ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.42.2021.2
sp. zn. 6 Tdo 42/2021-575
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný Z. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. 9 To 340/2020-459, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 61/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
· rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. 9 To 340/2020-459, v části, v níž ponechal nezměněným výrok o vině dovolatele zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obsažený pod bodem I. odvoláním napadeného rozsudku, a ve výroku o trestu,
· jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 7. 2020, č. j. 19 T 61/2020-413, ve výroku o vině dovolatele zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst.1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod I.),
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ve zbývající části zůstává rozsudek odvolacího soudu nezměněn.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje , aby věc ve zrušené části v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 7. 2020, č. j. 19 T 61/2020-413 , byl obviněný Z. Š. vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (ad I.) a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku (ad II.), kterých se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
I. J. P. a Z. Š. společně
22. 11. 2019 v době od 15:45 do 15:47 hodin v XY, XY, u výtahových šachet nacházejících se před restaurací P. h., přistoupili k poškozenému P. F., narozenému XY, kterého nejprve obžalovaný Z. Š. udeřil pravou rukou do hlavy, následně ho udeřil berlí, kterou držel v levé ruce, poté poškozeného F. pronásledoval s obžalovaným J. P. do ul. XY, kde se všichni tři zastavili u vchodu do Pasáže Z. A., kde došlo k verbálnímu konfliktu, z tohoto místa následně poškozený P. F., pronásledován obžalovanými Z. Š. a J. P., utíkal k domu č. XY, kde nejprve obžalovaný J. P. přitlačil poškozeného P. F. ke zdi domu, ihned ho napadl opakovanými údery pěstí levé ruky směrem do hlavy, poté, co od něj obžalovaný J. P. odstoupil, k poškozenému přistoupil obžalovaný Z. Š., který ho udeřil do hlavy berlí, kterou předtím zvedl ze země a kterou držel v pravé ruce, přičemž obžalovaný J. P. poškozenému P. F. vzal krabičku cigaret zn. Marlboro a obžalovaný Z. Š. částku ve výši 100 Kč a z místa poté oba obžalovaní společně odešli směrem do ulice XY, kdy tímto svým úmyslným společným jednáním způsobili poškozenému P. F. škodu ve výši nejméně 100 Kč,
II. Z. Š.
1. dne 6. 1. 2020 v době od 16:34 do 16:35 hodin v XY, XY, v prodejně poškozené společnosti Lidl Česká republika, v. o. s., IČO 261 78 541, odcizil z volně přístupného regálu s cukrovinkami 30 ks čokoládových bonboniér značky Merci v celkové hodnotě 3.570 Kč, a z prodejny odešel bez zaplacení,
2. dne 6. 1. 2020 v době od 19:51 do 19:52 hodin v XY, XY, v prodejně poškozené společnosti Lidl Česká republika, v. o. s., IČO 261 78 541, odcizil z volně přístupného regálu s cukrovinkami 30 ks čokoládových bonboniér značky Merci v celkové hodnotě 3.570 Kč, a z prodejny odešel bez zaplacení,
kdy tímto svým úmyslným pokračujícím jednáním způsobil poškozené společnosti Lidl Česká republika, v. o. s., škodu v celkové výši 7.140 Kč.
2. Obviněnému byl za tyto trestné činy uložen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a jednoho měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu bylo uloženo nahradit poškozené společnosti Lidl Česká republika v. o. s., IČ: 261 78 541, škodu ve výši 7.140 Kč. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i ohledně spoluobviněného J. P.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, č. j. 9 To 340/2020-459, tak, že jej podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ohledně obviněného Z. Š. ve výroku o vině pod bodem II. a výrocích o trestu a náhradě škody a při nezměněném výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (ad I.) znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím (ad II.), že
1. dne 6. 1. 2020 v době od 16:34 do 16:35 hodin v XY, XY, v prodejně poškozené společnosti Lidl Česká republika, v. o. s., IČO 261 78 541, odcizil z volně přístupného regálu s cukrovinkami 30 ks čokoládových bonboniér značky Merci v celkové hodnotě 3.570 Kč, a z prodejny odešel bez zaplacení,
2. dne 6. 1. 2020 v době od 19:51 do 19:52 hodin v XY, XY, v prodejně poškozené společnosti Lidl Česká republika, v. o. s., IČO 261 78 541, odcizil z volně přístupného regálu s cukrovinkami 30 ks čokoládových bonboniér značky Merci v celkové hodnotě 3.570 Kč, a z prodejny odešel bez zaplacení,
kdy tímto svým úmyslným pokračujícím jednáním způsobil poškozené společnosti Lidl Česká republika, v. o. s., škodu v celkové výši 7.140 Kč,
a za tento přečin a sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku obviněného odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a jednoho měsíce, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal nahradit poškozené společnosti Lidl Česká republika, v. o. s., IČ: 261 78 541, škodu ve výši 7.140 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Slováčka, Ph.D. (v substituci Mgr. Monikou Homolovou) dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
5. Obviněný namítá (část III.), že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně zatěžuje vada nesouladu právního posouzení skutku I. , kvalifikovaného jako zvlášť závažný zločin loupeže, se skutkovými zjištěními dosahující intenzity porušení jeho práva na spravedlivý proces. Připomíná závěry judikatury týkající se extrémního nesouladu skutkových zjištění a právního posouzení a případů nehodnocení stěžejních důkazů a v návaznosti na to odvolacímu soudu vytýká, že se nedostatečně a nesprávně vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Pro vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatěžující již řízení před soudem prvního stupně uplatňuje i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě. Soudům obou stupňů vytýká svévolné hodnocení důkazů a nesprávné dovození naplnění zákonných znaků „ zmocnění se cizí věci “, „ užití násilí obviněným v úmyslu zmocnit se cizí věci “ a pojmových znaků spolupachatelství.
6. V návaznosti na uvedené obviněný (část IV.) sděluje, že z důvodu extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením věci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé shledává důvod k ingerenci Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Extrémní a očividný nesoulad shledává při posouzení výše uvedených znaků, přičemž stran nedůvodnosti aplikace §23 tr. zákoníku ve smyslu závěru o společném užití násilí svou argumentaci uvádí v bodech 13. a 14., ohledně nenaplnění znaku „ zmocnění se cizí věci “ v bodech 15. až 21. Soudu druhého stupně vytýká (bod 22.) nesprávné hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a tím vadu spočívající v nesprávné realizaci důkazního řízení, což má podle něj za následek zásah do jeho práva na spravedlivý proces a tím i založení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Pro případ potvrzení právního závěru, že se zmocnil „ cizí věci “, dovozuje obviněný chybějící úmyslnou formu svého zavinění na podkladě §18 odst. 1 tr. zákoníku (bod 23.). Odvolacímu soudu vytýká, že se obsahově shodnou odvolací námitkou ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Posouzení skutku v bodě I. na podkladě užití §23 tr. zákoníku pokládá za vyloučenou dovozovaným excesem spoluobviněného (body 24. a 25).
8. Pro jím vyložené nenaplnění znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a rovněž obligatorních znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (bod 27.) navrhl obviněný závěrem (část VI.), aby Nejvyšší soud jednak
· napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 9 To 340/2020, jakož i všechna rozhodnutí tomuto předcházející podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a poté buď
· podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby pro skutek popsaný pod bodem I., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, nebo
· podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc senátu odvolacího soudu nebo soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí,
to vše s tím, že požádal (část V.) o přednostní a urychlené rozhodnutí jeho dovolání s ohledem na obsah dovolacích námitek a závažné vady rozsudku soudu prvního i druhého stupně.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po rekapitulaci dovolacích námitek obviněného uvedla, že ten částí argumentace skutkové povahy vybočuje z účelového zaměření uplatněných dovolacích důvodů, a to zpochybněním své součinnosti na násilných atacích vůči poškozenému. Existence případného extrémního nesouladu však podle státní zástupkyně nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry. I přes údaje obsažené ve výpovědích obviněných a poškozeného, který si paradoxně nepamatoval jejich konkrétní násilné aktivity a slovní doprovod, ač uvedl, že na něj oba (obvinění) zaútočili a začali ho ihned mlátit, nelze podle státní zástupkyně s přihlédnutím ke kamerovým záznamům dospět k závěru, že skutková zjištění jsou zatížena extrémním nesouladem s provedenými důkazy a že by ohledně jednání dovolatele byly dány důvodné pochybnosti.
10. K námitce stran nenaplnění pojmových znaků „ spolupachatelství “ se spoluobviněným J. P. založené na poukazu, že z výroku o vině se podává, že obviněný P poškozenému (samostatně) odcizil krabičku cigaret, čímž podle dovolatele došlo k vybočení z původního rámce společného záměru obou spoluobviněných dohonit poškozeného F. a získat nazpět podvodně vylákanou hotovost ve výši 100 Kč, státní zástupkyně sdělila, že jí nelze přisvědčit. Přestože každý ze spoluobviněných dokončil svoje násilné jednání vůči poškozenému tím, že se zmocnil jiné věci z těch, které měl poškozený při sobě (dovolatel částky 100 Kč a spoluobviněný P. otevřené krabičky cigaret zn. Marlboro), vypovídá popis skutkového děje o jejich společném násilném jednání, vedeném záměrem zmocnit se věcí poškozeného v souvislosti s předcházejícím verbálním konfliktem mezi nimi tak, aby docílili vrácení částky 100 Kč za nekvalitní dávku drogy od poškozeného. V této souvislosti pak nelze přehlédnout jak společnou motivaci jejich jednání, uskutečněného v záměru získat od poškozeného vydanou finanční částku zpět, tak i zjištěný způsob jejich společného násilného jednání proti poškozenému, kterým nepochybně sledovali dosažení společného cíle, tedy získání majetkové hodnoty na poškozeném i za cenu použití násilí. Navíc k otázce společné motivace jejich trestného jednání vypovídají ta další skutková zjištění, která se týkají tvrzeného podvodu na kvalitě poškozeným odprodané dávky pervitinu pro potřeby obviněného P., získané sice za peníze dovolatelem vydané, nicméně nepocházející z jeho odděleného finančního zázemí. Pokud se předmětné finanční částky zmocnil právě dovolatel a spoluobviněný P. zvedl poškozeným upuštěnou krabičku cigaret, která mu při násilných atacích vypadla na zem, pak otázka, jaké konkrétní věci od poškozeného se každý z nich zmocnil, nemůže být pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnou, neboť zůstává podstatným, že společným jednáním ve smyslu §23 tr. zákoníku užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Ostatně k okolnostem jednání obou spoluobviněných v postavení spolupachatelů trestného činu loupeže připojil odvolací soud příhodný judikatorní odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 277/2016, aniž by bylo na těchto místech zapotřebí přistoupit k citaci právní věty uvedeného judikátu.
11. Bylo by tedy jen stěží možno reálně uvažovat o excesu ze strany spoluobviněného P. z posuzovaného spolupachatelského vztahu s odůvodněním, že předmětem jejich společného trestného záměru nebylo zmocnit se krabičky cigaret poškozeného. Dovolatel v této souvislosti navíc poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. na usnesení ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 580/2010, s tím obecně akceptovatelným právním závěrem, že „tzv. exces z rámce spolupachatelství má za následek, že ten ze spolupachatelů, který se ho dopustil, právě v rozsahu tohoto excesu odpovídá jako samostatný pachatel a druhý z pachatelů může odpovídat pouze za trestný čin, ke kterému směřoval jeho úmysl “). Pro úplnost je třeba poznamenat, že citovaná anotace z odůvodnění přezkumného závěru označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá; řešení otázky právního důsledku reálně nastalého excesu ze spolupachatelského vztahu na odpovědnostní vztah spolupachatele, jednajícího v excesu (bez specifikace příslušné judikatorní opory) vyplynul pouze z obsahu konstatované dovolací argumentace obviněného M. B. v posledně označené dovolací věci.
12. K námitce nedostatku naplnění znaku „ zmocnění se cizí věci “, resp. znaku „ věc cizí “ s tím, že poškozený nebyl vlastníkem finanční hotovosti 100 Kč a nebyl ani osobou oprávněnou k dispozici s takovou částkou, neboť patřila výlučně dovolateli (tuto částku měl poškozený u sebe z důvodu jejího podvodného vylákání od dovolatele oproti přislíbenému dodání dávky pervitinu), resp. argumentaci, že pokud tento finanční obnos pocházel z prodeje drog, tudíž z nelegální činnosti, pak je třeba jej považovat za výnos z trestné činnosti ve smyslu zákona č. 55/2017 Sb., přičemž rozborem občanskoprávní problematiky nabývání vlastnictví je možné dojít k závěru, že nabytí vlastnického práva k výnosu z trestné činnosti není možné, státní zástupkyně uvedla, že právní názor dovolatele nelze sdílet. Jestliže odvolací soud shodnou námitku již odmítl s tím podstatným argumentem, že poškozený nemusí být vlastníkem věci a v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1215/2015, pak tento judikát skutečně neřeší otázku vlastnického práva. Tuto otázku však nelze považovat za kruciální, jak dovolatel poznamenává. Z hlediska naplnění uvedeného znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže ve světle odpovídající části anotace označeného judikátu („ Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici proto, že mu věc byla půjčena, svěřena apod. “) není rozhodným, zda dovolatel svoje vlastnické právo k finanční hotovosti ve výši 100 Kč pozbyl při klamavém jednání poškozeného ohledně prodeje drogy, neboť postačovalo, že poškozený měl tuto částku ve své moci jakožto její faktický držitel, aniž by tedy musel být jejím oprávněným držitelem.
13. Postrádá tak na svém opodstatnění i ta část argumentace založená na nesouhlasu s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu pod bodem 7., ve kterém odmítl tvrzení obviněného, že se pro krátkost uplynulého času oprávněně domníval, že poškozený bude mít u sebe právě onen peníz, který od něho v uvedené souvislosti prodeje drogy obdržel. Navíc ani skutečnost, že by poškozený opravdu dovolateli (a nejen jemu – viz shora) tuto částku dlužil, by na správnosti použité právní kvalifikace nemohla nic změnit, neboť vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo hrozbou bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, protože peníze jako druhově určená věc jsou vůči pachateli i za této situace věcí cizí (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 33/1991 Sb. rozh. tr.).
14. Z hlediska naplnění dovolatelova zavinění ve vztahu k pojmovému znaku věci cizí by takový způsob vymáhání tvrzené finanční pohledávky nemohl odůvodňovat jeho jednání ve skutkovém omylu za podmínek §18 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení se závěrem o absenci splněných podmínek pro vyvození jeho trestní odpovědnosti ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku. Byl-li uznán vinným za násilné jednání v úmyslu zmocnit se věci, nacházející se vůči němu v právním režimu věci cizí, pak povaha této věci vylučovala důvodnost jím tvrzeného přesvědčení, že se předmětná finanční částka stále nacházela v jeho vlastnictví – k tomu a contrario usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 848/2005, publikované pod č. 23/2006 Sb. rozh. tr., řešící zcela jinou situaci možného jednání ve skutkovém omylu.
15. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, přičemž udělila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
21. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Úvodem této části je vhodné vymezit, v jakém rozsahu se dovolací soud zabýval dovoláním napadenými rozhodnutími. Obviněný v souladu s požadavkem plynoucím ze zákona napadl rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť to zcela jasně plyne z toho, co uvedl v části II. svého dovolání („ podává dovolání proti pravomocnému rozsudku soudu druhého stupně, a to do výroku o vině i trestu “), přičemž však z jeho argumentace [a rovněž vznesení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] je zřejmé, že svým mimořádným opravným prostředkem brojí i vůči rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že veškeré námitky směřuje vůči skutkovým zjištěním a následnému právnímu posouzení skutku pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu, který zůstal rozsudkem odvolacího soudu nezměněn, a rovněž při uvážení toho, že jeho konečný návrh (byť obviněný navrhuje zrušení celého rozsudku odvolacího soudu) se v zásadě upíná pouze k tomuto skutku, ohledně něhož také činí konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, zaměřil dovolací soud svoji pozornost jen na tento skutek, neboť z námitek obviněného v jeho dovolání obsažených dovodil, že skutek pod bodem II., a to v jeho vymezení i právním posouzení odvolacím soudem, svým dovoláním nenapadl. Veškeré vývody dále uvedené se proto vztahují toliko k dovoláním napadenému skutku.
24. Ve vztahu k výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uplatnil obviněný námitky, které je třeba vyhodnotit jednak jako nepodřaditelné pod obsahové zaměření jím uplatněného důvodu dovolání určeného k nápravě vad nastalých při hmotně právním posouzení (skutku či jiné skutečnosti významné pro rozhodnutí) – těmi jsou námitky skutkového a procesního charakteru (jím spojované s tvrzením o existenci tzv. extrémního nesouladu a porušením jeho práva na spravedlivý proces), jednak námitky formálně odpovídající zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto posledně jmenované vyhodnotil Nejvyšší soud jako neumožňující o dovolání obviněného rozhodnout některým ze způsobů upravených v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Na jejich podkladě proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející a dospěl k dále uvedeným závěrům, jež svědčí o důvodnosti mimořádného opravného prostředku dovolatele.
25. Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jemuž však nemohou vyhovět ty námitky, jimiž projevuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů či skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud musí připomenout, že v rámci dovolacího řízení zásadně není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jimiž je s dále uvedenou výjimkou tzv. extrémního nesouladu vázán, a musí tudíž (nejedná-li se o případ této výjimky) vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsaly soudy nižších stupňů (zpravidla soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku) ve svých rozhodnutích. Hodlá-li dovolatel dosáhnout přezkumu napadených rozhodnutí i po stránce skutkové (a nejde-li o případ upravený v §265b odst. 2 tr. ř.), musí – vyjma toho, že námitku extrémního nesouladu/rozporu mezi skutkovými a právním závěry na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé učiní explicitně součástí svého dovolání – ve svém mimořádném opravném prostředku na takovou vadu rozhodnutí konkrétní dovolací argumentací také přesvědčivým způsobem poukázat. Nemůže se omezit na pouhé konstatování, že napadené rozhodnutí je takovou vadou zatíženo, aniž by v konkrétnosti namítl, jaký výrok zatěžuje a jak se tato vada projevuje.
K otázce tzv. extrémního nesouladu a spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku
26. Z vymezení prvně uvedeného pojmu judikaturou Ústavního soudu lze dovodit, že se jí míní taková hrubá, očividná vada skutkových zjištění porušující právo obviněného na spravedlivý proces, která z hlediska garance poskytované obviněnému čl. 6 odst. 1 Úmluvy odůvodňuje zrušení rozhodnutí, v němž jsou taková zjevně nesprávná skutková zjištění obsažena.
27. Obviněný námitku extrémního nesouladu ve svém dovolání výslovně uplatnil [bod (12)], a to ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů, která odůvodnila posouzení skutku pod bodem I. jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Namítá, že učiněné skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování a že skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s jeho právem na spravedlivý proces. V návaznosti na to poukazuje na excesivní charakter jednání spoluobviněného, pokud se ten (mimo srozumění dovolatele) zmocnil krabičky cigaret.
28. Obsahově shodnou námitkou (bod 3. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu: „ On se ztrátou cigaret neměl nic společného a mohlo se jednat z jeho strany o exces. “) se zabýval již soud druhého stupně, který (bod 8.) přisvědčil správnosti posouzení jednání obviněných jako spolupachatelů, když poukázal na to, že „ oba byli společně při prvním setkání s poškozeným v OC N. S., společně ho v časovém odstupu honili a fyzicky napadli. Oba tedy byli srozuměni s tím, proč poškozeného pronásledují a fyzicky napadají“. Byť se tímto vyjádřením odvolací soud explicitně nevyjádřil k námitce tvrzeného excesivního jednání spoluobviněného, které má mít podle dovolatele svoji příčinu v tom, že v průběhu ataku na poškozené zvedl a poté s sebou odnesl krabičku cigaret, zjevně svou argumentací navázal na to, jak k věci přistoupil soud prvního stupně (jenž učinil právní závěr o spáchání činu obviněnými ve formě spolupachatelství), a na jeho skutková zjištění vyjádřená ve výroku odsuzujícího rozsudku, s nimiž se ztotožnil. Ani dovolací soud neshledává v soudy učiněných skutkových zjištěních rozhodných pro právní posouzení skutku vadu extrémního nesouladu s obsahem provedených důkazů, na niž by měl procesně reagovat, jak plyne z dále uvedeného. Již na tomto místě nicméně poznamenává, že tento jeho závěr (stran neexistence extrémního nesouladu) nelze vykládat tak, že by Nejvyšší soud považoval skutková zjištění vyjádřená v rozsudku soudu prvního stupně za úplná a do té míry konkrétní, aby poskytla nezbytný podklad pro řešení obviněným nastolených otázek (zde zejména stran tvrzeného excesu spoluobviněného – viz níže).
29. Ve vztahu k závěru nalézacího soudu, že oba obvinění vůči poškozenému „ úmyslně společně užili násilí“ , dovolatel tvrdí [bod (13)], že užití fyzického násilí z jeho strany nebylo u hlavního líčení prokázáno. S poukazem na svou výpověď a výpověď poškozeného dovozuje, že stran závěru o naplnění tohoto znaku objektivní stránky trestného činu došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takovému závěru však nelze přisvědčit, neboť je budován jen na sdělení poznatků plynoucích z účelově omezeného okruhu obviněným zmiňovaných důkazních prostředků, tedy při záměrném pominutí poznatků plynoucích z důkazního prostředku dalšího (kamerového záznamu), na němž svůj závěr o fyzickém napadení poškozeného i tímto obviněným (tedy dovolatelem) založil jak soud nalézací (body 7. a 18. jeho rozsudku), tak soud odvolací (bod 6. jeho rozsudku).
30. Z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně plyne, že oba obvinění poškozeného fyzicky napadli a odňali mu věci, s nimiž fakticky disponoval. S přihlédnutím k vyznění odůvodnění rozsudku (rozvíjejícímu skutkové zjištění soudu vyjádřené ve výrokové části), je nepochybné, že uvedený soud věc po skutkové stránce uzavřel tak, že důvodem napadení poškozeného bylo zmocnění se věcí, které měl při sobě (což implicitně plyne ze samotné výrokové části rozsudku, v níž bližší souvislosti subjektivního charakteru – tj. příčin jednání obviněných vůči poškozenému – uvedeny nejsou). Ve shodě s tím, co k této námitce dovolatele uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření k jeho dovolání (výše bod 10. a 11.) lze proto konstatovat, že napadené rozhodnutí (resp. i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) není – pokud by se vycházelo výlučně ze zjištění vyjádřených v popisu skutku ve výroku rozsudku – nesprávné ani ve smyslu tvrzené vady právního posouzení jednání obviněných podle §23 tr. zákoníku.
31. Při posuzování správnosti právní kvalifikace skutku však dovolací soud vycházel z jeho popisu obsaženého v rozsudku nalézacího soudu jako celku. Vyšel přitom z obecného předpokladu, že soustředění se dovolacího soudu výlučně na popis skutku obsažený ve výrokové části rozsudku (coby skutkového podkladu pro hmotněprávní subsumpci) by ve své podstatě mohlo v některých případech vést k odepření spravedlnosti. Ve výrokové části rozsudku jsou zpravidla v koncentrované podobě vyjádřena jen ta skutková zjištění, která soud považuje za nezbytná pro vyjádření znaků skutkové podstaty trestného činu, který ve skutku shledává. Další jejich rozvinutí a doplnění obsahuje mnohdy odůvodnění rozsudku. Tento způsob dělby popisu skutkových zjištění mezi výrokovou částí rozhodnutí a jeho odůvodněním však někdy může vést (jako je tomu ve věci posuzované) k tomu, že popis skutku ve výroku rozsudku neobsahuje některá skutková zjištění vyjádřená v jeho odůvodnění, která mohou mít význam pro právní kvalifikaci skutku. Bylo by v rozporu se zažitou praxí, pokud by k těmto zjištěním soudu nižšího stupně vyjádřeným v odůvodnění jeho rozsudku dovolací soud nepřihlédl při svém rozhodování o (ne)správnosti právní kvalifikace skutku. Je totiž nezbytné zdůraznit, že v takovém případě (tj. jsou-li skutková zjištění, jimiž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku argumentuje, skutečně v odůvodnění rozsudku obsažena) nenastává důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., k němuž je naopak nezbytné přistoupit tehdy, je-li argumentace dovolatele založena na prosazování vlastní skutkové verze.
32. Se závěry soudů nižších stupňů i názorem obsaženým ve vyjádření státní zástupkyně ohledně dovozeného spolupachatelství obou obviněných ve smyslu §23 tr. zákoníku by se dalo ztotožnit za situace převzetí jejich dalšího právního hodnocení vztahujícího se k věcem, jejichž navrácení hodlali i za užití fyzického násilí dosáhnout. Pokud by byl správný závěr, že částka 100 Kč a stříbrný řetízek byly ve vztahu k obviněným věcmi cizími, pak by bylo zřejmé, že není důvod se zaobírat důvodností námitky o excesivním jednáním spoluobviněného J. P. S touto námitkou je však nezbytné se vypořádat proto, že právní závěr Nejvyššího soudu stran posouzení naplnění znaku cizí věci je odlišný (viz níže).
33. Skutková zjištění soudu prvního stupně (a potažmo i soudu odvolacího) k posouzení této otázky však nelze považovat za dostatečná. Jak již uvedeno, popis skutku obsažený ve výroku rozsudku nalézacího soudu ani nevyjadřuje předchozí podvodné jednání poškozeného a v důsledku toho – a rovněž dovození závěru o naplnění znaku cizí věci u částky 100 Kč (ve vztahu k obviněným) – se ani nevyjadřuje v konkrétnosti, za jakých okolností (a zda při vědomí dovolatele a s jeho srozuměním) se spoluobviněný J. P. zmocnil cigaret poškozeného. Tedy věci jednoznačně cizí ve vztahu k oběma obviněným, která ohledně něho (tj. J. P.) odůvodňuje posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku. Dostatečný podklad pak neposkytují ani odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů. V důsledku toho není možno – aniž by se vyřešila otázka namítaného excesu – potvrdit právní závěr soudů nižších stupňů, že oba obvinění jednali jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku.
K naplnění dalších znaků objektivní stránky zvlášť závažného zločinu loupeže
34. Absenci zákonného znaku „ zmocnění se cizí věci “ buduje dovolatel [bod (15) a násl.] ve své argumentaci na tvrzení, že částka 100 Kč, kterou podle zjištění soudů při fyzickém napadení poškozeného tomuto odňal, nebyla ve vlastnictví poškozeného a ten nebyl ani osobou s ní oprávněně disponující, neboť byla ve vlastnictví jeho (obviněného). Ve vztahu k částce 100 Kč tak namítá nesprávné hmotněprávní posouzení spočívající v jejím označení za cizí věc . Poukazuje na to [bod (17)], že soudy nižších stupňů (v jiné trestní věci) ve vztahu k hotovosti vylákané poškozeným za prodej náhražky drogy zaujaly názor, že „ poškozený není oprávněnou osobou disponovat finanční částkou podvodně vylákanou od obviněných“ , a v této souvislosti odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 67 To 4289/2018, vydaný ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 65/2017. Poté svou argumentaci rozvíjí jak v rovině znaku objektivní stránky [dále bod 37. ad a), b)], tak v rovině znaku subjektivní stránky [od 37. ad c)].
35. Obviněný jednak tvrdí [bod (18)], že požadoval vrácení těch samých mincí, tedy věci individuálně určené, a zmiňuje [bod (19)], že obhajoba vycházela z toho, že hotovost ve výši 100 Kč nebyla v dané chvíli ve vztahu k obviněnému věcí cizí, ale jeho vlastní. Připomíná, že obsahově stejnou námitku uplatnil i ve svém odvolání. Způsob jejího vypořádání odvolacím soudem [bod 7. odůvodnění rozsudku: „Pokud sám odvolatel poukazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro prahu 7, že finanční prostředky získané z prodeje drog nelze považovat za vlastnictví osoby, které byly předány, ale že se jedná o výnos z trestné činnosti, pak se stále ve vztahu k obžalovanému jedná o cizí věc . Poškozený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici (viz rozhodnutí NS ČR ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1215/2015). “] nepovažuje dovolatel za případný, neboť „ neřeší kruciální otázku vlastnického práva obviněného k finanční částce 100 Kč a k případnému momentu pozbytí jeho vlastnického práva k uvedené částce“. Vyřešení této otázky pokládá za rozhodující pro závěr o naplnění sporovaného zákonného znaku objektivní stránky trestného činu loupeže. Předkládá názor, podle něhož „ vlastnické právo k finanční hotovosti v částce 100 Kč nikdy nepozbyl při klamavém jednání (prodeji drog) poškozeného“.
36. O právní argumentaci odvolacího soudu, v níž reagoval na jeho odvolací námitku stran tvrzené totožnosti platidel (rovněž bod 7. odůvodnění rozsudku: „ Tvrzení obžalovaného, že finanční prostředky u poškozeného měly být právě ty, které mu předal , tak nemůže obstát, neboť peníze jsou věc druhově určená a vzhledem k časovému odstupu nelze dovodit, že finanční prostředky, které byly poškozenému obžalovanými vzaty, jsou právě ty, které mu předtím dali.“ ), dovolatel prohlašuje, že je založena na hodnocení rozporném s hodnocením důkazů nalézacím soudem (dovolatel poukazuje na to, že delší časový odstup od předání peněz dovozuje odvolací soud z výpovědi poškozeného, kterou nalézací soud z převážné části označil za nevěrohodnou a tudíž nepoužitelnou ke konstrukci skutkových závěrů), a je tak výsledkem nesprávné realizace důkazního řízení.
37. Vyjma argumentace spočívající a) na tvrzení o své snaze získat zpět identické mince, jimiž platil poškozenému v domnění, že mu prodává drogu, buduje dovolatel svůj závěr o nesprávnosti právního posouzení skutku na tvrzení, že b) v důsledku svého omylové jednání vyvolaného poškozeným nepozbyl vlastnického práva k částce 100 Kč, kterou vymohl zpět, a pro případ neztotožnění se dovolacího soudu s takovým vývodem předkládá c) úvahu o jednání ve skutkovém omylu.
38. Stran první varianty lze uvést, že její posouzení v určitém smyslu ztěžuje to, že jistou nejasnost do věci vnáší způsob, jakým soud prvního stupně přistoupil ke zdůvodnění svých skutkových a právních závěrů. Na jedné straně totiž uvádí (bod 21. jeho rozsudku), že vina obviněných (co do skutkových závěrů) skutkem pod bodem I. „ plyne z jejich částečného doznání a je prokázána i dalšími provedenými důkazy, zejména pak výpovědí poškozeného svědka F., jakož i kamerovými záznamy “, na straně druhé výpověď poškozeného hodnotí „ jako zcela nevěrohodnou … pokud jde o skutečnosti, které jeho napadení obžalovanými předcházely “, v důsledku čehož dospívá ke zjištěním, která se značně odchylují od žalobních tvrzení (co do příčin napadení poškozeného i rozsahu mu při útoku odňatých peněz). Uvedené konstatování však nemá vliv na samotná výsledná skutková zjištění soudů, o nichž – přes snahu obviněného tyto znevěrohodnit – důvodné pochybnosti nevznikají. Tato zjištění tudíž nejsou zatížena ani tzv. extrémním nesouladem s obsahem provedených důkazů, neboť za základ skutkových zjištění nelze brát (toliko) ani výpovědi obviněných, které si rovněž odporují a jsou i (případě dovolatele např. ohledně skutečného fyzického ne/napadení poškozeného) v přímém rozporu s objektivní skutečností (jak plyne z již zmíněného kamerového záznamu). Za rozpor dosahující závažnosti, jež by měla odůvodnit kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí, nelze pokládat – s ohledem na jeho irelevantnost z hlediska právního posouzení skutku – ani poukaz dovolatele, jímž se snaží prokázat, že k napadení poškozeného obviněnými došlo s menším časovým odstupem po jeho odchodu o nich, než s jakým uvažoval soud odvolací.
39. Ve vztahu k argumentaci ohledně činu předcházejícího podvodnému jednání poškozeného je vhodné uvést, že ji prezentuje následující část dovolání obviněného spojovaná z výše označenou (bod 30.) jinou trestní věcí: „ Tyto peníze přitom nebylo možné spravedlivě považovat za přírůstek majetku poškozeného a nelze je tak ani považovat za jeho věc. (…) prodej drog je nutno považovat za jednání, které odporuje zákonu, a tudíž ústní smlouvy za tímto účelem uzavírané jsou z povahy věci vždy neplatné. Navíc takto získané prostředky je nutné považovat za výnos z trestné činnosti, který definuje zák. č. 55/2017 Sb. novelizující §77b odst. 2 písm. c) tr. řádu jako věc důležitou pro trestní řízení, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za trestný čin nebo byla, byť jen zčásti, nabyta za věc získanou trestným činem nebo za věc tvořící odměnu za trestný čin, včetně plodů a užitků. Rozborem občanskoprávní problematiky nabývání vlastnictví je přitom možné dojít k závěru, že nabytí vlastnického práva k výnosu z trestné činnosti není možné . (…) Na závěru o neplatnosti ústní smlouvy uzavřené mezi obžalovanými a poškozeným nic nemění ani to, pokud by poškozený obžalovaným prodal jen jakousi sušinu zcela bez obsahu delta-9-tetrahydrocannabinolu (THC) jako účinné látky drogy marihuana. Podle §585 občanského zákoníku platí, že jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné. Pro platnost právního jednání má tedy omyl význam tehdy, týká-li se rozhodující okolnosti, tj. podstatný omyl - což v daném případě byl, neboť obžalovaní jistě nezamýšleli kupovat náhražku drogy. Navíc podle §584 občanského zákoníku bylo-li právně jednáno v omylu vyvolané lstí, je právní jednání neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti“.
40. Jak dovolací soud ověřil, výše uvedená citace odpovídá tomu, co soud prvního stupně v dovolatelem odkazované trestní věc obviněných M. Ď., A. F. a M. P. uvedl v bodech 13. až 15. odůvodnění svého rozsudku v návaznosti na svůj závěr, že „ peníze vylákané poškozeným nepředstavují pojmový znak cizí věc “ . Dodat lze, že odvolací soud pak k odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněných M. Ď. a M. P. proti výroku o vině (uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku) tyto uznal vinným souběhem tohoto přečinu se zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „ obžalovaní, pokud se domnívali, že je poškozený klamným počínáním připravil o peníze či následně i okradl o peněženku obžalovaného … a že tudíž mají zákonný nárok na jejich vrácení, pak je měli v souladu s ust. 76 odst. 2 tr. řádu zadržet, přivolat policii, která by oprávněnost jejich nároku prověřila a následně konala. Pokud však obžalovaní přistoupili k agresivnímu svémocnému jednání, bezesporu naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, navíc spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tak činili na místě veřejnosti přístupném. Odvolací soud vytýkané pochybení napravil … v souladu s oprávněným požadavkem státní zástupkyně“.
41. Z uvedených citací je zřejmé, že v dovolatelem označené věci soudy skutečně ve skutkově srovnatelné věci ( „… poškozeného spolu s obžalovaným A. F. doběhli na tramvajové zastávce …, kde ho napadli četnými ranami pěstí do hlavy, přičemž když si poškozený kryl hlavu rukou, v níž svíral mobilní telefon zn. Huawei, obžalovaný A. F. využil situace, vypáčil mu jej z ruky a uschoval do své kapsy, následně obžalovaní společně poškozeného obstoupili a jeden z obžalovaných vzal poškozenému zpět vylákané peníze, přičemž vzápětí poškozeného opětovně na zastávce tramvaje napadli …“) věc obviněných M. Ď. a M. P. (a to i v souladu s právním názorem státní zástupkyně, která – podle znění odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – „ V případě obžalovaných Ď. a P. … akceptuje, že jejich jednání nebylo oproti obžalobě právně kvalifikováno jako zločin loupeže s ohledem na exces, jehož se v rámci spolupachatelství dopustil obžalovaný F., nicméně nepřijímá argumentaci obvodního soudu, pro kterou jednání zbývajících dvou spoluobžalovaných neposoudil jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, konkrétně nesouhlasí s jeho výkladem svépomoci … “) posoudily způsobem požadovaným dovolatelem, tj. jako trestný čin vydírání a nikoli loupeže. Toliko v případě A. F. totiž oba dospěly k závěru, že ten spáchal zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle nalézacího soudu u tohoto obviněného „ tento úmysl (míněn „ výtržnický úmysl společensky nepřijatelným způsobem potrestat poškozeného veřejně zbitím “) … situačně přerostl v úmysl loupežný “. Byť to z rozhodnutí obou soudů explicitně neplyne (podle nalézacího soudu obviněný A. F. „ svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci “), lze důvodně usuzovat, že naplnění znaku cizí věci u tohoto obviněného shledaly ve vztahu k mobilnímu telefonu, jenž ve vztahu k němu byl nepochybně takovou (cizí) věcí .
42. Inspirace dovolací argumentace obviněného poukazovaným rozhodnutím je zjevná i proto, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku akcentoval rovněž otázku identity nazpět získaných peněž, když uvedl, že „ [p]odle ustálené soudní praxe vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sice naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty zločinu loupeže (srov. např. č. 33/1991-I Sb. rozh. tr.). Tento právní názor totiž vychází z toho, že dlužné peníze násilím získané od poškozeného nejsou zpravidla fyzicky totožné s penězi, které poškozený pachateli dlužil a jejich shoda je pouze druhová. V projednávané věci však obžalovaní nezastihli poškozeného až s časovým odstupem a nepožadovali ´pouze´ druhově totožné peníze. Chtěli naopak ihned po vylákání peněz vydat přesně tu samou konkrétní bankovku o nominální hodnotě 200 Kč, kterou poškozenému zaplatil obžalovaný P. “.
43. Jak již bylo uvedeno, odvolací soud rozhodující ve věci dovolatele (byť týž krajský soud jako ten, který rozhodl v odkazované trestní věci) argumentaci obviněného nepřisvědčil, když s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1215/2015, uvedl, že z hlediska výkladu znaku „ cizí věc “ se nemusí jednat o věc ve vlastnictví poškozeného, neboť dostačuje, že ji má ve své dispozici. Takovou reakci na odvolací námitku nepovažuje dovolatel za dostatečnou, když namítá, že se nevypořádává s otázkou oprávněné dispozice.
44. V obecném nazírání otázka oprávněné či neoprávněné dispozice poškozeného s (movitou) věcí nehraje roli při řešení naplnění znaku cizí věci, neboť takovou je i věc, s níž není poškozený oprávněn nakládat např. proto, že jde o věc získanou trestným činem. Věc náležející jako vlastníkovi osobě A, kterou odcizí osoba B, je ve vztahu k osobě C, která se jí zmocní násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí odejmutím z dispozice osoby B, věcí cizí ve smyslu zákonného znaku §173 tr. zákoníku, takže již samotná pohrůžka bezprostředního násilí či jeho užití v úmyslu této věci se zmocnit, odůvodňuje posouzení činu osoby C v podobě trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku.
45. Obviněný však při své obhajobě a rovněž v argumentaci uplatněné ve svém dovolání poukazuje na neoprávněnost dispozice poškozeného s částkou 100 Kč na základě vývodu, že nadále zůstal jejím vlastníkem, což vylučuje učinění závěru, že jednal ve vztahu k cizí věci. Podvodné jednání poškozeného, které je součástí skutkových zjištění soudů (v důsledku ztotožnění se odvolacího soudu se závěry nalézacího soudu), podle něj znamená, že vlastnictví k věci (částce 100 Kč v příslušných mincích) nepozbyl v důsledku majetkové dispozice pod vlivem omylu.
46. Pojem cizí věc není trestním zákoníkem vymezen v podobě tzv. legální definice, na rozdíl od pojmu Věc (§134) nebo pojmu Věc náležející pachateli (§135). K vyložení jeho obsahu tak dochází s přihlédnutím k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ nebo „NOZ“). Není sporu o tom, že „c izí “ je věc náležející zcela nebo zčásti jiné osobě, než pachateli a že tudíž i v případě trestného činu loupeže cizí věcí ve smyslu zákonného znaku jeho objektivní stránky je třeba rozumět movitou věc, která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici.
47. Jak již zmíněno, obsah pojmu „cizí věc“, který je třeba pokládat za tzv. normativní znak užitý v trestním zákoníku mimo jiné při vyjádření objektivní stránky trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku, je nutno vyložit s přihlédnutím k příslušným ustanovením občanského zákoníku. Ten v ustanovení §489 definuje pojem věci v právním smyslu , jíž je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Míněny jsou nejen hmotné předměty (věci movité, mezi něž patří např. peníze, a nemovité), ale i nehmotné předměty, např. ochranné známky, patenty, autorská práva či pohledávky na zaplacení (právo na vrácení půjčky, vydání bezdůvodného obohacení, nahrazení škody apod.). NOZ nedefinuje bez dalšího pojem „ cizí věc “, ale upravuje věcná práva včetně věcných práv k věci cizí. K věcným (majetkovým) právům absolutní povahy (působícím erga omnes ) náleží vlastnictví a spoluvlastnictví (část třetí hlava II §976 a násl. NOZ), jakož i řádná a poctivá držba (§987 až §1010 NOZ), dále k nim náleží věcná práva k věcem cizím, což jsou případy, kdy věcné právo k věci přísluší jiné osobě než vlastníkovi, v důsledku čehož je vlastník ve výkonu svého práva omezen či zatížen (právo stavby, věcná břemena, zástavní právo, zadržovací právo – část třetí hlava II díl 5 NOZ). K věcným právům nehmotné povahy náleží práva ze závazků (viz část čtvrtá NOZ, upravující oblast relativních majetkových práv).
48. Cizí věc je podle uvedeného výkladu věc v právním smyslu, k níž subjektu práva (fyzické či právnické osobě – viz část první hlava II NOZ) coby pachateli (krádeže, podvodu, loupeže) nenáleží či nepřísluší jakékoli věcné (majetkové) právo (viz shora), tudíž takové osobě zákon ve vztahu k uvedené věci neposkytuje žádnou ochranu, a právě proto je taková věc de iure vůči této osobě (jakožto pachateli …) věcí cizí.
49. V obecnosti lze připomenout, že věcné právo nelze nabýt z neplatného právního jednání. Podle NOZ není dovoleným jednáním, jestliže obsahem a účelem neodpovídá dobrým mravům či zákonu (srov. §547 NOZ). Jestliže smyslem a účelem zákona je např. zabránit nelegálnímu prodeji drog, je právní jednání v podobě kupní smlouvy, jejímž předmětem jsou drogy (zakázané látky), nejen ve formálním rozporu se zákonem, ale i s jeho smyslem a účelem, tudíž je od počátku postiženo neplatností (viz pravidla zakotvená v §580 NOZ). Z absolutně neplatného jednání nelze nabýt věcné (majetkové) právo, což znamená, že k věcem (zakázané látce a finančním prostředkům v rozsahu zaplacené kupní ceny) takto nabytým a (neoprávněně) osobou drženým se z pozice držitele věci nelze domáhat ochrany z titulu věcného práva, tj. osoba k takto získanému majetku nemůže uplatnit vlastnictví či jiné věcné právo (např. zadržovací právo). Obecně platí, že z neplatného právního jednání jsou účastníci povinni se vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení, samozřejmě vyjma např. situace, kdy věc (droga) spjatá s trestným činem propadne státu.
50. Konkrétněji vyjádřeno je nezbytné zdůraznit, že NOZ definuje osoby jako nositele práv včetně věcných práv a pozitivně vymezuje, co je věcným (majetkovým) právem. Výkladem z opaku ( per argumentum a contrario ) z toho plyne, že pro všechny ostatní osoby (tzn. shora příkladem uvedené: zloděje, podvodníky, loupežníky) je konkrétní věc, k níž má jiná konkrétní osoba od osob shora uvedených odlišná (např. poškozený) věcné právo, věcí cizí . Proti zásahům třetích osob do věcného práva jejího nositele (osoby oprávněné z titulu věcného práva) je subjekt práva zákonem chráněn.
51. Vyznívá-li skutkové zjištění soudu obsažené v odůvodnění jeho rozsudku tak, že obvinění s poškozeným uzavřeli ústně kupní smlouvu, jejímž předmětem byla droga, je takové právní jednání od počátku absolutně neplatné, protože se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje zákonu i zjevně narušuje veřejný pořádek (§580 odst. 1 ve spojení s §588. NOZ). Jestliže právní vztah mezi účastníky za této situace nemohl platně vzniknout, nelze se z tohoto vztahu dovolávat relativní neplatnosti.
52. Z výše uvedeného plyne závěr, že na původních majetkových vztazích [tj. mezi pachatelem obžalobou spatřované loupeže (tj. dovolatelem) a poškozeným touto loupeží, tj. pachatelem předcházejícího podvodu], se v důsledku výše uvedeného ničeho nezměnilo. Dovolatel zůstává i nadále (po soudy zjištěném podvodném nákupu drogy) vlastníkem částky 100 Kč, kterou za použití násilí získal zpět od poškozeného (tj. podvodnického dealera). Nezmocnil se tedy věci cizí , nýbrž své vlastní. Tuto skutečnost takto vnímal i subjektivně, tedy ve shodě s objektivní realitou. Proto nejednal v negativním skutkovém omylu.
53. Nejvyšší soud proto dovozuje, že i věc, která se z dispozice jejího vlastníka (takto prvotně poškozeného podvodem, tj. dovolatele) dostala do dispozice jiné osoby (v projednávané věci P. F.), v důsledku jejího podvodného jednání, je třeba – v případě následného násilného jednání vlastníka vůči osobě, která ji má v neoprávněné dispozici – pokládat (vůči němu, tj. původnímu vlastníku) za věc nikoliv cizí ve smyslu zákonného znaku trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku, nýbrž za věc jeho vlastní. Jen na doplnění se připomíná, že na nezbytnost náležitého posouzení toho, ve vztahu k jaké věci, tj. zda vlastní či cizí, jedná pachatel užívající násilí či pohrůžky bezprostředního násilí vůči osobě, která ji má ve svém držení v době činu, upozornilo již rozhodnutí publikované pod č. 58/1967 Sb. rozh. tr., jehož závěry lze přiměřeně použít i na věc posuzovanou.
54. Je vhodné zmínit, že vývody výše uvedené se z hlediska výkladu zákonného znaku cizí věc vztahují ke skutkově jiné situaci (snaha obviněného získat zpět peněžní částku předanou poškozenému v souvislosti s údajným nákupem drogy), než která byla řešena ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 129/2017, v níž byl zaujat názor, že omamnou nebo psychotropní látku (v posuzovaném případě zmocnění se marihuany) je možno považovat za cizí věc ve smyslu zákonného znaku trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (blíže viz označené rozhodnutí publikované pod č. 11/2018 Sb. rozh. tr.).
K otázce tvrzeného jednání obviněného ve skutkové omylu
55. Z hlediska rozhodnutí o vině obviněného, resp. i odůvodnění Nejvyššího soudu stran důvodů jeho rozhodnutí o dovolání obviněného, není nezbytné se věnovat jeho další námitce spočívající ve zpochybnění subjektivní stránky trestného činu loupeže poukazem na jeho jednání v negativním skutkovém omylu. Tato námitka jím byla vznesena podpůrně pro případ, že (by) objektivně jednal ve vztahu k věci cizí. Jak již bylo vyloženo výše, k takovému závěru dovolací soud nedošel, neboť uzavřel, že poškozeným podvodně vylákaná hotovost v částce 100 Kč byla ve vztahu k dovolateli nadále jeho věcí vlastní, o čemž měl obviněný totožnou (správnou) představu. Nejednal tudíž ve skutkovém omylu. Jakékoli další vývody stran zásad uplatňujících se v případě posuzování omylu o tzv. normativním znaku skutkové podstaty by proto byly zcela nadbytečnými a nedůvodně zatěžujícími text tohoto rozhodnutí.
V.
Způsob rozhodnutí
56. Nejvyšší soud zjistil, že dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem důvodně napadl rozhodnutí soudů nižších stupňů, které uzavřely, že jednal ve vztahu k cizí věci. Nesprávnost tohoto jejich právního závěru způsobuje vadnost právního posouzení skutku dovolatele jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Z důvodu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě proto Nejvyšší soud podle §265 k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jednak
a) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. 9 To 340/2020-459, v části, v níž ponechal nezměněným výrok o vině dovolatele zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obsažený pod bodem I. odvoláním napadeného rozsudku, a ve výroku o trestu, dále
b) jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 7. 2020, č. j. 19 T 61/2020-413, ve výroku o vině dovolatele zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod I.), a konečně
c) i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
57. Ohledně zrušené části týkající se výroku o vině postupoval Nejvyšší soud tak, že podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem tohoto soudu je, aby s přihlédnutím k tomu, co vyjádřilo toto rozhodnutí a při vázanosti právním názorem, který je v něm obsažen, o vině dovolatele skutkem pod bodem I. žalobního návrhu znovu rozhodl. Předpokladem správného rozhodnutí je zjištění a vyjádření takového skutkového stavu, který mu umožní reagovat na námitky dovolatele, k nimž se dovolací soud právě pro nekonkrétnost skutkových zjištění nemohl zodpovědně vyjádřit. Nově formulovaným konkrétním skutkovým zjištěním, která vyjádří ve výroku svého rozsudku (v popise skutku), pak soud přiřadí odpovídající právní kvalifikaci. Vrácení věci až soudu prvního stupně je odůvodněno právě tím, že tvorba skutkových zjištění je především úkolem tohoto soudu. Současně se tak obviněnému (a současně i státnímu zástupci) umožňuje uplatnění řádného opravného prostředku ve vztahu k rozhodnutí, jenž se netýká jen otázek právní kvalifikace skutku, nýbrž i jeho vlastního skutkového vymezení.
58. Argumentace dovolatele neodůvodnila, aby Nejvyšší soud přistoupil (za přiměřeného užití ustanovení §261 tr. ř.) i ke kasaci výroku o vině (a výroku na něj navazujícího) týkajícího se obviněného J. P., který navíc ani odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal, neboť ohledně právního posouzení jeho skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ani na podkladě námitek dovolatele (s ohledem, že se zmocnil cigaret poškozeného) žádné pochybnosti nevznikly.
59. Tímto rozhodnutím nedošlo k žádné změně týkající se trestní odpovědnosti obviněného přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, stejně jako jeho povinnosti nahradit způsobenou škodu poškozenému Lidl Česká republika, v. o. s., IČ: 261 78 541, ve výši 7.140 Kč, která se k této jeho trestní odpovědnosti váže. Tuto skutečnost vyjadřuje ta část výroku, v níž je vyjádřeno, že jinak zůstává dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nezměněn.
60. O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. O vazbě obviněného rozhodl Nejvyšší soud samostatným usnesením.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu