ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.760.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 760/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 5 To 73/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 2/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 5 T 2/2013, byl obviněný J. K. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), tím, že v blíže nezjištěné době poté, co mu v letech 2004 až 2006 vznikl finanční závazek vůči P. K. ve výši 2 500 000 Kč, přislíbil jeho umoření a jako adekvátní protihodnotu předal, bez vědomí a účasti P. K., P. K. ze souboru minimálně 300 maleb a kreseb, o nichž věděl, že byly vytvořeny přesně nezjištěným autorem napodobujícím výtvarný styl malířů Maurice de Vlamincka, Emila Nolde, George Braqua, Maxe Pechsteina, Marca Chagalla, Vasilije Kandinského, Maxe Ernsta, Odilona Redona, Henri Matisse, Pablo Picassa, Franze Marca, Pauly Modersohn-Becker, Paula Klee, Amedeo Modigliani, Kazimira Maleviče, Ernsta Rodčenka a dalších autorů, malby a kresby signované jako 1. obraz – autor Michail Larionov, 20 x 28,5 cm, 2. obraz – autor Emil Nolde, 26,5 x 49 cm, 3. obraz – autor Emil Nolde, 27,5 x 48 cm, 4. obraz – kresba – autor Mark Franz (signováno v azbuce), 24,5 x 34 cm, 5. obraz – autor Marc Chagall, 40 x 55 cm, přičemž ohledně původu obrazů sdělil P. K. smyšlenou legendu, podle níž část autorských děl pocházela z Ruska, část zakoupil v roce 1993 od A. M., která obrazy vlastnila jako pozůstalost po svém prvním manželovi – F. T. Obviněný zaštítil takto umořený závazek fiktivní kupní smlouvou mezi ním a P. K., datovanou k 15. 4. 2001, ačkoliv k jejímu uzavření došlo v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě až v roce 2006, čímž uvedl P. K. v omyl a obohatil sám sebe o částku 2 500 000 Kč.
2. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 5 To 73/2020, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
3. Obviněný J. K. podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
4. V podaném dovolání obviněný nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že skutek není trestným činem, neboť jednání obviněného nenaplnilo všechny zákonem požadované znaky trestného činu podvodu a nebylo možno dovodit, že by obviněný uvedl svědka P. K. v omyl nebo že by využil jeho omylu, a zprostit ho obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. Podle obviněného nebyl skutek prokázán natolik, aby bylo možno učinit závěr, že se odehrál tak, jak bylo uvedeno v obžalobě a následně v rozsudku soudu prvního stupně. Za této situace měl být obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán. Soud prvního stupně měl posuzovaný skutek v předchozím řízení za prokázaný, ačkoli z odůvodnění rozsudku bylo patrné, že se skutek, jak byl v obžalobě popsán, nemohl stát.
5. Dovolatel i svědek P. K. v řízení popřeli existenci nějakého finančního závazku ve výši 2 500 000 Kč, sám svědek P. K. uvedl, že tento závazek obviněného byl stanoven pouze formálně, nešlo o reálný závazek, a potvrdil, že se necítí být podveden obviněným, nebyl ani nijak poškozen jednáním obviněného. Podle svědka neměl obviněný vůči němu žádný dluh a nijak ho neuvedl v omyl. Svědek věděl, že jemu předané obrazy nejsou originály, a předpokládal, že nemají žádnou větší hodnotu. Kupní smlouva mezi nimi byla jen pojistkou, aby obviněný nechtěl později obrazy zpět. Obviněný s vědomím výpovědi svědka P. K. namítl, že pokud neexistoval žádný jeho závazek vůči poškozenému, neexistovala ani protihodnota, kterou by měl být neexistující závazek kompenzován. Obrazy daroval svědkovi a tvrzení soudu prvního stupně, že je prodal svědkovi P. K., bylo jednoznačně vyvráceno. Za této situace bylo podle obviněného nadbytečné zkoumat pravost obrazů, svědkovi P. K. byl totiž lhostejný původ obrazů i způsob jejich nabytí obviněným. K závěru soudu prvního stupně, podle něhož jsou všechny obrazy falza, obviněný namítl, že žádný z těchto pěti obrazů nebyl znalecky zkoumán, a pro učiněný závěr tak chybí odborný podklad.
6. Pokud jde o napadené rozhodnutí odvolacího soudu, podle názoru obviněného z provedeného dokazování před soudem prvního stupně a z jím učiněných závěrů vyplynulo, že se skutek nestal, tudíž nemohl nastat ani trestným činem předpokládaný následek. Přes tuto skutečnost Vrchní soud v Praze učinil závěr, podle kterého se alespoň z podstatné části skutek udál, a došlo k tomu, v čem obžaloba spatřovala jednání a následek, tj. byla spolehlivě prokázána podstata skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat. Prokázaný skutek však podle odvolacího soudu nenaplnil všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu a závěry soudu prvního stupně, že skutek není trestným činem, tak lze akceptovat jako správné a zákonné. Za této situace podle mínění odvolacího soudu nebyl dán důvod zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu, ale byl dán důvod zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, neboť nedošlo k naplnění znaku „uvedení v omyl“. Podle odvolacího soudu se skutkový děj, který tvoří základ obžaloby, alespoň z podstatné části udál, jelikož došlo k tomu, v čem obžaloba spatřovala jednání a následek. Byla tedy spolehlivě prokázána podstata skutku, o němž soud rozhodoval, avšak nebyly naplněny všechny subjektivní i objektivní znaky skutkové podstaty žádného trestného činu, a to z důvodu chybějícího znaku „uvedení v omyl“.
7. Obviněný v podaném dovolání nesouhlasí s výše uvedeným závěrem odvolacího soudu, protože nelze učinit závěr, že se posuzovaný skutek z podstatné a obžalobou předvídané části stal. Smluvní vztah mezi obviněným a svědkem P. K. byl naprosto jiný, než tvrdila obžaloba, převod obrazů se uskutečnil za zcela jiných podmínek, než dovodila obžaloba, a soud prvního stupně měl tyto zjevně odlišné závěry promítnout do jím zjištěného skutkového děje, vzít je v úvahu a popsat skutek ve svém rozsudku tak, aby odpovídal závěrům provedeného dokazování, a poté zprostit obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. Pokud ovšem soud prvního stupně vycházel ze skutku tak, jak byl uveden v obžalobě, a ten doslovně převzal do svého rozsudku, pak měl být obžalovaný zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu.
8. Proto závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněného J. K. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je podstatná část námitek uplatněných v dovolání obsahově shodná s odvoláním, které obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně. S těmito námitkami se odvolací soud vypořádal v odůvodnění svého usnesení. Podstata skutku podle odvolacího soudu spočívala v tom, že obviněný disponoval s falzy obrazů, které prodal poškozenému. K tomu státní zástupce uvedl, že podstatou skutku není to, zda existovaly dané obrazy, zda šlo o falzifikáty a zda byly někomu prodány. Podstatou skutku bylo, že obviněný uvedl poškozeného v omyl v tom, že obrazy jsou pravé, a tím se obohatil a způsobil poškozenému škodu. Takové jednání bylo trestně právně relevantní. Samotné držení napodobenin obrazů či jejich prodej mezi poučenými účastníky není žádným právním předpisem zakázán. Soudy ve svých rozhodnutích učinily závěr, že poškozený nebyl uveden obviněným v omyl a nebyla mu způsobena škoda. K zachování podstaty skutku by však bylo nutné zachovat alespoň podstatu jednání, přinejmenším uvedení poškozeného v omyl, byť bez škodlivého úmyslu. Podle státního zástupce je zřejmé, že popis skutku ve výroku zprošťujícího rozsudku neodpovídá skutkovým zjištěním ohledně omylu a vzniku škody.
10. Státní zástupce odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr., které je ovšem podle jeho názoru použitelné pouze za předpokladu, kdyby nešlo o tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a v této souvislosti státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1502/2018.
11. Podle státního zástupce pouze v případě zprošťujícího důvodu podle §226 písm. a) tr. řádu může popis skutku ve výroku rozsudku obsahovat skutečnosti původně žalované, tedy to, co se nestalo. Naopak v případě zproštění z důvodu podle §226 písm. b) tr. řádu může popis skutku obsahovat pouze to, co se stalo. V nyní projednávané věci popis skutku obsahuje tvrzení, která dokonce samotné soudy označily za vyvrácená. Skutková tvrzení o omylu a způsobené škodě přitom popisují podstatu skutku.
12. Státní zástupce zde shledal nepřípustný nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a skutkovými zjištěními popsanými v jeho výroku. Kdyby byl skutek popsán v rozsudku soudu prvního stupně v souladu s jeho odůvodněním, pak by se jako vhodnější a přiléhavější jevil zprošťující důvod podle §226 písm. a) tr. řádu, proto státní zástupce považuje dovolání obviněného za důvodné.
13. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, aby podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud jejich zrušením pozbydou podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
15. Obviněný J. K. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože správně měl uplatnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť napadl usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné. Obviněný přitom dovodil ve svém dovolání, že již v řízení předcházejícím odvolacímu řízení byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný tedy tvrdil, že v rozsudku soudu prvního stupně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku či k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, které odvolací soud nenapravil. Tato vada ohledně správného označení dovolacího důvodu by však sama o sobě nebyla důvodem pro odmítnutí podaného dovolání.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na skutek v takové podobě, k níž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od jeho názoru. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám obviněného
18. Základem námitek dovolatele je tvrzení, že v řízení nebyla prokázána podstata žalovaného skutku, proto neměl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu a domáhá se zproštění obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. řádu. Přitom platí, že důvod zproštění obžaloby uvedený v §226 písm. a) tr. řádu je pro obviněného příznivější než důvod zproštění uvedený v §226 písm. b) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 37/1989-III. Sb. rozh. tr.). Proto obviněný může dovoláním napadnout též zprošťující rozhodnutí, pokud se domáhá toho, aby byl zproštěn z důvodu, který je pro něj příznivější. Jestliže byl obviněný zproštěn obžaloby z důvodu předpokládaného ustanovením §226 písm. b) tr. řádu (tj. že se stal skutek, který však není trestným činem), pak prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nemůže domáhat zproštění podle §226 písm. a) tr. řádu, neboť v takovém případě ve skutečnosti napadá skutková zjištění učiněná soudy s tvrzením, že se skutek uvedený v žalobním návrhu nestal. Dovolání je v takovém případě podáno z jiného než zákonného důvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, uveřejněné jako rozhodnutí pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr., proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl svým usnesením ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 235/05). O stejný případ jde i v nyní posuzované trestní věci obviněného J. K.
19. Dovolatel totiž i v této věci pouze zpochybňuje skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a odvolací soud, jejichž rozhodnutí vycházejí ze závěru, že se žalovaný skutek stal, avšak není trestným činem [§226 písm. b) tr. řádu], zatímco obviněný se dovoláním domáhá zjištění, že se skutek vůbec nestal [§226 písm. a) tr. řádu], přičemž podle jeho názoru soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily některé důkazy, případně neprovedly dokazování v potřebném rozsahu. Navíc obviněný uplatnil tyto námitky – v zásadě jen skutkového charakteru – pouze ve vztahu k odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně, protože jim vytýká jeho rozpor s výrokovou částí tohoto rozsudku a s popisem skutku v něm obsaženým.
20. Obviněný se tedy svými dovolacími námitkami ocitl mimo rámec hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Přitom v zásadě zcela totožné výhrady uplatnil dovolatel již v řízení před odvolacím soudem, který se s těmito námitkami věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádal, když konstatoval skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně ve svém rozsudku (bod 20. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Jak ovšem odvolací soud dále zdůraznil (viz body 21. a 28. odůvodnění jeho usnesení), došlo k tomu, že obviněný předal obrazy svědkovi P. K., byť za jiných okolností a z jiného důvodu, než tvrdila obžaloba v žalobním návrhu. Obrazy tedy byly předány, byla k nim vytvořena i fiktivní kupní smlouva, ačkoli ve skutečnosti obviněný tyto obrazy daroval svědkovi P. K., který věděl o jejich původu.
21. K důvodu zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu, jehož uplatnění se obviněný domáhá, Nejvyšší soud dále připomíná, že podle ustálené judikatury (viz rozhodnutí pod č. 37/1989-II. Sb. rozh. tr.), jestliže se obviněný dopustil jednání popsaného v obžalobě, stal se skutek, pro který je stíhán, a není možno jej zprostit obžaloby podle shora citovaného ustanovení. Skutečnost, že nebyly naplněny další znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu – např. následek a úmyslné zavinění – je důvodem pro zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu (skutek, pro který je obviněný stíhán, není trestným činem). O obdobnou situaci jde i v nyní posuzované trestní věci, kde se podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů odehrála podstatná část žalovaného skutku, ale nebyl naplněn zákonný znak trestného činu podvodu spočívající v omylu svědka P. K., který věděl o skutečném původu obrazů. Přitom soud prvního stupně uvedl ve výrokové části zprošťujícího rozsudku popis skutku ve shodě s tím, jak byl vymezen obžalobou, což je v souladu s obžalovací zásadou, protože musel rozhodovat o žalovaném skutku a učinit jeho právní posouzení, v rámci něhož – na rozdíl od obžaloby – neshledal naplněnými všechny zákonné znaky zločinu podvodu.
22. Pokud státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1502/2018, nemohl to Nejvyšší soud akceptovat. Jde totiž jednak o argumentaci státního zástupce zcela nad rámec podaného dovolání a jeho odůvodnění a jednak se citované rozhodnutí týká odlišné skutkové situace od nyní projednávané věci, přičemž je založeno na jiných důvodech, než jaké obsahuje dovolání obviněného J. K.
V. Závěrečné shrnutí
23. Nejvyšší soud na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný J. K. přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc se shodnými námitkami obviněného, jaké uplatnil ve svém dovolání, se již věcně správně a přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů, které v této věci rozhodovaly. Na tato jejich rozhodnutí lze zcela odkázat, neboť jsou v souladu i s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
24. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký