ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.173.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 173/2021-1019
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 9 To 16/2020-969, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 70/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 2 T 70/2017-702 , byl obviněný J. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
ačkoli si byl jako advokát zapsaný pod ev. č. XY do seznamu advokátů vedeného u České advokátní komory vědom svých povinností chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a jednat čestně a svědomitě ve smyslu §16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění, jakož i povinností vyplývajících z usnesení představenstva České advokátní komory č. 7/2004 o provádění úschov peněz, cenných papírů a jiného majetku klienta advokátem, v platném znění, v době od 2. 3. 2015 do 24. 3. 2015 v sídle advokátní kanceláře v Kladně, XY, v rozporu se smlouvou o advokátní úschově ze dne 20. 2. 2015, kterou uzavřel jako schovatel se smluvními stranami Uwe Manfred Brandenburg a D. P. coby kupujícími a složiteli na jedné straně a s obchodní společností LINIX CZ, s. r. o., coby osobou prodávající a oprávněnou k výplatě, si úmyslně neoprávněně ponechal pro svou osobní potřebu finanční částku v výši 5.810.000 Kč, představující kupní cenu za bytovou jednotku dle kupní smlouvy ze dne 20. 2. 2015 uzavřené mezi Uwe Manfred Brandenburg a D. P. coby kupujícími a společností LINIX CZ, s. r. o., coby prodávajícími, která byla kupujícími ve dvou splátkách složena do advokátní úschovy a kterou byl povinen dle článku I. uvedené smlouvy o advokátní úschově ze dne 20. 3. 2015 nejpozději do 10 pracovních dnů po předložení požadovaných dokumentů uvolnit na účet prodávajícího, což však záměrně neučinil a finanční prostředky v uvedené výši bez vědomí a souhlasu dalších stran smlouvy vyčerpal z účtu advokátní úschovy č. XY vedeného u UniCredit Bank Czech republic and Slovakia, a. s., když první část kupní ceny ve výši 872.000 Kč, která byla připsána na uvedený účet advokátní úschovy dne 2. 3. 2015, obratem odčerpal v plné výši postupnými výběry hotovosti a převodem na jiný svůj bankovní účet ve dnech 2. 3. 2015 až 10. 3. 2015 a druhou část kupní ceny ve výši 4.938.000 Kč, která byla připsána na uvedený účet advokátní úschovy dne 11. 3. 2015, obratem odčerpal v plné výši postupnými převody na jiné své bankovní účty ve dnech 11. 3. 2015 až 24. 3. 2015, čímž poškozené společnosti LINIX CZ, s. r. o., se sídlem 8. listopadu 2405/1b, Praha 6, způsobil škodu v celkové výši 5.810.000 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování služeb a činností spojených s výkonem advokacie a dále k zákazu činností spojených s odpovědností za správu cizího majetku na dobu pěti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28 3. 2019, č. j. 2 T 146/2017-700, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnosti zaplatit společnosti LINIX CZ, s. r. o., částku 5.810.000 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2020, č. j. 9 To 16/2020-969 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Michala Račoka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), l ) tr. ř.
5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl, že v námitce podjatosti i související stížnosti uvedl dostatek konkrétních okolností, z nichž vyplývají pochybnosti, zda mohl předseda senátu odvolacího soudu nestranně rozhodovat, a to jednak pro poměr k němu a jednak pro poměr k jeho obhájci.
6. Co se týče poměru k němu, shledává obviněný pochybnosti v postupu předsedy senátu při přípravě veřejného a vazebního zasedání, když v naprostém rozporu se skutečným stavem věci postupoval vůči němu jako osobě, která se vyhýbá trestnímu řízení a maří úkony trestního řízení. Obviněný požádal o odročení veřejného zasedání nařízeného na 12. 6. 2020, přičemž připojil lékařskou zprávu. Zasedání bylo odročeno na 1. 7. 2020, o čemž byl vyrozuměn přípisem předsedy senátu, kde bylo uvedeno „v případě dalšího zmaření jednání odvolacího soudu“. Přípis si převzal na poště 26. 6. 2020, a přesto vydal předseda senátu téhož dne příkaz k jeho předvedení, v němž v rozporu se skutečností uvedl, že byl předvolán a je důvodné podezření, že se k zasedání nedostaví. Obhájce obviněného pořádal o odročení veřejného zasedání nařízeného na 1. 7. 2020, přičemž předložil lékařskou zprávu. Na uvedené reagoval předseda senátu přípisem z 29. 6. 2020 s tím, že žádosti nevyhovuje. Dne 1. 7. 2020 veřejné zasedání zahájil, po sdělení obviněného, že se jeho zdravotní stav nezlepšil, jej odročil a zahájil vazební zasedání.
7. Z uvedeného vyplývá, že se obviněný nikdy nevyhýbal trestnímu stíhání tím, že by mařil úkony trestního řízení. Pokud se na úkony nedostavil, bylo to vždy ze zdravotních důvodů, přičemž k jeho omluvě byla vždy připojena lékařská zpráva. Z uvedeného taktéž vyplývá, že nebyl dán žádný zákonný důvod pro jeho předvedení. O jednání byl pouze vyrozuměn, přestože se v příkazu opakovaně hovoří o tom, že byl předvolán. Pro údajné důvodné podezření, že se zasedání nezúčastní, nebyly dány žádné skutečnosti, z nichž by toto mohlo vyplývat. Podle obviněného předseda senátu takto postupoval, protože si k němu vytvořil negativní vztah. Je přitom nerozhodné, že se s obviněným nezná a nikdy předtím se s ním nesetkal.
8. Obviněný projevil pochybnosti o nestrannosti předsedy senátu odvolacího soudu taktéž pro jeho poměr k jeho obhájci. Shledává je ve vyjádřeních v bodu 14. usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 9 To 16/2020, a bodu 9. usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 9 To 16/2020. Obhájce zde bez jakéhokoli skutkového podkladu obvinil ze spáchání protiprávního činu a uvedl, že námitku podjatosti vznesl zjevně nedůvodně a účelově. To podle mínění obviněného představuje objektivní, reálně existující skutečnost, z níž lze nepochybně usuzovat na to, že si předseda senátu vytvořil negativní vztah i k jeho obhájci.
9. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že soud prvního stupně hodnotil výpovědi svědků J. S. a M. V. v rozporu s tím, jak je hodnotil odvolací soud v usnesení ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 9 To 23/2018. Tito svědci naposledy vypovídali před odvolacím soudem a nikoli (znovu) před soudem prvního stupně. Odvolací soud vyjádřil pochybnosti stran pravdivosti výpovědi svědka M. V. a výpověď svědkyně J. S. označil za pravdivou, soud prvního stupně je však hodnotil přesně opačně. Uvedený postup je v rozporu se zásadou bezprostřednosti a má vztah k právu obviněného na obhajobu. Ve svém odvolání citoval relevantní nález Ústavního soudu, který odvolací soud nepřijal, obviněný však s jeho závěrem nesouhlasí.
10. Na základě námitky uvedené výše měl podle mínění obviněného odvolací soud napadený rozsudek zrušit a nikoli odvolání zamítnout, neboť nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení jakož i předmětný rozsudek zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předně uvedla, že o splnění formální podmínky uplatnění důvodu dovolání není pochyb. Námitka podjatosti předsedy senátu 9 To Vrchního soudu v Praze byla uplatněna a bylo o ní pravomocně rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 11 Tvo 18/2020, kterým došlo podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu k zamítnutí stížnosti obhájce obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 9 To 16/2020, jako nedůvodné. Oba soudy ve svých rozhodnutích odmítly důvodnost uplatněných námitek podjatosti, neboť zákonné důvody ve smyslu §30 tr. ř. pro vyloučení dotčeného předsedy senátu neshledaly. Materiální předpoklad podle §30 odst. 1 tr. ř., jehož existence může pochybnosti o nestrannosti soudce odůvodnit, spočívá v „konfliktu zájmů“, v němž jde o tu objektivní skutečnost, že konkrétní osoba má zájem na tom, aby konkrétní spor dopadl určitým způsobem.
13. V daném případě by předseda senátu odvolacího soudu byl vyloučen z vykonávání úkonů předmětného trestního řízení pouze za té podmínky, že by byly dány pochybnosti o tom, že pro jeho poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže rozhodovat nestranným způsobem. Přitom poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
14. Úsudek o chybějícím objektivním přístupu předsedy senátu odvolacího soudu k projednávání předmětné trestní věci dovolatel sice podložil konkrétní argumentací. Tato však vychází pouze z jeho kritického postoje ke způsobu, jakým jmenovaný soudce postupoval v rámci přípravy veřejného zasedání. Za stavu, že dovolatel nezaložil důvod dovolacího přezkumu jím napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s námitkou, zda byla dodržena procesní ustanovení, jimiž měla být zajištěna jeho přítomnost u veřejného zasedání, nelze se zde těmito otázkami zabývat. Pouze nad rámec podaného vyjádření v reakci na jeho nejpalčivější námitku, týkající se rozhodnutí o omezení jeho osobní svobody z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. je třeba z hlediska případného porušení jeho práva na spravedlivý proces konstatovat, že odvolací soud takto postupoval na podkladě jeho opakované omluvy z veřejného zasedání ve spojení s jeho setrvalým požadavkem účasti na tomto procesním úkonu.
15. Je tedy zřejmé, že způsob, jakým dovolatel podložil uplatněnou námitku vyloučení předsedy senátu odvolacího soudu z projednávání jeho trestní věci, neodpovídá judikaturnímu výkladu věcného naplnění zákonné podmínky pro vyloučení soudce z úkonů trestního řízení pro jeho poměr k jeho trestní věci. Neargumentoval tedy ve smyslu dovolacího důvodu, založeného na námitce, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Přitom o důvod vyloučení jmenovaného soudce odvolacího soudu se evidentně nemohlo jednat ani pro jeho poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká a tedy v daném případě pro jeho osobní vztah k dovolateli, když jedinou do úvahy přicházející možnost jeho nepřátelského postoje k němu nelze dovozovat pouze ze způsobu, jakým v jeho trestní věci uskutečňoval jednotlivé procesní úkony v rámci přípravy k veřejnému zasedání, nařízenému za účelem přezkumu důvodnosti podaného odvolání a následně o něm rozhodoval.
16. O důvod vyloučení JUDr. Miroslava Pavrovského se nejedná ani v případě tvrzení jeho negativního vztahu k obhájci JUDr. Michalu Račokovi. Státní zástupkyně vyjádřila naopak plný souhlas se způsobem, jakým stížnostní soud ve svém usnesení ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 11 Tvo 18/2020, nahlížel na ne zcela vhodné a patřičné slovní obraty, které sice mohou vypovídat o názoru jmenovaného předsedy senátu odvolacího soudu na to, jakým způsobem přispívá jmenovaný obhájce k naplnění účelu předmětného trestního řízení. Na straně druhé by takové formulace bylo možno jen stěží vyložit ve smyslu takových reálných pochybností o nestrannosti jmenovaného soudce, ze kterých by vyplynul jeho zjevný subjektivní zájem na rozhodnutí o dovolatelově vině, vycházející z jeho vztahu k věci či osobám, resp. k osobě obhájcově a tedy prostý jinak nezbytného ohledu na to, zda jsou k takovému rozhodnutí dány zákonné důvody. V podrobnostech tak lze plně odkázat na výstižné odůvodnění usnesení stížnostního soudu k výkladu ustanovení §30 tr. ř. Současně lze v této souvislosti poznamenat, že na přístup jmenovaného soudce odvolacího soudu k věci či osobám, uvedeným v §30 odst. 2 tr. ř., je třeba nahlížet retrospektivou jeho celkového postoje k zajištění dovolatelova práva na spravedlivý proces a tím i skrze důvod jeho kasačního postupu (viz jeho usnesení ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 9 To 23/2018), uskutečněný za účelem odstranění pochybností ve skutkovém stavu věci, vztahujícím se k jím uplatněné obhajobě.
17. Pokud jde o námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., jedná se o námitkový okruh skutkového charakteru. Lze tedy pouze nad rámec podaného vyjádření odmítnout důvodnost toho dovolatelova přesvědčení, podle nějž se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou, že při posouzení věrohodnosti uvedených svědků nevycházel z jejich výpovědí, které by byly provedeny v souladu se zásadou bezprostřednosti. Přezkumnému postupu odvolacího soudu nelze v poukazovaném směru důvodně vytýkat jakýkoliv excesívní přístup. V návaznosti na jím vyložený účel sledovaný jeho předcházejícím kasačním rozhodnutím k odstranění pochybností o věrohodnosti výše jmenovaných svědků, vyžadující si doplnění důkazního stavu věci, totiž tento soud zcela logicky zdůvodnil, že ani nemohl v uvedeném směru zaujmout závazný právní názor, kterým by bez splnění podmínek §263 odst. 7 tr. ř. tuto otázku hodnotil odlišně od soudu nalézacího, jak je naopak patrno z procesní situace, popsané v dovolatelem poukazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06 (srov. 18. – 19. odůvodnění jeho rozhodnutí). Zákonný způsob využití procesního prostoru k aplikaci zásady bezprostřednosti na úrovni nalézacího soudu pak v podrobnostech vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem 20. jeho přezkumných závěrů, aniž by na těchto místech bylo účelným jakékoliv jejich doplnění.
18. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
21. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
22. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
23. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
24. Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
29. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
31. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
32. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a namítl podjatost předsedy senátu odvolacího soudu pro poměr k němu a jeho obhájci. Jak bylo zdůrazněno výše (bod 22.), předpokladem jeho úspěšného uplatnění je splnění podmínky vznesení námitky podjatosti v předcházejícím stadiu řízení za situace, že skutečnost zakládající pochybnosti o nestrannosti soudce byla dovolateli známa v předcházejícím řízení. Tuto podmínku dovolatel splnil, neboť námitku podjatosti vznesl v řízení před odvolacím soudem. Proti rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 9 To 16/2020), že předseda senátu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, podal obviněný stížnost, která byla zamítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 11 Tvo 18/2020. Ústavní stížnost obviněného byla, jak sám zmínil ve svém dovolání, odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 144/21, pro nevyčerpání dostupných prostředků nápravy.
33. Shodnou námitku vznesl dovolatel i ve svém mimořádném opravném prostředku. Pochybnosti o podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu shledává v jeho postupu vůči dovolateli a poměru k jeho obhájci. Ve vztahu k obviněnému se mělo jednat o jeho označení za osobu, která se vyhýbá trestnímu stíhání a maří úkony trestního řízení, a (ne)důvodnost jeho předvedení k veřejnému zasedání. Ve vztahu k jeho obhájci se mělo jednat o některé části odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Předně je na místě poznamenat, že jak bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud (byť odlišný senát) již o shodné námitce obviněného rozhodoval a na závěrech v citovaném usnesení setrvává, přičemž je doplňuje následovně.
34. Dovolatel předně nesouhlasí se závěrem, že je osobou, která se vyhýbá trestnímu stíhání, když maří úkony trestního řízení, neboť v případě žádosti o odročení veřejného zasedání vždy zaslal omluvu a přiložil zprávu od lékaře. Posouzení důvodnosti takového označení je nezbytné provést s přihlédnutím k poznatkům týkajícím se dvou rovin. Jednak omluv a nemocí, jimiž obviněný argumentuje ve svém mimořádném opravném prostředku, a jednak otázek doručování písemností obviněnému (problémů s ním spojených), které však obviněný záměrně zcela opomíjí.
35. Pokud jde o omluvy obviněného pro nemoc, je na místě dát mu za pravdu v tom směru, že skutečně jeho omluva obsahovala v příloze vždy také lékařskou zprávu. Na základě první omluvy obviněného bylo veřejné zasedání původně nařízené na 12. 6. 2020 přeloženo na 1. 7. 2020. Obviněným však byla znovu zaslána omluva s tím, že byla přiložena lékařská zpráva o přetrvávajících obtížích s tím, že další kontrola je plánována na 2. 7. 2020. V pořadí druhá obviněným předložená lékařská zpráva (č. l. 772) se však, krom poněkud zajímavé skutečnosti, že další kontrola byla plánována přesně jeden den po přeloženém veřejném zasedání, vyznačuje extrémní strohostí a neobsahuje téměř žádné informace. Ze spisového materiálu je zřejmé, že předseda senátu (ještě v době, kdy neměl samotnou zprávu) prvně kontaktoval ošetřující lékařku, která obtíže obviněného popsala jako „zarudlý krk“, přičemž na otázku, zdali se může obviněný účastnit veřejného zasedání, odpověděla „poněkud vyhýbavě“ s tím, že obviněnému „něco napsala“ (viz č. l. 766). Následně předloženou lékařskou zprávu předseda senátu konzultoval s praktickým lékařem nemocnice ve vazební věznici, z jehož vyjádření vyplynulo, že v ní chyběly podstatné informace (č. l. 744). Obviněnému byl následně zaslán přípis s tím, že předseda senátu jeho žádosti nevyhověl a jeho účast na veřejném zasedání je povinná (č. l. 773). V den veřejného zasedání byla obviněnému změřena teplota s výsledkem 36,4°C (č. l. 776).
36. Krom toho, že obviněný opakovaně žádal o přeložení nařízeného veřejného zasedání z důvodu nemoci, se v jeho případě vyskytovaly také dlouhodobé a soustavné problémy s doručováním. Obviněný se často stěhoval a soudu doručovací adresy střídavě sděloval či nikoli, a když už soudu adresu pro doručování sdělil, nepřebíral si zde poštu, a to ani v době, kdy byl v pracovní neschopnosti. Problémy s doručováním obviněnému se vyskytovaly již při projednání jeho v pořadí prvního odvolání (viz č. l. 455 a 456) a pokračovaly také v době projednání jeho druhého odvolání. Přestože bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání obviněnému zasláno na adresu, kterou prostřednictvím svého obhájce nově sdělil jako doručovací, zásilku si zde nepřevzal a vyzvedl si ji až po opakovaných telefonických urgencích ze strany soudu (viz úřední záznamy na č. l. 761, 762, 763 …). Při informování o přeloženém veřejném zasedání na 1. 7. 2020 byl obviněný dokonce přípisem upozorněn, s ohledem na neustále měněné adresy, na možné následky zmaření veřejného zasedání (č. l. 760). Během vazebního zasedání dne 1. 7. 2020 byl obviněný na problémy s doručováním dotazován, nedokázal však spolehlivě objasnit, proč si na adrese, kterou sám soudu sdělil jako aktuální doručovací, zásilku nepřevzal a následně i přes telefonické urgence otálel s jejím vyzvednutím.
37. Pokud jde o samotné předvedení obviněného, ten byl předsedou senátu na možné důsledky nepřebírání písemností či jiného maření úkonů trestního řízení upozorněn krom jiného již přípisem ze dne 9. 6. 2020 (viz výše), stejně tak např. při telefonické urgenci dne 24. 6. 2020 (č. l. 762). Následně vydal předseda senátu příkaz k předvedení, jehož součástí byla informace, že si obviněný převzal předvolání až po telefonické urgenci a je důvodné podezření, že se na veřejné zasedání nedostaví (č. l. 769). Na tomto místě je třeba dát obviněnému za pravdu v tom, že při prvotním informování o veřejném zasedání byl pouze vyrozuměn (vz. 14) a nikoli předvolán (vz. 17). Zároveň však nelze pominout, že obviněný opakovaně soud informoval o tom, že trvá na své osobní účasti na veřejném zasedání (mj. č. l. 756 a 771), a to tudíž nemohlo být konáno bez jeho přítomnosti. Také přípisem předsedy senátu ze dne 29. 6. 2020 byl upozorněn, že jeho účast na jednání je povinná (č. l. 773). Nezůstával proto prostor pro pochybnosti o tom, jestli jeho osobní účast při veřejném zasedání byla nutná ve smyslu §233 odst. 1 věty první tr. ř. či nikoli. Krom toho je na místě poukázat na fakt, že podle §90 odst. 2 tr. ř. může být obviněný předveden i bez předchozího předvolání, jestliže je to nutné k úspěšnému provedení trestního řízení, zejména když se skrývá nebo nemá stálé bydliště. Tato podmínka (neboť postup podle citovaného ustanovení není vázán – viz „zejména“ – na zjištění, že se dotyčná osoba skutečně skrývá nebo je bez bydliště) byla v projednávané věci, s ohledem na výše uvedená zjištění stran stěhování obviněného a problémy s doručováním, splněna.
38. Dovolatel vyjádřil nesouhlas také se závěrem o důvodnosti podezření, že se na veřejné zasedání nedostaví. Samotné posouzení této otázky přísluší právě předsedovi senátu v době, kdy o předvedení rozhoduje. Podstatné je pro něj v daném okamžiku především splnění podmínek podle §90 tr. ř., ale také podrobná znalost současných konkrétních okolností projednávané věci. S ohledem na výše uvedené, tj. pro změnami pobytu vyvolané obtíže v komunikaci s obviněným a jeho opakované omluvy, nelze jeho závěr považovat za projev libovůle. Ostatně také státní zástupce při vazebním zasedání podpořil závěr o uvalení vazby na obviněného s tím, že se ze strany obviněného nejedná o jedno izolované jednání, ale o soustavnou snahu vyhnout se, nebo alespoň oddálit konečné rozhodnutí, a je to „ zřejmá plejáda úkonů, kterými se obžalovaný snaží trestnímu stíhání vyhnout “ (viz č. l. 777 p. v.).
39. Z výše uvedeného je zřejmé, že postup předsedy odvolacího soudu nevybočuje z mezí daných mu trestním řádem a jeho opodstatněnost byla shledána také státním zástupcem. Vzhledem k tomu nelze považovat za neopodstatněné ani označení obviněného za osobu vyhýbající se trestnímu stíhání a mařící úkony trestního řízení. Postup předsedy odvolacího soudu ani samotná vyjádření v obviněným zmiňovaných písemnostech neukazují na skutečnosti, z nichž by vyvstávaly pochybnosti o jeho nestrannosti ve věci.
40. Pokud jde o poměr k obhájci obviněného, kdy z výroků vnesených do usnesení odvolacího soudu měl vyplývat negativní vztah předsedy senátu vůči JUDr. Michalu Račokovi, k těmto se taktéž Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém předcházejícím rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 11 Tvo 18/2020) citovaném výše. Od hodnocení obsaženého v jeho odůvodnění se nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit ani na základě námitek uplatněných obviněným v jeho dovolání. I v tomto případě proto tento soud setrvává na svém závěru, že pochybnosti o nestrannosti předsedy senátu odvolacího soudu nelze ve věci shledat.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
41. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vznesl v souvislosti s ním pouze jednu námitku. Nesouhlasí s postupem nalézacího soudu při hodnocení věrohodnosti svědků J. S. a M. V. a považuje ho za porušení zásady bezprostřednosti a zásah do práva na obhajobu. Jde však o námitky míjející se s daným (ale i jiným) dovolacím důvodem.
42. Dovolatel konkrétně namítl, že nalézací soud hodnotil výpovědi těchto svědků opačně, než to učinil odvolací soud, aniž by je sám znovu vyslechl. Ze spisového materiálu vyplývá, že uvedení svědkové byli vyslýcháni prvně v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně a poté odvolacím soudem v řízení o odvolání obviněného, přičemž protokol o této výpovědi byl čten při opětovném projednání věci před soudem prvního stupně. Přestože dovolatel dospěl k závěru, že odvolací soud hodnotil výpovědi těchto svědků určitým způsobem (svědka M. V. jako nevěrohodného a svědkyni J. S. jako věrohodnou) a nalézací soud se tímto závěrem měl řídit, nelze se s tímto ztotožnit.
43. Odvolací soud v rámci prvního řízení o odvolání obviněného (tj. při rozhodování o jeho řádném opravném prostředku napadajícím rozsudek nalézacího soudu ze dne 8. 2. 2018, č. j. 2 T 70/2017-297) skutečně znovu vyslechl uvedené svědky a provedl také dokazování přečtením řady listinných důkazů. Při podrobné analýze výpovědí těchto svědků ve svém usnesení ze dne 18. 10. 2018, č. j. 9 To 23/2018-575, poukázal na rozpory ve výpovědi svědka M. V. a naopak vnitřní logiku výpovědi svědkyně J. S. Uložil proto následně nalézacímu soudu, aby doplnil dokazování s tím, že „ [t]eprve poté bude moci učinit spolehlivý závěr, který ze svědků, M. V. či J. S. vypovídá věrohodně a která výpověď jako celek věrohodná není “. Nelze tudíž souhlasit s tvrzením dovolatele, že by odvolací soud učinil jednoznačné posouzení věrohodnosti uvedených svědků, jak tento naznačoval, neboť vrchní soud naopak nalézacímu soudu uložil, aby tuto otázku po příslušném doplnění dokazování znovu zvážil.
44. Nalézací soud se držel pokynů nadřízeného soudu a doplnil v novém řízení dokazování, kdy nejenže, jak již bylo zmíněno, provedl (se souhlasem stran) důkaz čtením výpovědí těchto svědků vyslechnutých odvolacím soudem ve veřejném zasedání, ale mimo jiné také vyslechl svědky P. B., K. H. a P. B. Poté důkazy znovu hodnotil, přičemž se zvláště pečlivě vyjádřil právě k věrohodnosti obviněným zmíněných svědků, jejichž výpovědi zvážil také v kontextu s doplněným dokazováním, především výpověďmi nově slyšených svědků. Vypořádal se přitom také s výhradami vznesenými odvolacím soudem. Dospěl poté k přesvědčivému závěru o (ne)věrohodnosti jejich výpovědí, s nímiž se mohl odvolací soud při projednávání odvolání obviněného ztotožnit. Krom toho nelze pominout, že výpověď svědka M. V. nestojí ve věci osamocena a není jediným usvědčujícím důkazem, kdy je naopak podporována dalšími ve věci provedenými důkazy. Naopak výpověď svědkyně J. S. je v souladu pouze s obhajobou obviněného, a dokonce i s tou se v některých ohledech rozchází (viz bod 52. rozsudku nalézacího soudu).
45. Opětovné nevyslechnutí těchto svědků tudíž nepředstavovalo porušení zásady bezprostřednosti. Tato je vtělena do §2 odst. 12 tr. ř., který stanovuje že „ při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném, vazebním a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny “. Uvedenému požadavku nalézací soud vyhověl. Hodnotil totiž důkazy – věrohodnost svědků, které již v minulosti jednou vyslechl, a jejich výpovědi si doplnil řádným provedením důkazu čtením jejich výpovědi učiněné před odvolacím soudem. Nedošlo zároveň ani ke zkrácení práva obviněného na obhajobu, neboť byl, stejně jako jeho obhájce, přítomen výpovědi těchto svědků před odvolacím soudem, mohl tedy svědkům klást dotazy a vyjádřit se k obsahu jejich výpovědí. Souhlasil také s následným čtením jejich výpovědí v hlavním líčení před nalézacím soudem.
46. V souvislosti s uvedenou námitkou upozornil dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06, který podle jeho názoru podporuje jeho argumentaci, přičemž projevil nesouhlas s jeho interpretací odvolacím soudem (viz bod 18. usnesení). Nejvyšší soud se však s argumentací odvolacího soudu v tomto směru ztotožňuje. V dovolatelem odkazované věci došlo k dvojímu pochybení, kdy jednak odvolací soud hodnotil výpověď svědka, aniž by jej sám kdy vůbec vyslechl, a jednak v rozporu se zákonem a zásadou volného hodnocení důkazů nalézacímu soudu uložil závazné pokyny stran toho, jak má výpověď svědka hodnotit. V projednávané věci se však ani jeden ze soudů uvedených pochybení nedopustil. Jak vyplynulo z předcházejícího, nalézací soud hodnotil výpovědi svědků, které sám v hlavním líčení provedl, a odvolací soud toliko vyslovil na jednu stranu pochybnosti o věrohodnosti svědka M. V. a na druhou stranu označil závěry nalézacího soudu stran nevěrohodnosti svědkyně J. S. za spekulativní. Uložil proto nalézacímu soudu doplnění dokazování a opětovné zhodnocení těchto výpovědí. V žádném případě však nalézacímu soudu neuložil, jak má výpovědi těchto svědků hodnotit.
47. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky nebyly shledány odůvodněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
48. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu