustil, že skutečně ve věci byla vyloučena pouze předsedkyně senátu Mgr. Petra Wolfová, avšak v reakci na to a zcela v souladu s rozvrhem práce Okresního soudu v Břeclavi platným pro rok 2018 byla věc přidělena předsedovi senátu 3 T JUDr. Oldřichu Rezkovi, který povolal přísedící přidělené rozvrhem práce k jeho senátu. Státní zástupce k tomu podotkl, že shodnou námitkou se dostatečně zabýval již soud druhého stupně, s nímž se v podstatě ztotožnil. Pro úplnost státní zástupce zmínil také judikaturu, podle níž nelze pravidla pro přidělování přísedících stanovit tak striktně jako u soudců a podle které absence výslovného pravidla pro postup pro přidělování přísedících není formálním selháním rozvrhu práce, které by implikovalo porušení práva na zákonného soudce (nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1108/2015). Konečně státní zástupce uvedl, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 128/2017, námitky vztahující se k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, které nejsou konkrétní a pouze vychází z předpokladu, že k určení konkrétních přísedících nedošlo přezkoumatelným a transparentním způsobem, nemohou naplnit citovaný dovolací důvod.
10. Co se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, podle státního zástupce se námitky obviněného minuly jeho účelovým zaměřením. Shodovaly se totiž s argumentací použitou k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Vzhledem ke své argumentaci v úvodní části vyjádření státní zástupce nepovažoval trestní stíhání obviněného za promlčené, neboť obviněný promlčení založil na nepoužitelnosti rozhodnutí okresního soudu, jež měl učinit nezákonný soudce, resp. nesprávně obsazený senát.
11. Státní zástupce shledal zbývající námitku týkající se časové působnosti trestního zákona odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který však obviněný v dovolání neuplatnil. Podle státního zástupce odvolací soud postupoval správně a zcela ve prospěch obviněného. S ohledem na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., která změnila hranice výše škody, již nadále nebyl naplněn kvalifikační znak škody velkého rozsahu. Krajský soud proto v návaznosti na mírnější výrok o vině podle pozdějšího zákona obviněnému uložil také mírnější trest. Vedlejší přitom byla skutečnost, že pozdější zákon stanoví za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, delší promlčecí dobu, protože k promlčení dojít nemohlo z důvodů uvedených výše.
12. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
14. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, který je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný konkrétně uplatnil alternativu tohoto důvodu dovolání dopadající na případy, v nichž nebyl senát (resp. soud) náležitě obsazen.
15. Dále obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který spočívá v tom, že nastal některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 a §11a tr. řádu, pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou tedy je, že se musí jednat o nepřípustnost trestního stíhání založenou na některém z důvodů vyjmenovaných v §11 odst. 1 nebo §11a tr. řádu, poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Obviněný konkrétně namítl promlčení trestního stíhání, tedy důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
16. Část dovolacích námitek obviněného odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu spočívajícímu v nepřípustnosti trestního stíhání, avšak jeho výhrady nebyly opodstatněné. Naopak námitky proti nesprávnému obsazení senátu nebyly schopny naplnit zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Částečně mohla být dovolací argumentace zpochybňující posouzení časové působnosti trestního zákona podřazena důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který sice obviněný neuplatnil, avšak i kdyby tak učinil, ani tehdy by jeho námitky nemohly v dovolacím řízení obstát.
b) K dovolací argumentaci obviněného
17. Nejprve je namístě uvést, že téměř všechny dovolací námitky obviněného (až na výhrady proti časové působnosti trestního zákona) byly součástí jeho obhajoby v odvolacím řízení a krajský soud se s nimi dostatečně vypořádal (srov. body 11. a 12. rozsudku Krajského soudu v Brně). Nejvyšší soud považuje způsob, jakým se krajský soud vypořádal s výhradami obviněného za odpovídající procesním pravidlům i konkrétním okolnostem posuzovaného případu. Proto se Nejvyšší soud jen stručně vyjádří k jednotlivým námitkám, resp. argumentům, jimiž obviněný prosazoval naplnění obou dovolacích důvodů.
b) 1. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu
18. Jak již bylo vyloženo v bodě 14. tohoto usnesení, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu má dvě alternativy, z nichž obviněný označil druhou z nich směřující k nápravě vady v obsazení soudu, který vydal rozhodnutí označené v §265a odst. 1 písm. a) tr. řádu. Jak zjistil Nejvyšší soud, tvrzení obviněného se míjí s obsahem uplatněného dovolacího důvodu. Ten dopadá na ty situace, v nichž bylo napadené rozhodnutí vydáno v nesprávném obsazení senátu neodpovídajícímu pravidlům uvedeným v §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, to znamená, že ve věci rozhodoval samosoudce namísto senátu, že senát soudu byl složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl věc rozhodovat senát složený výhradně ze soudců, nebo opačně, dále že senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. rozhodnutí č. 36/2012 Sb. rozh. tr.). V posuzované trestní věci obviněného P. M. však v prvním stupni vždy rozhodoval soud, jehož obsazení bylo zcela v souladu s uvedenými předpisy, neboť v hlavním líčení vždy rozhodoval tříčlenný senát ve složení předsedy senátu a dvou přísedících. Současně z hlediska první alternativy dotčeného dovolacího důvodu nebylo ani pochyb o věcné příslušnosti soudu prvního stupně. Z těchto důvodů nemohla tedy námitka obviněného odpovídat uplatněnému důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu.
19. Nad rámec dovolacího přezkumu této části dovolání s ohledem na možnou závažnost případného porušení práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Nejvyšší soud stručně vyloží důvody, pro které nepovažuje za materiálně porušené ani toto garantované právo obviněného se zřetelem k jeho účelu i výkladu ve vztahu k přísedícím. Nejvyšší soud musí přisvědčit obviněnému v jeho tvrzení, že z projednávané trestní věci byla vyloučena pouze předsedkyně senátu 2 T, jemuž měla být věc přidělena v den podání obžaloby. K vyloučení Mgr. Petry Wolfové ale došlo usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 11. 2018, č. j. 3 T 149/2015-3012, a to na pokyn odvolacího soudu, který z podnětu obviněného zrušil první ve věci vydaný odsuzující rozsudek ze dne 12. 1. 2018, sp. zn. 3 T 149/2015, a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Takový procesní postup měl být dodržen po nápadu věci do senátu 2 T, pokud byly naplněny důvody pro vyloučení Mgr. Petry Wolfové. Za této situace pak měl předsedat senátu JUDr. Oldřich Rezek určený v rozvrhu práce jako zastupující vyloučené soudkyně, a to jako první v pořadí zastupujících soudců. Další dva členové senátu – přísedící pak měli být vybráni ze seznamu č. 2 přílohy č. 1 rozvrhu práce, tj. přísedící senátu 2 T. Namísto toho rozhodující předseda senátu JUDr. Oldřich Rezek povolal k rozhodování věci přísedící Evu Fojtovou a Martina Floruse zařazené v seznamu č. 3 téže přílohy rozvrhu práce, tj. přísedící určené senátu 3 T. V tomto ohledu tedy nelze dát za pravdu názorům odvolacího soudu reagujícímu na shodnou námitku obviněného, který postup zvolený předsedou senátu JUDr. Oldřichem Rezkem považoval za správný a odpovídající pravidlům rozvrhu práce platného v rozhodné době. Nicméně je třeba mít na zřeteli samotný způsob přidělení posuzované věci do senátu 3T. Došlo k němu nejprve určitým neformálním způsobem na základě pokynu místopředsedy Okresního soudu v Břeclavi, který jej vydal po sdělení předsedkyně senátu 2 T Mgr. Petry Wolfové, že nemůže věc projednávat z důvodu své podjatosti pro poměr k projednávané věci (s ohledem na příbuzenský vztah mezi rodinou manžela předsedkyně senátu a rodinou obviněného se předsedkyně senátu dozvěděla skutečnosti týkající se trestné činnosti obviněného ještě mnohem dříve, než byla ve věci obviněného podána obžaloba). Věc tak po nápadu obžaloby k Okresnímu soudu v Břeclavi nebyla zapsána do senátu 2 T, nýbrž do senátu 3 T, jemuž podle rozvrhu práce předsedal JUDr. Oldřich Rezek a který byl podle rozvrhu práce zastupujícím předsedou senátu 2 T. Až po vydání prvního rozsudku ve věci v rámci odvolacího řízení bylo uloženo, aby o případném vyloučení Mgr. Petry Wolfové bylo rozhodnuto, neboť zvolený neformální postup shledal odvolací soud nedostatečným. Po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí byla věc nadále vedena v senátu 3 T, a po vydání již citovaného usnesení o vyloučení Mgr. Petry Wolfové, znovu věc projednával senát 3 T v čele s předsedou JUDr. Oldřichem Rezkem. Ten byl sice podle platných pravidel zastupování v rozvrhu práce zastupujícím soudcem za Mgr. Petru Wolfovou, přičemž jednal shodně jako po prvním přidělení věci a zjevně pod vlivem evidování věci v senátě 3 T znovu povolal k rozhodování přísedící určené seznamem č. 3 přílohy č. 1 platného rozvrhu práce do senátu 3 T Evu Fojtovou a Martina Floruse. Posuzovaný případ se vymyká běžným případům, v nichž je především vytýkáno netransparentní přidělení věci určitému soudci, resp. chybějící pravidla pro výběr konkrétních přísedících k rozhodování konkrétních věcí. Nicméně je vhodné poznamenat, že v běžné praxi uvedené pochybení nelze hodnotit jako úkorné ve vztahu k osobě obviněného či k trestní věci proti němu vedené, neboť z výše uvedených okolností přidělení věci u Okresního soudu v Blansku je evidentní, že stěžejní otázkou bylo, aby namísto vyloučené předsedkyně senátu rozhodoval tzv. náhradní soudce určený podle platného rozvrhu práce, což se skutečně stalo. Jen díky administrativnímu zařazení věci do senátu, jemuž tento soudce předsedá, došlo k určení těch přísedících Okresního soudu v Břeclavi, kteří jsou u tohoto soudu zařazeni na trestní úsek a v platném rozvrhu práce určeni k rozhodování v senátu 3 T. Nelze tudíž hodnotit tuto situaci jako netransparentní nebo dokonce účelovou změnu ve složení senátu, resp. v účasti obou přísedících, kteří se podíleli na rozhodování věci. V posuzované věci bylo jinak postupováno za dodržení všech procesních norem i práv obviněného, jež jsou mu garantována trestním řádem i trestním zákonem a ústavními předpisy. Jména všech přísedících patřících k senátu 3 T byla veřejně přístupná, obviněný se s nimi mohl seznámit a případně namítat jejich podjatost již na počátku hlavního líčení, což však neučinil a způsob obsazení senátu napadl až ve svém prvním řádném opravném prostředku. Ostatně ani v dovolacím řízení obviněný netvrdí, že osoby přísedících měly být z jakéhokoli důvodu vyloučeny, neoznačil žádné konkrétní skutečnosti vyvolávající pochybnost o jejich poměru k věci či k osobě obviněného, v podstatě si formálně stěžoval na způsob jejich přidělení. Nutno podotknout, že zásadním následkem poškozujícím obviněného na jeho procesních právech v důsledku nesprávného přidělení posuzované trestní věci do senátu 3 T byla nemožnost bránit se proti údajné podjatosti předsedkyně senátu 2 T Mgr. Petry Wolfové, protože pokud nebylo vydáno usnesení o jejím vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení, nemohl obviněný případně využít svého práva podat řádný opravný prostředek. V tom smyslu obviněný P. M. také argumentoval ve třetím doplnění odůvodnění svého prvního opravného prostředku, protože sám původně nesouhlasil s názorem předsedkyně senátu o podjatosti a její vyloučení tak nepovažoval za důvodné. Proti usnesení o vyloučení Mgr. Petry Wolfové podle §30 odst. 1 tr. řádu ze dne 14. 11. 2018 obviněný podal také stížnost, avšak následně ji vzal zpět, v konečném výsledku tak na předsedkyni senátu jako na podjatou nahlížel i sám obviněný (srov. č. l. 3015 a 3047 tr. spisu). Nicméně, obviněný (ačkoli již v odvolání namítal obecně vadný postup, pokud byli přísedící vybráni ze seznamu přísedících senátu 3 T) skutečně neuplatnil žádné konkrétní výhrady k některému z přísedících rozhodujících ve věci v senátu, jemuž předsedal JUDr. Oldřich Rezek. Z obsahu trestního spisu také nevyplývá, že by konkrétní způsob vedení hlavního líčení nesl jakékoli známky úkorného zacházení s obviněným a záměr poškodit jej ve výsledku trestního řízení, resp. že by v průběhu řízení došlo ke zkracování jeho obhajovacích práv.
20. Vzhledem k tomu, že právo na zákonného soudce patří mezi základní práva garantovaná ústavním pořádkem, posuzoval Nejvyšší soud uplatněnou námitku obviněného i z hlediska způsobu, jakým nahlíží na podobné výhrady ve své rozhodovací praxi Ústavní soud. Přitom měl zejména na zřeteli právě formální povahu dovolací námitky obviněného, který ji nepodložil žádnými určitými okolnostmi, z nichž by mohla vyplývat svévole či bezohlednost k zachování tohoto zákonného práva vůči obviněnému. Především je vhodné poukázat na to, že požadavky na zákonného soudce (přísedícího) nelze absolutizovat v tom směru, že vždy a za všech okolností je nutné garantovat stranám řízení před rozhodováním ve věci určité jméno, či jména osob, které se budou věcí zabývat. Samozřejmě je nutné postupovat maximálně transparentně, to znamená v souladu s pravidly pro přidělování věcí tak, aby tento systém byl dodržován v maximální možné míře. Pokud nastane situace, v níž bude zvolen jiný postup, opět je nutné posuzovat takovou změnu nejen z hlediska důvodů, které ji vyvolaly, ale současně i z pohledu zachování maximálního respektu k uplatnění zákonných práv obviněného. Určité rozdíly v přístupu k zachování práva na zákonného soudce je též možné činit mezi soudcem a přísedícím, k čemuž se již opakovaně Ústavní soud vyjadřoval (např. usnesení ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1734/17). Je totiž třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí a v jejich postavení (odlišné požadavky na kvalifikaci, způsob uvedení do funkce, délka funkčního období, kárná odpovědnost, finanční odměna aj.). Ústavní soud mimo jiné poukázal i na praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k prodlužování řízení. U přísedících musí existovat větší míra pružnosti z hlediska jejich přidělování do senátů ve vztahu ke konkrétním věcem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3400/19). Zásadní je, aby způsob výběru přísedících nebyl svévolný a probíhal podle určitého vnitřního systému (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 1031/19). Pokud tedy jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu obsaženého v rozvrhu práce, který je veřejnosti přístupný, nejde o akt libovůle s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce. Tyto závěry uvádí například nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, uveřejněný pod č. 145 ve svazku 82 Sb. n. a u. Ústavního soudu, kde navíc Ústavní soud rozhodoval za situace, kdy přísedící Krajského soudu v Brně v letech 2012 a 2013 přímo v rozvrhu práce nebyli zařazeni do jednotlivých oddělení. Oproti tomu v posuzované věci je zřejmé, že rozvrh práce Okresního soudu v Břeclavi v roce 2018 přesně specifikoval seznam přísedících zařazených do senátu 3 T, stejně jako byl tímto rozvrhem práce JUDr. Oldřich Rezek uveden jako náhradní soudce za soudkyni Mgr. Petru Wolfovou. Nelze tak absolutně vyloučit, že zařazení obou přísedících do senátu rozhodujícího trestní věci obviněného P. M. vůbec nevyhovovalo požadavkům vymezeným Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, podle něhož rozvrh práce musí obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří budou věc rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence nebo podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce; tato pravidla se vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělení téže věci. Lze doplnit, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1 Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 26 Sb. n. a u. Ústavního soudu). Kromě toho s přihlédnutím k požadavku obviněného, aby byli přísedící vybráni ze seznamu č. 2 přílohy č. 1 rozvrhu práce, je možné si představit i ještě více nepřehlednou situaci ohledně určení přísedících do senátu rozhodujícího ve věci obviněného vedené u okresního soudu pod sp. zn. 3 T 149/2015. V případě, že by předseda senátu 3 T JUDr. Oldřich Rezek postupoval, jak požadoval obviněný, a vybral k rozhodování přísedící určené seznamem č. 2 přílohy č. 1 platného rozvrhu práce, nelze vyloučit, že by obviněný využil takového postupu k námitce obsazení přísedících zapsaných v rozvrhu práce do senátu č. 2, ačkoli věc byla zapsána a rozhodována v senátě č. 3. Vzhledem k tomu, jak bylo se spisem a věcí zacházeno po nápadu věci k okresnímu soudu nelze popřít určitou logiku v tom, že i s ohledem na transparentnost určení přísedících k rozhodování věci senátem 3 T byli vybráni ze seznamu č. 3 přílohy č. 1 tehdejšího rozvrhu práce. V přidělení věci náhradnímu soudci v souladu s rozvrhem práce, který transparentně určoval také přísedící senátu 3 T, proto není možné bez dalšího spatřovat libovůli nebo obejití práva na zákonného soudce. Nejvyšší soud tudíž nespatřuje v procesním postupu okresního soudu takovou míru porušení práva obviněného P. M., která by znamenala zásah odporující čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
21. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 7 Td 9/2018, jež dále odkazuje na rozhodnutí č. 34/1997 Sb. rozh. tr. nebyl případný na projednávanou trestní věc. Citované judikáty se totiž týkají rozhodnutí o vyloučení konkrétních osob soudců podle §30 odst. 1 tr. řádu a poukazují na vadný postup, pokud je jedním rozhodnutím vyloučeno více soudců téhož senátu (případně soudců celého soudu). Taková situace v této trestní věci nenastala, usnesením ze dne 14. 11. 2018 bylo podle §30 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto výhradně o vyloučení předsedkyně senátu Mgr. Petry Wolfové a nikoli dalších konkrétních členů senátu. K vadě, jíž se zabývá rozhodnutí č. 34/1997 Sb. rozh. tr. a která byla zmíněna v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Td 9/2018, v posuzované věci tedy nedošlo.
b) 2. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu
22. Námitku proti nepřípustnosti trestního stíhání obviněný P. M. založil na uplynutí pětileté promlčecí doby, která počala běžet po podání obžaloby dne 7. 10. 2015 a jejíž běh podle obviněného nebyl přerušen ani jedním z rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi, neboť byla nicotná. S takovým názorem obviněného se však Nejvyšší soud neztotožnil, rozsudky soudu prvního stupně nepovažoval za nicotné úkony, které by neměly účinek spočívající v přerušení promlčecí doby. V bodech 18. až 20. tohoto usnesení je podrobně vyjádřen názor Nejvyššího soudu k námitce obviněného o nesprávném obsazení soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval po podání obžaloby. Avšak i bez ohledu na posouzení této výhrady Nejvyšším soudem, je třeba rozhodně odmítnout tvrzení obviněného ohledně „nicotné“ povahy rozhodnutí, která byla v hlavním líčení vydána.
23. Obecně a dlouhodobě, tedy jak za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009, tak podle v současnosti účinného zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, je třeba prosazovat zásadu, podle níž je nutné vyžadovat, aby důvodem zakládajícím přerušení běhu promlčecí doby byly jen bezvadné úkony. V praxi však soudy přiznávají účinek přerušení promlčení i procesním úkonům, které byly zatíženy vadami, a to dokonce i tehdy, došlo-li později ke zrušení takového úkonu v řádném i v mimořádném opravném řízení (např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 24/1972 a č. 44/2010 Sb. rozh. tr.). V každém konkrétním případě je nutné zachovat určitá pravidla, aby mohl i vadný úkon způsobit přerušení běhu promlčecí doby. Patří sem především charakter zjištěné vady tak, aby neměla zásadní význam a nemohla tak vést k nicotnosti nebo zmatečnosti úkonu, dále je důležitý též obsah každého takového úkonu, z něhož musí zřetelně vyplývat jasná snaha orgánu činného v trestním řízení, který takový úkon učinil, postihnout konkrétního pachatele za konkrétní protiprávní jednání. Svou roli hraje i aktivita orgánů činných v trestním řízení bezprostředně po vydání takového aktu. Není přitom pochyb o tom, že odsuzující rozsudek okresního soudu ze dne 12. 1. 2018 navazoval na podanou obžalobu a provedená hlavní líčení, tudíž zcela zjevně směřoval k pokračování trestního řízení obviněného za žalovanou trestnou činnost, které bylo završeno odsuzujícím výrokem o vině a trestu. Po zjištění vady spočívající v chybějícím rozhodnutí o vyloučení předsedkyně senátu 2 T Mgr. Petry Wolfové došlo sice v odvolacím řízení ke zrušení tohoto rozsudku a vrácení věci k novému projednání, nicméně následně probíhaly u okresního soudu úkony s cílem zhojit předchozí procesní pochybení. Bylo konáno nové hlavní líčení a v něm byl znovu vyhlášen rozsudek, jímž byl obviněný P. M. opětovně uznán trestně odpovědným za týž skutek jako prvním zrušeným rozsudkem. Podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zákona se promlčení trestního stíhání přerušovalo sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Z obsahu trestního spisu se zřetelem k úkonům, které po podání obžaloby byly u Okresního soudu v Břeclavi vykonány, nelze mít žádnou pochybnost o tom, že všechny směřovaly k pokračování trestního stíhání obviněného P. M., resp. k vyvození jeho trestní odpovědnosti za žalovaný skutek a k vydání odsuzujícího rozsudku za trestný čin poškozování věřitele, resp. poškození věřitele. Navíc, jak vyplývá z argumentace Nejvyššího soudu k otázce obsazení rozhodujícího senátu, soud prováděl hlavní líčení a rozhodoval za okolností, o nichž byl přesvědčen, že zcela odpovídají pravidlům nastaveným v platném rozvrhu práce. O tom, že by první ve věci vydaný odsuzující rozsudek neměl účinek přerušení promlčecí doby také podle nové právní úpravy promlčení trestní odpovědnosti, jako jednoho z důvodů zániku trestní odpovědnosti, rovněž není možné pochybovat. Podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se promlčecí doba přerušuje zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, podáním žádosti o zajištění vyžádání osoby z cizího státu, vydáním evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému. Úvaha obviněného o tom, že by první z obou odsuzujících rozsudků vyhlášených Okresním soudem v Břeclavi nevyvolal účinek přerušení běhu promlčecí doby proto nemohla obstát.
b) 3. Časová působnost trestního zákona
24. Námitku nesprávného posouzení časové působnosti trestního zákona podle §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zákona obviněný nespojil s žádným dovolacím důvodem a současně neodpovídala ani jednomu z důvodů uplatněných v dovolání. Nebyl tedy dán zákonný podklad, aby se jí Nejvyšší soud zabýval, ačkoli by ve skutečnosti naplňovala důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak poznamenala státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání. Avšak ani při řádném uplatnění uvedeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení by výhrada proti užití pozdějšího trestního zákona nebyla v posuzovaném případě opodstatněná.
25. S ohledem na závěry o přerušení běhu promlčecí doby ve vztahu k promlčení trestní odpovědnosti obviněného, resp. promlčení trestního stíhání ve smyslu dříve účinného tr. zákona, byly zcela irelevantní výhrady obviněného proti nesprávnému posouzení časové působnosti trestního zákona soudem druhého stupně. Je tomu tak proto, že obviněný argumentoval právě kratší délkou promlčecí doby s tím, že tr. zákon ji v §67 odst. 1 písm. c) stanovil pro trestné činy s horní hranicí trestní sazby nejméně tři léta (a méně jak 10 let) na dobu 5 roků, zatímco tr. zákoník tuto dobu v §34 odst. 1 písm. c) vymezil pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, v délce 10 let. Evidentně by obviněný sice měl pravdu, že z hlediska délky promlčecí doby by pro něj bylo užití zákona účinného v době spáchání činu příznivější, avšak k tomuto hledisku v této trestní věci nebylo možné přihlížet z důvodu vyloučení relevantních úvah o existenci promlčení jeho trestní odpovědnosti, resp. trestního stíhání, tudíž také z důvodu vyloučení užití ustanovení tr. zákona upravující institut promlčení. Proto i z hlediska zásady, že dřívějšího nebo pozdějšího zákona je třeba vždy užít jako celku (srov. rozhodnutí č. 48/2011 Sb. rozh. tr.), krajský soud zcela správně přihlížel v rámci úvah o časové působnosti trestního zákona k délce trestních sazeb, jimiž byl obviněný ohrožen v dřívějším a současném trestním zákoně, což bylo pro obviněného nejpříznivější. Odvolací soud totiž reflektoval významnou novelu tr. zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., jež změnila částky rozhodné pro určení jednotlivých kategorií výše škody, v důsledku čehož s účinností od 1. 10. 2020 (od účinnosti zmíněné novely) již nebyl u trestného činu spáchaného obviněným naplněn kvalifikační znak velkého rozsahu, ale „pouze“ znak značné škody. Tato okolnost jednoznačně vedla ve prospěch obviněného k použití právní kvalifikace skutku jako přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přičemž za tento přečin může být pachatel potrestán trestem odnětí svobody v rozmezí 6 měsíců až 5 let. To je výrazně mírnější trestní sazba než ta, jíž byl obviněný ohrožen při právní kvalifikaci skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona a jež činila 2 až 8 let. Odvolací soud tedy postupoval výhradně ve prospěch obviněného, pokud aplikoval pozdější právní úpravu, a není mu v tomto ohledu co vytknout.
IV. Závěrečné shrnutí
26. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného P. M. z převážné části neodpovídalo uplatněným dovolacím důvodům, zbývající výhrady proti nepřípustnosti trestního stíhání posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu