ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.356.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 356/2021-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný F. S., nar. XY v XY, trvale bytem YY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 11 To 296/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 73/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 11 To 296/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 1 T 73/2020, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Příbrami přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 1 T 73/2020, byl obviněný F. S. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„byl evidován od 29. 8. 2017 do 31. 1. 2020 v obchodním rejstříku jako prokurista společnosti N. P., se sídlem XY, kdy tato skutečnost vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku i z notářského zápisu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. N 615/2017, avšak rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. 1 T 13/2014 s nabytím právní moci dnem 25. 5. 2017 i rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2017. sp. zn. 1 To 67/2016 mu byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti na dobu čtyř roků.“
2. Za uvedený přečin byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku a za užití §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 30 000 Kč (150 denních sazeb po 200 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 11 To 296/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení následujících otázek hmotného práva. Za prvé, zda lze skutek spočívající v tom, že obviněný byl evidován v obchodním rejstříku jako prokurista právně posoudit jako výkon činnosti funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti, ačkoliv za společnost jako prokurista nejednal. Za druhé, zda naplněním skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí je už i „opatření si možnosti“ vykonávat zakázanou činnost, tedy zapsání do obchodního rejstříku, nebo zda tento stav z hlediska vývojového stadia trestného činu odpovídá přípravě k trestnému činu, která však v případě trestného činu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není trestná. Za třetí, zda zápis osoby, které byl pravomocně uložen předmětný zákaz činnosti, v obchodním rejstříku je společensky škodlivý, tedy zda naplňuje materiální znak trestného činu a zda je na místě trestní represe.
6. K prvé otázce rozvedl, že pro věc je zásadní posouzení, zda vykonával činnost, která mu byla předchozím pravomocným rozhodnutím soudu zakázána, tedy zda skutek popsaný ve výroku rozhodnutí „byl evidován jako prokurista v obchodním rejstříku“ je jednáním za společnost, které mu bylo zakázáno. Závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu založený na tom, že byl jako prokurista evidován v obchodním rejstříku a již touto evidencí se dopouštěl soudem pravomocně zakázané činnosti, lze podle dovolatele posoudit jako nesprávné právní posouzení skutku. Je totiž toho názoru, že existenci zápisu v evidenci nelze hodnotit jako výkon činnosti. Jedná se extenzivní výklad, který odporuje zásadě nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listina“) i jazykovému výkladu pojmů „evidence“ a „výkon činnosti“. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. 1 T 13/2014, mu neukládá zákaz být evidován ve funkci, nýbrž zakazuje tuto činnost vykonávat, přičemž popis skutku, a tedy ani výrok dovoláním napadeného rozhodnutí, neobsahuje informaci o žádné činnosti, která by byla vymezena v uvedeném rozsudku Krajského soudu v Brně.
7. V případě projednávaného skutku tak nelze podle obviněného přisvědčit závěru obecných soudů, že zápisem v evidenci vykonával činnost prokuristy, respektive zastupoval společnost.
8. Dále obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutkového stavu nezahrnutého ve skutkové větě. Za nesprávnou považoval argumentaci odvolacího soudu v bodu 18. napadeného rozhodnutí, z níž vychází přesvědčení odvolacího soudu o jeho vině. V této části jeho rozhodnutí např. soud uvedl, že podepsání předávacího protokolu obviněným bylo jednání za obchodní korporaci na základě prokury, které mu bylo zakázáno. Podle obviněného však soudy nerozlišují mezi jednáním zaměstnance a jednáním prokuristy. Podle §455 občanského zákoníku se prokurista podepisuje tak, že k formě podnikatele připojí svůj podpis a údaj označující prokuru. Nic takového zjištěno nebylo. Výklad odvolacího soudu dovolatel označil za nesprávný, neboť by mu znemožnil vykonávat jakoukoli činnost i jako zaměstnanci, v rámci které by se při výkonu práce pro společnost podepisoval. Takový výklad považoval za absurdní.
9. Stejně tak v bodě 19. spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení, neboť obviněný se jako společník nemohl jmenovat prokuristou, protože prokuru uděluje statutární orgán, který za obchodní korporaci jedná, a tím je v případě společnosti s ručením omezeným jednatel a nikoli společník. Právní výklad jednání soudy obou stupňů označil dovolatel za diskriminační, bránící mu v rozporu s uloženým zákazem činnosti v zajišťování své obživy prací spočívající v různých pomocných pracích pro rodinnou obchodní korporaci. Připomněl právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu a právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost jako jedno ze základních lidských práv vydaných v lidskoprávních dokumentech (např. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966, Listina základních práv Evropské unie a Listina). Právo na práci může být omezeno zákonem. Omezením „krytým“ čl. 26 odst. 2 Listiny může být nepochybně i uložení trestu zákazu činnosti. I v takovém případě je třeba trvat na tom, aby byly jasně stanoveny podmínky a rozsah omezení a nesmí být diskriminační. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/04, konstatoval, že jakkoli čl. 26 odst. 2 Listiny předpokládá možnost omezení výkonu některých povolání nebo činnosti zákonem, aniž by specifikoval účel omezení, právní normy vydané na jeho základě musí obstát v testu proporcionality. Pro posuzovanou věc plyne z hlediska uvedeného principu proporcionality nutnost zdůvodnění teze, podle níž lze druhotně sankcionovat jednání spočívající ve výkonu práce (nikoli funkce prokuristy) pro obchodní korporaci. Jednání obsažené ve skutkové větě nelze podle obviněného vykládat jako společensky škodlivé jednání, neboť není spojitost mezi trestným činem, jímž byl pravomocně uznán vinným, jemu uloženým trestem a jeho smyslem a jednáním, které bylo předmětem tohoto trestního řízení. Obviněný má za to, že nebylo smyslem pravomocně uloženého trestu zákazu činnosti omezit ho do takové míry, jak to činí odvolací soud i soud prvního stupně.
10. Trest zákazu činnosti je ukládán s ohledem na spáchaný trestný čin a nelze jej vykládat šířeji, než byl soudem zamýšlen. Svými důsledky vybočujícími z mezí sledovaného účelu se jeví trestní řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, jako nezákonné a protiústavní.
11. K druhé jím výše vznesené otázce obviněný uvedl, že v jeho případě je předpokladem naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu provádění činnosti obsahově shodné s činností, která mu byla zakázána, nikoli pouze předpoklad toto činit. Žádné zakázané činnosti se však nedopustil, což ostatně potvrdil i soud prvního stupně v napadeném rozsudku na str. 3 v druhém odstavci, když napsal, že „nebylo prokázáno, že tuto činnost fakticky nevykonával“.
12. Právní posouzení soudem prvního stupně, že „si zápisem v obchodním rejstříku tuto možnost – vykonávat funkci prokuristy – vědomě opatřil, a tím zjevně mařil rozhodnutí soudu ...“, představuje podle obviněného zásadní pochybení. Takové právní hodnocení totiž z hlediska vývojového stadia trestného činu odpovídá přípravě k trestnému činu, která však v případě trestného činu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není trestná.
13. Ke třetí jím nastíněné otázce znovu akcentoval, že mu bylo kladeno za vinu toliko to, že „byl evidován“ v obchodním rejstříku. Okolnost, že za společnost nejednal z pozice prokuristy, má význam i z hlediska posouzení společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Pokud mu bylo kladeno za vinu toliko to, že byl evidován v obchodním rejstříku jako prokurista, lze o společenské škodlivosti v míře nutné pro uplatnění trestní represe pochybovat. Podle něj nebyla zjištěna žádná okolnost, která by nasvědčovala tomu, že zápis v obchodním rejstříku by mohl vést nebo vedl ke škodlivému následku. Bylo by v rozporu s realitou běžného života, aby byl trestán v zásadě za to, že jeho manželka je jednatelkou společnosti a že pro tuto společnost rozvážel zboží a v souvislosti s tím podepisoval předávací protokoly (nikoli však jako prokurista). Jeho jednání popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku nenasvědčuje tomu, že by šlo o jednání společensky škodlivé. Postih „v rámci samostatného projednání skutku jako svébytného trestného činu“ se mu jeví vzhledem k okolnostem případu jako zjevně nepřiměřený, odporující principu subsidiarity trestní represe a smyslu uloženého trestu.
14. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 11 To 296/2020-165, a s ním související rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 9. 2020, č. j. 1 T 73/2020-151, postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle §265o tr. ř. přerušil nebo odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vyjádřil pak souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
15. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že předně je argumentace dovolatele do značné míry shodná s obhajobou presentovanou v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se již obecné soudy beze zbytku a řádně vypořádaly. Pokud jde o samou podstatu dovolacích námitek, ty sice pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, avšak státní zástupce je považuje za neopodstatněné.
16. Podle názoru státního zástupce dovolatel předtím uložený trest zákazu činnosti nerespektoval a mařil rozhodnutí, kterým mu byl zákaz činnosti uložen. Ze skutkových zjištění Okresního soudu v Příbrami totiž vyplývá, že dne 28. 8. 2017 mu byla notářským zápisem sepsaným za jeho účasti a na jeho žádost udělena prokura. Prokura pak byla odvolána až notářským zápisem sepsaným dne 31. 1. 2020. Státní zástupce nepovažoval za nutné podrobně se zabývat výhradami obviněného směřovanými do odstavců 18. a 19. odůvodnění usnesení o zamítnutí jeho dovolání. Pouze konstatoval, že shodně jako odvolací soud je přesvědčen, že obviněný funkci prokuristy také fakticky vykonával. Toto z provedených důkazů dovodit lze, a tudíž jeho obhajoba, v jejímž rámci tvrdí opak, je účelová. Uvedené státní zástupce zmínil pouze na okraj, protože naznačený nedostatek ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius napravit nelze, čehož si byl odvolací soud vědom.
17. Stěžejní je podle státního zástupce to, že obviněnému prokura udělena byla. Již tím, že se dovolatel vědomě formou notářského zápisu jmenoval prokuristou a v této funkci zůstal přibližně pod dobu 2,5 let, formálně naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je zcela nelogické, aby byl soudem vysloven trest zákazu činnosti spočívající mj. v zákazu výkonu funkce prokuristy, a současně bylo takové osobě umožněno, aby se prokuristou stala.
18. Naznačený závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu koresponduje podle státního zástupce také s argumentací Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 7 Td 26/2020, kterým bylo v této věci rozhodováno o místní příslušnosti. Jakkoli byla citovaným rozhodnutím primárně řešena problematika jiná, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že objektivní stránku žalovaného přečinu by obviněný naplnil již v obvodu působnosti Okresního soudu v Příbrami, kde mu byla prokura notářským zápisem udělena.
19. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, podle níž byla společenská škodlivost jednání jemu za vinu kladeného nepatrná. Je-li přihlédnuto k osobě obviněného, který se trestné činnosti dopouštěl po dobu cca dvou a půl let a navíc ve zkušební době podmíněného odsouzení, nebyly dány žádné okolnosti svědčící závěru, že jeho jednání vykazovalo zvláštní specifické rysy, jež by odůvodňovaly závěr, že jím spáchaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům.
20. Z těchto důvodů státní zástupce uzavřel, že skutkovým zjištěním nalézacího soudu byla přisouzena i odpovídající právní kvalifikace. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ve vazbě na uvedený návrh pak považoval za bezpředmětnou dovolatelovu žádost o odklad či přerušení výkonu trestu. Vedle toho vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
21. Dovolatel podal v reakci na citované vyjádření repliku, v níž uvedl, že státní zástupce se snaží zlehčit jeho argumentaci tím, že je opakováním obhajoby v řízení před soudem. To však není žádný argument vyvracející právní námitky obhajoby. Zavádějící argumentace je obsažena v tvrzení státního zástupce, že dovolatel uložený trest zákazu činnosti nerespektoval, neboť mu měla být udělena prokura. Přitom právě spornost významu zápisu prokury je předmětem argumentace obsažené v dovolání. Státní zástupce uvedl, že je přesvědčen, že obviněný činnost fakticky vykonával. Spis však neobsahuje jediný důkaz, anebo pokus orgánů činných v trestním řízení jakoukoliv činnost dokazovat. Státní zástupce tvrdí, že samotná skutečnost přijetí prokury (o tom nebyl proveden jediný důkaz) je trestná. Polemiku ohledně termínu „činnost“, což je zákonným znakem trestní odpovědnosti, tak odmítá. Argumentace rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Td 26/2020, není případná, neboť jmenovaný soud v řízení o místní příslušnosti není oprávněn řešit otázku právního posouzení žalovaného přečinu, tím méně pak otázku naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, popř. kompletnosti spisového materiálu. Dovolatel pak zdůraznil, že v daném případě nebylo prokázáno ani prokazováno, že by vykonával činnost, která mu byla zakázána. Trestný je pouze výkon činnosti, takže pokud byl zapsán jako prokurista, může jít maximálně o přípravu k danému přečinu. Závěrem proto zopakoval svůj návrh učiněný v dovolání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
23. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 11 To 296/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
27. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
Důvodnost dovolání
28. V návaznosti na výše uvedené možno konstatovat, že obviněný vznesl argumentaci pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Jak výše podrobně popsáno, jeho primární námitka spočívá v argumentaci, že skutek spočívající v tom, že byl evidován v obchodním rejstříku jako prokurista, aniž by bylo prokázáno, že jako prokurista také jednal, nelze právně posoudit jako výkon funkce prokuristy. Jeho druhá námitka oponovala závěru soudů, že naplněním skutkové podstaty trestného činu maření úředního rozhodnutí je už i opatření si možnosti vykonávat zakázanou činnost, tj. být zapsán v obchodním rejstříku, a nastiňovala, že tento stav z hlediska vývojového stadia trestného činu odpovídá přípravě k trestnému činu. Třetí námitkou bylo tvrzení, že v dané věci nešlo o společensky škodlivé jednání, a že soudy měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe.
29. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
30. Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl.
31. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.
32. Podle §73 odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis.
33. Trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestu, které mají přímo zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti. Jeho smyslem je dočasně vyřadit pachatele z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání a funkce nebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení či oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Jde tedy o zamezení toho, aby pachatel mohl vykonávat tyto zvláštní aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využil nebo zneužil ke spáchání trestného činu nebo trestným činem vyvolal vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností. (PÚRY, František. §73 [Zákaz činnosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 929.).
34. Činnost, kterou soud zakazuje, musí být v rozsudku určena přesně a jednoznačně tak, aby nevznikaly pochybnosti při výkonu trestu a aby byl výkon trestu kontrolovatelný. Přesné vymezení zakázané činnosti má význam i z hlediska právní jistoty pachatele a možných trestněprávních důsledků při jeho porušení podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. (In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 935.).
35. Pojem funkce zpravidla zahrnuje honorovaný výkon činnosti v pracovním poměru, který vzniká zejména volbou, jmenováním nebo ustanovením (např. jde-li o statutární orgán, resp. člena kolektivního statutárního orgánu právnické osoby, představitele statutárního orgánu). V tomto případě půjde o pojem užší než pojem zaměstnání, protože každé zaměstnání není výkonem funkce. Může však jít i o činnost mimo pracovní poměr (např. poslanec, senátor). Náležitostí funkce není, aby šlo o činnost výdělečnou. (In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 939.).
36. Zákon č. 80/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „občanský zákoník“), vymezuje prokuru tak, že se jedná o jednu z forem zastoupení, tzv. obchodní plnou moc. Udělením prokury zmocňuje podnikatel zapsaný do obchodního rejstříku prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, popř. pobočky, a to i k těm, ke kterým se jinak vyžaduje zvláštní plná moc.
37. Z hlediska skutkového je vhodné nejprve připomenout následující okolnosti.
38. Ze skutkové věty napadeného rozhodnutí se podává, že obviněný byl uznán vinným výše popsaným trestným činem za jednání spočívající v tom, že byl evidován v obchodním rejstříku jako prokurista obchodní společnosti N. P., ačkoli mu byl předtím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. 1 T 13/214 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 1 To 67/2016 uložen též trest zákazu činnosti spočívající mimo jiné v zákazu výkonu funkce prokuristy v obchodních společnostech na dobu čtyř roků.
39. Skutečnost, že obviněný figuroval v období uvedeném ve skutkové větě (cca 2,5 roku) v obchodním rejstříku jako prokurista uvedené obchodní společnosti, byla důkazně prokázána. Oproti tomu skutková věta neobsahuje jakékoli vyjádření, že by obviněný také za danou obchodní společnost v pozici prokuristy jednal. V řízení nebylo prokázáno, že by funkci prokuristy fakticky vykonával. Odvolací soud sice vyjádřil v bodu 18. odůvodnění svého usnesení svůj názor, že obviněný jako prokurista jménem společnosti i jednal, nicméně s důrazem na nutnost respektovat zásadu zákazu reformace in peius uvedl, že nemohl popis skutkové věty v tomto směru upřesnit.
40. Za popsané situace není na místě zvažovat, zda obviněný jako prokurista za dotčenou obchodní společnost jednal či nikoli, je třeba vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl vyjádřen ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, případně i ze skutkového zjištění, které nalézací soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku (k tomu viz dále bod 40.). Je tak nutno reflektovat stav, podle něhož nebylo v důkazním řízení zjištěno, že by obviněný jako prokurista reálně za společnost jednal. Zjištěný skutkový stav vypovídá pouze o tom, že se nacházel v právním postavení prokuristy, a byl tedy v postavení osoby zmocněné speciální plnou mocí zapsané v obchodním rejstříku jakožto rejstříku veřejném s tím, že tak může vystupovat navenek s ohledem na charakter tohoto rejstříku. Navíc trpný rod, který je ve zde posuzované věci užit ve skutkové větě, zde nevyjadřuje jednání obviněného ani jeho zavinění.
41. Za dané situace tak není možno přisvědčit názoru soudů nižších stupňů, že pokud obviněný byl zapsán v evidenci obchodního rejstříku, tak již tím vykonával činnost prokuristy, tj. jednal jménem výše jmenované obchodní společnosti v této pozici. Tudíž nelze ani souhlasit s jejich závěrem, že již zápisem v obchodním rejstříku se dopustil jednání, které mu bylo zakázáno výše popsaným trestem zákazu činnosti.
42. Co se týče vyjádření soudu v rozhodnutí o místní příslušnosti, poté je třeba mít na paměti, že v daném rozhodnutí soud neposuzoval otázku viny obviněného, nýbrž toliko otázku příslušnosti soudu, a proto názor, který vyslovil, není pro soud rozhodující o vině závazný. Lze připomenout, že v usnesení ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1256/2007, publikovaném pod č. T 1050 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešitu č. 41, str. 24 a n., Nejvyšší soud judikoval, že „rozhodnutí o příslušnosti soudu podle §24 tr. ř. není rozhodnutím ve věci samé, takže právní názory v něm obsažené, pokud se týkají hmotněprávního posouzení skutku, nemohou být zcela závazné a neměnné, zejména když jsou mnohdy jen předběžné a podmíněné i výsledky dalšího řízení. Proto v otázce právní kvalifikace posuzovaného skutku není rozhodnutí o příslušnosti soudu závazné pro rozhodnutí o vině a trestu“ . Se zřetelem k uvedenému pak senát č. 6 Nejvyššího soudu rozhodující o dovolání neshledal důvod ani pro předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
43. Jak již bylo uvedeno, s dovolatelem je nezbytné souhlasit v tom, že popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je nedostatečný pro závěr o jeho vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který v něm shledaly oba soudy nižších stupňů. Výkonem činnosti ve smyslu zákonného znaku označeného přečinu je nutno rozumět aktivní jednání pachatele, který provádí činnost, jež mu byla pravomocným rozsudkem soudu zakázána. Je jím tudíž jednání pachatele komisivního charakteru, jímž porušuje zákaz výkonu takové aktivity, k níž není oprávněn v důsledku mu uloženého trestu zákazu činnosti (v posuzované věci takového jednání, k němuž je oprávněn prokurista). Nic takového však popis skutku nevyjadřuje. Výroková část rozsudku (na rozdíl od jeho odůvodnění) užitím trpného rodu („ byl evidován “) neumožňuje výklad o aktivním vědomém jednání obviněného, jímž by porušoval mu uložený trest zákazu činnosti, avšak ani a takovém jeho jednání, které by mělo za následek zapsání jeho osoby coby prokuristy označené společnosti – zde na rozdíl od odůvodnění rozsudku, v němž je obsažen skutkový závěr vyznívající opačně („ … obžalovaný byl na základě notářského zápisu sepsaného na jeho žádost a za jeho účasti dne 28. 8. 2017 zapsán do obchodního rejstříku jako prokurista předmětné společnosti.. “). Jinými slovy vyjádřeno, dovolateli je nutno přisvědčit v jeho tvrzení, že skutek posuzovaný soudy nižších stupňů nelze jako dokonaný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku kvalifikovat. Vzhledem k výše uvedenému závěru již není ze strany dovolacího soudu nezbytné rozebírat další navazující námitky obviněného.
V.
Způsob rozhodnutí
44. Vada, která zatěžuje rozsudky soudů obou stupňů, zakládá dovolací důvod uplatněný obviněným spočívající ve vadném právní posouzení zjištěného skutku. Nejvyšší soud proto shledal dovolání důvodným a rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 11 To 296/2020, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 1 T 73/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
45. Úkolem nalézacího soudu bude, aby při vázanosti právním názorem vysloveným v tomto usnesení ve věci znovu rozhodl. Při svém rozhodování tak bude muset věc opětovně komplexně posoudit ze všech hledisek významných pro rozhodnutí o vině dovolatele. Přihlédne přitom k tomu, co plyne z příslušných právních předpisů. K tomu Nejvyšší soud příkladem zmiňuje následující skutečnosti.
46. Ustanovení §455 občanského zákoníku definuje, že prokurista se podepisuje tak, že k firmě podnikatele připojí svůj podpis a údaj označující prokuru; byla-li prokura udělena pro jednotlivou pobočku nebo jeden z více obchodních závodů, připojí také údaj označující pobočku nebo obchodní závod. Jeho jednání jménem společnosti se však neomezuje pouze na podepisování listin, prokurista může činit i jiná právní jednání, například ve fázi vyjednávání závazkových vztahů před jejich písemným uzavřením. Oproti tomu je nutno pamatovat na to, že §161 občanského zákoníku stanoví, že kdo právnickou osobu zastupuje, dá najevo, co ho k tomu opravňuje, neplyne-li to již z okolností. Kdo za právnickou osobu podepisuje, připojí k jejímu názvu svůj podpis, popřípadě i údaj o své funkci nebo o svém pracovním zařazení. Za právnickou osobu tak mohou v rozsahu odpovídajícím pracovnímu zařazení nebo funkci jednat i její zaměstnanci. Pokud tak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný se doznal k podepisování předávacích protokolů, nevyjasnil, zda jednání, která obviněný činil za danou obchodní společnost, mělo být jednáním, které by mohl činit jako běžný zaměstnanec (a v jaké zaměstnanecké pozici) či zda by dané jednání mohl činit toliko jako prokurista.
47. Jak ovšem již opakovaně výše řečeno, v přecházejícím řízení nebylo prokázáno, že by obviněný za dotčenou obchodní společnost jednal z pozice prokuristy. Jakékoli dokazování, které by v uvedeném směru v podobě pozitivního zjištění bylo učiněno, by soudem nemohlo být zohledněno při úvaze o vině obviněného, neboť by tím došlo k porušení zákazu reformationis in peius , který, jak správně poukázal již odvolací soud, se uplatňuje ke stavu založenému rozsudkem soudu prvního stupně, a který se v důsledku dovolání podaného výlučně ve prospěch obviněného uplatňuje i v řízení následujícím po řízení dovolacím (§265s odst. 2 tr. ř.).
48. Oproti tomu však nelze odhlédnout od toho, že obviněný sám sobě coby jediný společník (v působnosti valné hromady) dotčené obchodní společnosti schválil udělení prokury v notářském zápisu. V uvedeném směru vyznělo již výše citované zjištění obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz výše bod 40.). Toto skutkové zjištění lze promítnout do nově vydaného rozhodnutí soudu, neboť jím již (jakožto složce skutkových zjištění obsažených v odvoláním napadeném rozsudku nalézacího soudu, která není rozporná se zjištěním obsaženým ve výrokové části rozsudku) mohl operovat při posouzení skutku (při jeho přenesení do výrokové části) již soud odvolací.
49. Zápis uvedené skutečnosti do obchodního rejstříku je toliko povahy deklaratorní. Zápisem prokury do obchodního rejstříku nastávají účinky publicity ve smyslu §8 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob.
50. Na soudu prvního stupně proto je, aby posoudil, zda tato souhrnná skutková zjištění, která vyjádřil v označeném rozsudku, umožňují vyslovení viny obviněného – zde v podobě vývojového stadia pokusu označeného přečinu, či zda toto naopak, v důsledku toho, že příprava tohoto přečinu není trestná, vylučuje. Je proto na jeho posouzení, aby vyložil, zda lze zjištěné jednání (aktivita obviněného spočívající ve svém schválení do funkce prokuristy a směřující k následnému zápisu prokuristou zmíněné společnosti do obchodního rejstříku, k němuž i skutečně došlo) posoudit jako pokus označeného přečinu ve smyslu jeho obsahové vymezení obsaženého v §21 odst. 1 tr. zákoníku, či toliko jako přípravu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku (jež není trestná). V uvedeném směru je nezbytné, aby soud své úvahy o odpovídajícím vývojovém stadiu trestného činu (z hlediska jeho odstupu od stadia dokonání) přesvědčivě vyložil.
51. V tomto směru se připomíná, že jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. (In. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 276s).
52. Příprava je prvním relevantním stadiem trestné činnosti, neboť pouhá myšlenka nebo projev úmyslu spáchat trestný čin, předcházející přípravě, není ještě trestným činem. Příprava nevykazuje ještě povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu uvedeného konkrétního zvlášť závažného zločinu, jen vytváří úmyslně podmínky pro spáchání takového zvlášť závažného činu . Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu (srov. R 3/1952). Tím se liší na jedné straně od projevu úmyslu takový zločin spáchat, který uvedenou povahu ještě nemá, a na druhé straně od pokusu zvlášť závažného zločinu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a již bezprostředně směřuje k jeho dokonání. (In. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 276s).
53. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání nedošlo. Podle odstavce druhého téhož ustanovení pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
54. Pokus je obecnou formou trestného činu. Na rozdíl od přípravy není trestnost pokusu omezena na zvlášť závažné zločiny, ale týká se všech trestných činů. Pachatel svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. Pokus trestného činu se již velmi blíží dokonání trestného činu, a proto je typově společensky škodlivější než příprava. (in. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 295s.).
55. V případě, že soud dospěje k závěru, že jednání obviněného je možno kvalifikovat jako pokus přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, bude nezbytné, aby reagoval i na námitku dovolatele, který se dovolává uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. I v tomto směru bude nezbytné, aby své závěry v dostatečném rozsahu vyložil.
56. Zbývá dodat, že za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.
57. Dovolatel učinil také podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle §265o tr. ř. přerušil nebo odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vzhledem ke krátké době od předložení věci dovolacímu soudu k rozhodnutí o dovolání nebylo nutné na podnět dovolatele reagovat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu