ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.736.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 736/2021-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 o dovoláních, která podali obvinění M. B. , nar. XY v XY, bytem XY, a P. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 14 To 289/2020, který rozhodoval jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 38/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných M. B. a P. K. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 2 T 38/2019, byli obvinění M. B. a P. K. uznáni vinnými přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl obviněný M. B. odsouzen podle §405 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Obviněný P. K. byl odsouzen podle §405 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
3. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Písku podali oba obvinění odvolání, a to proti všem výrokům napadeného rozsudku. O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 14 To 289/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněné M. B. a P. K. uznal vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť se úmyslně společným jednáním dopustili na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti. Tento skutek spočíval v tom, že dne 20. 5. 2018 v odpoledních hodinách v areálu hřbitova s památníkem XY, stojícím na parcele č. XY v k. ú. obce XY, okres XY, jenž byl vyhlášen za kulturní památku rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 2777/98, v místě bývalého tzv. cikánského tábora vylepili na informační tabule umístěné zde v památníku text ve znění: „Památník věnovaný posledním pracujícím romům na území České republiky“ a na strom připevnili tabuli s textem: „Památník věnovaný historicky posledním pracujícím romům na území České republiky“, který byl doplněn znakem památníku XY, přičemž tábor v XY byl v jedné své etapě, a to v době Protektorátu Čechy a Morava, konkrétně v období od 1. 8. 1942 do 6. 8. 1943, tzv. cikánským táborem, do kterého se na základě výnosu Ministerstva vnitra č. D1520-22/6-42-V/4 o tzv. potírání cikánského zlořádu umisťovaly osoby zejména romského etnika, které byly posléze eskortovány do vyhlazovacího tábora Osvětim II Březinka.
4. Za tento přečin byl obviněný M. B. odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Obviněný P. K. byl odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněného M. B.
5. Obviněný M. B. podal prostřednictvím svého obhájce proti zmíněnému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jímž ho napadl v celém rozsahu.
6. Obviněný namítl porušení zásad spravedlivého procesu týkajících se odvolacího řízení a hlavního líčení a dále shledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Porušení zásad spravedlivého procesu vyplývá podle jeho názoru z nerespektování ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož musí být obviněný po celou dobu trestního řízení seznámen s povahou a důvody obvinění a nesmí docházet k opomenutí či nepřipuštění důkazů. Uvedené porušení spatřuje obviněný zejména ve změně právní kvalifikace bez jeho předchozího upozornění s cílem zajistit rozhodnutí o povolení odposlechu jeho hovorů uskutečněných v rámci telekomunikačního provozu. Jak dále obviněný zdůraznil, podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, aniž by však odkázal na konkrétní rozhodnutí, musí být obviněný upozorněn na změnu právní kvalifikace skutku tak, aby mohl včas a účinně změnit způsob své obhajoby.
7. Obviněný shledal porušení svého práva na spravedlivý proces i v tom, že obhajobou navržený důkaz prokazující, že v inkriminované době se nenacházel na místě činu, odvolací soud nedůvodně odmítl. Stejně tak nebyly provedeny důkazy fotografií lidí pořízených ze záznamů bezpečnostních kamer. Podle obviněného existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, protože nebylo prokázáno, že cedule s příslušnými nápisy umístili oba obvinění, neboť na nich nebyly otisky prstů obviněných ani jejich stopy DNA. Soudy se také nevypořádaly s tím, jak mohli obvinění umístit ceduli do výšky asi 3,5 metru a kdy došlo k umístění. Obviněný také vytkl nedostatky znaleckého posudku prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc.
8. Podle obviněného s přihlédnutím k zásadě presumpce neviny nebyly splněny podmínky pro výrok o vině a trest mu byl uložen v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, které soudy nerespektovaly (ani pravidlo „in dubio pro reo“) při hodnocení důkazů.
9. Obviněný M. B. proto navrhl zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře a současně i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušené rozhodnutí s tím, aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že zprostí obviněného obžaloby v celém rozsahu.
b) Dovolání obviněného P. K.
10. Obviněný P. K. podal obsahově podobné dovolání a stejně jako obviněný M. B. vytkl porušení zásad spravedlivého procesu týkajících se odvolacího řízení a hlavního líčení a dále namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Porušení zásad spravedlivého procesu dovodil z ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož musí být obviněný po celou dobu trestního řízení seznámen s povahou a důvody obvinění a nesmí docházet k opomenutí či nepřipuštění důkazů. Obviněný spatřuje toto porušení zejména ve změně právní kvalifikace skutku bez předchozího upozornění s cílem zajistit rozhodnutí o povolení odposlechu jeho hovorů v rámci telekomunikačního provozu. Jak dále obviněný zdůraznil, podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, aniž by však odkázal na konkrétní rozhodnutí, musí být obviněný upozorněn na změnu právní kvalifikace skutku tak, aby mohl včas a účinně změnit způsob své obhajoby.
11. Obviněný shledal porušení svého práva na spravedlivý proces rovněž v tom, že nebyly vyslechnuty osoby, které zpracovaly zprávu k činnosti hnutí První republika u Národní centrály proti organizovanému zločinu, čímž nebyl obhajobě poskytnut prostor, aby mohla vyvrátit tuto zprávu. Také neprovedením důkazů navržených obviněným (fotografiemi lidí pořízených kamerovým záznamem) a nedostatečným odůvodněním odmítnutí těchto důkazních návrhů podle jeho názoru došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
12. Obviněný dále poukazoval na svobodu projevu, přičemž podobné projevy nemají být postihovány normami trestního práva, neboť soud nedostatečně hodnotil dehonestující význam výroků, ani neodůvodnil, z čeho vyplývá nepravdivost vyvěšeného textu. Podle obviněného také nebyl správně posouzen charakter místa, neboť text byl vyvěšen na místě památníku, nikoliv na místě hřbitova, který se nachází jinde, a je tedy otázkou, zda jde o pietní místo.
13. Obviněný spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním zejména v tom, že nebylo prokázáno, že cedule umístili oba obvinění, neboť na cedulích nebyly jejich otisky ani stopy DNA. Soudy se podle jeho názoru nevypořádaly také s tím, jak mohli obvinění umístit ceduli do výšky asi 3,5 metru a kdy došlo k umístění. Obviněný také namítal nedostatky znaleckého posudku prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc. Podle obviněného s přihlédnutím k zásadě presumpce neviny nebyly splněny podmínky pro výrok o vině a trest byl uložen v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, které soudy nerespektovaly (ani pravidlo „in dubio pro reo“) při hodnocení důkazů.
14. Obviněný P. K. proto navrhl zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře a současně i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušené rozhodnutí s tím, aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že zprostí obviněného obžaloby v celém rozsahu.
c) Vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných
15. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. K uplatněné námitce ohledně změny právní kvalifikace bez předchozího upozornění státní zástupkyně konstatovala, že trestní stíhání obviněných bylo zahájeno pro skutek kvalifikovaný jako přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku. Stejně tak byl skutek právně kvalifikován v obžalobě a i v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. Ke změně došlo až rozhodnutím odvolacího soudu, který překvalifikoval skutek na přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, což je však mírnější trestný čin, než pro jaký byli obvinění od počátku stíháni. Povinnost soudu upozornit na změnu právní kvalifikace vyplývá z ustanovení §225 odst. 2 tr. řádu a uplatní se jen tehdy, kdyby měl být obviněný uznán vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku.
16. Pokud jde o navržené důkazy, státní zástupkyně poukázala na to, že není povinností soudu provádět všechny navrhované důkazy, neboť je to soud, který určuje rozsah dokazování. Ve vztahu k námitce vytýkající extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním je podle názoru státní zástupkyně s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci nejde o žádný z případů takového nesouladu. Státní zástupkyně se dále vyjádřila k některým provedeným důkazům a skutkovým zjištěním vyplývajícím z nich a neshledala zde nepoužitelnost protokolů o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
17. Za relevantní nelze podle státní zástupkyně považovat ani námitky obviněných, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. s pravidlem „in dubio pro reo“. Pochybnosti pak nevzbuzuje ani skutečnost, že obvinění se dopustili hrubé neslušnosti na místě veřejnosti přístupném, neboť Ministerstvo kultury prohlásilo hřbitov s památníkem XY za kulturní památku. Celý areál tak byl v době činu prohlášen kulturní památkou, která je navíc pietním místem. Je to tedy podle názoru státní zástupkyně místo vyjadřující úctu jednak těm, kteří prošli tímto táborem, tak i těm, kteří byli eskortování do vyhlazovacího tábora Osvětim II Březinka. Jestliže obvinění umístili texty v prostorách památníku, v nichž se vyjadřovali neuctivě vůči romskému etniku, pro které byl tábor v XY vybudován, pak se bezpochyby dopustili minimálně hrubé neslušnosti.
18. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obou obviněných tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
20. Oba obvinění se domáhali existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
21. K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké
na ni dopadalo. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
22. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Případy, na které dopadá tento dovolací důvod, je nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nejvyšší soud musí v řízení o dovolání vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v předchozím průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku o vině v rozhodnutích soudů nižších stupňů, přičemž tento skutkový stav se posuzuje jen z toho hlediska, zda je právní posouzení skutku v souladu se všemi zákonnými znaky obsaženými v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Východiskem pro zjištění, zda byl naplněn citovaný dovolací důvod, jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných právních odvětví. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno ani na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
23. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí prostřednictvím některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly takovému důvodu. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
c) K dovolacím námitkám obviněných
24. Obvinění M. B. a P. K. však ve svých dovoláních nevytkli soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvedli, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jimi spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizovali, které zákonné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byli uznáni vinnými, nebyly naplněny. Jak ostatně i sami obvinění zdůraznili, podle jejich názoru mělo dojít k nesprávnému zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů. Obsahem dovolání obviněných jsou námitky, v nichž vyslovili nesouhlas s tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, jak postupoval při dokazování a v jakém rozsahu provedl dokazování. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obvinění v této souvislosti neodkázali na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Přitom obvinění ve svých dovoláních opětovně uvádí argumenty, které uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení. Ty byly součástí jejich obhajoby v hlavním líčení (viz obsah závěrečných řečí na č. l. 319 až 323 trestního spisu) i obsahem jejich odvolací argumentace v odvoláních podaných proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2020, přičemž odvolací soud je posoudil a náležitě a podrobně se s nimi vypořádal (viz s. 6 až 8 jeho rozsudku). Zároveň obvinění v podstatě požadují, aby Nejvyšší soud dal soudům nižších stupňů pokyny, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je ovšem v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
25. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění, znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje právo hmotné, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněných, podle nichž soudy nižších stupňů pochybily, když neprovedly obhajobou navrhované důkazy. Totéž platí o tvrzeném porušení principu presumpce neviny, pravidla „in dubio pro reo“ a porušení práva na spravedlivý proces. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením jimi provedených důkazů. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení.
26. Totéž platí ohledně námitek obou obviněných týkajících se změny právní kvalifikace skutku v průběhu trestního řízení. Jak správně zdůraznila i státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovoláním obviněných, ke změně právní kvalifikace skutku došlo až rozhodnutím odvolacího soudu, který ve skutku shledal přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, což je však mírnější trestný čin, než pro jaký byli obvinění od počátku stíháni. Povinnost soudu upozornit na změnu právní kvalifikace vyplývá z ustanovení §225 odst. 2 tr. řádu a uplatní se jen tehdy, pokud by měl být obviněný uznán vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku, ale k takové změně k horšímu nedošlo, takže nemohlo být ani porušeno právo obviněných na spravedlivý proces. Navíc touto změnou právního posouzení nebyla nijak dotčena podstata skutku a obvinění neměli důvod reagovat na ni či jakkoli jí přizpůsobovat svou obhajobu, která byla stejně založena výlučně na tom, že skutek vůbec nespáchali, a ohledně jeho právní kvalifikace nic relevantního neuplatnili ani v podaných dovoláních. Uplatněnému dovolacímu důvodu pak neodpovídá ani argumentace obviněného P. K., podle níž nebyla obhajobě dána možnost klást otázky osobám zpracovávajícím zprávu k činnosti hnutí První republika. Není totiž povinností soudů provádět všechny navrhované důkazy, přičemž všechny důkazy provedené soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci byly dostatečné k tomu, aby mohl být učiněn spolehlivý závěr o vině obou obviněných přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Také námitka údajného nedostatečného posouzení dehonestujícího významu výroků umístěných v prostorách památníku a charakteru tohoto místa neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť je skutkové povahy a neodpovídá výsledkům dokazování.
27. Nejvyšší soud dále nad rámec uplatněného dovolacího důvodu zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, přičemž jím naplnili všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byli uznáni vinnými. Soudy nižších stupňů při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) dospěly ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu a se zaměřením výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz §265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud nemůže být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení učiněná soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
IV. Závěrečné shrnutí
28. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obvinění M. B. a P. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podali dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněných, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc shodnými námitkami obviněných, jaké uplatnili ve svých dovoláních, se již zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly soudy nižších stupňů v podrobném odůvodnění svých rozhodnutí.
29. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovoláních obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu