ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.84.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 84/2021-1386
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 55 To 160/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 18 T 49/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud v České Lípě rozhodl rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 18 T 49/2017, jímž obviněného R. P. uznal vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku pro skutek spočívající ve stručnosti v tom, že obviněný jako jednatel a společník obchodní společnosti E. (dále též jen „E.“) vědom si probíhající daňové kontroly ze strany správce daně v úmyslu ohrozit její řádné provedení a s cílem zmařit včasné a řádné vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od 2. čtvrtletí roku 2012 až do 2. čtvrtletí roku 2015 a daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012 až 2014 fiktivně převedl dne 16. 4. 2015 svůj obchodní podíl v E., na obchodní společnost P. (dále též jen „P.“) zastoupenou neztotožněnou postavou jménem M. V. s datem narození dne XY, údajným státním příslušníkem Lotyšské republiky, přičemž v rámci tohoto převodu obchodního podílu úmyslně zničil, nebo blíže nezjištěným způsobem zašantročil účetnictví obchodní společnosti E., tím zmařil včasné a řádné vyměření daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob za uvedená zdaňovací období. Za tento přečin byl podle §254 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému R. P. uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Obviněnému byl rovněž uložen trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 2 let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 3, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. P. odvolání a v jeho neprospěch tak učinil též státní zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě, a to v rozsahu výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 55 To 160/2020, byla podle §256 tr. řádu obě podaná odvolání jako nedůvodná zamítnuta.
3. V předchozím řízení bylo o podané obžalobě na obviněného rozhodováno nejprve trestním příkazem ze dne 31. 5. 2017, který byl zrušen podáním odporu obviněného, ve věci následně probíhalo hlavní líčení, přičemž první odsuzující rozsudek byl Okresním soudem v České Lípě vyhlášen dne 5. 6. 2018, po jeho zrušení odvolacím soudem a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, jímž obviněného R. P. podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě v celém rozsahu s tím, že skutek, pro který byla obžaloba podána, není trestným činem. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci tento rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V dalším hlavním líčení byl obviněný R. P. znovu uznán vinným rozsudkem, který je citován pod bodem 1. tohoto usnesení Nejvyššího soudu.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný R. P. podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 55 To 160/2020, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle jeho názoru byl již rozsudek soudu prvního stupně zatížen vadou v právním posouzení skutku, kterou soud druhého stupně neodstranil.
5. Obviněný v odůvodnění svého dovolání poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně učinil skutkový závěr o neexistenci osoby M. V. na podkladě zprávy Interpolu Washington. Uvedené zjištění, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, je však v extrémním nesouladu s právními závěry soudů obou stupňů, podle nichž obviněný převedl svůj obchodní podíl v obchodní společnosti E., na obchodní společnost P. Obviněný namítl, že M. V. byl osobou zapsanou v obchodním rejstříku jako jednatel obchodní společnosti P., proto v souladu s principem materiální publicity obchodního rejstříku měl za to, že jde o reálnou osobu vystupující jako statutární orgán jmenované obchodní společnosti. V této souvislosti obviněný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006, a v něm vyslovený názor, podle něhož proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Právní jednání osoby zapsané v obchodním rejstříku tedy zavazuje obchodní společnost, jejímž jménem dotyčná osoba jedná, přičemž podmínkou tohoto závěru je skutečnost, že třetí osoba jedná v dobré víře a skutečně vstupuje do vztahu se statutárním orgánem oprávněným za obchodní společnost jednat. Pokud by pak byl M. V. smyšlenou osobou a obviněného by nechránil princip materiální publicity obchodního rejstříku, uplatnilo by se ustanovení §440 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, upravující následky jednání ultra vires , tedy jednání by zavazovalo právnickou osobu, pokud by obchodní společnost P., toto překročení oprávnění jednat za ni bez zbytečného odkladu schválila. To by však nemohla učinit, neboť jiného jednatele než M. V. tato obchodní společnost neměla a nemá. Jestliže by tato osoba měla být smyšlená a neexistující, nemohlo ani dojít k převodu obchodního podílu v obchodní společnosti E., a obviněný tak zůstal nadále jeho 100% vlastníkem.
6. Podle obviněného s uvedeným extrémním nesouladem mezi skutkovými a právními závěry se odvolací soud v napadeném usnesení nevypořádal, ačkoli jej ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítal. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
7. K dovolání obviněného R. P. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož jsou dovolací námitky jen skutkové povahy, neboť obviněný vytýká porušení norem upravujících postup soudů při vytváření skutkových zjištění, tudíž je nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Podle státního zástupce nelze z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně dovodit vytýkaný rozpor mezi skutkovým zjištěním a soudy učiněnými právními závěry, navíc odvolací soud se s totožnými námitkami obviněného v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal.
8. Podstatou protiprávního jednání obviněného bylo znepřístupnění účetnictví obchodní společnosti E., správci daně v době provádění daňové kontroly u tohoto daňového subjektu. Soudy správně dovodily, že postup obviněného zahrnující i vyhotovení protokolu o předání účetnictví novému jednateli měl vyvolat zdání, že vedení a uchovávání účetnictví zajišťuje nadále jiná osoba než obviněný, kterou však nebylo možné kontaktovat a požadovat po ní splnění zákonných povinností jednatele. Z dokazování však vyplynulo, že obviněný i po zániku funkce jednatele nadále vystupoval jako statutární orgán obchodní společnosti E., právně za tuto obchodní společnost jednal v souvislosti s převody dříve poskytnutých úvěrů na pořízení vozidel do majetku obchodní společnosti, což ani obviněný nezpochybnil. Je tak zřejmé, že se obviněný i po převodu svého obchodního podílu choval tak, jakoby ke změně jednatele nedošlo, nadále obchodní společnost ovládal a řídil. Rovněž se vyhnul osobnímu jednání se správcem daně lživým tvrzením o svém vážném zdravotním stavu, což potvrzuje správnou úvahu soudů, že hlavním jeho motivem bylo zmařit daňovou kontrolu a správné vyměření daňových povinností obchodní společnosti E. Posuzované jednání obviněného tedy směřovalo k zatajení účetních knih, čímž došlo k ohrožení včasného a řádného vyměření daní. Podle státního zástupce je argumentace obviněného principem materiální publicity veřejného rejstříku v tomto případě zcela irelevantní zejména s ohledem na podstatu protiprávního jednání obviněného. Právní posouzení skutkových zjištění soudů proto státní zástupce považuje za správné a odpovídající zákonu.
9. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (přestože považoval námitky obviněného za skutkové). Současně státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
11. Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
12. Uvedený dovolací důvod však v žádném případě nespočívá v případném procesním pochybení soudů prvního či druhého stupně, pokud v jeho důsledku nedošlo k vadám při použití hmotněprávních norem, případně nejde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvození skutkových zjištění neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpis, zejména v §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, přesto soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání. Obviněný uplatnil druhou z uvedených variant zjevně ve vztahu k výroku o vině vyslovenému v rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal v odvolacím rozhodnutí nedotčen, ačkoli se obviněný domnívá, že trpí vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
b) K uplatněným námitkám obviněného
14. Z obsahu dovolání obviněného R. P. vyplývá, že jeho výhrady jsou jen opakováním dosavadní obhajoby uplatněné již v předchozím řízení. Přitom jak soud prvního stupně, tak především soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, na podkladě jakých provedených důkazů dospěly ke zjištění o zjevně účelovém převodu obchodního podílu obviněného R. P. v E., na P., jejímž jednatelem a jediným společníkem se stal ke dni 14. 3. 2015 M. V., ohledně něhož soudy učinily jasný závěr, že jde o osobu reálně neexistující.
15. Stěžejní výhradou obviněného v dovolání je právě nesouhlas s vyhodnocením výsledků dokazování ve vztahu k osobě M. V. a jeho zpochybnění zprávy Interpolu Washington. Formulací této námitky tak obviněný odmítá skutkové zjištění soudů prvního a druhého stupně a prosazuje vlastní názor, podle něhož jde o osobu skutečně existující, s níž on uzavřel obchodní smlouvu a předal jí příslušné účetní dokumenty. Jak je patrno z výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v bodech 11. a 12. tohoto usnesení, Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadě vázán zjištěním soudů ve věci rozhodujících, pokud navazuje na obsah provedeného dokazování a představuje logický výsledek hodnotících úvah soudů. Právě o takový případ jde i v posuzované trestní věci, neboť soudy zjištěný skutek jasně vyplývá z provedených důkazních prostředků, které soudy také hodnotily jak samostatně, tak i v jejich souhrnu a nedopustily se žádné deformace v interpretaci obsahu některého z těchto důkazů, ani se neopomenuly některým z nich zabývat. Naopak sám obviněný ve svém dovolání nepoukázal na žádný konkrétní logický či obsahový rozpor, jímž by bylo odůvodnění napadených rozhodnutí soudů obou stupňů zatíženo. Obviněný v podstatě jen setrval na svém tvrzení o smyslu, resp. účelu převodu obchodního podílu a o osobě jednatele obchodní společnosti P. Obě tato tvrzení však byla v průběhu trestního řízení spolehlivě vyvrácena, čímž se obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť soudy vzaly za prokázaný odlišný skutek, než jaký obviněný prosazoval prakticky od počátku svého trestního stíhání.
16. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti připomene zásadní skutečnosti, které tvoří součást skutkových zjištění soudů a mají vztah k prověřování obhajoby obviněného, na níž setrval i v dovolání, aniž by však jakkoli reagoval na přesvědčivé úvahy zejména odvolacího soudu v napadeném usnesení ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 55 To 160/2020. Především osobu M. V. se nepodařilo orgánům činným v trestním řízení vyhledat, resp. ověřit její existenci nejen ze zprávy Interpolu Washington, ale i z vyjádření správních orgánů Lotyšské republiky, na které odvolací soud ve svém rozhodnutí rovněž odkázal (srov. bod 8. napadeného usnesení). Stejnou informaci, tedy že osoba tohoto jména není zaznamenána v příslušné evidenci, poskytlo i Ředitelství služby cizinecké policie České republiky. Skutečnost, že pod jménem M. V. nebylo možné vypátrat a identifikovat reálnou osobu, podporuje verzi, podle níž obviněný využil této situace k formálnímu převodu 100 % podílu v obchodní společnosti E., a k ustanovení této fiktivní osoby do funkce jejího jednatele právě proto, aby se vyhnul poskytování součinnosti správci daně v průběhu daňové kontroly. Není pochyb o správnosti závěrů soudů prvního i druhého stupně, že motivem obviněného byla možnost předstírat legální předání účetní dokumentace na zcela nekontaktní osobu, čímž správci daně minimálně ztížil možnost využít účetnictví ke správnému vyměření daní a sám se zbavil osobní odpovědnosti za případný daňový delikt. To vše je umocňováno chováním obviněného po převodu obchodního podílu. Přestože již neměl vyvíjet jakoukoli podnikatelskou činnost v rámci E., byl to on, kdo nadále vystupoval navenek za tuto obchodní společnost a činil jejím jménem právní úkony, například státním zástupcem zmiňované převody bankovních úvěrů. Také další zjištění soudů podporuje verzi obžaloby a výsledky provedeného dokazování, a to že obchodní společnost P., od 14. 3. 2015, kdy byla do obchodního rejstříku zapsána osoba pod jménem M. V., jako její jediný společník a jednatel, nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost, její sídlo bylo jen formální, byla tudíž nekontaktní stejně jako její jednatel.
17. Nutno ještě dodat, že k převodu obchodního podílu E., na obchodní společnost P., nebyl shledán žádný racionální důvod ani na straně nabyvatele obchodního podílu obchodní společnosti E., ani na straně obviněného. K tomuto převodu obchodního podílu mělo dojít fakticky jen měsíc po vstupu jmenované, neztotožněné osoby do obchodní společnosti P., návrh na zápis změn zapsaných údajů do obchodního rejstříku u E., ve vztahu k osobě nového jednatele M. V. a nového nabyvatele obchodního podílu obchodní společnosti P., byl u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podán dne 24. 4. 2015. Přitom předmět činnosti obchodní společnosti P., byl v zásadě totožný jako u obchodní společnosti E., tedy výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, stejný předmět činnosti požadovala zapsat E., v již zmíněném návrhu na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku podaném u rejstříkového soudu dne 24. 4. 2015. Současně tato obchodní společnost žádala o výmaz předmětu činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej (vyjma zboží v příloze 2 a 3 živnostenského zákona) a výroba, rozmnožování, nahrávání a distribuce zvukových a zvukově obrazových záznamů. Přitom z provedených důkazů je zřejmé, že obchodní společnost E., se v rozhodné době zabývala opravami motorových vozidel, za tímto účelem od svých dodavatelů nakupovala náhradní díly na motorová vozidla, jak potvrdil svědek L. K., jediný zaměstnanec E. Fakticky přitom v rámci tvrzeného převodu obchodního podílu na P., nezískala E., žádnou protihodnotu za vyvedený majetek, ani zaměstnance, kteří by mohli v obchodní činnosti pokračovat. Jediný zaměstnanec L. K. přešel do obviněným nově založené obchodní společnosti E., zapsané do obchodního rejstříku dne 14. 5. 2015, jejímž předmětem podnikání byla rovněž výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Obviněný se u této nově založené obchodní společnosti stal jediným společníkem a jednatelem. Převod obchodního podílu E., na nového nabyvatele i změna ve funkci jednatele této obchodní společnosti tedy postrádá jakýkoli reálný ekonomický smysl a zjištěné okolnosti jen logicky podporují výsledek hodnocení skutkových zjištění, a to, že důvodem sporné obchodní transakce bylo pro obviněného zbavit se formálně legálně účetní dokumentace E., a tím i odpovědnosti za výsledek daňového šetření.
18. Nemohou obstát ani námitky obviněného, jimiž se dovolával principu materiální publicity údajů v obchodním rejstříku a uplatnil tvrzení, že v případě neplatnosti převodu obchodního podílu E., by nadále on sám zůstal jejím jediným společníkem. Nejvyšší soud ve shodě se soudy prvního i druhého stupně považuje smlouvu o převodu obchodního podílu i rozhodnutí o změně ve funkci jednatele této obchodní společnosti za fingované právní úkony, jimiž se obviněný R. P. snažil zejména odstranit účetní dokumentaci z dosahu kontrolních orgánů správce daně a zbavit se své odpovědnosti za případné chyby ve vedení účetnictví a důsledky z nich vyplývající, jak již bylo konstatováno. Vzhledem k tomu nemůže být tento nekalý záměr obviněného chráněn ve smyslu zásady materiální publicity, jak je vnímána v běžných obchodních vztazích. Ze strany obviněného šlo o snahu využít zápisu v obchodním rejstříku k naplnění účelu, který byl v trestním řízení správně posouzen jako protiprávní. Podstatou trestné činnosti obviněného je totiž zatajení účetních dokladů a ohrožení správného a včasného vyměření daní, čehož dosáhl právě díky převodu svého obchodního podílu na osobu sice zapsanou v obchodním rejstříku jako statutární orgán a společník P., avšak reálně nedosažitelnou k jakékoli komunikaci či kontaktům a nevyvíjející podnikatelskou činnost. Argumentace obviněného je tedy, jak správně konstatoval již státní zástupce ve svém vyjádření, zcela irelevantní a nemůže mít vliv na skutkové, tím méně na právní závěry soudů prvního a druhého stupně.
19. Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu nezjistil v napadeném rozhodnutí ani v řízení jemu předcházejícím žádné vady, které by mohly vést k porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle §čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož dodržení neznamená, že soudy přijmou verzi skutkového stavu předloženou obviněným a rozhodnou podle jeho představ. Přesvědčivé úvahy vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů mají svůj podklad ve výsledcích provedeného dokazování, nenesou stopy jakékoli deformace obsahu některého z důkazních prostředků, ani upřednostnění některé skupiny důkazů svědčících v neprospěch obviněného, soudy se rovněž neopomněly vypořádat s obhajobou obviněného. Rozhodně nelze dovodit, že by došlo k situaci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními soudů a z nich vyvozenými právními závěry, které jsou obsaženy ve výroku o vině a v odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. souhrnně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V rámci hodnocení důkazů v posuzované trestní věci tak z uvedených důvodů nemohlo ani dojít k porušení procesní (nikoli hmotněprávní) zásady in dubio pro reo , která tvoří součást principu presumpce neviny.
V. Závěrečné shrnutí
20. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný R. P. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a s ním související důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Obviněný nevytkl napadenému rozhodnutí ani jemu předcházejícímu řízení žádné konkrétní pochybení při použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, své dovolání založil převážně na odlišné verzi skutkového stavu, než z jaké vycházely soudy obou stupňů a která se stala podkladem výroku o vině. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bohuslav Horký