ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1307.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1307/2020-1626
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2021 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého o dovolání, které podal obviněný M. M. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2020, č. j. 2 To 46/2019-1534, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 9/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2020, č. j. 2 To 46/2019-1534, a to ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným pokusem přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §352 odst. 2 tr. zákoníku (bod 2.) a ve výroku o trestu. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265m tr. ř. se nově rozhoduje takto:
a) Obviněnému
M. M.,
nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov
s e u k l á d á
za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, pokus zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (ad 1.), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn,
a za sbíhající se pomoc k pokusu zločinu vraždy podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jíž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104,
podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let a 6 (šesti) měsíců.
Obviněný se podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
Současně se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
b) Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. se z důvodu §223 odst. 2 a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavuje trestní stíhání
obviněného M. M. (generalia výše)
pro skutek spočívající v tom, že
dne 11. 3. 2017 v přesně nezjištěné době okolo 13:40 hod. v XY, na ulici XY, okres Vsetín na chodník před provozovnu rychlého občerstvení R. K., které provozuje R. M., položil plechový kanystr o objemu 20 l, naplněný benzínem, z místa se ihned vzdálil na přilehlé parkoviště, kde při následně prováděné kontrole strážníkům Městské policie XY uváděl, že kanystr je plný benzínu a jde „zkurvené Arabáky“ podpálit, kdy pak podpálí i sebe, přičemž provedenou kontrolou jeho věcí na témže místě bylo zjištěno, že obžalovaný má u sebe sekeru a kuchyňský podpalovač a neustále vyhrožoval čistkami „Arabáků“, avšak obžalovaný byl na místě zajištěn a neuskutečnil tak jednání, kterým hrozil,
ve kterém byl obžalobou státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 2 KZV 40/2016, spatřován pokus přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §352 odst. 2 tr. zákoníku,
neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin byl obviněnému již uložen tímto rozsudkem.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2020, č. j. 2 To 46/2019-1534, jako soudu odvolacího, byl obviněný M. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (ad 1) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a (ad 2), pokusem přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §352 odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že
1. dne 14. 3. 2017 v přesně nezjištěnou dobu od 03:30 hod. do 03:45 hod. v rodinném domě č. p. XY, na ulici XY, v XY, okres Vsetín, kam jej vpustil nájemník J. Š., u nějž byl v té době obžalovaný M. M. na návštěvě, po té nejprve v přízemí domu obžalovaný bez souhlasu oprávněného nájemníka vstoupil do neuzamčeného pokoje obývaného O. E. B., kterého slovně vulgárními výrazy napadl, požadoval po něm, aby vypadl z domu a následně obžalovaný ležícího poškozeného na posteli napadl opakovanými ranami pěstí do hlavy, v důsledku čehož poškozený upadl na podlahu v pokoji, kde obžalovaný pokračoval ve fyzickém ataku poškozeného, který se z důvodu opilosti nebyl schopen útoku obžalovaného účinně bránit, proto z pokoje poškozený odešel s tím, že věc oznámí na Policii ČR, když venku před domem zjistil, že v pokoji nechal své mobilní telefony zn. Huawei a Samsung, proto se vrátil zpět do svého pokoje, kde se telefony nenacházely, proto šel do pokoje obývaného J. Š., kde byl napaden opětovně, a to tím způsobem, že se obžalovaný bez předchozího varování proti poškozenému rozeběhl, kopal ho ze schodů, následně vzal ocelovou tyč o délce 43 cm a průměru 15 mm používanou na vyhrabání kotle, kterou začal poškozeného bít do různých částí těla, ten na opětovné napadení reagoval tak, že zrychlenou chůzí odcházel učinit oznámení na Policii ČR, avšak před domem na ulici XY č. p. XY a domem č. p. XY obžalovaný poškozeného dostihl a opětovně ho napadl opakovanými údery stejnou kovovou tyčí do různých částí těla, zejména zad, obličeje, hlavy, končetin, přičemž požadoval po poškozeném vydání klíčů od domu, neboť nebude trpět Afgánce, Turky a nějakou verbež, kdy ve svém jednání obžalovaný ustal až poté, když mu poškozený v obavě o svůj život a zdraví klíče od domu vydal, přičemž poškozený utrpěl pohmožděniny, výrony a oděrky na hlavě, obličeji, krku, hrudníku, horních a dolních končetinách, zlomeniny nosních kostí a zlomeninu 7. žebra vlevo, kdy takto jednal, ačkoliv vzhledem k charakteru použité zbraně, intenzitě úderů a lokalitám, kam útok směřoval, si musel být vědom, že může poškozenému způsobit mnohem závažnější poranění, např. závažné nitrolební poranění, a odcizením mobilních telefonů a svazku dvou klíčů vznikla poškozenému celková škoda ve výši 1.890 Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil přes tu skutečnost, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 7. 2014 odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zkušební dobou v délce 2 roky, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 8. 2014,
2. dne 11. 3. 2017 v přesně nezjištěné době okolo 13:40 hod. v XY, na ulici XY, okres Vsetín, na chodník před provozovnu rychlého občerstvení R. K., které provozuje R. M., položil plechový kanystr o objemu 20 l, naplněný benzínem, z místa se ihned vzdálil na přilehlé parkoviště, kde při následně prováděné kontrole strážníkům Městské policie Rožnov pod Radhoštěm uváděl, že kanystr je plný benzínu a jde „zkurvené Arabáky“ podpálit, kdy pak podpálí i sebe, přičemž provedenou kontrolou jeho věcí na témže místě bylo zjištěno, že obžalovaný má u sebe sekeru a kuchyňský podpalovač a neustále vyhrožoval čistkami „Arabáků“, avšak obžalovaný byl na místě zajištěn a neuskutečnil tak jednání, kterým hrozil.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy a za sbíhající se pomoc k pokusu zločinu vraždy podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 2 To 31/2018, odsouzen podle §140 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 2 To 31/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Masarykovo náměstí č. 24/13, Ostrava-Moravská Ostrava, škodu ve výši 2.316 Kč.
3. Uvedený rozsudek odvolací soud vydal poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 18. 6. 2019, č. j. 2 To 46/2019-1406 , vydaný v reakci na odvolání obviněného podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 3. 2019, č. j. 28 T 9/2017-1357, zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 2. 2020, č. j. 6 Tdo 122/2020-1483.
4. Pro úplnost je nezbytné dodat, že dosud uvedená rozhodnutí nejsou jedinými soudními meritorními rozhodnutími, která byla v souvislosti s vedením trestního stíhání obviněného u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 9/2017 vydána. Jak již Nejvyšší soud uvedl v odůvodnění svého usnesení ze dne 5. 2. 2020 (body 2. až 10.) ve věci dovolatele bylo rozhodováno
· rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 2. 2018, č. j. 28 T 9/2017-1032,
· rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104 ,
· usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1246/2018 ,
· usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 7. 2018, č. j. 28 T 9/2017-1160 ,
· usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2018, č. j. 2 To 70/2018-1217 , a
· rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 3. 2019, č. j. 28 T 9/2017-1357.
Stran toho, o jakých otázkách a jakým způsobem bylo jednotlivými rozhodnutími rozhodnuto, odkazuje Nejvyšší soud na své předcházející rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2020 podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že odvolací soud nesprávně hmotně právně posoudil jeho jednání. Své výhrady vznáší vůči tomu, že byl uznán vinným pokusem zločinu vydírání, přečinem krádeže a pokusem přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci. Rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a tvrdí, že výsledky dokazování provedené soudem prvního stupně v reakci na rozhodnutí stížnostního soudu (ze dne 29. 8. 2018, č. j. 2 To 70/2018-1217) nepřineslo podklad pro jiné skutkové závěry a že skutkový stav je stejný, jako v době rozhodování vrchního soudu dne 29. 5. 2018, kdy uvedený soud dospěl k závěru, že protiprávní jednání není možné přesně popsat.
6. Dovolatel odkazuje na svoji obhajobu a soudům vytýká, že z odůvodnění jejich rozhodnutí není zjevné, proč tuto jeho obhajobu nezohlednily. Napadenému rozsudku vytýká, že je nepřesvědčivý a vnitřně rozporný. Zmiňuje skutkové zjištění uvedené pod bodem 1. výroku, podle něhož požadoval vydání klíčů od domu, neboť nebude trpět Afghánce, Turky a nějakou verbež, a jeho odraz v právní větě, podle níž byl čin spáchán na jiném pro jeho skutečnou či domnělou rasu, a oproti tomu údaj obsažený ve zrušovacím rozhodnutí téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104, kde soud v bodě 33. uvedl, že není zjevné, o jaký důkaz je opřeno stejné skutkové zjištění nalézacího soudu. Nalézací soud následně tento motiv ve svém rozhodnutí ze skutkové i právní věty vypustil, odvolací soud však v napadeném rozsudku nekriticky převzal původní text neodpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci. Posuzované jednání je proto nesprávně právně hodnoceno mimo jiné jako vydírání podle §175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. To podle dovolatele nepochybně naplňuje dovolací důvod, když nikoho nelze odsoudit za skutek, který nebyl náležitě prokázán.
7. Stejného pochybení se podle hodnocení dovolatele odvolací soud dopustil v bodě 2. rozsudku, jehož popis zcela odpovídá bodu 3. rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 2. 2018, č. j. 28 T 9/2017-1032, ve vztahu k němuž ve svém rozhodnutí ze dne 29. 5. 2018 vrchní soud uvedl, že popis skutku nezakládá znaky pokusu a že by jej bylo možno považovat za přípravu, která však u §325 tr. zákoníku není trestná. Dovolatel se ztotožňuje se závěrem, že vytýkané jednání není trestné, jelikož se skutečně jednalo pouze o stadium přípravy. Ze skutkové věty nevyplývá, že by se jeho jednání dostalo do stadia pokusu. Napadené rozhodnutí i zde spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Protože zásada zákazu reformace in peius neumožňovala vrchnímu soudu posoudit tento skutek jako trestný čin obecného ohrožení, měl být v tomto bodě obžaloby zproštěn.
8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Samostatným podáním vyjádřil souhlas s rozhodnutím o jeho dovolání v neveřejném zasedání.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že odvolací soud ohledně skutkových zjištění i právního posouzení postupoval v souladu se závěry, které v této věci vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 6 Tdo 122/2020. Za tohoto stavu je zřejmé, že odvolací soud postupoval správně, pokud nyní napadeným rozsudkem rozhodl na základě nalézacím soudem učiněného skutkového zjištění, a pokud se i ohledně právního posouzení skutku vrátil k původnímu rozhodnutí nalézacího soudu.
10. Státní zástupce uvedl, že předmětné námitky dovolatele samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Celkový obsah jeho námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo . Jedná se o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení.
11. Protože podle jeho hodnocení konkrétní námitky uvedené dovolatelem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Samostatným podáním vyslovil souhlas s projednáním dovolání obviněného v neveřejném zasedání i v případě jiného než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tento uplatnil ve vztahu k právnímu posouzení skutků pod body 1. a 2. napadeného rozsudku, které z důvodů jím již výše (bod 5. až 7.) uvedených pokládá za nesprávné.
Ke skutku pod bodem 1.
20. Ačkoli obviněný ve svém dovolání (část II.) tvrdí, že vadné je právní posouzení tohoto skutku i pokud v něm odvolací soud shledal přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku („ soud … nesprávně hmotně právně posoudil jednání dovolatele jako pokus zločinu vydírání, přečinem krádeže a … “), v navazující dovolací argumentaci (část II.) neuvádí žádné námitky zpochybňující právní závěr soudu týkající se uvedené právní kvalifikace. Dovolací soud tudíž nemá žádný důvod přezkoumávat správnost toho právního posouzení, neboť přezkum podle §265i odst. 3 tr. ř. provádí ve vztahu k napadeným výrokům v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Stejný závěr, tj. nezaujetí vlastního stanoviska dovolacího soudu k odvolacím soudem užité právní kvalifikaci skutku, se uplatňuje i k posouzení skutku jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, tj. kvalifikaci, již dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem vůbec nenapadl.
21. K právní kvalifikaci skutku v podobě pokusu zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dovolatel namítá, že nedůvodný je právní závěr stran aplikace znaku kvalifikované skutkové podstaty obsažené v odst. 2 písm. f), avšak činí tak na podkladě tvrzení o neopodstatněnosti skutkového zjištění, které se stalo předmětem tohoto posouzení. Ačkoli v úvodu svého mimořádného opravného prostředku sděluje, že si je vědom způsobu aplikace §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolacím soudem, uchyluje se ke způsobu argumentace, kterou Nejvyšší soud nemůže přijmout. Nesprávnost právního posouzení totiž obviněný uplatňuje zprostředkovaně, tj. nikoli s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním obsaženým v napadeném rozsudku, nýbrž skrze prvotní zpochybnění jejich správnosti. Svým dovoláním tak v této části brojí vůči skutkovým zjištěním soudu, a to aniž by tvrdil existenci jejich tzv. extrémního nesouladu s obsahem provedených důkazů a aniž by takovou námitku explicitně vznesl ve svém dovolání. Nejvyšší soud přitom opakovaně ve svých rozhodnutích upozornil na fakt, že skutkovými zjištěními v dovoláním napadených rozhodnutích je zásadně vázán, při posuzování správnosti právní kvalifikace skutku je nucen z nich vycházet, kdy výjimku z takového postupu představuje právě jen případ, kdy dovolatel součástí svého mimořádného opravného prostředku explicitně učiní námitku extrémního nesouladu a na její existenci i v přiměřeném rozsahu poukáže.
22. V dovolání obviněného námitka extrémního nesouladu obsažena není, z čehož plyne, že při posouzení správnosti právní kvalifikace skutku musí dovolací soud vycházet ze skutkového zjištění vyjádřeného v napadeném rozsudku. Již ze skutkové věty (části odkazované samotným dovolatelem) plyne, že tato poskytuje skutkový podklad pro hmotně právní subsumpci skutku pod zákonné znaky trestného činu vydírání užité odvolacím soudem, tj. včetně části první věty ( na jiném pro jeho skutečnou rasu ) vyjadřující zpochybňovaný zákonný znak.
23. Z uvedeného plyne, že pokud by obviněný své dovolání zaměřil jen vůči výroku o vině pod bodem 1., bylo by nezbytné je odmítnout.
Ke skutku pod bodem 2.
24. Vadu právního posouzení tohoto skutku spojuje obviněný s tvrzením o neodpovídajícím závěru stran vývojového stadia (pokusu) trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci. Zastává názor, že skutková zjištění vyjádřená při popisu skutku nevyjadřují toto vývojové stadium, neboť by bylo možno zvažovat nejvýše stadium přípravy, která však u označeného trestného činu není trestná. Rozsudek odvolacího soudu pokládá za vnitřně rozporný, namítá, že v právním státě není přípustné, aby soud měnil svůj právní názor na věc, aniž by tuto změnu v odůvodnění rozhodnutí řádně a přesvědčivě popsal.
25. Výhrady dovolatele vůči právnímu posouzení skutku pod bodem 2. výroku o vině obsahově vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání. Nejvyšší soud shledal, že obviněným vznesená argumentace neumožňuje o jeho dovolání rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, a proto přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř.
26. S přihlédnutím k tomu, že v odůvodnění napadeného rozsudku prakticky chybí vyložení právních závěrů odvolacího soudu stran důvodů právního posouzení tohoto skutku, není případné jeho označení za rozsudek vnitřně rozporný. Vzhledem k tomu, co zmínil obviněný ve svém dovolání (právní názor ohledně vývojového stadia trestného činu obsažený v předcházejícím rozhodnutí vrchního soudu) a co odpovídá skutečnosti, lze napadený rozsudek v této části označit spíše za překvapivý. Je totiž skutečností, že v rozsudku ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104, pod bodem 34. jeho odůvodnění, odvolací soud uvedl, že „ z popisu skutku…vyplývá jednání,…které však nezakládá zákonné znaky pokusu uvedeného přečinu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a bylo by možné jej posuzovat jako jednání, které bylo ukončeno, byť nezávisle na vůli obžalovaného, ve fázi přípravné k trestnému činu, přičemž z ustanovení §352 tr. zákoníku nevyplývá, že by příprava v posuzovaném případě byla trestná .“ Rozpor, na který poukazoval obviněný, se tak jeví býti mezi tím, co vyplynulo z předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu, a tím co vyjádřil rozsudek napadený.
27. V konfrontaci s tím, co namítá dovolatel (popis skutku nevyjadřuje vývojové stadium pokusu), tím, jak je skutek v dovoláním napadeném rozsudku popsán (viz bod 1.), a tím, co se míní vývojovým stadiem pokusu [je jím: Jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, … jestliže k dokonání trestného činu nedošlo (§21 odst. 1 tr. zákoníku)], lze detekovat, že právní posouzení skutku (není-li odůvodněno uplatněním procesního ustanovení – viz dále) není zákonu odpovídající. Pokus od vývojového stadia přípravy odlišuje právě bezprostřednost směřování k dokonání , jíž se rozumí „ jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákoníku, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu “ (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 293.). Pokusem trestného činu je dále takové jednání pachatele, který již odstraňuje poslední rozhodnou překážku nebo jedná za situace, že tu již žádná rozhodná překážka bránící mu v dokonání není (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 334-335).
28. Pro obviněného proto může být napadený rozsudek odvolacího soudu překvapivý, neboť s ohledem na to, co vrchní soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104 (v bodě 34.), mohl očekávat, že při nezměněném, či z hlediska otázky posouzení vývojových stadií trestného činu podstatně nezměněném skutkovém stavu věci, nebude uznán vinným právní kvalifikací, kterou v odkazovaném rozsudku odvolací soud označil za vyloučenou. Tím spíše to platí, že na možnost této kvalifikace nebyl (za daného stavu založeného již dříve vysloveným právním názorem) předem upozorněn, aby mu mohl účinně oponovat, a že posléze v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud ani transparentním způsobem nevyložil, proč tuto právní kvalifikaci užil.
29. V nyní napadeném rozsudku jsou totiž závěry odvolacího soudu vztahující se k otázce viny obviněného vyjádřeny toliko v bodě 15. jeho odůvodnění, z něhož plyne, že odvolací soud postupoval „[ v ] intencích zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu, jak bylo shora zrekapitulováno, a současně v souladu s návrhem intervenující státní zástupkyně a obhájkyně obžalovaného … a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl tak, že obžalovaný M. M. je vinen skutky v bodě 1. a 2. původně popsanými pod body 2. a 3. prvního rozsudku krajského soudu, jak vyplývá z výroku tohoto rozsudku odvolacího soudu, a to s ohledem na Nejvyšším soudem vyslovený zákaz reformace in peius, byť by při adekvátním použití trestního zákoníku měly být právně posouzeny při daných skutkových zjištěních nejméně tak přísně, jak vyplývá z druhého rozsudku nalézacího i odvolacího soudu.“
30. Z citované pasáže je zřejmé, že odvolací soud se podrobněji nevyjádřil k důvodnosti užití jednotlivých zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž obviněného uznal vinným, ani k tomu, jak a proč posoudil odvolací námitky obviněného vůči skutku pod bodem 2. Z odůvodnění rozsudku lze totiž seznat jen to, jak přistoupil k jeho námitkám vůči skutku pod bodem 1. ( „Dodat ke skutkovým zjištěním lze, že ani doplněné dokazování v novém v hlavním líčení nepotvrdilo obhajobu obžalovaného, že se jen bránil, naopak potvrdilo důvodnost postupu odvolacího soudu a poté i nalézacího soudu. Ten však podle zrušovacího usnesení Nejvyššího soudu narazil na zákaz reformace in peius.“ ) .
31. Ve vztahu ke skutku 2. napadeného rozsudku je za tohoto stavu věci nutno rozhodnutí odvolacího soudu označit též za nepřezkoumatelné. Vzhledem k tomu, že důvodnost užití právní kvalifikace odvolací soud nijak nezdůvodnil, nelze správnost jeho právního názoru přezkoumat. Vrchní soud sice odkazuje na vázanost právním závěrem dovolacího soudu v otázce zákazu reformationis in peius, avšak blíže již nerozvádí, jak se projevil při posouzení skutku popsaného v bodě 2. jeho rozsudku. Odvolací soud, který byl povinen přezkoumat odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 3. 2019, neboť byl i v této části obviněným jeho řádným opravným prostředkem napaden, musel řešit veškeré souvislosti, které se zákonností rozhodnutí v této části výroku o vině souvisí. Musel tedy posoudit, zda je zákonu odpovídající i právní kvalifikace skutku, k níž ve svém, dovoláním napadeném rozsudku (ze dne 26. 5. 2020) přistoupil – co do jeho popisu a označené podoby vývojového stadia trestného činu.
32. Pokud snad (z odůvodnění rozsudku to nelze zjistit) byla úvaha odvolacího soudu vedena tím, že užití kvalifikace v podobě pokusu přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §21 odst. 1, §352 odst. 2 tr. zákoníku je umožněna zmiňovaným zákazem reformace in peius , tedy proto, že bylo na místě skutek kvalifikovat podle přísnějšího ustanovení zákona, tj. jako přípravu zločinu obecného ohrožení podle §20 odst. 1, §272 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku („… byť by při adekvátním použití trestního zákoníku měly být právně posouzeny při daných skutkových zjištěních nejméně tak přísně, jak vyplývá z druhého rozsudku nalézacího i odvolacího soudu“ ), což je v důsledku uplatnění zmiňovaného zákazu vyloučeno, měl toto v odůvodnění svého rozsudku takto vyložit.
33. Jak již vyplynulo z předchozího kasačního usnesení dovolacího soudu (ze dne 5. 2. 2020, č. j. 6 Tdo 122/2020-1483), ve vztahu k tomuto skutku se posuzování z pohledu uplatňujícího se zákazu změny k horšímu vztahuje ke skutkovým zjištěním a právní kvalifikaci obsažené v rozsudku nalézacího soudu ze dne 20. 2. 2018, č. j. 28 T 9/2017-1032, neboť výrok, v němž byl totožný skutek obsažen, byl napaden toliko odvoláním obviněného. Tento skutek byl popsán v bodě 3. označeného rozsudku zcela shodně, jako nyní v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu, a byl shodně posouzen jako pokus přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §352 odst. 2 tr. zákoníku. Za daného stavu i při projednání odvolání obviněného vůči druhému odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu (ze dne 7. 3. 2019, č. j. 28 T 9/2017-1357) bylo nutno posuzovat, zda zjištěný a v rozsudku popsaný skutek je trestným činem (resp. jeho pokusem) či nikoli, tedy zda skutková zjištění ve výrokové části rozsudku uvedená, tj. vlastní popis skutku, odůvodňuje jeho právní kvalifikaci, a pokud tomu tak není, proč je třeba mít za zákonu odpovídající to právní posouzení skutku, k němuž soud přistoupil.
34. Jinými slovy vyjádřeno, uplatnění zákazu reformationis in peius sice může mít za následek užití neodpovídající právní kvalifikace skutku, v důsledku čehož pak ani nelze v rámci dovolacího řízení úspěšně namítat s oporou o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vadu spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 5/2019 Sb. rozh. tr.), to však platí jen za toho předpokladu, že užití přísnější kvalifikace, k níž soud v důsledku zákazu reformace k tíži obviněného nemůže přistoupit, je skutečně odůvodněno příslušnými skutkovými zjištěními. Pokud není najisto postaveno, že obviněný skutečně spáchal tento závažnější trestný čin, nemůže se výše popsaná konstrukce (projevující se ve vyslovení viny obviněného mírnějším trestným činem) uplatnit. A právě o takový případ se podle zjištění dovolacího soudu – jak je vyloženo níže – jedná ve věci dovolatele.
35. Jak již bylo uvedeno, nalézací soud ve svém prvém odsuzujícím rozsudku (rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 2. 2018, č. j. 28 T 9/2017-1032) shledal ve skutku, který je předmětem hodnocení, pokus přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §352 odst. 2 tr. zákoníku. V návaznosti na kasační rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104) ve svém druhém rozsudku (rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 3. 2019, č. j. 28 T 9/2017-1357) tento skutek kvalifikoval jako přípravu zločinu obecného ohrožení podle §20 odst. 1, §272 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, aniž by však vymezil skutková zjištění nezbytná pro subsumpci skutku pod soudem užité znaky skutkové podstaty označeného zločinu (právní věta … kdy takto jednal, aby úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví tím, že zapříčiní požár a způsobí takovým činem těžkou újmu nejméně dvou osob nebo smrt ) a aniž by jejich aplikaci nějak odůvodnil. Jak totiž plyne z bodu 35. odůvodnění jeho rozsudku, k právní kvalifikaci skutku pod bodem 2. rozsudku krajský soud uvedl pouze to, že obviněný „ naplnil po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu přípravy zločinu obecného ohrožení podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §272 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť se dopustil jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména opatřováním prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, kdy takto jednal, aby úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví tím, že zapříčiní požár a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt “ . Naplnění subjektivní stránky soud shledal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný „ chtěl způsobem uvedeným v tr. zákoně porušit zájem chráněný zákonem, což je patrno i z toho, jak se … o svých úmyslech vyjadřoval před příslušníky městské policie svědky J. K. a D. P. “. K objektivní stránce uvedl, že „[ z ] výpovědi svědkyně M. vyplývá, že v rozhodnou dobu se v provozovně nacházely dvě osoby. “ Trestnost činu posoudil nalézací soud podle zákona účinného v době spáchání skutku, neboť „ není pozdějšího zákona, jenž by byl pro obžalovaného výhodnější (§2 odst. 1 tr. zákoníku)“.
36. Podrobněji se k právní kvalifikaci skutku nevyjádřil (zde zejména z hlediska námitky obviněného v jeho předchozím dovolání – znak lidi ; viz dále bod 38.), navíc v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl i skutečnosti, které jsou rozporné s právním posouzením vývojového stadia (přípravy) zločinu obecného ohrožení, neboť v pasáži bezprostředně předcházející citovanému odůvodnění právní kvalifikace uvedl (bod 34.), že obviněný „ měl k jednání, které popisují svědci K. a P., motiv, přičemž jeho jednání zůstalo ve stadiu pokusu pouze díky včasnému zásahu strážníků Městské policie v XY“.
37. Odvolací soud ve svém rozhodnutí, jímž správnost této právní kvalifikace potvrdil ( rozsudek ze dne 18. 6. 2019, č. j. 2 To 46/2019-1406 ), uvedl (bod 18.), že ve věci dovolatele „ jsou důkazy přesvědčivě vyvracející obhajobu obžalovaného umožňující závěr rozsudku o jeho vině jednáním, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména opatřováním prostředků a nástrojů k jeho spáchání, jak jsou ve výroku rozsudku uvedeny, když obžalovaný svůj úmysl i dostatečně slovně prezentoval a jednal tak, aby úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví tím, že zapříčiní požár a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt. Při hodnocení skutkového děje a aplikaci právního posouzení na něj nelze přehlédnout i fotodokumentaci založenou na č. l. 222 spisu, z níž vyplývá, kde se předmětný K. nachází, v podstatě na rušné ulici centra města v kritické době s pohybem nespecifikovaného, ale většího množství lidí kolem, a při vědomosti obžalovaného také toho, že v K. se nacházejí nejméně dvě osoby obsluhy, což mu je známo z dřívějších návštěv K. Z hlediska právního posouzení jednání obžalovaného podle kvalifikované skutkové podstaty odst. 2 písm. d) §272 tr. zákoníku může být těžší následek způsoben také z nedbalosti, avšak při úmyslu obžalovaného takové jednání spáchat vůči určité skupině osob, kterou označil, pak by jeho jednání mohlo být právně posouzeno i podle odst. 3 téhož zákonného ustanovení, kde smrt je spáchána úmyslným jednáním. Tato úvaha je opět jen akademická s ohledem na nedostatek odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného. Uzavřít však lze, že i v případě výroku o vině pod bodem 2. napadeného rozsudku se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu a použitou právní kvalifikací.“
38. V dovolání podaném proti tomuto rozsudku obviněný s oporou o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 8 Tdo 945/2018, namítal nesprávnost právního posouzení skutku poukazem na to, že „[ v ] ydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1982 Sb. rozh. tr.) “, přičemž zmiňoval, že soudy neprovedly žádné dokazování, kterým by bylo jednoznačně prokázáno, kolik lidí se v rozhodné době nacházelo na místě činu. Řečeno jinými slovy, obviněný namítal nesprávnost právního posouzení proto, že skutek soudy zjištěný nevyjádřil naplnění zákonného znaku objektivní stránky základní skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení - lidi.
39. Dovolací soud se ve svém kasačním rozhodnutí ( usnesení ze dne 5. 2. 2020, č. j. 6 Tdo 122/2020-1483 ) k této námitce nevyjádřil, neboť to nepovažoval za nezbytné, když důvod pro zrušení rozsudku odvolacího soudu shledal v porušení práva obviněného na spravedlivý proces v důsledku nerespektování zásad odvolacího řízení (porušení zákazu reformationis in peius ). Z toho však nelze dovozovat, že by bez dalšího sdílel hodnocení zaujaté státním zástupcem v jeho tehdejším vyjádření k dřívějšímu dovolání obviněného či měl za to, že skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu, tedy tak, aby umožnil tehdejší právní kvalifikaci skutku obviněného (tj. jako přípravy ke zločinu obecného ohrožení). V odkazovaném vyjádření (ze dne 10. 10. 2019) státní zástupce uvedl, že námitka obviněného vznesená vůči skutku pod bodem 2. neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů (aniž by vyložil, proč takový názor zastává). Lze usuzovat, že tak učinil z důvodu hodnocení výhrad dovolatele jako skutkových/procesních, a to vzhledem k formulaci užité v dovolání („ Soudy neprovedly žádné důkazy, kterými by bylo jednoznačně prokázáno, kolik lidí se v rozhodné době nacházelo na místě činu.“ ). Nejvyšší soud však usuzuje, že takto by bylo třeba přistoupit k námitce formulované vůči soudem učiněnému zjištění (námitka založená na tvrzení o neopodstatněnosti dovozeného skutkového zjištění), nikoli však vůči výhradám, jejichž podstatou je, že dovoláním napadená rozhodnutí skutková zjištění umožňující dovození existence jim odpovídajícího zákonného znaku skutkové podstaty, tj. vlastní subsumpci skutkového zjištění pod příslušné zákonné ustanovení, vůbec neobsahují.
40. Vyjádřeno jinak, skutečnost, že dovolací soud se k otázce vlastní důvodnosti užití právní kvalifikace, která nemohla být použita z důvodu uplatňujícího se zákazu reformationis in peius , nemůže mít za následek, že by této problematice neměla být soudem, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, nadále věnována pozornost. Jak již bylo uvedeno, v nyní napadeném rozsudku odvolacího soudu užitá právní kvalifikace skutku by mohla být považována za zákonnou (v důsledku nutnosti dodržení §259 odst. 4, resp. §264 odst. 2 tr. ř.) jen tehdy, bylo-li by nepochybným způsobem zjištěno, že skutek kladený obžalobou obviněnému za vinu byl prokázán v podobě, která by – nebýt zmíněného zákazu – odůvodnila jeho právní kvalifikaci způsobem, k němuž oba soudy nižších stupňů přistoupily v druhých odsuzujících rozhodnutích.
41. V těchto rozsudcích se skutková zjištění odpovídající požadavku §2 odst. 5 tr. ř. z pohledu této právní kvalifikace nevyskytují. Dovolací soud v něm postrádá (u nalézacího soudu zcela, u odvolacího soudu s vazbou jeho poukazu na výskyt osob mimo samotný objekt) jasné vymezení toho, kolik osob by bylo v případě realizace činu obviněným (v případě jeho dokonání) ohroženo tím, že by byli vydáni v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví. Samotný poruchový následek upravený v odst. 2 písm. d) §272 tr. zákoníku (tj. např. přivození těžké újmy na zdraví dvěma osobám) nedostačuje k vyvození trestní odpovědnosti pachatele podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť podmínkou užití znaků kvalifikovaných skutkových podstat je naplnění všech znaků základní skutkové podstaty. V uvedeném směru je proto nedostatečný poukaz nalézacího soudu na dvě osoby obsluhy, u nichž by při vyvolání požáru takový následek mohl nastat (nebezpečím vzniku škody velkého rozsahu v rozhodnutích soudů nižších stupňů není argumentováno).
42. S přihlédnutím k těmto poznatkům je pak třeba hodnotit důvodnost dovolání obviněného, který jím brojí vůči posouzení skutku v bodě 2. rozsudku odvolacího soudu jako pokusu přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §352 odst. 2 tr. zákoníku. Není-li totiž způsobem zákonem vyžadovaným prokázána vina dovolatele odpovídající závažnější právní kvalifikaci skutku, nemůže být vyslovena jeho vina ani neodpovídající (právní závěr o vývojovém stadiu pokusu) mírnější kvalifikací. V uvedeném případě (pokud by kvalifikace skutku nebyla odůvodněna tím, co je uvedeno níže – bod 45.) by na věc bylo nutno nahlížet způsobem prezentovaným dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku, tj. že skutkový základ věci (popis skutku obsažený ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku) neumožňuje jeho posouzení jako pokusu trestného činu, v důsledku čehož je na místě aplikovat §226 písm. b) tr. ř. a dovolatele obžaloby v této části zprostit, protože příprava není ve vztahu k užité právní kvalifikaci trestná (§21 odst. 1 tr. zákoníku).
43. Při těchto zjištěních dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je v části napadající skutek 2 důvodné, neboť tento výrok je zatížen vadou naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, tj. nesprávného právního posouzení skutku.
V.
Způsob rozhodnutí
44. Protože Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je důvodné v části napadající výrok o vině pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2020, č. j. 2 To 46/2019-1534, ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným pokusem přečinu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §352 odst. 2 tr. zákoníku (bod 2.) a ve výroku o trestu. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
45. Nejvyšší soud musel dále zvažovat, jak ve věci postupovat dál, neboť se nabízela možnost aplikace §265l odst. 1 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud zpravidla, je-li po zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí či jeho části třeba učinit nové rozhodnutí, vrátí věc tomu soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrácení věci soudu nižšího stupně (ať již soudu nalézacímu či odvolacímu) za účelem doplnění dokazování nezbytného k prokázání skutkového stavu, jenž by odůvodnil jimi původně zvažovanou, resp. i ve vztahu k provedenému dokazováním skutkově dostatečně neobjasněnou přísnější právní kvalifikaci skutku, by přicházelo v úvahu i ve věci posuzované. V dané souvislosti je třeba připomenout, že zákaz reformace se vztahuje jen k výsledku řízení (tj. v rozhodnutí vyjádřeným skutkovým zjištěním, užité právní kvalifikaci a navazujícím výrokům), nikoli však k možnostem provádění dokazování ústícího do závěrů projevujících se v neprospěch obviněného. Ve věci posuzované by to znamenalo provádění dokazování zaměřeného na objasnění toho, zda činem obviněného mohly být reálně ohroženy statky chráněné §272 odst. 1 tr. zákoníku, a tudíž zda by tak došlo k vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu. V závislosti na tomto zjištění odpovídajícím požadavku §2 odst. 5 tr. ř. (vyjádřeném v odůvodnění rozsudku) by se pak odvíjela otázka možného či naopak vyloučeného vyslovení viny obviněného pokusem přečinu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle §21 odst. 1, §352 odst. 2 tr. zákoníku. Protože dosavadní skutková zjištění vyjádřená v dovolání napadených rozhodnutí pozitivní ani negativní odpověď na tuto otázku neskýtají, nemůže Nejvyšší soud o vině dovolatele [ani zprošťujícím výrokem při aplikaci §226 písm. b) tr. ř.] rozhodnout.
46. V posuzované věci však bylo nezbytné posoudit potřebu vedení takového dalšího trestního stíhání obviněného z pohledu zásad rychlosti a ekonomičnosti trestního řízení. Obviněný byl totiž pravomocně uznán vinným jednak pomocí k pokusu zločinu vraždy podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §21 odst. 1, §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104), jednak tímto dovoláním nezměněnými třemi sbíhajícími se trestnými činy [přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, pokus zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku].
47. Protože rozsudek odvolacího soudu ze dne 26. 5. 2020, č. j. 2 To 46/2019-1534, byl napaden pouze dovoláním obviněného, uplatňuje se v řízení zákaz reformace in peius , a to i ve vztahu k trestu, který byl tímto rozhodnutím uložen (trest odnětí svobody v trvání deseti let). Je tudíž zřejmé, že při uložení souhrnného trestu nemůže být obviněnému uložen trest přísnější. Vezme-li se v úvahu, že je třeba řešit otázku právního následku trestní odpovědnosti obviněného za tři výše označené trestné činy a rovněž sbíhající se pomoc k pokusu zločinu vraždy (za který byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let), potom je zřejmé, že vedení dalšího trestního stíhání obviněného by bylo neúčelné. Trest, k němuž by trestní stíhání pro skutek pod bodem 2. napadeného rozsudku mohlo vést, je totiž zcela bez významu vedle trestu, který mu již byl (v trvání devíti let), resp. je tímto rozsudkem nově ukládán.
48. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že zásadám ekonomičnosti a rychlosti řízení bude odpovídat, pokud trestní stíhání obviněného ukončí vlastním rozhodnutím. Rozhodl proto podle §265m odst. 1 tr. ř. jednak, tak, že
· obviněnému za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, pokus zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (ad 1), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za sbíhající se pomoc k pokusu zločinu vraždy podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104, uložil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou (při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu),
a jednak tak, že
· podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu §223 odst. 2 a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že
dne 11. 3. 2017 v přesně nezjištěné době okolo 13:40 hod. v XY, na ulici XY, okres Vsetín, na chodník před provozovnu rychlého občerstvení R. K., které provozuje R. M., položil plechový kanystr o objemu 20 l, naplněný benzínem, z místa se ihned vzdálil na přilehlé parkoviště, kde při následně prováděné kontrole strážníkům Městské policie XY uváděl, že kanystr je plný benzínu a jde „zkurvené Arabáky“ podpálit, kdy pak podpálí i sebe, přičemž provedenou kontrolou jeho věcí na témže místě bylo zjištěno, že obžalovaný má u sebe sekeru a kuchyňský podpalovač a neustále vyhrožoval čistkami „Arabáků“, avšak obžalovaný byl na místě zajištěn a neuskutečnil tak jednání, kterým hrozil,
ve kterém byl obžalobou státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 2 KZV 40/2016, spatřován pokus přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §352 odst. 2 tr. zákoníku,
neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin byl obviněnému již uložen tímto rozsudkem.
49. Spáchání tří trestných činů, ohledně nichž byl obviněný uznán vinným dovoláním napadeným rozsudkem, vylučovalo, aby Nejvyšší soud rozhodl o upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku. Nelze totiž pomíjet, že obviněný byl uznán vinným i pokusem trestného činu, na nějž zákon stanoví trest odnětí svobody v trvání pěti až dvanácti let. Při rozpětí, v němž se dovolací soud při ukládání trestu pohyboval (devět až deset let), naznal, že kritériím soudní individualizace bude odpovídat navýšení trestu o šest měsíců. Uložil proto obviněnému nově trest odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej shodně s dřívějšími rozhodnutími zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
50. Protože jak obviněný, tak nejvyšší státní zástupce vyjádřili souhlas s tím, aby o podaném dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, využil Nejvyšší soud možnosti, kterou mu zákon (§265r odst. 9 tr. ř.) poskytuje k rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku v této formě zasedání soudu i tehdy, činí-li jej formou rozsudku (§120 tr. ř. a násl.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 1. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu