ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.251.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 251/2021-654
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 10. 2020, č. j. 14 To 268/2020-617, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 204/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 6. 2020, č. j. 2 T 204/2019-585 , byl obviněný P. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 14 To 268/2020-617 , jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1) na základě uzavřené Smlouvy o poskytování zboží a služeb - Smlouvy mandátní ze dne 19. 6. 2017, kterou uzavřel v zastoupení mandatáře spol. STAP TRADE s.r.o., IČ: 27487652 s mandantem A. M. a objednávky č. 1 ze dne 19. 6. 2017 podvodně vylákal pod příslibem výhodné směny devizových prostředků CZK na EURO se slevou - 1,00 CZK/EURO od poškozeného A. M. částku ve výši 200 000 Kč, kterou zaslal poškozený dne 19. 6. 2017 ze svého účtu č. XY na účet č. XY majitele a jediného disponenta P. V., částka byla připsána na účet dne 20. 6. 2017 v 06:07 hodin v době, kdy byl na tomto účtu zůstatek ve výši 772,64 Kč, přičemž téhož dne 20. 6. 2017 v 11:10 hodin P. V. tyto finanční prostředky přeposlal na svůj druhý účet č. XY a v 11:13 hodin částku 200 000 Kč přeposlal zpět na účet č. XY a téhož dne v 11:29 hodin P. V. zaslal 200 000 Kč na účet spol. XY, IČ: XY na č. ú. XY, kde v době zaslání peněz byl P. V. veden jako jediný jednatel a disponent s účtem a dále téhož dne v 12:38 hodin částku vrátil zpět na účet č. XY, následně ještě téhož dne 20. 06.2017 v 13:06 hodin zaslal částku 133 200 Kč na účet T. V. na č. ú. XY označenou jako "vratka" a dále téhož dne 20. 6. 2017 v 14:04 hod. až 14:06 hod. zaslal ze svého účtu č. XY na účet spol. ŠkoFIN s.r.o., IČ: 45805369 na č. ú. XY celkem 3 platby a to v 14:04 hod. - platbu ve výši 8 500 Kč s označením "XY" ve 14:06 hod. - platbu ve výši 2 000 Kč s označením "XY" a ve 14:06 hod. - platbu ve výši 8 500 Kč s označením "XY", tedy celkem 19 000 Kč, kdy se jednalo o platby, týkající se hrazení smluv o operativním leasingu (platba 8 500 Kč - sml. č. XY, platba 2 000 Kč a 8 500 Kč sml. č. XY), přičemž smlouva o operativním leasingu, na OA Škoda Fabia, VIN: XY, byla uzavřena na I. V. matku P. V. a smlouva o operativním leasingu, na OA Škoda Octavia, VIN: XY, byla uzavřená na J. V., následně za použití platební karty provedl platby u obchodníků a výběry z bankomatů, čímž finanční prostředky zaslané A. M. do dne 13. 7. 2017 do 15:15 hodin zcela vyčerpal, směnu devizových prostředků neprovedl, čímž poškozenému A. M. způsobil škodu ve výši 200 000 Kč, po zahájení úkonů trestního řízení zaslal poškozenému dne 20. 3. 2019 částku 100 000 Kč a dne 9. 4. 2019 také 100 000 Kč,
2) na základě uzavřené Smlouvy o poskytování zboží a služeb - Smlouvy mandátní, ze dne 30. 11. 2017, kterou uzavřel jako mandatář s mandantem M. T. a objednávky č. 1. ze dne 30. 11. 2017 podvodně vylákal pod příslibem výhodné směny devizových prostředků CZK na EURO, dle sjednaného kurzu vyhlášeného ČNB, pro devizy k datu 30. 11. 2017, s poskytnutou slevou - 1,72 CZK/EURO a s celkovým zhodnocením ve výši 33 791 Kč od poškozeného M. T. celkem částku 500 000 Kč, kterou poškozený M. T. zaslal dne 4. 12. 2017 ze svého účtu č. XY na účet č. XY majitele P. V., částka ve výši 500 000 Kč byla na tento účet připsána dne 4. 12. 2017 v 01:14 hod., přičemž v den připsání platby byl zůstatek na tomto účtu 3 829,72 Kč, následně téhož dne 4. 12. 2017 v 09:27 hodin přeposlal P. V. tuto celou částku 500 000 Kč na svůj druhý účet č. XY a v 09:30 hodin částku 500 000 Kč přeposlal zpět na účet č. XY, poté téhož dne 4. 12. 2017 v 09:38 hod. přeposlal 150 000 Kč na účet spol.XY, IČ: XY na č. ú. XY s poznámkou "doplatek XY", kde v době zaslání peněz byl veden jako jediný jednatel a dále dne 5. 12. 2017 v 12:14 hodin zaslal 150 000 Kč s poznámkou "doplatek XY" na účet č. XY majitele Z. K. a dále za použití platební karty provedl platby u obchodníků a výběry z bankomatů, pro vlastní potřebu, čímž do dne 25. 12. 2017 finanční prostředky poškozeného M. T. zcela vyčerpal, směnu devizových prostředků neprovedl a způsobil tak poškozenému M. T. škodu ve výši 500 000 Kč, přičemž částku 500 000 Kč vrátil poškozenému až dne 30. 10. 2018, po zahájení úkonů trestního řízení.
4. Odvolací soud obviněnému za uvedený přečin uložil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Eduarda Bruny, Ph.D. dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve věci shledává kombinaci nesprávného právního či jiného nesprávného hmotně právního posouzení.
6. Obviněný předně uvedl, že popis skutku zůstal od přípravného řízení prakticky nezměněn a drobnou modifikaci zaznamenal pouze jeho závěr v souvislosti s vrácením finančních prostředků. Uvedené podle něj svědčí o tom, s jakou pečlivostí se soudy popisem skutku zabývaly. Nereflektuje totiž výsledky důkazního řízení, zejména ty důkazy, které byly založeny a provedeny na základě jeho iniciativy. Z popisu nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy na základě čeho soudy učinily dílčí závěr o existenci jeho podvodného úmyslu. Neuvádí totiž nic o tom, že by měl již v době uzavírání smluv v úmyslu závazky nesplnit, tedy směnu peněz nezajistit a peníze si ponechat pro svoji potřebu. Uvedené nelze z formulací popisu skutku shledávat. Ze skutečnosti, že závazek nesplnil, nelze usuzovat úmysl uvést poškozené v omyl a sebe obohatit. Vadu přitom nelze zhojit ani v odůvodnění rozsudku. Popis skutku podle jeho mínění vykazuje znaky skutkových podstat jiných trestných činů, a to zpronevěry podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, nebo porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Dále obviněný vznesl námitky vůči skutkovým závěrům soudů. Z provedených důkazů podle jeho mínění vyplývá, že učinil ze své strany všechny potřebné kroky k zajištění sjednané směny peněz – předal zesnulému L. B. 900 000 Kč. Na uvedeném podle jeho mínění nemění nic provedené úřední záznamy, které nevyvracejí, že by zesnulý finanční prostředky za tímto účelem od něj obdržel. Svědek T. Ch. dále potvrdil, že dovolatel směnu peněz občasně prováděl. Irelevantní je absence povolení ke směnárenské činnosti, neboť směnu pouze zprostředkovával. V minulosti tak směnu zajišťoval a pokusil se o to i v tomto případě, nikoli jeho vinou však k ní nedošlo. Nejednalo se proto o předstírání okolností v rozporu s realitou či uvedení poškozených v omyl. Ze smluv krom toho nevyplývá, do kdy měla být směna provedena. Tvrzení poškozených o řádech dnů nemá oporu v důkazech. Za zásadní považuje, že mandátní smlouvy byly poškozenými vypovězeny až v průběhu trestního řízení a tehdy dostali poškození své finanční prostředky zpět.
8. V důsledku extrémně vadného hodnocení důkazů a pominutí jiných došly soudy podle něj k nesprávným skutkovým závěrům. Pokud jde o skutečnost, že manželům M. nesdělil, že již není jednatelem společnosti STAP TRADE, jednal v tu dobu na základě plné moci. Jednalo se proto pouze o formální nedopatření ve smlouvě. Mohlo by se jednat maximálně o zamlčení okolnosti, to mu však není kladeno za vinu. Kategoricky v rozporu s provedeným dokazováním jsou závěry ohledně jeho podvodného úmyslu. Nebyl sice jednatelem společnosti, byl však zmocněn za ni jednat. Zároveň mu však odvolací soud v jiném skutku klade za vinu, že smlouvu uzavřel jako fyzická osoba. Mandátní smlouvy sloužily jako ochrana smluvních stran, o čemž svědčí, že poškozeným byly vráceny finanční prostředky, když je vypověděli. Skutečnost, že navrhoval jejich uzavření, vyvrací závěr soudů o jeho podvodném úmyslu.
9. Za extrémní nesoulad považuje, že soudy v rozporu se zněním smluv argumentují, že poškozeným nesdělil, že danou směnu zajistí třetí osoba. Neexistuje prakticky žádný důkaz o tom, že poškozené s touto skutečností neobeznámil. Poškození, kteří ho znali, museli vědět, že se přímo sám směnou nezabývá. Manželé M. nadto uvedli, že si společnost kontrolovali ve veřejném rejstříku, z něhož také muselo vyplynout, že se tato směnou finančních prostředků nezabývá. Nikdy naopak nezaznělo, že by sám poškozeným sdělil, že směnu bude provádět přímo on. Pokud jde o skutečnost, že měl být nekontaktní, či obtížně kontaktní, na vině byla jeho zdravotní indispozice. Naopak se snažil v rámci svých sil komunikovat, o čemž svědčí textová komunikace. Její součástí však nebylo vypovězení smlouvy poškozenými a on proto neměl důvod finanční prostředky vracet. Skutkové závěry o podvodném úmyslu vyvrací výpověď svědka Ch., která podporuje jeho verzi.
10. V poslední části dovolání obviněný namítl porušení práva na tzv. fair proces způsobené procesními pochybeními soudů nižších stupňů. Soudy tak nezjistily skutkový stav věci, který by byl prost důvodných pochybností, nepostupovaly zcela v souladu se zásadou vyhledávací, když nebyly objasněny všechny podstatné okolnosti, a provedené důkazy nehodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů za přísného respektování zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo . Došlo také k porušení dalších zásad, mj. zákazu deformace důkazu nebo zásadu neprávem opomenutého důkazu. Skutkový stav zjištěný soudy je podle jeho mínění nedostatečný a jeho výklad deformovaný.
11. Obviněný brojí proti způsobu naložení soudů s jeho důkazními návrhy, které podle jeho hodnocení byly zamítnuty s povšechným konstatováním, že je soud považuje za nadbytečné. To však neodpovídá požadavkům vyplývajícím z §125 odst. 1 tr. ř. a jeho výkladových pravidel a už vůbec neodpovídá významu těchto důkazů. Tyto důkazy mohly podle něj jednoznačně vyvrátit závěr o jeho úmyslu. Navíc mohly zpochybnit závěry soudů o nevěrohodnosti některých důkazních prostředků. Soudy je proto měly provést. Došlo tak k porušení zásady, podle níž orgány činné v trestním řízení prokazují okolnosti svědčící ve prospěch obviněného stejně pečlivě, jako ty svědčící v jeho neprospěch.
12. Za nepřípustný a porušující zásadu volného hodnocení důkazů považuje postup odvolacího soudu, který sice nezpochybnil skutkové závěry nalézacího soudu, ve svém odůvodnění je však doplnil a rozvedl, aniž by sám provedl nové důkazy, nebo ty provedené zopakoval. Vyvozuje tak skutková zjištění a hodnotí věrohodnost, validitu a důkazní potenci nalézacím soudem provedených důkazů, především listin předložených dovolatelem. Uvedené odporuje nejen zásadě bezprostřednosti, ale zejména principu presumpce neviny a in dubio pro reo . Právě v souvislosti s nehodnověrností některých důkazů předložených dovolatelem argumentuje soud ve vztahu k zamítnutí dalších jeho důkazních návrhů. Došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám.
14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil, že obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v odstavcích 37. – 45. odůvodnění svého rozsudku, a to způsobem přesvědčivým a zcela vyčerpávajícím. V odstavci 35. se zde rovněž stručně vyjádřil k odmítnutí provedení výslechu obou dovolatelem navržených svědků. Odvolací soud se se skutkovým zjištěním soudu nalézacího zcela ztotožnil (viz odstavec 19. a 21. odůvodnění jeho rozsudku) a jeho úvahy obsáhle doplnil v odstavcích 20. – 35. citovaného odůvodnění. V odstavci 29. se rovněž podrobněji vyjádřil k odmítnutí výslechu obou shora uvedených dovolatelem navržených svědků. Argumentace obou soudů je natolik podrobná, že výslovně zodpovídá všechny dovolatelovy námitky. Státní zástupce se s ní ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal.
15. Za podstatné považuje, že jen část jeho námitek odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to že popis skutku neodpovídá užité právní kvalifikaci. Popis skutkového základu zavinění považuje státní zástupce za sice stručný, avšak pro dovození přímého úmyslu za zcela dostatečný. Spolu s krádeží patří podvod ke starobylým trestným činům, u nichž pojem právní splývá s pojmem užívaným obecnou češtinou. Pokud někdo jedná „podvodně“, rozumí se tím úmyslně zištné jednání. Nedbalostní podvod si představit nelze. Úmyslně zištný motiv je posilován slovem „vylákal“. Ani vylákání si nelze představit z nedbalosti. A nakonec termín „pod příslibem“ je termínem stojící zcela mimo platný trestní zákoník, a tedy plně vhodný k popisu skutkových okolností. Slovní spojení „podvodně vylákal pod příslibem výhodné směny“ zcela postačuje k popisu skutkového základu dovolatelova přímého úmyslu . Obtížně představitelný je popis obšírnější, který by si podržel dosavadní srozumitelnost. Státní zástupce proto považuje za zcela postačující, je-li skutkový základ zavinění ve výroku rozsudku jen stručně vyjádřen a teprve v jeho odůvodnění více rozveden, jak se také stalo v odstavci 32. a 33. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Pokud byl dán dovolatelův podvodný úmysl již na samotném počátku jednání s poškozenými, nepřichází v úvahu jiné právní posouzení skutku, než jaké zvolil odvolací soud.
16. Další námitky v částech 2. a 3. dovolání směřují proti hodnocení důkazů, a proti učiněnému skutkovému zjištění a zpochybňují spravedlnost předmětného trestního řízení. Za právně relevantně uplatněnou by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Takovou námitku však dovolatel neučinil. Na str. 2 a 8 svého dovolání sice tvrdí, že takový extrémní nesoulad existuje, avšak v podrobnostech k tomu jen předkládá alternativní skutkové zjištění. Aniž by uvedl, které z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné. K tomu státní zástupce poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu.
17. Celkový obsah dovolatelových námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo , což nakonec přiznává i dovolatel výslovným citováním této zásady na str. 10 a 11 dovolání. V souladu s judikaturou Ústavního soudu státní zástupce připomněl, že tato zásada „…se aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů“ – viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18. Přitom se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady.
18. K výhradám vůči odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (dovolatel považuje za nepřípustné, pokud odvolací soud, který se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu nalézacího, tato skutková zjištění dovysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí) a odkazovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17, státní zástupce sdělil, že uvedený nález je příměrem zcela nevhodným. Ústavní soud se v něm totiž zabýval situací zcela opačnou – v judikované věci odvolací soud se skutkovými zjištěními nalézacího soudu nesouhlasil. V dovolatelově věci je tomu naopak, neboť odvolací soud se skutkovými zjištěními soudu nalézacího ztotožnil. V takovém případě je případné „dovysvětlení“ těchto zjištění soudem odvolacím běžnou praxí přijímanou jak Nejvyšším, tak i Ústavním soudem, jak plyne i z jejich judikatury. Z hlediska dovolání je i zde podstatné, že se ze strany dovolatele jedná o procesní námitku neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů.
19. Protože podle státního zástupce konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
25. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na podkladě výše (body 6. až 12.) zmíněných námitek, z nichž ovšem pouze jediná, a to týkající se údajných nedostatků v tzv. popisu skutku, může být označena za formálně vyhovující obsahovému zaměření jím označeného důvodu dovolání. Pokud jde o jeho zbývající námitky směřující proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům nalézacího, potažmo odvolacího soudu, případně údajně opomenutých důkazů, jsou výrazem snahy dovolatele o prosazení vlastní skutkové verze události a jako takové zvolenému, ale ani žádnému jinému, dovolacímu důvodu neodpovídají. Nemohou proto vyvolat přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
26. Dovolatel sice v souvislosti s některými ze svých skutkových námitek uplatnil také vadu tzv. extrémního nesouladu, ta však nebyla ve věci shledána. Její existence předpokládá zjištění tak hrubých vad rozhodnutí, pro které toto nemůže obstát. Judikaturou Ústavního soudu byla taková vada vcelku jednoznačně (vada očividná) vymezena. Takovou vadou napadené rozhodnutí zjevně zatíženo není (viz dále bod 35. a násl.). Ostatně, jak již poukázal i státní zástupce, dovolatel ji ve své argumentaci ani přesvědčivým způsobem nedoložil.
27. Zbývající námitky dovolatele jsou pak procesní povahy, jimiž namítl jednak porušení zásad trestního řízení a jednak svého práva na spravedlivý proces. Ani k takovému zásahu do jeho práv však v projednávané věci nedošlo.
28. Za odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu lze pokládat, jak již zmíněno, námitku vytýkající nedostatečnost popisu skutku spočívající v tvrzení, že tento není dostatečný pro hmotně právní subsumpci skutku pod zákonné znaky trestného činu podvodu z hlediska vyjádření jeho subjektivní stránky. Podle dovolatele formulace „ podvodně vylákal pod příslibem výhodné směny “ neobsahuje dostatečné vyjádření jeho úmyslu od počátku směnu neprovést a finanční prostředky si ponechat.
29. Podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
30. Popis skutku, resp. skutková věta výroku rozsudku, v níž je obsaženo jeho skutkové vyjádření, musí tedy obsahovat stručné vylíčení všech rozhodných okolností činu tak, aby z něj bylo zřejmé naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, který je v něm spatřován. V tomto směru je na místě poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003), v níž opakovaně zdůraznil, že pro splnění této povinnosti nepostačuje pouhá citace těchto znaků tak, jak jsou obsaženy v samotné skutkové podstatě. V citovaném usnesení Nejvyšší soud uvedl, byť v souvislosti s naplnění objektivní stránky trestného činu – avšak uvedený závěr lze vztáhnout ke kterémukoli znaku – že „ popis skutku, zejména způsob jeho spáchání, musí být uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jestliže je znakem objektivní stránky způsob provedení činu, je nutno jej popsat skutkově, nikoliv právně .“ V konfrontaci s tím pak není na místě krajskému soudu vytýkat, že pro popis jednání obviněného, kvalifikovaného jako přečin podvodu, použil slovo „ podvodně “, neboť nejde o slovo odpovídající (identicky) zákonnému znaku trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, nýbrž - jak připomněl také státní zástupce ve svém vyjádření - o slovo, které je běžně užívanou součástí jazyka s vlastním obsahem, který není omezen pouze či převážně na jeho význam v trestním právu. Použití tohoto spojení proto nepředstavuje vadu rozsudku, která by opodstatňovala jeho zrušení.
31. Pokud pak jde o vyjádření subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu, samotné slovní vyjádření „ podvodně vylákal pod příslibem výhodné směny “ je postačující. Obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 33. rozsudku odvolacího soudu), chtěl svým jednáním porušit zájem chráněný zákonem, v tomto případě majetková práva poškozených. Spojení „ podvodně vylákal “ dostatečně vyjadřuje jak vědomostní složku zavinění dovolatele – vědomost protiprávního charakteru jeho jednání, které může mít za následek porušení chráněného zájmu (na ochraně majetku) skrze pod vlivem omylu provedené majetkové dispozice poškozeným ( podvodně ), tak současně i volní složku projevující se směřováním obviněného k jeho přivození – chtěl ( vylákal ). Jak pregnantně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, ani jedno nelze udělat nedbalostně. Subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslu je tudíž v popise skutku dostatečně vyjádřena.
32. Dovolatel sice shledává pochybení v tom, že se popis skutku zásadně od přípravného řízení nezměnil a neodráží výsledky provedeného dokazování, tyto námitky však již dovolacímu důvodu neodpovídají. Popis skutku musí být soudem v odsuzujícím rozsudku upraven tak, aby odrážel změny, k nimž došlo v důsledku provedeného dokazování, taková změna je však nezbytná jen tehdy, pokud došlo k odlišným zjištěním odůvodněným výsledky dokazování, resp. jde-li o podstatné změny mající vliv na výrok o vině. Dovolatel sice namítl, že skutková věta změny neodráží, neuvedl, však o jaké změny by se mělo jednat. Porovnáním popisu skutku v odsuzujícím rozsudku lze dospět k závěru, že tento obsahuje všechny povinné náležitosti („nic nechybí“), zároveň však neobsahuje nic, co by bylo v rozporu s provedeným dokazováním („nic nepřebývá“). Od popisu skutku není na místě požadovat, aby obsahoval kompletní a detailní popis všech relevantních okolností, neboť by to vedlo k jeho nepřehlednosti a nesrozumitelnosti. K rozvedení učiněných skutkových zjištění je určeno odůvodnění rozhodnutí, na něž jsou kladeny odlišné požadavky stran jeho obsahu. V samotném popise skutku jsou proto vyjádřeny ty skutečnosti, jež jsou rozhodující pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž tyto naopak nemohou být, jak upozornil i sám dovolatel, suplovány odůvodněním rozsudku.
33. Dovolatel dále v souvislosti se svými skutkovými výhradami namítl porušení základních zásad trestního řízení. V této souvislosti nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazních prostředků. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, jestli jsou např. návrhy stran na doplnění dokazování opodstatněné, či mají toliko okrajový, nepodstatný význam. Provedené důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
34. Pokud jde o proces hodnocení důkazů, ten je doménou nalézacího soudu a již odvolací soud do něj může zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo.
35. Přestože totiž dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
36. S ohledem na výše uvedené se k těmto námitkám dovolatele, které neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, a nemohou tudíž vyvolat přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem podle §265i odst. 3 tr. ř., tento vyjádří pouze nad rámec své povinnosti a zcela stručně pouze v tom směru, aby bylo ozřejměno, že k porušení práv dovolatele, zejména pak jeho práva na spravedlivý proces, v projednávané věci nedošlo.
37. Dovolací námitky obviněného odpovídají jeho obhajobě z předcházejícího řízení a odpovědi na ně lze tudíž najít již v rozsudcích nalézacího a odvolacího soudu. Jedná se navíc o námitky založené na jeho vlastní verzi skutkových událostí, jíž přizpůsobuje hodnocení provedených důkazů, přičemž některé z provedených důkazů jeho záměru nevyhovující zcela pomíjí.
38. Dovolatel opětovně předkládá svoji verzi, podle níž učinil všechny kroky potřebné ke směně prostředků – tedy předal finanční prostředky L. B. Nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu o účelovosti tohoto tvrzení na základě obsahu výpovědí osob L. B. blízkých. Podle nich L. B. nejenže neměl žádné ekonomické znalosti, nepodnikal, ale dokonce neměl ani větší finanční prostředky, kdy žil z měsíce na měsíc. Svědkyně Z. Š., partnerka jmenovaného, dokonce označila možnost, že by provozoval směnu peněz za „ hloupost a výmysl “ (viz č. l. 147). Ve spojení se skutečností, že pokladní doklady o předání peněz nebyly L. B. nikdy podepsány, a naopak byly podepsány pouze F. L., který ve společnosti STAP TRADE s. r. o. plnil funkci tzv. bílého koně a podepsal vše, co mu obviněný předložil, je tento závěr zcela opodstatněný.
39. Samotná skutečnost, že podle výpovědi svědka T. Ch. v minulosti směnu zařídil, nepředstavuje dostatečný podklad pro závěr, že měl stejný úmysl i v případě poškozených. Jak nalézací i krajský soud vhodně poznamenaly, v případě svědka byla směna uskutečněna sice později, v řádu měsíců však ke směně došlo. V případě poškozených však ke směně nedošlo ani po uplynutí roku (dokonce dvou v případě M.). Dovolatel přitom na jednu stranu přikládá nadměrný význam výpovědi svědka T. Ch., která není podpořena jiným z provedených důkazů, na druhou stranu však zcela redukuje význam výpovědí poškozených, jimž vyčítá, že nejsou podepřeny provedenými důkazy, a degraduje je na „ pouhá tvrzení “. Na rozdíl od výpovědi jmenovaného svědka však nelze pominout, že si výpovědi poškozených vzájemně odpovídají. Nadto modus operandi , který shodně popsali, odpovídá tomu, co vypověděl svědek Z. K. - obviněný mu měl také slíbit výhodnou směnu, která se měla uskutečnit během týdne, nakonec však k žádné nedošlo a svědek svoje peníze získal zpět až díky nátlaku rodiny. Všichni tito svědkové se tudíž rámcově shodují stran skutečnosti, že měla být směna uskutečněna v krátké době.
40. Dále pak nemůže dovolatelem namítaná skutečnost, že inicioval uzavření mandátních smluv, poukazovat na absenci jeho podvodného úmyslu. Jednak lze připomenout, že v případě smlouvy s poškozeným A. M. tato obsahovala nepravdivé údaje (blíže viz dále), a jednak smlouvy v obou případech představovaly další způsob, jak příslibu výhodné směny propůjčit legitimitu. Ač může smlouva poskytovat smluvním stranám určitou míru právní ochrany, rozhodně ji však nelze přiznat význam prostředku absolutní ochrany proti protiprávnímu jednání. Přestože se obviněný opakovaně zaštiťuje tím, že jednal na základě smlouvy, měl v úmyslu směnu peněz zajistit a finanční prostředky nevrátil dřív, protože nedošlo k vypovězení těchto smluv, zcela pomíjí obsah textové komunikace mezi ním a manželi M. Z této vyplývá, že jej opakovaně, a to v řádu měsíců, vyzývali k provedení směny či vrácení prostředků a obviněný, pokud vůbec reagoval, odpovídal vyhýbavě a snažil se řešení situace oddálit. Přestože tedy obviněný tuto komunikaci považuje za důkaz toho, že soudy nesprávně uzavřely, že byl nekomunikativní, z jejího obsahu přístup obviněného k ne/plnění závazku, který uzavřením smlouvy převzal, dané plně vyplývá. Ostatně vyhýbavost a výmluvy obviněného při komunikaci popsal také poškozený M. T. (viz bod 7. rozsudku nalézacího soudu).
41. Přestože obviněný považuje rozdíl mezi tím, zda byl jednatelem společnosti (jak bylo uvedeno ve znění smlouvy v případě prvního skutku), nebo jednal pouze na základě plné moci, za pouhé formální nedopatření, také tímto uvedl poškozené v omyl. Zcela nepodstatný je v této souvislosti rozdíl v důsledcích toho, zda jednal z pozice statutárního orgánu či na základě plné moci, neboť zásadní je samotná skutečnost, že poškozené uvedl v omyl o skutečném stavu věci. Přestože dovolatel uvedené znevažuje jako „představy tzv. poškozených“, pokud mají tyto svůj původ v jednání obviněného a jejich využitím směřuje k obohacení na jejich úkor, představují naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu. Tím spíše nelze omyl, v něž poškozené uvedl, degradovat na pouhé jejich představy, když poškozená A. M. prokázala větší než běžnou dávku obezřetnosti a dokonce si zainteresovanou společnost vyhledala v obchodním rejstříku, kde si potvrdila, že obviněný byl zapsán jako její jednatel (viz bod 6. rozsudku nalézacího soudu). Bohužel však nemohla počítat s tím, že zápis o zániku jeho funkce jednatele, k němuž došlo již 25. 1. 2017, bude proveden až s půlročním odstupem ke dni 14. 7. 2017.
42. Odvolací soud přitom vhodně uvedl, že vystupování obviněného z pozice jednatele představovalo jeho zřejmou snahu maskovat svůj přístup k realizaci směny a převést odpovědnost na tuto společnost. Ostatně stejný postup využil již v případě svědka Z. K., následně v případě svědků M. a pokusil se o to i v případě poškozeného M. T., který s ním však nesouhlasil. Přestože se obviněný opakovaně vrací ke skutečnosti, zda poškozeným řekl, že pouze zajistí, aby směnu uskutečnila třetí osoba, uvedené je taktéž pro výsledné zhodnocení nepodstatné. Krom toho poškození M. i M. T. vypověděli, že směnu měl zajistit obviněný. Nadto pokud se obviněný zaštiťoval tím, že obchod měl realizovat L. B. (bez ohledu na výše uvedené stran účelovosti této obhajoby), také v jeho případě bylo zjištěno, že příslušnou licencí nedisponoval.
43. Z výše uvedeného je zřejmé, že závěry soudů nižších stupňů, k nimž obviněný vznesl výhrady s tím, že odporují provedenému dokazování, jsou zcela opodstatněné, zatímco obhajoba obviněného byla těmito soudy spolehlivě vyvrácena. Při hodnocení důkazů nalézacím soudem ani formulaci jeho skutkových závěrů přitom nedošlo k takovým pochybením, jež by představovaly porušení základních zásad trestního řízení. Nedošlo ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a to ani v důsledku vady tzv. extrémního nesouladu, ani z jiného důvodu.
44. Obviněný dále namítl, že odvolací soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů, když hodnotil důkazy, které sám neprovedl, a doplnil skutková zjištění nalézacího soudu. Pokud jde o údajné překročení pravomoci hodnocením důkazů, konkrétně se mělo jednat o důkazy předložené dovolatelem. K takovému závěru nelze v projednávané věci dospět. Odvolací soud se sice k některým z dovolatelem navrženým a nalézacím soudem provedeným důkazům vyjádřil, nikoli však v tom smyslu, že by prováděl jejich hodnocení. K věrohodnosti těchto důkazů (jak tvrdí obviněný) se nevyjádřil a pouze poukázal na souvislosti s jinými provedenými důkazy, což ovšem nepředstavuje překročení jeho pravomoci.
45. Ke stejnému závěru je na místě dojít stran údajného doplnění skutkových zjištění. Především je na místě poukázat, že je naprosto běžné a dokonce žádoucí, aby odvolací soud ve svém odůvodnění rozhodnutí o odvolání rozhodnutí nalézacího soudu doplnil také vlastními myšlenkami. Ostatně pokud by odvolací soud pouze odkázal na odůvodnění soudu nalézacího, byl by jistě osočen z nesplnění povinnosti řádně své rozhodnutí odůvodnit. Jeho povinností je krom jiného adekvátně reagovat na námitky odvolatele (či odvolatelů), což zpravidla nemůže učinit pouhým zopakováním závěrů nalézacího soudu. Dodatečná argumentace založená na provedených důkazech a skutkových závěrech nalézacího soudu, která slouží k jejich podepření, je proto navýsost žádoucí. Takové doplnění nelze považovat za překročení pravomoci či vytváření vlastních skutkových závěrů odvolacím soudem.
46. Dovolatel dále namítá porušení zásady in dubio pro reo . Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17.
47. Dovolatel v závěru namítl také opomenutí jím navržených důkazů – výslechů dvou svědků. Předně lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“
48. Byť lze souhlasit s dovolatelem v tom směru, že vyjádření soudu prvního stupně při zamítnutí důkazů lze považovat za stručné, sdělil v něm to podstatné, tedy že navržené důkazy považuje za nadbytečné neboť „ důkazy provedené u dvou hlavních líčení umožnily ve věci bez důvodných pochyb rozhodnout “ (viz bod 35.). Uvedené vyjádření nalézacího soudu pak bylo podstatně doplněno odvolacím soudem v bodě 29. jeho rozsudku, přičemž jeho zcela vyčerpávající odůvodnění zcela odpovídá požadavkům kladeným judikaturou Ústavního soudu.
49. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání v rozhodující míře uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Jediná námitka hmotně právního charakteru, která byla způsobilá obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Zároveň nebyl shledán zásah do práva obviněného na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
50. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu