ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.520.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 520/2021-1064
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, č. j. 12 To 98/2020-980, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 11/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 43 T 11/2019-942 , byl obviněný V. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil (zkráceně vyjádřeno) tím, že
jako advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou pod ev. č. XY přijal na základě smlouvy o úschově, kterou uzavřel dne 21. 8. 2013 jakožto schovatel s poškozeným J. Š., nar. XY, a T. P., nar. XY, jakožto složiteli, do úschovy částku 15 000 000 Kč, která byla dne 22. 8. 2013 složena na účet advokátní úschovy č. XY (dále jen “účet advokátní úschovy“), přičemž v období od 22. 8. 2013 do 18. 3. 2014 si část takto svěřených finančních prostředků v celkové výši 10 350 385 Kč v rozporu s podmínkami smlouvy, bez souhlasu a vědomí poškozeného J. Š. a v rozporu s usnesením představenstva České advokátní komory ze dne 28. 6. 2004 č. 7/2004 Věstníku, o provádění úschov peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta advokátem, zejména s jeho čl. 2 odst. 5, přisvojil a použil pro vlastní potřebu nebo k jinému než sjednanému účelu, a to zejména pro uspokojování vlastních potřeb, úhradu již existujících dluhů, úhradu jiných úschov, úhradu splátek hypotečního úvěru apod., přičemž ... (jednal způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku pod body 1. až 40.), čímž způsobil J. Š., nar. XY, škodu v souhrnné výši 10 350 385 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 2021, č. j. 12 To 98/2020-980 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Miroslava Kučerky dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno. Má za to, že dosavadní průběh řízení neprokazuje naplnění skutkové podstaty, jíž byl uznán vinným, ale toliko skutkové podstaty jiné, resp. jiného rozsahu. Stěžejní je přitom otázka výše způsobené škody. Podle výroku o vině si měl přisvojit částku ve výši 10 350 385 Kč, přičemž zbývající prostředky ve výši 4 650 000 Kč měl uhradit J. Š. Upozornil přitom, že ještě před podáním obžaloby finanční prostředky v plné výši vrátil a způsobená škoda tak činí fakticky 0 Kč. Je si vědom toho, že tato skutečnost nemůže způsobit jeho úplné zproštění, je však třeba ji zkoumat. Fakt, že odstranil škodlivý následek svého jednání je podstatný v kontextu kritéria společenské škodlivosti jeho jednání.
6. Dovolatel namítl dále, že soudy nebyla zohledněna stěžejní okolnost, jíž je to, že podle smlouvy o zprostředkování se J. Š. zavázal zaplatit mu provizi 4 % kupní ceny, tedy 600 000 Kč, a to úhradou z úschovy kupní ceny. Zcela prokazatelně mu tudíž svědčilo právo z úschovního účtu převést ve svůj prospěch 600 000 Kč. Mělo tak dojít k vzájemnému zápočtu pohledávek, o čemž informoval J. Š. dne 14. 3. 2014. Nemohl si tak protiprávním jednáním přisvojit částku 10 350 385 Kč, ale pouze 9 750 385 Kč. V předcházejícím řízení nikdy nebylo postaveno na jisto, od jakého konkrétního data mohl převod učinit. Obviněný v této souvislosti poukázal na písemnosti ze dne 1. 3. 2021 a 10. 3. 2021, které připojil ke svému dovolání. V návaznosti na to uvedl, že v důsledku neúplného zjištění skutkového stavu došlo ke zcela nesprávnému právnímu hodnocení předmětného skutku a užití nesprávného ustanovení trestního zákoníku.
7. Ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo započtení nikdy zkoumáno. Nárok na započtení vzájemných pohledávek nastal již okamžikem uzavření smlouvy o zprostředkování, jejíž součástí je i dohoda o vzájemném započtení. Jednalo se o započtení dohodou a u toho účinky nenastávají k okamžiku střetu splatností, ale kompenzačním úkonem, kterým je uzavření dohody. Od okamžiku uzavření smlouvy o zprostředkování mu tudíž svědčilo subjektivní právo převést uvedené finanční prostředky odpovídající provizi. V případě přijetí závěru, že účinky započtení nastaly až jeho jednostranným prohlášením ze dne 14. 3. 2014 (což však neodpovídá zákonným ustanovením, konsensuální povaze dohody o započtení, ani sdělení poškozeného ze dne 10. 3. 2021), zánik pohledávek nastává se zpětnou účinností k okamžiku, kdy jsou všechny kompenzability splněny u pohledávky, u které nastaly později. Takovým okamžikem je v tomto případě nejpozději datum 30. 1. 2014, neboť zprostředkovatelská smlouva splatnost provize stanovila nejpozději na 3 měsíce poté, co bude kupní smlouva vložena do katastru nemovitostí, k čemuž došlo dne 30. 10. 2013. Je tak zřejmé, že i pokud by k započtení vzájemných pohledávek došlo až jednostranným prohlášením, jejich vzájemné pohledávky by co do výše 600 000 Kč zanikly nejpozději ke dni 30. 1. 2014, a on by tak byl bez dalšího oprávněn si nejpozději od tohoto dne z úschovního účtu převést částku ve výši 600 000 Kč ve svůj prospěch. Odkázal v této souvislosti také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3966/2019.
8. Dovolatel dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu k problematice tzv. extrémního nesouladu a opomenutých důkazů a zopakoval, že soudy nevzaly v potaz, že faktická způsobená škoda byla 0 Kč. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 215/2001, jenž podle jeho mínění dopadá na jeho situaci. Uvedl k tomu, že nikdy nezamýšlel žádnou z finančních částek nevrátit, pouze „vytloukal klín klínem“ a v konečném důsledku fakticky nikoho svým jednáním nepoškodil.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, č. j. 12 To 98/2020-980, zrušil podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Připojil také návrh na odložení výkonu rozhodnutí.
10. Nejvyšší soud ke dni svého rozhodování nedisponoval vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného, které mu bylo doručeno až dne 28. 5. 2021.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Obviněný sice namítl nesprávnost právního posouzení skutku, svou argumentaci však založil však na zpochybnění skutkových závěrů, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Vyjádřeno jinak, dovozovanou nesprávnost právní kvalifikace skutku nevztahuje ke zjištění, že svým jednáním způsobil poškozenému škodu ve výši 10 350 385 Kč, jak soudy uzavřely, nýbrž k částce nižší, jež by měla svědčit o nedůvodnosti právního závěru, že svým činem způsobil škodu velkého rozsahu. O neopodstatněnosti aplikace tohoto zákonného znaku vymezeného v odst. 5 pod písm. a) §206 tr. zákoníku se snaží dovolací soud přesvědčit s poukazem na své údajné oprávnění užít ve svůj prospěch částku 600 000 Kč, coby sjednané provize ve výši 4% z kupní ceny, kterou mohl z advokátní úschovy, resp. příslušného úschovního účtu, čerpat od 31. 1. 2014. Soudy nižších stupňů podle něj pochybily, když toto při svém rozhodování nezohlednily. Podle dovolatele proto jejich pochybení spočívá v tom, že do výše škody zahrnuly i jím vyjmenované operace v období od 11. 2. 2014 do 18. 3. 2014 (převody v celkové výši 610 00 Kč), o níž měla být vyčíslená výše škody nižší. Na tomto základě namítá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Uvedené argumentaci (podrobně rozvedené v textu dovolání) nemůže Nejvyšší soud přisvědčit. Její podstatou totiž je, aby dovolací soud (v případě, že by vyhověl požadavku dovolatel) prohlásil za beztrestné ty útoky pokračujícího trestného činu, které nalézací soud vymezil v bodech 31. až 40. skutkové věty výroku o vině. Přitom o jejich protiprávnosti (a v důsledku toho i trestnosti) nevznikají žádné pochybnosti. Poukaz dovolatele na obsah smluvních ujednání a z nich dovozovaných souvislostí je nepřípadný proto, že vznik nároku dovolatele nelze odvozovat od jím odkazovaného formálního splnění podmínky, na niž byla možnost jejich výplaty vázána (uplynutí tří měsíců od podání návrhu na vklad na katastru nemovitostí), nýbrž z povahy věci na splnění těch aktivit, k nimž se dovolatel zavázal.
17. Odhlížet totiž nelze od podstaty smluvních vztahů a od nich se odvíjejících práv a povinností. Nelze pochybovat o tom, že odměna zprostředkovateli náleží právě za zprostředkování koupě o za ochranu práv jejích smluvních stran (konkrétně zabezpečení převodu vlastnického práva a zabezpečení úhrady kupní ceny). Jinými slovy, nárok na vyplacení sjednané provize by dovolateli vznikl, pokud by jednal způsobem, který od něj smluvní strany zprostředkovatelské smlouvy očekávaly, tj. pokud by jednal právu odpovídajícím způsobem. Důkazním řízením však byl prokázán pravý opak.
18. O tom, že smluvním podmínkám obviněný nechtěl dostát, svědčí zcela výmluvně již to, že hned následujícího dne po uzavření smlouvy a týž den, kdy je kupní cena ve výši 1 mil Kč na účet jím ovládaný složena, z něj odesílá částku 2 000 000 Kč a v krátké časové návaznosti s ní nakládá způsobem zcela rozporným s účelem jejího složení formami jasně popsanými ve výroku odsuzujícího rozsudku. Požadavek na odečtení částky 600 000 z výše zjištěné škody je zcela nepřijatelný (již i proto, že označenými operacemi vyčerpal částku vyšší).
19. Přestože se dovolatel snaží prezentovat do podoby jedince ochotného nést právní následky zjišťované trestní odpovědnosti (a domáhá se „toliko“ vyslovení příznivější kvalifikace svého činu a příznivějšího právního následku - trestu), ve své podstatě vyslovuje zcela nepřijatelný požadavek. Dovedeno ad absurdum přijetí jeho požadavku, tj. odpočtení sjednané provize, která zcela jednoznačně je vázána na právní jednání, v případech, kdy jedinec (pachatel trestného činu) jedná protiprávně, a o tom v případě dovolatele nevzniká pochybnost (a je to rovněž dostatečně vyjádřeno v popise skutku), by v jiných případech mohlo vést k jeho naprosté beztrestnosti a tím nastolení zcela nepřijatelného stavu. Dostačovalo by totiž pouze to, aby se předmětem zpronevěry stala částka nepřevyšující sjednanou provizi. Pod pláštíkem poskytování právních služeb (a navenek prezentované ochrany poskytované peněžním prostředkům advokátem v případě jejich složení do advokátní úschovy) by takto uvažovaný pachatel mohl jednoznačně protiprávní a trestné jednání páchat bez vyvození jakékoli trestní odpovědnosti a ochrany práv poškozených.
20. Soudy nižších stupňů zcela důvodně uzavřely, že se obviněný dopustil trestného činu a správně určily i jeho rozsah. Obviněný zcela neoprávněně a v rozporu se zákonem řešil své majetkové problémy (namísto hrazení svých závazků ze svého majetku) na úkor poškozeného, kterému způsobil soudy označenou výši škody. K ostatním námitkám (tj. uhrazení celé škody, tvrzenému nezamýšlení žádnou částku nevrátit atd.) se vyjádřily již soudy nižších stupňů a z hlediska rozhodování o dovolání na ně již Nejvyšší soud necítí potřebu reagovat. Stejné platí – s ohledem na výše uvedené – i ve vztahu k listinám přiloženým k dovolání, neboť podstatu věci bylo třeba vyložit na podkladě zjištění plynoucích z provedeného dokazování před soudy nižších stupňů.
V.
Způsob rozhodnutí
21. Rozhodnutí nižších soudů napadená dovoláním obviněného rozhodně nezatěžuje vada v podobě existence tzv. extrémního nesouladu či opomenutých důkazů ve významu těchto pojmů vyloženém judikaturou Ústavního soudu. Toto Nejvyšší soud uvádí proto, že dovolatel se těchto pojmů ve své argumentaci dotknul. Protože jeho argumentace směřuje k prosazení jiných skutkových závěrů, k čemuž však nelze přistoupit z důvodů výše vyložených, přistoupil dovolací soud k odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265 tr. ř.
22. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
23. O žádosti obviněného o odklad výkonu trestu, resp. o návrhu, který z podnětu dovolatele podala předsedkyně senátu soudu prvního stupně, bylo již rozhodnuto dřívějším rozhodnutím Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 31. 3. 2021, č. j. 6 Tdo 303/2021-1041).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu