ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1349.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1349/2020-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , nar. XY v XY, trvale hlášen XY, zdržuje se XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 44 To 183/2020-295, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 2/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 44 To 183/2020-295, jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 3. 2020, č. j. 37 T 2/2020-187, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 3. 2020, č. j. 37 T 2/2020-187 , byl obviněný J. Š. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 13. 6. 2019 kolem 15:20 hodin v XY, na komunikaci XY ve směru od ulice XY k ulici XY, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Opel Astra, registrační značky XY, přičemž při předjíždění traktoru tovární značky Fendt 936 Vario 934 registrační značky XY s přívěsem registrační značky XY jako řidič jedoucí za jiným současně předjíždějícím vozidlem, motocyklem tovární značky Suzuki V-Storm 650 registrační značky XY, neponechal za tímto motocyklem dostatečnou bezpečnou vzdálenost tak, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení před ním jedoucího vozidla a poté, co motocykl snížil rychlost k ukončení předjížděcího manévru z důvodu signalizovaného odbočení předjížděným vozidlem, do něj zezadu narazil přední částí svého vozidla, v důsledku čehož řidič motocyklu poškozený V. H., nar. XY, ztratil kontrolu nad řízením motocyklu a vyjel vlevo mimo komunikaci, kde havaroval a utrpěl při tom zhmoždění levého ramene a paže, pohmoždění hrudníku a četné odřeniny s obvyklou dobou léčení 3 až 5 týdnů, a svým jednáním tak porušil povinnosti řidiče podle §4 písm. a) a §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
2. Obviněný byl odsouzen podle 148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1 tr. ř. (správně tr. zákoníku) mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán zaplatit poškozené VZP ČR se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6 na náhradě škody částku 8.339 Kč včetně úroků z prodlení ode dne 5. 3. 2020. Poškozený V. H. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2020, č. j. 44 To 183/2020-295 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Prokopa Beneše dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky pro takové rozhodnutí.
5. Obviněný v jeho rámci namítá nedostatek zákonných znaků deliktu, konkrétně příčinného vztahu a zavinění ve formě nedbalosti. Dále namítá nedostatky skutkových zjištění a provedeného dokazování, a to včetně porušení zásady in dubio pro reo. Vytýká též to, že soudy neakceptovaly jeho důkazní návrhy na přibrání znalce a výslech svědka, aniž by svůj postoj řádně odůvodnily. Domnívá se rovněž, že soudy postupovaly v rozporu s principem subsidiarity trestní represe. Konečně je též přesvědčen, že soudy nesprávně interpretovaly §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu. Nastíněné výtky v textu dovolání podrobně rozvíjí, a to s četnými odkazy na judikaturu.
6. Z důvodů, které v podrobnosti ve svém dovolání uvedl (viz níže bod 23. a násl.), navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. jak usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 183/2020, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 37 T 2/2020 a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten uvedl, že dovolací argumentace, v textu dovolání podrobně rozpracovaná, je v obecné rovině správná, nicméně dovozené zevrubné vývody, počítaje v to i hojné odkazy na judikaturu, nejsou přiléhavé z hlediska řešeného případu. Pro podané dovolání je totiž příznačné, že v zásadě vychází z vlastní představy obviněného o skutkovém ději. Ten setrvává na stanovisku, že poškozený H. si počínal riskantně, a že nesprávně se zachoval též svědek D. Právě pochybení jmenovaných osob pak stojí podle verze obviněného v základu předmětné dopravní nehody, nikoliv chyba jeho samotného.
8. Tuto argumentaci shledává státní zástupce z hlediska dovolacího řízení za bezpředmětnou, když připomíná, že dovolací soud je v podstatě povinen vycházet z těch skutkových zjištění, jež učinily soudy dříve ve věci činné, a současně je vázán i tím, jak dříve ve věci činné soudy hodnotily provedené důkazy. Skutkový stav, který si představuje a prosazuje na základě vlastního hodnocení důkazů obviněný, je v dovolacím řízení bez významu. Výjimkou ze shora uvedeného pravidla vázanosti hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními dříve ve věci činných soudů je zejména případ, kdy přezkoumávaná rozhodnutí trpí extrémními vnitřními rozpory mezi obsahem provedených důkazů na jedné straně a učiněnými skutkovými zjištěními na druhé straně. Žádnými takovými rozpory však dotčená rozhodnutí podle státního zástupce netrpí. Naopak z nich vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Soudy zcela správně vzaly za základ svých skutkových zjištění výpovědi poškozeného H. a svědka D., o jejichž věrohodnosti není pochyb. Výpovědi citovaných svědků jsou totiž logické, konstantní, odpovídají lidské zkušenosti, v podstatných momentech spolu korespondují. Odpovídají též ostatním provedeným důkazům, zejména protokolu o nehodě. Naproti tomu výpověď obviněného byla opakovaně měněna, obviněný přišel hned s několika verzemi událostí, jeho výpověď ostatním provedeným důkazům neodpovídá. Soudy tedy opodstatněně označily obhajobu obviněného za nevěrohodnou, a naopak správně vycházely z usvědčujících důkazů, kterých měly ke spravedlivému odsouzení dostatek, a to bez důvodné pochybnosti. Rozhodná skutková zjištění zachycená zejména v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku tak mají v konečném důsledku v provedených důkazech pevnou oporu. Za této situace je nutno hodnotit námitky obviněného výlučně ve světle těch skutkových zjištění, jež vzaly za prokázaná soudy dříve ve věci činné.
9. K námitce nedostatku nedbalosti a absence příčinné souvislosti státní zástupce uvedl, že to byl obviněný, kdo si po technické stránce počínal v průběhu předjížděcího manévru nesprávně a zejména neopatrně, neboť nedbal bezpečné vzdálenosti ve vztahu k motocyklu poškozeného H. a nepřizpůsobil své jednání dopravní situaci. Poškozený začal v reakci na jednání svědka D., který dával znamení o změně směru jízdy, přibrzďovat, avšak nikoliv razantně, současně svědek D. sám zjevně zpomaloval (a dával znamení o změně směru jízdy). Nikdo ze jmenovaných tedy nevytvořil obviněnému náhlou či neočekávatelnou překážku, nikdo se nechoval nějak zjevně riskantně či neopatrně, nedošlo ani k závažnému porušení dopravních předpisů. Jmenovaným tedy nelze v zásadě nic vytýkat. Jediným, kdo své povinnosti porušil, byl právě obviněný. Pokud by totiž zachoval dostatečnou bezpečnou vzdálenost, pak by vůbec k nehodě nedošlo. Ostatně i poškozený H. bez větších obtíží na změnu situace snížením rychlosti reagoval. Při dodržení bezpečného odstupu a plné pozornosti mohl reagovat též obviněný, jemuž v tom nebránilo. Příčinný vztah je tedy evidentně dán, dána je rovněž nedbalost. Byl to obviněný, kdo nehodu způsobil, nikdo jiný. On zezadu narazil do motocyklu řízeného poškozeným, bez toho by k předmětné události vůbec nedošlo. Nehodu zavinil obviněný, neboť adekvátně nezareagoval na změnu dopravní situace, jež nebyla nikterak náhlá a bylo ji navíc možno pozorovat, a to proto, že nezachoval dostatečný odstup. Potřeba a povinnost bezpečný odstup zachovávat je přitom známa každému držiteli řidičského oprávnění. Současně každý řidič ví, že při jejím nedodržení reálně hrozí účastníkům silničního provozu újma. Nepochybně to věděl i obviněný.
10. Výhrady mířící do oblasti dokazování a skutkových zjištění nejsou v dovolacím řízení relevantní. Navíc nejsou v řešeném případě důvodné ani v obecné rovině. Dokazování a skutková zjištění vadami netrpí, vina byla prokázána bez důvodných pochybností (viz shora). Co se týče výhrad vůči zamítnutí důkazních návrhů, s ohledem na úplná a správná skutková zjištění se státní zástupce ztotožnil s názorem městského soudu, že další dokazování by bylo nadbytečné. Nadbytečné důkazy přitom není nutno provádět (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01) a neprovedení nadbytečného důkazu nezakládá vadu opomenutých důkazů.
11. Státní zástupce nepřisvědčil dovolateli ani v jeho tvrzení o porušení zásady subsidiarity trestní represe. Jeho jednání totiž nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy v řešeném případě plně opodstatněné.
12. Námitku nesprávné interpretace zákona o silničním provozu buduje obviněný podle hodnocení státního zástupce, obdobně jako u tvrzených nedostatků naplnění znaků skutkové podstaty přečinu, na své vlastní verzi skutkového děje. Zdůrazňuje totiž moment porušení předpisů ze strany poškozeného H. a svědka D., ačkoliv to byl on, kdo porušil povinnosti řidiče motorového vozidla, zatímco jmenovaní ve skutečnosti neporušili žádné povinnosti, které by stály za vznikem nehody. Nelze tak dovozovat jejich trestněprávně relevantní podíl či spoluzavinění na nehodě, a tímto způsobem vylučovat trestní odpovědnost obviněného.
13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyslovil souhlas s rozhodnutím o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání, a to i pro případ vydání jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
20. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
22. Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek založil primárně na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces. V návaznosti na námitky, jež vznesl ohledně jím tvrzených vad dovoláním napadených rozhodnutí, resp. i řízení jim předcházejícího, uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jak již bylo zmíněno (bod 14.), při posuzování důvodnosti dovolání musí Nejvyšší soud prvotně posoudit, zda dovolací argumentace odpovídá obsahovému zaměření uplatněného důvodu dovolání, neboť jen v takovém případě (a současně při zjištění, že nejde o námitky zjevně neopodstatněné) může přistoupit k přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí postupem podle §265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněný ve svém dovolání (konkrétně v bodě 4. jeho odůvodnění) namítl, že
a) nebyly prokázány všechny znaky trestného činu, a to příčinná souvislost a zavinění,
b) nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci,
c) nebylo náležitě odůvodněno zamítnutí jeho návrhu na přibrání znalce,
d) nebyl aplikován princip subsidiarity trestní represe,
e) bylo chybně interpretováno ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
f) došlo k nesprávnému zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně.
24. Za námitky, které jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze pokládat ty, které obviněný zmínil pod písmeny a), d) a f); v případě prvně uvedeném je tomu tak s přihlédnutím k tomu, že vadnost právního posouzení skutku vztáhl i ke skutku, jímž byl uznán vinným (bod 5. dovolání). Obviněný totiž namítl – skrze citaci právního názoru obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 474/2003, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatit i tehdy, „ pokud není zavinění náležitě vyjádřeno v odpovídajících skutkových zjištěních“. S ohledem na následující citaci skutkové věty rozsudku nalézacího soudu (bod 6. dovolání) a vývody obsažené v navazujících pasážích dovolání lze důvodně usuzovat, že tuto vadu vytýká (prostřednictvím napadení navazujícího usnesení odvolacího soudu podaným dovoláním) i skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
25. Uvedené konstatování zmiňuje dovolací soud proto, aby vyložil, že k naplnění dovolacího důvodu určeného k nápravě vad právního posouzení skutku nemůže dojít na podkladě námitek o neprokázání skutkového stavu nezbytného pro hmotně právní subsumpci. I při posuzování toho, čeho se dovolává obviněný, tj. že skutek, jímž byl uznán vinným, není trestným činem, může dovolací soud zásadně vycházet jen ze skutkových zjištění, která vyjadřují dovoláním napadená rozhodnutí. Nejvyšší soud je totiž v řízení o dovolání zásadně vázán takovými skutkovými zjištění, neboť námitky, jimiž dovolatel projevuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů či skutkovými závěry soudů nižších stupňů, může zohlednit jen v situaci, že dospěje na podkladě oprávněných námitek dovolatele k závěru o existenci tzv. extrémního nesouladu ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem. Nejvyšší soud totiž zásadně není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu, případně soudu odvolacího, a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního či druhého stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
26. Nejvyšší soud nicméně shledal, že obviněným vznesená dovolací argumentace je takového charakteru, že neumožňuje, aby o jím podaném dovolání rozhodl způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Podle §265i odst. 3 tr. ř. proto na podkladě námitek obviněného přezkoumal dovoláním napadená rozhodnutí a učinil následující zjištění.
K naplnění zákonných znaků přečinu - ad a)
27. Ohledně zavinění , které soudy nižších stupňů u obviněného shledaly ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 8. rozsudku, bod 9. usnesení), poukazuje dovolatel na to, že nebylo prokázáno jeho zavinění (ani) ve formě nevědomé nedbalosti. S poukazem na nutnost posouzení dodržení pravidel silničního provozu všemi účastníky provozu vytýká soudu prvního stupně, že „ se nepokusil zjistit, jakou měl … možnost předvídat nehodu “ . Namítá, že pokud „ předjížděl traktor na místě, kde není dovoleno odbočení, nemohl předvídat, ani že traktor bude v místě odbočovat, ani že před ním předjíždějící motocyklista nedokončí v pořádku svůj předjížděcí manévr, zvláště pokud výhled do protisměru byl dobrý a nikdo tam nejel “ . V uvedeném směru se obviněný dovolává tzv. principu omezené důvěry v dopravě. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že nezjistily konkrétní okolnosti přecházející úrazovému ději, soudům obou stupňů chybějící úvahy stran subjektivní stránky trestného činu (zavinění v nedbalosti).
28. V bezprostřední reakci na tuto námitku se jeví vhodné uvést to, co z hlediska zavinění uvedl nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (bod 8.). Soud uzavřel, že obviněný „ porušil z nedbalosti povinnosti řidiče podle §4 písm. a) a §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. … nedodržel povinnost stanovenou zvláštním předpisem, kdy byl povinen jako účastník silničního provozu se chovat ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a §19 odst. 1 cit. zákona, dle kterého jako řidič vozidla jedoucího za jiným vozidlem byl povinen ponechat za ním dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním. Zavinění bylo shledáno jako nedbalostní ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy obžalovaný spoléhal na to, že se mu podaří dokončit předjížděcí manévr, spoléhaje na to, že poškozený dokončí předjetí. V této situaci měl vědět a dostatečně předvídat možnou změnu směru jízdy poškozeného a v neposlední řadě dodržet za ním bezpečný odstup. “ Dodat lze, že odvolací soud tuto argumentaci nijak nedoplnil, neboť stran právního posouzení skutku v celém rozsahu odkázal na závěry obsažené v odvoláním napadeném rozsudku (viz bod 9. usnesení: „… odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně správným a na odůvodnění jeho rozhodnutí může toliko odkázat, zejména stran viny obžalovaného.“ ).
29. Tvrdí-li dovolatel, že zavinění ve formě nevědomé nedbalosti je dáno jen tehdy, pokud pachatel při absenci svého vědomí o hrozícím porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o takovém možném porušení či ohrožení vědět měl a mohl , a nalézacímu soudu vytýká, že „ se nepokusil zjistit, jakou měl … možnost předvídat nehodu“ , v důsledku čehož „ [v] odůvodnění obou napadených rozhodnutí zcela chybí úvahy stran subjektivní stránky trestného činu (zavinění z nedbalosti)“, pak tuto jeho výtku nelze podkládat za nedůvodnou. Je totiž nutno poukázat na to, že – při poněkud mimoběžné argumentaci dovolatele o nezdůvodnění obligatorního naplnění obou zákonných znaků vymezujících zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (znaku mohl ), tj. formou nedbalosti, jíž nebyl shledán vinným – právní závěr nalézacího soudu o naplnění znaků vědomé nedbalosti jednáním obviněného, není v jeho rozsudku vyložen.
30. Trestný čin je pachatelem spáchán z vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákoníku tehdy, jestliže věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Vědomostní složka (její pozitivní forma) tohoto zavinění není rozsudkem nalézacího soudu náležitě zdůvodněna, neboť z výše uvedené citace je zřejmé, že úvahy soudu („… spoléhal na to,… “) mohou být vztahovány jen ke složce volní. Tvrzení dovolatele, že v napadených rozhodnutích chybí přesvědčivé zdůvodnění subjektivní stránky trestného činu, není možno pokládat za neopodstatněné.
31. V návaznosti na tu část dovolací argumentace obviněného, která směřuje vůči popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, je možno dodat, že ve skutkové větě odsuzujícího výroku není uvedeno nic, co by svědčilo o vědomí obviněného, že svým způsobem jízdy (zahájením přejíždění traktoru za před ním na motocyklu jedoucím poškozený) může následek spočívající v porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem přivodit. Vyjádřeno jinými, popis skutku neposkytuje podklad pro hmotně právní subsumpci soudy zvolené formy nedbalostního zavinění obviněného, tj. vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, konkrétně její vědomostní složky.
32. Existenci příčinné souvislosti zpochybňuje dovolatel primárně z hlediska skutkového, a to tvrzením, že věc nebyla dostatečně objasněna. Je přesvědčen, že o přesném průběhu nehody lze jen spekulovat, a tvrdí, že porušení důležité povinnosti (nedodržení bezpečné vzdálenosti) soud dovodil, aniž by toto porušení bylo prokázáno. Tato dovolací argumentace se míjí s obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu, neboť nevychází ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
33. Namítá-li obviněný, že nebyla stanovena prvotní příčina, tj. zda jím nebylo „jednání traktoristy, který zamýšlel odbočovat v místě, kde je to vodorovným značením zakázáno“ , pak lze sice konstatovat, že v uvedeném směru se rozhodnutí obou soudů věcí vůbec nezabývala, avšak absence jejich vyjádření nezakládá vadu, která by měla odůvodnit zrušení jejich rozhodnutí. Obviněný totiž překládá závěr, který nemá oporu v ustanovení příslušných předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích. Závěr, že odbočení traktoristy v místě dopravní nehody bylo zakázáno z důvodu vodorovného dopravního značení, je nesprávný. Z protokolu o dopravní nehodě (č. l. 6 až 11), k ní připojeného nákresu a fotodokumentace (č. l. 12 až 27) totiž plyne, že při odboční doleva by traktorista přejížděl dopravní značení V 13 „Šikmé rovnoběžné čáry“, které vyznačuje plochu do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikace [viz příloha č. 8 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů]. Poněvadž traktorista zamýšlel z důvodu plnění pracovních úkolů zajet na místo ležící mimo komunikaci, byl oprávněn vlevo odbočit a prostor vozovky vyznačený touto značkou přejet. Z hlediska představových možností dovolatele stran možnosti přejetí traktoru vlevo do prostor mimo pozemní komunikaci je vhodné doplnit, že rovněž ve směru jeho jízdy předcházející vodorovná dopravní značka V 1a „Podélná čára souvislá“ umožňovala traktoristovi stejné řešení, tj. možnost odbočení ( … je zakázáno přejíždět … pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci … ) – viz příloha č. 8 téže vyhlášky.
34. Zpochybňuje-li obviněný existenci příčinné souvislosti tvrzením, že prvotní příčinou vzniku nehody „ bylo jednání poškozeného motocyklisty, který nebezpečně předjížděl v rozporu s ustanovením §17 odst. 5 b) a §19 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. a též narušil bezpečnou vzdálenost, kterou obviněný do té doby udržoval“ , vychází z jiných skutkových zjištění, než k nim dospěly soudy nižších stupňů. Z hlediska požadavků plynoucích z obsahového vymezení jím uplatněného důvodu dovolání se tak tato jeho argumentace ocitá vně jeho hranic.
K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe - ad d)
35. Obviněný opakovaně zdůrazňuje, že při posouzení věci bylo na místě hodnotit každou příčinu (tedy nejen chování jeho, ale i odbočování traktoristy na místě, kde to nebylo povoleno, způsob předjíždění poškozeným) a že samotné zranění poškozeného vzniklé v souvislosti s nehodou nemůže vést k závěru o stupni společenské škodlivosti činu. Byť v obecnosti lze takové výhradě přisvědčit, je třeba konstatovat, že její uplatnění je možno zvažovat jen v souvislosti s hodnocením skutečností prokázaných provedeným dokazováním způsobem odpovídajícím požadavku §2 odst. 5 tr. ř. Při posouzení toho, zda je nezbytné vyvození trestní odpovědnosti pachatele, či je možno věc řešit způsobem upraveným v §12 odst. 2 tr. zákoníku, nemohou být zvažovány skutečnosti, které toliko (nikoli v souladu se zjištěním obsaženým v dovoláním napadeném rozhodnutí) tvrdí (navíc zjevně neopodstatněně – viz výše stran hodnocení jednání traktoristy) dovolatel. Navíc je třeba zdůraznit, že postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní (subsidiárně) až tehdy, je-li prokázáno naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu, neboť v opačném případě závěr o trestní neodpovědnosti obviněného plyne již z takového zjištění.
K tvrzené vadné aplikaci §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. – ad e)
36. Přestože obviněný namítá vadnou interpretaci citovaného ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, z jeho argumentace je zřejmé, že směřuje (i) vůči důvodnosti aplikace znaku objektivní stránky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti, jímž byl uznán vinným, neboť zpochybňuje důvodnost užití znaků porušení důležité povinnosti. Zmiňuje, že uvedený zákon „ důležitou povinnost v dopravě sám nedefinuje a trestní zákoník na něj nemá jak přímo navázat“. Význam porušení kterékoli právní povinnosti je podle dovolatele přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. S odkazem na citaci právních závěrů obsažených v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, a v odborné publikaci ( Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 196 ) zdůrazňuje potřebu zkoumání kauzálního vlivu jednání všech zúčastněných účastníků silničního provozu (tedy i traktoristy a motocyklisty) a soudům vytýká, že tak neučinily.
37. K této námitce se lze vyjádřit obdobně, jak již učinil ve svém vyjádření státní zástupce, tedy tak, že v obecnosti jsou tvrzení obviněného nepochybně správná, avšak uplatňována jsou ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která soudy učiněna nebyla. Z jejich rozhodnutí totiž (byť spíše implicitně) plyne, že žádné kauzální spolupůsobení označených osob, které by jim bylo lze oprávněně vytýkat, neshledávají a veškeré zavinění nehody – jak po stránce subjektivní, tak i objektivní – shledávají výlučně na straně obviněného.
Ke skutkovému stavu věci – ad b)
38. V části věnované této problematice namítá obviněný, že nebyl dostatečně zjištěn průběh toho, co bezprostředně předcházelo srážce, tvrdí, že nebyla zjištěna bezprostřední (primární) příčina nehody a poukazuje na své důkazní návrhy, které nebyly vyslyšeny. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s námitkou týkající se pochybení poškozeného, bez něhož by podle hodnocení dovolatele k nehodě vůbec nemuselo dojít. Ohledně traktoristy tvrdí, že jej není možno považovat za svědka nestranného, nýbrž zaujatého, neboť „ zamýšlel odbočit na místě, kde to není povoleno (plná šrafovaná čára) “, a též proto, že „ Policie ČR jej také podezřívala z porušení ust. §4 písm. c) a §21 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.“.
39. Tyto námitky dovolatele jsou ryze skutkového a procesního charakteru a tudíž takové, jimž nelze v dovolacím řízení přiznat právní relevanci. Nejsou totiž podřaditelné pod obviněným uplatněný, avšak ani žádný jiný ustanovením §265b tr. ř. upravený důvod dovolání. Obviněný v této části své dovolací argumentace nevznáší ani žádnou námitku, která by věc posouvala do roviny porušení jeho základních práv a co je důležité, neuplatňuje ani vadu spočívající v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry, jež by mohla odůvodnit závěr o porušení jeho práva na spravedlivý proces.
40. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu se v této souvislosti jeví vhodným připomenout, že dovolací soud není zásadně oprávněn zasahovat do skutkových zjištění vyjádřených v dovoláním napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů, neboť s výjimkou případu již zmíněného extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem je povinen tyto při svém hodnocení důvodnosti podaného dovolání respektovat. Akcentoval-li dovolatel s oporou o jím citovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, potřebu obzvláště pečlivého hodnocení věrohodnosti důkazů v situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“ zejména u svědka, u něhož je „ objektivně přítomna pochybnost o jeho nezainteresovanosti na výsledku řízení “, poté je na věc třeba nahlížet skrze to, co stran tvrzeného pochybení traktoristy uvedl Nejvyšší soud výše. Nepřípadnost odkazovaného nálezu plyne i z toho, že ve věci posuzované nelze mít za to, že by šlo o případ, „ kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného“. Uvedené konstatování však nelze pojímat tak, že by se jím popírala potřeba náležitého vyhodnocení údajů sdělených uvedeným svědkem, stejně jako údajů, které jsou obsaženy ve výpovědi poškozeného (viz též dále). Pečlivé zhodnocení provedených důkazů v jejich jednotlivosti i vzájemných souvislostech je totiž základním předpokladem konstrukce správných skutkových zjištění a tím i vydání zákonného rozhodnutí.
K otázce neprovedení navržených důkazů – ad c)
41. Argumentace vznesená v označené části dovolání obviněného ústí do tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména práva vyslýchat a dát vyslýchat svědky. Obviněný v postupu soudů nižších stupňů shledává porušení čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, publikovaného pod č. 120/1976 Sb., čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., neboť s odkazem na citovanou judikaturu dovozuje vadu napadených rozhodnutí spočívající v opomenutém důkaze.
42. Podstata námitky obviněného spočívá v poukazu na to, že již u hlavního líčení navrhl doplnění dokazování tehdy mu ještě neznámého svědka, který byl přítomen na místě dopravní nehody a mohl být vyslechnut k okolnostem jejího průběhu, přičemž nalézací soud tomuto návrhu nevyhověl, aniž by v odůvodnění svého rozsudku toto své procesní řešení jakkoli odůvodnil. Odvolacímu soudu vytýká, že neměl důvod zamítnout provedení důkazů navržených obhajobou, resp. že způsob, jímž tak učinil, není odpovídající požadavkům plynoucím z jím citované judikatury Ústavního soudu („ Případné odmítnutí provést takto navržené důkazy musí být odůvodněno vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování … “).
43. Tvrzení dovolatele mají podklad v obsahu spisu. Je skutečnosti odpovídající, že u hlavního líčení dne 5. 3. 2020 obviněný důkazní návrh učinil (podle protokolace na č. l. 168: „Obhájkyně podává návrh na výslech svědka, který měl od nehody ujet a případné znalecké zkoumání.“ ). Soud usnesením důkazní návrh zamítl, přičemž v odůvodnění svého rozsudku (v návaznosti na provedený rozbor důkazní situace a z něj vyvozené skutkové závěry) uvedl (v souladu s tím, co odcitoval obviněný ve svém dovolání), že „ nebylo vůbec na místě nijak znalecky celou situaci zkoumat, neboť pochybení (porušení důležité povinnosti viz níže právní hodnocení) obž. je zcela evidentní“. Soud se takto vyslovil k důkazu, který nebyl ze strany obhajoby vznesen jako důkazní návrh způsobem („ případné znalecké zkoumání“ ) vyžadujícím přesvědčivé zdůvodnění soudu o důvodech jeho neprovedení. Naopak k důkaznímu návrhu, stran něhož má obviněný práva na odpovídající a přesvědčivou odpověď soudu ohledně důvodů jeho nevyhovění, žádnou odpověď v rozsudku nalézacího soudu neobdržel.
44. Odvolací soud, u něhož obviněný své důkazní návrhy zopakoval a ještě je i rozšířil – viz odvolání na č. l 198 a násl. (str. 11 – návrh na výslech svědka J. K., zpracování znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční a městská, provedení rekonstrukce), poté, co na jejich provedení (ve vztahu k prvním dvěma) setrval i při veřejném zasedání (č. l. 292 verte: „… trváme na vypracování znaleckého posudku z oboru doprava, výslechu svědka K., svědka události a provedení důkazů, které byly připojeny k odvolání “), o těchto procesně nerozhodl („ Předsedkyně senátu uvádí, že ZP a výslech sv. K. jsou důkazy navrhované již před soudem prvního stupně a ten je zamítl. Pokud jde o přílohy odvolání, jsou jeho součástí.“ ) a v odůvodnění svého usnesení uvedl to, co zmínil dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Podle názoru odvolacího soudu vzhledem k „ reálnosti svědecké výpovědi poškozeného V. H. a traktoristy P. D. “ a s poukazem na „ Protokol o silniční nehodě, nebylo třeba již jakkoli důkazní řízení doplňovat. Popis nehody, jak je popsána ve výroku napadeného rozsudku, je přesný a odpovídá skutečnému stavu výpovědí poškozeného i svědka, a dále poté záznamu, resp. Protokolu o nehodě v silničním provozu. Obecné odkazy obžalovaného na dodržování předpisů a nezbytnost obezřetnosti a opatrnosti poté platí pro všechny účastníky silničního provozu. … Odkazy na dokumentaci nehody zachycené navrhovaným svědkem poté nemohou být dostatečně průkazné. Výpověď svědka J. K. se nejeví nezbytnou, a s časovým odstupem a s jednoznačným zaznamenáním nehody policejními orgány, je správně soudem prvního stupně již vyhodnocena jako nadbytečná. “
45. Námitka obviněného o opomenutém důkazu staví Nejvyšší soud do pozice rozhodnout, zda zdůvodnění neprovedení důkazů soudy nižších stupňů odpovídá požadavkům, které na obsah odůvodnění rozhodnutí plynou nejen z příslušného ustanovení trestního řádu (v případě rozsudku §125 odst. 1 tr. ř.), ale i postulátů soudů určených k ochraně lidských práv a základních svobod. Co se týče soudu prvního stupně, ten – jak již zmíněno – neprovedení dokazování výslechem svědka vůbec nezdůvodnil. Interpretace vyznívající tak, že neprovedením důkazu znaleckým posudkem pro jeho nadbytečnost je odůvodněno i neprovedení důkazu výslechem svědka (tak lze patrně vyložit přístup soudu odvolacího), porušuje právo obviněného dostat jasnou a přesvědčivou odpověď na to, proč jeho důkaznímu návrhu nebylo vyhověno. Nelze totiž – obecně míněno – vyloučit, že samotný výslech navrženého svědka může přinést takové objasnění posuzované situace, pro které již další dokazování odborného zaměření nebude nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci způsobem vyžadovaným v §2 odst. 5 tr. ř. Argumentace soudního rozhodnutí musí být přesvědčivá. Tomuto požadavku podle úsudku dovolacího soudu neodpovídá vyjádření odvolacího soudu ve vztahu k fotografiím, které měl obviněnému poskytnout svědek J. K. Naznal-li odvolací soud, že nemohou být dostatečně průkazné, aniž by uvedl proč a ve vztahu k jaké dokazované skutečnosti, pak je jeho závěr nepřezkoumatelný. Rovněž odkaz na časový odstup a jednoznačné zaznamenání dopravní nehody policejními orgány není přesvědčivým argumentem toho, proč došlo k zamítnutí navrženého důkazu. Závěr o nadbytečnosti navrženého důkazu odvolacím soudem by bylo možno sdílet tehdy, pokud by se dalo přisvědčit tvrzení, že veškeré rozhodné okolnosti byly správně zjištěny a v hodnotících postupech soudů zohledněny.
46. Z hlediska zaujetí názoru o oprávněnosti procesního postupu soudů nižších stupňů ve vztahu k obhajobou navrženým důkazům a k případnému vyvrácení tvrzení obviněného, že jejich postupem došlo k porušení principu rovnosti zbraní, je nezbytné důkladnější posouzení dovoláním napadených rozhodnutí.
47. Soud prvního stupně odůvodnění svého rozsudku koncipoval tak, že v bodě 1. odkázal na skutkové zjištění vyjádřené ve výrokové části rozsudku, následně zmínil údaje, které uvedli obviněný (bod 2.), poškozený V. H. (bod 3.), svědek P. D. (bod 4.), poté zmínil výsledky znaleckého zkoumání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie (bod 5.) a ve věci provedené listinné důkazy (bod 7.), načež uvedl, jakým způsobem tyto důkazy zhodnotil (bod 8.) a jak skutek právně posoudil (bod 8.). Pro účely tohoto rozhodnutí není potřebné zmiňovat další části odůvodnění, které se věnují zdůvodnění uloženého trestu (bod 9.) a výroku o náhradě škody (bod 10.). Nalézací soud sice uvedl, že obviněného usvědčuje „ především výpověď poškozeného, která je však v jednoznačném souladu s tvrzením svědka D.“, přičemž podle něj (tj. soudu) výpověď poškozeného „ odpovídá i zaznamenání dopravní nehody PČR, dalším listinným důkazům (fotografiím), znaleckému posudku a jeho závěrům stran zjištěných zranění i mechanismu jejich vzniku“ , avšak tato jeho tvrzení nejsou podložena tomu odpovídající argumentací.
48. V celém rozsudku nalézacího soudu není uvedeno, jaké poznatky soud nabyl z pořízeného Protokolu o nehodě v silničním provozu a z jej doplňujícího plánku a pořízené fotodokumentace. Pokud by tomu tak bylo, musel by si soud položit otázku, zda lze akceptovat tvrzení poškozeného, že (vyjma toho, že traktor začal předjíždět ještě na tzv. přerušované čáře) v takto označené části komunikace do něj obviněný narazil [bod 3. rozsudku: „ K místu nárazu uvedl, že to bylo ještě před tzv. plnou čarou (potvrdil na č. l. 15)“ ]. Z protokolu o dopravní nehodě totiž vyplývá, že střepy z poškozeného pravého předního světlometu vozidla obviněného byly nalezeny v prostoru vozovky značené dopravní značkou V 1a „Podélná čára souvislá“ (resp. v části odpovídající spíše značce V 1b, přecházející dále ve značku V 13) ve vzdálenosti 77,6 m před VMB, tedy v poměrně značné vzdálenosti od místa, kde podélná čára souvislá podle pořízeného nákresu i fotodokumentace začíná. V protokolu o dopravní nehodě sice takový údaj ve vztahu k VBM obsažen není, podle poznatků plynoucích z dostupných informačních zdrojů (MAPY.CZ) však lze usuzovat, že se střepy nacházejí cca 60 m po jejím začátku (začátek značky V 1a se podle tohoto zdroje nachází ve vzdálenosti 137m od VBM). Soud by si musel položit otázku, zda s přihlédnutím k tomu, je realitě odpovídající, že k nárazu došlo v místě označeném poškozeným, a proč se poté jeho havarovaný motocykl nacházel ve vzdálenosti převyšující 88 m (což je vzdálenost od počátku uvedené dopravní značky V 1a k místu nálezu havarovaného motocyklu, jenž byl nalezen ve vzdálenosti 49 m od VBM). Při uvážení poznatků plynoucích z pořízené fotodokumentace (zejm. foto č. 2, rovněž č. 3) by si soud musel položit rovněž otázku, zda by v těchto místech byla odůvodněna soudem zjištěná reakce poškozeného na signalizaci traktoristy v podobě brždění (tj. z důvodu obavy o náhlém odbočení traktoru vlevo v místech, kde souvislá svodidla vylučovala jeho vyjetí na místo ležící mimo pozemní komunikaci). Soud prvního stupně se nezabýval ani důsledným posouzením údajů sdělených poškozeným a svědkem D. (např. ohledně osoby, která jej v příkopu kontaktovala, a údajů dalších).
49. Odvolací soud, který se se skutkovými závěry nalézacího soudu v plném rozsahu ztotožnil, zdůraznil prokázání viny obviněného Protokolem o nehodě v silničním provozu. Doslova uvedl, že „ [v] souvislosti s Protokolem o nehodě v silničním provozu … nelze odpovědnost obžalovaného … jakýmkoli způsobem zvrátit. … Popis nehody je zaznamenán tak, že při předjíždění traktoru, který řídil P. D., J. Š. nedodržel bezpečnou vzdálenost za motocyklem, který ve stejném směru jízdy před ním také předjížděl uvedený traktor s přívěsem, a zezadu do něj narazil poté, co motocyklista V. H. snížil rychlost ve snaze zařadit se zpět za traktor s přívěsem, neboť v průběhu předjíždění jeho řidič dal znamení o změně směru jízdy vlevo. Po střetu motocyklista ztratil kontrolu nad řízením motocyklu, vjel mimo vozovku a havaroval.“ V návaznosti na uvedené konstatoval, že tímto protokolem je dopravní situace na místě nehody jednoznačně popsána a vyplývá z ní mimo jiné, že „ traktor vůbec manévr odbočování vlevo nedokončil “.
50. K uvedené argumentaci musí Nejvyšší soud podotknout, že protokol o nehodě v silničním provozu je nepochybně důkazním prostředkem, o který se soud při rozhodování může opřít, podléhá však stejně jako jiné důkazy jeho hodnocení. Může být tudíž toliko jedním z prostředků, na nichž soud může budovat skutková zjištění nezbytná pro své rozhodnutí. Již z toho úhlu zřetele, že je to jedině soud, kdo je oprávněn rozhodnout o vině obviněného trestným činem, plyne, že skutková zjištění, která jsou pro takový závěr nezbytná, musí učinit jen on sám a nikoli jiný orgán. Není proto možno bez dalšího argumentovat popisem skutku, jak je předestřen protokolu o nehodě v silničním provozu, jako s rozhodujícím faktorem svědčícím o vině obviněného. Na soudu je, aby s přihlédnutím k veškerému provedenému dokazování sám vyhodnotil, jak se jednotliví účastníci silničního provozu zachovali. Jeho závěr se pak může shodovat s tím, jak věc při ohledání místa dopravní nehody vyhodnotily policejní orgány, může se však od tohoto posouzení i výrazně lišit. Z pohledu, který namítal obviněný, je tím míněno, že soud musí vyhodnotit, a) zda, b) který z účastníků silničního provozu a c) jakou měrou porušil ustanovení upravující provoz na pozemních komunikacích, a to jak z hlediska posuzování příčinného vztahu (umělá izolace jevů, gradace příčinné souvislosti), tak zákonem vyžadované formy zavinění pachatele trestného činu.
51. Obviněnému je nutno přisvědčit v námitce, že odvolací soud se k jeho výhradám uplatněným v odvolání stran možného podílu ostatních účastníků na vzniku dopravní nehody nevyjádřil, resp. že tak neučinil způsobem dostatečným. Skutková zjištění soudu prvního stupně (potažmo pak ani soudu odvolacího) nedávají jasnou odpověď na otázku, kde (v jaké vzdálenosti od místa umožňujícího výjezd do míst mimo komunikaci) došlo k nárazu vozidla obviněného do motocyklu řízeného poškozeným, a jak se tudíž z hlediska předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích zachovaly osoby, které motorová vozidla v místě dopravní nehody řídily (obviněný, poškozený, traktorista). Pokud totiž k nárazu došlo v místě vzdáleném od VBM 77,6 m, poté by bylo třeba uzavřít, že k němu došlo v místě (v protisměrném pruhu vozovky), kde se nejen obviněný se svým vozidlem, avšak ani poškozený jedoucí na motocyklu, neměli nacházet, neboť to vylučovalo dopravní značení – vodorovná značka V 1a a z ní plynoucí povinnost řidiče jet vpravo od této značky.
52. Již výše bylo poukázáno na to, že soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích nevyložily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti a čím mají za vyvrácenou jeho obhajobu, jejíž základ spočívá v tom, že s ohledem na výhledové možnosti a nezaregistrování žádného vozidla jedoucího v protisměru nepředpokládal při předjíždění traktoru možnost vzniku jakékoli kolizní situace. Soudy však vyslovením závěru o vědomé nedbalosti obviněného navodily stav, který znamená, že o takové možnosti věděl, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k ní nedojde. Z čeho však takto dovozená vědomost (vztaženo k posuzované dopravní situaci) obviněného plyne, ve svých rozhodnutích neuvedly.
53. I s přihlédnutím k tomuto poznatku musí Nejvyšší soud konstatovat, že odvolací soud neměl splněnu podmínku umožňující mu odmítnout důkazní návrh obviněného, která spočívá v tom, že okolnosti, které mají být výslechem svědka objasněny, jsou již prokázány způsobem plně umožňujícím rozhodnout o jeho vině, z čehož plyne, že navržený důkaz je nadbytečný. Protože skutkový stav není v napadených rozhodnutích tímto způsobem zjištěn, je neprovedení důkazu navrženého obviněným třeba pokládat za vadu zatěžující dovoláním napadená rozhodnutí v podobě opomenutého důkazu.
K zamítnutí odvolání obviněného - ad f)
54. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě shledává dovolatel v tom, že odvolací soud, který přezkoumal věcně odvoláním napadený rozsudek, jeho odvolání zamítl, ačkoli napadený rozsudek trpěl vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedeném směru odkázal na své námitky, o něž opřel vznesení svého prvního dovolacího důvodu [podle písm. g)] a poukázal i na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1377/2019, které mají vztah k naplnění znaku porušení důležité povinnosti.
55. Vzhledem k tomu, co Nejvyšší soud uvedl výše (z hlediska právního ve vztahu k otázce zavinění, z hlediska skutkového ve vztahu k posouzení znaku objektivní stránky), musí konstatovat důvodnost této námitky, neboť vada ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatěžuje již rozsudek soudu prvního stupně.
V.
Způsob rozhodnutí
56. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil důvodně jednak námitky, které se vztahovaly k jím uplatněným důvodům dovolání, jednak i námitky ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto na podkladě jeho dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 44 To 183/2020-295, jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 3. 2020, č. j. 37 T 2/2020-187, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
57. Přikázání věci soudu prvního stupně je odůvodněno potřebou náležitého vyhodnocení dosud provedeného dokazování a jeho doplnění v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu odpovídajícího požadavku §2 odst. 5 tr. ř. V uvedeném směru se nalézacímu soudu ukládá, aby dokazování doplnil nejméně výslechem obhajobou navrženého svědka K. a jím pořízenou fotodokumentací z místa dopravní nehody. V návaznosti na poznatky, které z jeho výpovědi vyplynou, uváží soud potřebu případného dalšího dokazování. Protože je nezbytné zjistit, v kterých místech a za jakých okolností (užití signalizačních zařízení o změně směru jízdy jednotlivými účastníky silničního provozu) došlo k předjíždění traktoru s vlečkou poškozeným a obviněným, je třeba provést dokazování takového charakteru, které k takovému zjištění povede. Je na soudu, aby rozhodl, jak se – s přihlédnutím k údajům ve výpovědích obviněného a svědků o rychlosti jednotlivých vozidel a k poznatkům plynoucím z protokolu o nehodě v silničním provozu, k němu připojenému plánku a fotodokumentaci – těchto výsledků dobere, tj. zda k tomu bude nezbytné zpracovat znalecký posudek případně odborné vyjádření, či bude možno toto objasnit jiným způsobem.
58. V závislosti na tom, k jakým skutkovým závěrům o místě a příčinách nehody soud dospěje, učiní tyto předmětem právního posouzení, přičemž přihlédne a vypořádá se s námitkami obhajoby dosud (případně i nově) vznesenými. Ohledně těch důkazních návrhů, na nichž obhajoba setrvá a jimž soud nevyhoví, procesně rozhodne a v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyloží, proč jim nevyhověl.
59. Soudu prvního stupně se připomíná, že jako orgán, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). Protože ke zrušení dovoláním napadených rozhodnutí došlo výlučně v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.). V tomto ustanovení upravený zákaz reformationis in peius se vztahuje toliko k výsledku řízení, což znamená, že nebrání provedení případného dokazování, které se projeví v jeho neprospěch. Taková změna (např. zjištění dalšího porušení povinnosti stanovené dopravními předpisy) se sice nemůže projevit ve výrokové části rozhodnutí (např. jejím výslovným uvedením v popisu skutku), může však být zohledněna při posuzování významu kauzálního podílu způsobení následku činu jednotlivými účastníky silničního provozu.
60. Zbývá dodat, že o dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 1. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu