ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1271.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1271/2020-364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2021 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 7 To 232/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 3/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 1 T 3/2020, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
2. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že
jako starosta obce XY na základě pravomoci a povinností stanovených v §103 odst. 1, odst. 4 písm. g), h) [zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) – dále je „zákon o obcích“ - údaj v důsledku technického pochybení ve výroku chybí (viz bod 13. odůvodnění rozsudku)] při rozhodování o záležitostech samostatné působnosti obce při správě jejího majetku a plnění dalších úkolů stanovených zákonem, zejména při nakládání s majetkem obce a jeho pronájmu, nechal v přesně nezjištěném období od prosince 2014 do měsíce října 2017 v objektu zvaném Ž. na adrese XY, XY, XY, ve vlastnictví obce XY, který je podle ust. §2 odst. 1 písm. k) bod 3. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), stavbou občanského vybavení, v prostoru kotelny vybudovat schodiště do 1. podzemního podlaží anebo již dříve z kamene vybudované toto schodiště částečně opravit, a to aniž by si vyžádal stavební povolení dle §108 stavebního zákona, přičemž stavba schodiště byla v rozporu s ust. §160 odst. 1, 2 zák. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), dále jen „stavebního zákona“, realizována svépomocí, nikoliv stavebním podnikatelem, dále aniž by ohlásil stavebnímu úřadu zahájení stavby a umožnil tak provedení kontrolní prohlídky stavby ve smyslu §152 odst. 3 písm. a), d) stavebního zákona, před užíváním stavby nepožádal stavební úřad o kolaudační souhlas ve smyslu ust. §119 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, a přestože z hlediska ochrany života a zdraví osob stavba zjevně neodpovídala ust. §27 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, neboť vybudované, resp. opravované schodiště nebylo žádným způsobem zabezpečeno proti pádu do podzemního podlaží, nijak nezamezil vstupu nepovolaným osobám do nijak neoznačeného, řádně neosvětleného a nezabezpečeného nebezpečného prostoru kotelny s vysokým rizikem pádu do 202 cm hlubokého sklepního otvoru, nepostupoval tak v souladu s povinnostmi stavebníka a zhotovitele stavby dle §160 odst. 2 stavebního zákona a dle §2 a přílohy 1. bodu I. 1., resp. přílohy č. 3 části III. bodu 2. nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, a uvedený objekt pronajímal ke konání společenských akcí spojených i s podáváním a konzumací alkoholu, což vedlo k tomu, že při soukromé oslavě konané zde v době od 18:00 hodin dne 16. 3. 2019 do ranních hodin dne 17. 3. 2019, účastnice oslavy Z. V., nar. XY, v blíže neurčené době po 1:00 hod. vešla zřejmě omylem namísto sousedního vchodu do WC do takto nezajištěné kotelny, kde si přivodila pád do podzemního podlaží, při němž utrpěla smrtelná zranění, kterým na místě podlehla.
3. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 7 To 232/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 7 To 232/2020, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl nesprávné právní posouzení skutku. To spatřoval v tom, že soud nepřihlédl ke skutečnosti, že v dané věci nevystupoval jako soukromá fyzická osoba, nýbrž jednal z pozice obce, právnické osoby – jednotky územní samosprávy, kterou navenek jako starosta zastupoval. Fakt, že obec zastupoval, z něj však automaticky nečinilo osobu odpovědnou za vše, k čemu v obci došlo. Neodpovídal za každé jednání obce, obzvláště pak realizované třetími osobami na základě rozhodnutí kolektivního orgánu obce, nikoliv z jeho vlastní vůle. Nedopustil se žádného excesu, z jednání neměl žádný prospěch, spoléhal na znalosti a zkušenosti třetích osob, byl v dobré víře, že rekonstrukční práce na obecním majetku probíhají řádně. Za jedinou právně odpovědnou by v posuzovaném případě mohla být považována maximálně obec. Podle obviněného si lze jen stěží představit, že by byl za obdobný následek činěn odpovědným např. pražský primátor – že by odpovídal za úraz, k němuž by došlo v některé z budov hlavního města v důsledku pochybení realizátora díla. Argumentace, že starosta malé obce má ke všemu „blíž“, neobstojí. Podstata je stejná u všech jednotek územní samosprávy.
5. V projednávaném případě je tedy podle obviněného zásadní otázkou, kdo by měl za jednání, či spíše absenci jednání podle stavebního zákona, odpovídat. Je mu kladeno za vinu, že jako starosta obce nepostupoval v souladu s povinnostmi stavebníka a zhotovitele stavby podle §160 odst. 2 stavebního zákona a §2 a přílohy 1 bodu I. 1, resp. přílohy č. 3 části III. bodu 2 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, a že objekt občanského vybavení, v němž byla svépomocí realizována stavba schodiště, nezabezpečeného proti pádu do podzemního podlaží, pronajímal ke konání společenských akcí spojených i s podáváním a konzumací alkoholu, a že v důsledku toho došlo k pádu poškozené do nezabezpečeného prostoru. Ve věci je nicméně zapotřebí přihlédnout k tomu, že starosta obce nebyl vlastníkem objektu, nebyl stavebníkem, nenesl osobní odpovědnost za stav nemovitosti (odpovědným orgánem bylo zastupitelstvo obce), za průběh oprav, pochybení jiných fyzických osob a za nečinnost či nesprávný postup správních orgánů. Z právní úpravy vztahující se k funkci starosty (§103 až 108 zákona o obcích) vyplývá, že starosta zastupuje obec navenek (má tedy jinou pozici než např. statutární zástupce obchodních společností) a za výkon své funkce odpovídá zastupitelstvu (jeho odpovědnost je tak směřována „dovnitř obce“). Osobní trestní odpovědnost starosty proto nelze dovozovat. Ani v zákoně o obcích, ani ve zvláštních zákonech není zakotveno, že by byl starosta stavebníkem a že by odpovídal za právní postupy spojené s úpravami a rekonstrukcemi objektů obce. Obviněný se nedopustil žádného excesu, jednal vždy v intencích zákona o obcích. Zcela zásadní pochybení v nahlížení na postavení starosty obce (že je statutárním zástupcem obce) vedlo k nezákonnému odsouzení. Obviněný nerozporoval, že neznalost zákona neomlouvá. Byl však toho mínění, že ani starosta malé obce, ani primátor statutárního města nemohou suplovat znalost celého právního řádu v tom smyslu, že jako soukromé osoby odpovídají za vše, co se v jejich obci či městě děje s nemovitostmi ve vlastnictví těchto subjektů. Aby mohl být shledán trestně odpovědným, musel by v daném případě překročit pravomoc úřední osoby, jednat v rozporu s vůlí obce a situaci na místě sám vytvořit, a to proti vůli vlastníka (tj. provést protiprávní zásah do budovy). S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2878/2012, zabývající se otázkou způsobilosti k trestnímu stíhání fyzické osoby a subjektu, který tato osoba zastupuje, konstatoval, že zastupuje-li někdo právnickou osobu, přičemž jinak by takto nemohl jednat, je odpovědným subjektem výhradně uvedená právnická osoba, nikoliv fyzická osoba, která je v tu chvíli (v podstatě nahodile) v jejím čele. Platí-li to v civilním řízení, musí to platit i v řízení trestním. Podle jeho názoru měla být obec za porušení právních předpisů postižena ve správním řízení; rovněž bylo možné uvažovat o finančním odškodnění rodiny poškozené. Za nekvalitní práci správních orgánů nemůže nést odpovědnost, nemůže být odsouzen za žádný trestný čin. Nelze zaměňovat pojem „nedbalost“ s odpovědností osoby ve funkci. Odpovědnost osoby ve funkci nelze chápat jako absolutní.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud nově rozhodl tak, že „jej v plném rozsahu zprostí viny, tedy aby dovolací soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu z důvodu nesprávného právního posouzení skutku zrušil“.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že v obecné rovině lze s dovolací argumentací v zásadě souhlasit. Měl za to, že soudy skutečně poněkud směšovaly povinnosti obce jako takové s povinnostmi obviněného, resp. do jisté míry nečinily rozdíl mezi obcí a jejím starostou. Podle něj jsou proto některé jejich závěry nepřesné a diskutabilní. Za nadbytečné, snad i nepřiléhavé, považoval, že kladly obviněnému za vinu porušení předpisů stavebního práva. Navíc zpochybnil, že porušení norem stavebního práva bylo primární příčinou smrti poškozené. Byl přesvědčen, že základem trestní odpovědnosti obviněného bylo porušení norem občanského práva, konkrétně ustanovení §2 900 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „občanský zákoník“), podle něhož „vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného“. Nastíněné pochybení co do stanovení relevantní povinnosti však podle jeho názoru není důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť nemá vliv na právní kvalifikaci činu. Obviněný sice porušil §2 900 občanského zákoníku, s ohledem na následek v podobě usmrcení poškozené se nicméně stále jedná o přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Prevenční povinnost je nutno v daném kontextu, resp. s ohledem na zjištěné okolnosti případu, považovat za povinnost důležitou ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku. Porušení povinnosti ze strany obviněného bylo jednou z podmínek vzniku škodlivého následku v podobě usmrcení poškozené, a příčinný vztah je tedy dán. Obviněný si navíc musel být vědom možnosti relevantního následku, a je tak dáno i jeho zavinění. Všechny základní prvky příslušné skutkové podstaty trestného činu jsou tudíž podle mínění státního zástupce splněny.
8. Naplnění znaků stíhaného přečinu dovozoval státní zástupce zejména z toho, že to byl obviněný, kdo fakticky realizoval rozhodující úkony vedoucí k pronájmu nemovitosti, na níž došlo k tragické nehodě, a že pronájem směřoval mj. ke konání společenských akcí či oslav spojených s konzumací alkoholu, čehož si byl obviněný coby starosta obce a osoba fakticky realizující rozhodné úkony mířící k pronájmu plně vědom. Rovněž si byl plně vědom existence rizikového prostoru kotelny, ve kterém poškozená nalezla smrt. Byl si též nepochybně vědom toho, že předmětný nebezpečný prostor, do kterého bylo možné velice snadno spadnout, byl lehce přístupný, neboť dveře do něj mířící se nacházely vedle dveří na toaletu. Tedy v podstatě každý z hostů účastnící se oslavy nebo události musel bezprostřední okolí nebezpečného prostoru kotelny dříve či později navštívit. Záměna dveří do kotelny za dveře na toalety byla podle svědků možná, pohyb v inkriminovaném místě nebyl nijak omezen, nedošlo k upozornění na hrozící riziko, do kotelny mohl vstoupit kdokoliv, kotelna nebyla uzamčena, dveře do kotelny nešly uzavřít. Dveře nebyly osvětlené, označené či jakkoliv zabezpečené (srov. str. 5 rozsudku okresního soudu). Pakliže obviněný při vědomí těchto okolností nevyhovující a nebezpečnou nemovitost pronajal, je nedbalost týkající se následku nepochybně dána. Jednalo se o pronájem objektu, ve kterém bylo všem návštěvníkům životu nebezpečné místo dobře přístupné, proti vstupu nepovolaných osob nebylo nikterak zajištěné. Nadto vedle toalet, kdy zejména v noci za snížené viditelnosti a pod vlivem alkoholu bylo možno si prostě splést dveře. Obviněný s ohledem na své postavení, vztah k pronajímané nemovitosti a její znalost, vzdělání, životní zkušenost, jakož i s ohledem na povahu oslavy, věděl, že do oblasti bezprostřední blízkosti nebezpečného vstupu do kotelny se dříve či později dostane každý účastník oslavy, navíc oslabený alkoholem. Bez přiměřených důvodů přitom spoléhal na to, že do nezajištěných dveří kotelny nikdo nevstoupí. Opatření k eliminaci rizika učiněna nebyla, neopatrnost byla podle státního zástupce zřejmá. Obviněný si současně musel být vědom i možného následku na zdraví či životě člověka, pakliže by k pádu do kotelny došlo. Subjektivní stránka označeného přečinu proto byla beze zbytku naplněna. Stejně tak byla naplněna i objektivní stránka. Nastala smrt poškozené, k níž by nedošlo, pokud by si obviněný počínal přiměřeně opatrně a nevyhovující objekt nepronajal, resp. pronajal jej až poté, co by učinil odpovídající bezpečnostní opatření. Obviněný fakticky ovládal relevantní zdroj nebezpečí, tedy nevyhovující objekt, který pronajímal, avšak jeho přístup byl neopatrný a nepřiměřený hrozícímu riziku. Je tedy naplněn znak důležité povinnosti vyplývající ze zákona, konkrétně z výše citovaného §2 900 občanského zákoníku. V daném kontextu šlo navíc, jak výše naznačeno, o povinnost důležitou ve smyslu ustálené judikatury. Kauzální nexus je rovněž dán – pakliže by nebylo neopatrného jednání obviněného, k oné tragické události by vůbec nedošlo.
9. Státní zástupce uzavřel, že právní kvalifikace zvolená soudy
je v konečném důsledku správná, neboť obviněný se dopustil přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Připustil, že přezkoumávaná rozhodnutí nejsou bezvadná, zejména co do identifikace porušené povinnosti, nicméně byl toho mínění, že případná náprava by se nikterak nedotkla právní kvalifikace činu, tedy ani rozsahu trestní odpovědnosti obviněného, a současně se nejednalo o otázku po právní stránce zásadního významu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
12. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Obviněný uplatnil pod výše uvedeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní námitky spočívající (stručně vyjádřeno) v tom, že z jeho pozice starosty nemůže být vyvozována trestní odpovědnost fyzické osoby, neboť ačkoli zastupuje obec navenek, nemůže být bez dalšího osobou odpovědnou za jakékoli dění v obci, není statutárním zástupcem obce, nešlo o jeho nemovitost, nýbrž o stavbu v budově obce, jeho odpovědnost není zákonem stanovena a pokud pochybila obec, má být odpovědná jako právnická osoba v rámci stavebního řízení. Z valné části jsou tyto námitky obsahově totožné s námitkami uplatněnými obviněným již v řízení před nalézacím soudem (viz body 12. – 37. jeho rozsudku) i v řízení odvolacím (viz body 2., 7. – 11. usnesení odvolacího soudu). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ .
15. Se shora uvedeným pojetím dovolatele však Nejvyšší soud nemůže souhlasit, neboť by v konečném důsledku znamenalo generální nemožnost trestního postihu fyzických osob jednajících z pozice starosty, jako orgánu obce. Ne vždy totiž musí nutně trestněprávní odpovědnost přímo navazovat na dovolatelem citovaný výčet práv a povinností starosty podle §103 – 108 zákona o obcích (byť tomu i v tomto případě částečně je). Je skutkově nesporným, k jaké události se smrtelným následkem došlo a že se tak stalo na základě toho, že obviněný z pozice starosty pronajal předmětné prostory ve vlastnictví obce pro účely soukromé oslavy. Z vyjádření obhajoby obviněného i z pořízené dokumentace rovněž spolehlivě vyplynulo, že rekonstruované schodiště rozhodně neodpovídalo ustanovení §27 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. o technických požadavcích na stavby, neboť nebylo nijak zabezpečeno proti pádu osob do suterénní prostory, nebylo zajištěno proti vstupu, označeno jako rizikové atd. Nalézací soud vyčerpávajícím způsobem shrnul (a na odůvodnění jeho rozsudku lze plně odkázat) historii objektu a průběh stavebního řízení rekonstrukce s vymezením nejméně dvou hypotetických okamžiků, kdy bylo možno ze strany stavebního úřadu učinit potřebná zjištění a opatření, aby nebezpečná část objektu byla zajištěna proti podobným událostem (kontrolní prohlídka ze dne 1. 3. 2016 v souvislostí se změnou zápisu do katastru nemovitostí a řízení probíhající od října do prosince 2017, zakončené vydáním souhlasu stavebního úřadu s provedením ohlášeného stavebního rekonstrukčního záměru), přičemž tyto události z objektivních příčin ještě nebylo možno klást obviněnému za vinu. Bylo prokázáno, že již v minulosti obviněný dílčí rekonstrukci objektu nechal provést bez jakéhokoli kontaktu se stavebním úřadem v období r. 2015 – 2016, v případě následné rekonstrukce ohlášené v r. 2017 však v rozporu se zákonnými požadavky nebylo vyžádáno stavební povolení, stavba byla realizována toliko svépomocí (nikoli stavebním podnikatelem), zahájení stavby nebylo stavebnímu úřadu ohlášeno, čímž nebylo umožněno provedení kontrolní prohlídky stavby ani nebylo požádáno o kolaudační souhlas stran stavby, která zjevně nebyla způsobilá k řádnému užívání, naopak v příkrém rozporu s prováděcími předpisy stavebního zákona vykazovala nebezpečí pádu, k němuž, bohužel, v případě poškozené i fakticky došlo se způsobením smrtelného následku. Nalézací soud tedy tento opomenutý postup obviněného v zastoupení obce jako stavebníka (v nepominutelné kombinaci s jeho dispozicí s nemovitostí – krátkodobým nájmem pro účely soukromé oslavy) logicky a správně vyhodnotil jako důvod, proč byla stavba vedena v nesprávném režimu stavebního řízení a proč nedošlo k mnohem důslednější a podrobnější kontrole rekonstrukčních prací, která by s nejvyšší pravděpodobností závady na bezpečnosti dotčených prostor odhalila a napomohla odstranění těchto závad. [Nalézací soud pak nejen ve výrokové části, nýbrž i v odůvodnění svého rozhodnutí velmi důsledně veškerá svá tvrzení opřel o příslušná aplikovaná zákonná ustanovení, zejména §103 odst. 1, odst. 4 písm. g), h) zákona o obcích, §2 odst. 1 písm. k) bod 3., §108, §119 odst. 1 písm. b), §152 odst. 3 písm. a), d), §160 odst. 1, 2 stavebního zákona, §27 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. o technických požadavcích na stavby, §2 a přílohy 1 bodu I., resp. přílohy č. 3 části III. bodu 2 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích]. V důsledku těchto okolností, tedy i v příčinné souvislosti s nimi, pak došlo během konané oslavy v pronajatých prostorách k evidentnímu omylu poškozené, která vešla na dvoře do jiných dveří, než vedoucích na toaletu (které nebyly nijak označeny ani zajištěny proti vchodu), a zřítila se do proti pádu nezajištěného suterénního prostoru. Samozřejmě obviněný dobře věděl z jeho činnosti a dlouhodobého užívání prostor podobným způsobem, že jde o společenskou akci spojenou s požíváním alkoholu, tento důvod byl častým pro nájem prostor a nejinak tomu bylo i v tomto případě, kdy poškozená se pod nemalým vlivem alkoholu nacházela, tudíž nebezpečí pro osoby v objektu se nacházející je třeba posoudit jako zvýšené. V konečném důsledku se jednalo o nemovitost, která podle zákonných kritérií neměla být vůbec užívána, natož poskytována do nájmu k popsaným účelům, neboť nebyla podrobena řádné formě stavebního řízení s potřebným konečným kolaudačním souhlasem. Proto se nemovitost nacházela ve stavu bezprostředně ohrožujícím na životě a zdraví kohokoli v ní se pohybujícího. Nejvyšší soud se tedy plně ztotožnil se závěry obou soudů nižších stupňů, na základě jakých příčin k události došlo, včetně následku na životě poškozené. Nakonec s otázkou tzv. příčinné souvislosti se nalézací soud výslovně vypořádal v bodě 27. odůvodnění jeho rozsudku.
16. Ve světle konkrétních dovolacích námitek se pak Nejvyšší soud zabýval stěžejní otázkou, zda za popsané chybné postupy, jakož i následek z nich vyplývající nese odpovědnost právě obviněný ve funkci starosty obce. I touto otázkou se zabýval na základě uplatněné obhajoby již soud prvního stupně (viz bod 37. odůvodnění jeho rozsudku) a tento, i podle názoru Nejvyššího soudu, správný právní názor aproboval též soud odvolací (viz bod 8. odůvodnění jeho usnesení). Je naprosto zřejmé, že k pochybení v průběhu stavebního řízení došlo, že tato pochybení měla za následek nedostatečný dozor nad stavbou a její kontrolu, nebyla tak odhalena závažná bezpečnostní pochybení technického charakteru a nemovitost se nacházela ve stavu neumožňujícím její užívání, natož pronajímání třetím osobám za účelem pořádání společenských akcí typu oslav spojených s konzumací alkoholu apod. Je jen těžko představitelné, že by za takovou situaci měla nést zodpovědnost toliko obec jako územní samosprávný celek, tedy výlučně v rovině občanskoprávní odpovědnosti za škodu, aniž by bylo možno dovodit konkrétní zavinění a odpovědnost konkrétní osoby fyzické v rovině trestní. I přes rezervovaný postoj státního zástupce dovolací soud uzavřel, že soudy nižších stupňů se při posouzení této otázky správně opřely o ustanovení §103 odst. 1, odst. 3 písm. g), h) zákona o obcích. Podle těchto starosta zastupuje obec navenek, rozhoduje o záležitostech samostatné působnosti obce svěřených mu radou obce a plní další úkoly stanovené tímto zákonem či zvláštními zákony. V tomto konkrétním případě, jelikož počet členů obecního zastupitelstva nedosahuje patnácti, se rada obce, jakožto výkonný orgán obce, nevolí (§99 odst. 3 zákona o obcích) a podle §99 odst. 2 zákona o obcích vykonává pravomoc rady starosta, nestanoví-li tento zákon jinak (§102 odst. 4).
17. Lze z teoretickoprávního hlediska přisvědčit dovolateli, že funkce starosty obce nebývá považována za funkci statutární, totožnou např. s funkcí statutárního orgánu obchodní společnosti apod. Je známa charakteristika postavení starosty jako „prvního mezi rovnými“ členy obecního zastupitelstva, který zastupuje obec navenek (§103 odst. 1 zákona o obcích) a je tudíž jeho hlavním posláním vystupovat jménem obce ve vnějších právních vztazích. Pokud takto projevuje vůli obce navenek, přičemž obec je považována za veřejnoprávní korporaci, je otázkou, zda je za takové situace starosta jejím statutárním orgánem a zda je oprávněn krom projevování vůle obce navenek i k vytváření této vůle. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 576/2000, vyplynulo, že „rozhodování“ o právních jednáních obce je svěřeno do působnosti rady a zastupitelstva obce. Starostovi tak nepřísluší bez předchozího schválení jednoho z těchto orgánů (v daném případě toliko zastupitelstva) obec jakkoli zavazovat a takové jednání by bylo v občanskoprávní rovině absolutně neplatné. Právní nauka tedy povětšinou uzavírá, že starosta postavení statutárního orgánu právnické osoby pro absenci autonomní oprávněnosti vytvářet vůli obce nemá a jedná se o zcela specifický druh orgánu nesrovnatelný s jinými zákonem upravenými typy. Nejvyšší soud však stručně doplňuje, že popsaný mechanismus obecních orgánů a pozice starosty jej funkci statutárního zástupce významně přibližují. Starosta jako osoba vykonávající veřejnou funkci např. i nese odpovědnost za své jednání i opomenutí, v důsledku něhož obci vznikla škoda (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2 2005, sp. zn. 25 Cdo 1319/2004), což je již závěr víceméně kolidující s prezentovanou představou dovolatele. Akceptovat nelze ani závěr, podle něhož by starosta nemohl být odpovědný i z hlediska trestního práva. Je totiž úřední osobou ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, tudíž vůči němu lze aplikovat zejména ustanovení o trestných činech úředních osob (hlava X, díl 2 tr. zákoníku), ale i mnohá další ustanovení (např. o skutkových podstatách trestných činů přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku, porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku aj.), která výslovně nejsou vázána na status obviněného jako úřední osoby. Nelze tak a priori odmítnout paušálně trestní odpovědnost fyzické osoby ve funkci starosty obce z důvodu, že je „pouhým“ zástupcem obce navenek.
18. Pokud totiž jedná „za obec“ (samozřejmě za předpokladu, že nevybočí z výkonu funkce postupem, který by kolidoval s vůlí obecního zastupitelstva, popř. rady obce), má postavení velmi blízké pozici statutárního orgánu, svými úkony obec zavazuje, míněno ve smyslu jednání za obec ve vztahu k orgánům státní správy, v tomto případě ve vztahu ke stavebnímu úřadu. Není sporným, že vůlí obce bylo realizovat potřebnou rekonstrukci objektu a tento provozovat i formou pronájmu občanům obce pro jejich soukromé potřeby. Je rovněž podle dovolacích námitek nepochybné, že šlo o nemovitost a stavbu obecní, nikoli privátní – obviněného, tudíž nemohl jako fyzická osoba figurovat jako stavebník či účastník stavebního řízení. Oproti tomu však Nejvyšší soud nemůže souhlasit s pojetím dovolatele, že jako starosta nenese žádnou odpovědnost za stav obecních nemovitostí, za průběh jejich oprav a za úkony obce v rámci stavebního řízení (obviněný nepochybně realizoval své oprávnění disponovat s majetkem obce podle zákona o obcích). Nutno pak opakovaně zdůraznit, že v případě obce XY nebyla volena rada obce jako obvyklý „výkonný“ orgán obce s vyšším počtem obyvatel a její pravomoc (až na zákonem stanovené výjimky svěřené obecnímu zastupitelstvu) vykonával právě starosta. Pokud dovolatel poukazoval obsáhlými citacemi na zákon o obcích, kde nenacházel (stejně jako v jiných předpisech) výslovně stanovenou povinnost či oprávnění starosty obce jednat za obec v rámci stavebního řízení, nutno konstatovat, že takové výslovné ustanovení nelze v zákoně o obcích nalézt ani ve výčtu práv a povinností rady obce (§102 zákona o obcích) či obecního zastupitelstva (§84 - §85 zákona o obcích). Při akceptaci právního názoru dovolatele by tak připadal v úvahu jediný a absurdní závěr, že žádný z orgánů obce takovou povinnost či oprávnění nemá, tudíž by obec byla jakýmsi imaginárním účastníkem stavebního řízení bez fyzicky a právně relevantně vystupujícího zástupce. Tímto však v daném konkrétním případě podle shora analyzovaného je a nutně musí být starosta obce, pokud samozřejmě nedojde k projevu vůle jeho nebo jiného orgánu obce, aby toto zastoupení realizovala osoba třetí. Pokud však k tomu nedošlo, je třeba činit odpovědným za průběh péče o nemovitost, včetně průběhu stavebního řízení, výlučně starostu obce. Logicky nesouměřitelným je poukaz dovolatele na jistou domnělou formu „diskriminace“ starosty malé obce oproti nepředstavitelné odpovědnosti primátora velkého města za havarijní stav nemovitosti. Je totiž projevem zákonné i faktické konstrukce místní samosprávy, že konkréta péče o nemovitost jsou ve větších městech svěřena širšímu aparátu a příslušným odpovědným osobám, jejichž odpovědnost (včetně odpovědnosti trestněprávní) většinou bude předcházet hypotetické odpovědnosti příslušných členů rady obce/města, popř. starosty/primátora. V tomto ohledu je pak (již soudy nižších stupňů rovněž zmíněnou) povinností starosty malé obce být seznámen s potřebnými právními náležitostmi pro nakládání s obecním majetkem, včetně jeho údržby prostřednictvím činností podléhajících stavebnímu zákonu a včetně udržování elementárních parametrů bezpečnosti mj. při jeho nájmu, a zajistit jejich dodržování.
19. Přitom je třeba mít na paměti, že v projednávané věci nešlo o zcela náhodnou událost, kterou by nebylo možno předvídat a která by měla svůj původ např. ve skrytém technicky špatném stavu nemovitosti. Tragický následek je v tomto případě následkem hned několika na sebe navazujících pochybení, která musí být přičtena starostovi obce a která spočívají, jak již bylo uvozeno výše, v kombinaci dispozice s majetkem obce (nájem ke konání společenské akce) s vadným postupem v rámci rekonstrukce objektu co do jeho stavebního provedení samotného i co do správnosti postupu ve stavebním řízení, což zcela eliminovalo všechny hypotetické možnosti dozorujících orgánů odhalit bezpečnostní závadovost stavby a její nezpůsobilost k užívání (pro zcela chybějící kolaudační souhlas), natož pronajímání širší veřejnosti k popsaným účelům. Za daných okolností tedy Nejvyšší soud aproboval právní závěr soudů nižších stupňů, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho funkce a uloženou mu podle zákona. Zavinění shledané v formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákona plně odpovídá vědomí obviněného, o jak rizikové prostory se jednalo, tyto nebyly nijak označeny, zajištěny ani zabezpečeny proti pádu, přesto byly pronajaty (za nedodržení požadavků stavebních předpisů), tedy obviněný bez přiměřených důvodů spoléhal, že k žádnému negativnímu následku nedojde. Tyto úvahy, stejně jako argumentace nemožnosti přiznat obviněnému jednání v tzv. negativním právním omylu, jsou dostatečně obsaženy v bodech 30. – 36. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a lze na ně plně odkázat. V uvedených souvislostech Nejvyšší soud pouze na okraj doplňuje, že popsané okolnosti případu by bylo možno z hlediska vazby obviněného na porušení důležité právní povinnosti podřadit ve smyslu pojetí státního zástupce (vycházejícího striktně ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů) též v obecnější podobě pod ustanovení §2900 občanského zákoníku (tedy pod ustanovení o obecné prevenční povinnosti, podle kterého „vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného“). Takovéto vymezení porušení zákonné povinnosti obviněného ve vztahu k následku na životě poškozené by bylo dostačující a přiléhavější. I tak lze však považovat formulaci skutkové věty nalézacím soudem za vyhovující uvedenému pojetí, pokud v základních rysech správně popisuje podstatu zavinění obviněného, který pronajal dotčené prostory fakticky i právně nezpůsobilé k jakémukoliv obecnému užívání třetími osobami, s neoznačeným a nijak nezabezpečeným rizikovým suterénním prostorem, a to pro účely společenské akce spojené s konzumací alkoholu. Byť tedy není výrokem rozsudku nalézacího soudu explicitně poukázáno na nepochybně obviněným porušenou prevenční povinnost podle občanského zákoníku, která v těchto souvislostech nepochybně představuje povinnost důležitou, formulace skutkové věty činí toto porušení jednoznačně seznatelným. Ani právní konstrukci obsaženou ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (svým způsobem detailně specifikující uvedený obecný princip předcházení škodním událostem) vyvozenou z průběhu stavebního řízení a z dispozice s obecním majetkem, však nelze považovat za pochybení soudů nižších stupňů při úvaze o zaviněném (nedbalostním) protiprávním jednání rázu porušení důležitých povinností obviněného způsobujících závažný následek, potažmo o trestní odpovědnosti obviněného.
20. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo založeno na relevantně uplatněných námitkách, kterými však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl a tyto byly tedy vyhodnoceny jako neopodstatněné. Proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 1. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth