ECLI:CZ:NS:2021:5.TZ.85.2021.1
sp. zn. 5 Tz 85/2021- 3759
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. 12. 2021 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Roušalové a soudců JUDr. Bc. Jiřího Říhy, Ph.D., a JUDr. Bohuslava Horkého, stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti v neprospěch obviněné právnické osoby – obchodní společnosti T., IČ: XY, se sídlem XY, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 T 184/2019, a rozhodl podle §268 odst. 2 a §269 odst. 1 tr. řádu takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 T 184/2019, byl porušen zákon v ustanovení §23 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výroku o trestu ve prospěch obviněné právnické osoby – obchodní společnosti T., se sídlem XY, IČ: XY.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 T 184/2019, byla obviněná právnická osoba – obchodní společnost T., uznána vinnou zločinem zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za který jí byl podle §223 odst. 3 tr. zákoníku za použití §23 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „TOPO“), uložen „trest uveřejnění rozsudku v obchodním rejstříku firem České republiky v plném znění rozsudku, a to ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci rozsudku“.
2. Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání pouze poškozená obchodní společnost MAVA, spol. s. r. o., se sídlem Sovova 1291/5, Ostrava, IČ: 483 97 555, tudíž výrok o vině a trestu nabyl právní moci již dne 9. 4. 2020. O odvolání poškozené rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 55 To 131/2020, tak, že je zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. řádu.
II. Stížnost pro porušení zákona
3. Ministryně spravedlnosti podala v neprospěch obviněné právnické osoby stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 T 184/2019, a to v rozsahu výroku o trestu, který byl právnické osobě uložen ve formě, kterou zákon nepřipouští. (Nejvyšší soud poznamenává, že zjevně omylem konstatovala ministryně spravedlnosti v úvodu svého podání, že směřuje ve prospěch obviněné právnické osoby, nicméně tato nepřesnost neměla žádný vliv na možnost přezkumu stížnosti pro porušení zákona). Okresní soud v Šumperku uznal obviněnou právnickou osobu vinnou zločinem zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil ji podle téhož ustanovení a §23 odst. 1, 2 TOPO k trestu uveřejnění rozsudku v obchodním rejstříku firem České republiky v plném znění rozsudku ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Ministryně spravedlnosti připomněla znění ustanovení §23 odst. 1, 2 TOPO, v němž je stanoveno, že k uveřejnění rozsudku musí dojít ve veřejném sdělovacím prostředku, za který rozhodně nelze považovat obchodní rejstřík. Ministryně spravedlnosti v souvislosti s vymezením pojmu „veřejného sdělovacího prostředku“ současně poukázala na zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných rejstřících“), který definuje zapisované údaje dostupné třetím osobám. Veřejným sdělovacím prostředkem ve smyslu §23 TOPO je míněno médium v jakékoli formě, avšak s celostátním veřejnoprávním rozsahem. Jako příklad právní úpravy veřejného sdělovacího prostředku označila ministryně spravedlnosti zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. V ustanovení §1 odst. 3 tohoto zákona je definován pojem komunikační média, jimiž se rozumí zejména periodický tisk a neperiodické publikace, rozhlasové a televizní vysílání, audiovizuální služby na vyžádání, audiovizuální produkce, počítačové sítě, nosiče audiovizuálních děl, plakáty a letáky.
4. Ministryně spravedlnosti vyjádřila přesvědčení, že obchodní rejstřík, jehož účelem je správa podnikatelských subjektů, nespadá do okruhu veřejných sdělovacích prostředků, jde o systém spravovaný soudy a má pevně stanovený rozsah zveřejňovaných informací. Proto je zcela nepochybné, že napadeným rozsudkem byl obviněné právnické osobě uložen trest ve formě, kterou zákon nepřipouští. Současně ministryně spravedlnosti konstatovala, že napadené rozhodnutí včetně nesprávného výroku o trestu je pro obviněnou výhodnější, neboť je nebylo možno uveřejnit v žádných veřejných sdělovacích prostředcích a současně nemohlo být, ani nebylo, uveřejněno v obchodním rejstříku. Napadený výrok o trestu je proto nejen nezákonný, ale též nevykonatelný.
5. Podle ministryně spravedlnosti jsou v posuzované věci splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona proti výroku o trestu podle §266 odst. 2 tr. řádu, neboť druh trestu uložený napadeným rozhodnutím je ve zřejmém rozporu s jeho účelem. Forma uloženého trestu totiž nebude mít žádný vliv na majetkovou a finanční situaci obviněné právnické osoby a ta zůstane fakticky nepostižena. Účelu takového druhu trestu nemůže být dosaženo ani proto, že s ním zákon vůbec nepočítá.
6. Z těchto důvodů ministryně spravedlnosti Nejvyššímu soudu navrhla, aby podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 T 184/2019, byl ve výroku o trestu ve prospěch obviněné právnické osoby – obchodní společnosti T., porušen zákon v ustanoveních §23 odst. 1, 2 TOPO.
7. Opis stížnosti pro porušení zákona byl zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství a opatrovníkovi obviněné právnické osoby k vyjádření. Svého oprávnění využil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se ztotožnil s argumentací stížnosti pro porušení zákona, kterou považuje za přiléhavou. Dodal, že jedním ze znaků trestu uveřejnění rozsudku je i povinnost učinit tak na náklady samotné obviněné právnické osoby, což pro ni současně znamená určitý finanční postih, který však nemůže nastat při založení rozsudku do sbírky listin spravované obchodním rejstříkem. Státní zástupce se proto připojil k návrhu ministryně spravedlnosti, aby Nejvyšší soud vyslovil tzv. akademickým výrokem, který má judikaturní význam, že označeným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku byl ve prospěch obviněné právnické osoby – obchodní společnosti T., porušen zákon v ustanovení §23 odst. 1, 2 TOPO.
III. Posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona
8. Nejvyšší soud shledal stížnost pro porušení zákona podle §266 odst. 2 tr. řádu přípustnou, a z jejího podnětu pak přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, jakož i řízení předcházející napadané části rozsudku. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná a že napadeným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku byl ve výroku o trestu porušen zákon ve prospěch obviněné právnické osoby – obchodní společnosti T.
9. Nejvyšší soud úvodem připomene, že trestní odpovědnost právnických osob a trestní sankce za trestné činy, jakož i zvláštnosti trestního řízení proti nim, jsou upraveny v již zmíněném zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Tento zákon je speciálním právním předpisem ve vztahu k trestnímu zákoníku a k trestnímu řádu, které se subsidiárně použijí, nestanoví-li uvedený zákon jinak (srov. §1 odst. 2 TOPO). Pokud jde o trestní sankce za spáchané trestné činy právnickou osobou, které umožnuje citovaný zákon ukládat, jsou upraveny v ustanoveních §14 až §26a TOPO a výkon těchto sankcí pak v §38 až §41 téhož zákona. U některých vyjmenovaných trestních sankcí je nutné subsidiárně použít odpovídající ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, u jiných se postupuje výlučně podle TOPO. Mezi druhy trestů vyjmenovaných v §15 odst. 1 TOPO, jejichž uložení a výkon se řídí výlučně tímto zákonem, patří i trest uveřejnění rozsudku podle §15 odst. 1 písm. i) TOPO. Podle §23 odst. 1, 2 TOPO může soud trest uveřejnění rozsudku uložit, je-li třeba veřejnost seznámit s odsuzujícím rozsudkem zejména vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu, anebo vyžaduje-li to zájem na ochraně bezpečnosti lidí nebo majetku, popřípadě společnosti. Přitom soud určí druh veřejného sdělovacího prostředku, ve kterém má být rozsudek uveřejněn, rozsah jeho uveřejnění a lhůtu určenou právnické osobě k uveřejnění rozsudku. Trest uveřejnění rozsudku spočívá v tom, že odsouzená právnická osoba nechá na své náklady pravomocný odsuzující rozsudek nebo jeho vymezené části uveřejnit v soudem určeném druhu veřejného sdělovacího prostředku, a to s uvedením údajů obchodní firmy nebo názvu právnické osoby a jejího sídla. Údaje umožňující identifikaci fyzické osoby nebo právnické osoby, která je odlišná od odsouzené právnické osoby uvedené ve výroku rozsudku a v jeho odůvodnění, musí být před uveřejněním anonymizovány.
10. Jak ve své stížnosti přiléhavě konstatovala ministryně spravedlnosti, nelze za veřejný sdělovací prostředek, v němž má být odsuzující rozsudek uveřejněn podle §23 odst. 1, 2 TOPO, považovat obchodní rejstřík. Ten je totiž podle §1 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících jedním z veřejných rejstříků právnických a fyzických osob. Podle §1 odst. 3, 4 téhož zákona je veřejný rejstřík informačním systémem veřejné správy vedeným rejstříkovým soudem v elektronické podobě. Ustanovení §25 zákona o veřejných rejstřících vymezuje seznam zapisovaných údajů do veřejných rejstříků, přičemž pokud jde o obchodní rejstřík, ustanovení §48 až §51 téhož zákona uvádějí doplňující skutečnosti zapisované do tohoto typu rejstříku. Naopak za veřejné sdělovací prostředky, někdy označované jako tzv. masmédia, či média, je nutno považovat tisk (noviny nebo časopisy), rozhlasové nebo televizní vysílání, též sdělovací prostředek dostupný prostřednictvím počítačové sítě Internet apod. [např. zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku, ve znění pozdějších předpisů (tiskový zákon)]. Soud při ukládání trestu uveřejnění rozsudku současně určí druh veřejného sdělovacího prostředku, v němž má být rozsudek, uveřejněn, tj. především to, zda jde o celostátní nebo regionální veřejný sdělovací prostředek, a pokud jde o regionální, v jakém regionu má být uveřejněn, dále soud určí rozsah uveřejnění, to znamená, zda má dojít k uveřejnění celého znění rozsudku, případně jeho konkrétní části a současně soud také stanoví lhůtu, v níž odsouzená právnická osoba musí nechat uveřejnit pravomocný rozsudek stanoveným způsobem, případně jeho část (srov. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 491 a násl.).
11. Účelem uložení trestu uveřejnění rozsudku má být primárně informování veřejnosti o spáchání trestného činu odsouzenou právnickou osobou, která tak musí na svoje náklady zajistit, aby v určeném veřejném sdělovacím prostředku došlo ve stanovené lhůtě k uveřejnění rozsudku, případně jeho části, a to vždy s plným označením odsouzené právnické osoby tak, jak je zapsána v příslušném veřejném rejstříku. Je proto vyloučeno, aby k naplnění smyslu této trestní sankce mohl být využit právě takový veřejný rejstřík, neboť v něm zveřejňované informace v zásadě nemohou ovlivnit veřejné mínění. Širší veřejnost by se tak nemohla dozvědět o spáchání trestné činnosti právnickou osobou a o jejím odsouzení, což by vedlo ke zmaření účelu tohoto druhu trestu. Samozřejmě součástí tohoto druhu trestu je i určitý finanční postih, neboť obviněná právnická osoba je povinna uhradit náklady spojené s uveřejněním rozsudku či jeho části. Jak také správně zdůraznila ministryně spravedlnosti ve své stížnosti, nemohl být trest uveřejnění rozsudku v obchodním rejstříku vykonán, neboť zákon o veřejných rejstřících vymezuje skutečnosti, které v tomto rejstříku mohou, resp. musí být zapisovány a není možné jejich výčet rozšiřovat. Nicméně hlavně by tento způsob „(ne)uveřejnění“ odsuzujícího rozsudku pozbyl jeden z již zmíněných sankčních důsledků, kterým by měl být negativní dopad na veřejné mínění, určitá forma odsudku veřejností za spáchání trestné činnosti. Okresní soud v rámci odůvodnění výroku o trestu v rozsudku napadeném stížností pro porušení zákona pouze vyjádřil obecné okolnosti, které mají význam při ukládání trestu, avšak blíže nevysvětlil, proč obviněné uložil právě tento druh trestu, pouze uvedl, že jej považuje za přiměřený. Bohužel nelze vůbec zjistit, jaké důvody vedly okresní soud, aby zvolil uveřejnění rozsudku právě v obchodním rejstříku, ačkoli citované ustanovení §23 TOPO jasně stanoví, že k uveřejnění musí dojít na náklady obviněné právnické osoby v soudem určeném druhu veřejného sdělovacího prostředku. Vzhledem k tomu, že v příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud vůbec neodkazoval na ustanovení §23 odst. 1, 2 TOPO (učinil tak jen ve výroku), tak lze jen spekulovat o tom, že si tento soud důsledně neujasnil všechny zákonné podmínky pro ukládání tohoto druhu trestu, neseznámil se tedy důsledně s tím, co tvoří jeho obsah, jaké z něho vyplývají důsledky pro obviněnou právnickou osobu a neměl na zřeteli účel tohoto trestu, jak byl zmíněn shora.
12. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že stížnost pro porušení zákona v posuzované trestní věci byla podána naprosto důvodně, neboť Okresní soud v Šumperku uložil obviněné právnické osobě – obchodní společnosti T., trest uveřejnění rozsudku v obchodním rejstříku, který spravuje sbírku listin obchodních společností, namísto uveřejnění rozsudku ve veřejném sdělovacím prostředku, jehož druh by soud určil. Okresní soud navíc ve výroku o trestu označil obchodní rejstřík způsobem, který neodpovídá jeho zákonnému pojmenování v §1 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících.
IV. Závěrečné shrnutí
13. Nejvyšší soud proto na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu, že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 T 184/2019, byl ve výroku o trestu ve prospěch obviněné právnické osoby, a to obchodní společnosti T., se sídlem XY, IČ: XY, porušen zákon v ustanovení §23 odst. 1, 2 TOPO. Vzhledem ke skutečnosti, že k porušení zákona došlo ve prospěch obviněné právnické osoby, rozhodl Nejvyšší soud pouze tzv. akademickým výrokem, aniž by zrušil napadené rozhodnutí v části výroku o trestu uloženého tímto rozsudkem. Za splnění podmínek §274 odst. 3 písm. c) tr. řádu, ve znění zákona č. 418/2021 Sb., účinného od 8. 12. 2021, mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, a proto tak učinil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu