ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.639.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 639/2021-1472
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. G., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 5 To 54/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 18 T 10/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. G. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 18 T 10/2017, byl obviněný R. G. uznán vinným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2019, za který mu byl podle §260 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let a 6 měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Obviněnému soud také uložil podle §85 odst. 2 tr. zákoníku povinnost podle svých sil nahradit škodu způsobenou trestným činem a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy obchodní korporace a družstva [ správně jen obchodní korporace v souladu s §1 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) ] a v zákazu výkonu činnosti autorizovaného inženýra pro stavby vodního hospodářství a krajinného inženýrství pod ČKAIT – 0700720 na dobu 5 let. Zároveň krajský soud podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodl o povinnosti obviněného zaplatit na náhradu škody poškozené Evropské unii ( správně České republice ) zastoupené Ministerstvem životního prostředí České republiky, Vršovická 65, Praha 10, částku 1 911 912,35 Kč.
2. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 5 To 54/2020, napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného R. G. odsoudil za zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2019, k podmíněnému trestu odnětí svobody s dohledem v trvání dvou roků a stanovil zkušební dobu na čtyři a půl roku, tedy zcela shodě jako soud prvního stupně. Rovněž ve stejné výměře pěti let soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy obchodní korporace a družstva ( správně pouze obchodní korporace ) a v zákazu výkonu činnosti autorizovaného inženýra pro stavby vodního hospodářství a krajinného inženýrství pod ČKAIT – 0700720. Adhezním výrokem bylo obviněnému opět podle §228 odst. 1 tr. řádu uloženo nahradit poškozené Evropské unii ( správně České republice ) zastoupené Ministerstvem životního prostředí České republiky škodu ve výši 1 911 912,35 Kč.
3. Uvedeného zločinu se obviněný podle výroku o vině rozsudku vrchního soudu dopustil stručně uvedeno tím, že jako prokurista obchodní společnosti G. (v současnosti K.), se záměrem čerpat dotační prostředky z Evropského fondu soudržnosti, Evropského fondu pro regionální rozvoj, pro vodu, vzduch a přírodu a využít tyto finanční prostředky pro obchodní společnost G., či pro vlastní potřeby, na základě své předchozí nabídky přijal dne 1. 4. 2014 v XY zmocnění J. R., nar. XY, pro obchodní společnost G., za účelem jednání se Státním fondem životního prostředí České republiky ve věci podání žádosti o přiznání podpory z Operačního programu životního prostředí, prioritní osa „6. – zlepšování stavu přírody a krajiny“, oblast podpory „6.4 – optimalizace vodního režimu krajiny“, na akci XY – odbahnění rybníka „XY“, přičemž nejméně od 6. 3. 2014 věděl, že v rámci dokumentace žádosti o přiznání podpory bude vystupovat jako dodavatel stavebních prací obchodní společnost G., ač předem stanovenou podmínkou poskytnutí dotace bylo provedení výběrového řízení mezi nejméně třemi uchazeči s kvalifikačními předpoklady pro danou stavbu podle závazných pokynů pro žadatele a příjemce podpory v operačním programu životního prostředí, s čímž byl seznámen, a jeho následné jednání směřovalo k vytvoření listin, které měly poskytovatele dotace mylně vést k závěru, že všechny listiny předkládané v souvislosti s řízením o poskytnutí dotace podle §14 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů a podle podmínek poskytnutí dotace vydaných na základě §14 odst. 4 písm. g) citovaného zákona Státním fondem životního prostředí České republiky pro J. R. odpovídají skutečnosti, tedy, že jsou v souladu s předem stanovenými podmínkami pro poskytnutí dotace uvedenými v závazných pokynech pro žadatele a příjemce podpory, dne 9. 4. 2014 v Havlíčkově Brodě podal prostřednictvím Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky v zastoupení J. R. Státnímu fondu životního prostředí České republiky žádost o poskytnutí podpory – Operační program životního prostředí, výzva č. 58, prioritní osa 6.4 optimalizace vodního režimu krajiny na realizaci projektu rekonstrukce rybníka „XY“ na p. č. XY a XY v k. ú. XY, okres XY, k níž konkrétně připojil listiny, které sám vypracoval a připravil k podpisu, které obsahovaly nepravdivé údaje a jsou podrobně popsány ve skutkové větě výroku o vině (ve zkratce šlo o podklady k výběrovému řízení na veřejnou zakázku, smlouvu o dílo a její dodatky, smlouvu o zápůjčce, sdělení o realizaci stavby a zúčtovací fakturu), přičemž toto jednání vedlo k rozhodnutí o poskytnutí dotace Státním fondem životního prostředí České republiky, dne 19. 11. 2014 byla pro projekt alokována částka 1 952 145,90 Kč a dne 15. 12. 2014 bylo žadateli J. R. vyplaceno z prostředků Evropských fondů pro regionální rozvoj Ministerstvem životního prostředí České republiky celkem 1 911 912,35 Kč, veškeré tyto finanční prostředky poskytnuté v rámci dotace byly dne 16. 12. 2014 J. R. na základě smlouvy o dílo ze dne 11. 8. 2014 poukázány na účet obchodní společnosti G., z něj pak obviněný v následujících dvou týdnech vybral postupně v hotovosti celkem částku 2 150 000 Kč, z níž nejméně 695 817 Kč bylo použito v rozporu s účelem, na který byly tyto prostředky určeny, čímž obviněný způsobil škodu Evropské unii, resp. České republice zastoupené Ministerstvem životního prostředí ve výši nejméně 1 911 912,35 Kč.
4. V této věci jde již o druhé dovolací řízení, neboť Nejvyšší soud rozhodoval usnesením dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, jímž na podkladě prvního dovolání obviněného zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019 a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, jimiž byl původně obviněný R. G. odsouzen za dva zločiny poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c), resp. §260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015. V tomto kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud v podstatě vytkl soudům obou stupňů vadné právní posouzení skutku, pro který byl obviněný obžalován a jeho rozdělení na dva samostatné skutky právně posouzené podle obou základních podstat citovaného trestného činu, ačkoli šlo o skutek jediný naplňující znaky první ze základních skutkových podstat a současně i znak přísnější trestní sazby v podobě způsobení značné škody. Věc byla proto vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, poté již bylo rozhodováno soudy obou stupňů, jak vyplývá z výše uvedených bodů 1. a 2. tohoto usnesení.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný R. G. podal prostřednictvím svého obhájce proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené „v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a per analogiam písm. l) tr. řádu“. Obviněný před podrobným odůvodněním deklarovaných důvodů dovolání předeslal, že byly dány porušením jeho práva na spravedlivý proces, „několika extrémními nesoulady mezi závěry soudu a faktickými skutkovými zjištěními“ a nenaplněním skutkové podstaty podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku. Poukázal k tomu na judikaturu Ústavního soudu týkající se případů extrémního rozporu mezi důkazy a zjištěním soudů a upozorňující na nutnost zabývat se v takovém případě v dovolacím řízení i skutkovými námitkami s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces.
6. Úvodem obviněný dále objasnil uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu per analogiam. Takto postupoval proto, že odvolací soud podle jeho názoru rozhodl znovu rozsudkem pouze formálně, neboť upřesnil jen právní větu výroku o vině, materiálně ale zamítl odvolání obviněného. Tudíž jde o situaci, na niž dopadá dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to v jeho druhé variantě ve spojení s důvodem uvedeným v písm. g).
7. Nesprávné právní posouzení skutku odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřoval obviněný v porušení pravidel spravedlivého procesu, zejména ve vztahu ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, k čemuž citoval judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Poté obviněný zpochybnil znalecký posudek vypracovaný Ing. Petrem Pokorným, který neměl odbornou způsobilost ke znaleckému zkoumání v posuzované věci. Podle obviněného výpočty tohoto znalce byly chybné a tendenční. Soudy tedy správně neměly na podkladě tohoto znaleckého posudku učinit závěr o nesprávném použití finančních prostředků ve výši 695 817 Kč. Současně obviněný vznesl pochyby o nestrannosti soudu prvního stupně, který měl s uvedeným znalcem komunikovat „mimo spisový materiál“. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se vůbec nezabýval jím předloženým znaleckým posudkem, který podle něj dosahoval vysoké kvality v porovnání s ostatními znaleckými posudky, a neumožnil ani výslech zpracovatelů posudku Ing. Satrapy a Ing. Kulíka, aniž by vysvětlil důvody pro odmítnutí těchto důkazů. Podle obviněného soudy obou stupňů tak na základě libovůle provedly selekci jednoho ze tří dostupných znaleckých posudků. Dále vrchní soud pochybil, pokud nereflektoval námitky obviněného proti protokolaci z průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně, což mělo za následek, že odvolací soud rozhodl podle záznamů, jež nezachycovaly skutečný průběh dokazování. Přitom poukázal na to, že neodstranění vad protokolace považuje Ústavní soud za porušení práva na obhajobu podle §2 odst. 13 tr. řádu, jak uvedl ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 388/06. Také podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 580/2019, jsou vadné protokoly neúčinným důkazem, který tedy nelze použít pro jeho procesní vadu. Obviněný podotkl, že v posuzované trestní věci docházelo k vadám protokolace zpravidla tam, kde šlo o informace podporující jeho obhajobu, a označil příklady chybějících informací.
8. Dále obviněný považoval za nedostatečné odůvodnění zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování svědeckými výpověďmi, soudy postupovaly libovolně a nerespektovaly pravidlo rovnosti zbraní, čímž bylo rovněž zasaženo jeho právo na spravedlivý proces. Samotné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu označil obviněný za nedostatečné bez adekvátní reakce na jeho odvolací námitky.
9. Podle názoru obviněného spočíval extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů zejména v závěru o nezákonném provedení výběrového řízení. Jeho účastníci potvrdili, že měli opravdový zájem o zakázku, navíc podle zákona výběrové řízení na tuto zakázku ani proběhnout nemuselo, proto veškeré dokumenty byly nad rámec zákona a nemohly svědčit o naplnění znaku neoprávněného vylákání dotačních prostředků. V této souvislosti obviněný rovněž nesouhlasil s hodnocením výpovědi svědka J. R. soudy obou stupňů, ačkoli tento svědek poskytl celkem šest diametrálně odlišných verzí své výpovědi, soudy nepřibraly znalce ke zkoumání jeho věrohodnosti ani přesvědčivě nevysvětlily, z jakých důvodů mu uvěřily.
10. V rámci další dovolací argumentace obviněný znovu popřel, že by vyhotovil a předložil dotačnímu orgánu nepravdivé doklady se záměrem dotační finanční prostředky využít pro obchodní společnost G., nebo pro svou potřebu. Nesouhlasil také se zjištěnou výší škody a se závěrem soudů o užití dotačních prostředků v rozporu s účelem, pro který byly určeny. Poukázal na svou obhajobu, kterou potvrdila svědkyně B. J. z Agentury ochrany přírody a krajiny při kontrolním ohledání. Podle obviněného zjištěná částka 695 817 Kč nepředstavuje škodu značného rozsahu ve smyslu naplnění znaku skutkové podstaty podle §260 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný zpochybnil také datum 31. 3. 2016 jako termín dokončení realizace projektu, neboť investor požádal dotační orgán o prodloužení této lhůty a v době údajného spáchání činu nebylo o této žádosti rozhodnuto. Nicméně projekt byl dokončen, byť po datu 31. 3. 2016, na což nutně byly vynaloženy i další prostředky, o něž měla být výše škody také snížena, resp. nevznikla vůbec, protože následné náklady částku 695 817 Kč převyšovaly. Obviněný také upozornil na možnost sankcionovat příjemce dotace za překročení termínu realizace projektu, v praxi se jedná o sankce v řádu jednotek procent, proto měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, nebylo třeba věc řešit prostředky trestního práva.
11. Celkově se obviněný ohradil proti postupu soudů obou stupňů, které se uchýlily ke spekulativním závěrům o průběhu skutkového děje, při hodnocení důkazů postupovaly jednostranně, tendenčně v neprospěch obviněného, nevyčerpaly všechny ve spise založené důkazy a svá rozhodnutí učinily nepřezkoumatelnými bez náležitého odůvodnění. Dále obviněný tvrdil, že soudy neodstranily vady řízení, jak je formuloval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, jímž rozhodl v prvním dovolacím řízení v této trestní věci. Obviněný byl přesvědčen, že i nadále skutek nebyl posouzen v úplnosti, nebyla doplněna dosavadní skutková zjištění ani dokazování. Je třeba provést jako důkaz dva znalecké posudky, účetnictví G., a vypořádat se s odborným zaměřením znalců, s rozpory ve výpovědích svědka J. R., mezi znaleckými posudky navzájem a s rozpory mezi protokolací a skutečností.
12. Závěrem obviněný R. G. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Přitom také navrhl přikázat podle §265l odst. 1 tr. řádu věc „příslušnému soudu“ k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň obviněný připojil podle §265h odst. 3 tr. řádu podnět předsedovi senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, aby Nejvyššímu soudu navrhl odložit výkon rozhodnutí, čemuž nebylo vyhověno, jak je patrno z listiny na č. l. 1451 tr. spisu, učinil eventuální návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon rozhodnutí napadeného dovoláním.
III. Vyjádření k dovolání
13. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného R. G. prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která označila podstatnou část dovolacích námitek obviněného za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. V dovolacím řízení se totiž nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, není ani možné dosáhnout jiného hodnocení provedených důkazů oproti tomu, než jaké učinily soudy nižších stupňů. Státní zástupkyně nesouhlasila s námitkami obviněného proti neúplnosti provedeného dokazování a předčasnosti vydání rozhodnutí ve věci. Podle státní zástupkyně naopak soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Připomněla, že ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani pro relativní váhu určitých typů či druhů důkazních prostředků. Odvolací soud v dostatečné míře vysvětlil, na podkladě jakých úvah rozhodl o nadbytečnosti dalšího dokazování, důkazní návrhy obviněného rozhodně nebyly ignorovány.
14. Rovněž námitka proti nedodržení zásady presumpce neviny, resp. pravidla in dubio pro reo, není způsobilá naplnit dovolací důvod, o který obviněný opírá své dovolání, protože uvedené pravidlo má zásadně procesní charakter. Důvodné podle státní zástupkyně nebyly ani výhrady proti výši způsobené škody. Ztotožnila se se soudy, jestliže uzavřely, že škoda vznikla již tím, že peněžní prostředky opustily majetkovou sféru poskytovatele dotace, a to v důsledku vyhotovení a předložení nepravdivých dokladů obviněným. Takovým podvodným vylákáním podpory poskytované z rozpočtů Evropské unie došlo ke zkrácení těchto rozpočtových prostředků ve výši odpovídající celé přijaté dotaci, tj. ve výši 1 911 912,35 Kč, čímž byla překročena hranice tzv. značné škody ve smyslu §138 tr. zákoníku.
15. Co se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ten obviněný podle názoru státní zástupkyně uplatnil nesprávně, protože pro jeho řádné uplatnění nenastala situace předpokládaná zákonem, tj. nebylo rozhodnuto o zamítnutí ( správně také o odmítnutí ) odvolání nebo stížnosti [ správně řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu ].
16. Z uvedených důvodů státní zástupkyně shledala dovolání obviněného jako celek zjevně neopodstatněným a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Připojila také souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu).
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
18. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný R. G. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Druhý z citovaných důvodů dovolání předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Má tedy dvě alternativy, z nichž obviněným byla uplatněna druhá varianta a jimž je společná podmínka zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu (u odvolání připadá ohledně druhé alternativy tohoto důvodu dovolání v úvahu pouze zamítnutí podle §256 tr. řádu). Tato podmínka však jednoznačně nebyla dána, protože vrchní soud rozhodl o odvolání obviněného rozsudkem, jímž nově rozhodoval o vině a trestu obviněného i o náhradě škody. Uvedený nedostatek splnění procesního předpokladu použití dotčeného dovolacího důvodu nelze „překlenout“ konstatováním, že na rozsudek odvolacího soudu se podle obviněného z materiálního hlediska dalo pohlížet jako na usnesení o zamítnutí jeho odvolání. Stejně jako např. není možné s takovým odůvodněním pominout náležitosti rozsudku ve smyslu ustanovení §120 tr. řádu nebo vyloučení možnosti doručení rozsudku fikcí ve smyslu §64 odst. 5 tr. řádu. Protože tedy nebyla splněna základní procesní podmínka pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ať už v kterékoliv jeho variantě, bylo v dané věci vyloučeno opřít dovolání o citovaný důvod dovolání. Nicméně je možné předeslat, že uvedené pochybení samo o sobě nemělo žádný vliv na samotné projednání dovolání obviněného a rozhodnutí o něm.
19. O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné opřít dovolání tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Jak však zjistil Nejvyšší soud, dovolací námitky obviněného nezpochybnily právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení a v zásadě neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů.
b) K dovolacím námitkám
20. Jak bylo již v úvodní části tohoto usnesení Nejvyšším soudem připomenuto, v posuzované trestní věci jde o druhé dovolací řízení, v prvním z nich bylo rozhodnuto kasačním výrokem a věc vrácena do stadia řízení před soudem prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž vyhověl jedné z dovolacích námitek obviněného, kterou vytýkal prvním rozhodnutím soudů obou stupňů nesprávné hmotněprávní posouzení žalovaného jednání jako dvou samostatných skutků, ačkoli šlo o jediný skutek, jemuž odpovídala právní kvalifikace podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015. V novém hlavním líčení pak soud prvního stupně respektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu týkající se právního posouzení skutkových zjištění a rozhodl tak, jak bylo uloženo, rovněž odvolací soud se ztotožnil se správným právním posouzením skutku, jímž byl obviněný R. G. uznán vinným. V tomto ohledu nelze dát za pravdu obviněnému, pokud tvrdil, že se soudy obou stupňů nezabývaly řádně pokyny Nejvyššího soudu, jak vyplývaly z usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019. V podstatné části je druhé dovolání obviněného jen opakování argumentů, jimiž napadal již první rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, přičemž na většinu z nich Nejvyšší soud již reagoval ve svém kasačním rozhodnutí a vyhodnotil je jako neopodstatněné, případně uplatněné mimo taxativně vymezené dovolací důvody. V těchto případech se uplatní právní názor vyslovený v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněného pod T 686, v sešitě 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, podle něhož je právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další senát dovolacího soudu bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně v jeho složení, pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o dovolání. I přes nepřípustnost větší části podaného druhého dovolání obviněného, se Nejvyšší soud vyjádří k zásadním námitkám obviněného, a to nad rámec dovolacího přezkumu.
21. Obviněný R. G. ve svém druhém dovolání fakticky nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek. Jak ostatně i sám obviněný zdůraznil, zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů soudy obou stupňů považoval za nedostatečné, resp. nesprávné. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku ve smyslu norem trestního práva hmotného. Přitom obviněný ve svém dovolání v naprosté většině svých námitek jen zopakoval své předchozí výhrady, které již uplatnil v prvním dovolacím řízení a byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace. Soudy obou stupňů se s jeho obranou pečlivě zabývaly, a to již v rámci řízení předcházejícím prvnímu dovolacímu řízení v této věci a způsob, jakým provedly dokazování a hodnotily jeho výsledek, posoudil Nejvyšší soud jako odpovídající všem procesním pravidlům a neshledal v něm žádné pochybení. To se týká jak rozsahu provedeného dokazování, tak využití zpracovaného znaleckého posudku k určení nákladů vynaložených obviněným na sjednané práce pro příjemce dotace. K tomu je možné doplnit, že po úpravě tzv. skutkové i právní věty v novém rozsudku soudu prvního stupně fakticky nebylo třeba využít odborné závěry znalce Ing. Petra Pokorného. Za škodu způsobenou stíhaným činem je totiž nutné považovat celou výši podvodně získané dotační podpory, a případná výše skutečně využitých peněz na zhotovení díla nemá žádný vliv na trestní odpovědnost obviněného. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí neuložil soudu prvního stupně provést další důkazy, pouze upozornil na tuto možnost v případě, pokud to bude soud v novém hlavním líčení považovat za nezbytné. Rovněž ve vztahu k hodnocení výpovědi svědkyně nelze soudům cokoli vytýkat, navíc stejně jako u zpracovaného znaleckého posudku nebylo významné, v jakém rozsahu a kvalitě bylo dílo v době kontroly provedeno, neboť obviněný je odsouzen za předložení nepravdivých podkladů poskytovateli dotace, nikoli za další nakládání s nimi. V návaznosti na uvedené lze přijmout shodný názor soudu na požadavek obviněného použít jím předložené znalecké posudky, jež měly prokazovat skutečnou hodnotu provedených prací v rámci projektu „odbahnění rybníka XY“. Vrchní soud správně odmítl jejich provedení s poukazem na to, že pro trestní odpovědnost obviněného ve smyslu závazného pokynu Nejvyššího soudu za trestný čin podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku šlo o skutečnosti bezvýznamné. Lze podotknout, že už i tak vrchní soud opakovaně k žádostem obviněného odročoval veřejné zasedání (žádosti byly zdůvodněné neprokázaným kontaktem s osobou nakaženou nemocí Covid-19, resp. údajným respiračním onemocněním, které nebylo prokázáno lékařskou zprávou, a z toho plynoucí nutnosti absolvovat PCR test na detekci nemoci Covid-19), aby datovou zprávou z brzkého rána 17. 2. 2021, tj. v den nařízeného odročeného veřejného zasedání, obviněný dodal navrhované důkazy (srov. č. l. 1383 a násl. tr. spisu), případně některé předložil v řádu dní před konáním veřejného zasedání. Ani eventuální podrobné zkoumání účetnictví, resp. jaký finanční obnos se v rozhodné době nacházel na účtu obchodní společnosti G., by nevedlo ke zbavení obviněného odpovědnosti za spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku. Z hlediska uvedeného ustanovení je zásadní, že mj. i v důsledku obviněným předkládaných (a někdy i vyhotovených) nepravdivých dokladů bylo nejen umožněno nesprávné použití dotačních prostředků, ale skutečně také došlo k tomu, že opustily majetkovou sféru poskytovatele dotace, a to ve výši, jež přesáhla hranici značné škody. Nejvyšší soud již ve svém předchozím usnesení v této trestní věci vyjádřil jednoznačný právní názor o vzniku a výši škody u trestného činu podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, avšak z odůvodnění dovolání obviněného je patrno, že obviněný stále nevzal v potaz rozdílný přístup ke zjištění škodlivého následku u skutkové podstaty v prvním a druhém odstavci ustanovení §260 tr. zákoníku. Obecně Nejvyšší soud tedy dodává, že ke vzniku škody v důsledku jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty podle §260 odst. 1 tr. zákoníku dojde v okamžik, kdy dotační orgán ztrácí oprávnění nakládat s dotačními prostředky, a to ve výši odpovídající celé poskytnuté, resp. přijaté, dotace. Neoprávněné zkrácení nebo použití finančních prostředků z uvedených evropských rozpočtů je z povahy věci spojeno s neopodstatněným úbytkem finančních prostředků z nich nebo se snížením přírůstků finančních prostředků do nich a částky, o které přitom jde, vyjadřují výši způsobené škody (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1991). Podobně je tomu např. u trestných činů úvěrového a dotačního podvodu, u něhož je vznik škody vázán již k okamžiku, kdy se peněžní prostředky uvolněné na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů dostaly do dispozice obviněného (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1280). Tomu také odpovídá právní věta rozhodnutí č. 1/2018. Sb. rozh. tr., podle níž je-li při jednočinném souběhu trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie skutek spáchán zčásti ke škodě Evropské unie a zčásti ke škodě jiného subjektu (zpravidla České republiky nebo územního samosprávného celku), je třeba pachateli klást za vinu v rámci §212 tr. zákoníku celou způsobenou škodu (tj. součet obou dílčích částek), zatímco v rámci §260 tr. zákoníku jen její dílčí část způsobenou ve vztahu k finančním prostředkům Evropské unie. Nejvyšší soud tudíž shrnuje, že škoda u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku vylákaná podvodně z rozpočtů Evropské unie dosahuje výši odpovídající celé přijaté dotaci poskytované z evropských rozpočtů a vzniká v momentě, kdy prostředky opustí majetkovou sféru poskytovatele dotace.
22. Skutkový charakter měly i námitky proti způsobu protokolace průběhu hlavního líčení, jež navíc nebyly krajskému soudu známy ani jeden den před konáním veřejného zasedání odvolacího soudu (tj. 16. 2. 2021, srov. úřední záznam na neoznačeném č. l. předcházejícím č. l. 1383 tr. spisu). Nadto, i kdyby se údajné vady zakládaly na skutečném pochybení protokolující úřednice, Nejvyšší soud neshledal obviněným vytýkané nedostatky, jak jsou popsány na č. l. 1387 až 1389 tr. spisu, za jakkoli významné ve vztahu k naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku. Soudy rozhodovaly při dodržení procesních zásad ústnosti a bezprostřednosti, prováděly poměrně rozsáhlé dokazování a jejich rozhodnutí jsou tudíž výsledkem vlastního vnímání průběhu veřejného procesu a informací vyplývajících z jednotlivých důkazních prostředků, jejichž hodnocení nepostrádá zásady formální logiky a jsou dostatečně srozumitelné i přesvědčivé.
23. Mylná je také představa obviněného, že dokumenty k výběrovému řízení na veřejnou zakázku byly „nad rámec zákonných požadavků“, protože se jednalo o veřejnou zakázku malého rozsahu, a proto nebyly schopné uvést poskytovatele dotace v omyl a vést k vylákání dotačních prostředků. Na jednu stranu měl obviněný pravdu, že v rozhodné době byly veřejné zakázky zadávány v režimu zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, který pozbyl účinnosti dne 30. 9. 2016 (nahrazen byl od 1. 10. 2016 zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek), podle jehož §18 odst. 5 veřejné zakázky malého rozsahu nebyl zadavatel povinen zadávat podle tohoto zákona, veřejný zadavatel však byl povinen dodržet zásady uvedené v §6 tohoto zákona. Na druhou stranu příjemce dotace, za něhož jednal na základě plné moci obviněný, měl v dotačním řízení povinnost doložit podklady o průběhu výběrového řízení tj. cenové nabídky, zprávu o posouzení a hodnocení nabídek, rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky apod. (srov. text Závazných pokynů pro žadatele a příjemce podpory v OPŽP na č. l. 197 verte až 199 tr. spisu). Není tedy možné akceptovat tu verzi, že by obviněný předkládal něco nad rámec o své vlastní dobré vůli a v trestním řízení mu to bylo kladeno k tíži. Obviněný z pověření příjemce žádal o dotaci, dobře si byl vědom podmínek, jimž musí v dotačním řízení dostát pro to, aby dotace byla přiznána a poskytnuta. Fakt, že podklady k výběrovému řízení uváděly poskytovatele dotace v omyl, včetně podrobného vysvětlení o jakých okolnostech, vyložil soud prvního stupně v bodě 75. až 80. odůvodnění svého prvního rozsudku v této trestní věci ze dne 29. 5. 2018, na něž vrchní soud v dovoláním napadeném rozsudku odkázal (srov. bod 35. rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 2. 2021). Nejvyšší soud proto nemá pochyby o důvodnosti zahrnutí podkladů k výběrovému řízení mezi nepravdivé doklady, jež byly předloženy poskytovateli dotace a jimiž (kromě dalších dokladů) bylo umožněno nesprávné použití dotačních prostředků, resp. způsobena značná škoda.
24. Výhrada obviněného o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a soudy zjištěnými skutečnostmi vychází výlučně z odlišného náhledu obviněného na výsledek provedeného dokazování a samotného skutkového zjištění, které vyústilo v jeho odsouzení. Nejvyšší soud sice připouští, že do určité míry způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem zcela neodpovídá požadavkům v §125 tr. řádu, neboť Vrchní soud v Praze přejal hodnotící úvahy soudy prvního stupně o dokazování z odůvodnění jeho prvního ve věci vydaného rozsudku. Nicméně z hlediska pochopení způsobu hodnocení ve věci provedených důkazů a z nich přijatých skutkových zjištění je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně srozumitelné včetně toho, z jakých důvodů byl svědek J. R. shledán věrohodným (srov. bod 33. rozsudku vrchního soudu). Z kontextu napadeného rozsudku odvolacího soudu nejsou patrné jakékoliv tendenční snahy upřednostnit některé důkazy svědčící pro vinu obviněného, jak namítal, oproti jiným důkazům včetně znaleckého zkoumání, jak bylo uvedeno shora.
25. Rovněž je třeba odmítnout výhradu obviněného proti porušení zásady subsidiarity trestní represe, které spatřoval především v tom, že o prodloužení termínu realizace projektu a sankci za jeho nedodržení měl možnost rozhodovat Státní fond životního prostředí. Podstatou výroku o vině obviněného totiž nebylo samotné nedodržení termínu dokončení realizace projektu, ale úmyslné uvádění nepravdivých informací dotačnímu orgánu prostřednictvím předložených nepravdivých dokladů, např. smlouvy o dílo včetně dodatků, smlouvy o zápůjčce, podkladů o průběhu veřejné zakázky, sdělení o realizaci stavby, jehož přílohou byla žádost o prodloužení termínu dokončení stavby, ale údaje v rozporu se skutečností obsahovalo ono sdělení, v němž byl poskytovatel dotace informován o zahájení stavby rybníka 2. 9. 2015, což nebyla pravda. Podpora tedy nebyla poskytnuta na podkladě žádosti o prodloužení termínu pro ukončení stavebních prací, ale na podkladě zcela jiných dokladů. Možnost uložení sankce za nedodržení sjednaného data dokončení projektu správním orgánem proto nemůže nijak ovlivnit závěr o trestní odpovědnosti obviněného. Kromě toho ani nebyly shledány jakékoli výjimečné okolnosti, z nichž by vyplývalo, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, což by jedině mohlo vést k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle přijatých závěrů trestního kolegia Nejvyššího soudu zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání, přičemž tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
26. Nejvyšší soud může tedy shrnout, že ve věci nebyly zjištěny jakékoli okolnosti, jež by mohly vést k závěru o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Obecně připomíná, že provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a jaké skutkové závěry se staly podkladem jejich právního posouzení spáchaného skutku. Jak již bylo připomenuto, byly obsahem dovolání obviněného převážně výhrady, které uplatnil již ve svém prvním dovolání a Nejvyšší soud je v rámci svého kasačního rozhodnutí nepovažoval za opodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
27. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný R. G. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jeho dovolání odmítl, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Vzhledem k odmítnutí dovolání obviněného nebyl důvod zabývat se obviněným navrhovaným odkladem výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu