ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.153.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 153/2021-528
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. C. , nar. XY v XY, státní občan Slovenské republiky, trvale bytem XY, XY, Slovenská republika, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2020, č. j. 3 To 325/2020-476, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 43/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2020, č. j. 90 T 43/2020-426 , byl obviněný A. C. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [bod 1)] a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [bod 2)], jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest vyhoštění ve výměře deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti E., škodu ve výši 801.920 Kč.
3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2020, č. j. 3 To 325/2020-476 , jímž ho podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku [bod 1)] a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [bod 2)], jichž se obviněný dopustil tím, že
přestože byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 5 T 28/2011, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To 257/2011, odsouzen za spáchání trestného činu podvodu dle §250 odstavec 1, odstavec 3 písmeno b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., trestného činu podvodu dle §250 odstavec 1, 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. spáchaného ve formě spolupachatelství dle §9 odstavec 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., a zločinu podvodu dle §209 odstavec 1, odstavec 4 písmeno d) trestního zákoníku, spáchaného dílem ve stádiu pokusu dle §21 odstavec 1 trestního zákoníku a dílem ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku se zařazením do věznice s ostrahou, kdy trest vykonával ve věznici v České republice do 2. 1. 2013, a poté trest vykonával ve věznici ve Slovenské republice, odkud byl dne 6. 4. 2016 podmíněně propuštěn na svobodu, a dále k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu deseti roků, který je účinný od 2. 1. 2013 do 2. 1. 2023, tak
1) vydávaje se za majitele společnosti L., L. D. si dne 21. 2. 2020 v 09:43 hod. emailem z adresy XY podvodně objednal u společnosti E., IČO: XY, celkem 8 400 ks stravenek v nominální hodnotě jedné stravenky 131 Kč, následně vedl se zaměstnankyněmi společnosti E., telefonický hovor, ve kterém se stále vydával za majitele společnosti L., pana D., kdy tvrdil, že na stravenky spěchá, a proto se domluvili, že ještě téhož dne 21. 2. 2020 se pro stravenky dostaví do brněnské pobočky společnosti E., na ul. XY v Brně, 1. patro, jeho (takto údajná) zaměstnankyně, kdy za tímto účelem na ulici oslovil H. L., nar. XY, které se představil jako majitel společnosti L., L. D. s legendou, že nabírá další zaměstnance, a H. L. v této souvislosti pověřil, aby mu vyzvedla objednané stravenky, přičemž H. L. mu uvěřila a dne 21. 2. 2020 ve 14:41 hodin se do uvedené pobočky společnosti E., dostavila a zde od zaměstnankyně společnosti E., převzala 8 400 ks stravenek v nominální hodnotě 100 Kč za kus a 8 400 ks stravenek v nominální hodnotě 30 Kč za kus a tyto poté všechny H. L. předala obžalovanému, poté společnost E., vystavila fakturu odběrateli společnosti L., na částku 1.105.213,20 Kč, sestávající z částky hodnoty stravenek 1.092.000 Kč a provize ve výši 13.213,20 Kč, následně ale bylo zjištěno, že společnost L., si stravenky neobjednala, ani nepřevzala, a faktura tak nebyla ze strany této společnosti akceptována, obžalovaný část stravenek v hodnotě 280.990 Kč prodal majiteli bistra panu V. S. P., nar. XY, a to za přesně nezjištěnou částku, přičemž jak naložil s ostatními stravenkami nebylo prozatím zjištěno, čímž poškozené společnosti E., IČO: XY, se sídlem XY, způsobil škodu ve výši 1.105.213,20 Kč,
2) se minimálně ve dnech 20. 2., 21. 2. a 25. 2. 2020 zdržoval na území České republiky, kdy byl dne 25. 2. 2020 kolem 21:40 hod. v Brně na ulici XY před domem č. XY kontrolován hlídkou policie.
4. Odvolacím soudem byl za tyto trestné činy odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti E., škodu ve výši 801.920 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Pavla Knoppa dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný namítl, že odvolací soud výrazným způsobem zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces a na obhajobu, když sám rozhodl tak, že ho nově uznal vinným trestným činem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ačkoli soud prvního stupně jej uznal vinným „jen“ z trestného činu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Odvolací soud ho tak uznal vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně, přičemž tento postup je výslovně zakázán ustanovením §259 odst. 5 písm. b) tr. ř.
7. Dále namítl, že soud prvního stupně nezískal dokazováním v dané věci spolehlivý podklad pro rozhodnutí. Vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že by měl navrhovat pouze důkazy, které by byly způsobilé jej vyvinit z trestného jednání. Je totiž přesvědčen, že jím navrhované důkazy jsou přinejmenším způsobilé vyvolat důvodné pochybnosti o tom, zda je skutečně nade vši pochybnost jisté, že skutek tak, jak je popsán ve výroku I. napadeného rozsudku, skutečně spáchal. Poukázal dále na skutečnost, že odvolací soud za nadbytečné považoval nikoli samotné důkazy, ale tvrzení obhajoby, k jejichž prokázání jsou důkazy navrhovány.
8. Odvolacímu soudu taktéž vytknul, že se nikterak nevypořádal s argumentací uvedenou v čl. II jeho odůvodnění odvolání (stran vztahu mezi svědky H. L. a R. L. a rozpory mezi výpověďmi svědka V. S. P. a svědka T. A. P.). Namítl, že soudy z provedeného dokazování dovodily pouze závěry svědčící ve prospěch obžaloby a nijak se nezabývaly rozpory v těchto výpovědích ani úvahami předestřenými obhajobou. Je přesvědčen, že ze shora uvedeného lze dovodit tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
9. Obviněný rovněž namítl, že v průběhu hlavního líčení konaného dne 29. 5. 2020 došlo ze strany soudu prvního stupně k závažnému procesnímu pochybení, když předseda senátu opustil soudní síň a bez účasti odsouzeného komunikoval se svědkyní L. a svědkyní T., čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Projevil přitom nesouhlas se způsobem, jakým se s touto námitkou vypořádal odvolací soud. Dodal, že procesní postup předsedy senátu soudu prvního stupně není upraven žádným ustanovením trestního řádu, čímž došlo k porušení §2 odst. 1 tr. ř.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu s tím, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby zrušil rovněž rozsudek Městského soudu v Brně jako soudu prvního stupně a věc tomuto soudu přikázal s tím, aby věc znovu projednal a rozhodl.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že žádnou z námitek obviněného nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, nejsou ovšem důvodné ani v obecné rovině.
12. Krajský soud v pozici odvolacího soudu totiž §259 odst. 5 písm. b) tr. ř. neporušil. Zjištěný skutkový stav i procesní podmínky totiž umožňovaly již v době rozhodování městského soudu uznat obviněného vinným též podle odst. 2 §209 tr. zákoníku. Pokud to bylo možno již v době rozhodování městského soudu jako soudu nalézacího, mohl tak ve smyslu omezení §259 odst. 5 písm. b) tr. ř. učinit i krajský soud jako soud odvolací. Proto se v řešeném případě nejednalo o uznání vinným těžším trestným činem, než kterým mohl obviněného uznat vinným soud prvního stupně. Od počátku šlo beze změny především o podvod podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Přibyla toliko „méně těžká“ alternativa v podobě odst. 2 §209 tr. zákoníku, žádný těžší trestný čin než podvod podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku nepřibyl. Už městský soud mohl tuto alternativu uplatnit, žádná překážka mu v tom nebránila, proto ji mohl posléze užít i soud krajský. Nešlo o těžší variantu. Zároveň s ohledem na podání odvolání státním zástupcem nedošlo k porušení zákazu reformace in peius . Pokud obviněný odkázal na odbornou literaturu a judikaturu, pak přezkoumávané rozhodnutí těmto neodporuje. Ostatně ani sám obviněný neuvádí, v čem konkrétně postup krajského soudu jako soudu odvolacího judikatuře či názoru nauky odporuje.
13. Se stanoviskem soudů, týkajícím se hodnocení důkazů a skutkových zjištění, se státní zástupce plně ztotožnil. Závěr o vině je vybudován na uceleném řetězci přímých i nepřímých důkazů v podobě svědeckých výpovědí, listin, audiovizuálních záznamů či znaleckého posudku. V rámci usvědčujících důkazů pak neexistují žádné významné rozpory, které by se týkaly skutečností důležitých z hlediska naplnění znaků předmětné trestné činnosti. Při spolehlivých a úplných skutkových zjištěních pak soudy správně označily důkazní návrhy obviněného za nadbytečné. Nadbytečné důkazy přitom není nutno provádět (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01) a neprovedení nadbytečného důkazu nezakládá vadu opomenutých důkazů.
14. Pokud obviněný naznačuje, že se ve věci činné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi jeho argumenty a nevyvrátily jeho obhajobu, pak zdůraznil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a další). Při řádném prostudování přezkoumávaných soudních rozhodnutí je přitom patrné, že takovýto nezbytný, ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba vyvrácena, nepochybně skýtají. Soudy dostatečně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou obviněného, popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Jejich odůvodnění je logické, má vazbu na provedené důkazy, je zároveň přesvědčivé. To znamená, že je nelze označit za projev libovůle a ani nelze tvrdit, že by rozhodnutí byla nepřezkoumatelná.
15. Státní zástupce uzavřel, že vina obviněného byla zjištěna bez důvodných pochybností, přičemž učiněná skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, jsou úplná a správná (srov. již shora). Soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Rozhodnutí netrpí žádnými, natož extrémními rozpory, nebyla porušena ani zásada in dubio pro reo či princip presumpce neviny. Upozornil dále, že krajský soud se námitkou stran postupu předsedy senátu soudu prvního stupně zabýval a neshledal v souvislosti s ní žádné relevantní pochybení, viz str. 7 jeho rozsudku. Ani státní zástupce se nedomnívá, že obviněný byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Žádný konkrétní projev zásahu do základních práv či nějaké jiné znevýhodnění obviněného není ze spisového materiálu, který má státní zástupce k dispozici, vůbec patrné. Ani obviněný nepopisuje, ve které složce a jakým konkrétním způsobem byl v právu na spravedlivý proces zasažen.
16. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
22. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu a jsou skutkové či procesní povahy, když soudům nižších stupňů vyčítá procesní pochybení, nesouhlasí s rozsahem provedeného dokazování či jeho hodnocením. Takové námitky nejsou způsobilé vyvolat přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu. Výjimkou je případné shledání tzv. extrémního nesouladu, který byl sice obviněným namítnut, nebyl však ve věci shledán.
23. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
24. Dovolatel vadu extrémního nesouladu shledává ve skutečnosti, že se podle jeho mínění odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami stran výpovědí svědků. Předně je na místě poukázat, že pokud by skutečně odůvodnění odvolacího soudu nebylo dostatečné, činilo by to jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným, nikoli však vadným v tom smyslu, jak vadu extrémního nesouladu vyložil Ústavní soud ve své judikatuře. Již z toho důvodu nemůže být námitka dovolatele úspěšná. Nenamítl totiž, že by odvolací soud dospěl k závěrům, jež z provedených důkazů nevyplývají. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu by sice představovala zásah do práva obviněného na spravedlivý proces a opodstatňovala by kasaci předmětného rozhodnutí, napadené rozhodnutí však takovou vadou netrpí.
25. Odvolací soud se sice výslovně nevyjádřil k dovolatelem jmenovaným námitkám, v odůvodnění svého rozsudku se však s jeho argumentací vznesenou v odvolání dostatečně vypořádal. Jak upozornil státní zástupce ve svém vyjádření, odůvodnění odvolacího soudu ve svém celku odpovídá na zásadní námitky obsažené v odvolání obviněného. Odvolací soud se podrobně vyjádřil k provedeným důkazům, uvedl, které z nich a jakým způsobem usvědčují obviněného, a rovněž, zda jsou podepřeny také jinými ve věci provedenými důkazy. Přestože si tedy výpovědi svědků V. S. P. a T. A. P. v některých detailech neodpovídají, v zásadních skutečnostech jsou souladné a navíc odpovídají také dalším ve věci provedeným důkazům, a to také objektivního charakteru, např. videozáznamu. Pokud jde o výpovědi svědků H. L. a R. L., již nalézací soud poukázal na možnost, že ač byli tito svědkové do trestné činnosti zapojeni ve větší míře, než přiznali ve svých výpovědích, neovlivnilo to jejich věrohodnost. Ostatně i jejich výpovědi odpovídají dalším ve věci provedeným důkazům, kdy výpověď svědkyně L. odpovídá výpovědi svědkyně A. T. Přestože tedy odvolací soud svoje odůvodnění výslovně nespojil s jednotlivými námitkami obviněného, odpovědi na ně jsou v něm obsaženy v rámci jeho popisu provedených důkazů a skutkových zjištění.
26. K námitce obviněného, že odvolací soud porušil §259 odst. 5 písm. b) tr. ř., lze uvést následující. Podle §259 odst. 5 písm. b) tr. ř. nemůže odvolací soud sám uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně (§225 odst. 2) . Odkazované ustanovení §225 odst. 2 tr. ř. věta první stanoví, že uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2 . Při řešení otázky, které ustanovení zákona je přísnější, soud vychází z příslušných ustanovení trestního zákoníku o trestech (§52 až 87 tr. zákoníku) s přihlédnutím ke konkrétnímu ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, o které se opírá výrok o vině, a z něhož vychází i sazba trestu, resp. okruh hrozících druhů trestu (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I., II., III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 2805). Obviněnému byl ukládán trest za dva trestné činy a odvolací soud (stejně jako předtím soud nalézací) postupoval při ukládání trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný .
27. Již obžaloba posuzovala skutek pod bodem 1) výroku o vině jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Nalézací soud posoudil skutek shodně. Nejpřísnějším ustanovením, podle něhož bylo jednání obviněného kvalifikováno, tak byl §209 odst. 4 tr. zákoníku. Odvolací soud sice jednání obviněného kvalifikoval také podle odst. 2 téhož ustanovení, nejpřísnější kvalifikací však i poté zůstal §209 odst. 4 tr. zákoníku, jenž byl v souladu s §43 odst. 1 tr. zákoníku rozhodující pro ukládání úhrnného trestu (jeho výše byla vyměřena podle trestní sazby stanovené tímto ustanovením). Obviněný tudíž nebyl odvolacím soudem uznán vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně.
28. Soud prvního stupně se mohl od právní kvalifikace skutku obžalobou odchýlit, a to jednak proto, že právním posouzením není vázán (§220 odst. 3 tr. ř.), jednak proto, že již z žalobního návrhu, konkrétně popisu skutku pod bodem 2), bylo zřejmé, že obviněný byl v minulosti odsouzen (a i potrestán) pro trestný čin podvodu, a že je tudíž dána okolnost, která zakládá kvalifikační znak upravený v odst. 2 §209 tr. zákoníku. Důsledně vzato nebyl vázán splněním povinností upravené v §190 tr. ř. (viz výklad výše), z hlediska komfortu obhajovacích práv by zcela dostačovalo obhajobu na tuto možnost upozornit, aby i ve vztahu k ní mohla svá oprávnění realizovat. Právě v uvedeném směru proto nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za překvapivé, neboť o možnosti takové kvalifikace byl prokazatelně zpraven, neboť mu byl dne 23. 9. 2020 (č. l. 448) doručen opisu odvolání státního zástupce, v němž se tohoto právního posouzení skutku domáhal.
29. Obviněný dále vyjádřil nesouhlas se zamítnutím jeho důkazních návrhů. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jsou lze neakceptování důkazního návrhu obviněného založit toliko třemi důvody – 1) tvrzená skutečnost nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2) navržený důkaz nedisponuje potřebnou vypovídací potencí a 3) nadbytečnost důkazu (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Důvod třetí, tedy nadbytečnost důkazu pak Ústavní soud definuje jako argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (jak citoval i dovolatel z rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nalézací soud zamítnutí důkazních návrhů odůvodnil v bodech 61. a 62. svého rozsudku s tím, že se jedná o důkazy nadbytečné. Podle odůvodnění obhájce měly tyto důkazy objasnit obviněným popsané alibi, nalézací soud však měl za to, že dané okolnosti byly v řízení spolehlivě prokázány. Odvolací soud zamítnutí důkazů odůvodnil v bodě 15. svého rozsudku (jak bylo dovolatelem citováno), kdy taktéž důkazní návrhy považoval za nadbytečné s tím, že pachatelství obviněného bylo prokázáno ve věci provedenými důkazy a navrhované důkazy jej nemohly vyvinit. Oba soudy svým odůvodněním podmínkám daným judikaturou Ústavního soudu zcela vyhověly.
30. Dovolatel vyjádřil nesouhlas s vyjádřením odvolacího soudu, které však zkreslil a přikládal mu tak odlišný význam. V tomto ohledu lze odkázat na kritéria stanovená Evropským soudem pro lidská práva, a to odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Ústřední pro námitku obviněného je pak „význam důkazu pro projednávanou věc“. ESLP jím rozumí schopnost navrhovaného důkazu ovlivnit výsledek řízení, a to alespoň ve smyslu, že od něj může být rozumně očekáváno, že posílí pozici obhajoby. V projednávané věci dovolatelem navrhované důkazy nemohly posílit pozici jeho obhajoby ve srovnání s provedenými důkazy, díky nimž měly soudy jeho obhajobu za vyvrácenou (jak ostatně uvedl odvolací soud). Také těmto podmínkám tudíž soudy nižších stupňů při svém rozhodování vyhověly.
31. Dovolatel s údajným procesním pochybením předsedy senátu nalézacího soudu spojuje porušení §2 odst. 1 tr. ř. Z uvedené zásady vyplývá mj., že postup orgánů činných v řízení musí být vždy v souladu se zákonem. Nelze z ní však dovozovat, jak učinil dovolatel, že pokud něco zákon (v tomto případě trestní řád) výslovně neupravuje, musí se jednat o porušení práva na spravedlivý proces. Trestní řád totiž nemůže být natolik všeobjímající a detailní, aby upravoval veškeré situace, k nimž při provádění procesních úkonů může dojít (tedy i možné jednání osob přítomných v soudní síni). Mimo jiné z toho důvodu vůbec nestanoví postup spočívající ve výzvě ke vstupu předvolaného svědka do soudní síně k podání svědectví apod. Každý soud tak proto činí podle svých technických či personálních možností (někdy tak činí např. prostřednictvím protokolující úřednice, zapisovatelky či justiční stráže, jindy využívá technických prostředků – světelných tabulí či rozhlasových hlášení). Žádné ustanovení nezapovídá, aby svědky zavolal sám předseda senátu či někdo z přísedících. Trestní řád předsedovi senátu dokonce ukládá (§209 odst. 1 tr. ř. věta první) dbát o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Zároveň však nestanoví, jak konkrétně má tuto povinnost naplnit. V jednání předsedy senátu nalézacího soudu tudíž nelze shledávat ani procesní pochybení ani zásah do práv obviněného.
32. Krom toho je na místě poukázat, že obviněný neuvedl, v čem konkrétně mělo porušení jeho práv spočívat. Nenamítl, že by snad předseda senátu svědkyně vyslýchal v jeho nepřítomnosti, ukládal jim, jak mají ve věci vypovídat apod. Není proto zřejmé, jak by mohl samotný přechod soudce ze soudní síně do poradní síně ovlivnit práva obviněného na spravedlivý proces. Nad rámec uvedeného lze připomenout, jak učinil i odvolací soud, že v předmětnou dobu byla v soudní síni přítomna obhájkyně obviněného, přičemž hlavním důvodem pro její přítomnost je právě strážení dodržování jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces. Vůči dovolatelem namítanému postupu však nevznesla žádných námitek.
33. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
34. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu