ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.547.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 547/2021-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2021 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného R. S., nar. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2020, č. j. 5 To 512/2019-128, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 83/2019, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2020, č. j. 5 To 512/2019-128, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2019, č. j. 5 T 83/2019-100, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2019, č. j. 5 T 83/2019-100 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný R. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 5 To 512/2019-128. Z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a s přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle jeho skutkových zjištění se obviněný těchto trestných činů dopustil tím, že
„dne 27. 3. 2019 v době kolem 14,00 hodin v XY na ulici XY v obchodním centru F. N. K., v kavárně S., za přítomnosti hostů kavárny a obsluhujícího personálu, přistoupil k poškozenému R. A. narozenému XY sedícímu u kavárenského stolku a pracujícího na notebooku, fyzicky jej napadnul tím způsobem, že se k němu bezprostředně přiblížil, levou rukou jej natlačil na zeď s intenzitou až poškozený zvedl levou nohu, pravou rukou máchal proti jeho horní části těla, zejména hlavě, poté mu vzal ze stolu jeho notebook zn. Apple MacBook s výzvou, aby jej následoval, že mu notebook nevrátí, pokud mu poškozený nevyplatí dlužné peníze a z kavárny odešel, poškozený R. A. jej bezprostředně následoval, společně prošli obchodním centrem do podzemních prostor k bankomatům, kde poškozený odmítnul obžalovaného dále následovat do prostor garáží a vyplacení částky 12 000 Kč, k dalšímu požadavku obžalovaného společně pokračovali do pobočky Raiffeisenbank a.s., kde na účet obžalovaného poškozený R. A. vložil částku 6 000 Kč jako splátku svého dluhu a poté mu byl obžalovaným notebook zn. Apple MacBook vrácen“.
3. Za spáchání těchto trestných činů odvolací soud obviněného odsoudil podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř.
II.
4. Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že z bodů 27. až 30. odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se odvolací soud ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, jež mají vylučovat právní kvalifikaci skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud připomněl, že faktický úmysl obviněného směřoval pouze k přinucení poškozeného hradit dluh. Vyjádřil současně názor, že byť se notebook do držení obviněného dostal po předchozím užitém násilí, obviněnému vytýkané jednání nelze posoudit jako užití násilí v úmyslu zmocnit se notebooku jako cizí věci. Soud v této souvislosti uvedl, že předmětný notebook se po celou dobu v podstatě nedostal z dosahu poškozeného, který se stále zdržoval v blízkosti obviněného. Ten současně poškozeného ujišťoval, že po úhradě splátky dluhu mu bude notebook vrácen. Obviněný tak sice násilím donutil poškozeného k vydání notebooku, nekonal však ve snaze získat pro sebe majetkový prospěch představovaný hodnotou notebooku. Motivem bylo pouze přimět poškozeného k dalšímu kroku spočívajícímu v obnovení splátek dluhu, přičemž násilí samotné bylo užito jako jistá forma nátlaku na vůli poškozeného s cílem přinutit ho ke konkrétnímu jednání spočívajícímu v uskutečnění finanční transakce. V návaznosti na uvedené proto Krajský soud v Ostravě označil právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za přiléhavou. S těmito právními závěry se však nejvyšší státní zástupce neztotožnil. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný užil fyzické násilí k tomu, aby se zmocnil notebooku poškozeného, tedy věci, jež byla vůči němu jednoznačně věcí cizí. Vrácení notebooku následně podmiňoval úhradou splátky dluhu poškozeným. Takto zjištěné jednání je však namístě posoudit právě jako zločin loupeže a nikoli jen jako přečin vydírání. Obviněný totiž užil vůči poškozenému násilí – přiblížil se k němu, levou rukou ho natlačil na zeď a pravou rukou máchal proti horní části jeho těla, zejména hlavě – které bylo výlučným prostředkem k překonání předpokládaného odporu poškozeného a umožnilo obviněnému zmocnit se notebooku poškozeného a nakládat s ním jako s věcí vlastní. Již v tomto okamžiku naplnil obviněný podle nejvyššího státního zástupce všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Jakým způsobem hodlal s notebookem naložit posléze či z jakého důvodu se ho zmocnil, přitom z hlediska právní kvalifikace stíhaného jednání nehraje roli. Stejně tak je zcela bez významu, že se notebook nacházel stále v blízkosti poškozeného. Rozhodné totiž podle nejvyššího státního zástupce je, že se obviněný notebooku zmocnil za užití násilí, převedl na sebe faktickou moc nad touto věcí, a tím si umožnil s ní nakládat s vyloučením poškozeného.
5. V tomto ohledu nejvyšší státní zástupce připomněl stále aktuální judikaturní rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 18. 9. 1987, sp. zn. 8 Tz 84/87, publikované pod č. 14/1989 Sb. rozh. tr., které řešilo případ skutkově podobný nyní posuzované věci. Jednalo se o situaci, kdy poškozený odmítal zaplatit útratu v restauraci a obsluhující číšník proti němu užil násilí, aby se zmocnil jeho hodinek. Jejich vrácení pak podmiňoval právě úhradou dlužné útraty. Tehdejší Nejvyšší soud Slovenské republiky zde vyjádřil jednoznačný názor, že takové jednání naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže a nikoli trestného činu vydírání. Z hlediska základní skutkové podstaty trestního činu loupeže není vůbec rozhodné, zda chce pachatel s věcí, které se zmocnil, disponovat trvale nebo jen přechodně. Trestný čin loupeže je totiž dokonán již samotným užitím násilí či pohrůžky jeho bezprostředního užití vůči poškozenému motivovaným snahou zmocnit se cizí věci.
6. Nejvyšší státní zástupce odmítl argumentaci soudu prvního stupně, pokud ten poukazoval na absenci formálního znaku „přisvojení si cizí věci“ , jenž přitom ani není znakem žalované skutkové podstaty zločinu loupeže, a zdůrazňoval, že obviněný pouze realizoval zadržovací právo. Ačkoliv odvolací soud naznačené úvahy do odůvodnění svého rozsudku výslovně nezahrnul, závěry stran nemožnosti posoudit stíhané jednání jako zločin loupeže bezezbytku akceptoval a uvedené nesprávné argumenty soudu prvního stupně ponechal zcela bez povšimnutí. Nejvyšší státní zástupce v tomto ohledu uvedl, že přisvojení si cizí věci je znakem skutkové podstaty krádeže, která je na rozdíl od zločinu loupeže dokonána až momentem, kdy si pachatel cizí věc přisvojí (získá možnost trvalé dispozice s věcí) tím, že se jí zmocní a současně naplní některou z alternativ předpokládaných dále v §205 odst. 1 až 5 tr. zákoníku. Pokud jde o problematiku zadržovacího práva, ta je upravena v §1395 až 1399 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Z ustanovení §1395 odst. 1 občanského zákoníku přitom skutečně vyplývá, že kdo má povinnost vydat cizí věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by měl věc vydat. Jak je však patrno z navazujícího ustanovení §1396 odst. 1 občanského zákoníku, zadržet cizí věc nesmí ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně či lstí. S ohledem na učiněná skutková zjištění v této věci nejvyšší státní zástupce uvedl, že dovozovat z nich, že obviněný pouze realizoval své zadržovací právo, je zcela nepatřičné a takový závěr soudu prvního stupně postrádá jakoukoli oporu v zákoně, přičemž odkaz na rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, svazek 38/2007 pod č. T 1019 je zcela nepřiléhavý. V judikované věci totiž stíhaní pachatelé využili situace, kdy se věc poškozeného (vysokozdvižný vozík) nacházela v jejich areálu, vozíku se zmocnili, odmítali ho vydat a hájili se realizací zadržovacího práva vůči poškozenému. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že uplatnění zadržovacího práva k cizí věci – byť by bylo neoprávněné – nelze bez dalšího považovat za přisvojení si cizí věci jejím zmocněním ve smyslu §205 tr. zákoníku, není však vyloučeno – při splnění dalších podmínek – posoudit takové jednání jako trestný čin vydírání. V nyní předkládané věci je však podle nejvyššího státního zástupce situace podstatně odlišná, neboť již samo zmocnění se cizí věci obviněný uskutečnil za užití násilí.
7. Závěrem nejvyšší státní zástupce shrnul, že jednání obviněného mělo být právně posouzeno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pokud tak Krajský soud v Ostravě přes odvolání státní zástupkyně okresního státního zastupitelství podané v neprospěch obviněného neučinil a zjištěné jednání – vedle přečinu výtržnictví – kvalifikoval ve shodě se soudem prvního stupně pouze jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jednání obviněného nesprávně právně posoudil. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 5 To 512/2019 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání a bylo podáno ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
IV.
13. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce naplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně ji spatřuje za důvodnou, a to z následujících důvodů.
14. Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
15. Tento trestný čin má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Zařazením tohoto trestného činu mezi trestné činy proti svobodě je zdůrazněn zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Není rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit, např. odevzdat jiné osobě a zničit ji (srov. R 1/1980 a též R 51/1976-III. i R 41/1967) (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728 až 1730.).
16. Nejvyšší státní zástupce soudům nižších stupňů oprávněně vytýká pochybení při právním posouzení skutku, který na základě provedeného dokazování vzaly za prokázaný a který je vyjádřen ve výrokové části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, a to stran jeho kvalifikace jako trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Podstata skutku, jímž oba soudy uznaly obviněného vinným, spočívá v tom, že obviněný poškozeného fyzicky napadnul tím způsobem, že „se k němu bezprostředně přiblížil, levou rukou jej natlačil na zeď s intenzitou, až poškozený zvedl levou nohu, pravou rukou máchal proti jeho horní části těla, zejména hlavě“ , a „poté mu vzal ze stolu jeho notebook“ (ve vztahu k obviněnému „ cizí věc “). Z videozáznamu z kavárny, ve které k incidentu došlo, je zřejmé, že obviněný po příchodu do kavárny k místu, kde poškozený seděl, tohoto napadl tak, že se pravou rukou napřáhnul směrem k hlavě poškozeného, následně ho levou rukou natlačil na zeď s intenzitou, až poškozený zvedl levou nohu a vzápětí mu pravou rukou vzal ze stolu notebook nacházející se po této jeho pravé straně. Poškozený v této souvislosti vypověděl, že ho obviněný chtěl udeřit, přímému úderu zabránil, takže byl udeřen jen do ruky a části hlavy.
17. Vychází-li Nejvyšší soud ze skutkových zjištění, které učinily soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování a které jsou pak vyjádřeny ve skutkové větě výroku o vině, musí konstatovat, že byly naplněny všechny znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a nemůže proto obstát právní kvalifikace jako trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž užil fyzické násilí vůči poškozenému za tím účelem, aby se zmocnil cizí věci, tj. notebooku poškozeného. Není pravdou, že nebyl zasažen i druhý objekt tohoto trestného činu, tedy majetek poškozeného, protože se ho obviněný zmocnil, byť po krátkou dobu, a použil ho jako nátlakový prostředek k vymáhání dlužného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 18. 9. 1987, sp. zn. 8 Tz 84/87, publikovaný pod č. 14/1989 Sb. rozh. tr.; v podrobnostech viz shora k vyjádření státního zástupce). Zcela bezpředmětná je argumentace soudů nižších stupňů, že se notebook nedostal po celou dobu z dosahu poškozeného, a to již jen proto, že obviněný poškozenému znemožnil vzít si notebook zpátky (a to i za užití vyhrožování) do té doby, než mu uhradil dluh, resp. jeho část.
18. Odvolací soud konstatoval, že obviněný násilím donutil poškozeného k vydání notebooku, nekonal však ve snaze získat majetkový prospěch představující hodnotu notebooku, nýbrž jeho motivem bylo donutit poškozeného k obnovení splátek dluhu. Z provedeného dokazování je ovšem zjevné (a to je pro právní posouzení zjištěného skutku podstatné), že obviněným užité násilí bylo prostředkem ke zmocnění se cizí věci. Konstatoval-li odvolací soud, že má za to, že obviněnému v okamžiku odnětí notebooku nešlo o jeho bezprostřední a okamžité zmocnění, je k tomu třeba uvést, že tato argumentace odporuje učiněným skutkovým zjištění, neboť obviněný se notebooku jednoduše zmocnil, tedy převedl faktickou moc nad touto věcí na sebe s vyloučením poškozeného. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodné, zda si chtěl obviněný notebook posléze ponechat či nikoliv. Úmysl totiž nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, ale jak již bylo uvedeno, postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod. Tento trestný čin je přitom dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20). Není tedy podstatné, s jakým záměrem se obviněný věci poškozeného za použití násilí zmocnil, byť ze skutkových zjištění je patrné, že tak činil proto, aby pokračoval v nátlaku na poškozeného s cílem vymoci od něj dlužné peníze. Pak je ale stále třeba takové jednání posoudit jako trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku, a nikoliv pouze jako trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 18. 9. 1987, sp. zn. 8 Tz 84/87, publikovaný pod č. 14/1989 Sb. rozh. tr.).
19. Ve vztahu k trestnému činu vydírání podle §175 tr. zákoníku je totiž trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku v poměru speciality. Zákonodárce vyčleňuje z možných útoků proti svobodě rozhodování člověka za použití násilí anebo pohrůžky násilí určitou skupinu, kterou pokládá za společensky škodlivější. Činí to vytvořením skutkové podstaty trestného činu loupeže především s pomocí znaku, jehož podstatou je, aby útok proti svobodě směřoval zároveň i ke zmocnění se cizí věci. Pokud jde o útoky omezující se jen na pohrůžku násilí, musí jít o pohrůžku bezprostředního násilí. Proto jestliže určité jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, je třeba ho posoudit jako tento trestný čin (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1734).
20. Jen na okraj Nejvyšší soud uvádí, že je třeba odmítnout i argumentaci soudu prvního stupně, že absentovalo naplnění znaku přisvojení si cizí věci. Nejedná se totiž o znak trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku, nýbrž trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku. Nesprávné je i jeho odůvodnění užité právní kvalifikace podle §175 tr. zákoníku institutem zadržovacího práva podle občanského zákoníku (viz zejména §1396 odst. 1 občanského zákoníku). Zde postačí odkázat na přiléhavé úvahy dovolatele.
21. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené uzavírá, že v důsledku vzájemného vztahu skutkových podstat trestných činů loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a zásad uplatňujících se při vyloučení tzv. jednočinného souběhu je pro právní posouzení skutku popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, správná aplikace ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Právní závěr krajského soudu vyslovený v posuzované věci je nesprávný. Odvolací soud pochybil, pokud se ztotožnil se soudem prvního stupně v právním posouzení jednání obviněného jako přečinu vydírání podle §175 tr. zákoníku. Soudy zjištěný skutek, vyjádřený ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, aplikaci ustanovení §175 tr. zákoníku neodůvodňuje.
23. Na tomto místě Nejvyšší soud ještě uvádí, že odůvodňovaly-li soudy užitou právní kvalifikaci podle §175 odst. 1 tr. zákoníku tím, že měl obviněný vůči poškozenému přistoupit také k pohrůžce násilí, resp. k násilí v dalších prostorech nákupního centra, tak tyto skutečnosti nejsou zachyceny ve skutkové větě výroku o vině jak rozsudku soudu prvního stupně, tak ani napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nehledě na to je ovšem třeba znovu zmínit, že zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku byl již před tím – v kavárně použitým násilím vedeným úmyslem zmocnit se notebooku, tedy cizí věci – dokonán.
24. Byť v tomto směru nejvyšší státní zástupce neuplatnil v dovolání žádnou argumentaci, Nejvyšší soud uvádí, že ani užitá právní kvalifikace podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není ve skutkové větě řádně vyjádřena a popsána rozhodnými skutečnostmi (s výjimkou naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu v podobě jeho opakovaného spáchání).
25. Jelikož Nejvyšší soud shledal vzhledem k rozvedeným skutečnostem dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2020, č. j. 5 To 512/2019-128, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2019, č. j. 5 T 83/2019-100. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
26. Po zrušení napadeného rozsudku je povinností soudu prvního stupně znovu skutek právně posoudit a rozhodnout. Přitom je vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v kasačním rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož došlo ke zrušení rozsudků soudů nižších stupňů na základě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, není soud prvního stupně v novém řízení vázán zásadou zákazu reformationis in peius [§265s odst. 2 tr. ř.].
27. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu