ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.735.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 735/2021-602
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. V. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 44 To 29/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 112/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 10. 2020, sp. zn. 2 T 112/2020, byl obviněný M. V. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to společně s obviněným V. K. Pod bodem II. výroku o vině byl obviněný uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Dále mu byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole zn. WALTHER, model P99, výrobní číslo XY, se zásobníkem a zajištěný kokain o hmotnosti 1,423 gramu. Týmž rozsudkem byl odsouzen i spoluobviněný V. K.
2. Skutek, jímž obviněný spáchal zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku společně s obviněným V. K., spočívá ve stručnosti v tom, že oba obvinění společně po předchozí domluvě o způsobu provedení a rozdělení finančních prostředků naplánovali provedení loupežného přepadení poškozené P. Š., nar. XY, přičemž věděli, že jako obchodní zástupkyně obchodní společnosti P., nosí u sebe finanční hotovost ve výši asi 100 000 Kč. K tomuto účelu obviněný M. V. poskytl obviněnému V. K. finanční prostředky na nákup mobilního telefonu IMEI: XY a SIM karty s účastnickým číslem XY, k němuž došlo dne 4. 12. 2019, přičemž tento telefon následně V. K. použil ke kontaktování poškozené, dále obviněný M. V. v přesně nezjištěný den poskytl obviněnému V. K. i samonabíjecí pistoli zn. WALTHER, model P99, výrobní číslo XY. Obviněný V. K. vylákal poškozenou pod záminkou sjednání smlouvy o půjčce dne 12. 12. 2019 ke schůzce ve 14:00 hod. do ulice XY, kde na veřejně přístupné komunikaci poblíž domu č. p. XY namířil na poškozenou výše uvedenou střelnou zbraň, požadoval od poškozené vydání kabelky a tuto se snažil poškozené i s finanční hotovostí v ní strhnout z ramene, což se mu nepodařilo pro aktivní odpor poškozené, kterou i opakovaně udeřil touto zbraní do pravé ruky, přičemž poté, co poškozená začala křičet o pomoc, obviněný V. K. z místa činu utekl; ke zranění poškozené nedošlo, nevznikla jí ani žádná materiální újma.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 44 To 29/2021, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených jednak v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jednak v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obsah dovolání obviněného se týká jen skutku posouzeného jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
5. Obviněný především namítl, že soudy nižších stupňů dovodily jeho trestní odpovědnost s tím, že trestný čin loupeže spáchal jako spolupachatel, ačkoli jej nelze označit za spolupachatele, neboť se nepodílel na jednání, kterým byly naplňovány znaky skutkové podstaty tohoto zločinu. Pokud soudy nižších stupňů dovodily spolupachatelství z tvrzení, podle něhož oba obvinění společně vymysleli plán loupežného přepadení a k jeho provedení dovolatel poskytl obviněnému V. K. střelnou zbraň i platební kartu na nákup mobilního telefonu a SIM karty, přičemž získaný majetek si měli rozdělit rovným dílem, podle obviněného nic takového nebylo prokázáno. I kdyby se dovolatel dopustil tohoto jednání, šlo by maximálně o účastenství na zmíněném trestném činu ve formě pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť svým jednáním by umožnil či usnadnil jinému spáchání zločinu loupeže, a to opatřením prostředků či slibem přispět po trestném činu. Tento závěr lze dovodit i z výpovědi obviněného V. K., z níž vyplynulo, že pokud by jej na místo činu nedovezl svědek M. P., řídil by vozidlo obviněný M. V. Rozhodně však z toho nelze dovodit, že by se dovolatel zúčastnil samotného spáchání trestného činu, a podle jeho názoru z provedeného dokazování nelze učinit závěr soudu, že obvinění si měli rozdělit získané peněžní prostředky rovným dílem, ostatně ani tato skutečnost by z něj ještě nečinila spolupachatele, a to ani v případě, kdyby se podílel na plánování trestného činu.
6. Jak dále obviněný uvedl, jednání, které je mu rozsudkem soudu prvního stupně kladeno za vinu, se vztahuje nanejvýš k neuskutečněnému útoku na poškozenou, k němuž mělo dojít dne 5. 12. 2019. Tohoto dne se obviněný V. K. ani nepokusil o loupežné přepadení poškozené a dovolatel nevěděl o protiprávním jednání, kterého se tento obviněný dopustil dne 12. 12. 2019 a na němž se dovolatel nijak nepodílel a dozvěděl se o něm až následně po činu. Oba soudy, které ve věci rozhodovaly, směšují neuskutečněný útok dne 5. 12. 2019 a skutek, k němuž došlo dne 12. 12. 2019, přičemž obviněný V. K. doznal tyto skutečnosti a podle dovolatele neexistuje důkaz prokazující opak. S ohledem na akcesoritu účastenství je možné organizátorství, návod a pomoc posoudit jako účastenství ve smyslu §24 tr. zákoníku jen za předpokladu, jestliže pachatel hlavního trestného činu dospěje alespoň do stadia pokusu, a protože se obviněný V. K. dne 5. 12. 2019 nepokusil o spáchání trestného činu loupeže, nelze dovolatele postihnout jako účastníka trestného činu.
7. Obviněný M. V. shledal ve svém dovolání i tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy, když soudy nižších stupňů dovodily jeho spolupachatelství na skutku spáchaném obviněným V. K. dne 12. 12. 2019. Oba soudy podle dovolatele nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a porušily i pravidlo in dubio pro reo , neboť se přiklonily k verzi skutkového děje v jeho neprospěch, a v této souvislosti dovolatel poukázal především na výpověď spoluobviněného V. K., podle níž mu půjčil střelnou zbraň až na přepadení poškozené dne 12. 12. 2019, nikoli na přepadení, k němuž mělo dojít dne 5. 12. 2019. Dovolatel odkazuje rovněž na výpověď svědka M. P., který vezl obviněného V. K. na místo činu dne 5. 12. 2019. Soud prvního stupně uzavřel, že spoluobviněný V. K. neměl žádný důvod křivě obvinit dovolatele, který ve vztahu k tomuto závěru namítl, že obviněný V. K. vypovídal nekonzistentně, u hlavního líčení se jeho výpověď lišila od toho, co uvedl v přípravném řízení, kde tvrdil, že dne 12. 12. 2019 si v bytě obviněného M. V. sám vzal zbraň. Oproti tomu podle výpovědi u hlavního líčení mu ji dal dovolatel a z této skutečnosti pak byla odvozena jeho účast na stíhaném skutku ze dne 12. 12. 2019. Ani komunikace mezi obviněnými v aplikaci WhatsApp, z níž vyplývá, že dne 10. 12. 2019 si obviněný V. K. chtěl půjčit od dovolatele střelnou zbraň, nepotvrzuje, že dovolatel předem věděl o útoku, kterého se o dva dny později dopustil obviněný V. K. V závěrech o dohodě o rozdělení peněz mezi nimi i o tom, že dovolatel půjčil obviněnému V. K. zbraň, tak oba soudy, které ve věci rozhodovaly, upřednostnily výpověď spoluobviněného V. K., aniž by byla podložena nějakými dalšími důkazy. V tomto směru nebyl respektován názor Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1291/12, podle něhož v situaci jediného usvědčujícího důkazu musí být věnována mimořádná pozornost prověření pravdivosti tohoto důkazu a musí být hodnocen mimořádně pečlivě, přičemž s vědomím principu presumpce neviny, pokud přichází v úvahu více výkladů provedených důkazů, nelze učinit závěr, který je méně příznivý pro obviněného. Tvrzení, že obviněný V. K. jednal pod vlivem dovolatele, který měl být strůjcem loupežného přepadení, totiž není podloženo žádnými důkazy. Takový závěr o dominantním postavení dovolatele ve vztahu k obviněnému V. K. nevyplývá ani ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který ve věci vypracovala MUDr. Gabriela Léblová, jež se ani nevyjadřovala k jejich vzájemnému vztahu.
8. Obviněný M. V. znovu zopakoval svou verzi obhajoby, že přepadení poškozené navrhl obviněný V. K., který také naplánoval spáchání skutku, vybral místo činu, vytipoval a kontaktoval poškozenou. I poté, co se dozvěděl, že dovolatel nechce mít s věcí nic společného, čin provedl. Dovolatel pak vytkl oběma soudům, které ve věci rozhodovaly, nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí, přičemž se nevypořádaly ani s jeho obhajobou, že mezi dny 5. 12. 2019 a 12. 12. 2019 vyzval spoluobviněného V. K., aby upustil od svého záměru. Dovolatel namítl i porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku nerespektování principu presumpce neviny.
9. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného M. V. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný v zásadě jen opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil již v předchozím řízení a s níž se jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly.
11. Podle státní zástupkyně je nutno odmítnout námitky o tzv. extrémním rozporu mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy, protože tyto námitky jsou pouhou polemikou se závěry soudů o tom, jak hodnotily jednotlivé důkazy. Státní zástupkyně vyslovila souhlas s názorem odvolacího soudu, podle něhož úvahy dovolatele ohledně posouzení jeho účasti na trestném činu nejsou namístě, zejména když verzi obviněného o jeho účasti na zločinu loupeže by bylo možno chápat jako organizátorství na trestném činu, nikoli jen jako pomoc k jeho spáchání. Podle státní zástupkyně soud prvního stupně správně posoudil jednání dovolatele jako spolupachatelství na spáchaném zločinu loupeže podle §23 tr. zákoníku s vědomím, že u spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl při sledování společného cíle, který byl u obou obviněných jednoznačný. V této souvislosti státní zástupkyně zopakovala skutková zjištění, k nimž dospěl především soud prvního stupně ohledně účasti dovolatele na spáchaném zločinu. Státní zástupkyně ve shodě s tímto soudem zdůraznila nepříznivou finanční situaci dovolatele jako motiv pro jeho účast na trestném činu loupeže. Právní kvalifikaci jednání obviněného v rozsudku soudu prvního stupně proto označila za správnou a odpovídající učiněným skutkovým zjištěním.
12. Státní zástupkyně proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
14. Obviněný M. V. opřel své dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. První z nich je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o chybný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k vadám při výkladu a použití hmotně právních norem, případně nejde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků jimi provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění z nich ovšem neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpisy, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
16. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ten může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, přesto soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Obviněný uplatnil druhou z uvedených variant, když podle jeho názoru napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který trpí vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
b) K uplatněným námitkám obviněného
17. S ohledem na výše uvedené nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody ty námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, jimiž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněného k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou. Soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením, která uplatnil i v podaném dovolání a jimiž se snaží prokazovat svoji nevinu, a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině ohledně účasti na zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil vůči poškozené P. Š. obviněný V. K. dne 12. 12. 2019. Rozhodně nelze přisvědčit ani dovolacím námitkám obviněného o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a „způsobem jejich hodnocení“ soudy nižších stupňů, resp. o takovém rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud neshledal důvodnými ani výhrady obviněného týkající se porušení práva na spravedlivý proces a údajného nerespektování pravidla in dubio pro reo . Takové tvrzení samo o sobě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, přičemž ani dodržení práva na spravedlivý proces, k jehož zpochybnění v dané věci nebyly shledány žádné důvody, nezaručuje obviněnému takový výsledek trestního řízení, jaký by si sám přál na základě vlastní interpretace důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění. Současně je však nutno připustit, že hmotně právní závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu o spolupachatelství dovolatele na zločinu loupeže je nesprávný, ostatně ani neodpovídá skutkovým zjištěním těchto soudů, jak bude dále podrobně rozvedeno.
18. Jak již bylo výše uvedeno, dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky, jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, na jejichž podkladě nelze posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal.
19. Pod uplatněné ani pod žádné jiné dovolací důvody nespadají námitky obviněného, jimiž brojil proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, pokud akceptovaly výpověď spoluobviněného V. K., který usvědčuje dovolatele z účasti na jím spáchané trestné činnosti dne 12. 12. 2019. Snaha dovolatele zpochybnit věrohodnost, případně pravdivost výpovědi spoluobviněného V. K. totiž nemůže být úspěšná, stejně jako poukaz dovolatele na údajné rozpory v jeho výpovědi, neboť k žádným takovým tvrzeným rozporům ve výpovědi obviněného V. K. nedošlo. Jeho výpověď je logická a odpovídá i dalším důkazním prostředkům, mimo jiné výpovědi svědků M. P., který vezl obviněného V. K. na místo plánovaného činu dne 5. 12. 2019, a výpovědi přítelkyně dovolatele N. J. o vzájemném vztahu mezi dovolatelem a spoluobviněným V. K., z nichž byly skutkové závěry soudů nižších stupňů ve vztahu ke spoluúčasti dovolatele na zločinu spáchaném obviněným V. K. rovněž učiněny. V této souvislosti nelze pominout ani obsah elektronické komunikace mezi obviněným V. K. a dovolatelem, z níž je patrno, že nejprve dne 10. 12. 2019 napsal obviněný M. V. obviněnému V. K., že až bude potřebovat pistoli, ať mu napíše. Na tuto zprávu zareagoval obviněný V. K. tak, že pistoli potřebuje nyní, načež dovolatel napsal, aby z ní hlavně nestřílel, protože je evidována na něj, poté se jej obviněný V. K. dotázal, zda má i ten paralyzér, a dovolatel mu sdělil, že ho nemá. S vědomím existence všech těchto i dalších důkazů, na které poukázaly soudy nižších stupňů, proto byla správně odmítnuta obhajoba dovolatele, že by snad nevěděl o úmyslu obviněného V. K. spáchat dne 12. 12. 2019 vůči poškozené P. Š. zločin loupeže, a to v době a na místě, jak je uvedeno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a stejně tak neakceptovaly obhajobu dovolatele, podle níž dokonce rozmlouval spáchání činu obviněnému V. K. a že se o něm dozvěděl až dodatečně. Přitom obviněný V. K. prakticky od počátku trestního stíhání obou obviněných, počínaje jeho první výpovědí dne 10. 1. 2020, vypovídal v zásadě zcela shodně, a to včetně popisu, jakým způsobem se na této jeho trestné činnosti podílel obviněný M. V. Jak dále vyplývá z výpovědi obviněného V. K., poté, co dovolateli půjčil finanční prostředky, jimiž disponoval, se dostal do finanční nouze, přitom i dovolatel měl dluhy, a právě tato skutečnost je vedla k rozhodnutí spáchat loupežné přepadení a zmocnit se s použitím násilí či pohrůžky násilí peněz, které bude mít u sebe P. Š. Tato poškozená pracovala pro obchodní společnost P., která poskytuje půjčky, proto poškozená nosila u sebe vyšší finanční částky a obvinění u ní předpokládali částku ve výši kolem 100 000 Kč. Na podkladě všech shora uvedených důkazů, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, je pak správný i jejich závěr, že aktivnějším při plánování loupeže vůči poškozené byl obviněný M. V. Proto k utvrzení obviněného V. K. v tom, aby realizoval společně naplánovaný zločinný záměr, k němuž dne 5. 12. 2019 nenašel tento obviněný odvahu, mu dovolatel nabídl vlastní samonabíjecí pistoli WALTHER, model P99, výrobní číslo XY.
20. Současně je však nutno přisvědčit dovolateli, že ani takto zjištěná jeho účast na jednání obviněného V. K. nemá a nemůže mít charakter spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, ale je účastenstvím na trestném činu ve formě organizátorství ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v tomto směru jsou námitky dovolatele důvodné. Účast obviněného M. V. na trestném činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jak je popsána ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, spočívá v tom, že dovolatel se dohodl s obviněným V. K. nejen na provedení činu, v čemž byl dovolatel dokonce aktivnější, ale i na poskytnutí prostředků k jeho spáchání. Přitom podle provedených důkazů byl dovolatel iniciátorem tohoto plánu, utvrzoval spoluobviněného V. K. v realizaci plánovaného záměru, a to opakovaně, dokonce mu vytýkal nedostatek odvahy v realizaci záměru po dni 5. 12. 2019. Navíc k tomu, aby dovolatel utvrdil spoluobviněného v přesvědčení spáchat čin, mu nabídl výše uvedenou pistoli a za účelem realizace společného záměru mu poskytl dne 4. 12. 2019 i finanční prostředky na nákup mobilního telefonu a SIM karty. Veškeré toto jednání má charakter trestné součinnosti v podobě účastenství na trestném činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy organizátorství trestného činu, které v sobě zahrnuje i případné znaky účastenství ve formě návodu a pomoci na trestném činu, rozhodně však není spolupachatelstvím trestného činu, jak je předpokládá ustanovení §23 tr. zákoníku.
21. Ze strany obviněného tudíž došlo k účasti na trestném činu loupeže v podobě trestné součinnosti v širším slova smyslu, která zahrnuje nejen spolupachatelství, ale i účastenství na trestném činu ve formě organizátorství, návodu či pomoci ve smyslu §24 odst. 1 tr. zákoníku. K posouzení jednání obviněného jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku je nutno vyjít z ustanovení §22 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož pachatelem je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Ustanovení §22 odst. 2 tr. zákoníku pak na tento konkrétní případ nedopadá. Spolupachatelství je takovým jednáním, kterým více trestně odpovědných osob úmyslným společným jednáním směřuje k naplnění všech znaků objektivní stránky skutkové podstaty toho trestného činu, který chtějí tyto osoby spáchat. Jde tedy o společné jednání, současně probíhající nebo na sebe navazující, kterým každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, k jehož spáchání směřují, anebo každý ze spolupachatelů uskutečňuje jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která je naplněna až souhrnem všech těchto jednání (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr.), případně jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (viz rozhodnutí pod č. 15/1967 nebo č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). V posledně uvedeném případě sice jednotlivé složky společné trestné činnosti samy o sobě nenaplňují znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v konkrétní skutkové podstatě trestného činu a ve svém celku tvoří a naplňují skutkovou podstatu trestného činu. Jednání každého spolupachatele je tedy článkem řetězu společných činností, které vedou k přímému vykonání trestného činu. Spolupachatelství je přitom možné ve stadiu dokonání trestného činu, ve vztahu k pokusu trestného činu i ve fázi přípravy trestného činu, pokud je tato trestná.
22. Právní úprava spolupachatelství na trestném činu loupeže podle §173 tr. zákoníku vyžaduje přítomnost pachatele na místě činu a alespoň případný částečný podíl na použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí vůči jinému, motivované snahou zmocnit se cizí věci. Přitom spolupachatelem loupeže je i ten, kdo se sám nedopouští násilí či pohrůžky jeho použitím, nýbrž jen svou přítomností při činu poskytuje druhému spolupachateli psychickou posilu, oporu a zajištění, a zároveň je připraven svým jednáním přispět ke spáchání činu, pokud tak činí podle společné dohody o odnětí cizí věci s použitím násilí nebo pohrůžky proti napadenému, anebo sice bez takové dohody, avšak s vědomím, že s ním počítá druhý pachatel, jednající v tomtéž úmyslu (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 67/1946 Sb. rozh. tr.). Nevyžaduje však i s ohledem na skutečnosti výše uvedené, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na tomto jednání stejnou měrou. Postačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, takové jednání však musí být vedeno stejným úmyslem jako činnost dalších pachatelů. I osoba, která svojí přítomností při činu po předchozí dohodě pouze zesiluje účinnost užitého násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, je spolupachatelem tohoto trestného činu (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 3371/1929 a č. 67/1946 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelem trestného činu loupeže je i ten, kdo se sám nedopouští násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale jedná například tak, aby nalezl cizí věc, které se chce společně s dalšími pachateli zmocnit (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Předpokladem spolupachatelství je pak společný úmysl jednajících osob, sledování společného cíle a za tímto účelem realizované jejich společné jednání. Přitom se nevyžaduje výslovná předchozí dohoda spolupachatelů, postačuje, že spolupachatelé si jsou vědomi, že jejich jednání, jímž napomáhají společnému cíli, a jednání dalších spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu právě tímto jejich společným jednáním.
23. Z výše citovaného je zřejmé, že jako jednání spolupachatele je možno posoudit i méně společensky škodlivé jednání, než je jednání účastníka na trestném činu, zejména za situace, když jednání účastníka na trestném činu jiného má charakter nejzávažnější formy účastenství, a to organizátorství ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud si je vědom závěrů učiněných v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 178/2000, který byl publikován pod č. 190 ve svazku 20 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Soud prvního stupně skutečně chybně posoudil jednání obviněného M. V., které jinak správně zjistil a popsal ve skutkové větě ve výroku o vině svého rozsudku, přičemž tyto nesprávné právní závěry soudu prvního stupně převzal i odvolací soud. V daném případě nebyly naplněny znaky spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku a jednání obviněného M. V. mělo být posouzeno jako účastenství ve formě organizátorství ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy jako nejzávažnější forma účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, když současně se dovolatel zčásti podílel na spáchaném zločinu loupeže též ve formě návodu či pomoci k tomuto trestnému činu, které však zmíněná nejzávažnější forma účastenství absorbuje (viz rozhodnutí pod č. 67/1971-I. a č. 4/2000 Sb. rozh. tr.). V souladu s judikaturou soudů k trestnímu zákoníku i s odbornou literaturou platí, že pokud jde o typovou škodlivost ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, blíží se účastenství typové škodlivosti pachatelství nebo spolupachatelství, přičemž v některých výjimečných případech, právě například u organizátorství, může mít jednání účastníka obdobnou typovou škodlivost nebo ji dokonce ve srovnání s pachatelstvím může i přesáhnout (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha, 2012, s. 347; Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Svazek 1. §1 až 204. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 442; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1133/2014). Proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu ve smyslu §111 tr. zákoníku a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy nestačí k provedení trestného činu.
24. Povaha a závažnost konkrétního jednání obviněného M. V., kterou soud prvního stupně správně popsal nejen ve skutkové větě ve výroku o vině, ale i v odůvodnění svého rozsudku, je přitom takové intenzity, že se blíží charakteru protiprávního jednání, které je možno označit za spolupachatelství, dokonce v tomto konkrétním případě je závažnost jednání dovolatele vyšší než v některých případech spíše pasivnějšího, resp. méně aktivního spolupachatelství na stejném trestném činu. Je nutno konstatovat ve shodě se závěry soudů nižších stupňů, že bez aktivního jednání dovolatele, byť má jen charakter účastenství na trestném činu loupeže ve formě organizátorství, by se pachatel tohoto trestného činu, tj. spoluobviněný V. K., s vysokou pravděpodobností vůbec nedopustil jeho spáchání. Právě tyto zjištěné skutečnosti zvyšují míru závažnosti jednání dovolatele a jsou obecnou přitěžující okolností ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku. V tomto směru nelze pominout ani zjištěnou závislost obviněného V. K. na dovolateli, u něhož jmenovaný bydlel a měl v dovolateli svůj vzor, dovolatel je starší, zkušenější a obviněný V. K. byl v době spáchání zločinu loupeže ve věku blízkém věku mladistvých. Přitom ke spáchání tohoto zločinu ho dovolatel podle skutkových zjištění využil v podstatě způsobem do jisté míry obdobným nepřímému pachatelství (§22 odst. 2 tr. zákoníku), tj. jako tzv. živého nástroje, a zčásti zneužil i finanční tísně obviněného V. K. v zájmu vlastního obohacení se.
25. Je nutno rovněž připomenout, že různé formy součinnosti na trestném činu vykazují odlišnou typovou společenskou škodlivost. Obecně platí, že trestný čin spáchaný za součinnosti více osob je obvykle společensky škodlivější, je páchán sofistikovaněji, s větší nadějí na úspěch, tato součinnost více osob usnadňuje spáchání trestného činu, násobí síly osob, které se na činu podílejí, ztěžuje odhalení spáchaného činu a v důsledku toho i komplikuje trestněprávní postih všech osob, které se podílely na tomto činu, ať již v pozici spolupachatelů či účastníků. V posuzovaném konkrétním případě byla role obviněného M. V., byť byl v pozici organizátora jako účastníka na zločinu loupeže spáchaném spoluobviněným V. K., v zásadě zcela srovnatelná s rolí spolupachatele tohoto trestného činu. Ostatně ani nesprávný právní závěr o formě trestné součinnosti dovolatele se zásadněji nepromítl do výroku o uloženém trestu, byť mu byl uložen trest odnětí svobody přísnější než hlavnímu pachateli, avšak rovněž ještě podmíněně odložený, za současného uložení trestu propadnutí věci. Z tohoto hlediska nelze pominout postoj obviněného k jeho protiprávnímu jednání, míru jeho součinnosti na trestné činnosti i skutečnost, že byl odsouzen za dva trestné činy. Povaha a závažnost organizátorství se tudíž odrazila u dovolatele při stanovení druhu i výměry trestu, jak to předpokládá ustanovení §39 odst. 7 písm. b) tr. zákoníku, přičemž obviněný V. K. byl do značné míry jen vykonavatelem vůle dovolatele, tj. organizátora trestného činu, a závažnost dovolatelova jednání přesáhla i závažnost jednání pachatele tohoto zločinu.
26. Všechny výše uvedené skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že projednání dovolání obviněného M. V. by nemělo podstatný význam pro něj ani pro tvorbu judikatury. Dovolání obviněného tedy je přípustné, opírá se i o zákonem stanovené důvody dovolání, je podloženo námitkami, které zčásti věcně odpovídají těmto dovolacím důvodům, dovolání bylo podáno včas i oprávněnou osobou, má zákonem stanovené náležitosti, avšak ve svém důsledku nemůže mít pro obviněného zásadnější dopad z hlediska úvah o závažnosti a škodlivosti jeho jednání, za které byl odsouzen, neboť forma trestné součinnosti, pro kterou byl obviněný uznán vinným, je v z hlediska své závažnosti srovnatelná s formou trestné součinnosti na zločinu loupeže, jejímž spácháním měl být uznán vinným. Kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v nyní posuzované trestní věci by tedy vůbec neovlivnilo postavení obviněného, jeho situace by se podstatněji nezměnila, přitom ani řešená otázka, zda byl obviněný spolupachatelem zločinu loupeže nebo účastníkem ve formě organizátora na tomto trestném činu, není v judikatuře soudů sporná, byla opakovaně řešena a nevykazuje žádné nejasnosti, které by měl Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí odstraňovat i s jeho případným judikatorním přesahem. Vyřešení formy účastenství obviněného v širším slova smyslu na spáchaném zločinu loupeže by přitom nemělo vliv ani na úvahy o trestu, který obviněnému uložily soudy nižších stupňů. Za této situace Nejvyšší soud shledal podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
V. Závěrečné shrnutí
27. Nejvyšší soud tedy vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že obviněný M. V. opřel své dovolání zčásti o námitky, které neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a ve zbytku o takové námitky, které jsou sice důvodné, ale nemohou mít vliv na postavení obviněného ve vztahu k výroku o vině a výroku o trestu. Přitom otázka, ohledně které je dovolání obviněného částečně důvodné, je dostatečně řešena judikaturou soudů a odbornou literaturou a nevykazuje potřebu judikatorního zásahu Nejvyššího soudu. Změna právní formy trestné součinnosti obviněného na zločinu loupeže nemůže mít ani pro obviněného samotného zásadnější význam. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by musel přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího.
28. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký