ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.262.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 262/2021-1224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 7 To 211/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 74/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 27 T 74/2015, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
2. Tohoto zločinu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako jednatel obchodní společnosti B. F., IČ: XY, se sídlem v XY, a současně jako osoba, která fakticky řídila chod uvedené společnosti, včetně rozhodování o ekonomických otázkách, v úmyslu získat majetkový prospěch:
1) v době od 24. 9. 2012 do současné doby, v Ústí nad Labem ani jinde, přes písemnou výzvu ze dne 7. 9. 2012 nevrátil poškozené společnosti Credium, a.s., IČ: 251 39 886, osobní motorové vozidlo značky a typu Hyundai iX 35, VIN: XY, přestože úvěrová smlouva č. XY, uzavřená dne 28. 4. 2011 v Ústí nad Labem mezi poškozenou společností a společností B. F., zastoupenou obžalovaným, kterou byla koupě předmětného vozidla financována, zanikla ke dni 24. 9. 2012 z důvodu odstoupení poškozené společnosti a obžalovaný věděl, že podle smluvních ujednání je předmětné vozidlo povinen vydat, neboť na základě sjednané smlouvy o zajišťovacím převodu práva bylo ve vlastnictví poškozené společnosti, ovšem obžalovaný předmětné vozidlo již dne 13. 2. 2012 prodal za částku 485 000 Kč třetí osobě a uvedeným jednáním způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 393 250 Kč,
2) v době od 29. 11. 2012 do současné doby, v Ústí nad Labem ani jinde, přes písemnou výzvu ze dne 12. 11. 2012, nevrátil poškozené společnosti Credium, a.s., IČ: 251 39 886, osobní motorové vozidlo značky a typu Hyundai iX35, VIN: XY, přestože úvěrová smlouva č. XY, uzavřená dne 20. 4. 2011 mezi poškozenou společností a společností B. F., zastoupenou obžalovaným, kterou byla koupě předmětného vozidla financována, zanikla ke dni 29. 11. 2012 z důvodu odstoupení poškozené společnosti a obžalovaný věděl, že podle smluvních ujednání je předmětné vozidlo povinen vydat, neboť na základě sjednané smlouvy o zajišťovacím převodu práva bylo ve vlastnictví poškozené společnosti, ovšem obviněný předmětné vozidlo již dne 18. 4. 2012 prodal za částku 428 000 Kč třetí osobě a uvedeným jednáním způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 387 200 Kč,
3) dne 4. 4. 2012 uzavřel společně s Š. B., nar. XY, za společnost B. F., jako mandatáře, s poškozenou společností Total Brokers a.s., IČ: 273 79 345, jako mandantem, mandátní smlouvu pro podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele č. 1010030, na základě které měla společnost B. F. mimo jiné vykonávat zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví jménem a na účet poškozené společnosti, v této souvislosti uzavírat pojistné smlouvy týkající se zdravotního pojištění cizinců s klienty společnosti Pojišťovna VZP, a.s., a jménem poškozené společnosti inkasovat od jednotlivých pojistníků pojistné, přičemž v období od 17. 5. 2012 do 15. 11. 2012, v Ústí nad Labem, inkasoval u celkem 32 uzavřených pojistných smluv, týkajících se zdravotního pojištění cizinců u Pojišťovny VZP, a.s., pojistné v celkové výši 748 070 Kč, které měl po odečtení vlastní provize ve výši 22 % následně odvést poškozené společnosti, což však neučinil a inkasované pojistné si ponechal a použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozené společnosti škodu v celkové výši 583 494 Kč,
4) v době od 21. 5. 2013 do současné doby, v Ústí nad Labem ani jinde nevrátil poškozené společnosti XEROX CZECH REPUBLIC s.r.o., IČ: 481 09 193, kopírovací zařízení značky a typu Xerox WorkCentre 7120V_S, které měla společnost B. F. od poškozené společnosti v nájmu na základě nájemní smlouvy č. XY ze dne 6. 12. 2012, kterou za společnost B. F. sjednal obžalovaný, neboť obžalovaný uvedené zařízení již dne 18. 1. 2013 prodal třetí osobě za částku 70 000 Kč a uvedeným jednáním způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 65 700 Kč,
celkem tak útoky pod body 1) až 4) způsobil škodu ve výši 1 429 644 Kč.“
3. Za uvedený zločin a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 3. 2017, č. j. 3 T 48/2016-494, byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 3. 2017, č. j. 3 T 48/2016-494, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody společnosti Total Brokers a. s. částku ve výši 583 494 Kč a společnosti XEROX CZECH REPUBLIC s. r. o. částku ve výši 65 700 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla společnost XEROX CZECH REPUBLIC s. r.o. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 7 To 211/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
7. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že bylo nesprávně posouzeno jeho postavení při uzavírání předmětných smluv, že nebyla respektována jeho dobrá víra ve stav zachycený v technickém průkazu i vyplývající ze souvisejících okolností, a že byla chybně vyčíslena škoda.
8. Soudy vycházely z toho, že byl jednatelem obchodní společnosti B. F., ale je vinen tím, že „nevrátil“ poškozené společnosti Credium, a.s. motorová vozidla a tato vozidla „prodal“ třetí osobě. Přitom všechny smlouvy byly uzavírány jménem společnosti (B. F.), stržené prostředky šly rovněž na účet společnosti, nikoli na jeho účet. Z ničeho nevyplývá, že by se zmocnil či si přisvojil předmětná vozidla, a že by při prodeji vystupoval svým jménem, na svůj účet. Stejně tak leasingový vztah se společností NOVA leasing, a.s. „byl jménem společnosti“.
9. Jako nesprávné označil tvrzení soudu, že „věděl, že podle smluvních ujednání je předmětné vozidlo povinen vydat“. Šlo o dva smluvní vztahy, první mezi společností B. F. a společností Credium, a.s., kdy byl sjednán úvěr na financování vozidla a zajištěn smlouvou o zajišťovacím převodu práva, a druhý leasingový vztah se společností NOVA leasing, a.s. Pokud by tedy vozidlo bylo omezeno v převodech zajišťovacím převodem práva, bylo by to buď vyznačeno v technickém průkazu, což se nestalo, nebo by tato skutečnost musela být známa společnosti NOVA leasing, a.s., která by neuzavřela leasingovou smlouvu. I svědci J. Š. a J. H. se přesvědčovali o právních poměrech u těchto vozidel, ovšem nikdo z nich neměl o zajišťovacím převodu práva kvalifikované informace.
10. Dovolatel nesouhlasil ani se způsobem vypočtení škody. Měl za to, že do škody je započten i doplatek leasingu, který byl vyrovnán svědky J. Š. a J. H., ovšem k těmto vypořádáním leasingu soud nepřihlížel. Výše škody byla určena znaleckým posudkem, ovšem šlo o obecnou cenu, nikoli vyčíslení zrušeného leasingu. Rozhodující je podle něho to, že jednání bylo vždy ve vztazích mezi firmou B. F. a třetími osobami, a on nikde nevystupoval jako subjekt, který uzavírá nebo ruší nebo mění závazky.
11. V daném případě by podle něj mohlo jít o trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku za předpokladu, že by bylo prokázáno, že se nějakým způsobem na finančních operacích podílel tak, že by se obohatil, což prokázáno nebylo. Prostředky z obou operací (úvěrové smlouvy, pořízení automobilu, leasingové smlouvy, prodeje automobilu) byly směrovány na firmu, a teprve tam docházelo k vypořádání provizních a zaměstnaneckých vztahů.
12. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Ústí nad Labem z 25. 2. 2020, sp. zn. 7 To 211/2019, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
13. V doplnění dovolání učiněném k výzvě soudu ve smyslu §265h odst. 1 tr. ř. dovolatel doplnil formální náležitosti dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. a navázal na argumentaci uvedenou v dovolání. Uvedl, že dokazováním bylo potvrzeno, že společnost neřídil bezvýjimečně právě on, ale na chodu společnosti se podílely i ostatní statutární orgány a vlastníci společnosti, takže nejednal ilegálně, skrytě nebo tak, aby společnost neměla kontrolu nad jeho jednáním. Podstatou přisvojení si cizí věci je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. V projednávané věci další statutární orgán i společníci z dispozice vyloučeni nebyli, o uzavřených smlouvách, respektive procesu uzavírání věděli, takže v případě nesouhlasu by takovéto jednání „zarazili“. Nedošlo tedy k vyloučení společnosti z dispozice s hodnotami. Dále obviněný připomněl, že trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku je trestným činem s omezeným okruhem pachatelů podle §114 odst. 1 tr. zákoníku - pachatelem může být jen osoba, které byla věc nebo jiná majetková hodnota svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila. V daném případě šlo ovšem o jednání, které nevylučovalo zásah společnosti nebo rozhodnutí společnosti o tom, že se smlouva nebo peněžní tok budou řešit jiným způsobem. Společnost proti jeho postupu námitky nevznesla, lze proto dovozovat, že o něm věděla. Manipulace s automobily nebyly uskutečněny proto, aby došlo k jeho majetkovému prospěchu, ale k tomu, aby bylo vyrovnáno nepříznivé celkové hospodaření společnosti. „ Z hlediska subjektivní stránky u trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku je podstatné, že by obviněný vědomě užil účelově vázané finanční prostředky v rozporu s vymezeným účelem, čímž zmařil základní účel svěření, přičemž si musel být vědom toho, že takovým užitím způsobí škodu ve výši neoprávněně odčerpaných prostředků. Zde ovšem došlo k nahrazení věci finančními prostředky, tedy automobilu zaplacenými peněžními prostředky či vyrovnáním leasingu, takže ani toto vědomé užití, které by mělo následovat po přisvojení věci, v jednání odsouzeného nefigurovalo. “
14. Obviněný pak opětovně namítl, že v případě, že by byl uznán vinným projednávaným skutkem, tak by „přesnější specifikace byla podle §220 tr. zákoníku“. Je si vědom toho, že toto ustanovení je ve vztahu k §206 tr. zákoníku v poměru subsidiarity, takže jeho užití je vyloučeno naplněním znaků zpronevěry, které je primární. V projednávaném případě ovšem podle jeho přesvědčení znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry nebyly naplněny, a je tak možné uvažovat o trestní odpovědnosti za subsidiární trestný čin. To ovšem za situace, kdyby byla skutková podstata trestného činu podle §220 tr. zákoníku prokázána a soudem odůvodněna, k čemuž ale nedošlo. Připomněl pak ještě, že v dovolání předložil námitku, že jednání popisované soudy bylo vždy ve vztazích mezi firmami, popřípadě firmou, kde pracoval, resp. byl jednatelem, a třetími osobami, a on nikde nevystupoval jako subjekt, který uzavírá nebo ruší či mění závazky, nebo subjekt, který by přeposílal finanční prostředky na svoje účty. Závěrem uvedl, že trvá na tom, co bylo uvedeno v samotném dovolání.
15. K dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že se nelze přiklonit k názoru, že pokud ve všech čtyřech přisouzených případech vystupovala jako strana smluvního vztahu společnost B. F., nemůže být za její jednání odpovědný dovolatel nacházející se v rozhodném období v postavení jejího jednatele. Poukázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 43/98 uveřejněný pod č. 23/1999-II Sb. rozh. tr. Dovolatel totiž činil v zastoupení této právnické osoby právní úkony, na jejichž podkladě se tato dostala do právního postavení subjektu, kterému byla cizí věc svěřena. Jestliže dovolatel v rámci úkonů, uskutečněných za tuto právnickou osobu jednal způsobem naplňujícím znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pak je z titulu svého statutárního postavení za takto přisouzené jednání odpovědný právě on. Ačkoli mu lze přisvědčit z hlediska okruhu pachatelů omezeného ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku jen na osoby, jimž byla věc svěřena, postačí podle §114 odst. 2 tr. zákoníku, že toto postavení založil u B. F., jejímž jménem v přisouzených případech jednal. Na jeho jednání je třeba nahlížet ve smyslu naplnění znaku přisvojení si cizí svěřené věci. Uvedenému výkladu nebrání ani okolnost, že zpronevěřené finanční prostředky, popř. finanční ekvivalenty zpronevěřených věcí, byly použity k pokrytí závazků společnosti B. F., stalo-li se tak v rozporu s účelem jejich svěření.
16. Dovolatelova námitka absentujícího vyznačení zajišťovacího převodu vlastnického práva v technických průkazech vozidel nemohla ovlivnit povinnost jím zastupovaného úvěrového dlužníka vydat po odstoupení úvěrového věřitele od smluv tyto předměty zaniklých úvěrových vztahů. Tento závěr nemůže být dotčen okolností zpětného leasingu po převodu vozidel. Výše způsobené škody k datu dokonání trestného činu zpronevěry, jak je vyloženo ve vztahu ke všem čtyřem bodům výroku o vině, byla tedy stanovena správně. Veškeré další finanční toky, např. v rámci „vypořádání úvěru“, „vyrovnání leasingu“, nemohou mít na právní závěr o naplnění znaku značné škody žádný vliv.
17. Podle státní zástupkyně nelze akceptovat námitku, že jednání obviněného mělo být posouzeno jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Tento trestný čin je subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. V případě dovolatele není pochyb o tom, že se dopustil trestného činu zpronevěry, a nikoli trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku.
18. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
19. Obviněný v přípisu k jejímu vyjádření setrval na svém dovolání a souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
21. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 7 To 211/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
26. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
27. V návaznosti na výše uvedené, možno obecně konstatovat, že dovolatel vznesl námitky pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelné. Těmto námitkám však Nejvyšší soud nemohl z důvodů níže rozvedených přiznat žádné opodstatnění.
28. Ve stručnosti nejprve připomíná, že zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu.
29. Objektem tohoto trestného činu je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota, která byla pachateli svěřena. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Nevyžaduje se, aby osoba, která věc nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (v tom se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2). (in: komentář ASPI k §206 tr. zákoníku).
30. Obviněný předně namítl, že jednotlivá smluvní ujednání v posuzované věci neuzavíral on jako fyzická osoba svým jménem, neboť smluvní stranou byla obchodní společnost B. F., přičemž on vystupoval toliko jako její statutární orgán, a upozornil na to, že trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku je trestným činem s omezeným okruhem pachatelů podle §114 odst. 1 tr. zákoníku - pachatelem může být jen osoba, které byla věc nebo jiná majetková hodnota svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila.
31. Podle §114 odst. 1 tr. zákoníku jestliže k spáchání trestného činu trestní zákon vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, může být pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení. Současně je ovšem nutno zdůraznit, že podle §114 odst. 2 tr. zákoníku jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.
32. V daných souvislostech je namístě připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 43/98, podle něhož „ pokud rozhodlo představenstvo akciové společnosti jako kolektivní statutární orgán o určité otázce, která má význam pro naplnění znaků trestného činu, nevylučuje to obecně individuální trestní odpovědnost jednotlivých fyzických osob, jako členů takového kolektivního orgánu, kteří se na zmíněném rozhodnutí podíleli, jestliže naplnili svým jednáním všechny znaky konkrétního trestného činu. To vyplývá z konstrukce trestní odpovědnosti, jež je založena na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez ohledu na to, zda k němu popřípadě došlo v rámci právnické osoby “ a usnesení téhož soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 654/2014, (publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2015), podle něhož „ vyžaduje-li zákon konkrétní nebo speciální subjekt (ve smyslu ustanovení §114 odst. 1, §229 tr. zákoníku), stačí k trestní odpovědnosti fyzické osoby, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem tato fyzická osoba jednala (§114 odst. 2 tr. zákoníku).
33. Je-li skutek, jehož se obviněný dopustil, posouzen v mezích daných teoretických východisek, je pak třeba potvrdit správnost právních závěrů soudů nižších stupňů. Obviněný neoprávněně jako jednatel společnosti B. F. (jednající jménem této společnosti) prodal osobní motorová vozidla patřící poškozené společnosti Credium, a.s., neodvedl poškozené společnosti Pojišťovna VZP, a. s. inkasované pojistné, a prodal kopírovací zařízení poškozené společnosti XEROX CZECH REPUBLIC s. r. o. a způsobil škodu na majetku těchto společností. Tedy učinil úkony, na základě kterých trvale vyloučil svěřitele z dispozice se svěřenými věcmi (vozidla financovaná prostřednictvím úvěru ve vlastnictví úvěrového věřitele, kancelářské zařízení ve vlastnictví jeho pronajímatele a inkasované pojistné plnění z uzavřených pojistných smluv ve vlastnictví jejich pojistitele). Tím si je přisvojil, tj. naložil s nimi v rozporu s účelem, k němuž byla cizí věc (nebo jiná majetková hodnota) dána do opatrování nebo do dispozice obchodní společnosti jím zastupované, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přitom jednoznačně věděl, že společnosti B. F., za niž jednal, tyto svěřené věci a finanční prostředky nepatří. Pokud uvedl, že společnost, jejímž byl jednatelem, nebyla vyloučena z dispozice „s hodnotami“, je třeba připomenout, že svěřitelem nebyla daná společnost, ale byly jimi subjekty popsané konkrétně ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně. Namítl-li, že společnost neřídil bezvýjimečně on, a že se na chodu společnosti podílely i ostatní statutární orgány a vlastníci společnosti, tak je třeba prvně konstatovat, že šlo o skutkovou námitku, jež zásadně není podřaditelná pod uplatněné (ani jiné) dovolací důvody, a dále zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplynulo, že veškeré dění ve společnosti B. F. řídil obviněný a zbylí jednatelé měli toliko formální postavení, nikoliv faktickou rozhodovací či kontrolní pravomoc.
34. Obviněný dále namítl, že tvrzení, že věděl, že je povinen vozidla vydat, je nesprávné. Argumentoval, tím, že se jednalo o dva smluvní vztahy – prvý úvěrový mezi společností B. F. a Credium, a.s. a druhý leasingový vztah se společností NOVA leasing, a.s., a že pokud by bylo vozidlo omezeno v převodech zajišťovacím převodem práva, bylo by to vyznačeno v technickém průkazu, což se nestalo, nebo by to muselo být známo společnosti NOVA leasing, a.s.
35. Podle zjištění soudů nižších stupňů se obviněný jako jednatel jím zastupované obchodní společnosti dopustil neoprávněného prodeje dvou osobních vozidel pořízených na základě úvěrových smluv uzavřených s poškozenou společnosti Credium, a.s., při nichž byl jednoznačně ujednán zajišťovací převod vlastnického práva. Obviněný dané smlouvy sjednal a o zajišťovacím převodu práva věděl. Jeho jednání bylo dokonáno prodejem zmíněných vozidel a jeho poukaz na leasingový vztah se společností NOVA Leasing, a.s. již směřoval k následnému jednání po naložení s vozidly v rozporu s účelem, k němuž byla jím zastupované obchodní společnosti jako cizí věci dána do dispozice, a to způsobem, který zmařil základní účel svěření. Nejvyšší soud zde poukazuje na smlouvu o koupi a prodeji movité věci ze dne 18. 7. 2011, podle které B. F. jako prodávající prodává kupujícímu NOVA leasing, a.s. vozidlo Hyundai ix35, VIN: XY. Prodávající v této smlouvě prohlásil, že je výlučným vlastníkem daného vozidla a že není zatíženo právy třetích osob a není předmětem zástavy ani exekuce. Již touto smlouvou obviněný uvedené vozidlo neoprávněně převedl, tedy, jak již výše řečeno, naložil s ním v rozporu s účelem, k němuž mu, resp. společnosti B. F., bylo dáno do dispozice, a to způsobem, který zmařil základní účel svěření, a tedy je zpronevěřil.
36. Pouze nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že z trestních oznámení společnosti Credium, a.s. na č. l. 257 a 288, která byla provedena jako listinný důkaz v hlavním líčení konaném dne 14. 12. 2018 (viz č. l. 1098 spisu) plyne, že obviněný byl poškozenou společností opakovaně vyzván k vydání technických průkazů od vozidel do depozita, přičemž vydání několikrát striktně odmítl. Pokud namítl, že svědci J. Š. a J. H. se přesvědčovali o právních poměrech u těchto vozidel, pak se vzhledem k uvedeným skutečnostem jedná o námitku irelevantní. Uvedené tvrzení nic nemůže změnit na tom podstatném faktu, že obviněný věci svěřené jeho společnosti zpronevěřil, jak shora vyloženo.
37. Nelze se ztotožnit ani s námitkou dovolatele, že do škody je započten i doplatek leasingu, který byl vyrovnán svědky J. Š. a J. H., ovšem k těmto vypořádáním leasingu soud nepřihlížel. Vzhledem k výše popsanému nemohou mít na výši škody k okamžiku dokonání trestného činu finanční pohyby v rámci vypořádání leasingového vztahu žádný vliv.
38. V daných souvislostech a se zřetelem k již rozvedeným skutečnostem lze poznamenat, že pro posouzení věci postrádá jakoukoli relevanci tvrzení obviněného, že manipulace s automobily nebyly činěny proto, aby došlo k jeho majetkovému prospěchu. Lze ještě dodat, že pokud z hlediska subjektivní stránky měl za to, že chybí okolnost, že by vědomě užil účelově vázané finanční prostředky v rozporu s vymezeným účelem, čímž zmařil základní účel svěření, neboť ve věci došlo k nahrazení věci (vozidla či vozidel) finančními prostředky, tak s odkazem na výše uvedené, se znovu připomíná, že trestný čin byl dokonán neoprávněným prodejem věcí a neodevzdáním finančních prostředků a jeho předmětná námitka směřuje k následnému jednání po prodeji předmětných věcí.
39. Konečně dovolatel měl za to, že v jeho případě nebyly naplněny znaky trestného činu zpronevěry, a že pokud by byl uznán vinným projednávaným skutkem, pak by přesnější specifikace zněla na trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, který je ve vztahu k trestnému činu podle §206 tr. zákoníku v poměru subsidiarity. Za situace, kdy dovolací soud shledal, že byly naplněny znaky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, není zde již důvodu zvažovat naplnění právní kvalifikace jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr zákoníku. Jestliže obviněný učinil jakožto statutární orgán právnické osoby (obchodní společnosti), jejímž jménem jednal, úkony, jimiž oprávněné osoby vyloučil z dispozice se svěřenými věcmi a finančními prostředky, čímž naplnil znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pak nutno konstatovat, že je za daný trestný čin trestně odpovědný.
40. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že námitky obviněného dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnily, přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
41. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu